I.
Nedávno jsem mluvil o poselství rakouského prezidenta s několika kolegy. Mezi nimi převážil názor, i když ne zcela jednoznačně, že jde pouze o volební poselství, prostě takové jen malé účelové vybočení.
Zamyslel jsem se nad výsledkem tohoto svého malého průzkumu a přišel jsem k závěru, že věci se mají zřejmě jinak. I u nás jsou volby, nikoliv prezidentské, ale parlamentní, a přesto se s takovými útoky na Rakousko a jeho politiky nesetkáváme. Zdá se dokonce, že česko-rakouské a česko-německé, zvláště česko-sudetoněmecké vztahy, jako kdyby byly z volební kampaně, až na nějakou malou výjimku, vyloučeny. Za tuto „zdrženlivost“ ve volbách jsme již dříve byli, pokud si dobře pamatuji, dokonce částí německy psaného tisku nepřímo pochváleni. Zatímco tedy německy mluvící politikové nacházejí u nás pochopení pro své volební řeči, byť by se obraceli k rakouskému či německému sudetoněmeckému landsmanšaftu, a dokonce se s ním ztotožnili v některých jeho programových bodech, pak u nás, vlastně z jakého důvodu?, jakoby velká většina našich politiků v tomto směru lovila bobříka mlčení.
Je to dobře či špatně? Jsem přesvědčen, že to není vůbec ani trochu dobré. Na každý útok na naše národní a státní zájmy by měla obratem následovat adekvátní odpověď. A to se v tomto případě nestalo, přestože atak dr. Fischera na dekrety prezidenta republiky, byť byl stručný, se svou intenzitou nelišil od podobných vyjádření jakéhokoliv landsmanšaftu. Někteří naši politici sice „vlastenecky“ brojí proti neobvyklým kontrolám našich řidičů v Německu, ale o „poselství“ rakouského prezidenta jakoby nikdy neslyšeli. Můžou vůbec někoho nechat v nevšímavém klidu následující slova dr. Fischera: „Bohužel, žádnou pozitivní účinnost v tom smyslu, že by se stanovisko České republiky změnilo, ale také žádnou negativní účinnost, že jiné evropské státy tím Benešovy dekrety legalizovaly. O tom nemůže být žádná řeč, a to je také se vším důrazem jasně řečeno“.
Máme uvedený výrok chápat tak, že legalizace dekretů prezidenta republiky závisí nějak, ale jak a proč?, na jiných evropských státech? Jakoby již dřívější zákonodárný proces, kterým naši zákonodárci schválili dekrety prezidenta republiky a dali jim formu zákonů či dokonce ústavních zákonů, nebyl perfektní a tak dekrety prezidia republiky musí ještě čekat na svou jakousi konečnou legalizaci jinými evropskými státy. Pokud bychom byli protektorátem, pak by tento princip mohl platit. Československo však ani Česká republika protektorátem nikoho nikdy nebyli a nebudou. Ani my si pochopitelně také nenárokujeme žádná oprávnění ke schvalování rakouských či jiných ústavních zákonů a zákonů. A pan prezident Fischer by si měl uvědomit, že již dávno nejsme, a nikdy také nebudeme, jednou ze zemí Rakouska, tak jako ani Slovensko se nikdy nemůže stát a také nestane součásti „Velkouhreska“, přestože maďarští revizionisté o to usilují a v blízké budoucnosti lze očekávat zesilování jejich tlaků.
Jsem přesvědčen, že obhajoba našich národních a státních zájmů, vedle sociálních otázek, nezbytně nutně musí být jedním z nejdůležitějších bodů naší volební kampaně. Je na nás, občanech, abychom v tomto směru vyvinuli více úsilí a dosáhli toho, co je v normálních státech obvyklé.
II.
Poselství dr. Fischera však v dalších punktech je na první pohled korektní, jak může prokázat další citace: „Jako rakouský prezident se budu nadále snažit spolupracovat na zpracování temných hodin naší historie a přispět k tomu, aby lidská práva, jak uvnitř hranic naší země, tak také mimo naše hranice, byla respektována a dodržována. V Evropské unii jsou pro to podstatně větší šance než v Evropě 20. století.“
Pan prezident Fišer nám jistě udělal všem radost, když zdůraznil, že bude usilovat, aby lidská práva byla respektována.
Někdy v únoru jsme si přečetl překlad článku „Rehabilitovat bojovníky za svobodu“, jehož autorem je Albert Steinhauser. Stať byla publikována v rakouské „Die Presse“ 13. února 2010. Velmi mě překvapilo tvrzení výše uvedeného autora, že v době povstání rakouského dělnictva proti tehdejšímu rakouskému klerofašistickému režimu bylo v únoru 1934 v době stanného práva vyneseno 21 rozsudků smrti a více než 10 000 lidí bylo uvězněno. Položil jsem si otázku, proč naše média nás neinformovala o těchto událostech? Asi nechtěla „narušovat dobré sousedské vztahy“ s Rakouskem, uvažoval jsem. Když jsem však dočetl překlad do konce, prozřel jsem. Sociálně demokratičtí bojovníci za svobodu proti autrofašismu jsou soudně a politicky neustále považováni za zločince, tvrdí autor článku. Zatímco „již na podzim 2009“ Rakousko rehabilitovalo soudní oběti nacismu, na dělníky, především sociální demokraty, kteří hájili demokracii proti diktatuře, zatím nedosáhlo.
Když nyní se prezident Fischer veřejně a jistě i opětovně prohlásil za obránce lidských práv, lze očekávat, že toto „malé“ opomnění rychle napraví, pokud mu v tom ovšem nebude překážet boj proti „Benešovým dekretům“. Myslím si, že je normální nejdříve si zamést před svým prahem a pak hledat smítka na dvorku svého souseda..
Abych nezapomněl. Vlna emigrace z Rakouska z r. 1934, tak jak již dříve z Německa, kde v r. 1933 se zmocnil vlády Hitler a jeho řezníci, zasáhla i nás. Rakouští dělníci, po první emigrační vlně z Německa, hledali ochranu u nás. Řada rakouských emigrantů se vystěhovala i se svými rodinami dokonce i do tehdejšího Sovětského svazu.
Československá republika se stala na určitou dobu vlídným domovem pro mnoho sociálních demokratů, komunistů a jejich rodin z Německa i Rakouska. Dokonce i jejich stranické organizace a orgány měly možnost zde fungovat. Pokud se však emigranti usídlili v pohraničních oblastech, měli často problémy právě s tak zvanými sudetskými Němci, nikoliv s Čechy a československými orgány. V r. 1938, po anexi našeho pohraničí nacistickým Německem, jíž byli nápomocni „naši němečtí spoluobčané“, emigranti museli z československého pohraničí utíkat do vnitrozemí. Ti, kteří tak včas neučinili, se většinou dostali do nacistických mučíren.
Jak by hřálo alespoň dobré slovo, když už ne poděkování, od „dobrých sousedů“ za to, co jsme pro jejich občany v masarykovském demokratickém Československu udělali a dělali do té doby, než z nás nacisté ve spolupráci se „sudetskými Němci“ udělali fašizující tzv. druhou republiku a nakonec i protektorát.
Jak bych byl rád, kdyby naše vztahy s Rakouskem byly skutečně velmi dobré, tak dobré, jak se o tom téměř obecně mluví. Jak bych byl rád, kdybych se ve svých úvahách mýlil.
16. března 2010
JUDr. O. Tuleškov
Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz