NATO ve světě nejistot

– strategický dokument pro summit ve Varšavě

Vzhledem k tomu, že řídící orgány EU a NATO zásadně neposkytují informační materiály ke svým plánům v českém jazyce, tak jsme nuceni tyto texty překládat na vlastní náklady, pokud chceme mít nějakou představu o jejich plánech. O těchto plánech neinformují ani česká vláda, ani česká média a když, tak pouze útržkovitě. Následující dokument je sice k dispozici na stránkách NATOAKTUAL, ale pouze v angličtině. Jeho text též čeká na analýzu.

Kvůli rychlosti překladu byly vynechány úvodní odstavce a přehledy účastníků, a text začíná rovnou od hlavních kapitol.

Překlad: www.alstranslations.eu

1. Strategické slabé stránky NATO

Před a po Varšavě

Od Svaté ligy přes Trojdohodu k Varšavské smlouvě, historie nám předvádí, že na trvání spojenectví není nic posvátného, bez ohledu na její úspěch či dobu existence. NATO, možná, nebude výjimkou tohoto pravidla. Spojenecké aliance se rozpadají a rozpouštějí z několika důvodů. Nejčastěji neúspěchy pramení v neschopnosti původních spojenců adaptovat se na měnící se podstatu hrozby, které by měli čelit. Anebo neúspěch následuje poté, co členové začnou pochybovat o kapacitě nebo ochotě svých spojenců s ohledem na plnění závazků, nebo v případě, kdy vedoucí síla v rámci společenství již není schopná ani nadále vydržet nerovnoměrnou finanční zátěž nákladů a ani nemůže dále nabízet materiální podporu za účelem zvýšení atraktivnosti aliance. NATO dnes čelí směsici všech těchto tří rizikových faktorů. Přizpůsobilo se mnoha novým okolnostem, které vyvstaly v jeho prostředí, ale k tomu, aby přežilo, se NATO musí v nadcházejících měsících a letech zabývat několika slabými stránkami.

Rovnováha východ-jih se stala kritickou

Jestliže má Aliance splňovat požadavky současné doby, bude se muset zabývat narůstajícími riziky a hrozbami přicházejícími z východní a jižní oblasti. Již setkání na 2014 Wales Summitu předložilo prvotní vojenskou reakci na některé z hrozeb na východě a s ohledem na eskalaci ruských strategií Aliance nadále pokračuje v adaptaci svého výhružného potenciálu v oblasti. Na rozdíl od toho, dokonce po letech prohlubování chaosu a konfliktu na jihu Evropy, se teprve nyní vůdci Aliance začínají vážně zabývat otázkou strategie se zaměřením na jih. Bezpečnost oblasti Středomoří – sice dlouhodobá součást politiky NATO, ale málokdy v popředí zájmů – se stala akutním zájmem ve světle rizik pramenících v Severní Africe a v oblasti východního Středomoří. To neznamená, že stejně závažné úkoly týkající se východu a severu by měly být zanedbávány nebo že koncepty určené do postavení proti Rusku budou převáděny na jih. Tento úkol je komplikován rozsáhlou diverzitou potíží v jižní oblasti a absencí jediného opěrného bodu pro plánování.

Tato realita konfrontuje NATO s politickými problémy. Transatlantičtí partneři se musí zabývat otázkou priorit, což se může ohniskem nesouhlasu: NATO musí řešit situaci na jihu, aniž by oslabilo svůj závazek zastrašování a obrany na východě a severu, kde v centru strategického úkolu zůstávají rizika ze strany Ruska. S blížícím se červencovým setkáním na 2016 Warsaw Summitu bude proces zachování rovnováhy východ-jih skutečným prubířským kamenem pro udržení jednoty Aliance. Španělsko, Itálie a Řecko kladou na první  místo bezpečnost Středomoří. Portugalsko se zaměřuje na jih, ale má tendenci vidět prostor Atlantiku jako bod ohrožující celistvost Aliance. Polsko, Pobaltí, Bulharsko a Rumunsko zcela pochopitelně kladou důraz na otázku Ruska. Francie má enormní zájem na bezpečnosti ve Středomoří a na jihu až k jižnímu okraji Sahary a v sub-saharské Africe, ale má nevyjasněný názor na vedoucí postavení NATO v těchto oblastech. Turecko má primární zájem o spolehlivý přístup NATO kvůli bezpečnosti hranic na Středním východě, ale Ankara je stejně zainteresovaná v případné obraně proti Rusku v Černém moři, ve Středomoří a v Sýrii – tento zájem je výrazně posilován operacemi ruských vzdušných a námořních sil podél tureckých hranic. V závěru to budou členové NATO – USA, Velká Británie, Německo a Francie – jejichž hlasy budou rozhodovat o procesu zachování rovnováhy. Nárůst ruského faktoru na jihu je dalším zdrojem rizika – včetně rizika náhodného střetu – ale zároveň se může stát elementem sjednocujícím celé NATO.

Kolektivní obrana má stále mezery v oblasti zastrašování a zajištění

Války v Gruzii a na Ukrajině ukázaly, že hrubá síla stále hraje významnou roli v zajištění architektury bezpečnosti Evropy. A v nové evropské krajině již není kritickým územím střed Německa, ale zcela jistě oblast podél východní hranice NATO od pobaltských států k Polsku a podél turecké hranice se Sýrií. Avšak navzdory významným krokům uskutečněným na základě jednání na 2014 Wales Summitu by NATO, se stávajícím rozložením sil, mělo potíže s obranou území jeho nejvíce ohrožených členů. Takzvaný „Newport Package“, výsledek jednání NATO na tomto summitu, se ukázal být pouhým dočasným řešením a zdaleka neodpovídá současné situaci. Studie RAND prokázala, že „ruské síly by se mohly objevit v okolí Talinu a Rigy, hlavních měst Estonska a Lotyšska, během 60 hodin“ a že „NATO by potřebovalo sílu asi 7mi brigád, včetně tří brigád s těžkou výzbrojí – adekvátně podporovaných leteckou silou, pozemní střeleckou silou a dalšími podpůrnými pozemními silami schopnými bojovat v případě vzplanutí střetu“, aby bylo zabráněno bleskovému obsazení pobaltských států Ruskem.

