NATO pochoduje na východ a samo vytváří rizika!
Oskar Krejčí
NATO má 4,1krát více vojáků než Rusko a vojenské výdaje má 13,2krát vyšší než Rusko. Ale někomu vyhovuje vytvářet strach z Ruka, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.
10.červenec 2016 - 12:03
PZ: Ve Varšavě skončil summit NATO, který někteří komentátoři označují za historický. Aliance prý ukázala sílu atlantické vazby, ale také ústy svého generálního tajemníka Jense Stoltenberga dala najevo, že „nechceme novou studenou válku, nechceme nové závody ve zbrojení a nehledáme konfrontaci“. Pokládáte závěry summitu za skutečně dějinotvorné?
Nejvyšší představitelé členských států odsouhlasili to, co bylo už dávno známo. Žádná překvapení se nekonala. Jestli byl summit historický? Potvrdil zájem o dialog s Ruskem, a k jeho baltským hranicím poslal čtyři mezinárodní roty o celkové síle dva až tři tisíce vojáků. Podivní vyjednávači… S trochou zlomyslnosti by se dalo říci, že dějinnost varšavského summitu NATO je obsažena v historických analogiích. Německé jednotky do Litvy – to je tak trochu návrat řádu německých rytířů do Pobaltí. Britové se dostali do Estonska, což připomíná sny Londýna z dob Petra Velikého. Další analogie si raději odpustíme.
PZ: Nemyslím, že je možné celou situaci ironizovat. Množí se výroky politiků i různých komentátorů, že s Ruskem je nutné jednat z pozice síly, protože ničemu jinému nerozumí. Summit NATO vlastně potvrdil slova německé kancléřky Angely Merkelové z jejího projevu ve Spolkovém sněmu, že princip neporušitelnosti hranic byl zpochybněn slovy a činy Ruska...
…paní kancléřka dobře ví, kdo bombardoval Jugoslávii a odtrhl pak Kosovo.
PZ: Na summitu NATO ale několikrát zaznělo, že Rusko je zdrojem nebezpečí. Že situace na východní hranici Aliance je kritická. Vnímáte tato rizika?
NATO samo vytváří svá bezpečnostní rizika. Jsou obsažena v takových rozhodnutích a činech, jako je expanze Aliance na východ, bombardování Jugoslávie, útok na Libyi, intervence některých států Aliance v Afghánistánu, Iráku a v Sýrii. NATO formuje i vnitrostátní rizika tím, že svojí účelovou propagandou prohlubuje už tak nebezpečný rozštěp společnosti uvnitř členských států Aliance. Včetně štěpení české a slovenské veřejnosti.
PZ: Téměř každý den slyšíme o ruských vojenských cvičeních u hranic NATO, o provokacích ruských letadel ve vzdušném prostoru států NATO, o ruských kyberútocích na citlivé body v zemích NATO. Rusko ústy svého ministra obrany oznámilo, že zformuje na západě svých hranic tři nové divize. To podle vás nezní jako hrozba?
Výhrady vůči Alianci hlásí často i Moskva. To vše je projev prohlubující se ztráty vzájemné důvěry. Poměr sil se však nikterak zásadně nemění. Pojďme chvíli počítat. Podle zprávy z centrály NATO, zveřejněné v předvečer summitu, mají v souhrnu členské státy v aktivní službě přibližně 3,2 milionu vojáků. Londýnský Mezinárodní institut strategických studií uvádí, že Rusko mělo loni 771 tisíc vojáků. Podle citované zprávy z centrály NATO byly loňské souhrnné vojenské výdaje členských států NATO téměř 867 miliard dolarů; vzpomínaný londýnský ústav uvádí, že vojenské výdaje Ruska byly loni 65,6 miliard dolarů. A zmíněný oficiální zdroj z Bruselu předpokládá, že letos vzrostou vojenské výdaje členských států NATO o dalších téměř 23 miliard dolarů.
Takže sečteno a podtrženo: NATO má 4,1krát více vojáků než Rusko a vojenské výdaje má 13,2krát vyšší než Rusko. Navíc je zřejmé, že se poprvé v dějinách sjednotily proti Rusku všechny západní mocnosti.
PZ: Vy sám ale často tvrdíte, že rozhodující jsou strategické jaderné zbraně. Nejsou ruské jaderné rakety nebezpečím pro nás?
Stockholmský institut pro výzkum míru zveřejnil aktuální přehled o jaderných arzenálech. V kategorii „deployed“, tedy jaderné nálože v hlavicích raket či na základnách bojových jednotek, uvádí: tři jaderné mocnosti NATO – USA, Velká Británie a Francie – disponují dohromady 2330 náložemi, zatímco Ruská federace jich má 1790. Rusko nemá dostatek sil k prvnímu úderu, který by zničil jaderné zbraně států NATO. Jeho nukleární arzenál je ale dostatečný k tomu, aby odradil kohokoliv alespoň trochu rozumného od útoku na Rusko. Spoluvytváří podmínky pro nezávislou zahraniční politiku Kremlu.
