Na konci války banderovci hledají kanály na Západ

Až bilo do očí, jak moc se banderismus tak či onak týkal Slovenska. Dejme tomu jen takový Witiska. Čeho se člověk dotkl, všude se jako přízrak zjevil tento Jago a Mefisto v jedné osobě. Tajné kontakty, nasazení agenti, rozeštvané skupiny, sledovaní vůdcové, podstrčené dezinformace, provokatéři, placení donašeči, to vše bylo dílem tohoto intrikána, velitele bezpečnostní policie a bezpečnostní služby „distriktu Galizien“, obersturmbahnfuhrera SS, doktora Josefa Witisky. On slíbil vůdcům banderovců, že když vrátí dezertéry z divize SS Galizien, sicherheitsdienst zaručí, aby je neodsoudili k smrti, ačkoliv věděl, že na všechny čeká kulka. On přesvědčoval Berlín, aby se pro banderovce vybudovaly tajné sklady zbraní, které jim po ústupu Němců z Haliče poslouží k útokům na sovětský týl, a pokud by se akce časově nestihla, navrhoval shazovat zbraně z letadel komanda Zeppelin za sovětskou frontu.

A právě tohoto zloducha, jihlavského rodáka, rakouského důstojníka z první světové války a později vídeňského policejního úředníka vyslali do Bratislavy, jen co odjel z Haliče. Ze sídla na Palisádách 42, přímo napojený na Hlavní úřad říšské bezpečnosti, s nezávislým služebním stykem, velel od začátku Povstání pěti pětisetčlenným pohotovostním oddílům a síti policejních služeben rozesetých po celém Slovensku. Stejně jako na Ukrajině vládl krůtě a nemilosrdně. Jako ze Lvova, tak i z Bratislavy horlivě zaplavoval Berlín proudem zpráv ze své - jak vypovídal před soudem Hoffle - „záchytné nádrže ze všech oblastí života Slovenska^. Nikdo, ani jeho velitel, neměl právo nahlížet do jeho šifer. Stejně jako v Haliči, také u nás tyto texty, psané břitkým, chladným jazykem, znamenaly rozsudky, vězení, násilnosti, mimořádná opatření, zvláštní režimy, transporty smrti, vraždy. Distrikt Galizien, rozeštvávání nacionalistů, kupování banderovců, sliby melnikovcům, živené naděje - to byl pro tohoto nelidu s odlidštěným myšlením výcvikový polygon. Takto získanou atestaci u nás plně uplatnil.

Zmiňoval jsem už i jednoho nacistického výtečníka, esesáka Skorzenyho. Když pominula sláva, kterou si vysloužil dobrodružnou záchranou Mussoliniho, pověřili ho zdaleka ne tak přitažlivým úkolem - velel speciálně vycvičeným výsadkům do sovětského týlu, kde se měly spojovat s banderovci. Zachránci duceho přidali ještě další operaci - Hnědý medvěd. Zpoza frontové linie měl vyvést německé vojáky, kteří nestihli ustoupit a zachránili si kůži u banderovců. S nimi esesáky z divize Galizien, maďarské Němce, kteří přežili z divize SS Horst Wessel, stejně jako francouzské esesáky z divize Charlemagne, vycvičené v Neveklově u Prahy. Skorzeny vytvořil komando ke všemu odhodlaných zabijáků. Mělo najít Szuchewicze- Čuprinku a splnit rozkaz: zdravé zařadit do skupin, které se probijí přes frontu, raněné dopravit letecky. Za velitele určili Hartmanna Kema z divize Brandenburg. Ostřílený diverzant ovládal ruštinu i polštinu. Zvláště vycvičenou skupinu, tucet německých poddůstojníků a dvacet přeběhlíků z Rudé armády, oblékl do sovětských uniforem, vybavil falešnými doklady, machorkou a ostříhal podle rudoarmejských zvyků.

Kernovo komando přešlo frontu v prosinci na východním Slovensku. Za dva týdny odeslalo první zprávu. Našlo Szuchewiczův štáb v hlubokém lese, jehož rozměry odhadlo na padesát krát dvacet kilometrů. Szuchewicz ale odmítl propustit německé důstojníky a poddůstojníky. Téměř všichni zastávali velitelské funkce. Souhlasil s evakuací raněných. Hned nechal vysekat přistávací plochu. Když ji dokončil, vyšlo najevo, že Skorzenyho letka nemá ani kapku benzinu. Z operace sešlo. Jediné, co mohl udělat, bylo zabezpečit dodávku léků, zdravotnického materiálu, zbraní a munice. Hnědý medvěd dostal rozkaz k návratu. Kemovi se podařilo přejít frontu až v březnu. Ztratil pět mužů. A duceho osvoboditeli nezůstalo nic jiného, než vzpomínat na doby, kdy sklízel slávu a dekorovali ho kříži za husarský kousek.