Na území Polska stojí NATO před dalším potenciálním bodem střetu, kde se jedná o území Suwalki, úzký pás země pojmenovaný podle polského města. Tento úzký pruh země spojující Polsko s Litvou se stal primárním bodem strategií zamezujících přístup Rusům, neboť v severo-západní oblasti Kaliningradu jsou přítomny tisíce ruských vojáků, systémy S-400 země-vzduch, zařízení pro vedení elektronické války a modernizované námořní síly, rovněž probíhá výstavba nové ruské letecké základny na jiho-východě Běloruska. Ve skutečnosti se nyní Kaliningrad stal nejvíce militarizovanou oblastí Evropy. Jestliže by Rusko napadlo území Suwalki, NATO by v podstatě přišlo o jediné pozemní propojení mezi Lotyšskem, Litvou, Estonskem a zbytkem evropské pevniny. Navíc, Moskva zvýšila přítomnost pozemních, leteckých a námořních sil v oblasti Černého moře a ve východním Středomoří, která může zvrátit regionální rovnováhu sil, pokud nedojde k vyrovnání. Sestřelení ruského vojenského letadla Tureckem na hranici se Sýrií ve skutečnosti znamená, že se zároveň zvyšuje riziko přímého vojenského konfliktu v oblasti jižních členů NATO, a otázkou zůstává, zda by současné provize Plánu připravenosti k akci dostačovaly k akcím proti agresi současně na východě a jihu.

Dále, bez ohledu na tyto mezery v konvenčním vojenství, musí NATO přehodnotit svou jadernou politiku. Současná jaderná úmluva NATO je stále postavená na „Vyhodnocení rozložení zastrašovacích a obranných sil“ z roku 2012, kdy základní podmínkou bylo to, že Rusko jako partner NATO nepoužije své jaderné síly k ohrožení Aliance. Ve světle současného zdůvodnění ze strany Moskvy již tato podmínka neplatí. Rusko používá přítomnost svých jaderných sil jako prostředek upozorňování. Lety bombardérů TU-95 vybavených jadernými zbraněmi v blízkosti hranic NATO nebo eskalace konvenčních cvičení s jadernými zbraněmi jsou signály ohrožení a případného jaderného řešení. V důsledku těchto skutečností musí NATO umístit jadernou agendu výše na žebříčku priorit a přehodnotit potřeby jaderného zastrašování podle Článku 5.

Kolektivní bezpečnost vyžaduje kladení většího důrazu na nové formy vedení války

Aby NATO vytrvalo jako aliance, musí se přizpůsobit domácím preferencím všech jeho spojenců a partnerů a tak reagovat na nové vnější podmínky. V roce 2016 je většina, spíše všechny členské státy, konfrontována s novými formami vedení války, jež jsou založené na kriminálních nebo hybridních operacích, které kombinují agresivní informační a propagandistické kampaně, zneužívání sociálních médií, kyber útoky, tajnou infiltraci speciálních sil, milici a zbraně, terorismus, ilegální pašování, ekonomická embarga a sabotáže, sítě politického a ekonomického vlivu a zneužívání nespokojenosti minorit. NATO se nenachází v takové ideální pozici, aby se mohlo zabývat značnou rozmanitostí nových hrozeb a potřebuje změnit přístup. Kyber obrana, například, vyžaduje více systematičnosti v propojení národních tajných služeb, širší sdílení informací a rozdělení řetězu zásobování mezi průmyslovými partnery; protiteroristické úsilí vyžaduje silnější vazby mezi armádními, policejními a celními autoritami, obzvláště pro přerušení pašování výbušnin a technologií na zhotovení bomb nebo pro zastavení přílivu financí. Nové hrozby přicházejí ve formě networků, a proto nastává potřeba dobře organizované mezinárodní sítě a kooperace mezi různými sektory na obranu proti těmto hrozbám.

2014 Wales Summit znovu zaměřil NATO na základní možnosti konvenční obrany, jakými jsou těžká výzbroj, bojová letadla a fregaty, ale zároveň musí zůstat ve hře reakce na hrozbu ve 21. století. Toto vyžaduje strategické předvídání a analýzu, dobrou taktickou inteligenci a správně připravený soubor kontaktů ve veřejném a soukromém sektoru k vytvoření možností vojensko-civilního spektra – od velkých platforem ve stylu 50. let 20. století, výrazné zviditelnění, až ke stylu roku 2016 – jenž je založený na tajných službách asistovaných kyber prostorem, speciálních silách a networkových intervencí. Tento vývoj se dotýká bezpečnosti všech spojenců, a zvláště těch členských států, jejichž bezpečnost není ohrožena možností vojenské intervence, ale kteří stojí tváří v tvář destabilizaci z důvodů nepředvídatelných událostí. Řada hlavních měst spojenců se bude dotazovat na použitelnost Aliance, jestliže budou na NATO nahlížet jako na poskytovatele pouze úzce zaměřené vojenské pomoci. Toto by znamenalo oslabení Aliance z vnitřku. A proto je kritická účast NATO v nových formách války; NATO nemůže reprezentovat jednotnou frontu, jestliže se jistí členové necítí dostatečně chráněni nebo cítí, že NATO nemůže reagovat na priority jejich vlastní bezpečnosti.

