„Postoje zástupců německé menšiny se v podstatě koncentrují na podporu základních politických cílů sudetoněmeckého landsmanšaftu a s ním těsně svázanou bavorskou vládou. Cílem je dostat Českou republiku pomocí kombinace vnějšího a vnitřního tlaku, včetně masové mediální agitace, ke zrušení (Benešových) dekretů.“ (Doc. PhDr. M. Bednář, CSc.,Landes-  Zeitung, 26.3.2002)

Německá menšina v ČR, vztahy k SL a SRN, loajalita k českému státu

I.

Početné kmeny Polabských Slovanů již v 7. století pevně sídlily na území dnešního Německa. Hranice dotyku Slovanů a Franků, později Germánů, se nacházela v oblasti Hamburku, Hannoveru. Severovýchodní Bavorsko a značná část dnešního Rakouska byly slovanskými.

Již v 7. století  Frankové začali ohněm a mečem postupně získávat původní slovanská území Jejich obyvatelstvo zčásti vybíjeli, zčásti si podmaňovali a následně germanizovali. Slované rozdrobeni do řady kmenů trpěli nejen nejednotností, ale i nesváry a bratrovražednými boji, vyvolanými často jejich společným nepřítelem. Pod germánským tlakem, v boji na život a na smrt vytvářeli svazy kmenů, které však nebyly schopné dlouhodobě úspěšně čelit poměrně centralizované agresivní feudální německé říši, vydávané postupem doby za „svatou říši národu německého“, pod jejímiž prapory často bojovali Slované proti Slovanům.

Pokřesťanštění Polabských Slovanů bylo přímo  „bohulibou“ záminkou k likvidaci jejich samostatnosti. Křesťanství, hlásané německými kněžími, jímž slovanský lid nerozuměl, a germanizace postupovaly po staletí společně. Germanizačními centry na slovanském území  se stávaly tzv. strážní hrady, osázené německými žoldáky, kteří dusili a podle potřeby i utápěli v krvi snahy Slovanů o udržení či dosažení opětné samostatnosti..

K velkému a úspěšnému povstání slovanských kmenů, vyvolanému krutou germanizací, došlo koncem 10. století. Zejména Obodrici a Lutici si zajistili širší podmínky pro další trvání svého společenského života. Méně úspěšní byli Lužičtí Srbové. R. 990 byli Milčané, poslední svobodný lužickosrbský kmen, Němci podmaněni. Ve 12. století byli poraženi i rujánští Slované.

Přestože ještě ve 13. století tvořilo slovanské obyvatelstvo většinu v mnohých částech anektovanými Němci, byla vrstva jim vládnoucí složena z dobyvatelů a zgermanizovaných Slovanů. Slovanština ještě  ve 14. století, někde i v 15. století i později, zněla na venkově. Původní slovanská místa jako Lipsko, Drážďany, Berlín se postupně stávaly německými. Dnes živým slovanským jazykem je pouze lužickosrbština, jíž mluví asi 60 000 Lužických Srbů. Tito dnes ve své původní vlasti, pod tlakem postupné germanizace, bojují o svůj jazyk, kulturu, o svou národní identitu.

V průběhu dalších století německý živel pronikal dále na východ a jih. Až do první světové války tisíciletý Drang nach Osten byl celkově úspěšný. Nové tažení na Východ začalo nacistické Německo. Dobytí slovanského území, vyvražďování milionů Slovanů, spojené s hrůznými zvěrstvy, bylo jen pokračováním již tohoto historického nesmírně krvavého tažení. Narazilo však na odpor SSSR. Sovětská armáda byla hlavní silou, jež přivedla nacistický režim k bezpodmínečné kapitulaci.

Již před ní miliony Němců ve strachu před spravedlivou odplatou za zločiny, kterých se v průběhu války dopustily, opouštěly Prusko, Polsko, Rumunsko, Jugoslávii i ČSR, příp. byly německými orgány včas evakuovány. Stahovaly se na Západ Na nacistických zločinech se podílela i značná část německé menšiny v těchto i dalších státech. Mnozí z nich bojovali i ve zločineckých jednotkách SS, byli v gestapu, pracovali v okupační správě. Stali se z nich skuteční váleční zločinci. I proto Němci svá již staletá sídliště převážně opouštěli. Docházelo tak k pohybu opačným směrem, k Drang nach Westen. V pohybu západním směrem bylo v té době asi 11 až 15 milionů Němců, kteří byli provázení kolaboranty z různých států jimi dříve okupovaných. Osvobozené národy střední a východní Evropy se tak zbavily dusícího germánského sevření. „Spojenecké armády dokončily okupaci celého Německa a německý lid počal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil…“. (Ze zprávy o třístranné konferenci v Berlíně, Postupim, 2. srpna 1945). Opětný německý tlak na východ začíná až počátkem 90. let minulého století.

II.

Němci do Čech přicházeli ve třech velkých přistěhovaleckých vlnách. První z nich, kolonizační, byla vyvolána již koncem XII. a počátkem XIII. století přemyslovskými panovníky. Druhá, oblévající převážnou část XVI. století, byla spojena s náboženskou reformací. Poslední zasáhla země české v XVII. století po bělohorské katastrofě. V průběhu dalšího věku germanizační úsilí přistěhovalého německého obyvatelstva, posilované jazykovými i dalšími centralizačními opatřeními Marie Terezie a Josefa II., přivedlo český národ a český jazyk na samý okraj záhuby.

Obranná reakce národního organizmu začala působit téměř v poslední možný historický okamžik. Obrození bylo zázračným zmrtvýchvstáním češství, na němž na cestě ke konstituování moderního českého národa usilovně a s velkými oběťmi pracovaly celé generace našich předků.

V průběhu XIX. století náš národ, který se dopracoval významných úspěchů v oblasti ekonomické, kulturní i duchovní, též početně rostl. Jeho zdravé sebevědomí se projevovalo i v dlouhodobém zápasu s Němci o právo na existenci ve vlastním historickém prostoru, o české školy, vědecké instituce, o zrovnoprávnění českého jazyka s němčinou v Čechách a na Moravě, o zrovnoprávnění dosud stále utiskovaného českého národa.

V průběhu druhé poloviny XIX. století český živel začal výrazněji pronikat i do pohraničního území, obývaného dosud převážně Němci, kteří již tehdy považovali tento prostor za německý. Nežádoucímu přílivu Čechů na jimi místy již téměř  germanizovaném území  se Němci postavili na odpor. Koncem r. 1890 se konalo sčítání lidu. I když nebyla zjišťována národnost obyvatelstva, nýbrž pouze jeho obcovací řeč, Němci pocítili nebezpečí. Odpověděli surovými útoky proti české menšině, žijící v pohraničním území zemí Koruny české.

„Nastávající všeobecné sčítání lidu bylo příčinou, že útrapy českých menšin v krajích smíšených dostoupily míry nesnesitelné. Očista ´tak zvaného uzavřeného území´od živlů českých byla prováděna s neslýchanou brutálností. Německá tisková kancelář rozházela v oněch krajích statisíce ´návrhů ke všeobecnému sčítání´, jimiž poučovala německý lid, jak si má počínati, aby počet Čechů stlačen byl na míru nejmenší, Čechové buď násilím nebo klamným výkladem významu obcovací řeči donucováni, aby za svou obcovací řeč udávali němčinu. Srdcelomné byly zprávy, které každý den přicházely o pronásledování, jež bylo snášet těm, kdož nechtěli zapřít národnost svou. Byly to výmluvné důkazy smířlivosti německé.“  V tomto smyslu mluví i různé další české dobové materiály a literatura.

Toto násilné pronásledování českých menšin pokračovalo a stupňovalo se i v dalších letech. Za příklad štvaní Němců v českém pohraničí proti  Čechům může sloužit prohlášení výkonného výboru německých poslanců z 24. srpna 1896 a zejména výzva přijatá na sjezdu německých měst v září téhož roku. Cílem všech těchto výzev a akcí bylo rozdělení Čech na čistě německé Deutschböhmen a české vnitrozemí, kde však měli vládnoucím národem zůstat rovněž Němci. Německý poslanec dr. Russ zdůraznil, že je správné zavedení všeobecného rakouského státního občanského práva, ale přesto Čech nemá v Teplicích více nebo méně práva než Mödlingu nebo v Inšpruku.

Příkladem ohromné zuřivé protivládní a protičeské demonstrace se stal 11. července 1897 Cheb. Zpravodaj Národních listů napsal: „Ode dneška není Germánia iredenta pouhou frází, dnešním dnem naši Němci se svými poslanci  včele zcela otevřeně přiznali, že baží po připojení k velkému Německu.  … Kdo dnes uviděl ty zuřící davy, kdo slyšel ten nelidský řev, ten jedině je sto potvrditi co pravíme. …Odpoledne většina demonstrujících v čele s poslanci přešla z Chebu do nedaleké obce Waldsassen již na bavorském území, kde byly opět pronášeny věty o hrozném pronásledování Němců v Rakousku a žádána pro ně pomoc Němců v říšských. …“

Povzbuzeni ´mravním ˇúspěchem chebských výtržníků chopili se Němci ´v uzavřeném území´ pokud možná ještě rázněji ´očisťovacího´ díla. Zprávy o pronásledování a týrání Čechů se množily. Ze Štětí, z Chabařovic, Teplic, z Mostu, z Havraně, z Liberce, z Ústí, z Jablonce a jiných měst oznamovaly se děsné násilnosti na českých menšinách páchané, marně dožadovali se pronásledovaní ochrany státních úřadů.

Jako příklad protičeského štvaní v pohraničním území Čech ocitujeme ještě z letáku v té době rozšiřovaného v Žatci. „Stále nesnesitelnějším se stává vystupování podružného českého lidu v německých Čechách. Nejdrzejším způsobem roztahuje se tento hluboce pod námi stojící slovanský národ na německém území, s posměchem a úšklebkem chodí nám vstříc tento cizinec na německé půdě, prudkými nájezdy útočí na naši řeč a državu, zkrátka všechno, co na německý život upomíná, chce tento český lid zničiti.  Němečtí měšťané a majitelé domů, němečtí průmyslníci v Žatci: nadešel konečně čas k bezohlednému boji za německou národnost a za německé právo.Již prolil tento barbarský národ i krev našich německých bratří, chcete ještě horších věcí doznat od této polocivilizované hordy … Zbrojte k boji! Prvním výpadem na našeho odvěkého nepřítele budiž vy, němečtí měšťané a majitelé domů, všem Čechům byty vypovíte a žádný Němec jim nesmí popřáti přístřeší. Zvláště pak dávejte pozor na české úředníky. Žádný Němec nesmí již pod jednou střechou bydleti se svým úhlavním nepřítelem. Proto vypovídání z bytů, ale také vypovídání českých dělníků a služek. … Ti Němci, kteří našeho vyzvání neuposlechnou a českému lidu nadále práce a bytu dopřávati budou, poznamenali se sami.“

Německé protičeské demonstrace podpořil i známý německý historik Th. Mommsen, který v článku Němcům v Rakousku (označeném průhlednou šifrou Th.) doporučil: „Buďte tvrdými! Rozumu česká lebka nepřijme, avšak ranám i ona porozumí !“Jeho potomek, prof. dr. Hans Mommsen, profesor historických věd v Bochumi, je členem společné komise českých a německých historiků.

Koncem listopadu r. 1897 došlo v Žatci k brutálnímu protičeskému pogromu .. “organizovaná výprava proti českému lidu a jeho majetku. Zuřivci pálili, pustošili a drancovali místnosti českých spolků a obydlí českých soukromníků, ohrožujíce i život nenáviděných příslušníků českého národa. A krutě pronásledovaným nedostalo se náležité ochrany dříve, než až dílo surové msty vykonáno, ačkoli příslušné úřady včas byly upozorněny na záměry zuřivců a důtklivě za pomoc žádány.“ (Citace z díla A. Srba Politické dějiny  a z díla Od nastoupení Badeniova do odstoupení Thunova).

I další léta odmítali rakouští a čeští Němci vzdát se svého vládnoucího postavení v říši. Maďaři též trvali na své nadřazenosti. Rakousko-Uhersko se proto nemohlo stát federací rovnoprávných národů. Přesto až v průběhu první světové války čeští političtí představitelé začali opouštět myšlenku přestavby Rakouska-Uherska.

„Teprve když za války téměř všechny evropské národy a státy a roku 1917 i USA se spojily v obraně a odporu proti pangermánskému nebezpečí, bylo možné a vzhledem k podřízenosti rakouských a zejména českých Němců … pangermánskému imperialismu přímo nutné habsburské Rakousko rozbít. V tomto smyslu je třeba říci, že ne Masaryk a Češi rozbili Rakousko, ale pangermánsky orientovaní Němci…“. (Z. Šolle, Století české politiky, Praha, 1998, str. 223)

III.

Po skončení odsunu zůstalo v Československé republice asi 250 000 Němců. Pod tlakem celkové poválečné situace se mnozí z nich ke své národnosti následně ani nehlásili, někteří se dokonce přikláněli k národnosti české nebo slovenské. I smíšené sňatky zeslabovaly vztah sounáležitosti jednotlivců k menšině. Nepřehlédnutelnou roli sehrávaly též administrativní a politické tlaky, jejichž účinnost zvyšovala neexistence dalších vhodných alternativ.

V r. 1950 se v ČSR konalo sčítání lidu. Přiznání se k jakékoliv národnosti bylo více či méně svobodným rozhodnutím každého občana. K německé národnosti se přihlásilo 165 117 osob (1,3% obyvatelstva). Zákonem č. 134/1954 Sb. získali všichni Němci, kteří v té době měli trvalý pobyt na území ČR, čs. státní občanství, a to dokonce i ti, kteří o čs. občanství nepožádali. V r. 1961 se k německé národnostní menšině hlásilo 140 402 osob. V následujících několika letech však více než 48 000 z nich se legálně vystěhovalo z ČSSR do SRN či Rakouska.

60. léta přinesla všem občanům republiky nový ústavní zákon o československé federaci a národnostem především ústavní zákon č. 144/1968 Sb., o postavení národností v Československé socialistické republice. Jeho článek 1 uváděl: „Československá socialistická republika, jako společný stát českého a slovenského národa a národností žijících na jeho území … zabezpečuje maďarské, německé, polské a ukrajinské (rusínské) národnosti možnosti a prostředky všestranného rozvoje.“ Toto ústavní nakročení správným směrem, i když však mělo v praxi jen užší prostor k naplňování, umožnilo však, kromě dalšího, již v roce 1968 vznik Kulturního svazu občanů Československa německé národnosti (KSOČNN, dále jen KS). Jeho struktury existovaly již od počátku r. 1969. Někteří činitelé KS zasedali v různých institucích, především však v zastupitelských sborech.

Další desetiletí byla ve znamení pokračujícího asimilačního procesu. Počátkem 70. let se k německé národnosti přihlásilo 85 663 osob, z toho v České republice 80 903. V r. 1980 to bylo již jen 61 129 osob (0,4% obyvatelstva), z toho v ČR 58 311. Roku 1991 deklarovalo německou národnost 53 970 osob, z toho v ČR 48 556. Tato čísla, pokud je porovnáme s jinými zdroji, se liší řádově jen o stovky lidí.

Po listopadu 1989 se však celková situace německé menšiny v ČR i ve SR začala rychle měnit. K oživení německého národnostního života přispěla celá řada faktorů. Přesto k německé národnosti se v r. 2001 přihlásilo necelých 40 000 občanů

IV.

Jistou konstantou německého národnostního života bylo KS. V 80. letech měl kolem 8 000 členů organizovaných v 60 místních organizacích. Jeho vedení i konkrétní činnost byly ovlivněny, tak jako i další občanská sdružení, předlistopadovou dobou. Tato skutečnost se však pochopitelně části českých Němců nelíbila.

K nespokojeným patřil též Walter Piverka, který v 60. letech stál u zrodu KS. Jeho úzké spojení s německým menšinovým hnutím ho kvalifikovalo k tomu, aby byl navržen a zvolen poslancem České národní rady. V období normalizace se však z vysoké politiky stáhnul.. Po listopadu 1989 se ke své činnosti vrátil. Nevstoupil  do KS, ale začal organizovat Svaz Němců v ČSFR. Jeho členové zpravidla navazovali kontakty s odsunutými Němci, organizovanými v sudetoněmeckém landsmanšaftu. SN po registraci MV ČR v březnu 1990 působil v rámci Občanského fóra. Proto pro pana W. Piverku nebylo těžké stát se opět poslancem ČNR. K cílům Svazu Němců (SN) patřila zejména, jak sami zdůrazňovali, politická, občanská a kulturní rehabilitace československých občanů německé národnosti, péče o německý jazyk, mládež, zavádění německé výuky ve školách, posilování tradic.

Když KS dostatečně nereagoval na nové politické skutečnosti, postoupila liberecká organizace jeho předsednictvu usnesení, v němž požadovala odstoupení vedení, zrušení platných stanov, vytvoření akčního výboru a okamžité zahájení jednání se zástupci Svazu Němců.

Svaz Němců, ač formování jeho struktur bylo v samých počátcích, měl jednu obrovskou výhodu. Vyvíjel činnost v rámci OF, které v tu dobu mělo ve stranicko – politickém systému ČR rozhodující postavení. S menší nadsázkou lze říci, že to, co požadovalo OF, se také stalo. Velmi významnou skutečností byl i určitý a sílící tlak ze zahraničí. Dr. Petr Pithart, čelný představitel OF, se stal předsedou vlády ČR. Jedna z jeho prvních cest do zahraničí vedla do bavorského Mnichova. Zde, jak tvrdí „Sudetendeutsche Zeitung“ z 20.7.1990, došlo k prvnímu oficiálnímu jednání mezi „sudetskými“ Němci a Čechy. Ministerský předseda , dr. P. Pithart, se údajně sešel s vedením „sudetoněmecké“ skupiny. Andreas Götze ve své práci uvádí: „ V červenci 1990 upozornil jeho mluvčí (sudetoněmeckého landsmanšaftu, pozn. red.) Franz Neubauer v rozhovoru s předsedou české vlády Petrem Pithartem na zvláštní situaci zhruba 120 000 Němců žijících v ČSFR (statistické údaje však uváděly necelou polovinu uvedeného počtu, pozn. red.). Vyjádřil názor, že podpora při řešení politických, kulturních a hospodářských problémů této skupiny je žádoucí.“ (Německá menšina v České republice po roce 1989, Praha 1999)

Na vlnách této přízně nebylo těžké získat pro SN podporu části německé menšiny, zvláště když KS byl zeslabován dlouhodobější vnitřní krizí. V říjnu 1990 se jeho novým předsedou stal minulostí nezatížený Walter Sitte ze Šumperka. Alfred Bienert byl ve funkci tajemníka, jíž vykonával od roku 1980, znovu potvrzen. Konference rozhodla, že KS bude napříště vystupovat pod názvem Svaz Němců – Kulturní svaz v ČSFR.

Ani po provedených personálních změnách a dalších reformách SN – KS nebyl ochoten spolupracovat s odsunutými Němci z Československa, sdruženými v tzv. Sudetendeutsche Landsmannchaft (SL). To byl také jeden z důvodů vedoucích členy SN-KS k výstupu z organizace. Ti pro spolupráci nejen byli, ale sami kontakty s SL navazovali. Nespokojenci již od léta 1990 zakládali nové svazy, např. na Liberecku, Chebsku, Opavsku a Hlučínsku. Stoupající organizační roztříštěnost německé menšiny vyvolávala sjednocující tendence. Vláda SRN i SL tomuto úsilí napomáhaly. Představy SN i SN – KS o vlastní dominanci v jednotné organizaci vedly k patové situaci.  

V.

Německá menšina procházela dlouholetou asimilaci. Počátkem 80. let nebyla schopna ani vlastní reprodukce. Zdálo se, že spěje k zániku. Ještě na jaře v r. 1991 ji proto německá vláda hodlala poskytnout jen omezenou pomoc, zaměřenou na oblast kulturní a jazykovou. Tento postoj se během krátké doby změnil. SL a bavorská vláda pokazovaly na existenci německé národnostní skupiny v Československu, která se během krátké doby stala objektem jejich zájmu a silné podpory při mezivládním projednávání Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci.

Původně sporná stanoviska k zakotvení práv německé menšiny v ČSFR, jejich rozsahu a formulaci ve smlouvě, našla souladný výraz v čl. 20 uvedené smlouvy, který zní:

(1) Smluvní strany plní minimálně politické závazky zakotvené v dokumentech KBSE, zejména v dokumentu Kodaňské schůzky o lidské dimenzi KBSE ze dne 29. června 1990, jako závazky právního charakteru.

(2) Proto příslušníci německé menšiny v České a Slovenské Federativní Republice, to znamená osoby mající československé státní občanství, nebo které mají německý původ nebo se hlásí k německému jazyku, kultuře nebo tradici, mají zejména právo – jednotlivě nebo ve společenství s jinými členy své skupiny – na svobodu projevu, zachování a rozvíjení své etnické, kulturní, jazykové a náboženské svébytnosti bez jakýchkoliv pokusů o asimilaci proti jejich vůli. Mají právo vykonávat svá lidská práva a základní svobody plně a účinně bez jakékoliv diskriminace a v plné rovnosti před zákonem.

(3) Příslušnost k německé menšině v České a Slovenské Federativní Republice je záležitost osobního rozhodnutí každého člověka, která sebou pro něj nesmí přinést žádné znevýhodnění.

(4) Každý příslušník německé menšiny v České a Slovenské Federativní Republice je v souladu s výše uvedenými ustanoveními povinen se chovat jako každý státní občan tak, že se řídí povinnostmi, které vyplývají ze zákonů tohoto státu.

(5) Česká a Slovenská Federativní Republika umožňuje a ulehčuje v rámci svých platných zákonů Spolkové republice Německo podpůrná opatření ve prospěch německé menšiny nebo jejích organizací.

Z textu vyplývá, že příslušnost k německé národnostní menšině chápe smlouva velmi široce. Patří k ní nejen osoby, které mají německý původ, ale také ty, které se hlásí k německému jazyku, kultuře nebo k tradici. Dovedeme si vůbec představit, jaký dopad v praxi může mít extenzivní výklad tohoto ustanovení? Nebo byl někým předvídaný a chtěný? Šlo o pokus obnovení německé menšiny v ČR na širším základě?

Pro německou menšinu má zvláštní význam i ustanovení uvedené v odst. 5, které umožňuje SRN a jejím organizacím poskytovat pomoc přímo. Úprava postavení Čechů a Slováků ve SRN, obsažená v následujícím článku smlouvy, je na první pohled slabší. Především jim nepřiznává statut národnostní menšiny, přestože desítky tisíc Čechů a Slováků přicházely do Německa již v průběhu minulých století. V současnosti jich tam žije, a to zčásti již po několikátou generaci, pravděpodobně ne méně než Němců na území ČR. Za velmi podstatnou lze považovat skutečnost, že jejich národnostní práva mají charakter individuální. Jejich nositeli jsou jednotliví občané a ne národnostní skupiny.   V souvislosti s uvedeným vzniká otázka, zda smlouva, místo aby zakotvovala a upravovala menšinová práva, neměla spíše jen obsahovat odkaz na příslušnou mezinárodní úpravu menšinových práv. Pokud by tak činila, vyhnula by se zmíněné hrubé a nežádoucí nevyváženosti.

VI.

V září 1992 pozval Sudetoněmecký landsmanšaft pracovní skupinu německých svazů v Československu do Bad Kissingenu v Bavorsku. Schůzky se opět zúčastnil i předseda Kulturního svazu. V Bad Kissingenu, známém školícím středisku landsmanšaftu, bylo dohodnuto vytvoření  Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jako reprezentace všech Němců, žijících v České republice. Požadavek KS o paritní zastoupení byl v modifikované podobě přijat. Nová reprezentace německé menšiny se měla skládat ze zástupců jednotlivých krajů podle klíče, který se řídil výsledkem sčítání lidu v roce 1991.

8. září sdělil tiskový mluvčí SL, že ustavující zasedání Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (ZSN) se bude konat 7. listopadu v Praze. V té době byl W. Piverka zvoleným  mluvčím pracovní skupiny. 

Ale již 24.10 v Liberci na zasedání pracovní skupiny došlo mezi jejími členy k prudkému názorovému střetu. Padla i slova o nové „páté koloně“ v Československu. Tato slova byla jednak odsudkem zaměření činnosti jedné skupiny funkcionářů, jejich vize menšinové opozice a jednak signalizovala hluboké a dlouhodobější organizační rozdělení českých Němců.

Zemské shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (dále jen ZSN) vzniklo 7. listopadu 1992 v Liberci jen díky velkému úsilí Sudetoněmeckého landsmanšaftu a jeho tehdejšího mluvčího Franze Neubauera, který na místo jednání vyslal svého osobního tajemníka Heinze Löfflera. ZSN tehdy konstatovalo „že Němci žijící v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsou etnickým společenstvím, které je součástí sudetoněmecké národnostní skupiny. Právě kvůli tomuto podřizování se landsmanšaftu odmítlo Kulturní sdružení zapojit se do ZSN.“ (J. Kovařík, Právo 24.11.2000) V tu dobu dostávala každá organizace německé menšiny v ČR roční příspěvek 2,5 mil. Kč na svůj časopis a další statisíce na kulturní projekty. Ze SRN německá menšina v tu dobu dostávala téměř 30 mil. Kč.

Prezidentem  ZSN se stal Erwin Scholze, který byl již dříve předsedou liberecké organizace. Vyhlášeným cílem ZSN, registrovaného u MV ČR dne 19.1.1993, byla seberealizace německé národnostní menšiny. Následující období bylo ve znamení vzniku dalších regionálních svazů.

Ještě před nimi vznikala střediska česko – německého porozumění. Potřebné finanční prostředky na jejich zařízení poskytla vláda SRN prostřednictvím SL.

„Koncepce rozsáhlé sítě česko – německých kontaktních středisek  v ČR vznikla poměrně rychle a byla uskutečněna během roku po parafování československo – německé smlouvy. Původní koncepce předpokládala devět středisek, a to v Praze, Chebu, Českých Budějovicích, Chomutově, Liberci, Moravské Třebové, Šumperku a Opavě. Tento výběr lokalit odpovídal zhruba rozmístění Němců v ČR. Podrobnější pohled však ukazuje, že několik okresů s nejvyššími počty Němců nedisponoval vlastním střediskem. Formující se uvedené instituce  svým místním rozložením se však blížily   organizační struktuře Sudetoněmeckého krajanského sdružení. První konzultace o kontaktních střediscích proběhly na mnoha místech  mezi zástupci tzv. domovských okresů SL a komunálními představiteli. Teprve v další fázi plánování, tj. když šlo o zprovoznění středisek, byli přizváni tuzemští Němci..“ (Andreas Götze, citovavané dílo)

Budování struktur Svazu Němců, označovaného některými českými Němci za pátou kolonu, zřizování česko – německých kontaktních středisek za účinné pomoci funkcionářů  odsunutých Němců z Československa, vypracování Československo – německé smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci se zřejmě dařilo díky „zvláštnímu“ vztahu, které mělo ve volbách vítězné Občanské fórum jak k uspokojování potřeb německé menšiny v ČR, tak i k SRN. Připomeňme si, že od roku 1990 do počátku léta 1992 byl dr. P. Pithart předsedou vlády ČR. OF mělo velkou většinu i ve Federálním shromáždění ČSFR. V. Havel, prezident ČSFR, J. Dienstbier, ministr zahraničních věcí ČSFR, oba dva čelní představitelé OF, podepsali již zmíněnou  nevyváženou mezistátní dohodu. Jistě i někteří místní činitelé OF se tehdy žádoucím způsobem angažovali. To vše probíhalo z části již v podmínkách připravovaného rozbití ČSFR. Proto obhajoba českých a slovenských národních zájmů, československých státních zájmů, byla velmi ztížena. To je druhá strana skutečnosti.

V r. 1993 bylo sídlo ZSN přeneseno do Prahy, kde po delší dobu užívalo rozsáhlé prostory reprezentačního domu Petra Parléře (dále jen DPP) v Praze 6. ZSN si samovolně začalo přisvojovat právo mluvit jménem celé německé národnostní menšiny v ČR. Od počátku tuto velikášskou snahu zpochybňoval KS, a to prostým poukazováním na skutečnost, že ve svazech, hlásících se k ZSN, je organizována pouze jedna desetina osob, které se přihlásily k německé menšině v r. 1991.

VII.

Německá menšina žijící v zemích Koruny české, později v Československu a v současnosti v ČR, měla vždy velký zájem na svém vlastním zastoupení v zákonodárném orgánu. Její funkcionáři  byli a jsou si dobře vědomi toho, že jeden či dva poslanci, zastupující některé z německých občanských sdružení, nikdy nemohou být politickou silou napomáhající k dosažení stanovených menšinových cílů, spojených zpravidla i s dosažením či udržením privilegovaného postavení. Toto poznání, obohacené o znalosti činnosti německých politických stran v předmnichovském Československu a spojená se zvlášť příznivými podmínkami pro šíření a prosazování i některých požadavků odsunutých Němců z Československa, které existovaly za politické dominace OF v ČR v letech 1990-1992, vedlo k založení přípravného výboru tzv. Demokratické strany Sudety (DSS). O cílech jí sledovaných přesvědčivě mluví následující citace: „ DSS/DPS (strana měla i německý název  a zkratku, které se používaly  současně s českým názvem, pozn. red.) je stranou Čechů a sudetských Němců i lidí jiných národností a státních příslušností, žijících na území ČSFR i mimo její hranice. Tímto se tato strana stává nadnárodní … se zasazuje o urovnání mnohaletého sporu mezi Čechy a Němci formou přijatelnou pro obě strany (majetkový vyrovnání) bez páchání dalších křivd, přiznání sudetským Němcům a jejich potomkům čs. občanství, i když nemají trvalé bydliště v ČSFR, umožnění účasti sudetských Němců a jejich potomků na malé i velké privatizaci, zastavení či zbrzdění veřejných dražeb sudetoněmeckého majetku, prosazování práva na sebeurčení, práva na vlast, identitu a rozvíjení svébytné kultury ve své vlasti pro sudetské Němce, kteří jsou tím nejpřirozenějším pojítkem mezi Čechy a Němci. … podporuje a pomáhá zkvalitňovat přátelské soužití Čechů a Němců v oblasti Sudet i jinde na území ČSFR. Toto přátelství a pocit společenské odpovědnosti Čechů a Němců ke společné zemi, bude aktivně rozvíjet.

DSS/DPS naváže úzkou spolupráci se Svazem vysídlenců v SRN, Rakousku i v jiných zemích Evropy i zámoří a spolu s nimi bude řešit stávající problémy  ku prospěchu Čechů i sudetských Němců. Na základě vzájemného odpuštění a pochopení budovat pocit sounáležitosti Čechů a sudetských Němců a obou pak k zemi, ve které žili a budou žít oba národy opět společně a jednotně.“

Program podepsal Jaromír Blühmel, předseda přípravného výboru DSS/DPS, a Lubomír Duda, mluvčí. Jak tito pánové naplňovali v praxi slova programu o vzájemném soužití a pochopení mezi Čechy a Němci, o urovnání sporů a přátelském soužití? Jeden příklad za mnohé. V říjnu 1992 napsali otevřený dopis předsednictvu Liberálně sociální unie, zejména jejímu předsedovi prof. Trnkovi a místopředsedovi ing. L. Dvořákovi. Několik vět z jeho obsahu: „Stanovisko vaší strany, lépe řečeno koalice stran, je přímo prodchnuto nepřátelstvím vůči sudetským Němcům a jejich potomkům, hanebně a zločinně vyhnaným Benešovými nacionalisty. Vyhnání 3 500 000 sudetských Němců, konfiskací, zničením a rozkradením jejich majetku a kulturního dědictví … Vyčíslit nelze ztráty na životech během tzv. odsunu, neboli vyhnání, přišlo o život skoro čtvrt milionu osob. Způsob, jakým tyto osoby přišly o život, odporuje všem lidským představám. Tito lidé byli zločinně utýráni, zastřeleni, ubyti, zaživa upáleni, ženy s holým zadkem posazovány na …, děti přibíjeny hřeby na vrata stodol, topeny, těhotným ženám byla rozřezávána břicha. … Tehdejší řádění zfanatizované lůzy lze srovnat jedině snad s nájezdy Čingischána. …

Cesta do Evropy vede přes Německo jen na základě úzké a tvořivé spolupráce se sjednoceným Německem a za jeho podpory jsme v současnosti schopni obstát. Je třeba si se sudetskými Němci sednout ke společnému stolu a nahromaděné problémy společně řešit.“

Zvláště majetkové otázky stály již od počátku v popředí zájmu zakládané strany. Její funkcionáři velmi dobře věděli, co mají činit příslušné ústavní orgány České republiky. Především měly zrušit „Benešovy dekrety“ a vrátit veškerý majetek původním sudetoněmeckým vlastníkům.

Takto viděl hospodářský rozvoj „Sudet“ Klaus Jarosch, chomutovský rodák a marketingový poradce průmyslových koncernů v Mnichově. Jistě ne bez důvodu kritizoval stav životního prostředí v severních Čechách. V této souvislosti si však dokonce položil otázku, zda vláda v ČR, která podle jeho názoru nic rozhodného pro jeho zlepšení nekonala, vlastně nevraždí obyvatelstvo.

J. Blühmel, pětačtyřicetiletý řidič tramvaje z Plzně, který sám mluvil jen lámanou němčinou, se též „proslavil“ vystoupením v české televizi 10. ledna 1993, kdy  v pořadu Debata kromě dalšího řekl: „Pokud vláda nevyhoví našim požadavkům, mohou věci dojít tak daleko jako v jižním Tyrolsku, kde se vyhazovaly do vzduchu sloupy elektrického vedení.“

Blümehlova slova měla samozřejmě následky. Premiér V. Klaus rezolutně odmítl o návrzích DSS jednat. Několik subjektů  podalo na Blühmela i Dudu trestní oznámení.

Když na dny 1.3.-3.3.1993 přípravný výbor DSS/DPS připravoval v Plzni za účasti zahraničních hostů, z nichž jeden byl, podle údajů tisku, známým nacistou, sympozium o „Benešových dekretech“, zejména o dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, míra trpělivosti české veřejnosti již byla překročena.

Primátor Plzně, profesor MUDr. Z. Mráček, reagoval slovy: „ Považuji tyto urážlivé hrubé výroky … i za útok na současnou politiku naší vlády. Jsem nucen o této skutečnosti informovat jak činitele vlády ČR, tak i velvyslanectví SRN v Praze. Jsem přesvědčen, že nově vznikající politická strana, která se již na svém přípravném zasedání představuje takovým způsobem, nebude moci získat žádné místo v našem politickém životě. Dialog mezi Čechy a Němci je možný a nutný, v žádném případě však tímto tónem a na této úrovni.“

Na Generální prokuraturu ČR i Krajskou prokuraturu v Plzni přicházely podněty, včetně podání i Křesťanskosociálního hnutí, k zahájení trestního stíhání pana J. Blühmela a L. Dudy pro podezření ze spáchání trestných činů hanobení republiky a jejího představitele, podněcování národnostní nesnášenlivosti a podněcování k záškodnictví.

