Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Moravský separatismus ve společném státě
Čechů a Moravanů

Cyrilometodějská tradice

V tradicích se udržuje zkušenost našich předků, výklad tradic jen aktualizuje dáv­ný odkaz podle potřeb současné doby. Kritika tradic je vědeckým rozborem podnětů, příčin a podmínek, ze kterých tradice vznikla i v čem a proč se modifikovala. K dob­rým politologickým postřehům patří zjištění, že etnicko-duchovní tvář určitého náro­da lze hodnotit souborem svatých, uctívaných právě v daném etnickém celku. Kult sva-tých má ovšem univerzální charakter, tradice cyrilometodějská je typická pro mo-ravsko-české prostředí, svatováclavská pro českomoravský prostor. Cyrilometoděj-ský kult vyzařuje na východ, na Balkán, k pravoslavným národům, k Srbům, Bulha-rům, Ukrajincům a Rusům a vychází z prostředí byzantské, řecké a slovanské kul-tury. Svatý Václav vyzařuje svým vlivem spíše na západ. Při vzniku kultu rozpozná-me prvky řeckořímské, ovlivněné modifikací germánskou, ve státní podobě myšlen-kovým svě­tem Svaté říše římské německého národa. Vliv do severního směru, pře-devším do Polska, zajišťoval svatý Vojtěch, Slavníkovec. Slavníkovci sice vytvořili konkurenční centrum moci vůči Přemyslovcům, ale v kultu svatého Vojtěcha nejsou prvky státního separatismu. Ani východní orientace cyrilometodějského pojetí státních a nábožen­ských tradic, ale ani svatováclavská prozápadní orientace, nejsou bytost-ně separatis­tické. A to je pozitivní stránka v duchovní tváři etnického celku, žijícího ve středově­kém prostoru. Pro současnou dobu je to trvalý podnět pro vhodné čerpá-ní poučení a kulturních hodnot ze všech geografických směrů. Komplexní využití bude tvořit specificky duchovní rys naší existence.

Ten, kdo by chtěl uměle vyvolávat separatismus, by zcela jistě sáhl po cyrilo-metodějském kultu, ale mezi lidem neměla uvedená tradice protičeský charakter, stejně jako svatováclavská tradice nebyla protimoravská. Ten, kdo tuto historickou skuteč­nost neuznává, vytváří podhoubí separatismu. K tomu ovšem přispívá i nad-sazené zdůrazňování východní orientace civilizačních zdrojů v činnosti Cyrila a Me-toděje. V minulosti tu orientace na Byzanc skutečně byla, ale byl to jen důsledek objektivní situace.

 

Byzantská orientace

Mojmírovci velmi záhy rozeznali význam křesťanství pro nadkmenové sjednoco­vání a pro raně středověký stát, i když uvedenou terminologii neužívali. Před přícho­dem Cyrila a Metoděje k nám již křesťanství pronikalo, s ním však i mocenský vliv franc-kého státu. Dnes víme, že mocenské poměry tohoto typu umožňovaly proces, který dnes nazýváme germanizací. Navíc Mojmírovci neměli zájem stát se podda­nými, sami vytvářeli vlastní suverenitu. V rámci katolického univerzalizmu cítili po­třebu vlastní církevní organizace vyššího typu. Podřízenost bavorským biskupům to ne-umožňovala. Ti si dělali nárok na země, na kraje a na kmeny, které ještě nepatří do jejich mocenské oblasti, ale jsou pohanské a předmětem angažované misijní čin-nosti. Obecná tendence vedoucí ke vzniku nadkmenových svazů a prvních států, se reali­zovala v rozličných specifických podmínkách a tudíž to nemohly být celky, které by se na základě christianizace, organizované z Bavorska, jen přičleňovaly ke státům germánského charakteru. Viz osud Saska či Korutan.

Kolem roku 861 kníže Rastislav, budující mojmírovský stát, rozpoznal potřebu vy-budovat vlastní církevní organizaci, nezávislou na bavorských biskupech. Požádal proto papeže Mikuláše I. o vyslání římské mise. Papež žádosti nevyhověl z mocen­sko-politických důvodů. Nechtěl poškodit zájem bavorského episkopátu a politický zájem východofranckého státu, který ho v řadě jiných jeho akcí podporoval.

V roce 863 přišla na dvůr byzantského císaře Michala III. v Cařihradě diplomatic-ká mise mojmírovského státu, aby požádala o učitele křesťanské víry, kteří by kázali slovanským jazykem, když něco podobného odmítl Řím. Mocenským zájmům By-zance vyhovovala uvedená žádost, poněvadž Cařihrad měl spory s římskou kurii. Do čela malé mise byli postaveni dva řečtí Soluňané znalí slovanského jazyka, Kon-stan­tin a Metoděj. Jazykově nadaný Konstantin a organizačně talentovaný Metoděj se na poslání důkladně připravili. Konstantin ještě před odchodem sestavil slovanské písmo (hlaholici) a přeložil některé potřebné texty církevního obsahu. Byl to čin mi-mořád­ného významu a dosahu. Pozdější kritika této skutečnosti je zpozdilá a ne-odpovídá tehdejší reálné situaci. Stejně tak je vhodné upozornit na moskevskou orien-taci kon­cem druhé světové války. Nejprve nás nefašistické evropské státy v mni-chovském diktátu vyloučily ze svého středu a hodily nás na pospas nacistickému Ně-mecku, které naši samostatnost likvidovalo.

Na pozitivní působení byzantské mise reagoval francký panovník Ludvík Němec negativně, vojenskou výpravou proti mojmírovskému státu. Bavorští biskupové také reagovali nenávistně, v roce 870 zajali arcibiskupa Metoděje, brutálně s ním zachá-zeli a uvěznili ho v klášteře. V roce 870 při diplomatickém jednání v Řezně byl z pří-kazu Ludvíka Němce uvězněn kníže Rastislav, oslepen a držen v bavorském klášteře, kde neznámo kdy také zemřel. Francké pojetí křesťanství bylo skutečně nekřes-ťanské, vycházelo z mocenských zájmů, ne z myšlenek humanity a pochopení pro přirozený a organicky vzniklý vývoj mojmírovského státu. V pozdějších letech bude germánský aspekt cyrilometodějské tradice zamlčován a důraz bude kladen na podíl při christianizaci středoevropského prostoru.

