Nejstarší lužickosrbská písemná památka

Je zvláštní, že Lužičtí Srbové mají dva spisovné jazyky - dolnosrbský a hornosrbský, a přitom se považují za národ jeden. Pokud neznáme dobové pozadí vývoje, těžko pochopíme, proč k tomu došlo. Podle nového pohledu spíše jsme náchylni mluvit o dvou slovanských národech a jazycích, zvláště když zjistíme, že jazykový rozdíl je větší než např. mezi češtinou a slovenštinou. Jak se to mohlo stát?

V době odchodu ze slovanské pravlasti do nových sídel usadilo se více kmenů na území dnešního Saska, Pruska, Durynska, kde se udrželi Lužičtí Srbové jako poslední zbytek někdejšího rozsáhlého slovanského osídlení. Na rozdíl od jižních Slovanů jim říkáme Srbové Lužičtí, podle staré historické krajiny Lužice, která byla a dosud je rozdělena na Horní (území kolem Budyšína) a Dolní (Chotěbuzsko). Uprostřed jsou rozsáhlé borové lesy s písečnou půdou, která se nehodí pro zemědělství, a která je proto málo obydlena. Lužičtí Srbové tomuto místu říkají „hola“ (hornosrbsky) nebo „gola“ (dolnosrbsky). Pánem Horní Lužice bylo a dosud je Sasko, Dolní Lužice byla pruská. Tyto dva německé státy neměly v minulosti nejlepší sousedské vztahy. Ve svých důsledcích to znamenalo, že Srbové obou částí Lužice o sobě moc nevěděli a nestýkali se. Vlivem této izolace šel vývoj na obou místech samostatně vlastní cestou. Jen jedno bylo společné - germanizace. Při tom všem nezapomínejme, že lužická srbština nikdy nebyla úředním jazykem a velmi dlouho to byl jen komunikační jazyk prostého zemědělského lidu bez spisovné formy. Pokud někdy byl tento jazyk v nejnižších třídách školy povolen, pak jenom proto, aby se srbské děti prostřednictvím mateřského jazyka co nejdříve naučily němčině, na niž pak byl ve vyšších třídách kladen silný důraz.

I když obě Lužice po dlouhá léta patřívaly ke Koruně české, německý vliv byl silnější. Ani husitská reformace se Srbů téměř nedotkla a nic nezměnila. Až teprve německé hnutí Lutherovo o sto let později vzbudilo zájem o mateřský jazyk, když zdůrazňovalo, že Boží slovo má být zvěstováno rodným jazykem. Ve stejné době došlo k vytváření dvou verzí spisovného lužickosrbského jazyka, které se udržely až do naší doby. Krom několika drobných srbských glos a přísežné formule budyšínských srbských měšťanů z doby krále Jiřího z Poděbrad nejstarší písemná památka vznikla v r. 1548, před 450 lety. Je to Jakubicův překlad Nového zákona.

Málo toho víme o Mikuláši Jakubicovi (Kubike, Nicolaus Jakob). Původně býval augustiniánským mnichem kláštera v Žagani. Po přestupu k luterství stal se prvním evangelickým farářem v Lubenicích na panství žorawském (Soren). V souladu s reformační zásadou chtěl, aby i Srbové mohli číst Písmo svaté v rodném jazyce. Proto se dal do překládání Nového zákona, ne z řeckého originálu, jak to nedávno učinil dr. Martin Luther, ale z jeho překladu do němčiny, který byl všeobecně uznáván. Jakubica jako jazykový průkopník psal dolnosrbským nářečím krajiny, z níž rodově vyšel. Dnes je toto nářečí už vyhynulé. Bylo to území od Mužakowa za Nisou na sever, od r. 1945 patřící k Polsku. Dnešní jazykozpytci si povšimli, že neovládal dobře němčinu, když v řadě míst chybně a nepřesně překládal. V té době byla Lužice ještě celá srbská, proto málo obyvatel znalo němčinu dokonale. Jako řeholní kněz Jakubica vystačil s latinou. Za druhou předlohu měl český překlad Nového zákona, pořízený z latinské Vulgáty, jehož se místy přidržoval až otrocky. Že by použil i polské bible při překládání, se dnes už popírá. Domnělé polonizmy se vyskytují i v češtině. Tak vznikla nejstarší srbská památka, uložená dnes v archivu v Berlíně, „Nowy Zakon Srrpsky do serpskeye recci pczinessony“. Práce byla dokončena 25. 7. 1548, pečlivě připravená do tisku, k němu však nikdy nedošlo. Nevíme proč. Snad chyběly hmotné prostředky. Možná to byl i vliv silné gemanizace, když tehdejší německá šlechta otevřeně prohlašovala, že Srbové nemají budoucnost a za pár let zaniknou jako Slované na jiných německých územích. Sám reformátor dr. Martin Luther byl téhož názoru. Dnes nám už nikdo neřekne, jak tomu opravdu bylo.

Následuje ukázka Jakubicova překladu Nového zákona, Matouš 9, 1-5 a téhož místa českého překladu Bible kralické, která vznikla v letech 1579-93. Kralický překlad je jen o málo mladší, proto je vhodnější k porovnání než moderní ekumenický text, dnes nejvíce užívaný, a než nejstarší české překlady bible (z 14. stol.):

Techdy stupi Jezus do łoźi, a pćeplawy se zase, a pćišel do swojego mesta. A hlej, techdy pćinjesli k njomu jednego jichtnego, ten ležal na jednym ložu. Jak pak nint Jezus jich weru wupyta, rekl won k temu jichtnemu: Budź trostny moj syn, twoje grechy su tebje wodane. A hlej, nekotory z pismamudrych źachu podla sebje samych: Tentu stromi Boga. Gdyž pak Jezus jich pomyslenje wupyta, reknu won: Woc wy taku zlosć w wašym sercu mysliće? Co je snadnej reknuć? Tebje su twoje grechy wodane? Albo prawić, stan zgoru a chodź?

A vstoupiv na lodí, přeplavil se, a přišel do města svého. A aj, přinesli mu šlakem poraženého, ležícího na loži. A viděv Ježíš víru jejich, dí šlakem poraženému: Doufej, synu, odpuštěniť jsou tobě hříchové tvoji. A aj, nekteří ze zákoníků řekli sami v sobě: Tento se rouhá. A viděv Ježíš myšlení jejich, řekl: Proč vy myslíte zlé věci v srdcích svých? Nebo co jest snáze říci, to-li: Odpuštěniť jsou tobě hříchové? čili říci: Vstaň a choď?

Použitá literatura:

Serbska pratija 1998; Serbski biografiski słownik, Budyšin 1970;

J. Cyž, A. Černý, Antologije jeho dźěłow, Budyšin 1958;

A. Frinta, Lužičtí Srbové a jejich písemnictví, Praha 1955;

J. Páta, Lužické stati, Praha 1937.

Česko-lužický věstník, 7-8/1998, str. 3-4 , http://stare.luzice.cz/clv/1998/07-08.htm