Posílení politického rozměru NATO

Dnes se na NATO často pohlíží jako na vojenský nástroj, ale ono musí být zároveň politickým hráčem. Šíře požadavků vůči NATO s ohledem na kolektivní obranu a zvládání krizových situací může snadno zastínit politickou funkci Washingtonské úmluvy. Stále více se hodnota Aliance měří v termínech dostupného vojenského vybavení, v nově vybudovaných infrastrukturách nebo ve schopnosti členských států přispívat 2 procenta jejich hrubého národního příjmu na výdaje na obranu. Přirozeně, toto je důležitý aspekt samotného fungování NATO, ale jeho výsledkem je nastavení mysli, kdy se materializmus stává kvantitavním měřítkem ospravedlňujícím existenci této organizace. Náplň Washingtonské úmluvy představuje samozřejmě mnohem širší záběr. Samotná podstata Aliance je založena na její schopnosti sjednocovat liberální demokracie v proměnlivém světě a zajišťovat stabilitu a dobré životní podmínky daleko nad rámec severo-atlantické oblasti. Dnes je tento základní politický náboj často překrýván byrokratickým dialogem o vojenském plánování a rozpočtech. Stávající trend ponechává malý prostor NATO diplomatům a administrátorům k přemýšlení nad rámec kolektivní obrany. To narušuje schopnost Aliance vystupovat v úloze politického hráče proti protivníkům a zabraňuje v zapojení se do řešení problémů v „soft“ bezpečnosti nebo ve vedení vážného dialogu s externími partnery. Rovněž dochází k negativnímu dopadu na veřejné názory v některých členských státech NATO.

Pravdou je, že audience doma jsou rozděleny podle žádoucího obrazu NATO – zatímco někteří shledávají militaristické NATO za dobré, jiní je považují za odpudivé. Ještě hůře, veřejnost dnes pochybuje o podstatě Aliance a jejích fundamentálních cílech. Ve článku z roku 2015 Bruce Stokes z Pew Research Center říká „66 let po vytvoření NATO výsledky průzkumu provedeného Pew Research Center mezi lidmi v devíti NATO národech, kde dochází k největšímu vydávání finančních prostředků NATO na obranu, ukazují, že podpora veřejnosti ke Článku 5 ´není až taková´“. A tak NATO musí zvládat nejen vlastní jádro závazku reagovat vojensky na výzvy v oblasti bezpečnosti, ale zároveň se musí navrátit k základům z roku 1949 a sloužit jako centrála, kde mohou vůdci obou severo-atlantických kontinentů diskutovat o řešení významných strategických situací a kde se veřejně vytváří spojení mezi mírem, prosperitou a úlohou ozbrojených sil. Pro dosažení vyšší efektivity musí Aliance skutečně znovu zaujmout postavení ve vysoké politice a zviditelnit svou původní misi a ústřední hodnoty – v podstatě popsané v prvních pěti článcích Washingtonské úmluvy – jak interně, tak externě.

Politika partnerství a otevřených dveří musí být přehodnoceny

Všeobecně jsou partnerství uzavřená s NATO úspěšná, převážně fungují, až do nedávna, na základě operativních potřeb podle příkladu mise Mezinárodních bezpečnostních asistenčních sil (ISAF) v Afgánistánu. Nicméně v době následující po akcích ISAF se začala tato úzce propojená partnerství vytrácet. Obzvláště v případě, když partneři pociťují, že se Aliance zaměřuje na náplň Článku 5 a zužuje svou vizi pro evropské slabší země. Poté začnou ztrácet zájem. Aliance následně zjistí, že akční rádius za jejími hranicemi je drasticky omezen, jestliže dovolí, aby mnohá z těchto propojení, například stav smluv o síle, právech přeletu a sdílení tajných informací, oslabovala. Nicméně války v Gruzii a na Ukrajině ukazují, že i partnerství musí mít svůj význam v případě agrese vůči partnerovi. Nelze operovat buď Článek 5 nebo nic. Partneři existují ve všech formách a velikostech; vyžadují individuální pozornost a chtějí mít pocit, že se NATO skutečně zajímá o jejich problémy a nebere je pouze jako poskytovatele síly. Od 2014 Summitu NATO začalo tvořivěji přemýšlet o tom, jak pomoci partnerům lépe odolávat násilí nebo urážkám. Ovšem aby tento proces probíhal efektivněji, NATO stále potřebuje lépe chápat záměry svých partnerů a lépe spolupracovat s partnery při identifikaci jejich požadavků na vztah s NATO.

Nad rámec partnerství, války v Gruzii a na Ukrajině se rovněž staly příkladem dilema pro NATO s ohledem na rozšíření Aliance. Za současné situace bezpečnosti se mnohým členským státům jeví politika otevřených dveří jako slib, který nelze dodržet, přinejmenším krátko či střednědobě. Zvětšování NATO se stává geopoliticky nepohodlným, projekt se schovává za bariéru právní podmíněnosti a technická kritéria. Tak by to nemělo být. Politika otevřených dveří musí zůstat projektem politickým a vysoce symbolickým vzkazem, který v minulosti povzbudil mnohé národy k úsilí o modernizaci a reformu. Navíc NATO nebude omezovat uzavírání partnerství ani nebude omezovat rozšiřování území své působnosti proto, že se někteří členové obávají podráždění Ruska. Umístění politiky otevřených dveří zpět do srdce politiky spojenců by zvýšilo kredibilitu NATO a rozšířilo by oblast působení za jeho hranice. Bude třeba zvýšená politická pozornost, navýšený lidský kapitál a finanční zdroje.

2. Předmět jednání na Varšavském summitu: Jednota a ambice

Varšavský summit musí být setkáním jednoty, neboť politická jednota je jádrem síly NATO. Ale aby bylo setkání úspěšné, musí být zároveň setkáním o ambicích. Malé postupné proměny úspěch nepřinesou. Implementace rozhodnutí z Wales Summitu a okrajové přizpůsobování Aliance nedostačují vzhledem k nové situaci bezpečnosti, ve které se nyní Západ nachází. Aliance musí najít odpovědi na zeměpisné výzvy na východě, jihu a na severu, a také na rozmanité způsoby vedení války počínaje konvenční válkou přes terorismus ke kyber, hybridní a nukleární válce. Na jihu musí NATO řešit komplexní problémy, pro jejichž řešení není snadné nalézt vhodné nástroje a strategie. Na východě jsou sice možnosti, jak čelit hrozbě, jasnější, ale je mnohem méně jasné, jak má Aliance politicky jednat.

