Návrat německých zajatců a internovaných z SSSR do vlasti

Všichni dobře víme o rozkazech německého velení, jak zacházet se zajatými politruky, představiteli sovětských orgánů a zajatci. Válka proti SSSR byla Hitlerem osobně prohlášena za válku likvidační, jejímž cílem nebylo jen porazit sovětskou armádu, ale i fyzicky likvidovat značnou část obyvatel nepřítele. Zbylí slovanští podlidé byli určeni k tomu, aby sloužili německému panskému národu. Za nacistický světový řád bojovaly i statisíce tzv. sudetských Němců. Asi 200.000 jich pod nacistickými prapory padlo za führera a jím vysněný barbarský svět.

Německá vojska v době vítězného pochodu Sovětským svazem zanechávala za sebou zničená města, vesnice, vyvražděné obyvatelstvo, zvláště Židy. Na těchto zločinech se podílely nejen vyvražďovací skupiny složené z příslušníků gestapa, SD, policie, SS, ale také ne v malém rozsahu i jednotky wehrmachtu. Téměř všichni měli ruce od krve. Podle plánu Hitlera měl být zničen Leningrad, obyvatelstvo vyvražděno. Stejný osud byl přiřčen Moskvě. Němečtí maršálové Hitlerovy rozkazy plnili, jak nejlépe mohli a jak síla a úspěšnost německých zbraní jim dovolila.

Když se vojenská situace na frontách změnila a Rudá armáda vyháněla okupanty, Němci při ústupu ničili vše, co mohli, a dále vraždili i civilní obyvatelstvo. Taktiku spálené země bezcitně prováděli.

Byl to SSSR, který přinesl obrovské lidské oběti v boji proti barbarskému německému nacismu. Němci zavraždili téměř 14 milionů sovětských civilistů. V boji a zajetí zemřelo téměř 9 milionů vojáků.

Dříve než sovětská vojska dosáhla hranice Německa, prošla zničenou vlastí, viděla masová zvěrstva, kterých se dopustili Němci, mnohdy viděla i zavražděné blízké. A tak se mstila té prokleté Germánii a Germánům, ovšem zdaleka si nepočínala tak barbarsky, jak Němci ve Svazu. Zatímco Němci vraždili na rozkazy z nejvyšších míst, u Sovětů šlo o selhání jednotlivců či skupin vojáků. Excesům nešlo ani zabránit. Nenávist k Němcům v té době byla obrovská, ale nejen u Sovětů, ale i u Poláků, Srbů a nakonec i v osvobozeném Československu. Lidé nedovedli rozlišit pojem nacista a Němec, splývaly jim.

Miliony Němců Rudá armáda zajala. Zajatci byli využívány k odstraňování válečných škod. Při obnově Sovětského svazu pomáhali i internovaní němečtí civilisté. Jednou z forem reparací, na níž se Spojenci vůči Německu dohodli, bylo využívání německé pracovní síly, kterou i zničený Sovětský svaz nutně potřeboval

Podmínky, v nichž žili zajatci i internovaní, byly drsné. Tehdy byl život přetěžký i pro samotné Sověty. Nebylo dost jídla, nebylo kde bydlet. V dříve okupované části SSSR se stavěla téměř celá města a vesnice znova. Budovala se infrastruktura. To vše podmiňovalo život Němců v SSSR. Nikdo jich nelitoval. Zasloužili si i Sibiř.

Němci z SSSR se v průběhu let postupně vraceli do Německa. Ještě počátkem 50. let jich však bylo v Rusku desetitisíce. Na přelomu roku 1954 navštívil Konrád Adenauer průchozí tábor Friedland, určený pro nově příchozí. Byla to brána ke svobodě pro miliony navrátilců do vlasti. Na tomto symbolickém místě Adenauer řekl: Nebudeme v klidu a neustaneme, dokud se poslední zajatec, poslední zavlečený nevrátí do vlasti.

8. září 1955 na pozvání sovětských představitelů odletěl kancléř Adenauer s doprovodem do Moskvy. Jednání se Sověty nebyla lehká. Na jeho prosbu o propuštění německých válečných zajatců domů, odpověděl Bulganin, že v Sovětském svazu němečtí váleční zajatci nejsou. Je zde jen 9626 válečných zločinců z bývalé Hitlerovy armády, kteří byli odsouzeni sovětskými soudy za zvlášť těžké zločiny na sovětském národu, proti míru a proti lidskosti. Když Adenauer dále argumentoval a uvedl, že i v Německu po vstupu ruských armád došlo ke spoustě strašných věcí, Chruščov vybouchl a prohlásil, pokud ještě jednou použije takovou formulaci, Sověti budou muset rozhovory ukončit. Byla zde však jedna podstatná skutečnost, která hrála pro Adenauera. Sověti i Němci chtěli zahájit novou fázi vzájemných vztahů, jednalo se i o navázání diplomatických vztahů. Proto tvrdil Adenauer, nesmíme hledět příliš daleko do minulosti. Po tvrdých jednáních se mu podařilo získat slib, že Němci, kteří jsou ještě v SSSR, budou propuštěni, a to všichni.