Papežská kurie neměla stabilní poměr k misijní aktivitě Cyrila a Metoděje. Pokud v jejich práci viděla separatismus od římské církve, zaujala negativní stanovisko, pokud z taktických důvodů pochopila, že lze jejich angažovanost využít ve prospěch Vatikánu, jednala příznivě, dokonce ku prospěchu mise. Uvedená hodnotící tenden-ce bude pokračovat v různých modifikacích i v pozdějších letech a působí dodnes. Příkladem je v roce 873 intervence papeže Jana VIII. za propuštění protiprávně věz-něné­ho arcibiskupa Metoděje v Bavorsku. Týž papež, aby se zavděčil bavorským bisku­pům, v témže roce zakázal používat slovanský jazyk při bohoslužbách. V době, kdy se pozitivně vyvíjel vztah k římskému centru moci, zasáhl do vývoje negativní skutek; v roce 871 byl kníže Svatopluk zajat a uvězněn. Francká elita si na něm vy-nucovala slib věrnosti. Ani to nebyl čin vzorných křesťanů, francký stát si upravoval nábožen­skou morálku podle svých státních potřeb. V roce 879 Svatopluk Mojmíro-vec vyslal k papeži Janu VIII. poselstvo vedené knězem Janem z Benátek k uklid-nění liturgických sporů mezi užívaným jazykem při oltáři, sporem mezi liturgií latinskou a slovanskou. Mojmírovci neměli zájem na sporech a na formě nějakého separatismu. V roce 880 papež potvrdil arcidiecézní svrchovanost Metoděje, znovu povolil užívání slovanské­ho jazyka. Svatoplukův diplomat velmož Žemižizna požá-dal, aby římská kurie pře­vzala Moravu pod přímou ochranu. Ochrana to měla být nejen před franckým státem, ale současně po stránce formální to měla být i ochrana před vlivem Byzantské říše, což Římu vyhovovalo. Taktické i strategické úvahy Říma jsou obsaženy v papež­ské bule Industriae tuae – Tvá péče. Ve snaze, aby žádný separatismus z východu či ze západu neohrožoval mojmírovský stát, vypravil se Me-toděj v roce 887 k návštěvě Cařihradu, kde byl přijat císařem Basileosem I. i patriar-chou byzantským. Návštěva arcibiskupa Metoděje u patriarchy Fotia se konala po předběžném souhlase římského papeže a také domácího vládnoucího Mojmírovce. Po cařihradské návštěvě již nepři­padala v úvahu dominantní úloha byzantského vlivu, ale ani separace východním směrem. Současně s tím ovšem Cařihrad ztrácí zájem o oblast, ve které nemůže hrát strategickou úlohu a začátkem 10. století se již o osud mojmírovského státu nestará, jen zaznamená jeho rozchvácení. Ochrana Ří-ma se při vpádu Maďarů ukázala jako nefunkční. Naproti tomu vysoce efektivní byla angažovanost Cyrila (Konstantina) a Metoděje při tvorbě kulturního i politického ži-vota, při rozvoji mojmírovského státu. V dalších staletích měnila cyrilometodějská tradice svůj obsah i účelové poslání. I to je vhodné připomenout naší pozornosti.

 

Cyrilometodějská tradice v průběhu dějin

Pokud nebyla cyrilometodějská tradice politicky deformována, nebyla nikdy separa-tistická a protičeská. Pokud byla vzpomínána, zaměřovala se na pozitivní význam přijetí křesťanství, které nemělo rozlišovat český, moravský, polský či jiný původ. Tendence k vytvoření vyššího stupně církevní administrativy v podobě biskupství a arcibiskupství nebyla cizí ani přemyslovskému státu a nejednou bylo poukazováno na skutečnost existence moravského biskupa a arcibiskupa. V oblasti civilizovaného okruhu se občas a platonicky vzpomínalo na komplexní pojetí v evropském měřítku, aby ani vliv byzantské říše nebyl opomíjen. Výrazným momentem cyrilometodějské­ho působení byl vliv filologický, ale o tom bude řeč na jiném místě. V uherském státě nebylo možno bezohledně útočit na představitele světců a Cyril a Metoděj byli chá­páni jako spojovací článek západních Slovanů ve střední Evropě. K pobaltským Slo-vanům cyrilometodějský vliv již tak silně nezasahoval, tam christianizace spojená s germanizací postavila do popředí vzory románských a germánských svatých. O po­znání silnější uznání získali Cyril a Metoděj u Slovinců v Korutanech a u Chor-vatů, ale i v tomto prostředí byl tento vliv uváděn jako spojovací článek mezi kato-lickými Chorvaty a pravoslavným srbským etnikem. Slováci, Češi, Moravané, Chor-vaté, Slo­vinci a Poláci uctíváním Cyrila a Metoděje vytvářeli pomyslnou jednotu kato-lických Slovanů. Z této rodiny se vyčlenili Češi v době husitské, když byli hodnoceni jako „kacířské plémě“. Teprve zásluhou Martina Luthera bylo husitství do značné mí-ry rehabilitováno jako náboženská reforma, ale ne jako revoluční hnutí. U zasvěce-něj­ších římských teologů byli Cyril a Metoděj pojímáni jako vzor pro reformní činnost, která nepřesáhne meze římskokatolické, jen se vhodně přizpůsobí objektivní situaci, myšleno tím přizpůsobení jazykovému prostředí a mocenským zájmům Mojmírovců.

Značnou posilou byl odkaz Cyrila a Metoděje pro nekatolické, protestantské, evangelické proudy. Všude tam, kde byl misijní či liturgicky jazyk slovanský, tam byli Cyril a Metoděj ctěni. Je to viditelné v oblasti pravoslavného náboženství.

Značný posun ve výkladu cyrilometodějských tradic vidíme při vzpomínce tisíciletí příchodu na Moravu (863–1863) a při výročí jejich smrti, u Cyrila v roce 1869 a u Me-toděje 1885. Při všech uvedených výročích se s velkou přitažlivostí a ochotou vyslovo-valy rozdílné společenské vrstvy. Katolíci pochopitelně zdůrazňovali stránku římsko-katolickou, jiní spíše z laického prostředí stránku kulturně politickou, jazyko­vou a ná-rodní. Poutníci si na památných místech připomínali sounáležitost Slováků, Mora-vanů a Čechů v křesťanské jednotě. Separatismus nebyl vzpomenut. Neplnoprávné slovanské národy v habsburské monarchii a v turecké říši ctí význam oslav jako při-pomínku ztracené a dávné slovanské jednoty a volají po aktuální a přítomné solida-ritě. Vídeňské vládě příliš nevadila pomoc Slovanům pod tureckou nadvládou, ta se dala podle okolností využít k realizaci mocenských zájmů. Zakazovala však tvrzení o útisku rakouských a uherských Slovanů, přesněji, zakazovala organizační propoje-ní Čechů, Moravanů, Slováků, Slovinců a Chorvatů. Vládní vrstva vyjadřovala znač-nou nelibost nad tvrzením, že jediný stát, který nikomu nepodléhá a je samostat­ný je Rusko, a mělo by tedy sehrát úlohu mecenášů, sponzorů ostatních Slovanů, kteří musejí žít pod někým cizím, tedy pod Němci, Maďary a Turky. Místo mecenáš­ské úlohy se dala snadno dosadit moc vojenská, ostatně turecká říše již pocítila imperiál-ní zájem carského Ruska o balkánský prostor. Tlak na Istanbul byl současně silou přispívající k osvobození Rumunů, Bulharů, Černohorců a Srbů z turecké nadvlády. Rakouská a uherská policie dostaly pokyn, aby přehnané připomínání Cyrila a Meto­děje bylo chápáno jako panslavistické štvaní, kterému je nutno učinit přítrž. U Cyrila a Metoděje se hledal protistátní charakter.

Znatelná snaha omezit panslavistické pojetí cyrilometodějského odkazu vyvolalo nečekanou transformaci, psalo a hovořilo se o Velké Moravě, o zašlé slávě a kulturní úrovni. Takto pojatá tradice pozitivně zúročená v roce 1918 při vzniku Českoslo-venska deklarovaného jako pokračovatele velkomoravského státu, jako útvaru sjed-nocujícího Slováky, Čechy a Moravany. Dokonce se snilo o připojení Lužických Srbů a populárními se staly črty a statě poukazující na územní rozsah historický známého státu západních Slovanů.