Hrozby z východu

Východní území je místem největšího ohrožení Aliance jak vojensky, tak politicky. Připojením Krymu a konfliktem na východu Ukrajiny Rusko ukázalo, že válka v Evropě není myšlenkou minulosti. Mohutný program modernizace vojsk, rozsáhlá agresivní rychlá cvičení na hranici Aliance a provokativní akce proti spojencům jsou nyní vyrovnávány a jištěny v rámci NATO plánu o akční připravenosti. Ale jakmile se Aliance posílila rychlými reakčními silami, Rusko se přizpůsobilo také. Kreml se zaměřil na omezení přístupu a využívání kapacit, což může v důsledku zamezit přístupu vojsk NATO do konfliktních oblastí nebo může znemožnit osvobozující akci. Zavedením takzvaných Anti-Access Area-Denial (A2AD) prostor, „bublin“ bránících v přístupu na území, jak je nazval generál Phillip Breedlove, ve všech strategických směrech NATO (na severu, východě a  jihu) a zdvojením úsilí v modernizaci armády dosáhlo Rusko převahy v poměru 10:1 v severo-východním rohu Aliance. Přidáním možnosti taktického jaderného útoku Rusko neustále podrývá strategii NATO rozsáhlejšího zastrašování při obraně svých nejvíce ohrožených spojenců na Východě. Rusko ve zvýšené míře uskutečňuje a pokračuje v realizaci A2AD prostor, což znamená, že v případě krize nebude Aliance schopná posílit své spojence. Může se dokonce stát, že nebude vůbec schopná jim jakkoliv pomoci. Tato dynamika znamená, že Aliance se nemůže spoléhat jenom na  zvýšené zastrašování a malé mobilní síly, například na jednotky ve stavu vysoké pohotovosti (VJTF), o kterých bylo rozhodnuto ve Walesu. Ve Varšavě musí NATO posunout svou strategii směrem ke zvýšené přítomnosti, která by byla připravená dříve, než konflikt vypukne, a tak by sloužila jako zastrašující a stabilizující síla.

Postata útočné přítomnosti

Taková síla by musela být mezinárodní, aby posílila svou výstražnou a obrannou hodnotu. NATO se může vyhnout mezinárodní rozdělující debatě o „stálé přítomnosti vojsk“ využitím rotačních vojsk. Tato vojska by měla být v bojové pohotovosti, což znamená, že by musela být řádně vycvičena a vybavena k reakci na hrozbu v dané oblasti a sloužila by také k posílení počáteční obranné kapacity hostitelské země. Vojsko by muselo být dostatečně veliké k provádění autonomních obranných operací po určitou dobu do příchodu posil. Začátkem by byly brigády, jedna umístěná v Pobaltí a jedna v Polsku. Aby bylo možné stát proti hrozbě A2AD, brigáda by musela zahrnovat pokročilé vojenské vybavení, kromě jiného vzdušnou obranu; výzvědné, sledovací a průzkumné vybavení (ISR) a prostředky pro elektronickou válku (EW). Kromě toho by tato síla měla být začleněna do NATO obranných plánů. Za účelem vojenské operativnosti by měla být umístěna na území Polska s cílem hlídat „Suwalki úžinu“ a zabezpečovat tento jediný průchod do Pobaltských států v případě krize. Takto by útočná přítomnost na východním území byla podporována lepšími schopnostmi ISR, zlepšila by se a posílila kapacita pro varování, sledování a odpověď. Tohoto by bylo dosaženo navýšením počtu varovných a kontrolních letů v oblasti a vytvořením Útočné operační základny (FOB) pro Global Hawks v Polsku.

Úmluvy z jednání ve Varšavě musí znamenat ambiciózní krok v tomto směru. Pokud k tomu nedojde, Rusko zvýší svou agresivitu. Nejlepší strategií pro NATO je efektivní hrozba. Pravděpodobnost limitovaného válečného střetu v Pobaltí je nízká, ale možný dopad nedostatečné akce by byl ohromný nejen pro okrajové státy, ale pro celou Alianci. Jestliže by Rusko uspělo v narušení Pobaltí, znamenalo by to strašlivé dilema pro Západ: riskovat jadernou válku nebo ztratit důvěryhodnost. V porovnání s tím je efektivní hrozba skrze mohutnou útočnou přítomnost nízkou cenou, kterou je nutné zaplatit.

Hrozby z jihu

Strategie NATO na jihu rovněž zaujímá významné místo na jednání ve Varšavě. Bezpečí ve Středomoří se stalo naléhavým zájmem ve světle rizik přicházejících ze severu Afriky a z Orientu. Samozvaný Islámský stát (ISIS) a Al-Káida, skupiny inspirované terorismem a působící ze základen v Iráku, Sýrii, Libyi a z území na jihu Sahary, představují nejsilnější hrozbu. Bezpečnostní rizika pro mořeplavbu a lidské životy jsou rovněž ve hře a jsou těsně spojené s tokem uprchlíků a emigrantů napříč oblastí Středozemního moře. S aktivní účastí Ruska v Sýrii a ve východním Středomoří nabyl problém strategické stability a snížení rizika ze strany Moskvy jižního rozměru, navzdory tomu, že Rusko má vlastní zájmy v oblasti – uveďme například příměří v Sýrii v nedávné době. Jestliže si má NATO uchovat opodstatnění své existence, musí se adaptovat a připravovat řešení nejrůznějších rizik napříč téměř 6400 kilometry území a moře. Úzké propojení mezi nestabilitou v jižní periferii a vlastní vnitřní bezpečností Evropy je problém, kterým se mnozí zaobírají, obzvláště ve světle útoků v listopadu 2015 v Paříži a dalších, rovněž existuje fenomén cizího bojovníka.

Strategie pro jižní oblast musí být postavena na zkušenosti Aliance z krizových situací a na spolupráci bezpečnostních složek. NATO může podniknout řadu kroků k posílení své pozice v tomto ohledu.

