Nač by neměla zapomínat česká zahraniční politika?
Podíváme-li se do dějin, zjistíme, že s Rusíny, Slováky a Lužickými Srby jsme žili v jednom státě – Československé republice. Jdeme-li dále do historie, zjišťujeme, že s těmito národy, či jejich částmi, jsme společně žili již za doby Velkomoravské říše. Dokonce v některých částech východního Německa si sami lidé vzpomínají na své slovanské kořeny. „Nejdéle se uchoval slovanský jazyk v území kmene Dřevanů v Lüneburské stepi. Tam se slovansky mluvilo ještě v 18. století a poslední obyvatel, který ještě uměl slovanský Otčenáš, sedlák Vtarac, zemřel r. 1798 ve vsi Kremlině. Avšak slovanské povědomí se v lidu udrželo a ještě při sčítání lidu r. 1890 se asi 500 obyvatel přihlásilo jako Wenden, což je německé označení pro Slovany. Slovansky ovšem z nich nemluvil již nikdo. Vědomí slovanského původu a některé lidové obyčeje a pozůstatky slovanských slov v řeči se dochovaly do dnešního dne.“ ( Jaroslav Teplý, Česko-lužický věstník, č. 5 – 6/1997(
Připomeňme si též, že Slováci pod krutou maďarskou nadvládou se nemohli zformovat do uvědomělého národního tělesa. Maďarští grófové neviděli ani na Horní zemi žádné Slováky. Kdo se by k této národnosti otevřeně hlásil, zle by pochodil. Obdobná situace byla i na Podkarpatské Rusi. Vznikem Československa se poměry Slováků i Rusínů podstatně změnily k lepšímu. Během doby se doformoval slovenský národ. K tomuto cíli se přibližovali i Rusíni.První Československá republika podporovala i Lužické Srby.
Poučíme-li se z dějin, naše zahraniční politika, v tom užším slova smyslu, by měla pokračovat tam, kde první Československá republika byla hrubou agresivní silou donucena skončit. Není nic přirozenějšího než podat pomocnou ruku Rusínům, kterým se silně nelíbí jejich ukrajinské zařazení. Požadují autonomii. Jak by byli rádi, když bychom jim pomohli naplnit cíle, které si vytkli. Stejně je tomu i u Lužických Srbů. Kdo nám brání hájit jejich zájmy v současnosti? Naši pidižvíci, kteří si v současnosti i minulosti říkali, že jsou ministry zahraničních věcí ČR? Naši sudetomilové a germanofilové? Jim zřejmě nejde o naše národní a státní zájmy. Spojují nás, tak či onak, s německou říší, jež se podle některých z nás nazývá Evropskou unií..
Máme možnost také se zastat německého obyvatelstva, z východní části SRN, které částečně si uvědomuje své slovanské kořeny. Neměli bychom začít tím, že budeme na Německu žádat vytrvale a silně, aby zbudovalo muzea, která by mapovala původní slovanské osídlení, průběh germanizace a aby případně zavedlo do školních dějin i učivo o slovanské minulosti? Vzhledem k tomu, že Německo sousedí se slovanskými státy bylo by zcela na místě, kdybychom, společně s Poláky, požadovali, aby čeština a polština byla dalším jazykem vyučovaným na německých školách. A konečně, aby Češi, Slováci a Poláci byli v Německu uznanou národnostní menšinou. Je zcela přirozené, že Němci by měli mít v ČR stejná menšinová práva jako mají Češi v Německu. Princip reciprocity je jedním ze základních pojmů mezinárodního práva.
Pokud bychom toho dosáhli, již nikdy by nemohli noví Nečasové a Sobotkové hlásat bludy o českém národě a jeho státnosti. Ani by nemohli vykládat nic o příbuzenství Bavorů a Čechů. Snad by konečně zmlkli i Roučkové, kteří mluví o tom, že Češi se dobře chápou s Rakušany a Němci, nikoliv však s Poláky a Slováky. O dalších objevech našich germanofilů raději pomlčme! Je to až ostudné.
Část slovenské elity v současnosti trpí obdobnou politickou nemocí, jež zachvátila po „našich představitelích“ i „její státníky.“ Ti sice nevytrubují, že chtějí se stát součástí Německa, v té či oné formě, ale dožadují se pevné účasti SR v tvrdém evropském jádru. Kdo vlastně ví, co je toto jádro? Zřejmě je o tom informovaný pan premiér Fico a pan Lajčák, ministr zahraničních věcí SR. Tito představitelé Smeru svými fantaziemi ovlivnili voliče. Na krajské úrovni Směr hodně ztratil. Dokud budou uvedení pánové ve své „ryze slovenské politice“ pokračovat dopadnou stejně jako sedláci u Chlumce. Pokud chceme být časovější, pak můžeme říci, že je čeká stejný osud jako sobotkovci s celou ČSSD, jíž zavedli až na samou periférii politického systému.
Ficovská ani sobotkovská zahraniční politika nebere ani dostatečný ohled na zájmy našich národů a jejich států. Je dobré, že ty „zasloužilé sobotkovce“ jsme mohli ve volbách uklidit do politického ústraní. Předpokládáme, že podobná situace nastane i na Slovensku, nebudou-li pánové rozumní. Tak vzniknou základní předpoklady, aby slovenský a český národ se mohly začít opět k sobě blížit. Takovýto pohyb, ke kterému časem musí dojít, posílí Slováky i Čechy. Budou-li se Slováci více věnovat Rusínům, můžeme těsněji k sobě přivinout Lužické Srby a nadto dosáhnout i toho, aby Němci konečně věděli, kde mají své kořeny, kdo byli jejich předkové. Tato poznání bude důležité i pro nás, Čechy. Vztahy česko-německé, jako důsledek sbližování slovanských národů a poznatků o slovanské minulosti části Německa, mohou tak nabýt skutečné rovnosti. I s Polskem je nutné v této české středoevropské politice počítat s plnou vážností. Rusofobii, která nad slovanskými národy a státy leží jako dusivý mrak, dech budoucích dnů odvane.
J. Kovář