„Hnutí evropské, jež přivodilo francouzskou revoluci, a vzniklé vzrušení národní a politické i v národě našem a ostatních národech slovanských mocně se projevilo. My od té doby datujeme své národní obrození.
A v této pro nás tak důležité době dospíval Kollár – narozený v osudném roce 1793: hlasatel racionalismu a humanity narodil se v okamžiku, kdy v hlavním městě Evropy ti, kdo prohlásili práva člověka, zakládali nový kult Rozumu... Všecky vlivy a směry znovuzrození přirozeně působily na Kollára, a zase Kollár sám pokračoval v těchto směrech.
Jestliže německá literatura poskytla mu prostředky, doba znovuzrození vytkla mu cíle a určila mu dráhu. Všecky vlivy Herda, Friese a jiných německých učitelů nebyly by způsobily Kollárovu ideu, nebýt toho mocného a životního snažení národního, nebýt toho usilování o duchovní samostatnost národů slovanských a jejich jazyka; všecka německá filosofie nebyla by vytkla ty veliké a vznešené cíle, jimž Kolár síly své zasvětil – prostředek sebe lepší a účinnější leží ladem tomu, kdo nemá cíle a pohnutek vedoucích…
Ujasněme si jen potřeby a snahy té doby. Nové hnutí české mělo dvojí úkol: První: navázat vším životem na minulost, v níž se národ samostatně a svobodně vyvíjel, a určit cesty pro vývoj budoucnosti. Druhý: uvědomit si přítomnost, poznat stav zaviněný národním a politickým poklesnutím a probrat se z tohoto poklesnutí k novému, plnějšímu životu. Přitom srovnávání s přítomností, srovnávání s tím, v čem a jak postupují národové jiní, bylo bezděčným měřítkem.
Buditelé národa museli poznávat, co ze skutečného stavu národa má se podržet, čeho se máme zbavit, co ještě přejmout – nastala doba studií, studií minulosti a přítomnosti; podle přesnosti a správnosti těchto studií fantasie a rozum určovaly ideály budoucnosti.
In concreto byl úkol: utvořit a rozšířit samostatnou a samobytnou kulturu českou, a tedy i vzdělávat vlastní jazyk všestrannou prací literární. Byla to stránka úkolu positivní. Po stránce negativní to značilo čelit převaze kultury a jazyka německého a vlivům německým vůbec. S Němci odedávna sousedícími bylo nám zápolit a konkurovat, proti síle jejich se udržet; vlivy maďarské do té doby ohrožovaly nás méně, ale přece již bylo jim odporovat. Sousedství slovanských národů – Poláků, Rusů, Jihoslovanů – pociťovali jsme posud nepatrně. Úkol, jejž si postavili naši buditelé před sto lety, máme my, jejich potomkové, po stu letech a budou ho mít i potomkové naši – je to starý náš úkol národní a kulturní…
Toť dějinný význam německého osvácenectví, jež sloužilo našim buditelům na konci XVIII. století - Dobrovskému, Puchmajerovi a jiným, toť výklad fakta, že Kollár přejal filosofii Herederovu a Friesovu. Filosofie humanitní a osvícenská přirozeně svědčila našemu úsilí po vývoji, pokroku a vzdělání. To ze strany německé filosofie a vědy byla jen historická odplata za půjčku. České hnutí reformní zúrodnilo i německou půdu pro nové ideje, čeští vystěhovalci, nejlepší to charakterové potlačovaného národa, v tisících a tisících šlechtili krev i ducha německého – splácela německá filosofie svůj dluh českému národu a pomáhala buditelům překlenout staletou duchovní smrt. Osvícenství XVIII. věku, osvícenství německé, anglické, i francouzské bylo jen pokračováním v duchu hlavních idejí české reformace.
Po Kolárovi a s ním i ostatní čelní pracovníci národní a myslitelé čeští pořád ještě čerpali z německé filosofie své základy pojmové. Palacký byl závislý na Kantovi, Havlíček na Bolzanovi, Smetana a jiní na Heglovi, a pozdější se utíkali k Herbartovi.