PZ: Takže NATO není z východu ohroženo. Proč tedy podle vás tolik strachu?
Strach někomu vyhovuje. Už jsme spolu několikrát hovořili o tom, že zvyšování vojenských výdajů a rozmisťování nových jednotek směřuje především ke zvyšování nákupu vojenského materiálu. Problémem je vojenskoprůmyslový komplex, jeho potřeba stále vyrábět, modernizovat – a mít zisk. Tak jako se pravidelně objevuje hrozba epidemií, aby se nezapomnělo na farmaceutický průmysl, tak se strachem živí také vojenskoprůmyslový komplex.
PZ: Chcete říci, že žádné epidemie a války nehrozí?
Ale hrozí. Jenže falešné poplachy vedou ke snížení ostražitosti. A výsledkem je, že se necháme zaskočit takovými rakovinovými novotvary, jako je takzvaný Islámský stát.
PZ: Varšavský summit NATO ale věnoval pozornost nebezpečí terorismu. Byla to jedna z jeho priorit.
To máte pravdu. K paradoxům doby však patří, že výzvy k boji proti terorismu provolávají i ti státníci ze zemí NATO, kteří mají velký podíl na pěstování násilných barevných revolucí. Převratů, které se pak nedají zvládnout. A je tu ještě jeden problém. Aliance tlačí na Rusko, ale bez Ruska se efektivně proti terorismu bojovat nedá. Jak vidíme v Sýrii…
PZ: Pro některé analytiky je však ruská angažovanost v Sýrii zdrojem nebezpečí pro NATO z jihu. Nemluvě o obviňování z přívalu migrantů.
Takové nesmysly si nezaslouží ani komentář. Podívejme se ale na oblast, kde by se měl odehrávat hlavní konflikt s terorismem – na práci zpravodajských služeb. V dubnu 2013 bratři Carnajevovi spáchali atentát na bostonský maraton. Ruské zpravodajské služby své americké kolegy před těmito dvěma imigranty varovaly, ale nebyly vyslyšeny. Před necelými dvěma týdny na letišti v Istanbulu zahynulo po atentátu 45 lidí. Podle dostupných údajů atentát spáchal Achmed Chatajev, jehož vydání Rusko žádalo za účast v druhé čečenské válce. Chatajev ale v roce 2003 získal statut běžence v Rakousku. Když byl v roce 2010 zadržen na Ukrajině, nebyl do Ruska vydán, protože se za něj ostře postavily Amnesty International a Evropský soud pro lidská práva. Do řad válečníků takzvaného Islámského státu se Chatajev připojil v roce 2013.
Bojovníci proti Kremlu jsou na Západě velice často nekriticky vítáni jako hrdinové. Lze samozřejmě mít výhrady k ruskému způsobu vládnutí, nemusíte mít třeba rádi pravoslaví. Ovšem zpravodajci by měli věcně analyzovat problémy a osobnostní profily, neměli by podléhat ideologické zaslepenosti. Uvedené příklady jsou smutnou ukázkou západní sebevražedné rusofobie.
PZ: Mluvíte o zaslepenosti na Západě. V čem je podle vás její zdroj?
Je jich více, ale jeden je zvláště důležitý: neschopnost mocenských elit vnímat konstruktivní připomínky. Co je platné, že po více než deseti letech britská komise vedená Johnem Chilcotem oznámila, že útok na Irák byl chybou. Mezitím v Iráku zahynulo více než čtvrt milionu vojáků a civilistů, miliony lidí byly vyhnány ze svých domovů. A nikdo neví, jak z této trvající tragédie vybřednout. Je nutné si stále připomínat, že už před začátkem invaze tu byli lidé, kteří útok pokládali za chybu. Politici, jako byl tehdy ještě prozíravý Barack Obama. Nebo vědci jako profesor Chicagské univerzity John Mearsheimer, který varoval, že žádná mocnost nemá dostatek prostředků na to, aby praktikovala hegemonii takovým způsobem, jako je intervence v Iráku. Tyto lidi nejen nikdo neposlouchal – byli prohlašováni za škůdce, byli ostrakizováni. Bylo trestuhodně pozdě, když George Bush ml. až po odchodu z Bílého domu označil intervenci v Iráku za chybu. Stejně jako dnes mluví Obama o své chybě při rozhodnutí zaútočit na Libyi. V době, kdy mohli věci ovlivnit, neposlouchali ani oni, ani jejich týmy kritické výhrady. Měli moc, tak ji použili. Chybně. Velmi chybně. To platí i dnes při pohledu na chování NATO.
Carl Jung, jeden ze zakladatelů psychoanalýzy, kdysi charakterizoval demokracii jako nekrvavou občanskou válku. V návaznosti na něj se dá říci, že političtí bossové uzavírají svoji mysl odlišným názorům a vášnivě bojují proti nim. A každý jiný názor, než je ten, který má momentální nositel moci, je pokládán za nepřátelský. Západní demokracie má zabudované mechanismy obrany proti kritice mocných, a proto nemá schopnost včas rozpoznat své chyby.
(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz, foto: arch.)