J. Blühmel v tu dobu, kdy Krajský úřad v Plzni a orgány činné v trestním řízení plnily své zákonné povinnosti, pocítil neodolatelné nutkání k cestování. Údajně se bál o svou bezpečnost, dostával, jak tvrdil,  výhrůžné telefonáty. Některé tiskoviny dokonce uvedly, samozřejmě nepravdivě, že byl fyzicky napaden. Proto se zdržoval  po delší dobu mimo území republiky, po určitou dobu byl v Mnichově, odtud sliboval, že přiveze peníze, a následně i v Rakousku. Předmětem vyšetřování se dodatečně stala i skutečnost, že přípravný výbor DSS/DPS byl tehdy podle platného zákona o politických stranách „… oprávněn vyvíjet pouze činnost směřující ke vzniku strany“. Toto zákonem přesně vymezené oprávnění přípravný výbor DSS/DPS hrubě a dlouhodobě porušoval, jak i jednoznačně vyplývá z jeho výše uvedené činnosti. Na tuto skutečnost opět poukázalo Křesťanskosociální hnutí svými podáními  příslušným státním orgánům.

Sympozium o dekretech prezidenta republiky se nekonalo v Plzni, ani v jiném českém městě. Přípravný výbor, v době vyšetřování jeho činnosti orgány činnými v trestním řízení, se údajně sám rozpustil, aniž by mohl dále vkročit do vyšlapaných stop jiné „sudetoněmecké“  strany, předmnichovské Sudetendeutsche Partei K. Henleina. Nadto myšlenku vytvoření politické strany česko – německé či německé menšiny v ČR dokonale a dlouhodobě zprofanoval.

VIII.

V průběhu druhé poloviny devadesátých let minulého století a počátkem prvního desetiletí tohoto století německá menšina vyvíjela činnost ve dvou občanských  sdruženích , a to v Kulturním sdružení občanů ČR německé národnosti a Zemském shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Pro zajímavost uvádíme několik údajů z činnosti ZSN v r. 1996. V lednu: účast na slavnosti Ackermann-Gemeinde (dále jen A-G) ve Filipově, jednání na MK v komisi projektů, jednání v Bonnu, týkající se Středisek setkávání a ZSN, diskuse na městském zastupitelstvu v Šumperku; v únoru: rozhovory na velvyslanectví SRN, přednáška na obchodní akademii v Šumperku, odvoz seniorů na rekreaci do Bad Kissingen, jednání na velvyslanectví a MK ČR, přijetí v kanceláři prezidenta republiky vedoucím kanceláře dr. Medkem, rozhovory se zástupci A-G, diskuse s regionálním představenstvem liberální sociální strany v Šumperku, diskuse se zástupci sekretariátu Rady pro národnosti při vládě ČR JUDr. Frištenskou a PhDr. Sulitkou; v březenu: rozhovory na rakouském velvyslanectví, rozhovory na Magistrátu města Prahy, Rada pro národnosti v Brně, diskuse s předsednictvem ODS v Šumperku, kulturní dny Sudetoněmecké kulturní rady v M. Lázních, Parlament ČR, podvýbor pro národnosti, výbor partnerských měst Šumperk-Maarssen, návštěva poslance Spolkového sněmu dr. Rossmanitha v DPP v Praze; v dubnu: rozhovory na velvyslanectví SRN, výbor partnerských měst Šumperk-Maarssen, přednáška pro 30 mladých žurnalistů z 19 zemí v DPP v Praze, účast na zasedání A-G v Teplé, rozhovory s docentem Černohorským, rektorem Slezské univerzity, diskuse s Jiřím Dienstbierem, setkání s polským generálním konzulem v Šumperku, rozhovor se starostou obce Králíky, rozhovory na velvyslanectví SRN; v květnu: zasedání a diskuse se starosty Šumperka, návštěva na univerzitě v Olomouci, přednáška pro 4 základní školy v Šumperku, setkání a přednáška pro turisty z SRN v Šumperku, setkání A-G ve Würzburgu, sudetoněmecké dny v Norimberku, maďarská televize v DPP v Praze. Z dalších měsíců vyjímáme jen některé akce: rozhovory na velvyslanectví SRN (někdy i dvakrát za měsíc), Bad Kissingen, obhlídka dětského tábora, v Ss v Brně rozhovory zástupců ZSN, velvyslanectví SRN a Rakouska i dalších organizací o masovém hrobě v Pohořelicích, přijetí na Hradě prezidentem V. Havlem, účast na sudetoněmeckých kulturních dnech Sudetoněmecké kulturní rady v Mnichově, podvýbor parlamentu ČR, zasedání FUEV (Federalistické unie evropských národností) v Bad Kissingenu, diskuse se starosty Šumperka. (Z materiálu Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien, 2. Wahlperiode, 1996)

Pozornosti a pomoci se dostávalo především ZSN. KS byl pod stoupajícím tlakem. Jeho členové ve vztahu k ČR byli loajální. Osobně jsem znal A. Bienerta, tajemníka KS, který v prvé řadě byl občanem ČR a teprve poté příslušníkem německé menšiny v republice. I on veřejně kritizoval protičeské aktivity SL.  Při společných akcí obou menšinových organizací se členové KS  drželi spolu, sedávali společně u stolů. Toto rozdělení často trvalo i po přednáškách a diskusích. Škoda, že se jim nedostalo větší podpory z české strany. Naši politici, bohužel, potřebnou rozlišovací schopnost tehdy mnohdy ani neměli. Někteří z nich však vědomě podporovali a stále podporují ZSN. Tak postupoval i SL. Bez ohledu na uvedené položme si otázku, zda může „diskriminovaná německá menšina“, z níž v tu dobu bylo v ZSN organizováno jen několik tisíc členů, uskutečňovat tak rozsáhlou činnost, jak výše jen příkladmo uvádíme? Přirozeně, že nikoliv! Můžeme spíše konstatovat, že již v tu dobu jde o menšinu a její organizaci, ZSN, které se těší nejrůznějším privilegiím, a to nejen ve srovnání s organizacemi jiných národnostních menšin v ČR, ale dokonce i s vlasteneckými, nikoliv nacionalistickými, organizacemi českého národa.

Přes určitou snahu spolupracovat si obě sdružení udržovala odstup, který byl dán větší občanskou loajalitou u členů KS a zřejmou příchylností ZSN, značné části její členské základny, k sudetoněmeckému landsmanšaftu a jeho politice, a i to  přes jakousi formální, ale viditelnou „rozluku“.

Nechme opět promluvit Andrease Götze: „Vztahy mezi Sudetoněmeckým krajanským sdružením a Shromážděním Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se vyjasnily během roku 1994. Delegace Shromáždění se už nezúčastnila oficiálně valného shromáždění SdL v Mnichově, nýbrž přicestovala o několik dní později a podepsala společné prohlášení, že každá organizace působí samostatně. Toto prohlášení je ovšem třeba chápat nejen jako reakci na napětí mezi těmito organizacemi. Šlo zároveň o symbolické kroky, kterými rozhodující síly uvnitř Shromáždění Němců chtěly reagovat na nepříznivé tóny v ČR, které vyčítaly Shromáždění závislost na Mnichovu. A to je heslo, které dokáže i sebevstřícnějšímu místnímu politikovi bránit v konkrétních akcích.“

Již v listopadu 1994 ZSN ustavilo komisi pro otázky restituce původně německého majetku. Výsledkem její činnosti byl i požadavek jeho navrácení zejména Němcům, kteří jsou občany ČR. Byly však učiněny i další kroky. Pan R. Dreithaler podal Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Svým Nálezem z 8.3.1995 Ústavní soud ČR návrh zamítl. V odůvodnění Nálezu ústavní soud zdůraznil: „Demokracie by sama sebe přivedla ke zkáze, jestliže by se názory a jednáním menšiny cítila zavázána k opatřením, jež by již odporovala její základní hodnotové orientaci. Dekret prezidenta republiky  č. 108/1945 Sb. není tedy ani z tohoto pohledu svévolným aktem, ale sankcí směřující k zabezpečení funkcí a smyslu lidských práv a svobod, jejich konstruktivního sociálního přínosu a prohloubení smyslu pro odpovědnost. Práva někdejších občanů Československa bylo nutno po ukončení nacistické okupace  omezit ne proto, že zastávali odlišné postoje, ale z toho důvodu, že tyto jejich postoje byly v celkovém kontextu nepřátelské vůči samé podstatě demokracie a jejímu hodnotovému řádu a ve svých důsledcích představovaly podporu útočné války. Toto omezení platí v daném případě stejně pro všechny případy splňující stanovenou podmínku, totiž vztah nepřátelství k Československé republice a její demokratické státní formě, bez ohledu na národnostní příslušnost. …

Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem.“

Bez ohledu na Nález Ústavního soudu ČR a jeho pochopitelné a jasné zdůvodnění ZSN dále  mluvilo o pokračující diskriminaci německé menšiny v ČR, o odškodnění za majetek Němcům zkonfiskovaným či dokonce o jeho navrácení. Tyto a jejich další požadavky neměly daleko k obdobným „nárokům“ SL.

Jaké vztahy mezi ZSN a SL,  však i nadále existovaly, bez ohledu na výše uvedené prohlášení, svědčí následují událost. Autor, spolu s M. Klenem a dr. P. Macháčkem z Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, byl v roce 1995 pozván vysokoškolskou studentskou organizací  na návštěvu Mnichova a k přednášce o česko – německých vztazích na mnichovské univerzitě v době, kdy se konal i sjezd odsunutých Němců z Československa. Společně s doprovodem německých přátel jsme se zúčastnili i jednání tohoto sjezdu. Jeho atmosféra byla úděsná. Frenetický potlesk i volání hanby se střídaly podle témat sledovaných řečníky.

S obrovským nadšením účastníků sjezdu byl přijat slavnostní průvod jednotlivých zemských organizací SL, mezi nimiž pod transparentem Zemské shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nadšeně kráčeli i občané ČR německé národnosti jásotně pozdravováni a nadšeně zdravící. Co tato skutečnost může znamenat? Že prohlášení o samostatném působení ZSN a SL se podepisují a vyhlašují, ale fakticky se věci mají jinak. Skupina členů ZSN šla pod „zemským“ transparentem jako další řádné zemské organizace SL.

Vztah ZSN k SL byl od počátku jeho existence velmi silný, nebyl však rovnoprávný. Samozřejmě důležitou úlohu zde hrály finanční prostředky či služby, které ZSN  od SL dostávalo. Za tuto i politickou podporu SL požadoval určitou loajalitu. Pokud některý funkcionář tuto vyžadovanou vztahovou konstantu nectil, docházelo i k ostrým konfliktům, které měly samozřejmě  značné dopady pro něj. K zostření vztahů mezi některými funkcionáři ZSN a SL došlo zejména v době jednání o česko – německé deklaraci, jež byla podepsána v r. 1997. SL se ostře postavil proti této deklaraci a ZSN se přiklonilo k deklaraci. W. Piverka, druhý prezident ZSN, si neodpustil poznámku: „Křečovité odmítání deklarace některými zástupci vyhnanců působí nejen nerealisticky, ale především neodpovídá faktické skutečnosti“.

SL v čele s F. Neubauerem místo kritiky však od ZSN požadovaly mnohem silnější podporu svých známých revanšistických požadavků. Situace se tak dále vyhrocovala. Málo loajální a kritizující W. Piverka musel viditelně dostat za vyučenou. Na sjezdu odsunutých Němců z Československa v r.1997, který se konal v Norimberku, byl přivítán pan Hans Korbel jako vedoucí delegace ZSN.  W. Piverka, ač jeho zásluhy o založení ZSN byly neoddiskutovatelné a jedinečné, na sjezdu nedostal ani slovo, aby mohl vysvětlil svá kritická stanoviska.

Následujícího roku, kdy mu končil jeho tříletý prezidentský mandát, si W. Piverka dovolil ještě více. Řekl: „My jsme vždy vyhnání nazývali vyhnáním, my jsme vždy vyhnance označovali svými bratry a sestrami. Současně jsme vždy také kritizovali ty, kteří žijí jen v minulosti a z nás chtěli udělat jen pouhý nástroj svých překonaných představ“. To však byla již jeho labutí píseň. Krátce nato se stal novým prezidentem ZSN ing. Hans Korbel, který politickému kurzu SL byl velmi blízký. ZSN pod jeho vedením se více či méně stávalo prodlouženou rukou SL v ČR.

„ V následujících letech se společné aktivity ´Sudetoněmeckého ´ladsmanšaftu´ a Shromáždění Němců výrazně rozšířily. Uskutečnily se desítky různých akcí, které měly posílit přilnutí Němců z České republiky k mnichovskému krajanskému sdružení a jemu blízkých spolků. Došlo k výrazné infiltraci již známých …představ landsmanšaftu´  - odsouzení vyhnání, právo na návrat odsunutých Němců zpět do České republiky, jejich majetkové odškodnění apod. Jestliže ´landsmanšaft´ v minulosti formuloval požadavky z hlediska zájmů Němců, kteří byli přesídleni do Německa, pak nyní se stále více orientuje i na postavení Němců, kteří do odsunu nebyli zařazeni a zůstali zde, v českých zemích. ´Landsmanšaft´ stále víc vystupuje v roli ´ochránců´všech Němců z obou stran hranic. Toto zaměření pak akcentuje i ´česká strana´, tj. Shromáždění Němců. A nejen pasivně akcentuje, ale sama tomu dodává své.“ (PhDr. V. Novák, CSc., K problematice německé menšiny v ČR, Praha 2001)

O diskriminaci německé menšiny mluvilo ZSN  více či méně celá léta. Tentokrát však další snažení o její odstranění má mít nadnárodní rámec. Předseda pracovní skupiny CDU/CSU pro uprchlíky a vyhnance, H. Koschyk, po jednání s prezidentem ZSN ing. H. Korbelem v Berlíně vydal 9. listopadu 2000 prohlášení, že „čeští občané německé národnosti jsou nadále v mnoha oblastech diskriminováni“. Poté následoval apel na vládu SRN, aby „se zasadila o rychlé ukončení trvající diskriminace“. Tu Koschyk spatřoval i v tom, že Němci byli vyloučeni z restitucí, neměli zastoupení v parlamentu a nebyli zahrnuti do odškodnění v rámci česko – německého Fondu budoucnosti.   

Diskusi o diskriminaci německé menšiny v ČR dále rozvířila poslanecká frakce CDU/CSU ve Spolkovém sněmu dotazem na vládu, zda je Němcům v ČR započítávána do důchodu doba, kterou strávili v poválečných internačních táborech a zda současná praxe v tomto směru není jen dalším projevem diskriminace německé menšiny.

V prosinci 2000 na základě pozvání ´landsmanšaftu´ odjel prezident ZSN, H. Korbel, a dvě víceprezidentky, Kuncová a Štrosová, opět do Mnichova. Předmětem třídenních jednání, během nichž se delegace setkala J. Böhmem, předsedou bavorského zemského sněmu a mluvčím ´landsmanšaftu´, bylo neplnoprávné postavení německé menšiny v ČR

„U kulatého stolu se delegace setkala s prof. Pietschem, odpovědným za kulturní  činnost ´landsmanšaftu´ a s představitelem ´sudetoněmecké mládeže´ Pflogerem. Těžištěm této diskuse byly principy a cíle vzájemné spolupráce v zájmu německé menšiny v České republice, hledání dalších podnětů a možností součinnosti. Podkladem pro toto jednání se staly ´Zásady pro hranice překračující spolupráci s německou menšinou v České republice´, které vypracovalo Shromáždění Němců. Podrobně byly projednány společné akce v nastávajícím roce 2001. Jednou z nejvýznamnějších byl společný seminář v Bad Kissingen pro kulturní referenty místních a regionálních organizací ´landsmanšaftu´ a Shromáždění Němců v listopadu 2001. Přednášeli zkušení

odborníci jak německé, tak z české strany. Velký důraz byl položen na zájezdy odsunutých Němců do míst v Čechách a na Moravě, odkud byli oni či jejich rodiče odsunuti, a setkání s Němci, kteří zde zůstali. Došlo k dohodě, že na ´sudetoněmecký den´, který se bude konat v roce 2001 v Augsburku, bude pozváno kolem dvou tisíc Němců z České republiky. Projednána byla i pomoc ´landsmanšaftu´ existujícím střediskům setkávání v České republice jak finanční, tak např. knihami … .

Druhý okruh spolupráce, který byl odsouhlasen, se týkal mládeže. … Počítá se s návštěvami divadelních skupin mládeže, hudebních a tanečních souborů, účastí na studentských soutěžích, zaměřených  zvláště na sudeto-německé-české dějiny i současnost.  Významná úloha v tomto mládežnickém a kulturním sbližování ´vyhnanců´ a jejich potomků s ´českými´ Němci musí připadnout čtrnáctideníku Shromáždění Němců Landes-Zeitungu, který bude věnovat podstatně větší pozornost, než dosud, především dětem a mládeži.“ (PhDr. V. Novák, CSc., c.d.)

IX.

V březnu r. 2001, po spanilých jízdách některých členů vedení, zejména ing. H.D. Korbela, do Bavorska, kde zřejmě došlo k „předjednání“ připravovaných požadavků,  ZSN schválilo návrh na odškodnění občanů ČR německé národnosti. Petičnímu výboru PS PČR jej předalo 15. srpna téhož roku. Postoupený materiál se skládal ze tří složek, a to: a) Z dvoustránkového průvodního dopisu hodnotícím údajný útisk a bezpráví páchaném na německé menšině v poválečné ČSR; b) Z vlastního návrhu na odškodnění občanů německé národnosti v ČR,  jehož preambule obsahuje tvrzení, že u nás došlo a dochází k hrubému porušování lidských práv a svobod německé menšiny, a z šesti vlastních požadavků, tvořících jádro návrhu; c) Ze sedmi stránek ´historického exkurzu´. Jeho autorem je pan Franz Chocholaty Gröger, který ve svém historickém díle píše o útisku Němců, o křivdách a bezpráví, jež na ně v republice doléhaly. Dokonce označuje určité dekrety prezidenta republiky za pokyn ke genocidě německé národnosti v Československu. Autor mluví o masakrech Němců. Tyto a další protiněmecké akce považuje ne za excesy jednotlivců, ale za organizované násilí. Ani slovem se však nezmiňuje o tom, co Němci napáchali v republice. Dějiny pro autora začínají květnem r. 1945. Za zmínku stojí následující slova preambule: „..Vyjadřujeme svůj nesouhlas s porušováním lidských práv a svobod této menšiny (německé, pozn.red.) uplatňovaného československým státem od počátku roku 1945, především však na základě Dekretů prezidenta republiky…“ Počátkem r. 1945 existoval ještě tzv. protektorát, takže československý stát v tu dobu nemohl potlačovat německou menšinu, která v tu dobu, kdy ještě menšinou nebyla, se naopak bez viditelného odporu podílela na potlačování a vyvražďování Čechů a Slováků.