    Závazek poskytnutí bezpečnosti v oblasti Středomoří, a vzhledem k výzvám na jihu, jde o prominentní bod jednání v agendě Varšavského summitu. NATO může a mělo by mít první hlas v debatě o nejvýraznějších bezpečnostních hrozbách z jihu, včetně nárůstu ISIS v Libyii a důsledky z toho plynoucí z hlediska bránění terorismu a bezpečnosti mořeplavby.

    Výraznější dialog a koordinace s EU (a dalšími mezinárodními institucemi, kterých se tyto problémy dotýkají) ohledně problematické komplexní bezpečnosti na jihu. Toto není místo, kde by NATO mělo být tím jediným, kdo zaručí bezpečnost. Hodnota užší spolupráce má mnohem širší záběr než jsou potřeby jihu, ale právě zde bude užší kooperace NATO-EU pociťována nejdříve. Veřejnost v zemích NATO bude potom kladně hodnotit roli NATO, po boku dalších institucí, ve zvládání uprchlické krize ve Středomoří, což potvrdí platnost existence NATO.

    Vývoj silnějších kapacit pro varování, sledování a reakci s ohledem na rozmanitý a geograficky různorodý charakter možných střetů na jihu. Umístění Global Hawks RPA jako sil NATO na námořní vojenské základně v Sigonelle je prvním důležitým krokem. Další investice tohoto druhu budou nezbytné.

    Ujištění, že opatření v rámci Plánu připravenosti akce, včetně VJTF, a zvýšená připravenost námořních sil, mohou být realizována na jihu podle potřeby.

    Uvážení nových iniciativ specificky zaměřených na omezení rizik bezpečnosti Turecka a na teritoriální integritu společně s uvážením rostoucí vojenské přítomnost Ruska v oblasti. Nad rámec dohledu v oblasti Egejského moře by mělo být NATO připraveno hrát významnější roli v monitorování a bránění pašování ve východním a středním Středomoří.

    Závazné zvýšení poskytování zdrojů na dialog NATO a Středomoří a na výraznější politickou podporu partnerstvím v dané oblasti, rovněž podporovat Istanbul Cooperation Initiative se státy Arabského zálivu. Vysoce schopným státům, jako je Izrael, a těm, které se chtějí více zapojit, včetně Maroka a Jordánska, by se měla věnovat zvláštní pozornost. Všeobecně, existuje podstatná – a často opomíjená – velká otevřenost a ochota v arabském regionu k rozsáhlejší spolupráci s NATO.

Hybridní válka

Zatímco „žhavá válka“ si zachovává scénář pravděpodobnosti značného/mírného dopadu, NATO stojí tváří v tvář pokračujícím snahám protivníků, včetně nestátních aktérů, napadat a destabilizovat členské země skrze hybridní válku. Pojem hybridní válka není nový, ale její rozsah, rychlost a intenzita představují výzvu k novému přístupu v přípravě, k zastrašení a obraně proti těmto hrozbám. Jednou z nových důležitých inovací nepřítele je hybridní válka, která využívá nejasnosti jak úmyslu, tak cílů. Pro NATO tato nejasnost hybridních kampaní představuje výzvu k reakci na protivníka, což si vyžaduje kolektivní debatu. Varšavský summit musí adaptovat odolnost NATO vůči hybridní válce ve třech oblastech.

Za prvé, NATO potřebuje zdroje, aby bylo schopné přesně a rychle rozeznat a určit, že jde o hybridní akce. Kritická je práce na indikaci, varování a povědomí o situaci. V této oblasti by mohly hrát užitečnou roli různé civilní a vojenské špionážní jednotky NATO. Spojenci a ochotní partneři by měli pokračovat v práci na zlepšování geografické expertízy, aktualizaci vyhodnocených hrozeb a uskutečňování užší spolupráce výzvědných složek. Rozdílné části výzvědné architektury NATO musí zapadat těsně, aby bylo možné porozumět dopadu a významu hybridních hrozeb.

Za druhé, NATO by se mělo zaměřit na rychlé vyhodnocení situace a efektivní proces rozhodování. K dosažení tohoto cíle by se mělo maximálně využívat NATO postupů pro řešení krizových situací. Nejvyšší velitel pro Evropu (SACEUR) by měl dostat větší pravomoc v rozhodování o některých přípravných procedurách. NATO by mělo provádět cvičení zaměřená na krizové situace a pravidelně do cvičení zahrnout hybridní rozměr, který otestuje procesy rychlého rozhodování v komplexních a náročných situacích.

Za třetí, NATO potřebuje napomáhat posílení odolnosti a reakce schopnosti spojenců vůči hybridním kampaním. NATO může pravidelně vyhodnocovat stav civilní připravenosti členských států stejně tak, jako povzbuzovat spojence, aby zavedli stejné profesionální postupy a procesy. Zároveň NATO jednotky speciálního nasazení představují kapacitu, která poskytuje SACEURovi možnosti diskrétního nasazení v rámci spektra řešení krizí, včetně speciálních tajných služeb a zapojení civilních autorit. Dále by NATO a EU mohly společně pracovat na vybudování odolných podpůrných týmů, navrhovaných spolu s hostitelskou zemí za účelem posílení odolnosti dané země. EU a NATO by měly rozvíjet synchronizaci předávání strategických zpráv při zachovávání daných profesionálních pravidel stanovených na základě získaných zkušeností. Tyto různorodé snahy by mohly být oficiálně shrnuty v EU-NATO memorandu o porozumění hybridní válce na nadcházejícím varšavském summitu.

Ve spojitosti s hybridní válkou by NATO rovněž mělo podniknout krok vpřed v oblasti kyber-obrany. Kyber záležitosti by měly být uznány za separátní operační doménu a měly by být začleněny do vojenských cvičení, na stejné úrovni jako další domény, s nutnými příkazy a kontrolou, doktrínou, výcvikem a procedurami. Z tohoto úhlu pohledu se sdílení informací mezi spojenci v rámci NATO musí stát samostatným předmětem jednání. Spojenci by měli identifikovat sdílení jako jasný požadavek a úkol. Větší otevřenost a lepší kooperace mezi spojenci na tomto poli by umožnilo NATO rychlejší rozvoj kyber-výcviku a cvičení.