Po návratu do Německa K. Adenauer mluvil o svém úspěchu. Sdělil, že sovětský předseda vlády mu včera večer řekl, že dříve než bude v Bonnu začne už v Rusku probíhat návratová akce. Svá slova končil v důvěře, že váleční zajatci se velmi brzy vrátí a také všichni ostatní budou v poměrně krátké době v naší vlasti. Nadšení lidí na přistávací dráze bylo nepopsatelné. Mnozí Němci ještě očekávali návrat svých synů, manželů ze zajetí a tak získali znovu obrovskou naději.

A skutečně první vlak s navrátilci přijel do Německa již 6. října 1955. Na nákladních vagonech, kterými se vraceli propuštění Němci z SSSR, byl velkými písmeny nápis: Zdravíme svou vlast. Filmový týdeník odpověděl: Vlast zdraví své syny. Německo je se svými myšlenkami zde na hranici mezi zónami.

Do Německa přijížděli další vlaky s navrátilci ze SSSR. Do konce roku se vrátili ze sovětských táborů 9626 Němců. Posledních 68 lidí se vrátilo až koncem roku 1956. Zdaleka ne všichni čekající na návrat svých blízkých se dočkali. Téměř půldruhého milionu německých vojáků zůstalo nezvěstných.

Navrátilci se sami pokusili prokázat svou nevinu před svými německými spoluobčany i před světem. Složili přísahu, která zněla: „Před německým lidem a před mrtvými německé a sovětské branné moci přísaháme, že jsme nevraždili, nehanobili a nedrancovali. Pokud jsme přinesli jiným lidem utrpení a bídu, dělo se tak podle zákonů války“.

I německé materiály však doznávají, že mnozí navrátilci přísahali křivě. Jedním z nich byl i dr. Karl Clauberg, který dělal i lékařské pokusy v Osvětimi. Po příjezdu do Šlesvicka-Holštýnska byl postaven před soud.

I když připustíme, že sovětské soudy ve 40. a 50. letech vynášely, někdy bez potřebných důkazů, zvlášť přísné rozsudky nad německými obžalovanými, kteří se dopustili zločinů na území SSSR, nelze zásadně tvrdit, že soudy potrestaly nevinné, kdežto zločince nechaly bez trestu. Proto lze se úspěšně domnívat, že tvrzení Bulganina, že ve svazu nejsou němečtí váleční zajatci, ale váleční zločinci, bylo převážně pravdivé. Značná část pozdních navrátilců byla zřejmě v Sovětském svazu důvodně odsouzená. Připomeňme si znovu, jaké zvrhlé zločiny Němci na území Sovětského svazu spáchali. Byly dílem nikoliv tisíců, ale zřejmě statisíců viníků.

K propuštění Němců došlo také v Československu. Po nějakou dobu se po jáchymovských táborech šířila fáma, že odsouzení němečtí váleční zločinci budou propuštěni a odsunuti do Německa. A stalo se tak. Odešli, někdy v polovině 50. let 20. století, snad téměř všichni, ne-li skutečně všichni. Řádně vyměřené tresty si neodpykali. Odešli do Německa, kde byli, spolu s dalšími, oslavováni jako hrdinové. Retribučáci čeští, kterými jsme, obdobně jako německými zločinci, pohrdali, zůstali. Otázkou je, zda uvedený postup byl spravedlivý. Myslím si, že nikoliv. Odsouzení němečtí váleční zločinci měli odcházet do vlasti po vypršení jejich trestu jako ostatní zločinci. Bylo tomu však jinak. Došlo k diskriminaci českých retribučáků a k zvýhodnění německých zločinců.

Snad ještě dodatek. Němci, mám na mysli ty, kteří bývali čs. občany, byli zvýhodněni již dříve. Když se dopustili trestných činů, na něž byla sazba pod 10 let, nebyli ani odsouzeni a příp. i z vazby zařazeni do odsunu spolu s jejich dalšími rodinnými příslušníky, aby přesídlovaná rodina byla vcelku. Bylo to dobrodiní, které jsme prokázali možná desítkám tisíc sudetů. Kdo z nich za tuto velkomyslnost Československé republiky vůči nim a jejich rodinám poděkoval? Kdo si na ni alespoň vzpomněl a veřejně ji přiznal? Nevím, o takovém případu. Jistě i oni mluví nikoliv o vyhoštění či přesídlení, ale jak u sudetů je obvyklé, o vyhnání. Musíme si uvědomit, že od nich za dobrý skutek, přichází snad vždy „spravedlivá“ odplata.

Dr. O. Tuleškov