24. srpna naše média uveřejnila zprávy o tiskové konferenci uspořádané ZSN, v jejímž průběhu prezident ing. Hanz Korbel informoval novináře o obsahu návrhu ZSN na odškodnění. Jeho autoři zřejmě seděli nejen v Praze, Opavě, ale i v Mnichově.

Průvodní dopis a vlastní návrh  s historickým exkurzem svým obsahem překonaly i obvyklou úroveň materiálů ´landsmanšaftu´.

Ve stručnosti a bez komentáře o jednotlivých bodech zmíněného návrhu:

- Parlament ČR má přijmout usnesení, že dekrety prezidenta republiky  z roku 1945 pozbývají platnosti pro občany německé národnosti, žijící v České republice.

- Majetek, který byl občanům německé národnosti na základě dekretu prezidenta republiky č.12 z roku 1945, bude přiměřeně vrácen. Nebude-li to možné, bude poskytnuta náhrada ve výši aktuálního odhadu ke dni 1.1.2001.

- Za pracovní povinnost, která se vztahovala na všechny osoby německé národnosti, které pozbyly československé státní občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb., budou občané německé národnosti podle konkrétního návrhu odškodněni.

- Budou vráceny vázané vklady příslušníků německé menšiny v přepočtu na kupní sílu k 1.1.2001.

- Za újmy způsobené násilným přemístěním budou osoby německé národnosti jednorázově odškodněny částkou ve výši 10 000 Kč.

-  Občané  německé národnosti, kterým bylo znemožněno užívat akademické tituly získané na německých vysokých školách po 17.11.1939  a vykonávat práci odpovídající jejich vzdělání, budou odškodněni jednorázovou finanční částkou ve výši 10 000 Kč.

Okruh osob, který by měl nárok na výše uvedená odškodnění, je velmi široký. Majetkový nárok přecházel v případě smrti oběti stejným dílem na žijící manželku a děti, příp. sourozence; nebyl-li nárok uplatněn přechází na oprávněné dědice.

Uvedené návrhy můžeme hodnotit jako útok nejen na čs. právní řád, jehož nedílnou součástí dekrety prezidenta republiky jsou, ale i na mezinárodní poválečné normy, především na Pařížskou reparační dohodu, podle které každý signatární stát, a to ČSR byla, je povinen zajistit německý majetek tak, aby se nemohl opět stát německým majetkem.

Německá menšina reagovala pobouřeně, když petiční výbor PS P ČR na svém zasedání dne 10. ledna 2002 velkou většinou návrh zamítl. PV sdělil, že „petice není způsobilá pro další jednání, nevyplývá z ní oddělení požadavků mezi revizi poválečného právního řádu a individuálního utrpěného bezpráví v rámci československého právního řádu“, uvedl závěrem poslanec dr. Svoboda. Na podkladě velmi živé diskuze mohl, uvádí redaktor LZ A. Adam, vzniknout u některých poslanců dojem, že německá menšina je pátou kolonou Spolkové republiky Německo či sudetoněmeckého landsmašaftu.

I. Kuncová reagovala slovy: „My petici přepracujeme a výboru předložíme podruhé. ... Jsme občany této země a chceme pouze stejná práva, jako mají ostatní.“

Vyjádření M. Zemana, předsedy vlády ČR, o sudetských Němcích jako o páté koloně nacistického Německa, pokládala I. Kuncová za hlubokou urážku všech Němců.

Ani v tu dobu však nebylo vedení ZSN ve výše uvedených otázkách jednotné. Martin Dzingel nastoupil počátkem roku 2001 do funkce jednatele ZSN. V tu dobu v rozmluvě, kterou poskytl Landes-Zeitungu, uvedl: „… měli bychom se namáhat, aby se na nás čeští spoluobčané dívali jako na menšinu této země a ne jako na venkovskou centrálu sudetoněmeckého landsmanšaftu. …Musíme se prezentovat jako samostatná organizace.“  Jiné směřování v ZSN však jasně převážilo, jak svědčí provokativní návrhy na odškodnění v březnu vedením ZSN schválené. Jejich obsah prokazuje, že ZSN onou zmíněnou venkovskou centrálou SL zřejmě je.

Na podzimním zasedání ZSN v roce 2001 bylo zvoleno nové vedení. Paní Irena Kuncová se stala prezidentkou. Ing. Hans Korbel byl zvolen pouze členem prezidia. V předvečer volby navštívili zasedání ZSN zástupci „Sudetoněmecké domovské rady“,   která týž den zasedala v bavorském Markredwitz. Mezi hosty byla i státní ministryně v.v. B. Stammová. Ta ve svém projevu kritizovala český právní řád, který dosud vylučuje německou menšinu z jakýchkoliv restitučních nároků. Výslovně též poděkovalo prezidentovi ZSN za vykonanou práci. Hosté se zúčastnili následného kulturního programu spolu s účastníky zasedání.

O volbě vedení podrobněji informoval Landes-Zeitung z 6.11. 2001. „Mariánské Lázně: Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku má nové vedení. Irena Koncová, vedoucí střediska setkávání v Moravské Třebové a dosavadní členka prezidia, se prosadila s 19 hlasy proti 16 hlasům dosavadního prezidenta SN ing. Hanse Korbela“.

Prvním viceprezidentem byl zvolen Bac. Martin Dzingel, druhým viceprezidentem Richard Šulko.

Rozhodující pro výsledek voleb bylo rozdílné názory kandidátů Kuncové a Korbela na podporu německé menšiny ze zahraničí. Korbel zastával mínění, že v případě odmítnutí vznesených požadavků na odškodnění se musíme obrátit na sudetoněmecký landsmanšaft a další místa v zahraničí. Kuncová však vše viděla jako ryze interní problém, který musí být řešen v ČR a českou vládou. ´Máme mnoho přátel v Česku a musíme jich využít´, řekla. Při hledání rozhodující opory v zahraničí, mohli bychom narazit na zesílený odpor v české společnosti. Právě toto vidění problémů jí zřejmě pomohlo získat většinu delegátů. Kuncová o Korbelovi řekla: „…přivedl SN o velký kus vpřed. Byly navázány nové kontakty, vybudována spolupráce s mnoha dalšími organizacemi a dále byly rozpracovány nové úkoly a cíle SN. … My všichni, kteří zde žijeme, jsme občany této republiky a naší prací budujeme společně tento stát – nejen hospodářsky, ale i kulturně. Naše svazy jsou malými mosty dobrého sousedství mezi našimi městy a městy v Německu a Rakousku“.

Zprávu ke končícímu třetímu volebnímu období, předcházející volbám, přednesl ing. Hans Dieter Korbel. Mimo jiné řekl: „ Aktivity Shromáždění se neomezují jen na dětské prázdniny, vzdělávací semináře a kulturní setkáni regionálních svazů. Zástupci německé menšiny jsou činní i v mnoha grémiích. Zájmy zůstavších (těch, kteří nebyli odsunuti) Němců zastupoval např. v Německo – českém diskusním fóru p. Walter Piverka. Ten zastupoval i zájmy Shromáždění Němců až do svého odstoupení v květnu t.r. v Radě vlády pro národnostní menšiny. Po odstoupení p. Piverky byl prezident jmenován řádným členem rady. Členové SN se podíleli dále na činnosti poradních rad ministra kultury, školství a programového ředitele České televize.

Irena Kuncová samozřejmě dále prosazuje požadavky německé menšiny na odškodnění. Zatímco ZSN vznášelo tyto požadavky, KS o odškodnění nežádalo. O to je úsilí o odškodnění složitější. Napětí a slovní přestřelky mezi ZSN a KS pokračovaly i v r. 2003. Martin Dzingl, místopředseda ZSN, zdůraznil: „ … bohužel musím říci, že KS někdy pracuje proti politice německé menšiny  v ČR. Přinejmenším mi to tak připadá…. ZSN bojuje za to, aby německá menšina obdržela mj. zpět svůj majetek. … Tvrdíme, že jsme byli poškozeni. Nejen pouze diskriminováni – německá menšina byla i fyzicky poškozena. Zda to takto vidí i KS, někdy pochybuji.“

K otázkám zmírnění bezpráví se rozhořela prudká diskuse i mezi zástupcem ZSN v Koordinační radě Německo-českého diskusního fóra W. Piverkou a pozorovatelkou KS na tomto zasedání Ingrid Pavelkovou. W. Piverka tvrdil, že KS ignoruje již léta  návrh ZSN na spolupráci nebo přístup do ZSN. Rosemarie Knappová, předsedkyně KS, údajně napsala v dopisu Radě národností, že KS se vzdává všech humanitárních gest, poněvadž považuje za nutné zabývat se pouze perspektivami budoucnosti.

Nejen čas změnil vztah SL k paní R. Knappové. Za dobrou spolupráci jí B. Posselt poslal již koncem prosince 2004  k životnímu jubileu blahopřání.

Dopis o požadavcích menšin byl zaslán dr. P. Marešovi, místopředsedovi vlády. Ve srovnání s H. Korbelem jazyk paní I. Kuncové je diplomatičtější. Vláda ČR na podzim připravovala jednání o odškodnění občanů ČR německé národnosti. LZ informovaly, že odškodnění má dosáhnout výše 1,5 milionu euro. (19.8.2003), které bude považováno za humanitární gesto. Odškodnění by se mělo týkat asi 1.500 českých Němců. Dr. P. Pithart se vyjádřil, že si „velmi přeje, aby vláda měla úspěch se svým návrhem na zmírnění bezpráví u příslušníků německé menšiny.“ P. Pithart, předseda Senátu, v rozhovoru pro LZ znovu slíbil odčinit bezpráví na českých Němcích. 

Je však zajímavé, že na zasedání Německo-českého fondu budoucnosti (Berlín, 14.10.2003) navrhl Walter Rzepka, předseda Pracovního společenství sudetoněmeckých svazů (ASV), projekt, který předpokládal odškodnění  obzvlášť těžce poškozených sudetských Němců  ve výši 4,5 mil eur. Jeho návrh byl zamítnut.

Obviňování Čechů a české společnosti z protiněmeckého nacionalismu je i nadále evergreenem.

X.

ZSN má též vlastní mládežnickou organizaci. Vystupuje od r. 1999 pod názvem JUKON. Zatímco pardubického mládežnického semináře, konaného v listopadu 2001 se zúčastnilo 26 mladých lidí, aby se poučilo o zásadách práce s mládeží, v r. 2003 již měla 60 členů. JUKON se stal jedním  ze svazů německé menšiny v ČR. Mládež velmi často vždy jezdila i na zahraniční cesty, zejména do Německa.

V rámci JUKONu se diskutovalo i o přechodu od slov k činům. V diskusi došlo ke střetnutí názoru „pouze německy“ s názorem „německy, ale“ v souvislosti s budoucí podobou věstníku. Má časopis obsahovat jen německy psané příspěvky, nebo také české. Je správné, že se na internetových stránkách píše více česky než německy?

XI.

Představitelé německé menšiny na různé úrovni celá léta zdůrazňovali a stále dosud zdůrazňují, a to dokonce i v zahraničí, že Němci jsou vůči Čechům v nerovném postavení.

Jaká jsou fakta kromě již dříve uvedených? O celkové skutečné situaci německé menšiny v ČR svědčí celá řada skutečností. V provozu je, jak ZSN uvádí, 22 středisek setkávání. Všechna střediska mají německou knihovnu, učebnu a společenské místnosti. V němčině vycházejí noviny, časopisy. Existuje řada německých škol, včetně gymnázií., jsou zřizovány i česko-německé mateřské školky, např. v Praze.

Ve prospěch německých občanských sdružení plyne z rozpočtu ČR každoročně asi 7 mil. Kč. Ministerstvo zahraničí a ministerstvo vnitra SRN poskytují německé menšině v ČR několik desítek milionů korun. Uvedená finanční pomoc je doplňována i z jiných zdrojů. Řada nadací poskytuje finanční pomoc německé menšině, jejím organizacím a též i českým proněmecky orientovaným subjektům. K nadacím, které napomáhají šíření německého vlivu v ČR patří např. Nadace F. Neumana, H. Seidla, K. Adenauera, B. Bolzana. Je skutečností, že některé z nich, a i další, mají úzké vztahy k církvím, politickým stranám, univerzitám a řadě občanských sdružení.

Zejména za peníze odsunutých Němců jsou financovány nejrůznější semináře.V Bad Kissingenu se např. konalo setkání pro Němce z Liberce, Rumburku, Znojma, odsunuté i zůstavší v ČR, na téma „Německá jednota a evropské sjednocení“. Bylo zdůrazněno, že Češi se dosud nevyrovnali se svou minulostí, konkrétně s vyhnáním Němců, což je velkou překážkou na cestě do EU. Referentem byl i pan E. Scholze z Liberce.

Doc. dr. W. Baumann píše o plzeňském doprovodném programu, v jehož rámci se dostalo 412 českých studentů germanistiky na různé studijní pobyty, semináře a stipendia do Německa. Mj. pobývali i v zařízení landsmanšaftu, v známém Bad Kissingen. Uvádí v článku „10 let rozhovorů s Němci a Čechy“ (LZ,20.11.2001), že v době, kdy se hodně mluvilo o tzv. brněnském pochodu smrti v r. 1945, brněnští studenti germanistiky „do diskuzí nezasáhli a nevyzdvihli, že brněnská Masarykova univerzita za okupace ztratila velký počet profesorů a studentů odvlečených do Mauthausenu.“ Brněnští Němci by rádi diskutovali o „pochodu smrti“ ale nejevili zájem o transporty českých studentů a pedagogů do Mauthausenu.

Horst Kostritza, který je znám svými články o Hlučínsku, přiznává: „Na činnost naší domovské světnice, našich místních skupin je často nazíráno jako na něco cizího, protože je financována výlučně  z prostředků vlády Spolkové republiky Německo“.

Pan Richard Šulko, který se v tu dobu stal členem vedení ZSN, v článku „Funkci musím provádět v praxi“ uvádí: „Jedním z nejvýznamnějších úkolů by mělo být revidovat obraz sudetských Němců, ba dokonce ještě víc: probudit v nich pocit hrdosti. My můžeme být skutečně hrdi na činy svých předchůdců.“

Čtyřstránková příloha tohoto čísla LZ obsahuje článek „Obrazy Michala Kadlečka chtějí prolomit mlčení o vyhnání“. Ve Furth im Wald uspořádala radnice výstavu obrazů mladému českému malíři z Prahy – Podolí. Redaktor A. Adam píše: „ Mlčení o zločinech  (pozn. red.:myšleno Čechů spáchaných na Němcích) je určujícím tématem Kadlečkovy umělecké práce.“ Malíř vědomě staví holocaust na Židech do jedné řady s vyhnáním Němců. Pan Kadleček dále říká: „Jen díky naší neinformovanosti a našim předsudkům je možné, že stále mluvíme o ´odsunu´ a spravedlivém trestu, místo o ˇvyhnání´ a bestiální mstě. … měli bychom znát pravdivá fakta o nerovnoprávném postavení německé menšiny za 1. Československé republiky, o vyhnání 3 milionů Němců z jejich vlasti a o jejich mučení a vraždění na podkladě neakceptovatelného principu kolektivní viny.“

Nejen jednotlivce, ale i různá občanská sdružení lze označit za proněmecká. K takovým jistě patří i tzv. o.s. „Česko-německá vzájemnost“. Dovolím si citovat z jeho prohlášení z 23.1.2002. „… tím víc nás mrzí nynější napjaté vztahy mezi Rakouskem a Českou republikou. Považujeme za svou povinnost protestovat proti tomu, že tyto napjaté vztahy eskalovaly zejména v důsledku agresivních, zcela nestátnických výroků českého premiéra Miloše Zemana. Tyto výroky byly urážlivě zaměřeny proti Jörgu Heiderovi, ale rovněž proti rakouským občanům a sudetským Němcům. … Zemanův zlostný výpad proti občanům, které naše vláda po 2. světové válce vyhnala z jejich domovů, považujeme za zvlášť odsouzeníhodný. Pod prohlášením se skví jména: Viktor Dobal, Emanuel Mandler, Ján Mlynárik. K uvedeným signatářům se připojili  zejména následující: Pavel Smetana, synodní senior evangelické církve, Jan Pelc, Jan Zahradníček.

Skupina Antikompex, sdružuje převážně mladé lidi, uspořádala diskusi na téma „Jak vypadalo sudetské území dříve, jejich stav dnes a kde leží budoucnost pohraničí? Tato skupina uspořádala též výstavu „Zmizelé Sudety“. Antikomlex, který přebírá terminologii SL, je stálice v česko-německém smiřování. Příloha jednoho čísla LZ  (z února 2003), která je nazvaná Nová krajina ve vysídleneckých územích, je dílem Antikomplexu. Na 52. sjezdu odsunutých Němců, který se konal v r. 2001 v Augsburku, se dr. E. Stoiber ve svém projevu pochvalně zmínil i o Antikomlexu.