Jaderné zastrašování

NATO musí aktualizovat svou jadernou politiku. Doktrína a podmínky krizového managementu obsažené ve Zprávě o postoji k zastrašování a obraně z roku 2012, spolu s řadou dříve projednávaných základních bodů týkajících se jaderných sil, již neplatí. Rusko považuje jaderné zbraně za integrální součást svých vojenských sil a obzvláště v nich vidí prostředek k vyrovnání relativního nedostatku v konvenčních silách při srovnání s NATO. Jaderné síly považuje Moskva za jeden z několika málo přežívajících elementů z doby bývalé sovětské supervelmoci. Mezitím Rusko používá své jaderné síly jako vzkaz. Ve světle současného odůvodnění jaderných sil Moskvou padá varianta kontroly jaderných zbraní v Evropě – např. vzájemné snížení jaderných zbraní kratšího dosahu. V prosinci 2014 Rusko definitivně zrušilo Nunn-Lugar dohodu, nosný sloup jaderné spolupráce mezi USA-Ruskem a základní nástroj, který měl napomáhat Rusku v odstraňování jeho přebytečného jaderného arzenálu.

Mimo rámec Ruska, dohoda s Iránem snad přináší kompromis na poli jaderných ambicí Teheránu. Nicméně, tato dohoda stále dovoluje obohacování jaderného materiálu a tím v podstatě poskytuje možnost tajné výroby zbraní s využitím tohoto materiálu. Nelze ani vyloučit dlouhodobé nebezpečí toho, že se Irán stane jadernou mocností. Pokud jde o Severní Koreu, ta dále rozvíjí svůj program jaderných zbraní navzdory mezinárodním sankcím a bez ohledu na kritiku ze strany svého patrona, Číny. Za dobu kratší než deset let Pchjongjang může mít více jaderných hlavic než Francie nebo Spojené království.

Ve světle těchto změn by měla Aliance učinit dva kroky. Na Varšavském summitu by se měli spojenci dohodnout na formuli, která objasní potřebu jaderného zastrašení proti jakékoliv hrozbě na území NATO, aby tak spojenci získali pocit jistoty, obzvláště ve střední a východní Evropě. A následně po summitu by se NATO mělo zapojit do diskuze o jaderné strategii srovnatelné s procesem, jehož výsledkem byla Zpráva o postoji k zastrašování a obraně z roku 2012. Tato debata by se měla zaměřit na následující otázky:

    Jaký je všeobecný souhlas v NATO ohledně budoucí role a nutnosti jaderného zastrašování?

    Jak nejlépe může NATO komunikovat vzkazy jaderného zastrašování? Jaké signály musí být vysílány vůči potenciálnímu agresorovi? Jaká by měla být veřejná politika NATO?

    Jaké druhy cvičení a v jaké frekvenci jsou nutné v budoucnu k zajištění protikrizových jaderných konzultací a rozhodovacích procesů v případě potřeby?

    Jakým způsobem lze využít zvýšené jaderné zastrašování ze strany USA ku prospěchu evropských spojenců?

    Je nezbytné umístění jaderných zbraní USA na území nejaderných zemí, a pokud ano, jaký hardware (zbraně a prostředky použití) je nutný?

    Jak dlouhý čas k reakci potřebují současně umístěné jaderné síly USA z pohledu skutečnosti, že Rusko je schopné mobilizovat jeho konvenční síly v minimálním čase?

    Jaký je vztah mezi jaderným zastrašováním a možnostmi protiraketové obrany USA?

3. Pohled vpřed: Rychle se rozvíjející oblast bezpečnosti a implikace pro NATO

V současné době se Severo-Atlantický prostor stále těší relativnímu stupni prosperity, bezpečnosti a svobody jako historicky nikdy předtím. Po násilí první poloviny 20. století a konci studené války následovalo téměř 30 let míru a svobody. Otevírání hranic ve zvýšené míře, globalizace obchodu a toky investic, nové technologie a nárůst nadstátních skupin na mezinárodním poli budou pravděpodobně dále přispívat k utváření naší éry po studené válce, zatímco se stejnou měrou zvyšuje naše závislost – a tím i zranitelnost – na propojené infrastruktuře v dopravě, energii, informacích a v dalších oblastech. V tomto komplexním prostředí musí členové NATO a jejich partneři pracovat dohromady více než kdykoliv předtím, jestliže mají být schopní reagovat a řešit dnešní komplexní problémy bezpečnosti.

NATO musí zaujmout politický postoj vůči Rusku

Z mnoha zjevných důvodů bude Rusko i nadále představovat hlavní hrozbu pro bezpečnost Evropy v dalších pěti letech a dále. Pro NATO se tato hrozba krystalizuje do scénáře jak „silného“ Ruska, tak i „slabého“ Ruska. V případě „silného“ Ruska se Moskvě podaří přivést zemi na cestu ekonomického zotavení a pravděpodobně bude nadále rozdmýchávat krizi na Ukrajině a v Sýrii, udržovat nevyřešené konflikty v Moldávii a v Gruzii, aby tak upevnila více či méně předvídatelný nárůst vojsk, vzdušných sil a námořních možností ve východním Středomoří, na Kavkaze, ve východní Evropě a v Arktidě. V případě „slabého“ Ruska klesající ceny nafty, zastavení mezinárodních investic do ruské ekonomiky a zmizení kdysi mocného suverénního bohatství vyvolá destabilizaci země. V tomto scénáři riziko pro NATO představují ruští lídři, kteří se mohou cítit povzbuzení k provádění nelogických dobrodružství v cizině, aby tak odpoutali pozornost domácí audience od snižující se životní úrovně.