V badatelské oblasti se publikovaly články o významu domácího jazyka, osvětlo­val se kulturní přínos soluňské mise a od konce 18. století se komentovala poměrně četná díla maďarská, rakouská a německá o cyrilometodějské epoše. Naši domácí badatelé nevěnovali příliš pozornosti liturgickým a náboženským dogmatům, patrně podvědomě cítili, že by se tím mohl vyvolat proces diferenciace na katolíky a nekato­líky, ohrožující sjednocovací touhy živého národního těla. Nebyl také zájem dráždit Vatikán růzností dogmatických výkladů a komentářů. V tichosti a nenápadně převa­žovalo pojetí státotvorné, odkaz na velkou Moravu. Tu bylo možno chránit před ně­meckými ústrky, byl to přece stát křesťanský. J. B. Magin na Slovensku svým dílem z roku 1723 s odkazem na Cyrila a Metoděje vlastně zahájil mnohaleté úsilí o uznání Slováků a jejich jazyka, jakož i jejich území. Rozhodně bylo vhodnější mluvit a psát o Velké Moravě než o Horních Uhrách, což byl zamlžující geografický termín. I v této oblasti bylo nutno pěstovat buditelský zájem. Připomínat dávnou kulturní vyspělost a nezávislost mělo vždy, i v 19. století, burcující význam. Často přece při řešení his-torických otázek směřujeme k aktuálním potřebám dneška. A není to jen proto, že mi­nulost ovlivňuje dnešek. Také citová, emoční stránka tu hraje úlohu.

Velmi výraznými ctiteli cyrilometodějského odkazu byli slovenští evangelíci tím spíše, že si četli v listech Kralické bible. K Velké Moravě a tím i k cyrilometodějské legendě se ovšem v negativním smyslu obracel i slovenský fašistický stát 1939–1945. Nešlo o vzor kultury, ale o územní rozsah státu, rozlohou malé Slovensko pod-vědo­mě cítilo nutnost, třeba jen v minulosti, hovořit o velkorysém rozsahu. Proto i snahy připojit ke Slovensku území tzv. Moravských Slováků.

Tento reálně viditelný separatismus podněcovali nacističtí agenti z Německa, aby Hitler mohl na jedné straně tvrdit, že se Československo rozpadlo samo, na druhé straně mohl předvádět Háchově garnituře, jak ji Říše ochraňuje. Žádné území Mo-rav­ského Slovácka Slovensku nepřepustil. I v jiných případech je zjišťován německý zájem na separatistických akcích zacílených na Moravu. Cyrilometodějské a velko-moravské myšlení spojují v té době Slováky, Moravany a Čechy. Někdy však s růz-ným akcentem, někdy je dávána do popředí geografická složka, jindy národotvorná složka. Vznikly nejrůznější nedůstojné spekulace o tom, zda Slováci jsou Moravané žijící v Uhrách, pochopitelně s odkazem na existenci velkomoravského státu. Bez povšimnutí nám nemá uniknout postřeh, že v Čechách se cyrilometodějské oslavy, publikace, básně a říkanky zaměřovaly na oblast národní, na Moravě na oblast spíše náboženskou a na Slovensku do vod habsburské dynastie, ve které se přece jen vi-děla málo konkrétní, ale přece jen existující ochrana před maďarským hegemonis-mem, byt' to byl jev časově ohraničený. Úctu při této příležitosti vyslovenou Habsbur-kům nemohla policie a četnictvo považovat za škodlivý panslavismus.

Neklid i do hlášení rakouského vyslance v Rusku vneslo několik petrohradských a moskevských intelektuálů, když jejich zájem o Cyrila a Metoděje přesáhl klid bada-tel­ských knihoven. Podle nich Cyril a Metoděj hlásali pravoslaví a sjednocení všech Slovanů, pochopitelně pod ruským carem. Odpovědí byla publicistika katolických au-torů dokazující věrnost Cyrila a Metoděje Římu. Rusové doporučovali Čechům, aby právě argumenty Cyrila a Metoděje bojovali proti němectví. Na počátku první světo-vé války, se jménem těchto dvou misionářů přizdobil jeden pluk legionářů. Car­ská tajná policie Ochranka oprávněně podezírala, že legionáři tíhnou k ideám demo-kracie, svobody, samostatnosti i pro malé národy, nemají valnou loajalitu k císařům a  k carům. Navíc jsou často katolíky. Označení legionářského útvaru jménem Cyrila a Metoděje mělo prokazovat přinejmenším formální spolehlivost a příslib podpory pro politiku a ruské územní záměry. Část vládou ovládaných katolíků v rakousko-uherské monarchii pěstovala zájem o separaci od pravoslavně pojatých programů vytvořených v Rusku.

V konzervativním prostředí rakousko-uherské monarchie vládní knihy využívaly cyrilometodějství jako nástroje proti myšlenkám a vlivu husitství. Papež Pius IX. do-konce v Římě podpořil „Bratrstvo sv. Cyrila a Metoděje“ s přáním, aby nesjedno­cené Slovany přivedl jmenovaný spolek do lůna katolické církve. Z podnětu chorvat­ských kleriků se měl hledat i hrob Cyrila v Římě. Politologicky je nutno klást důraz na sku-tečnost, že velké, slavné a masové oslavy dodaly Moravanům, ať v etnickém či geo-grafickém pojetí, sebedůvěru a hrdost, dokonce i ve smyslu moravského separa-tismu, což byla orientace individuální. Oslavy milénia v roce 1863 vyvolaly zmatek i v úředních kruzích, je to církevně-náboženská oslava či slovanská národní demon-stra­ce? Sjednocuje to Poláky, Slováky, Moravany a Čechy, či je to projev morav-ského separatismu, který nechce znát širší nadnárodní a nadkmenové souvislosti? Moravský místodržitel cítil obavu z protirakouského zaměření oslav a dal v tomto smyslu poky­ny policejně-mocenským složkám. Na oslavu neměly být neseny nacio-nální prapory, různé národní spolky nesměly deklarovat své odznaky a propagovat moravanství jako vrchol všeslovanského sjednocování. Neměla to být demonstrace sily, ale tichá po­božnost. Přijatelný byl motiv: Pro vlast (habsburskou) a víru (kato-lickou). Nicméně i v tomto pojetí se našel habsburské politice nežádoucí článek, moravští mladí katoličtí kněží přišli s požadavkem obnovení slovanských obřadů. Na české straně a na Slo­vensku zmíněný požadavek podpořily evangelické kruhy. Dokonce se použil i psy­chologický argument o srozumitelnosti a lepším pochopení. Brněnský biskup ve svém listě doporučoval v roce 1863 obrátit pozornost „k nábo-ženství, ne k tomu, kdo náleží k tomu či onomu národu“. Vyslovil se proti separa-tismu, ohrozil by jednotu habsburského soustátí. Němečtí vídeňští publicisté pocho-pili, že separatismus by ohrozil české celonárodní hnutí, dokonce se psalo o předělu mezi Čechy a Slováky. Zeď měli tvořit Moravané. Slováci byli v uherské části monar-chie dokonce obviňováni z ilegální činnosti a ze spiknutí, když Cyrila a Metoděje po-jali v duchu národního cítění. Uherská vláda vydala i zákaz vyslat delegací Slováků na Velehrad. Neoficiálně ovšem slovenské delegace přicházely. Také doprovodné akce dělaly vládě starosti. Divadelní hry měly většinou náboženský obsah, pěvecké soutěže převážně světský a nacionální obsah. Diváci pociťovali živelnou radost z toho, že dobře rozumějí všem písním slovanských národů. To byla síla, stavějící se proti separatismu. Tam, kde si vzájemně a bezproblémově rozumíme, nemůžeme mluvit a dvou či více národech. Geografický původ Moravanů i Čechů ukázal, že ze-měpisné prostředí není překážkou porozumění, že nebylo nutno hledat tlumočníka. I to je argument proti separatismu. U Slovinců a Chorvatů vznikla myšlenka, aby cy-rilometodějské výročí bylo podnětem k jednotnému jihoslovanskému spisovnému jazyku. Na tom vídeňská vláda neměla zájem a naopak podpořila separatistické ten-dence Slovinců v Předlitavsku a chorvat­ské cítění v uherské části monarchie, v Za-litavsku.

V určitý okamžik se dějiny zauzlily tak, že byl zřetelný rozdílný přístup k cyrilo-metodějskému odkazu a tím i k myšlence velkomoravského státu. V době, kdy se v Předlitavsku do popředí drala německá liberální buržoazie, které vadil příliš výraz-ný vliv Vatikánu, otevřel se prostor pro volnější nazírání na zmíněnou problematiku. V bytostném zájmu Vídně nebyla podpora tradic vedoucích k obnově slovanského státu ve střední Evropě, ale ve snaze omezit vliv liberálních měšťanů, arcibiskup Bedřich Fürstenberg cítil povinnost vystoupit na velehradské náboženské slavnosti a uvést ji do toku věrnosti habsburské dynastie. Mladočeská politická orientace chá-pala cyrilometodějství jako formu rusofilství, jako akci, ukazující vídeňské vládě mož-nost hledat ochranu u carské vlády, když čeští Němci hledali posilu v Berlíně. Ruso-filství nemělo upevňovat konzervativní tábor v Rusku ani u nás, mělo v mladočes-kém pojetí pozitivní program – vystoupení Ruska ve prospěch balkánských národů, prosazovat rovnoprávnost slovanských národů nejen vzhledem k Turecku, ale i v po-měru k Ně­mecku a v podunajské nadnárodní monarchii. Také Vatikán potřeboval dát cyrilome­todějské tradici přijatelnější a perspektivnější pojetí. Papež Lev XIII. v en-cyklice Grande munus z roku 1880 přikázal katolickému světu slavit svátek Cyrila a Metoděje vždy 5. července každého roku. Zásluhy soluňské mise byly pojaty jako zásadní po­moc šíření katolictví mezi Slovany. Nechtěně tím byl potvrzen i význam mojmírov­ského státu. V téže době pravoslavná církev v Srbsku a především v Rusku pojala tradici moravského státu a výklad cyrilometodějských aktivit jako vzor pro spo-jení všech Slovanů s protigermánským a protivatikánským programem. Na rozmanité akce do Petrohradu a do Moskvy byla zvána poselstva Lužických Srbů, Bulharů, Černohorců, Srbů, Čechů a též obyvatel západní Ukrajiny.

V Berlíně v politicky nacionálních, monarchistických kruzích a v pangermánských spolcích se rakouským i českým Němcům připomínala myšlenka, že náboženské sjednocování Slovanů by vyvolalo záhy i touhy po státním sjednocování. V politolo-gických rozborech se tvrdilo, že tomuto vývoji muže zabránit separatismus, vložený přímo do středu sjednocovacího hnutí, tedy na Moravu. Velká Morava byla pojata ja-ko protiklad Velkoruské říše a Velkoukrajinského státu. Chválen byl každý morav­ský šlechtic a politik, který se vyslovoval proti pravoslaví, proti ruským zájmům na Bal-káně, dokonce se vyhledávala přemyslovská údělná knížata s protičeským zaměře-ním, které dnes po pečlivém průzkumu můžeme přesněji charakterizovat jako od­por k pragocentrismu, ale podobné skutečnosti najdeme i ve východních Čechách, všu-de tam, kde pražské mocenské centrum nepostupovalo citlivě ke specifickým potře-bám příslušných regionů. Němečtí novináři z českého pohraničí by ve svých článcích udělali nejraději z přemyslovských údělů samostatné suverénní celky a tím dotvrdili působnost separatistických tendencí. Nepolitická část veřejnosti se k těmto spekula-cím obracela zády.

Jde o víc než jen o terminologii

Mnohokrát jsem se setkal s poznámkou, která nebyla myšlena zle: „Ano, česká kul-tura, česká píseň, česká společnost, ale já jsem Moravan.“ K tomu ještě přistupuje terminologická nepřesnost a neujasněnost. Spočívá v tom, že terminologie středo-vě­ku, v oblasti administrativy, práva, politiky, se užívá pro jevy sice podobné, ale dnes již jinak obsahově vyvinuté. Na druhé straně, pro reálné stavy a skutečnosti středo-vě­ku, feudalismu, použijeme dnešní terminologii, které sice dobře rozumíme, ale věc-ně neodpovídá skutečnostem v historickém vývoji. Nejlépe své připomínky objasním na konkrétních příkladech.

V povědomí i v tradicích moravského lidu je stále živý odkaz na Velkomoravskou říši. Již naši předkové postřehli, že nepostačuje označení moravský stát. V pojmu „velký" byla zastoupena reálná skutečnost, že tento státní útvar měl své sféry vlivu daleko za hranicemi dnešní Moravy, měl tedy regiony nemoravské. Přesně defino-vané hranice nebyly a nelze se o ně opřít, ale většina znalců dějin nepopírá, že k to-muto státu patřilo západní Slovensko, tehdy označované za Nitransko, část Panonie (dnes součást Maďarska), Vislansko a část Slezska (dnes součást Polska), spornou částí státu je Slovinsko (dnešní samostatný stát). Do sféry vlivu patřilo i několik kme-nů Polabských Slovanů, kdy sounáležitost byla projevena formou spojenectví a po-žado­vanou ochranou před vnějším ohrožením germánskými nadkmenovými svazy. Pevné jádro státu se opíralo o stabilně existující Moravu sahající na jih od Dyje až k Dunaji a o Čechy. Některé vzdálenější kraje odevzdávaly jen poplatek a tím se for-málně přiřazovaly k centru moci, která byla na Moravě a v Čechách. Když odpočí-táme regi­ony získané a potom zase ztracené, lze charakterizovat popisovaný celek jako moravskočeský stát. Působila tu však jedna síla stabilní, neměnící se podle roz-sahu státu a tou byla dynastie Mojmírovců, proto nemám připomínek k názvu prav-divému, leč málo užívanému. Byl to mojmírovský stát, tak jako později poznáme pře-myslovský stát, ten bude svým jádrem zase státem českomoravským, obyvatelstvem i územím.