K neokolaborantům lnul též Pavel Tigrid. V článku Co bych si přál (LZ z 21.1.2003) dojemně napsal: „“Přál bych si , abychom my, Češi, sami, z vlastního rozhodnutí, nikým jiným nevynuceni, než vlastním vědomím a intelektem, pochopili, že vyhnání tří milionů sudetských Němců po skončení války (a způsobem jak bylo provedeno) mělo charakter etnické čistky, že bylo nenávistným aktem odplaty, založeném na nepřijatelném principu kolektivní viny“. Toto vyznání je častým snem SN, který se však nikdy nemůže naplnit.

Protičeská nenávist, šířená i LZ, čiší z článků o ústeckém masakru z 31.7. 1945. LZ  nechá promlouvat i údajným očitým svědkům, kteří viděli, jak ženy a děti mizí ve vlnách. O život přišlo 1 000 Němců. Rakouský SL každoročně vzpomíná  na „masakr Němců v Ústí n/L“. Gerhard Zeihsel nechal mluvit pana Horsta Mücka. Ten  hovořil již o tisících obětích. Dokonce požádal, aby otcové města most přejmenovali na most 11. července 1945. Pro sudetské Němce je nesnesitelné, že most stále nese jméno E. Beneše, největšího zločince míru. Tak a podobně se nenávistník vyjadřoval.

Nejen Landes-Zeitung, ale i Prager Volkszeitung (např. z 18.8.2005) obsahuje řadu protičeských článků. „Čeští revoluční gardisté a někteří rudoarmějci utloukli sochory a latěmi domácí obyvatele označené jako Němce bílou páskou na rameni a naházeli je bez počítání do Labe a stříleli kulomety a pistolemi po těch, kteří k nim plavali a pokoušeli se jen zachránit. … Předcházela tomu pravděpodobně  českými agenty zinscenovaná exploze muničního depa v Krásné Bříze. Ta však byla připočítávána ´německým wervolfům´ jako sabotérům. Zřejmě to měla být záminka pro vysoce založený ´akt pomsty´na sudetských Němcích, aby účastníci právě probíhající Postupimské konference dospěli k názoru, že další soužití Čechů a Němců v této části Evropy by se nemohlo podařit. Tak se chtělo vsugerovat, že jedině vyhnání Němců by mohlo v budoucnosti zabránit podobným excesům, jako byly ty poslední.“ (Martin Schmidt).

LZ z 28.2.2006 nám přinesl zajímavou zprávu. V Ústí n/L. vyšla kniha „Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945“. Jejími autory jsou ústečtí historici Jan Havel a Vladimír Kaiser a jejich mnichovský kolega Otfried Pustejovsky. Kniha se zmiňuje asi o 40 obětech. Autoři však poukazují na to, že německé obyvatelstvo utrpělo i psychické škody a společný život ve městě dostal silnou ránu. 

LZ od léta 2003 přinášel sérii rozsáhlých článků o vyvražďování a týrání Němců v r. 1945. Začal masakrem v Postoloprtech, kde údajně mělo být zavražděno 1300 Němců.

Takto a podobně psal Landes Zeitung, čtrnáctideník ZSN. Jeho šéfredaktorka M. Řehoříková uvedla, že počet členů různých svazů dosahuje asi 5000 členů, ale odběratelů v republice je jen 850 a v zahraničí 300. I. Kuncová poděkovala Radě vlády pro národnostní menšiny za uvolnění prostředků na vydávání LZ. Její dík patřil i MK ČR.

Některé organizace německé menšiny nadsazují počty svých stoupenců. Horst Kostritza, představitel „Kravařského německého kruhu přátel“ sdělil rakouské televizi, že na Kravařsku je asi 3 000 osob s německým nebo dvojím státním občanství. Podle oficiálního sčítání v Kravařích však bylo jen 25 občanů s německým občanstvím  a 400 s dvojím. (LZ10.9.2002)

Některé SN mohou existovat pouze s pomocí ČR, SL, velvyslanectví SRN, někdy poskytované i prostřednictvím Ss.

V r. 2003 bylo v ČR 21 svazů (v Čechách 8, na Moravě 5, ve Slezsku 8) a 14 středisek setkávání. Podle LZ z 15.4.2003 se počet osob majících německý pas a tím i dvojí občanství  blíží hranici 100 000. Konzulární dny německého velvyslanectví  probíhaly i na Hlučínsku. Německý kruh přátel podporuje snahy obyvatel Hlučínska o získání druhého občanství.

O kontaktní kanceláři SL v Praze se LZ též zajímaly. Citovaly slova P. Bartoně, že „zde se nebude konat žádná politika.“ I. Kuncová výslovně řekla: „Pokládám za správné, že v Praze bylo otevřeno byro Sudetoněmeckého landsmanšaftu.“

LZ někdy obsahují silně kontroverzní články. Jedním z nich je i příspěvek J. Škrábka „Jan Žižka a Al Kaida“, který se tázal, zda mezi Božími bojovníky a dnešními muslimy neexistuje podobnost. Sám se snažil dát odpověď, že ano.(LZ 13.5.2003)

LZ však přináší i jiné články. Redaktor Gerd Lemke v příspěvku „Kříže smíření a hákové kříže“ píše: „Pan Zeihsel požaduje, aby se případem poškození památníků zabývaly evropské instituce. K tomu lze jen říci: Dobře zařváno, lve! Ale zcela nesmyslně! Pokud by EU měla vykládat každý na zeď načmáraný hákový kříž jako znak chybějící právní státnosti, nebylo by Rakousko nikdy přijato do EU.“

LZ jsou podporovány  nejen MK ČR, ale i nepřímo z ministerstva zahraničí SRN, např. jedno místo v redakci LZ je financováno Ústavem pro zahraniční vztahy, který do států střední a východní Evropy posílá kolem 24 kulturních a médiových asistentů ročně, jež podporují činnost německých menšin. V ČR je další takový asistent určený pro pomoc slezským svazům. (LZ, 4.2.2003)

ZSN již v r. 2003 mělo rozsáhlé zahraniční kontakty. O svých cestách informovala I. Kuncová. Nejdříve byla ve Vídni na zasedání o problematice jazykových ostrůvků. Poté odjela s dalšími členy vedení ZSN na zasedání frakce CDU/CSU, kde byla diskutováno postavení německé menšiny v ČR. Po návratu do Prahy ji čekala televize, pak do Bolzána na konferenci, organizované Evropským byrem pro menšinové jazyky. Dále následovala  konference o národnostních menšinách v Evropě. 54. sjezdu odsunutých Němců z ČSR v Augsburku se zúčastnila nejen sama, ale i několik svazů Němců, které měly i své informační stánky. V kulturním programu vystoupily též krojované skupiny národních tanců ze Sokolovska a Chebska. I. Kuncová ocenila i vyznamenání Franze Neubauera Karlovou cenou. (LZ 24.6.2003)

G. Lemke o 54. sjezdu napsal: „Hitler a nacionálně socialistická ideologie ještě zdaleka nevymizely z mnoha jejich hlav… Ten pán (Überlacker, předseda Witikobundu –pozn. red.) označil atentát na říšského protektora Heydricha za vraždu a vyzývá všechny, aby majetkové nároky ve staré vlasti dědičně zakotvili v závěti. … Jako Němec, který žije v Česku, se stydím za některé zde pronesené výroky a postoje. Je mi líto, že musím říci, že sudetoněmecký den nepřispívá porozumění mezi národy.“

Martin Dzingel mluvil v rozhlasu o odškodnění německé menšiny. V té době P. Mareš připravoval návrh odškodnění pro vládu ČR.

LZ z 26.2.2002 obsahuje článek Patrika Bejdy z Prahy. Diví se reakci Čechů na nedávno rozšířený nápad  zástupců německých a rakouských revanšistických svazů, aby v bývalých Sudetech byla tabule s názvy měst a obcí uvedeny dvojjazyčně. U „zdomácnělých“ obyvatel to vyvolalo obrovské rozhořčení. Češi neustále hledají a využívají příležitosti, aby pomluvili Němce a odvrátili pozornost od svých vlastních hanebných činů.

Vděčným stále opakovaným tématem německé menšiny  jsou tzv. Benešovy dekrety. LZ uvádí informace, že v Rakousku je chystaná hromadná žaloba proti českému státu, který vyvlastnil a vyhnal kolem 3 milionů sudetských Němců. Představitel rakouského landsmanšaftu Gerhard Zeihsel prohlásil: „Omluva Česka za vyhnání a vyvlastnění nám již dnes nestačí. Já nejsem pro nějakou omluvu, ale pro odsouzení a zrušení dekretů“. Benešovy dekrety jsou důvodem, že mezi Prahou a Vídní jsou spory.

SL rozvinul širokou kampaň proti Benešovým dekretům. LZ se do této kampaně zapojil. Vztahy mezi ZSN a SL jsou soustavné a téměř všeobsáhlé.

I. Kuncová vyjádřila své znepokojení nad malou pozorností, jíž věnovalo zasedání Koordinační rady německo-českého diskusního fóra německé menšině v ČR. Dokonce naznačuje, že některá vystoupení oficiálních představitelů z ČR byla škodlivá. „Přestože německá menšina dostává od státu jen minimální podporu, byla vždy k tomuto státu loajální.“ Naopak M. Bednář, v souvislosti s peticí ZSN předanou v r. 2001 petičnímu výboru PS PČR, vytkl W. Piverkovi nedostatek této loajality. „ Postoje zástupců německé menšiny se v podstatě koncentrují na podporu základních politických cílů sudetoněmeckého landsmanšaftu a s ním těsně svázanou bavorskou vládou. Cílem je dostat ČR pomocí kombinace vnějšího a vnitřního tlaku, včetně masové mediální agitace, ke zrušení (Benešových) dekretů.“ (LZ,26.3.2002, přeložil PhDr. Vladimír Novák, CSc.)

I na 53. sjezdu odsunutých Němců se diskutovalo o BD. Sociálně demokratický ministr vnitra, Otto Schilly, veřejně požadoval zrušení dekretů. Na sjezdu se prezentovaly i krojované skupiny německé menšiny v ČR.

Abychom si udělali představu, jak nenávistně píší SdZ, citujme několik vět z článku „Šlechetný vrah Beneš“, jehož autorem je šéfredaktor G. Wildt. To, že bylo ve srovnání s Hitlerem a Stalinem „vyhnáno jen 3,5 milionu sudetských Němců a povražděno čtvrt milionu, nemění nic na tom, že vrah Beneš musí být jmenován jedním dechem s největšími vrahy století … Benešův Osvětim se jmenuje Ústí, jeho Bergen-Belsen se jmenuje Brno…“.(SdZ z 31.5.2002) 

Zatímco odborník na mezinárodní právo, prof. Jochen Frowein, přišel k závěrům, že BD nebrání přijetí ČR do EU, LZ z 6.11.2002 přinesl podrobnou informaci o tom, že podle dobrozdání prof. R. Dolzera a prof. M. Nettesheima, které si vyžádal E. Stoiber a předal je EU, jsou BD neslučitelné s evropským právem.

Článek „Zdi, které nelze přeskočit“ píše o informačním fóru, uspořádaném Ackermann-Gemeinde a mnichovským Mezinárodním institutem pro národnostní práva a regionalismus . Vystoupil i prof. Blumenwitz, který prohlásil: „Vyvlastnění a vyhnání sudetských Němců a Maďarů bylo genocidou na menšinách v ČSR tehdy usídlených.“ (LZ  6.11.2002)

EU parlament dekrety již pohřbil je také výmluvným názvem článku.

V čísle SdZ z 28.6.2002 je publikován článek „Prolomit ducha doby“. Je o pořadu německé televize, která se zabývá několika událostmi po skončení války. Pořad měl dokumentovat beztrestnou brutalitu Čechů, což měli dosvědčit tehdejší údajní svědkové  a k věrohodnosti měli přispět i pánové Bohumil Doležal, proněmecký politolog a publicista, a Ondřej Liška, student politologie a předseda organizace „Mládež pro interkulturní porozumění“, který proslul svým požadavkem, aby se brněnský magistrát omluvil Němcům za „pochod smrti“ v r. 1945.

Též Lída Rakušanová, komentátorka Deníku Bohemia, pokládá za diskriminaci, že Němci v ČR jsou vyloučeni z restituce vlastního majetku. Český vztah k SL označila za ještě horší.

O Sidonii Dědinové víme toho velmi málo. Přesto však je autorkou knih „Edvard Beneš – likvidátor“ a „Pyrrhovo vítězství Edvarda Beneše“. Můžeme se dozvědět, že „ při vyhnání sudetských Němců byl Stalin jen jakýmsi kmotrem teroru. Protokoly o ústních jednání prokazují, že tento zločin… nese jen jedno jméno, a to jméno Edvarda Beneše“. Benešovy prodloužené ruce tvořila řada českých politiků protiněmecky smýšlejících zaslepených psychopatů, např. Fierlinger, Nosek, Drtina, Zápotocký, Laušman. I Jan Masaryk k nim patřil.

Paní Dědinové se nelze divit. SdZ považuje za důležitý informační zdroj. Považuje zřízení etnicky vyhraněných, ale prostupných  kantonů za možné řešení v ČR.

Za krvavou dohru druhé světové války jsou považovány vraždy Němců. Jejich ostatky jsou uloženy i v masových hrobech. Jeden takový, podle článku „Masové hroby: Kolik jich v Čechách ještě je?“ LZ, 16.8.2005)  je nedaleko kina Bořislavka, kde má být pohřbeno asi 50 Němců. … V r. 1995 byl odhalen pomník obětem vyhnání z Brna. Vlastenecký spolek Bruna ho nechal postavit v areálu místního augustýnského kláštera sv. Tomáše. Další pomník stojí v blízkosti Pohořelic, kde, při cestě do Rakouska, zemřelo několik set lidí. …Tři masové hroby jsou i nedaleko Ostravy.

Prager Volkszeitung z 24.11.2005 přinesl článek, jehož autorem je W.Pflughaupt, o divokém odsunu Němců. Je velmi působivě psán. Jako všechny takové články mluví však jen o utrpení okamžiku, bez historických souvislostí. Přesto je článek velmi vemlouvavý. Čtenář si může pomyslet, čeho všeho ti zlí Češi byli schopní. 

15.6.2006 Rada Kulturního svazu občanů německé národnosti v České republice zvolila novou předsedkyni KS paní Irenu Novákovou, je rozená Schmied, sudetoněmeckého původu. Nová předsedkyně se dobře zná s P. Bartoněm, a to z doby jeho působení v Nadaci Hans Seidel v Praze. Paní Nováková zde pracovala jako průvodkyně německých hostů nadace. Dnes pracuje v cestovní kanceláři „Maivatour“ v Praze, se kterou spolupracuje Sudetoněmecká kancelář v Praze. Okruh vztahů nové předsedkyně je takto viditelně určen. Práce s německy mluvícími zákazníky posiluje její pocit sounáležitosti s jejím národem.

Ke zvolení jí gratuloval B. Posselt, Petr Bartoň. Richard Šulko, viceprezident ZSN, ji osobně navštívil. Díky tomu bylo možné, aby se tak setkali zástupcí tří sudetoněmeckých organizací – landsmanšaftu, KS a ZSN. „Pan Šulko velice ocenil práci pana Petra Bartoně, který podle jeho názoru odvádí jako vedoucí sudetoněmecké kanceláře vynikající práci mezi Němci v ČR.“ (SdZ, 23.6.2006)

Posselt ubezpečil, že se landsmanšaft nebude do práce KS vměšovat. Zastával ale stanovisko, že by bylo dobré najít pro všechny Němce ve vlasti společnou střechu.

KS v r. 2006 měl přibližně 2000 členů v 26 základních organizacích.

O Prager Volkszeitung se B. Posselt pochvalně vyjádřil. Byl jeho čtenářem. Není divu! Z tohoto orgánu KS, který byl celé roky novinami, jež se zabývaly skutečně otázkami německé menšiny, se stala velmi rychle tiskovina, která šířila i štvavé články. V tomto směru vynikal Hanz Gebe. Pro údajný nedostatek finančních prostředků přestal zřejmě počátkem roku 2006 vycházet. Jaké zájmy se za kulisami skrývaly?

LZ ve svém vývoji prodělal též několik etap. Celkově nelze říci, že by byl štvavým plátkem. Jeho seriál o utrpení Němců v různých místech ČR je však pro tiskový orgán ZSN, velmi slušně řečeno, nevhodný až provokační. LZ  v článku Zklamání z humanitárního gesta, označeným šifrou In, si postěžoval: „ Druhým problémem je snížení finanční podpory pro vydávání printmédii menšiny. Vydávání novin je velice náročná úloha. Vzhledem k nedostatečnému vzdělání v mateřském jazyce jsou překlady a korektury nutné. Požadavek 30 % vlastního podílu na schválené podpoře 1 778 000 Kč pro Landeszeitung je velice vysoký a těžce dosažitelný.“

LZ v témže článku napsaly, že německou menšinou očekávané humanitární gesto nakonec nabylo podoby pouhé omluvy, týkající se pouze sudetoněmeckých sociálních demokratů a antifašistů, je velmi zklamalo, zvláště když JUDr. Němec, ministr spravedlnosti prohlásil, že omluvou J. Paroubka je toto téma ukončeno. „Příslušníci německé menšiny se cítí tváří v tvář tomuto vývoji občany druhé třídy.“ (LZ, 7.11.2006)

První čísla LZ r.2007 přinesly články o německých antifašistech. V hrůzných článcích o utrpení a vraždách Němců v roce 1945 však stále pokračovaly. V novinách se objevují i články typu „Svalnaté hry Prahy proti Evropě, Vraždy z roku 1945“ nejsou promlčeny aj.

