Musíme se stlemit!

15.9.2017 Ilona Švihlíková

Ilona Švihlíková komentuje projev předsedy Evropské komise Jean-Clauda Junckera. Jakou budoucnost Juncker EU vymaloval a jak moc se jeho slova setkávají s realitou?

Středeční projev předsedy Evropské komise Jean-Clauda Junckera vyvolal velký zájem a mnoho reakcí. Dlouhý projev (s tím hlavním se můžete seznámit zde) jen překypuje tím, co se dělá, co má udělat a kam směřovat. Ambice budoucího směřování jsou tak rozsáhlé, že člověka nutně napadne, jestli pan Juncker svůj den, jak je u něj koneckonců běžné, nezačínal s kamarádem Tullamore Dew.

Každý si může v rozsáhlé řeči najít to svoje: reformy a zase reformy i pochvalu, jak se daří (jak je odolné euro, jak se daří migrace, jak se daří ekonomice – což u člověka, který je obeznámen s vývojem a statistikami vyvolá leda tak cynický úšklebek).

Došlo i na další dárečky. Ambiciózní Juncker dal nám v ČR více kakaa, Maďarům více masa a Slováci si také prý zaslouží více ryb v rybích prstech. To se člověk tak nějak hned uklidní, že.

Bylo rovněž možné se dojmout nad stoletým výročím zemí příští rok, bez nichž by, podle Junckera, Evropa nebyla úplná – přičemž Československo z této úplnosti pro jistotu vypadlo.

Dalším dojemným tématem bylo, když Juncker, který z Lucemburska udělal daňový ráj, pléduje za jednotný základ daně či dokonce za společný postup ohledně daně z finančních transakcí. O aféře Luxleaks samozřejmě nehovořil.

Hromada priorit, hromada plánů v situaci, kdy není ani vyřešen Brexit a problémy se kupí na sebe, částečně a povrchně překryté konjunkturou, na kterou řada zemí čekala více než 10 (deset!) let. Jistě, projev byl také motivován tím, aby se Juncker tak říkajíc „dostal do dějin“ (tedy jinak než jako bývalý premiér Lucemburska s jeho, ehm, kreativní ekonomickou politikou).

Zkrátka a dobře, řešením všeho má být ono známé „více Evropy.“

To by snad už ani nestálo za komentář, kdyby se v textu neskrývalo několik momentů, na které je nutné upozornit velmi hlasitě.

Juncker – pravda – nabízí posílení subsidiarity, jenže zároveň říká, že Komise se bude věnovat těm „velkým tématům.“ Ergo pro státy (a princip subsidiarity) zbydou ony nedůležité drobky. Vše skutečně zásadní se má rozhodovat v rámci EU – ale pozor, zatraceně pozměněné EU.

Podle Junckera má totiž dojít k obrovské koncentraci moci. Zaprvé se Junckerovi nelíbí, že některé země (které nemají výjimku jako Dánsko) nemají ještě euro. Jeho projev jasně říká – všichni budou dělat všechno. Koneckonců slovenský premiér Robert Fico už získal dojem, že „kdo chvíli stál, již stojí opodál.“ A chová se podle toho.

Tato nová „jednota“ bude dále doplněna ministrem hospodářství a financí (což prosazuje francouzský prezident Macron), jehož úkolem by bylo – pozor – podporovat strukturální reformy. Ergo, taková institucionalizovaná symbióza mezi Schäublem a Dijsselbloemem, která seká, škrtí a privatizuje státní aktiva hlava nehlava. Stačí se podívat na Řecko, které slouží jako předvoj, jak se zachází a bude zacházet se zeměmi, které se „dostanou do problému.“ Vzorově jistě provádí strukturální reformy francouzský prezident, který o odborářích prohlásil, že to jsou lemplové.

Ale to není vše, Juncker si dále ve svém projevu stěžoval na jednotné hlasování a jasně uvedl u řady příkladů, že si přeje hlasování kvalifikovanou většinou – v takovém případě jsou malé státy jako jsme my zcela ze hry. Ale, jak říkají zastánci současné EU, budeme u toho: budeme se moci dívat, jak o našich klíčových prioritách rozhoduje někdo jiný – což je koneckonců rys, který se prolíná celými našimi dějinami. Takže nic nového.

Ale to stále není všechno. Juncker sice vtipkoval, jak má rád Donalda (myšlen Tusk, nikoliv Trump samozřejmě), ale „rád, nerad“, chtělo by to sjednotit ty funkce – Evropská rada a Komise by měla jednoho „superprezidenta.“ To by byla velmi silná postava. Tak silná, že premiéři by vedle ní mohli hrát jen roli statistů.

Juncker do toho uvedl ještě svou preferenci k „nadnárodnímu volebním lístku“ – ergo například sociální demokraté by v celé EU neměli národní listiny, ale jednu listinu, ze které by všichni vybírali. Pro Junckera je toto posun k větší demokratičnosti. Inu, volit někoho, koho neznáte a v životě jste ho neviděli a nerozumíte jeho řeči, to je demokratičnost jak víno. Taková junckerovská. Je asi jasné, že v takovém seznamu by nejspíš nebyli žádní zástupci menších zemí…

Slovenský politolog Eduard Chmelár, který jinak vnímá Junckerův projev spíše pozitivně, si nicméně všiml, že v té smršti reforem zcela zmizel problém demokratického deficitu. O něm nepadlo ani slovo.

Pro tuto chvíli vydala Komise jasný signál: Musíme se stlemit!, řečeno kultovním filmem Bílá paní.

Film Bílá paní se nám vůbec bude pro budoucnost hodit. V závěrečné scéně filmu hlavní hrdina marně upozorňuje na to, že nový most přes řeku jaksi nestojí. Jeho paní dává dobrou radu, kterou se jistě bude řídit i naše politická reprezentace: Drž hubu a plav.

http://casopisargument.cz/2017/09/15/musime-se-stmelit/