Několik poznámek k vlastenectví

Se zájmem jsem v LUKu (týdenní příloha „Literatura Umění Kultura“) přečetl všechny příspěvky z květnové konference Vlastenectví? Evropanství? pořádané Unií českých spisovatelů. Většina myšlenek, která napadá mne, zamýšlím-li se nad vlastní definicí vlastenectví a sounáležitosti mé osoby s českým národem a přemýšlím-li o postavení nás Čechů v Evropě, již ve vynikajících příspěvcích zazněla a nemá smysl je opakovat. Rád bych proto doplnil debatu jen o několik postřehů.

Jako někteří z diskutujících na konferenci nelibě snáším, že je nám v posledních desetiletích sugerováno, jací jsou Češi líní budižkničemu, kteří vlastně vůbec nic nedokázali a jejich samostatnost, ba veškerá existence je pouze dílem náhod.

Ano, v posledních deseti či dvaceti letech se Češi nemohou pochlubit žádnou originální myšlenkou, která by otřásla světem. Co ale 60 léta, kdy svět sledoval intelektuální a umělecký kvas v naší zemi? Co doba poválečná, válečná a samozřejmě předválečná? To jsme neměli žádné myslitele? Ale měli. A máme je ovšem i dnes (nemyslím ovšem „filozofující“ miliardáře a podivné ekonomy). Jen jsou nyní spolu s jejich předchůdci vysmíváni a neotřelé myšlenky marginalizovány, neboť máme mít zase jen jedinou pravdu.

Stále dnes patří k dobrým mravům vymezovat se vůči všemu, co zde bylo před rokem 1989, místo toho, abychom se věcně bavili, jak si ve světě stojíme a proč, co jsme dokázali tehdy a co nyní a kam míříme pod vedením bankovních úředníků, miliardářů, pseudopolitiků a tvítujících mudrlantů!

Proč se do role spasitelů a kazatelů lepších pořádků staví ti, kteří ze současného systému nejvíc profitují? Volme vždy lidi pracující pro nás nezištně a neokázale.

Sami si bohužel často podrážíme nohy, neboť neznáme úspěšné příslušníky vlastního národa. Pokud chceme cizincům přiblížit naši zemi, začneme pivem. Pak přejdeme na Prahu a hokej. I když na ten dnes přece jen méně. Kdeže jsou zlaté hokejové časy! Takže pivo, Praha (o níž jsme stejně schopní říct jen to, že je pěkná) a... A už si na nic dalšího nevzpomeneme.

Proč v anketách o nejvýznamnějšího Čecha vítězí Cimrman? To vážně neznáme hrdiny, kteří národ proslavili nebo zachránili od záhuby? To se na ně stydíme upozornit?

Pak se dozvídáme, že Češi nikdy za nic nebojovali. Nehorázná pomluva vlastního lidu! Bojovali se zbraní v ruce i beze zbraně! Se zbraní v ruce legionáři, interbrigadisté, protifašističtí bojovníci. A beze zbraně naši dědové i pradědové, kteří díl své každodenní dřiny dávali vlasti. A to mluvím jen o 20. století.

Ano, ono se hodí srážet kolektivní sebevědomí. Čech, jenž má pocit, že patří k národu, který se za nic nikdy nerval, se snadno přivine k někomu mocnému. Ostatní si nás však budou vážit jen tehdy, budeme-li sami sebou. Podívejme se, jak se za posledních sto let náš národ emancipoval a dokonce rozšířil své teritorium, a hned nám budou povídačky o bázlivých Češích k smíchu.

Jsme šáleni řečmi, že vlastně ani nejsme Slované a slovanským jazykem hovoříme pravděpodobně omylem. Nemálo Čechů si naivně myslí, že kdybychom od narození mluvili anglicky nebo aspoň německy, byli by mnozí z nich celosvětově slavnými vědci, herci, spisovateli, nebo daleko bohatšími magnáty. Zatracená bezvýznamná čeština! Zatracené Slovanstvo!

Jako důkazy dostáváme zprávy o analýzách DNA, které ukazují, že jen“ přibližně 40 % českých mužů má na svém chromozomu Y znaky častější u slovanských národů. To je sice pravda, avšak pravdou je i to, že stejné slovanské znaky nese víc než polovina Estonců, třetina Maďarů nebo čtvrtina Norů.

