Nejlépe střežené tajemství druhé světové války

Lhostejnost a neznalost: Kdy bude berlinská výstava o vyhnání otevřena? Plánovaná stálá výstava berlínské spolkové nadace „Útěk, vyhnání, smíření (Flucht, Vertreibung, Versöhnung)“ má stále znovu odkládané datum jejího dokončení těchto „viditelných znamení“: Opět se v těchto pozdních jarních dnech, 72 let po vyhnání, uplatňuje princip naděje. „Mým hlavním úkolem je otevřít dům ve stanovený čas,“ řekla ředitelka Gundula Bavendamm sněmovním novinám „Das Parlament“ (vydání z 8. května). Opatrná formulace naznačuje, že se ještě očekávají nějaká překvapení. Pokud vše půjde dobře, bude dokumentační středisko v Anhalter Bahnhof (3000 metrů čtverečních ve třech podlažích) otevřeno pro návštěvníky nejdříve v roce 2020.

Mělo by zaplnit prázdné místo v široké muzejní oblasti německého hlavního města „na stejné úrovni jako Pomník zavražděným Židům Evropy a Topografie teroru“ (Bavendamm). Náklady odhadované v počáteční výši 36 milionů EUR jsou nyní upřesňovány na více než 53 milionů. Jedná se o čistě materiální stránku problému nadace. Ostatní, daleko důležitější jsou historické a politické stránky, která vždy vyvolávají diskuse a spory o „viditelná znamení“ a také o zodpovědné uspořádání dokumentace. Proč tomu tak je, že tento problém přijímají zahraniční odborníci většinou s větším klidem a objektivitou, než mnozí z jejich německých kolegů. V Německu, vyjádřil své obavy profesor R. M. Douglas, působící na Colgate University v Hamiltonu (New York), v knize „Přiměřeně řádný transfer (Ordnungsgemäße Überführung)“, že spory ohledně vyhnání po válce se vedou téměř výhradně o jeho připomínání, místo toho, aby se zabývaly historií. Tím se zaměřují na otázku, jak si jej pamatovat a ukazovat, a ne na to, v čem je problém. Douglas nezastává vědecký a veřejný konsensus o tom, co se stalo s německy mluvícím obyvatelstvem ve střední a jihovýchodní Evropě, v letech 1944-1950. O neshodách a velkých zmatcích v základních otázkách o téměř všech důležitých bodech, napsal ve své analytické práci.

Vědci dávají dohromady: Jaký byl počet obětí v průběhu vyhnání? Kolik lidí byli internováno před jejich deportací a za jakých podmínek? Byla primární odpovědnost za vyhnání na Sovětském svazu samotném, nebo na západních spojencích? Znamenalo vyhánění porušení mezinárodního práva? Douglas se pravděpodobně nemýlí, když tvrdí, že je to lhostejnost a neznalosti mezi historiky a veřejností, které působí proti produktivnímu a objektivnímu přístupu k historii vyhánění. Jistě, existuje bibliografie Gertrudy Krallert-Sattlerové, se seznamem více než 4.000 titulů z roku 1989, které se zabývají různými aspekty vyhnání. Toto číslo bude pravděpodobně za posledních 27 let zvýšeno. „Ale drtivá většina z těchto studií se zaměřila na nejméně kontroverzní stránku vyhánění: přesídlení a integraci vyhnaných osob v Německu a Rakousku. Většina byla věnována odbornému publiku“, povzdechl si Douglas. A také neopomněl zmínit často citovanou studii bonského Domu historie, která došla v roce 2002 k šokujícímu závěru, že pouze deset procent respondentů mohlo přibližně určit počet vysídlených osob, u osob mladších 30 let to byla jen čtyři procenta. Komentář historika: „Jedná se o pozoruhodné výsledky, vezmeme-li v úvahu, že dnes téměř tři z deseti Němců byli samotní vyhnaní, nebo jsou děti nebo vnuci vyhnaných osob ... Zatímco historie vyhnání je v Německu málo známá, je možné o zbytku světa říci, a to bez nadsázky, že je až do současnosti nejlépe střeženým tajemstvím Druhé světové války. „Viditelná znamení“ na Anhalter Bahnhof v Berlíně mohou, v případě, že budou konečně připravena, přispívat k „odhalení tohoto tajemství“. „Šťastný konec je v dohledu“, je titulek v novinách „Das Parlament“. Jen doufejme, že optimismus je opodstatněný.

(fac), Sudetenpost, 8.6.2017, str. 17

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf