Další oběť na okraji barevné propasti:
Tajemná paní Gibbsová a její krvavá stopa. Ukrajinský scénář se zadrhl v půli. Jako vždy víc novinářů, než demonstrantů. Bělorusko je nadáhle v hledáčku. Ubrání se?
1. 4. 2017 SCOTT HUMOR přináší zasvěcené informace ze země, která je nejžhavějším kandidátem na první letošní barevnou revoluci, i ze zákulisí protestů, které se v ní odehrávají
Otázka mrazivě známá: budou Spojené státy a jejich spojenci v Evropě, ale i ve státní sféře Běloruska samotného, schopni “odkrojit” stát z ruské sféry vlivu, nebo ho okupovat jako to udělali s Ukrajinou? Pokud si myslíte, že ve druhém případě nejde o okupaci, zvažte následující: NATO má na Ukrajině 10.000 vojáků - a každý den přibývají další.
Najde se dost zrádců?
Bělorusko je ovšem trochu jiná káva. Na rozdíl od Ukrajiny, běloruské policejní i zpravodajské složky školí své důstojníky pravidelně mimo jiné také v Rusku. Mají tudíž poměrně dobrý přehled o tom, jak fungují globální hrozby v současném světě, a co z toho vyplývá pro jejich zemi.
Co se týče barevných revolucí, je důležité uvědomit si jednu zásadní věc: úspěch podobného převratu je nemožný bez toho, aby určitý typ “insiderů” pracujících pro vládu spáchal vědomě vlastizradu. Pro mnoho lidí zní jistě logická otázka: proč by to někdo dělal? Důvodů je mnoho - od peněz přes osobní vliv, moc, či americké nebo britské občanství. Každý z podobných úředníků chce něco jiného, společné však mají to, že je nezajímá, že vlastní národ potopí do řeky chaosu, bídy, utrpení, nebo dokonce války.
Pokud se ovšem podobní úředníci a vojáci nenajdou, pak není ani barevná revoluce.
Bělorusko před Majdanem
Plán, který dosud zničil již pěknou řádku suverénních států a národů na naší planetě, je totiž jednoduchý a stále stejný: začíná to pokojnými protesty, obvykle studentů, ke kterým se přidá řada bezprizorných či společensky marginalizovaných skupinek, jako je třeba LGBT hnutí. Mezi ně se vmísí profesionální provokatéři z takzvaných neziskových organizací, placených obvykle některou západní zemí. Protesty se téměř okamžitě radikalizují za pomoci ozbrojených provokatérů, profesionálních sniperů a militantů, kteří mají za úkol zranit či zabít co nejvíc demonstrantů, ale i policistů, aby tak vytvořili “obětní beránky” pro následující násilí a chaos.
V Bělorusku nejdřív všechno běželo přesně podle tohoto tolikrát úspěšně opakovaného scénáře: nejdřív přišla nevídaná vlna protiruské a protivládní propagandy v médiích. Novináři a zaplacení bloggeři zkoušeli různé “mikroprovokace”. Pak přišly demonstrace - údajně proti novým zákonům a nařízením. V tom okamžiku začali být víc vidět takzvaní nacionalisté značně nacistického střihu. Vidíme tak Ukrajinu před Majdanem - jen jiné místo a datum.
Plán zastaven
Plán se kupodivu ale zatím nedostal do dalších fází. 4. března byl náhle zastaven:. Toho dne se totiž konala přehlídka ke stému výročí existence běloruské policie. Těsně po ní policie náhle přešla z role pasívního pozorovatele do velmi ofenzívní role a začala zatýkat opoziční předáky i různé další osoby, které se veřejně a na síti hlásily k extrémismu.
6. března přišel skutečný šok - televize odvysílala program, nazvaný “Telefonní rozhovor s přítelem”. Podstatou informace v něm obsažené byl souboj dvou "opozičních" předáků se západními loutkovodiči o to, kdo bude dirigovat demonstranty. To, že se informace objevily na veřejnosti, znamenalo, že vláda ví o každém kroku, který ze zahraničí řízená "barevná opozice" podniká. A to rozhodně není časté.
Jugoslávská pěst
Dokument zmiňuje symbol pěsti, používané opozicí - je dobré si ho připomenout a také si připomenout, kde se poprvé objevil na veřejnosti. Bylo to v tehdejší republice Jugoslávie. Mladší mezi námi - zvláště ti, kteří ho nosí sem tam po Minsku - budou možná potřebovat připomenout, o jakou zemi šlo, protože už neexistuje. Slapové síly Západem inspirovaného puče a následné války ji roztrhaly na kusy.
Současné opoziční hnutí v Minsku má coby fasádu organizaci zvanou Běloruský národní kongres. Jde o kompletně umělou strukturu vedenou Nikolajem Stankevišem, stejně umělou, jako je takzvané Evropské Bělorusko. Ve dnech následujících po 4. březnu ovšem policie zatkla 26 osob, které připravovaly masové protesty. Patřily k Bílé legii a Mladé frontě.
Obě dvě skupiny mají mezi sebou profesionální vyvolavače nepokojů, kteří u sebe při zatčení měli jak zbraně, tak symboly nacistického pluku Azov, dobře známého z ukrajinských událostí. Údajně měli plánovat použití zbraní během poklidných pouličních protestů 25. března. Akce se měli účastnit i militanti z Ukrajiny.
Plán akce
Jeden ze zatčených tvrdil, že zbraně měly být použity na obranu demonstrujících, které měly prý napadnout “proruské” bojůvky. Pravděpodobnější verze ovšem je, že “proruští demonstranti” měli být jen další skupinou, najatou k vyvolání nepokojů. Jejich boj s “protiruskými” nacionalisty by za sebou nechal kýžené zraněné či mrtvé mezi protestujícími i policisty - a rozbuška mohla spustit výbuch.
Co se týče Bílé legie, komu něco říkají ukrajinský pojem Pravý sektor, ví, s čím má co do činění. Jde o bojůvku, která proslula v 90. letech útoky na policii. Pak byl více než deset let relativní klid (na příkaz západních “kontaktů”?) - až dodnes.
Zvláštní umělecká výchova
Policejní síly oznámily zatčení několika členů Bílé legie. Policie u nich našla karabiny M4, tedy lehčí a kratší variantu útočné pušky M16A2, náboje, taktické vesty a materiály pro “dobrovolnické ozbrojené sbory”, vytištěné na Ukrajině. Policie také prohledala polovojenský výcvikový tábor Patriot u Babrujsku.
Údajně šlo o centrum umělecké výchovy dětí - pozoruhodné ovšem bylo, že všichni “vyučující” na umělecké škole byli vojenští či policejní důstojníci na odpočinku. Několik z nich bylo známými členy Bílé legie. Miroslav Lozovskij, jeden ze zatčených, byl už zatčen v roce 2008 pro podezření z napojení na teroristické útoky, při nichž byli v Minsku zraněni lidé.
Skutečné zatýkání ovšem nastalo až po 15. březnu, kdy se další z pokojných demonstrací přece jen změnila v divokou srážku s “anarchisty” - ze kterých se vyklubali další nacionalisté. Je zvláštní, jak se každá demonstrace v Bělorusku nakonec stane ozbrojeným pochodem proti “východnímu nepříteli”.
Opozice momentálně požaduje, aby prezident a vláda odstoupili a národ se postavil “východním okupantům”.
Dědictví Victorie Nulandové (náměstkyně Obamova ministra zahraničí pro organizování převratu na Ukrajině, pozn. překl) je tedy pořád v Bělorusku naživu a kope.
Kdo je paní Gibbsová?
V této chvíli je důležité zkoumat detaily, které nám mohou pomoci jasně vidět, odkud vane zničující “barevný fén”. Jeden z běloruských bloggerů - mladý, ale chytrý a důkladný - připomíná v této souvislosti současnou novou britskou velvyslankyni v Bělorusku Fionu Gibbsovou. Je jedním ze spojovacích článků povrchově nesouvisejících barevných revolucí, které jsme měli v posledních letech smutnou příležitost sledovat.
Právě ji navštívili předáci Bílé legie před svým zatčením. Podobných zajímavých “náhod” však kariéra Fiony Gibbsové obsahuje celou řadu.
V letech 1992 až 1995 pracovala jako vicekonzulka v Berlíně. To bylo v době, kdy východní Německo opustila Rudá armáda. Po Německu se přesunula na Ukrajinu, kde pracovala na záhadné pozici “Vedoucí týmu” mezi lety 1995 a 1998. Rok 1997 byl významný nejen tím, že se Ukrajina odřízla od všech ruských televizních stanic - ale také privatizací téměř veškerého státního majetku, která vytvořila současnou generaci oligarchů a Ukrajinu přivedla v roce 1998 poprvé na pokraj bankrotu.
V letech 2003 až 2005 sloužila paní Gibbsová jako “vedoucí týmu” v sekci britského ministerstva zahraničí, zabývající se “zamezením šíření zbraní”. Můžete ovšem vzít jed na to, že zbraně západní výroby nejsou do náplně práce tohoto úřadu zahrnuty…
Z Basry přes Jemen do Evropy
Pak přišla léta 2005 - 2008 (vedoucí odboru pro boj proti terorismu) a instalace v irácké Basře coby zástupkyně generálního konzula - v okamžiku, kdy bylo město předáváno americkým silám. Poté se paní Gibbsová přesunula do Jemenu, kde zůstala mezi lety 2010 a 2012. A hádejte, co se v zemi událo v roce 2011? Přesně tak - barevná revoluce typu arabské jaro, přesně podle Sorosovy učebnice.
Všechno začalo malou demonstrací v Sana'a. Když se protest vydal k hlavnímu náměstí, dostal se do palby ostřelovačů. Čtyřicet lidí bylo zabito a přes dvě stě zraněno. Opoziční předák poté prohlásil spolupráci s vládnoucími silami za “nemožnou” a vyzval prezidenta Aliho Abdulláha Saleha k rezignaci. Drobný zádrhel celého incidentu představuje fakt, že jedině šílenec by nařídil podobný masakr policejním složkám - každý slušně trénovaný voják či policista ví, že se v takovém případě stávají demonstrace nezvladatelnými. Jde o stejný scénář jako v Tunisku či na kyjevském Majdanu. Ale pokračujme.
Další “štací” paní Gibbsové bylo Somálsko, kde se za jejího “úřadování” odehrála takzvaná “keňská invaze”. Paní Gibbsová byla součástí týmu, který dočasnou ústavou pomohl legalizovat rozdělení Somálska na dva státy. Říká paní Gibbsové něco nejnovější humanitární katastrofa v této zubožené zemi?
Víc novinářů než demonstrantů... zatím
V roce 2012 už ovšem měla jiné starosti - stala se součástí “Speciálního oddělení pro Ukrajinu”. A o čtyři roky později, v roce 2016, náhle přistála na pozici velvyslankyně v Bělorusku.
Samé náhody. S lidmi typu Fiony Gibbsové ovšem samozřejmě žádný stát pracovat nemůže. Může udělat jen to, že rozpráší řady těch, kteří podobným “náhodným diplomatům” pomáhají.
Protesty, které se nakonec 25. března v Minsku odehrály, měly obrovité pokrytí západními médii. Nepokoje se údajně zaměřovaly na novou legislativu “proti sociálním parazitům”, která ovšem měla za konečný cíl vyhmátnout občany placené ze Západu přes takzvaný neziskový sektor.
Mezi drobné detaily, které západní média samozřejmě “přehlédla”, patří fakt, že dotyčná legislativa nakonec ani nevstoupila v platnost - a přesto se proti ní údajně protestovalo. Dalším detailem byl fakt, že demonstrace nebyly povolené. Zkuste si představit, jak by vládní síly reagovaly na nepovolenou demonstraci v Paříži, Londýně nebo New Yorku...
Jde v zásadě o totožnou strategii odstranění prezidenta Lukašenka, jako byla ta, která svrhla ukrajinského prezidenta Janukovyče: vyvolat mediální dojem, že vláda vybrané země se nesmí bránit proti násilným protestům ve vlastních ulicích.
Nakonec se nestalo - vlastně nic. Na veledůležité demonstraci ke Dni svobody 25. března bylo víc (především západních) novinářů než demonstrantů.
Jak dlouho ovšem Bělorusko bude vzdorovat “barevnému” státnímu převratu, zůstává ve hvězdách.
Redakčně kráceno.