Modernizační guláš

   Slůvko „modernizace“ patří už od padesátých let 20. století k nejoblíbenějším termínům používaným v politice. Má tu přednost, že ho nelze jednoznačně vymezit a přitom působí neobyčejně libozvučně.

   Vezměme si malý příklad. Pokaždé, když byla rozpoutána agrese proti některému ze států Blízkého východu a severní Afriky, pracovala propaganda se slovem  „modernizace“.

   Irák i Libye měly být modernizovány tím způsobem, že v nich bude nastolena demokracie západního střihu a spolu s ní bude celá společnost postupně orientována na univerzální hodnoty, jako je  právní stát, tržní ekonomika, individualismus, ale také rovnost pohlaví, provozování náboženství jako nepolitické čistě soukromé záležitosti, laické školství apod. 

   Nic z této vize modernizace se neuskutečnilo. Došlo však k tomu, že z rozvrácených zemí zachvácených občanskou válkou začali v obrovských množstvích prchat lidé směřující do Evropy.

   V tomto okamžiku jsme se z vývozců domněle univerzálních evropských hodnot stali dovozci neevropských problémů. Spolu s tím se naprosto změnil obsah modernizace. Minulý týden přijala Rada Evropy rezoluci, ve které vyzývá státy, aby nahlížely na migraci ne jako na katastrofu, ale jako na příležitost dalšího rozvoje evropského kontinentu. Všechny země Evropy mají uznat že „imigrace je nástrojem pro obnovu dynamiky a modernizaci společnosti“.

   Po krachu modernizace skrze vývoz našich hodnot se tedy máme modernizovat prostřednictvím dovozu hodnotového relativismu. Namísto laicizace společnosti máme tolerovat praktiky cizích náboženství, namísto individualismu ocenit přínosy komunitárního života, kdy skupina diktuje způsob života těm, kdo do ní od narození patří. Patrně si budeme muset zvykat i na pronikání cizích náboženství do škol a do politiky. Namísto rovnosti pohlaví se obohatíme tolerancí vůči hodně neevropským formám manželství.

   Kdo s tím nesouhlasí, dopouští se přečinu největšího – sám sebe odhaluje jako odpůrce modernizace.

Prof. J. Keller

Přišlo e-mailem