Ať nastane jakákoliv situace, ruský antagonismus pravděpodobně zůstane namířený na NATO a západní demokracie a negativní důsledky z doby po studené válce budou stále po nějakou dobu působit. Z tohoto úhlu je jisté, že NATO bude i nadále v nadcházejících letech čelit Rusku. Na jedné straně bude Aliance muset nabídnout silnou vojenskou odpověď na eskalující ruskou strategii. Na druhé straně bude rovněž muset snižovat napětí vůči Moskvě na politické úrovni. Cesta ven z tohoto začarovaného kruhu může být nalezena pouze v dialogu uvnitř NATO a mezi NATO a Ruskem o tom, jak by měla vypadat bezpečnost v Evropě za nových podmínek. Současné vojenské trendy vyvolávají obavy a NATO musí najít nové kanály, které zabrání další eskalaci s Ruskem. Klíčové jsou vyhnutí se incidentu a případné řešení incidentu. Ale za současné stále trvající problematické situace na Ukrajině a v Sýrii se zdá, že tyto dlouhodobé perspektivy nejsou nyní dosažitelné.

Výzvou pro NATO je předejít situaci, ve které by NATO stále obtížněji udržovalo rovnováhu mezi nutností obrany a zastrašování na straně jedné a rozumným jednáním a dialogem na straně druhé. Nejrealističtějším by se mohl jevit postupný dialog s Ruskem týkající se již existujících problémů, které se dotýkají obou stran a které budou působit i v budoucnu, například boj proti terorismu nebo radikálnímu islámu. V tomto světle by mohlo NATO přijmout vztah s Ruskem založený na akcích obou stran, které vyrovnají strategickou soutěž ve východní Evropě spoluprací někde jinde, řekněme v Iránu nebo v Sýrii? Zde bude Aliance potřebovat jasnou a přesvědčivou vizi do budoucna.

Jih bude klíčovou zkouškou adaptace Aliance

Nestabilita na jižním okraji NATO bude pravděpodobně nadále utvářet prostředí vnitřní bezpečnosti v Evropě a v Severní Americe a ovlivňovat bezpečnost v oblasti Středomoří samotném během příští dekády. Terorismus spojený s islámským extrémismem na Středním východě, v Africe a na území subkontinentu včetně fenoménu cizích bojovníků bude v čele seznamu „intermístních“ výzev pro NATO v nadcházejících letech. Bezpečnost lidí a kriminální pašování migrantů bude také součástí této rovnice, s významným sociálním a politickým dopadem pro Evropu. Je zřejmé, že tyto problémy se netýkají pouze jižní Evropy, ale jsou pociťovány napříč evropským bezpečnostním prostorem. Spojené Státy a Kanada jsou zainteresovány v těchto problémech, přestože hlavní odpovědnost za jejich zvládání spočívá na národních úrovních v Evropě. Veřejnost v členských státech NATO bude oprávněně očekávat asistenci NATO při řešení těchto situací. Rozhodnutí z února 2016 o využití omezeného počtu multinárodní námořní síly v Egejském moři při asistování monitorování ilegální migrace je skromný symbolický krok. Dalším významným hráčem je dlouhodobá existence NATO Operation Active Endeavour ve Středomoří. Tento prvek by mohl sehrát kritickou úlohu, jestliže se ISIS nebo networky inspirované ISIS pokusí v budoucnu o teroristické útoky na lodě nebo na cíle v jižní Evropě ze základen v Libyi nebo odkudkoliv ze Severní Afriky či ze zemí Orientu.

Bezpečný prostor jihu bude i nadále silně ovlivňován narůstajícím zapojením regionálních a vnějších účastníků, kteří budou působit buď přímo, nebo v zastoupení. Irán, Saudská Arábie, Katar a Egypt jsou všichni vojensky aktivní v neustálých regionálních konfliktech, včetně Sýrie, Iráku, Jemenu a Libye. Bez trvalého míru v Sýrii bude Turecko hluboce ovlivňováno válkami na jeho jižních a východních hranicích a bude stahováno stále více do zápasu o udržení jeho vlastní vnitřní bezpečnosti.

Rusko pravděpodobně konsoliduje svůj návrat do Středomoří v úloze bezpečnostního faktoru, stejně tak v Sýrii a Egyptě i v Alžírsku, kde je sice jeho přítomnost méně viditelné, nicméně je významná. Jedním z důsledků této situace bude rozšíření rizik vojenských střetů NATO – Rusko jižním směrem k Černému moři a do východního Středomoří. Čína, která již má své ekonomické a politické zájmy v Africe a Středomoří, se pravděpodobně vynoří jako významnější hráč na poli regionální bezpečnosti v průběhu příští dekády. Čínsko-ruské cvičení námořnictva v květnu 2015 ve Středomoří může být předzvěstí nadcházející zvýšené aktivity. S ohledem na pokrok Číny s jejími ambicemi Hedvábné stezky, v rámci iniciativy „Pás a Stezka/One Belt, One Road“ za účelem vytvoření nových kontinentálních a námořních spojnic směrem na západ, se bude zesilovat zájem Číny o účast na bezpečnosti Středomoří v budoucích letech. Za deset let bude možná velmi obtížné se vyhnout čínskému faktoru v oblasti bezpečnosti Středomoří a ve strategii Aliance.

Konečně, strategie uplatněná na jihu bude klíčovou zkouškou přístupu NATO k regionálním a globálním partnerstvím. Aliance má úmluvy o formálním partnerství s většinou zemí v jižním Středomoří od roku 1996. Po 20ti letech zůstává dialog mezi NATO a sedmi zeměmi ve Středomoří hodnotným nástrojem pro spolupráci na poli bezpečnosti a v politickém dialogu, po boku Istanbul Cooperation Initiative (ICI) s arabskými státy v Gulfu. Navzdory obrovským politickým změnám napříč regionem v průběhu posledních let žádný partner neopustil tyto networky a tak stále trvá kritická masa zájmu o kooperaci s Aliancí. Každý z těchto partnerů má s NATO sjednané individuální programy spolupráce a obecně existuje chuť pro rozsáhlejší spolupráci, přestože kooperace na jihu probíhá v prostředí komplexní veřejné diplomacie. Ve všech těchto vztazích, včetně výcviku a asistovaného partnerství s Irákem, bude centrálním úkolem budování obranné kapacity. V tomto kontextu mohou spojenci Aliance dělat více pro koordinaci a rozmístit network rozsáhlé sítě bilaterální asistence ve snaze o budování kapacity na jihu. Kooperující sítě na jihu mohou být užitečné pro mobilizaci regionálních příspěvků při potenciálních NATO operacích na Středním Východě a v Severní Africe.