Nyní však z jiného soudku. Pozornost přitahovaly také ty banderovské tahy, které bylo možné označit jako zahraničně-politické akce. Když nacionalisté zavětřili, že se německý koráb potápí, snažili se ho rychle opustit. Vsadili na Rumunsko a Maďarsko. V prostoduché víře, že Západ udělá vše, aby nepustil na jejich území Rudou armádu, a vytvoří z nich jako v minulosti protisovětský sanitární kordon. Doufali, že dříve či později oba satelity rozvážou spojenectví s Berlínem a přejdou do tábora protivníků.

S tímto předpokladem vyslal Szuchewicz v srpnu 1944 do Bukurešti věrného Hryňuka. zkušenější, uměl jazyky, vždyť studoval v Innsbrucku a znal svět. Hryňuk však přicestoval do Paříže východu v nejméně vhodnou dobu. Přijali ho vlažně. Hostitelé měli jiné starosti. Atmosféra byla napjatá. Stihl jen nabídnout informace o Rudé armádě za dodávky zbraní, když srpnový výbuch smetl Antonesca. Hodiny hrůzy, které prožili - jak zaznamenal Hry nuků v adjutant - byly také koncem námluv.

V Maďarsku dopadl obdobně. V Budapešti se Hryňuk objevil v uniformě horthyovského oficíra a takto vyšňořený předstoupil před náčelníka generálního štábu a náčelníka vojenské rozvědky. Agenda byla obvyklá. Za informace o Rudé armádě a garantovaný návrat maďarských vojáků z banderovských řad dodávky zbraní, výzbroje a poskytnutí bezpečného přechodu nacionalistů, kteří budou přes Maďarsko ustupovat na západ. Všechno dopadlo tak, že to už ani horší být nemohlo. Přes noc převzal moc Szálasi. A všichni, se kterými Kryňuk jednal, do rána zmizeli ze scény.

Štěstí se na banderovce neusmálo ani na Balkáně. Jugoslávský důstojník, který utekl z německého zajetí, pomohl jejich emisarovi v říjnu 1944 dojít až na břeh Jadranu. Jenže místo toho, aby se dostali do tábora Mihajlovičových četniků, kde hledali členy britské mise působící zde od konce roku 1941, padli do rukou Titových partyzánů. Dostalo se jim zaslouženého trestu.

Banderovci se snažili různými cestami spojit s americkou a britskou rozvědkou. I s pomocí italských důstojníků, které evakuovali domů z východní fronty, a kteří za nekřesťanské peníze souhlasili, že vezmou s sebou emisary převlečené do italských uniforem a dopraví je na území osvobozené Američany a Brity. O tom, jak exkurze skončila, nezůstala žádná stopa.

Úkolem nacionalistů tehdy bylo hledat kanály na Západ. Plnili ho stejně horlivě jako přemalovávání fasád a zříkání se souručenství s nacisty. V tomto směru se horečně aktivizoval i s Němci vždy loajální Melnik. Doslova nenechal vydechnout svoji agenturu v Helsinkách, neustále žádal „navázat kontakty se zámořskými zeměmi". Gestapo samozřejmě vědělo o každém jeho kroku. Podezřelá čilost do té doby klidné Melnikovy skupiny, její vnitřní aktivizace, neobvyklá činnost agentury ve Skandinávii, zejména však pokyny k tajným rozhovorům se Západem, to vše bylo důvodem, aby Melnika bez ohledu na jeho zásluhy a oddanost poslalo do koncentráku.

Úměrně s blížícím se koncem se v nacionalistických kruzích šířil defétismus. Hlavní starostí jejich pohlavárů bylo vytvořit si podmínky k útěku s okupanty a legalizovat se v poválečné Evropě. Proto přibližně v době všech těchto diplomatických kroků podnikali také opatření uvnitř hnutí. Jeden z pokynů bandám zněl: „Shánět čisté i vyplněné doklady usnadňující výjezd do zahraničí, nejlépe staré polské, francouzské, rumunské, italské, ale i další cestovní pasy; vojenské doklady německých a spojeneckých vojsk; doklady překladatelů a železničářů umožňující výjezd do třetích zemí; různé cestovní pasy, propustky, stejně jako adresy a charakteristiky Ukrajinců, kteří žijí za hranicemi a na které bude možné se při legalizaci obrátit."

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z druhé části, ze stran 240-243

nakladatelství Futura