V lednu 2007 otevřela nadace „Most“, která byla založena v r. 1997,  svou kancelář v Rytířské ulici č. 31. Má sloužit německo-českému porozumění. Má umožňovat školním a mládežnickým skupinám z německy mluvících zemí, které navštíví Prahu kontakty ke školám v Praze, také ovšem i zajišťovat zkušené německy mluvící referenty. Partnerem tohoto projektu je Ministerstvo školství, mládeže a sportu. Iz (LZ, 30.1.2007)

Do centra Alberta Stiftra v Horní Plané přišlo asi 80 účastníků k rozhovorům o česko-německých vztazích, zejména o budoucnosti sudetských Němců. Na tomto fóru, podobně jako na části jiných, zpravidla neprobíhá ani kontroverzní diskuze. Jde totiž často o profesionální smiřovače s vyhraněnou proněmeckou orientací.

V tomto smyslu mluví i Viktorie Hanišová, která v současnosti vyučuje germanistiku na univerzitě v Praze. „Často jsme zažila na jiných shromážděních, že účastníci vedli spor. To se zde (v Horní Plané) nestane. … Bohužel musím ale rovněž říci, že stále potkávám stejné lidi. Často je již znám jmény. … Osobně pocházím z bývalé sudetské oblasti … . Dochází mi také, jako bychom … ve škole o vyhnání nemluvili. Mluvili jsme jen o konci války. Možná při tom padla zmínka, že obyvatelstvo bylo odsunuto. (LZ, 9.10.2007, článek O minulosti se mluví a o budoucnost se zajímají)

Shromáždění 40 delegátů, zástupců jednotlivých svazů, v říjnu 2007 hlasovalo o členech nového vedení ZSN. 32 hlasy byla zvolena prezidentkou ZSN opět I. Kuncová. Dále bylo zvoleno nové devítičlenné prezidium. Jeho členy se staly Erika Vosáhlová, Jan Bartoš, Martin Dzingl, Mojmír Kolář, Věra Straková, Hilda Sure, Gertrud Trepková, Gertrud Polčáková.

Hans Mantis, který dostal pouze 18 hlasů delegátů, nebyl zvolen. Byl to však on, který na zasedání svými 10 body k diskuzi vyvolal značné vzrušení. Podle něho LZ měl být více zapojen do spolupráce ZSN a KS. Předsedkyně KS Irena Nováková k návrhu řekla, že svaz žádného redaktora nemá. S I. Kuncovou a šéfredaktorem LZ se dohodli na blízké spolupráci. Např. všechna jubilea budou uváděny v LZ. Na bližší spolupráci se dohodly i I. Kuncová a I. Nováková. Jak rychle se přání B. Posselta naplňuje, je přímo obdivuhodné. Kdo za tímto „sjednocování“ stojí?

V listopadu 2007 se v Praze konalo velké slavnostní shromáždění německých svazů z ČR. Byla zvláštní příležitost. ZSN slavilo 15. výročí svého vzniku. Vedle 450 členů ZSN bylo přítomno i mnoho čestných hostů, např. V. Applt z MK.

Hlavním řečníkem byl Erwin Scholze, první prezident ZSN. Mluvil o činnosti ZSN. Mimo jiné řekl: „V minulých 15 letech jsme nezůstali sami. Jsou s námi i další. To platí zejména pro vládu SRN a její ministry, pro velvyslanectví v Praze. To platí rovněž pro ministerstvo kultury a školství, to platí pro Radu pro národnosti  ČR. Od parlamentu ČR jsme ovšem očekávali trochu více porozumění, více reality a méně šovinismu. Mohli jsme si býti jisti solidaritou našich vyhnaných krajanů.Sudetoněmecká nadace hodně vykonala především v humanitární oblasti. Sudetoněmecké vzdělávací a sociální středisko bylo dobrým partnerem. Domovské okresy přispěly hodně k tomu, že se naše vazby na naše krajany ve světě dále aktivně vytvářely. Sudetoněmecký landsmanšaft, částečně také jako prostředník SRN, byl stále připravený nám pomáhat. (LZ, 20.11.2007, Velké shromáždění se slavnostním aktem, Dobrý důvod k oslavám)

Německá menšina v ČR dostala několik novoročních blahopřání. Mezi gratulanty nechyběl ani B. Posselt. „Jste naši bratranci a sestřenice“, napsal, „ a my vás potřebujeme jako most k vlasti našich předků. … Jste … nositeli naší společné kultury, kterou společně zachováváme, ale také dále rozvíjíme a chceme přenést do dalších generací. … těším se v budoucnosti na dobrou partnerskou spolupráci.“ (LZ, 2.1.1008)

I Helmut Elfenkämper, velvyslanec SRN v Praze zaslal své novoroční přání německé menšině.  Cituji: „Přeji jí ještě , aby se utěšený začátek spolupráce mezi Zemským shromážděním Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a Kulturním svazem občanů ČR německé národnosti v tomto roce zintenzivnil…V neposlední řadě přeji Landeszeitung hodně věrných čtenářů také v roce 2008.

XII.

Velké pochopení pro naší německou menšinu a dokonce i pro odsunuté Němce měla vždy katolická církev. Kardinál Vlk instaloval duchovního přísedícího Ackermann-Gemeinde slavnostně kanovníkem kapituly sv. Patra a Pavla na Vyšehradě. Vyzdvihl přitom angažovanost P. A. Otte pro česko-německé porozumění a neúnavné úsilí v duchovní péči o německé věřící v Praze i v ČR. Mezi četnými hosty nechyběl ani B. Posselt, předseda SL. (Otec A. Otte byl v r. 1946 v ČR popraven za zločiny proti státu.)

Jan Graubner, arcibiskup olomoucký, celebroval již v 2002 slavnostní mši ve srazové hale pro účastníky 53. sjezdu odsunutých Němců. Kázání pronesl samozřejmě v německém jazyce.

Na 55. sjezdu odsunutých Němců z ČSR v roce 2004 přivítal B. Posselt představitele unitářů, biskupa Ladislava Hučka z Prahy, a  arcibiskupa Karla Otčenáška z Hradce Králové.

Na 13. mariánsko-lázeňských rozhovorech v Teplé, jejichž pořadatelem je sudetoněmecká Ackermann-Gemeinde a pražská Česká křesťanská akademie, se sešla vzácná společnost: pražský kardinál Vlk, apoštolský nuncius   v Praze Msgre. Ender, prof. Halík. Plzeňský biskup vyslovil při té příležitosti velkou radost nad partnerstvím českých a německých farností. „Důležité je, aby lidé překonali svůj strach, aby sudetští Němci mohli tuto zem opět pociťovat jako svou vlast.“ Diskutovalo se také o BD a jak jinak – vesměs proti nim, požadovalo se jejich zrušení, odsuzoval se odsun Němců. Např. dr. P. Příhoda prohlásil: „Vyhnání Němců je pro Čechy morální katastrofou číslo 1, klíčovou událostí nejmladších českých dějin.“

Jistě není bez zajímavosti, že papežský nuncius v ČR, Erwin Josef Ender, pochází z rodiny polských Němců. V poválečném období již vyrůstal v Německu. Kardinál Joachim Meisner, který  se narodil ve Vratislavi, má též blízký vztah k ČR. V době před r. 1989 vysvětil v Berlíně nejméně čtyřicet českých kněží.

O tehdejší situaci v katolické církvi píše 21.6.2001 MF Dnes v článku „Kardinální problém pana kardinála“. „Není divu, že je málo katolických duchovních. V našem kléru dosud zcela nepřevládla atmosféra bratrského společenství, o kterém se tak rádo hovoří. Existuje nejeden příklad, jak polistopadoví církevní hodnostáři doslova zametli s kněžími, kteří neprojevili stoprocentní konformitu. Šlo přitom i o lidi s příkladnou minulostí v podzemním hnutí protikomunistického odporu. Kardinál tomu nedokázal a snad ani nechtěl zabránit.“ 

Dřívější biskup litoměřický, Josef Koukl, vždy ochotně sloužil mše pro „krajany“ z Německa. Tak tomu bylo i v případě „Domovské obce okresu Most“.  Vztahy byly rozvíjeny i na komunální úrovni. Mostecká radnice napomohla k uskutečnění výstavy děl malíře Waltera Womacky, mosteckého rodáka.

Na 56. sjezdu odsunutých Němců, který se konal v květnu 2005 v Augsburku, byl Josef Koukel, biskup litoměřický, vyznamenán sudetoněmeckou Karlovou cenou. Laudatio pronesl J. Böhm. … Smím vyznamenat muže, který jako Čech již před mnoha lety se zapojil do činnosti na usmíření, a uchopil od nás, sudetských Němců, podávanou ruku na usmíření. …Vždy opětovně zval německé věřící do svého biskupství k božím službám a cestám na posvátné místo.. Nikdy se nebál pozdravit v němčině své sudetoněmecké bratry a sestry a s nimi v této řeči, již po desetiletí neslyšené v božích domech diecéze, se modlil a zpíval. …

Určil vyhnaného kněze, profesora Josefa Rabate, za kanovníka dómu. Tím se stal předním jezdcem mezi českými biskupy. Jeho příklad byl potěšitelným poučením. Po smrti profesora Rabate prohlásil dva jiné vyhnané kněze za kanovníky. Jeden z nich je tady mezi námi – kanovník Karel Kindermann.“

V ČR je činné Sdružení A-G., česká odnož sudetoněmecké Ackermann-Gemeinde. Několik slov k jeho činnosti. Výroční konferenci SAG v Čelákovicích, které se zúčastnilo 90 členů a stoupenců, mezi nimi poslanci, docenti, starostové obcí, zahájila předsedkyně  Helena Fáberová. Zdravici přednesl duchovní poradce SAG prelát Karel Simandl z České biskupské konference. Promluvil i dr. W. Rzepka z mnichovské AG, Mgr. Martin Horálek z České biskupské konference. Jednání se zúčastnil i ing. Talíř a I. Kuncová. Na zasedání předsednictva v Emauzách byl kooptován do funkce duchovního rádce SAG Adrian Zemek, premonstrát a generální vikář plzeňské diecéze.

SAG pořádá různé semináře, konference, známá jsou „Karlovarská setkání“. Jeho akcí se zúčastňuje i plzeňský biskup Radovský.

Přestože je SAG určitými kruhy velmi podporovaná, má asi 100 -120 členů. K nim patří i někteří katoličtí hodnostáři, např. Dominik Duka, P. A. Otte.  

S AG. Spolupracuje i JUKOS.  SAG má v pražském klášteře Emauzy již několik let svou kancelář. Tiskovým orgánem SAG jsou Informační listy.

V Rytířském sálu Senátu PČR se 10. prosince 2004 konala konference na téma Křesťanské hodnoty v současné evropské politice - Filozofické hodnoty Evropské ústavy, v jejímž rámci vystoupili mj. Zuzana Rothová, Tomáš Halík, Petr Pithart, Cyril Svoboda.

26. ledna 2005 se konal na půdě Senátu kulatý stůl o materiálech a činnosti AG. Diskuse, jíž řídil P. Pithart, který také celou akci zaštítil. Se zúčastnili zástupci politických stran, většinou z KDU-ČSL a odborné veřejnosti, včetně předsedkyně SAG H. Fáberová. Panelovou diskusi otevřel Jan Kasal, člen prezidia Evropské akademie pro demokracii, spolupořadatel večera. Přítomen byl dr. Stefan Gehrold, ředitel zastoupení Konrád  Adenauer Stiftung . Úvodní referát pronesl P. Anton Otte (AG), Franz Albert (Socialwerke der AG) a zástupci Junge Aktion, Matthias Dörr.

7. února nato uspořádal Petr Bartoň, vedoucí kanceláře SL v Praze, a Lubomír Hošek, ředitel Dívčí katolické školy v Praze, přednášku Petra Příhody, spoluautora knihy Podiven, v níž společně s dr. Pithartem přepisuje české dějiny, a kněze Vojtěcha Soudského k tématu „Sudetoněmecký komplex v české mysli.“

Institut Bohemikum der Ackermann-Gemeinde a Bohemikum Regensburg uspořádaly ve dnech 24.-27. února v Rohru Česko-německou akademii na téma „Média a historie – kdo a proč vytváří jaké mínění?   

Koncem ledna 2004 navštívil apoštolský vizitátor pro SN Norbert Schegel za doprovodu P. Bartoně Jana Graubnera, předsedu České biskupské konference a arcibiskupa olomouckého. Společně připravili cestu 10 vizitátorů SN do ČR.

Kancelář SL v Praze navštívil místopředseda Junior Klubu KDU-ČSL, Vojtěch Belling. Mluvil o vyhnání Němců a o tom, že Němci za první republiky neměli stejná práva jako česká většina. Návštěvníkem této kanceláře je i senátor Zdeněk Bárta za KDU-ČSL. Diskrétně pochválily SdZ Křesťanské demokraty a Unii svobody za to, že v soutěži o voliče nenastolily nacionalistická témata. Jiná pochvala by údajně vedla Čechy k tomu, že by říkali, že jsou v žoldu sudetských Němců. (SdZ, 14.5.2004)

Svými sympatiemi k německé menšině se neskrývá dr. C. Svoboda. Při návštěvě Slezsko-německého spolku v Krnově se vyslovil pro odškodnění německých občanů. Prof. Jan Sokol pronesl projev němčině. Posléze jednal i se studenty z Krnova.

Dr. Michael Libal, velvyslanec SRN v Praze, je velmi zklamán, že myšlenka „humanitárního gesta ve formě jednorázové finanční částky pro příslušníky německé menšiny nebyla ještě uskutečněna. Dále vyslovil politování, že čeští politici nepovažují příslušníky německé menšiny za Čechy německé národnosti, ale za Němce.

9.3.2005 vydali čeští a němečtí biskupové prohlášení k výročí konce války. Němečtí biskupové se přihlásili k odpovědnosti za zločiny, kterých se na českém národě dopustili nacisté. Čeští biskupové pak „vyjádřili lítost nad vyhnáním Němců z jejich domovů aplikováním nespravedlivého principu kolektivního trestu.“ Vyslovili vděčnost za pomoc, kterou v těžkých letech nesvobody poskytli křesťané v Německu církvi sousední země.

V dubnu 2005 se konala v Domě křesťanské společnosti v Praze konference o smíření mezi Čechy a SN. Zakladatelem společnosti Jít na Východ je Paul Neústupný, který v r. 1968 emigroval do SRN a nyní se věnuje ČR a Estonsku. K čestným hostům konference patřili Emanuel Mandler, Petr Bartoň a Richard Šulko.

Určité církevní kruhy, duchovní i věřící, používají nejen terminologii SL, ale také více či méně akceptují jeho některé programové požadavky. Neustálé omlouvání některých katolických biskupů, činěné někdy i jménem našeho národa, je politováníhodné. Pro prohlášení nám neznámé tzv. Křesťanské mírové společnosti však již nenalézáme slov. Citujeme: „Sudetským Němcům, Naši milí krajané, tíží nás minulost českého národa a české země, která byla před šedesáti lety také zemí Vaší nebo zemí Vašich rodičů či prarodičů. Přestože jsme se o tom neučili ve škole, pronikla k nám děsivá pravda o kruté poválečné pomstě na německém obyvatelstvu Čech, Moravy a Slezska, prováděná většinou bez ohledu na to, zda a jak se kdo provinil. Víme o ponižování, lynčích, upalování, popravách bez soudů, znásilňování i o strašných pochodech smrti. Náš národ pro Vás tehdy na základě principu kolektivní viny přichystal koncentrační tábory srovnatelné s těmi nacistickými, tábory, kde docházelo k mučení a kde mnozí, zvláště nemluvňata a staří lidé zemřeli v důsledku podvýživy a na nakažlivé nemoci.

…jako Češi prosíme za odpuštění. Odpusťte nám, prosím, - fyzické utrpení, kterým jste museli projít, - hluboká duševní traumata …, ztrátu svých blízkých (Čechy tehdy zavraždění sudetští Němci se počítají na desítky tisíc, - ztrátu domova, - ztrátu majetku …Víme, že to, co se stalo, se také nedá nijak napravit. Hrůzné činy českého národa dodnes volají k nebi. Chceme Vám vyjádřit svou hlubokou lítost nad hrůzami, které jste museli prožít. Nechceme se jen omlouvat, prosíme Vás o odpuštění. Po Vašem odpuštění a smíření s Vámi toužíme!“  (Listy č. 40)

Pan Milan Horáček, poslanec EP za německé Zelené, je členem výboru EP pro menšiny. Podle jeho názoru humanitární gesto ČR vůči německé menšině mělo být uskutečněno již dříve. Vina je vláda ČR.

Pasov má patronát nad Němci vyhnanými ze Šumavy. Vrchní starosta tohoto města prohlásil v projevu ke shromážděným: „Vyhnání je a zůstane bezprávím. Za tímto tématem se nesmí udělat žádná tlustá čára.“V pasovském dómu se konala slavnostní bohoslužba. Za ČBK promluvil Mgr. Daniel Herman. „Milí Šumavané, moje sestry a moji bratři, milí přátelé. … Vyhnání je vždy spojeno s bezprávím, s utrpením vyhnance, s porušováním lidských práv a se ztrátou vlasti. Vyhnání sudetských Němců po druhé světové válce z jejich staré vlasti bylo hluboce nemorálním činem. Princip kolektivní viny musí být zcela jasně a otevřeně odsouzen.(Prager Volkszeitung, 1.9.2005)

Ackermann-Gemeinde Essen uspořádalo kulturní seminář, na kterém o situaci německé menšiny v ČR promluvila I. Kuncová. Informovala i o tom, že jedním z cílů ZSN je dosažení rovnoprávnosti, neboť Němcům je i nadále upíráno právo na navrácení v roce 1945 konfiskovaného majetku, a to přestože ČR byla v r. 2004 přijata za člena EU. Německou menšinu finančně podporuje nejen český stát, ale i vláda SRN, spolky vyhnaných a A-G.

Mezi funkcionáři A-G. dlouhodobě velmi pozitivně vynikal Franz Olbert, tajemník AG. Podle našeho historika Křena F. Albert patřil k umírněným sudetským Němcům. Vždy mu šlo jen o skutečné smíření. V r. 1998 předal jménem AG 5,2 mil. Kč pro oběti povodně v ČR. Prezident V. Klaus mu 28.10.2005 předal „Medaili za zásluhy 2. třídy“.