Stát moravských Mojmírovců nevznikl ve vzduchoprázdnu, ale navazoval na před-chozí vývoj, tím byl Sámův nadkmenový svaz. K jízlivým poznámkám němec­kých nacionalistů, že Sámo byl Germán, stačí poznamenat, že byl sice francký kupec, ale to zdaleka neznamená, že byl Frank. Narodil se v kraji senonském, tedy ve Francii. V jeho rodišti jsou archeologické nálezy negermánské, keltské. Samo jméno není ger-mánského původu, ale keltského. Také z jeho politologického chování lze usoudit na romanizovaného Kelta. Vůbec se nebál válčit s Franky, ač se vědělo, že zradu kme-ne Germáni  trestali vyvražděním přímého a vzdálenějšího příbuzenstva. Tak se za-chovali v roce 1942 němečtí nacisté k rodině Kubišů, jen příbuzní Gabčíka jim unikli, žili na Slovensku. Několik židovských historiků dokonce tvrdí, že Sámo byl Žid Sa-muel, obklopený profesionální vojenskou družinou pro zajištění dálkového exportu. Sámův nadkmenový svaz má hranice ještě méně definovatelné, ale v každém přípa-dě v době bojů s Avary bylo logistickým zázemím Slovensko a Morava a v době agresivního náporu Franků to bylo české území. Sámův nadkmenový svaz byl stá-tem moravsko-slovensko-českým spíše z hlediska územního a sídlil zde slovanský lid, tehdy se dělící ještě na kmeny. Ze světových dějin známe silný a někdy i rozhodující vliv státu na proces vzniku národa. Vše nasvědčuje tomu, že kontinuita Sámova nad-kmenového svazu a mojmírovského státu by spěla k vytvoření moravské národnosti, ale vývoj šel jinou cestou. Když se slovenské kmeny dostaly na celé tisíciletí pod nad-vládu uherského státu, byla připomenutá možnost perspektivního vývoje zmařena. Nicméně jedna tendence je tu pozoruhodná. Fakta jako stopy minulého vývoje se-skupená vnitřním logickým vývojem, vzájemnou propojeností, vytvářejí tendence. Ten-dence, které odpovídají světovému vývoji, nezanikají, jen se v modifikované podobě realizují. Nedostatek informací o Sámově nadkmenovém svazu po roce 658 vůbec neznamená, že by tendence spějící k vytvoření raně středověkého státu zanikly. Nelze popřít, že tam, kde bylo jádro Sámova útvaru, existuje nejprve nadkmenový svaz Mojmírovců, který se velmi rychle a ústrojně mění na stát raně středověký. Ani mojmírovský stát zcela nezanikne pod nápory franckých vojsk a nájezdy Maďarů.

Transformuje se do státu přemyslovské dynastie, což je územně zase stát česko-moravský, občas s územním přesahem do Lužice, Slezska, Vislanska, západního Slovenska, nějaký čas i do Rakouska. Stabilním jádrem zůstává Morava a Čechy. Maďarský klín v uherské nížině se již nepodařilo odstranit, nezanikl jako avarský nadkmenový svaz a trvale znemožnil spojení slovanských kmenů ve střední Evropě s jihoevropskými Slovany. Vznik nějaké mocensky silné západoslovanské říše zůstal jen ve spekulativní formě. Současně je vhodné připomenout, že uherský stát zamezil další pronikání Ostmarky dál na východ podél Dunaje, což znamenalo strategické obklíčení moravskočeského čí českomoravského státu. Nebezpečí o to větší, že i úze-mí na sever od Čech a Moravy bylo za sedm století germanizováno. Pro strategic­ky myslící germánské panovníky se tím nabízela možnost využívat Maďarů jako spo-jenců proti mojmírovskému i přemyslovskému státu, dokonce i Adolf Hitler pou­žije tohoto spojenectví proti Československu. Současně se nechce z germánské strany připustit  vznik polsko-česko-moravského státu, k němuž cílila politika Boleslava Chrabrého, polského Piastovce po matce českého původu, když v 11. století pronikl i do Prahy. Tehdy německý císař přeochotně podpořil přemyslovskou opozici, aby k takovému spojení nedošlo. Vznikla ještě jedna cesta, jak zamezit vzniku silného zápa­doslovanského státu, byla to cesta podpory separatistických tendencí v nejrůz-nější době a nejrůznější formě. Komu měl separatismus prospět je jasné, Germá-nům poz­ději organizovaným v německém státě.

 

Budování moravskočeského státu

Podíl moravských a českých kmenů na budování Sámova nadkmenového svazu byl nutný z logiky vývoje. Nic na tom nemění, že zmíněný útvar neměl stabilní stře­disko moci, něco jako hlavní město. Sámo, obklopený silnou a početnou družinou profesio-nálních bojovníků byl přinucen měnit sídla pobytu již z důvodů zásobovacích. Nutila ho k tomu i strategická situace, ohrožení ze strany nepřítele. Neplánova­nou pomocí proti avarskému nadkmenovému svazu byla byzantská vojska, která v 7. století ně-kolikrát porazila avarské hordy. Potom již bylo vyhledávání kontaktu na Cařihrad lo-gické a žádoucí. Mocenské orientaci tímto směrem napomohla skutečnost, že franc-ký stát hledal u Bulharů spojence proti mojmírovskému státu. V 7. století je také do-končena asimilace posledních skupin předchozího neslovanského lidu a Slo­vané se tak stali jedinou skupinou žijící a ovládající území dnešního Slovinska, Mora­vy a Čech. Zpevňoval se tím i etnický základ jak Sámova nadkmenového svazu, tak i mojmírovského státu. Burgundská Fredegarova kronika zaznamenává Sámovu vlá-du nad srbskými Slovany, žijícími tehdy na území dnešního Bavorska a v jižní částí východního Německa, zejména v dotyku s českým územím. Politicko mocenský střed byl z důvodů vojenských v oblasti avarského nebezpečí, teprve když pominulo, stal se středem region ležící blíže franckého státu. I po Sámově smrti žil jeho nad-kmenový svaz, svědčí o tom skutečnost, že Karel Veliký zřizuje takzvanou Českou marku, což by nečinil, kdyby měl volný prostor pro své rozšiřování. Česká marka se však neprobojovala přes Šumavu a Český les, zdolala jen Slovany v Bavorsku. Stát se tak mohlo jen silou organizovaného útvaru, existujícího i po smrti Sámově. Slovanské kmeny nemohly odolávat germanizaci, pokud by za jejích zády nebyla Morava. Vztah k franckému státu není pro nedostatek pramenů dostatečně objasněn, nicméně víme, že v této době frančtí panovníci neustále usilovali o uvedení slovan-ských kmenů do závislosti. Došlo k několika vojenským srážkám se střídavým úspě-chem. Všechny však potvrzují, že branný odpor nemohl organizovat nikdo jiný, nežjiž organizovaný nadkmenový svaz, z kterého se po kontinuitě se Sámovým útvarem formoval do moravskočeského státu vedeného Mojmírovci.

Proti síle mojmírovského státu frančtí panovníci organizovali podporu separatis-tickým tendencím. K pochopení tito zákeřné taktiky stačí přečíst si nejrůznější ně-mecké studie o Nitransku s knížetem Pribinou a protektorský čin Ludvíka Němce, který mu dopomohl k novému území v dolní Panonii.