Americké a evropské vedení bude mít největší dopad na budoucí podobu NATO

Svou vlastním způsobem se bude projevovat dynamika vztahů se Spojenými Státy, která bude ve zvýšené míře reprezentovat tradiční výzvy pro bezpečnost Aliance a Evropy. Zatímco ruská intervence na Ukrajině možná přispěla s zesílení amerického vedení v NATO a v Evropě na dobu blízké budoucnosti, historie nás učí, že transatlantické partnerství musí být pravidelně projednáváno, a že se blíží chvíle takového přehodnocení v průběhu několika let. Z pohledu dlouhodobého trvání se transatlantické partnerství musí změnit. Naléhání Spojených států na Evropany, aby začali vážně jednat o jejich příspěvcích ke snahám západních armád a zavádět postupné změny, o nichž hovoří Washington týkající se „obnovení asijské rovnováhy“ v prostředí zabezpečení Evropy je jasnou evidencí toho, že Evropané se musí vážně vlastní problematiku.

Rovněž je skutečností, že USA jsou sice nejmocnějším hráčem, jakého kdy svět viděl, ale i ten je omezen určitými limity. Washington nemůže donekonečna nést břemeno zajišťování Evropy nebo jejích okrajů, ani nemůže platit 73 % celkového rozpočtu na obranu. Nemůže být ani jediným zdrojem mnoha strategických pomocných prvků, ani nemůže vydávat v průměru čtyřikrát více na vojáka ve srovnání s evropským průměrem. Spojené státy jsou zatahovány do stále se rozrůstající strategické sítě zápletek, což vede v důsledku k rozptýlení vojenských sil po celé zeměkouli a k vydávání velkého podílu HDP na obranu. Z toho všeho vyplývá riziko, že se politický a vojenský vliv Spojených států po celém světě stane neudržitelným, jakmile náklady na jejich mezinárodní závazky způsobí nedostatečné investice doma. Jistě, měli bychom očekávat, že Spojené státy zůstanou v pozici národa nepostradatelného pro přicházející generaci, eventuelně pro dvě, ale vydrží USA v pozici supervelmoci po dobu tří generací? Ať je odpověď na tuto otázku jakákoliv, výsledek bude představovat znepokojivý, ale nevyhnutelný dopad na budoucnost transatlantické aliance.

Na závěr, stále ještě nevíme, jak bude Evropská Unie odpovídat na rychlé změny v bezpečí jejího prostředí, ale tato odpověď bude definujícím prvkem pro budoucnost NATO a pro architekturu evropské bezpečnosti. Unie má již nějakou dobu potíže, které se týkají její role na poli obrany, když přijde řeč na poskytování efektivního zabezpečení: skutečný závazek k úplné evropské obraně, naprosté spoléhání se na NATO, nebo nové rozdělení činnosti s NATO na poli zajištění bezpečnosti, k čemuž jsou připraveny obě organizace. Ale současné narůstání krizí po místech v Evropě volá po nutnosti vážné debaty mezi EU a NATO o jejich strategických záměrech ohledně této věci. Problém nicméně spočívá v tom, že NATO se potřebuje spojit s Evropskou Unií, kterou čeká v nadcházejících letech mnoho nejistot – anti-EU hnutí, migrační krize, nárůst terorismu a ekonomické potíže. Simultánní akumulace těchto problémů má potenciál nejen pro vznik významných změn v uspořádání a budoucnosti Eu, ale také může zabránit EU ve vytvoření dostatečně silného základu, který by mohl podporovat kooperativní přístup v politice bezpečnosti. Situace se jeví tak, že vztahy NATO-EU budou po dobu několika příštích roků ovlivňovány vlastními vnitřními potížemi EU.

Klíčová slova pro Varšavu: Jednota, solidarita, síla a flexibilita

Aby byl Varšavský summit úspěšný, potřebuje Aliance oslovit jak existenční problémy na východě, tak problematiku trvalého chaosu na jihu. Zvládnutí východo-jižní rovnováhy bude kritické pro jednotu NATO, zatímco pro solidaritu v NATO bude třeba se vyhýbat požadavkům něco-za-něco. Aliance bude muset najít rovnováhu nejenom mezi různorodými prioritami členských zemí, ale zároveň bude muset vytvořit přídavné kapacity pro případ hybridních hrozeb, pro krizový management, měřítka odolnosti, A2AD kompetence a přiměřenou kvantitu konvenčních sil. Aliance rovněž musí znovu promyslet svou jadernou politiku.

Varšavský summit musí natolik posílit kredibilitu NATO, aby nejen v očích členů a partnerů bylo silnou a dokonce hrůzu nahánějící vojenskou mašinérii – ale i v očích protivníků. K dosažení tohoto výsledku musí NATO zároveň pokračovat ve zlepšování funkcí svých rozrůstajících se sil, efektivních struktur velení a obohacovat vzájemnou operativnost mezi spojenci a partnery. Ve srovnání s minulostí, bezpečnostní výzvy dneška vyžadují rychlé odpovědi – nezbytně nutné jsou networky s flexibilní politikou, ve kterých mohou aktéři sítě rozhodovat o nátlakových akcích. Varšavský summit musí znamenat začátek dlouhodobé adaptace Aliance ve světě, který čelí v blízké budoucnosti neuspořádanosti.

Zdroj:

http://www.gmfus.org/file/7912/download

http://www.natoaktual.cz/special-summit-nato-ve-varsave-2016-dqa-/na_zpravy.aspx?c=A160405_144542_na_zpravy_m02

Ke stažení v PDF:

Anglická verze: NATO in the world of Disorder – Summit Warsaw 2016

Česká verze: NATO ve světě nejistot – Přípravný materiál na summit NATO ve Varšavě