„Jihlavská setkání“ připravují společně AG v Mnichově a Nadace Bernarda Bolzana v Praze. Michal Petřík, poradce prezidenta Klauze, reagoval na slova B. Posselta, že vyhnání Němců bylo národnostní vraždou, slovy: „To je snaha změnit události druhé světové války, pokus o falšování historie…“.

Na 58. sjezdu odsunutých Němců, který probíhal v r. 2007 v Augsburku, vítal B. Posselt řadu hostí, mezi nimiž jmenoval zejména dva bývalé senátory. Tito přivedli delegaci Senátu do Sudetoněmeckého domu v Mnichově. První z nich zazpíval, druhý, evangelický kněz, se pomodlil.  Dále Posselt vzpomenul Daniela Hermana, pana Ditricha z křesťanské misionářské společnosti. Ze světských hostí jmenoval Petra Andrleho, předsedu Vlasteneckého poutníka, Vojtěcha Beligu z KDU-ČSL, dr. A. Sulitku, prof. Kučeru, Irenu Kuncovou ze ZSN a Irenu Novákovou z KS. 

Počátkem dubna 2008 SL oznámil, že na svém květnovém 59. sjezdu propůjčí cenu Karla IV. ing. Petru Uhlovi. K překvapení mnohých tento budoucí nositel  „čestné“  ceny landsmanšaftu napsal: „Cenou Karla IV., kterou mi příští měsíc udělí Sudetoněmecké krajanské sdružení, se cítím poctěn. Léta se stýkám hlavně s členy křesťanské Ackermannovy obce. Přesvědčil jsem se, že sudetští Němci jsou nejen důsledně protinacističtí, ale jsou i opravdovými demokraty. Evropského poslance a mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernda Posselta považuji za svého přítele, je to skutečný demokrat. Cenou jsem poctěn i proto, že mi v české, ale i německé společnosti chybí zhodnocení násilí a bezpráví, jehož oběťmi bylo německé obyvatelstvo v Československu v letech 1945-1946. Takzvaný odsun považuji za vyhnání, které v podmínkách československého státu, jenž chtěl být demokratický, nelze ospravedlnit nacistickými zločiny, jež právem odsoudil celý svět, včetně Němců a sudetských Němců. Dialog mezi sudetskými Němci, či spíše potomky těch Němců, kteří byli po válce vyhnáni z Československa, je nejen možný, ale i nutný. …“.

Kdo např. k tzv. nositelům Karlovy ceny patří? V r. 1960 ji obdržel Rudolf Lochman von Auen, arcinacista, zapřisáhlý nepřítel samostatné Československé republiky. V den vstupu nacistických vojsk do našeho pohraničí v r. 1938 Hitlerovi napsal: „Děkuji Prozřetelnosti, že mi bylo umožněno prožít tento den, na jehož příchod jsem doufal už od svého mládí. …Vy jste nám dal otčinu a vlast, německému lidu sebevážnost a víru v nacionální ideu.“

Laureátem Karlovy ceny v roce 1968 se stal Hans-Christoph Seebohm, který v letech 1938-1939 byl jedním z vykonavatelů  tzv. arizace severočeské uhelné společnosti. O vztahu Oty Habsburka, jenž nás varoval, že cesta do Evropy se nám neotevře, pokud nezrušíme dekrety prezidenta republiky, a Waltra Bechera, který je mimo jiné znám autorstvím velmi odpudivých protižidovských a protičeských článků, k Československu je nadbytečné mluvit. I Roland Koch, hesenský zemský ministr, je velkým příznivcem odsunutých Němců z ČSR. Jeho zdravice sjezdům SL jsou známé. Své pověsti nezůstal nic dlužen ani v projevu k loňskému tzv. Dni vlasti v Berlíně organizovaném Svazem „vyhnanců“.

Do takové společnosti se pan ing. P. Uhl dostane. Tento fakt zřejmě potvrzuje pravidlo, že lidé patřící, ať již v minulosti nebo současnosti, k „partě“ V. Havla, se dříve či později k jeho proněmeckým, případně i jiným, stanoviskům přihlásí.  

V minulém roce jsem se zájmem poslouchal projev ing. P. Uhla, v němž se postavil proti zbudování amerického radaru na území ČR. Mluvil rozumně a velmi přijatelně. Hlasitě jsem mu tleskal. Vulgární volání mladých účastníků demonstrace „Uhl, vůl, Uhl, vůl atd., mě popudilo. Společně s několika dalšími posluchači jsme důrazně volali mladíky k pořádku. Dali si říci. Za chvíli však svou říkanku, v bezprostřední blízkosti sochy sv. Václava, opakovali. Tehdy snad jen náš patron věděl, co mladíci chtěli vyjádřit. My jsme byli jen obyčejnými božími prosťáčky.  

XIII.

Brněnský magistrát vzpomněl 30.5 2005 šedesátileté výročí „vyhnaní“ Němců. Akce se zúčastnil i velvyslanec SRN dr. Michael Libal, který v projevu pozitivně ohodnotil celou vzpomínku.

O minulosti Brna a jeho německých obyvatelích přináší informace Kleiner Brünner Gassenbotte, který je vydáván jednou za dva měsíce přáteli a členy Deutscher Sprach und Kulturverein Brno/Brün. Pan Georg Wrablik pláče nad nevděčností Čechů. Oskar Judex byl po okupaci dosazen do funkce brněnského starosty, kterou zastával až do roku 1945. I během války, jak píše autor, vykonal velké dílo. Češi ho přesto odsoudili k doživotnímu vězení. O pochodu smrti píše stejně jako sudetoněmecké tiskoviny.

Paní Dora Millerová, reprezentantka brněnské německé menšiny a předsedkyně Německého kulturního svazu v Brně, byla vyznamenána Čestnou cenou města Brna. Pochází z antifašistické rodiny. Proto mohla zůstat v Brně. Svůj život zasvětila práci k usmíření Čechů a Němců. Její děti žijí ve SRN, ale ona říká, že Brno nemůže opustit. Je také autorkou výstavy „Přestupní stanice Brno“, která připomíná osudy Němců a Rakušanů, kteří ve třicátých letech 20. století do Brna emigrovali před nacistickým nebezpečím.

Český dramatik Miroslav Bamboušek napsal o vyhnání asi 25 tisíc brněnských Němců divadelní hru pod názvem „Útěcha polní cesty“. Podle LZ z 31.1.2006 se hra setkala s velkým ohlasem. Jmenovaný dramatik napsal hru o poválečném masakru 800 Němců v Postoloprtech pod názvem „Porta Apostolorum“.

KGB je mladším bratrem Brünner Haimatbote, který je spolkovým časopisem vyhnaných Brňanů do Německa. V obou časopisech se objevují často stejné příspěvky. KBG č..2/2006 opět se zamýšlí nad „Německým východem – vyhnáním a následky. Stále ještě ořou polské a české pluhy zemi, kdysi německou. … Naší starostí je, aby pochvalu zasluhující záměry k založení „Centra proti vyhánění“ byly konečně uznány a podporovány vládou SRN. (Erich Pillwein)

Autor pod značkou E.P. se zabývá touhou po vlasti.  Klade otázku, zda Češi vůbec vědí, co to je. 12-14 milionů Němců uprchlo nebo bylo vyhnáno ze své vlasti, 2 miliony jich na cestě na západ zahynulo. Nešlo o spravedlivý trest pro jedince, ale o etnické čistky.

Mladí Němci mohou opět něco počít se slovem „vlast“.

Velmi poučný je článek „Kurt Gödel“. Němec, který se narodil 1906 v Brně. K ČSR měl velmi kritický poměr. Již jako gymnazista říkal, že se cítil „jako Rakušan v exilu“. Nikdo z jeho spolužáků neslyšel, že by pronesl jediné české slovo. 26.2.1929 se zřekl nemilovaného československého občanství a 6.7.1929 obdržel občanství rakouské.(KBG, březen-duben 2006)

Pan Petr Bartoň občas zajede i do Brna. Tentokrát jej přivítal DSKV ve své vlastní místnosti na Anenské ulici. Vedoucí pražské kanceláře SL v Praze ve svém referátu vzpomenul osud sudetských Němců, jejich vyhnání. Předseda DSKV, pan J. Nestraschil, poděkoval referentu, který jej na oplátku pozval do pražské kanceláře.

DSKV si libuje, že na jarním zasedání ZSN bylo přijato za plnoprávného člena. V budoucnosti se jeho zástupce, kterým byla zvolená paní JUDr. Felicitas Stranska, bude zúčastňovat zasedání ZSN.

Schůzek Bruny se zúčastňují i brněnští duchovní, včetně brněnského biskupa. Předsedou Bruny je K.W. Ziegler. Stalo se tradicí, že během návštěvy členů německé BRUNY je sloužena mše u sv. Jakuba v němčině.

KBG publikuje články, které  realitu doby nesvobody a odsunu Němců vidí z německého hlediska. Typickým je článek „Jak tomu bylo tehdy v Brně?“, jehož autorem je dr. H. Schneider (KBG, č. 4, 2007) Brněnští Němci o vyvražďování Židů i Čechů téměř nic nevěděli.

XIV.

Pan O. Liška pracoval jako student v Mládeži pro interkulturní porozumění (MIP). Tato již od roku 1998, tedy ještě před svým formálním ustavením, spolupracovala též s německou organizací Junge Aktion der Ackermann-Gemeinde. Po určitou dobu byl O. Liška mluvčím MIP.  V r. 2000 vyzvala tato mládežnická organizace brněnského primátora a radu města k omluvě za vyvedení části Němců ve dnech 30. a 31. května 1945 mimo město. Výzva obsahovala zejména následující věty: „… dne 30. května 2000 uplyne 55 let od násilného vyhnání německých obyvatel z Brna. Pochod smrti nebyl zdaleka jen spontánním výbuchem nenávisti nahromaděné během okupace, ale vědomě naplánovanou akcí .. .Během noci a k ránu pak bylo donuceno se vydat na pochod k rakouským hranicím procesí čítající 20 až 35 tisíc osob. … Podle očitých svědectví mnozí zemřeli na cestě vyčerpáním, jiní byli ubiti či zastřeleni. Celkový počet obětí vyhnání z Brna … dosáhl několik set až tisíc osob…“. MIP si za svou činnost vysloužila i pochvalu od dr. E. Stoibra, který ve svém projevu na 52. sjezdu odsunutých Němců z ČSR uvedl tuto brněnskou skupinu  jako příklad změn postojů mladých Čechů.

Je jistě zajímavé, že tuto výzvu, iniciovanou MIP, podepsali např. ing. Dora Müllerová, vedoucí německého KS v Brně, Mgr. M. Badal, kněz, šéfredaktor Katolického týdeníku, B. Rychlík, režisér, dramaturg ČT Brno, dr. Walter Bartoš, ing. Pavel Tollner  a několik dalších členů PS PČR, M. Uhde, Pavel Kašpar, duchovní Českobratrské církve evangelické.

MIP a ing. D. Müllerová svoje stanoviska od podání uvedeného návrhu výzvy dále radikalizovaly. Dokonce někteří z nich začali mluvit o tom, že při vyhnání z Brna zemřelo na 7000 lidí. Přiblížili se tak stanoviskům SL a k revizionistickému chápaní celé problematiky. Město Brno však uvedenou výzvu nepřijalo. Jeho  vyjádření bylo mnohem vyváženější. Přesto některá zahraniční média, berlínský deník Die Welt a německá televize ARD, na usnesení RMB reagovali v tom smyslu, že „Brno se omluvilo za vyhnání“. MIP prohlásil, že „… v zahraničních médiích je toto prohlášení považováno za průlomové“.Radnice tlaku, který byl násoben i řadou brněnských činitelů, podlehla jen z části.

V dubnu 2004 MIP instalovala účelovou výstavu nazvanou Pochod smrti. Nultým bodem pro MIP je až 30. květen 1945. Brutální devastace českého etnika za druhé světové války byla odbyta 19 slovy. Nebyla označena ani za zločinnou. (Prof.dr. V. Žampach, CSc., MIP opět o brněnských Němcích, str. 1, KSH, reedice 2007)

Junge Aktion der Ackermann-Gemeinde  s MIP spolupracovala např. při pořádání česko-německých letních týdnů mladých lidí, jež byly zaměřeny hlavně na studenty středních škol.

O. Liška účinkoval i v pořadu německé televize, který měl po skončení války dokumentovat brutalitu Čechů vůči Němcům. K důvěryhodnosti tohoto tvrzení měli přispět nejen tehdejší údajní svědkové, ale i pánové Bohumil Doležal, proněmecky orientovaný politik a publicista,  a Ondřej Liška, student politologie. (SdZ, 28.6.2002, článek Prolomit ducha doby)

Sudetendeutsche Zeitung z 30.8.2002 obsahoval pozvánku na odborný kongres mladé a střední sudetoněmecké generace, který se měl konat ve Würzburku  pod heslem „Sudetoněmecké kořeny – sudetoněmecká budoucnost. Název článku: Böhm a Posselt zvou na kongres budoucnosti.“ O. Liška, z MIP Brno, byl uveden jako jeden z referentů.

Z článku „Chtělo by to nějakou zelenou stranu“ J.Patočka: „…Ondřej Liška je ukázkový Budulínek. Moc pěkně se směje, snaží se být s každým zadobře a kohokoli, spočítá-li si, že to prospěje jeho kariéře, bez váhání podrazí. … Jaká je dnešní Strana zelených? V politickém smyslu je to už dnes strana Liškova.“ (www.hnutizeleni.cz)

Nejen O. Liška se nám může jevit jako proněmecký „zelený“ politik, ale také i zelená paní ministryně dr. Džamila Stehlíková. O její dřívější spolupráci s organizacemi německé menšiny v ČR zatím moc nevíme. Stačí si však přečíst její novoroční blahopřání. Jeho plný text uveřejnil LZ z 2. ledna 2008 v článku „Máme velký morální dluh vůči Němcům“. Z jejího blahopřejného dopisu vyjímám: „ Uvědomuji si některé problémy, které Vás tíží, dosavadní jakákoliv výborná spolupráce Vašich organizací s orgány samosprávy a státní správy je nevyřeší. Česká republika jako nástupnický stát Československa má vůči Vaší společnosti stále velký morální dluh. V novém roce to bude právě 60 let, kdy se Československo dostalo do područí Moskvou dirigované komunistické strany. Její režim znemožnil dlouhá desetiletí svobodnou reflexi nešťastných událostí spojených s vyhnáním a odsunem československých Němců. Čeští zločinci z té doby nebyli potrestáni, naopak řada aktivních německých antifašistů byla ponížena a oloupena o svůj majetek. Dlouhodobě indoktrinovaná a morálně devastovaná česká společnost však nebyla sto ani po demokratické transformaci jasně a srozumitelně odmítnout princip kolektivní viny. Důsledky postojů české společnosti, médií a politických garnitur jste Vy, jako poslední ostrůvek kdysi zářné a bohaté německé kultury v českých zemích, museli nést na svých bedrech…

Pevně věřím, že nový rok a další léta přinesou Vám, ve věku moudrosti, prožití klidného a důstojného stáří, a Vám mladé naději německého dědictví, pevné a důležité místo v měnící se tváři naší společnosti.“

Mezi zajímavé „zelené“ představitele patří i paní Dana Kuchtová,  jež je pro změnu prorakouská. Ostatně sama přiznala, že čerpala granty z Rakouska. Uměla to tak dobře, že zřejmě získala i „grant“ od rakouských farních kuchařek. Grantové peníze pomáhaly financovat činnost Jihočeských matek, jejichž předsedkyní byla právě D. Kuchtová. Její známost pramenila z protitemelínských aktivit. Ne nemnozí v ní spatřovali bojovníci za rakouské zájmy, jaksi snad nedopatřením, přehlížející české interesy.

K českým Zeleným přilnul i Milan Horáček, poslanec evropského parlamentu za německé Zelené, který je údajně neformálním poradcem M. Bursíka. Pan poslanec je dobrým známým B. Posselta. Ten ho na v roce 2005 na 56. sjezdu odsunutých Němců přivítal slovy: „… vítám svého milého kolegu, který se našich setkání již mnohokrát účastnil, zástupce frakce Zelených  v Evropském parlamentu, pana Milana Horáčka. Tento milý náš kolega se vždy zasazoval o sudetoněmecko-český dialog a usmíření. V těchto dnech uvádí na veřejnost působivou výstavu o koncentračním táboře pro Rómy v době protektorátu, který byl v boudách, kde se nachází prasečinec. Právem přesvědčil p. Horáček Evropský parlament, že tento vepřinec musí zmizet a na jeho místě musí být vystavěna přiměřená vzpomínková síň. Lituji, že prezident Klaus reagoval tak cynicky.“ Jakou úlohu mezi českými zelenými p. poslanec M. Horáček vlastně hraje? Snad nám alespoň něco napoví následná skutečnost. Na tiskové konferenci M. Tichý, místopředseda SZ řekl: „Mohu zmínit, že před touto tiskovou konferencí mě oslovil pan Horáček, náš člen, který říkal, že pokud budu diktovat něco proti panu předsedovi Bursíkovi, pak se podívají všichni na moji minulost.“ V předsálí po konferenci se znovu střetl M. Tichý a M. Horáček: „z úst Horáčka na adresu Tichého zaznělo, že se z toho teď Tichý po….“ A to stáli obklopeni zaraženými novináři. (Právo, 24.11.2007, s. 1 a 2, Vzpoura u zelených: v sázce rozpočet)

Faktem je, že pan poslanec M. Horáček, dobrý přítel pana B. Posselta, se pohybuje v blízkosti M. Bursíka. Ostatně i současný předseda zelených, jemuž k zlomení vnitrostranické opozice a dokonce i k předsedování velmi účinně napomohl pan ing. P. Uhl,  ještě jako junior politik, měl kontakty na některé německé subjekty. Již v lednu 1993 jej, jako  dalších asi 30 českých politiků, oslovila Nadace Friedricha Neumanna v Praze zvláštním dopisem, v němž uvádí: „obracíme se na Vás jako na člověka, který se při různých příležitostech veřejně přihlásil k liberálním hodnotám a myšlenkám. … Záchranná síť liberálního středu, která by zachytila kyvadlo vracející se od pravice k levici … v Čechách prakticky chybí.“

Několik týdnů poté napsal do Svobodného slova pan Jaroslav Boček zajímavý článek „Pan Bursík, Češi a Němci“. Cituji: „Měl jsem před časem přednášku, kde jsem hovořil o tom, že v českém národním zájmu je, aby u nás co nejrychleji vznikla podnikatelská a manažerská vrstva, která by byla schopna vyrábět a obchodovat na světové úrovni… . Po přednášce přistoupil ke mne pan Bursík z OH (později člen liberálně sociální unie, dále pak KDU-ČSL, nyní Zelený, pozn. red.) a pravil mi: ´S tímto antiněmectvím daleko nedojdete.´ Zíral jsem na něho jako na bílou paní, jednak v přednášce nepadlo o Němcích ani slovo, … jednak mě překvapil použitý pojem  - ´antiněmectví´… . Ono totiž snaživé házení podobnými pojmy může znamenat medvědí službu jen pomalu a těžce se narovnávajícím vztahům mezi Čechy a Němci. Svazáctví naruby je stejně pošetilé, jako bylo to s modrými košilemi.“ To se to pak panu M. Horáčkovi radí.