O vnitřním duchovním poutu moravskočeského státu svědčí také přijetí křesťan­ství knížetem Bořivojem a jeho družinou, christianizace dotvrzená stavbou kostela na Levém Hradci z moravské ruky byla výsledkem zkušeností arcibiskupa Metoděje, že touto cestou je možno čelit christianizaci z Bavorska a z Frank, přinášející také ger­manizaci. Odstranění pohanství nemělo dávat záminku germánskému územnímu expanzionismu. Existence moravskočeského státu potvrzuje také skutečnost, že úto-ky na Moravu byly doprovázeny také vedlejšími údery proti českým krajům. Autorita knížete Bořivoje byla zaštítěna Moravou také v době jeho dočasného azylu. Francká vládnoucí vrstva učinila nejeden krok, aby vyvolala české separatistické akce. Vyvr­cholily v roce 895, kdy byla využita situace po smrti Bořivoje i moravského Svatoplu­ka k odtržení českých kmenových regionů od mojmírovské dynastie. Napomohly k tomu také vnitřní rozpory na Moravě. Tvořily domácí podmínky pro oslabení státu a jsou vždy hnojivem pro separatisty. Krátce předtím, ještě v roce 890, kníže Svato-pluk přiměl franckého panovníka Arnulfa, aby uznal integritu českého území v rámci mojmírovského státu. Další vnitřní oslabeni moravskočeského nadkmenového svazu využily v roce 897 také srbské kmeny, orientovaly se na francký stát. A opět můžeme číst oslavné články nad touto separací, což i po tisíciletí od uvedeného činu potvrzu-je nenávistný pohled německých historiků na ideu silného moravskočeského státu.

Mojmírovský stát oslabovaný po mnoho let franckým státem, dosáhl na krátký a nedostatečně dlouhý čas v roce 901 v Řezně dohodu s Franky, když nájezdy Ma-ďarů ohrožovaly oba státy. Od roku 902 Moravané odráželi maďarské útoky, Frankové až do roku 908 výrazně nepomáhali a Maďaři neměli dost sil, aby byli úspěšní na obou směrech. Vybrali si za hlavní směr útoků bohatá politicko-mocenská a duchov-ní centra mojmírovské dynastie. Obtížná situace nastala v roce 906, kdy srbští Glo-ma­čové, sídlící severně od moravskočeského státu, si na pomoc v boji proti Sasům pozvali Maďary. Předcházející separatistické hnutí polabských kmenů je ve svém cel-ku po­škodilo, úlohu spojenců již nemohla vykonávat moravskočeská ozbrojená síla, proto žádost o maďarskou pomoc. Maďaři protáhli moravskočeským územím, což muselo podlomit jeho vnitřní strukturu, přinejmenším v otázce zásobování. Nelze vy-loučit ani skutečnost, že při tomto tažení jim nebyl kladen branný odpor, na porážce Sasů měla zájem i dynastie Mojmírovců. Rozvrácení mocenských center na morav-ském území je datováno k roku 908. Mocenská centra na českém území vyvrácena nebyla. Arche­ologie navíc nepřinesla důkazy, že by v dalších letech nadvládu Ma-ďarů nad Moravou potvrzovaly například masová pohřebiště maďarských bojovníků čí usazených okupantů. Také nemáme spolehlivé údaje, že by celá Morava patřila do uherského státu. Lze předpokládat, že působily přinejmenším nižší složky církev-ní administrativy, snad i kmenové vazby. V žádném případě nezmizel moravský lid.

Budování českomoravského státu

Po likvidaci mojmírovských mocenských center centrální i regionální podoby rychle rostl význam mocenských center v českých krajích. O nějakém plánovaném přene-sení suverenity mojmírovské moci do Čech asi nelze mluvit. Logika dějin vedla k vy-tváření nových správních center, pokud možno nevydaných nájezdům maďarských tlup. Ochranu poskytoval celý lesní komplex na Českomoravské vysočině. Dokonce vznikla dvě centra, přemyslovské v Praze a slavníkovské v Libici nad Cidli­non. Modi-fikace mojmírovského státu ve stát českomoravský, přemyslovský, probíhala rychle a úspěšně, až do okamžiku, kdy vznikla saskoslavníkovská protipřemys­lovská koa-lice, ohrožující moc Přemyslovců svým separatismem. Činem, který nebyl v souladu s křesťanskou morálkou, byl v roce 995 celý slavníkovský rod vyvražděn. Jejich místo zaujali s Přemyslovci spojení Vršovci, ale i jejich správa východních Čech byla krvavě likvidována pro snad jen údajný separatismus ve prospěch Polska. V té době sílil moc Saska, které nyní místo Franků zasahuje do domácích poměrů českomo-ravského státu. Uvedený název je oprávněný, moravské regiony se totiž plně podí-lely na jeho vytváření a upevnění. Přemyslovci v 10. století postupně začleňovali kmenové etnické celky pod svou přímou správu. Státní aparát tu pomáhal formovat celek, později definovaný jako český národ. To bylo ovšem necitlivé vůči moravské­mu lidu. Někteří Přemyslovci byli nicméně natolik rozumní, že trpěli a někdy i pod­porovali označení Moravanů ve smyslu geografickém, administrativním, správním. Českomoravský stát Přemyslovců vstoupil v 10. století v kontinuitě s vývojem mo­ravským do vyššího stadia své stabilizace. Uvedený vývoj byl provázen organizová­ním přemyslovských údělů, jeden byl také ve východních Čechách, organizací eko­nomiky, budováním hradské správy, často v blízkosti moravských center, ražbou mincí, organizací vojenské družiny, ve které měla zastoupení i moravská šlechta, a také formováním zahraniční politiky, která byla ovšem limitována politicko-geogra-fickými realitami. Kmenová centra postupně ztrácejí význam, stejně jako kmenové rozlišení obyvatel země.

Zde poznámku na okraj. Nikdo nepopírá význam státu na formováni národa vedle dalších vlivů. Stačí si připomenout vliv USA na pojem americký lid, americký národ; Švýcarska na státní pojem švýcarských občanů. V Německu, ale i jinde, se nad-kmenové sjednocování provádělo za použití násilí, krví a mečem, ale to vše bylo v dobách, kdy taková realita nebyla všeobecně odsuzována. Sjednocování násilím v době moderní, v době zásad demokracie není již úspěšné. Spíše se klade důraz na motivy duchovní, nenásilné. Byla to nejen krátkost existence Československa, že tento úkol nenaplnilo a pojem československý národ zůstal jen formálním označe-ním, vhodným k označení státní příslušnosti. Jazykové rozdíly mezi Slováky a Čechy byly rozhodně menší, než tomu bylo mezi germánskými kmeny na jihu a severu dnešního Německa. Československo ve složité mezinárodní době nepřekonalo sepa-ratistické podněty přicházející na Slovensko z Polska, Maďarska, Rakouska a hlavně z Německa. Násil­né řešení z české strany nepřicházelo v úvahu tím spíše, že jazy-ková odluka přišla dříve než odluka státní. Současně je nutno připomenout, že ne-dbání specifických rysů a podmínek Slovenska podporovalo slovenský separatis-mus, i když víme, že mnohé kritizovatelné záležitosti byly výsledkem předchozího vývoje Slováků v uher­ském státě. V roce 1918 se v jeden stát spojila dvě území na nestejné politické, kulturní a ekonomické úrovni. Nedbání moravských specifik, i když v menší míře protože tu nebyl propastný rozdíl ve stupni vývoje, také podporoval moravský separatismus. V budoucí perspektivě Evropské unie bude činit potíže a roz-pory také skutečnost, která by nedbala na specifické podmínky svých členských států. I jednou z příčin rozpadu říše římské bylo nedbání specifických podmínek.

Platilo to i o Svaté říši římské německého národa. Tam, kde se z politických dů-vo­dů povyšoval nějaký dialekt nad spisovný jazyk, byl učiněn první krok k separa-tismu a bude tedy rozhodovat politická vůle, zda se slovanský svět bude drobit, když okolní svět se bude globalizovat. Přitom musím myslet na poučku, vyslovenou již v prus­kých vojenských akademiích, že není žádoucí, aby na východních hranicích Němec­ka vznikl silný slovanský stát, který by se nedal pokořit, ovlivnit, ovládnout.

