Němci uspořádali na Čechy úplný hon

Nastalo přímé vyhnání Čechů z tohoto území.

Otec byl zaměstnancem okresního úřadu v Broumově, zde také naše rodina žila až do vyhnání v roce 1938. Na německou nadřazenost si už naříkali mí prarodiče, ale ta se v poslední době prudce stupňovala.. Všechny podniky, které Němci vlastnili nebo které řídili, poskytovaly výhodné zaměstnání jen svým soukmenovcům a Češi, pokud tam chtěli být zaměstnáni, mohli vykonávat jen práce, které Němci nechtěli dělat. Češi měli omezené nebo dokonce zakázané svačinové přestávky a platy měly mnohdy až o 50 % nižší než Němci.

Drzost Němců byla úžasná. V Broumově hned proti okresnímu úřadu byla značně velká budova, v té si Němci zřídili jakési své velitelství. Sem se beztrestně  a v poslední době téměř denně převážely zbraně a další vojenský materiál. Naše armáda, policie ani žádný jiný orgán nedostal souhlas tuto budovu obsadit. A zde dostávaly německé polovojenské oddíly pokyny, jak Čechům znepříjemňovat život. Moc práce jim to nedalo, už jejich uniformy vzbuzovaly hrůzu.

Německá arogance se čím dále tím více stupňovala, jako by neměla hranic.

V německých obchodech nás neslyšeli, přehlíželi, Češi byli z německých podniků propouštěni a všelijak perzekvováni a v poslední době už byl problém jít na ulici pro nutný nákup. Byly tedy stanoveny hodiny, kdy armáda ve městě zesílila hlídky, a toho se pak využívalo k nákupu. Žel to netrvalo dlouho. Armáda se začala přemísťovat přímo na hranice a ve městě se musela vytvořit tzv. domobrana (SOS), kterou Němci zpočátku moc neuznávali.  Bylo to pochopitelné, nebyla tak vyzbrojena. Domobraně velel můj otec. Stavěly se barikády okolo správních českých budov, hlavně okolo okresního úřadu, pošty, nádraží, bank a škol.

Když už drzost Němců dosáhla vrcholu, stalo se, že byl na ulici zastřelen jeden český voják. Česká strana uspořádala pohřeb, jehož se zúčastnili snad všichni čeští občané. Každou hodinu se očekávalo hrozné krveprolití. Armáda i domobrana byly opravdu v plné polní. Němci, kteří si nebyli jisti vítězstvím, se stáhli a domobrana dokonce obsadila německou střelnici ve středu města. Byly také zakázány noční průvody Němců městem. Jevilo se, že česká strana zvládla situaci a Němci nehodlají vstoupit do vojenské konfrontace.  Nastalo údobí ticha před bouří, ale všem bylo jasné, že k bouři brzy dojde.

Arogance Němců ještě více zesílila a žádný se netajil tím, že je ozbrojen a absolutně přesvědčen o likvidaci Čechů. Důvod je nezajímal. „Češi musí pryč.“ Nejhorší byly noci, kdy české domy i byty byly obléhány skupinami zfanatizovaných Němců, kteří dávali najevo, že jsou schopni čehokoli.

Nikdo si nebyl jist ani svým majetkem, ani svým životem. Pak nastala nejhorší situace, když přišla zpráva, že pohraničí bude přivtěleno k Německé říši. Němci uspořádali na Čechy úplný hon. Nastalo přímé vyhnání Čechů z tohoto území.

Z pohraničního města Broumova jsme odjížděli jako předposlední, mimo otce, který tam zůstal do poslední chvíle. Po nás již pak odcházela jen armáda. Bylo to strašně smutné a stále jsme se ptali, co jsme komu udělali. Hrozná byla také otázka, co dál. S sebou jsme si vzali jen to, co se vešlo do tašek, ale většinou jen potraviny. Škoda každého vyhnance byla veliká. My jsme ztratili veškeré vybavení celého třípokojového bytu, veškeré zásoby jídla, topiva atd. Nikdo nám naši škodu nenahradil.

Chtěl bych poznamenat, že jsme se později mnohokrát pozastavovali nad tím, že jsme se při útěku nikdy a nikde nesetkali s panikou. Vlaky jezdily do poslední chvíle na čas, byly sice plné smutných a vystrašených lidí, kteří měli s sebou i trochu hlíny ze svých zahrádek, ale panika žádná. V našem turnusu se ještě navíc objevili lidé, kteří se snažili všechny utěšit. Byli jsme jim vděčni za každé laskavé slovo, ale matka se připojila k těm, kteří se nahlas modlili, my v duchu s ní. Přes tu hroznou situaci ani maminka nevěřila, že už Broumov nikdy nespatří. Po válce se naši rodiče do Broumova ani nepodívali, natož aby měli zájem se tam odstěhovat. Zážitky byly příliš hrůzostrašné a nechtěli si ani oživovat vzpomínky na tyto události.

Jiří Bárta, tehdy Broumov