Já sám jsem podle DNA spíše Západoevropan, ba dokonce Kelt, chcete-li. Jenomže já dobře vím, že žádná DNA (současné analýzy jsou navíc velmi povrchní) o národnosti nerozhoduje. K národu nás řadí jazyk a společná historie. (Proto také nemůže existovat národ evropský, jak už na konferenci přednesl Petr Žantovský.) Čeština a naše země nás spojují i chrání. Nejsou však naším vlastnictvím a nemáme tedy právo je zaprodat.

Z podobného zatuchlého podhoubí jako povídačky o slovanství vyrůstají politická tvrzení, že patříme jedině na Západ. Zeptal se však někdo z nás na Západě, kam nás řadí oni? Nejsme pro ně Východ? To víte, že jsme.

Co s tím? Můžeme zase jen jediné: necpat se tam, kam nepatříme, nikomu se nevnucovat a být sami sebou. Neplivat na Rusko ani na Evropu, nevzhlížet zbožně přes Atlantik. Nevyslovovat, co od nás chtějí v Evropě i doma slyšet, nebo spíše, co si my myslíme, že od nás slyšet chtějí. Nepodléhejme tlaku skupinového myšlení, nebuďme přehnaně konformní, i když se to možná vyplácí (ale zcela jistě jen krátkodobě). Hledejme alternativy, cíle, promýšlejme rizika a nebuďme zaujatí při zpracovávání informací. Já chápu, že spousta lidí se může názorově lišit a střetávat. Klidně i ostře. Tyto střety by mně nevadily, pokud by všechny strany měly na paměti prospěch vlastního národa. Ale tak tomu bohužel není. A ještě drobnost. Odkud se hlasy o naší příslušností k Západu nejhlasitěji ozývají? Ano, z Prahy. Z města, které své nejcennější historické části pronajalo prodavačům cetek v krámcích s typicky českými matrjoškami a vojenskými čepicemi sovětské armády. Městě, které Václavské náměstí, svědka největších událostí naší moderní historie, vyzdobilo nevkusnými stánky a dlažbu znesvětilo kečupem, tukem z klobás a vybryndaným pivem. Z naší metropole „západního“ střihu, kam se přijíždí teenageři z opravdu západních zemí opíjet do němoty.

Viní nás z poválečného ublížení Němcům žijícím zde s námi po staletí. Nebudu omílat dokola, co už mnohokrát zaznělo, jen si dovolím tvrdit, že Češi a Němci v našich zemích „spolu“ nikdy nežili. Tyto národy žily vedle sebe. Měl každý vlastní školy, univerzity, divadla. Češi chodili na své filmy do biografů a četli české spisovatele. Němci naopak. Oba národy žily v oddělených městských čtvrtích a v českých nebo německých vesnicích. Když si Češi postavili rozhlednu na vrchu Zvíčina u Dvora Králové, Němci vysadili na severním svahu Zvíčiny les, aby Češi nedohlédli na Sněžku.

Byli Češi a Němci sousedy v pravém slova smyslu? Nikoliv. Němci nikdy neuznali stát Čechů, naopak Češi stát řízený německy hovořící vrchností kdysi akceptovali. Máme snad něco podobného přijmout i dnes?

Náš národ vždy trpěl emigrací. Naši zemi často opouštěli lidé vzdělaní a schopní Tuhle skutečnost nikdo nezastírá. Zdůrazňována je nyní však pouze politická emigrace po roce 1948 či 1968 (ta druhá již méně). Avšak neutíkali z této země lidé před stovkami let? Z politických a ovšem rovněž ekonomických důvodů?

Co masová evangelická emigrace v 17. století? Co obrovská emigrace do Nového světa? Přijedete-li na Ellisův ostrov u New Yorku, najdete na jedné z hlavních tabulí v muzeu, které kdysi bývalo imigrační stanicí, příběh mladé Marušky z jižní Moravy, která přicestovala za svými příbuznými snít svůj americký sen ve 20. letech minulého století.

No a co současné vystěhovalectví? Máme vůbec přehled o tom, kolik lidí od nás odchází pracovat za hranice? Neodsává tento nepřestávající tok síly naší zemi i v současností? A jak je možné, že lidé odcházejí, když jsme se nikdy neměli lépe?

Nenechme si vnucovat, že jsme malí a bezvýznamní. To jen ti, kteří nám to podsouvají, by chtěli, abychom měli sebevědomí podryté. A byli tedy krotcí a snadno manipulovatelní.

Tolik moje postřehy.         

Michael Doubek, Haló noviny, 11.10. 2017, str. 11