Vedle filosofie a vědy, jak vykládám, povýtce německé, od samého počátku národní kultura se budovala dějinami. Naši buditelé musili poznávat minulost vlastního národa, šlo o to, poznat a určit místo českého národa ve vývoji člověčenstva. A opět právě pro toto nejnutnější studium bylo třeba filosofického podkladu, a ten nejurčitěji formuloval Kollár, přejav Herdrovu filosofii dějin. Než nám dal Palacký dějiny české, měli jsme filosofii dějin světových a přirozeně zase jsme ji vzali u Němců. Právě tak před českými dějinami Palackého Šafařík vypracoval nám starožitnosti slovanské - od člověčenstva a humanity postupovalo národní vědomí k slovanství a naposledy k češství, jak ukazuje postup od Kollára přes Šafaříka k Palackému.
Obdobný byl vývoj jazyka. Postaveni do plnosti moderního žIvota, naši buditelé nutně musili jazyk netoliko očišťovat, ale i rozhojňovat. Čerpali tedy především ze staré češtiny. Další zdroj byly příbuzné jazyky slovanské. a konečně jazyk živý a dialekty, zejména slovenština.
Nebylo snadné upravit jazyk po staletí nerozvíjený pro moderní svět myšlenkový; proto dlouho se užívalo pro vědeckou práci němčiny - němčina němčinou se zatlačovala. Ještě Kollár napsal svůj hlavní spis německy - o Dobrovském se to rozumí samo sebou - německy napsal Šafařík svou slovanskou literaturu,Palacký vydal své dějiny napřed německy.
V usilování o jazyk svůj stali jsme se národem „filologickým“ a Jungmannův slovník proto měl tak veliký význam národní.
Avšak jazyk se nevyvíjel pouze učenými studiemi jazykozpytnými, mluvnickými a lexikálními, nýbrž musel především sloužit básnické tvorbě a krásné literatuře, podstatné to části každé literatury národní. I v tom oboru byl vývoj líčenými poměry předurčen.
Básníci naši napodobili napřed vzory cizí a ovšem zase hlavně německé; v překladě Ztraceného ráje Miltonova Jungmann nakupil všecky poklady nového jazyka spisovného. K překladům brzy přistoupily sbírky národních písní a jejich napodobování; ke vzorům západním přidány vzory slovanské a opět poesie lidové. Hanka vydal písně srbské, Kollár, Šafařík, Čelakovský a jiní sbírali písně domácí, Čelakovský napodobil písně ruské. Přede všemi a nade všemi však vynikl Kollár svou Slávy dcerou; není nahodilé, že Slovák první v básních vyslovil všecky tužby národního úsilí - na Slovensku jazykové vědomí udrželo se ryzejší. Naši básníci v té době všichni zároveň jsou činni vědecky, a naopak zase spisovatelé odborní nějakou měrou se účastnili prací z oboru literatury krásné: Puchmajer, Hanka, Marek, Čelakovský, Kollár, Šafařík - i Palacký z počátku básní a zabývá se esthetikou. Rozdělení práce nastalo teprve později, vědecká a básnická činnost určitěji se urůzňují.
Konečně v poslední řadě náš národní programem se rozšířil programem politickým. Hnutí a boje o svobodu na sklonku XVIII. století způsobily naše obrození národní a jazykové, na tomto základě a hnutím roku 1848 uvědomili jsme si i svá práva i své poslání politické.
Naznačení dalšího vývoje však už nepotřebujeme, neboť běží jen o to, v celkovém vývoji naší národní věci pochopit Kollára a jeho slovanskou ideu. Bude nám teď možno poznat a ocenit domácí, slovanské a české vlivy působící na Kollára a po Kollárovi.
Česká otázka, Snahy a tužby národního obrození, str. 11-16; zvýrazněno red.