Národní buditel J. P. Kordina

Mnoho nejlepších osobností naší vlasti v době temna a násilné rekatolizace uteklo do zahraničí, zvláště do sousední Lužice, kde našli svůj nový domov. Mezi exulanty novější doby má významné místo někdejší katolický kaplan, později lužickosrbský evangelický farář Josef Pravoslav Kordina (1819-1888), rodák z východočeských Chvalkovic, z kraje, který popisuje B. Němcová v Babičce. Kordina dokonce s Němcovou chodil do chvalkovické školy. Byl syn mlynáře, vystudoval katolické bohosloví. Na semináři byl spolužákem K. Havlíčka Borovského, pozdějšího významného novináře, slovanofila a bojovníka za práva českého lidu. Oba studenti měli hodně společného, především to byl radikalismus. Na rozdíl od Havlíčka Kordina seminář dostudoval. Po krátkém působení v Praze byl v r. 1847 ustanoven kaplanem v Nové Pace pod krkonošskými horami. Toto městečko v době jeho příchodu bylo už dost poněmčené, ale Kordina si dovedl najít mezi českými vlastenci spolupracovníky a zahájil rozsáhlou buditelskou činnost. Stal se vedoucím ochotnického divadelního spolku, který pod jeho vlivem hrál historické a vlastenecké hry. Stál také u zrodu novopacké revoluční gardy, které v té době vznikaly v městech jako ozbrojené síly na podporu českých zájmů. Kordina jako kněz pochopitelně působil buditelsky i z kazatelny v kostele a ve škole na děti. Měl zvláštní kouzlo osobní přitažlivosti. Byl vynikající řečník, pohotový a uměl strhnout zástupy pro českou věc. Jeho radikalismus způsobil, že ve velmi krátké době se Nová Paka probudila a stala se vlastenecky smýšlejícím českým městem. To se pochopitelně nelíbilo mocným a v páterovi viděli nebezpečný živel, který by mohl ohrozit rakousko-uherskou monarchii, jíž tenkráte země Koruny české byly podřízeny. Také církev viděla v Kordinovi buřiče, zvláště když se netajil tím, že je zapotřebí vše zreformovat. Trůn a oltář nelze spojovat. Nechť si jde stát i církev každý sám nezávisle vlastní cestou. Protože zde jsou mocné síly, kterým tato konstelace vyhovuje, bylo by nejlepší založit novou českou národní církev, nezávislou na Římu, která by navazovala na starou husitskou a bratrskou reformaci a čerpala z ní.

Český revoluční kvas byl násilně a tvrdě potlačen. Leckde i tekla krev. Zvláště v Praze to bylo zlé, když se tam stavěly barikády a bojovalo se. Bohužel vše pro nás skončilo porážkou. Vše české bylo znovu zakazováno a pošlapáváno. Není se co divit, že po r. 1848 se hodně českých osobností zachránilo před zatčením útěkem do zahraničí. Kordina ve své vlasti setrval a pokračoval dál v buditelské práci. Houževnatě připravoval také založení nové české národní církve. V Nové Pace a okolí měl už kolem 900 přesvědčených stoupenců, s nimiž chtěl římskou církev opustit Byla už dokonce stanovena neděle, kdy všichni tito veřejně vystoupí. Nepřekvapuje proto, že Kordina byl dán pod policejní dozor a že byl obžalován v Praze v místodržitelské kanceláři (gubernium), stejně tak v biskupské konzistoři v Hradci Králové. Bylo rozhodnuto, že bude umlčen a odstraněn. Byl pro něho poslán pověstný „černý vůz“ a měl se dostat za zeď některého kláštera, ze kterého by už nikdy neunikl. Kordina byl v poslední chvíli o svém zatčení informován. Třebaže byla jeho kaplanka hlídána, podařilo se mu uprchnout. Ráno po sv. Václavu, patronu české země, dne 29. října 1852 vzrušila celé Podkrkonoší zpráva, že zástupci státu i církve místo nepohodlného pátera našli v jeho kaplance jen otevřené okno a improvizovaný provaz z roztrhaného prostěradla, po kterém se Kordina spustil z okna dolů. Za pomoci svých přátel utekl přes Krkonoše do Slezska, kde ve Vratislavi, sídle luterské konzistoře, přestoupil k evangelické církvi. Zde se dověděl, že Srbové mají nedostatek farářů. Brzy poté odešel do Lužice, kde se ho ujal farář Jan Łahoda, který ho naučil srbštině. Působil pak v Chołmu u Niské, Křišowě u Zhořelce a ve Wojerecích. Svoji pastýřskou a buditelskou činnost zakončil v Minakału u Budyšína, kde 8. 1. 1888 zemřel. Po příchodu do Lužice v r. 1852 se hned začlenil do práce ve prospěch Lužických Srbů. Působil na jejich národní sebevědomí, hájil jejich práva, podobně jako to dělal dříve v Nové Pace v Čechách. Byl důvěrným přítelem J. A. Smolera, stal se členem Matice srbské a tiskem vydal několik traktátů a knihu kázání. Velice usiloval o sblížení všech Slovanů, navzájem si tak blízkých, že možno mluvit o jednom národě. Bohužel vlivem dějinného vývoje jsou rozděleni do několika jazykových skupin. V r. 1855 se bohatě oženil s Emou Terezií Lieschovou, dcerou srbského statkáře v Budyšíně, která mu dala šest dětí. Z lásky ke svému pozornému manželovi se naučila dobře česky. Celé rodině bylo nesmírně líto, že se Kordiny zřeklo celé příbuzenstvo, když vystoupil z římské církve. Třebaže měl Lužici a její lid velmi rád, stále vzpomínal na své rodné Čechy. Dle svědectví nejstarší dcery otec spolu s rodinou často zpíval při večerních rodinných pobožnostech českou hymnu Kde domov můj a vždy při tom slzel. Se svým bývalým působištěm udržoval neustálé styky. Někteří za ním i jezdili. On sám do své vlasti nesměl. Jedinkrát tajně navštívil kraj pod Krkonošemi. Bylo to v r. 1886.

Miroslav Hloušek, Česko-lužický věstník, 1/1998