 

Vážné ohrožení separatismem

Historie českého národa je permanentním zasahováním německého státu do našich dějin. Občas tomuto tlaku podléháme, občas ho vyrovnáváme, někdy z něho v civili-zační sféře čerpáme a někdy v zájmu vlastní existence mu musíme čelit, co bylo tak precizně řečeno pruským oficírům, to byla jen zobecněná zkušenost němec­ké agre-sivní politiky. Vnitřní kořeny pro vznik páté kolony v přemyslovském státě podetnul kníže Spytihněv II., když v roce 1055 vydal příkaz k povinnému vystěhová­ní Němců z Čech, důsledně trval i na odchodu své matky. V témže roce upevnil také integraci Moravu do svého státu. Vůči Vatikánu vyrovnal tuto politiku tím, že dovolil vypuzení mnichů slovanského obřadu ze Sázavského kláštera. Vratislav II. učinil další vý-znamný krok ve vývoji státnosti, v roce 1063 zřídil v Olomouci biskupství. Na jedné straně lze hovořit o omezení vlivu pražského biskupa na Moravě, na druhé straně byla Morava vyňata z převažujícího vlivu arcibiskupa se sídlem v Německu. Vrati-slav II. měl vůbec smysl pro územní organizaci, nově rozdělil moravské úděly mezi Přemyslovce. V téže době znova povolal z Uher kněze slovanského obřadu a uvedl je do Sázavského kláštera. Vycítil význam a oprávněnost moravské církevní tradice, vycházející ještě z cyrilometodějské míse. Byl to prvek sjednocující, byt' časově limi-tovaný. Protiintegrační snahy z Německa se realizovaly v dubnu 1085, kdy byla zru-šena olomoucká diecéze. Zájem na tom měl arcibiskup v Mohuči. Obnovením olo-mouckého biskupství v letech 1088–1090 český panovník čelil vnitřnímu rozkolu, který hrozil z ambicí bratra Jaromíra, pražského biskupa. Separatismus se často opírá o vnitřní a vnější podmínky.

Ke skutečně vážnému ohrožení českomoravského státu došlo v roce 1182, kdy císař Fridrich Barbarossa zasáhl do dynastického sporu knížete Bedřicha a Konráda Oty tak že Konrád Ota dostal v léno Moravu, která byla okamžitě prohlášena za sa­mostatné markrabství nezávislé na pražském centru moci. Bedřich se stal českým knížetem. Nebezpečí trvalého roztržení českomoravského státu na dva separátní cel-ky vyhovovalo říšské politice. Bylo po několika letech odstraněno, když se moravský markrabě Konrád Ota stal v roce 1189 vládcem v Praze. Je pochopitelné, že separa­tisté budou využívat teto historické události k podpoře svých odtrženeckých progra­mů, ale vnitřní síla je přece významnější. Uvědomili si to i Přemyslovci.

Fridrich Barbarossa nepřestal rozkladně působit. 15. 2. 1187 v Řezné prohlásil pražského biskupa říšským knížetem a tím záměrně oslabil českomoravský stát. Volba dalšího moravského markraběte Vladislava za českého panovníka v roce 1197 jen znovu potvrzovala zájem moravské i české šlechty na trvání společného státu. 1. 11. 1197 Vladislav II. ustanovil svého kaplana Daniela novým pražským biskupem a ten přijal jeho svrchovanost. Tímto činem, přijatým i na Moravě se souhlasem, český panovník takto likvidoval rozložení českomoravského státu suverénním posta-vením pražského biskupa, který by podléhal jen císaři.

Porážka uherského vojska v roce 1260 zpevnila stát, stejně jako porážka Kumánů na Moravě v roce 1273. Morava to ocenila.

Po bitvě na Moravském poli v roce 1278 zaznamenáváme pokus o třetí dělení českomoravského státu s doložitelnými separatistickými cíly. Stát byl rozdělen tak, že Ota Braniborský spravoval Čechy a Rudolf Habsburský Moravu. Král Václav II. opětovně stát sjednotil, dokonce se stal i králem polským. Za posledních Přemyslov-ců se rodila nová a současně budoucně silná středoevropská monarchie, soustátí česko­moravsko-polsko-rakouské. Rakousko odpadne po bitvě na Moravském poli, ale o sjednocení Polska s českým státem budou usilovat polští Jagellonci, s definitiv-ním připojením Uher dokonce i Habsburkové. Vydrží jim to do roku 1918. Také Lu-cem­burkové (1310–1437) měli pochopení pro mocensky pevný středoevropský stát. Ale ani uvedené územní celky nevytvořily jednu národnost, proces etnické diferen-ciace byl již tak pokročilý, že se to ani nemohlo podařit. Pozitivní hodnotou historic-kého vývoje byla skutečnost, že nedošlo k diferenciaci mezi českým a moravským lidem, zůstal jednotný národ český, byt' sídlící na Moravě i v Čechách. Přispělo k to-mu několik faktorů.

 

Faktor jazykový

Spisovná čeština vznikla v kontinuitě s prvním spisovným slovanským jazykem, tak-zvanou církevní slovanštinou ve 12. století a to na Moravě. Propojila se ústrojně s ja-zykem moravského lidu. Učená část se spojila s demokratickou, lidovou vrstvou. Na Moravě se také vytvořila výrazná část slovníkového výraziva. Základy církevní, práv­ní, civilizační, administrativní, finanční, vojenské a z části i agrární terminologie mají základ ve státě moravských Mojmírovců. Používaná terminilogie byla tak přes-ná a výrazná, že pronikla i do maďarského jazyka. O to více se uplatnila v češtině. Pocho­pitelně, že i tady bude nějaká kontinuita s předcházejícím vývojem jak na Mo-ravě, tak také v Čechách, a to i v epoše předcyrilometodějské.

V době začínajícího českého humanismu vyšlo na Moravě v roce 1533 v Náměšti gramatické dílo Gramatika česká. Autory byli Beneš Optát, Petr Gzel a Václav Filo­mates. Je to moravský a i český pokus o formování spisovné češtiny. Kodifikace na dnešní poměry ještě nedokonalá, ale existující. V roce 1547 vyšel v Prostějově Sla-bi­kář český a na Moravě vyšla i první česká početnice. Zásah Jana Husa do jazyka byl respektován i na Moravě. V 16. století se na Moravě zrodilo svrchovaně význam-né dílo, šestidílná Bible bratrská, tištěná v Kralicích u Náměště v letech 1579, 1588, 1593 a i později. Kralická bible je jazykově přebohatá, dokonalá a svým rozšířením v čes­kých, moravských a slovenských krajích upevnila znalost spisovné řeči mezi nearisto­kratické vrstvy, v tom je i její demokratičnost. Také katolická bible Svato-václavská čerpala z tohoto informačního zdroje. Jazyková přitažlivost Kralické bible ovlivnila i Vladimíra Vančuru ve 20. století. Pokusům o jazykový separatismus čelila autorita Františka Palackého, Čecha rodu moravského. Odmítal separatistické ten-dence na Moravě, vyslovené paradoxně Čechy F. Trnkou, Vincencem Ziakem a ji-nými. V 19. století má význam pro vývoj češtiny Moravan Fr. Bartoš. Z jeho díla Dia-lektologie moravská čerpal Jan Gebauer, tvůrce Historické mluvnice české. Fr. Bar-toš získal přímou zásluhu i dílem Skladby jazyka českého a další publikací Rukověť správné češtiny. Moravské civilizační prostředí bylo příznivé pro rozvoj českého ja-zyka, češti­na tu byla na školách pěstována s větší gramatickou čistotou a citovým zaujetím. Vůbec se nedivím a kriticky bych nepotlačoval náměty moravských studen-tů v 19. století na českých středních školách, když horovali pro češtinu jako domácí jazyk českomoravský. Kralická bible a její jazyk nás spojoval také s evangelickými Slováky, pro něž později pojem československý nebyl bez citového náboje. Nelze opomenout mnohatisícovou generaci učitelů a vůbec inteligence pěstující, šířící a upevňující češtinu v době habsburské i v době německé okupace, aniž by tím zra-zovali moravský původ a provenienci své tvořivé práce. Nelze také popřít, že ger-mánská politika počítala s tím, že pod záminkou šíření křesťanství, později i jiných ideologií, podřídí své­mu vlivu Slovany, aby je v pozdějším vývoji zbavila všech atri-butů národa. Separatis­tické tendence tomu mají napomáhat. Příliš nezáleží na tom, zda separatismus vychá­zí z domácí půdy, či ze zahraničí, ničivý je v okamžiku, kdy se oba proudy separatis­mu spojí.