Německá menšina se těší přízni i „zeleného“ ministra zahraničí K. Schwarzenberga. Pro něj odsun německého obyvatelstva z ČSR je vyhnáním. V tomto směru se plně shoduje i se SL. Strana zelených má, můžeme říci, společného jmenovatele. Je jím „humanitární bombardér“ V. Havel. Jeho omluvy odsunutým, jeho proněmecká orientace jakoby přešla, ne ale zřejmě náhodou, na část vedení zelených. S vědomím určité nepřesnosti můžeme říci, že Strana zelených, pokud jde o její současné směřování, je do značné míry Havlovou stranou, příp. i Havlovou stranou. Své zásluhy na tom měl i ing. P. Uhl, i když dnes se svého přínosu k dosažení tohoto stavu  zříká. Lesku Zeleným přidává svými aktivitami též snaživý senátor Štětina

Má-li pravdu J. Patočka, že SZ je již nyní stranou O. Lišky, pak nás, Bože, chraň před dalším! Nelze však vyloučit, že naši zelení znovu skutečně zezelení.

Abychom však nebyli jen jednostranní, musíme dodat, že i část KDU-ČSL má svou nekriticky proněmeckou tvář. O vztazích této strany s A-G, SAG, i různými německými nadacemi, např. Nadací K. Adenauera, H. Seidla, považuji za nadbytečné psát. Podíváme-li se Landes-Zeitung z června 2001, můžeme si přečíst že kromě 280 příslušníků německé menšiny v ČR se slavnosti (na 52. sjezdu odsunutých Němců  v Augsburku, pozn. red.) poprvé zúčastnili oficiální političtí zástupci ČR pod vedením senátora Františka Kroupy (KDU-ČSL). V poslední době je v tomto směru zvlášť snaživým též křesťanskodemokratický mládežník, Vojtěch Bellig, který je nejen návštěvníkem  „Sudetoněmecké kanceláře“ v Praze,  ale i sjezdů odsunutých Němců. Na 58. sjezdu jej jmenovitě přivítal B. Posselt jako kolegu z německo-české koordinační rady, samozřejmě v tomto orgánu V. Bellig zastupuje českou stranu. Za stálici proněmecky orientovanou je mnohými považován Jan Kasal.

Na  již vzpomenutém 52. sjezdu řekl W. Schüssel, rakouský kancléř a nový nositel Karlovy ceny: „Benešovy dekrety budou muset nejpozději se vstupem do EU patřit minulosti.“ Že se pan kancléř mýlil, víme. Stále však nemůžeme pochopit, proč účastníci z ČR proti takovým a jiným nehorázdnostem, které na sjezdech zaznívají, neprotestují přímo na místě nebo alespoň později se od nich veřejně nedistancují. Stále totiž platí, kdo mlčí, souhlasí.

XV.

Kancléř Schröder označil vztahy mezi SRN a ČR za výborné. Proto není ochoten připustit, aby se narušovaly neakceptovatelnými poselstvími z německého jihu. Stoiber totiž označil na 56. sjezdu sudetských Němců v Augsburku vyhnání Němců za největší etnickou čistku 20. století. Nadto opětně požadoval zrušení BD, na jejichž základě byly vyhnáni z ČSR Němci a Maďaři.

Postavení pomníku E. Benešovi v Praze kritizoval i jeden člen maďarské vlády, který prohlásil, že tento pomník uráží city Maďarů.

Politické hnutí „Soužití“, které zastupuje zájmy národností žijících v ČR, se plně ztotožnilo se stanoviskem ČBK o nespravedlivém principu kolektivní viny. Pan Attila Lászlo Kocsis, předseda hnutí, prohlásil, že Benešovy dekrety byly namířeny nejen proti sudetským Němcům, ale i proti Maďarům. Proto si Beneš nezaslouží, aby měl pomník v Praze.

Podle ankety ACJ (American Jewish Committee) jsou sympatie Němců k Židům minimální. Dotázaní byly i poměrně špatně informováni o zkáze evropských Židů, což považuje za varovný signál.

Vedoucí činitelé SL se označují za přátele naší republiky. Jak to s jejich vztahem k nám vypadá ve skutečnosti? Když poslanci EP hlasovali o přijetí ČR do EU, hlasoval pan B. Posselt a další proti přijetí. Když „Karlovarské oplatky“ mají získat ochrannou známku, pan Posselt činí vše, aby oplatky z Dillingenu na Dunaji mohly si i nadále zachovat svůj název. Obdobně tomu je i s olomouckými tvarůžky. Řízení před příslušnými evropskými orgány probíhají, díky přátelským citům B. Posselta k ČR,  již několik let

Dalším „přítelem“ ČR je Wolfgang Schüssel, nositel sudetoněmecké Karlovy ceny,  V „Domu vlasti“, sídle rakouského landsmanšaftu, prohlásil, že dialog s ČR musí pokračovat. Za příklad dával Chorvatsko, které údajně podepsalo s Rakouskem smlouvu, která Rakušanům umožňuje žádat odškodnění, jestliže byli po roce 1945 z oblasti dnešního Chorvatska vyhnáni. W. Schüssla doprovázel mluvčí vyhnanců Rakouské lidové strany, Norbert Kapeller.

Sudetští Němci, „náš most do Evropy“, si stěžovali Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, že jim nebyla poskytnuta náhrada za zabavený majetek po druhé světové válce. Podkladem tohoto vyvlastnění měly být údajně BD. Žalobu 90 Němců soud zamítl.

(Bára Procházková, LZ 17.1.2006) Zástupce sudetských Němců, Thomas Gertner, prohlásil, že SN se nevzdají. Připravují žalobu Ústavnímu soudu ČR ,ale přede jejím podáním se chtějí ještě obrátit na komisi OSN pro lidská práva.

Proč to však dělají, když stejně majetek nazpět nechtějí. Tak se alespoň vyjádřil Erwin Schulz z Liberce. Ten dokonce tvrdí, že by stačilo říci jen promiňte. Pak by žádný spor již neexistoval. Jde tedy skutečně jen o omluvu? Takovému tvrzení nelze ani na chvíli věřit.

Němečtí vyhnanci z Polska žalují polský stát u Evropského soudního dvora. Pruská společnost, která zastupuje asi 1000 akcionářů, žádá o navrácení nebo odškodnění za jejich konfiskovaný majetek.

List rakouského landsmanšaftu, „Sudetenpost“, navrhl, aby Sudetoněmecká kancelář byla v Praze zrušena a místo ní byl zřízen „Bavorský dům“, který by mohl napomoci k normalizaci vztahů mezi Bavorskem a ČR. (LZ, 18.7.2006) 

Na 52. sjezdu odsunutých Němců, který se konal r. 2001 v Augsburku, byl dr. Wolfgang Schüssel, tehdy rakouský kancléř a předseda křesťanské Rakouské lidové strany vyznamenán sudetoněmeckou  Karlovou cenou. Při této příležitosti o zásluhách oslavence mluvil Johann Böhm. Z jeho projevu vyjmu alespoň několik vět. „…požadavky Sudetoněmců právě tak jako požadavky jiných starorakouských národnostních skupin německého jazyka nacházejí dnes ve Vídni daleko větší pochopení, než v německém hlavním městě Berlínu…

V r. 1999 vyzval Evropský parlament ČR, aby zrušila stále platné dekrety a zákony, pokud se vztahují k vyhnání. Rakouský parlament, národní vláda tuto iniciativu ihned převzaly. Jinak než německý Bundestag, který se zřejmě bál zahraničního ohlasu, se rakouská národní vláda  postavila téměř jednomyslně za přijatou rezoluci. Ale nezůstalo jen u tohoto rozhodnutí. Rakousko trpělivě, ale důrazně trvá na tom, že vyhnání sudetských Němců, ale také vyhnání slovinských Němců, zůstává na pořadu dne. Současným uctěním oceňujeme nejen vaše zásluhy o sudetské Němce… .“

Dr. W. Schüssel se skutečně snažil. Z Rakouska na naši hlavu padaly stále nějaké výtky, doporučení i téměř imperativní přání. Dozvídali jsme se, co máme dělat, jaké zákony zrušit, komu pomníky nestavět, koho uctívat. A to vše v rozporu se smlouvami, které jsme s Rakouskem uzavřeli.

S jménem dr. Josefa Pühringera, zemského hejtmana Horního Rakouska, se často setkáváme i v našich médiích. Že je však nositelem sudetoněmecké tzv. Karlovy ceny, ví však již málokdo. Na 57. sjezdu odsunutých Němců o něm mluvil B. Posselt.  Prozradil, že pan hejtman je nejen právníkem, ale i teologem. Má proto smysl pro právo a křesťanství. V Horních Rakousku žije hodně sudetských Němců. Při vší své práci nezapomíná na požadavky svých sudetoněmeckých spoluobčanů.

Na pochvalnou řeč B. Posselta odpověděl dr. Pühringer. „Vyhnání sudetských Němců bylo jednou z největších křivd 20. století. Stopy těchto křivd musí být konečně odstraněny. Myslím tím především Benešovy dekrety z let 1945-1946, které byly v Čechách a na Slovensku základnou pro vyhnání sudetských Němců ze země a ještě dnes jsou v platnosti. Z rozhovorů s mnoha sudetskými Němci vím, že jim dnes nejde primárně ani tak o odškodnění za majetky …nýbrž především očekávají, a to právem, že z oficiálních míst Čech uslyší přiměřeným způsobem doznání viny za křivdy, ke kterým po konci druhé světové války došlo. … Současně ale zdůrazňuji: myslet si, že se vstupem ČR do EU, nejsou v zemi Benešovy dekrety již aktuální, by byl velký omyl. My chceme Evropu, ve které nějaké zapuzovací dekrety nemají místo. Vyžadujeme naprosto jasný akt české vlády a parlamentu, který nás ubezpečí, že tyto dekrety již nemají právního trvání. Křivda nezná promlčení. Křivda musí být odstraněna.   

Dr. Phüringer je znám  nejen jako neúnavný bojovník za práva odsunutých Němců, ale také jako stálý „kritik“ atomové elektrárny v Temelínu. Patří k podněcovatelům různých akcí Rakušanů proti Temelínu.

Ve SRN čas od času vzplanou vášnivé diskuse o počtu obětí uprchlíků a vyhnaných při tažení Němců koncem druhé světové války na západ. Historik a spolupracovník berlínského centra pro výzkum antisemitismu, Ingo Haar, považuje počet 2 milionů za přehnaný. Byl výsledkem studií z padesátých let 20. století. „Tehdejší spolková vláda zadala z politických důvodů studie, na základě kterých měl vyjít najevo, co největší počet vyhnaných a mrtvých. Tyto počty byly později revidovány. V té době odhalil výzkum nové skutečnosti. Podle těchto se udává počet asi 500 000 obětí, z toho asi 100 000 sudetských Němců. Německo-česká komise od konce osmdesátých let dokonce vychází z celkového počtu 15-16 000 mrtvých sudetských Němců. Již tehdy komise žádala, aby počty obětí udávané z let padesátých nebyly používány při politických debatách. Podle Eriky Steinbachové je však tento počet ještě příliš nízký. (LZ, 5.12.2006, Hádky svazů vyhnaných o počet obětí)

SL v Rakousku často překvapí svými návrhy. Některé jsou dokonce nejen nepochopitelné, ale výslovně protičesky štvavé. K nim patří i tvrzení, že Češi se provinili národnostní vraždou sudetských Němců  Během vyhnání z ČSR zahynulo několik desítek tisíc Němců. Kdo to popírá má být v budoucnosti potrestán. Gerhard Zeihsel dokonce prohlásil: „Byla to genocida a čeští politikové to zapírají. Obzvlášť Václav Klaus“.

XVI.

I Maďaři požadují od Slováků odškodnění za deportace a nucené práce. Sdružení vyhnaných Maďarů, jejímž předsedou je Miklos Krivánky, zastává stanovisko, že deportovaní Maďaři či jejich potomci by měli být odškodněni stejně jako deportovaní Židé nebo totálně nasazení.

Od odchodu Bely Bugara z funkce předsedy Strany maďarské koalice dochází k radikalizaci politiky této strany. Půl milionu Maďarů je bezesporu určitým nebezpečím pro Slovenskou republiku. Slováci považují určitou část Maďarů za protislovensky zaměřené. Vrcholem promaďarské politiky jsou požadavky na autonomii „maďarských oblastí“ SR. Část maďarské politické elity provádí výslovně nacionalistickou politiku. Mluví o 15 milionovém maďarském národu.

Na několika sjezdech odsunutých Němců z ČSR „maďarská“ tématika silně zaznívala. Benešovy dekrety údajně také poškodily Maďary. Musí být zrušeny a Maďarům patří náhrada vzniklých škod i omluva. Toto SR je povinna učinit.

Na 56. sjezdu SL, který se konal v r. 2005, prohlásil B. Posselt: „..Maďarský národ je jediným národem, který jako celek obdržel naši čestnou Karlovu cenu.“ Laudatio je nadbytečné. 

V určitých politických krocích lze spatřovat společné úsilí osy Mnichov, Vídeň, Budapešť, které je namířeno především proti ČR a SR. Ve středu zájmů osy jsou i jižní Slované. Protipolská politika má však zčásti již jiné aktéry.

Historicky nám již důvěrně známá protislovanská politika bude tím méně úspěšná, čím více si slovanské státy, zvláště střední, východní a jižní Evropy, uvědomí své ohrožení a budou mu společně čelit. Proto česká politika nemůže být protislovenská, protipolská, ani protisrbská!

XVII.

„Milí krajané, není mi možné pozdravit všechny mezinárodní hosty, kteří tu jsou s námi. Ale jednoho chci zcela mimořádným způsobem uvést do našeho středu. Je přítomen jako náš čestný host a účastnil se včera na tomto působivém fóru svolaném na téma vyhnání. Je to tentokráte bývalý viceprezident Kosova, profesor Bujor Bukoshi. Profesor Bukoshi ztělesňuje menšinu, která sama musela vytrpět bolest vyhnání, menšinu, která díky nasazení NATO byla pak znovu přivedena do vlasti, ale která ještě musí  projít dlouhou těžkou cestou znovuvýstavby. A proto máme radost, že albánský Evropan jako profesor Bukoshi dosvědčuje dnes své společenství s námi.

Vystupuje pro evropskou cestu svého národa, národa, který k této Evropě patří, a který tak utrpěl terorem, válkou a vyhnáním. A my mu přejeme na cestě ke svobodnému a nezávislému Kosovu ve spojené Evropě dobrý odhad, trpělivost a Boží požehnání.“ (B. Posselt, 55. sjezd, 30. května 2004)

XVIII.

„Za takového křiku byly nakonec zrušeny naprosto umírněné a finančně proplatitelné žádosti o odškodnění.. 2001/2002 byly samotnou menšinou státním autoritám podány informace o vytrpěných a částečně  ještě dále přetrvávajících poškozeních. Nebyla však dána naděje na úspěch této žádosti vlastních loajálních spoluobčanů německé národnosti. I když žádost byla podána pozdě, ani parlamentem, ani vládou tenkrát bohužel nebyla použita..

A nyní k Paroubkově iniciativě. Ta se odehrává na jiném vymezeném poli. Mělo by být stanoveno, jaká cesta je jí vyhražena. Má v prezidentovi mocného odpůrce, což tuto věc traumatizuje.Z tohoto předsevzetí by se totiž mohl vytvořit plán pro budoucí všeobecné miliardové nároky na odškodnění vyhnanců z vlasti a církví proti republice. …“.(Hans Gebe: Nesnadná cesta k „smířlivému gestu“, Prager Volkszeitung, 4.8.2005, přeložil dr. J. Čermák, CSc., Listy č 44)

Redakce ponechává vyhodnocení uvedených faktů  především na čtenářích. Brožurka, která z pochopitelných důvodů nijak neaspiruje na vědecký charakter, obsahuje odkazy na prameny, obsažené jen v LZ, PVZ a SdZ, neuvádí však seznam dalších použitých pramenů a literatury.

Redakce: J. Skalský                                                                 Připravil: JUDr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Historickou a dokumentační komisí při Národní radě Klubu českého pohraničí jako svou 237. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Brožurka neprošla jazykovou ani autorskou úpravou. Praha, duben 2008. Webová adresa: www.ksl.wz.cz    E-mail: Vydavatel@seznam.cz