 

Vnitropolitický faktor

Vnitropolitický faktor přemyslovského státu je hodnocen pozitivně, když ještě za Bo-leslavců byla z maďarského vlivu vyproštěna okrajová část obsa­zených moravských krajů. Mocenský zásah Břetislava I. upevnil a stabilizoval moravskou část jeho státu na severu o Opavsko, Krnovsko a Hlubčicko, na jihu o území sahající po řeku Kampu. Uzemní dualismus po roce 1017 byl projevem delimitace centrální moci. V 11. století jsou na Moravě vytvořeny přemyslovské úděly, například znojemský, brněnský, olo-moucký, ale i ve východních Čechách byl jeden takový úděl. To nebyly suverénní celky, to byla regionálně vymezená správa českomoravského státu. Zemská správa z toho vzniklá neohrožovala jednotu přemyslovského státu. Uplatnění celé řady výz-namných moravských šlechtických rodů pánů z Kunštátu, později z Po­děbrad, Pernštejnů, Žerotínů apod. potvrzuje politickou propojenost české a moravské části státu. Stejně tak nalezneme rody z Čech uplatňující se na Mo­ravě.

Trvání státní jednoty neohrozil ani Přemysl II., když v roce 1269 udělil v léno své-mu levobočkovi Mikuláši část severní Moravy. Nebylo také vinou Moravy, že se za existenčního boje Jiřího z Poděbrad dostala v roce 1478 do moci uherského krále Matyáše. Českomoravský státní celek byl opětovně rozdělen, ale moravské stavy či-nily vše dostupné, aby uhájily kontinuitu s poděbradskou částí státu. Po smrti Ma-tyáše Uherského se mohla Morava bezproblémově vrátit do společného státu. Uher-skem podnícený separatismus se tu neudržel. Příklad nevhodného řešení zemských zájmů najdeme při volbě Ferdinanda Habsburského v roce 1526, kdy se moravští šlechtici po právu dožadovali účasti na volbě, když to však česká aristokracie ne-uznala, morav­ský zemský sněm odpověděl uznáním dědičných nároků manželky Ferdinan­dovy Anny. Habsburkové takto dostali do rukou zbraň kterou bylo možno využívat i v pozdější době. Pokud byla Morava zastoupena na generálních sněmech, bylo vše v pořádku a dal se dojednat každý žádoucí kompromis mezi českými (zem-skými) a moravskými (zemskými) potřebami. Platí tu po­znatek, že jedna chyba plodí další chybu.

Ať chceme či nechceme, musíme považovat Habsburky také za své panov­níky. Za vlády Ferdinanda I. získala značný význam česká kancelář, její pra­vomoc a pů-sobení se vztahovalo na všechny země koruny české. Byl to sjed­nocovací faktor, i když přesnější a Moravě vyhovující by bylo označení za kancelář českomoravskou. Existovaly však vedlejší země a u nich se dal čekat odpor (Slezsko, Lužice). V době českého povstání Morava kolísala pod vli­vem Karla staršího ze Žerotína, ten však lépe vystihl prognózu celé akce. Žerotínové jsou také rodem zasahujícím do poměrů v Čechách. Naproti tomu Ladislav Velen ze Žerotína se postavil po bok českých po-vstalců a nezřekl se ani angažovaného podílu na jejich boji. Vestfálský mír ukotvil mezinárodně skutečnost, že se Habsburkové nestali hegemony v Evropě, ale v jejich domi­nantním vlivu zůstaly Čechy a Morava. Obnovené zřízení zemské, vyhlášené pro Moravu ve Znojmě, vyvolalo jediný protest Zdeňka ze Žampachu. Jediný český protest. Nicméně český stát žil v české kanceláři a teprve až ji Marie Terezie v rámci svých centralizačních zásahů zrušila v roce 1749, vznikl nežádoucí směr k začlenění českých zemí do rámce rakouských zemí. Jak se ukázalo, bylo to splynutí neústroj-né a pro značnou část obyvatelstva nevý­hodné. Tereziánskými reformami přestalo trvání správní jednoty českého státu. Zemská administrativa v Čechách i na Moravě zůstala zachována a stala se v mnoha případech základnou obnovující státní jed-notu Moravanů a Čechů. Když došlo k uznání uherských nároků, v historii pod náz-vem ra­kousko-uherské vyrovnání, byl vídeňskou i budapešťskou vládou podněcován moravský separatismus, aby se tím podlomila vůle po stejném postavení jako měla maďarská část habsburské monarchie. Negativní úlohu přitom sehrála německá menšina v českomoravském pohraničí, která nepřála žádným poža­davkům na rov-noprávnost. Němci byli vládnoucí složkou Předlitavska a o tuto pozici nechtěli přijít. Když následný demokratický vývoj srovnal práva Čechů, Moravanů a českomorav-ských Němců, považovali to Němci za útisk a volali na pomoc zahraniční Němce z alp-ských zemí a ze samotného Německa.

Adolf Hitler také koketoval s myšlenkou moravského separatismu, proje­vilo se to v agenturní podpoře takzvané Národopisné Moravy. Byl to nástroj nátlaku na pro-tektorátní administrativu, který vyžadoval, aby i říšští Němci směli zastávat místa v protektorátních úřadech a institucích s tím, že potlačí separátní zájem moravských a slovenských fašistů. Připojit Moravu k Ostmarce bylo nežádoucí pro velký podíl do-mácího obyvatelstva, které by tvořilo značný díl v rakouské Ostmarce. Navíc rivalita okolních nacistických žup na rozdělení celého protektorátu byla tak značná, že Hitler rozhodl konečnou úpravu nechat až po válce. Patrně bylo žádoucí mít stejnou gene-rální linii v zacházení s českým národem.

Redakce: J. Řezníček                                                                       Připravil: dr. O. Tuleškov

                                                                                                                                                     

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 115. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Praha, březen 2004. Kontaktní adresa: JUDr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha-Dejvice. Webová stránka: www.ksl.wz.cz  E-mail: vydavatel@seznam.cz