Mocenské duo Zeman-Babiš by nás odsunulo na evropskou periferii, obává se pan Pribáň

(Novinky.cz)

Je smutné, že tento pán nevidí nedávnou minulost i současnost. Kam nás zavedlo duo Sobotka a Bělobrádek? Někteří politologové píší, že jsme se stali ekonomicky německou kolonií, jiní soudí, že jsme německým protektorátem a další si přímo či téměř mlčky přejí, abychom se stali jednou ze zemí SRN. Tedy po stu letech po obnovení naší státnosti bychom se měli opět stát zemí, jíž jsme byli za neslavného Rakouska-Uherska. Zatímco k vyrovnání mezi Rakouskem a Uherskem došlo, vyrovnání se zeměmi Koruny české bylo odloženo. Jedním z hlavních důvodů byl odpor rakouských Němců, včetně těch, kteří žili s námi v Čechách. A byl to silný tlak, jenž vyvinuli  proti česko-rakouskému vyrovnání, o němž se hodně mluvilo.

Proč tak činili? Z jednoduchého důvodu. Ztratili by své privilegované postavení, které měli na úkor českého národa. Jejich strach byl důvodný. Počty Čechů a Němců žijících u nás byly jednoznačné. Číselně jsme Němce silně převyšovali. Tento trend dokonce rostl i v čase. Poskytnout českému národu, který již v 80. a 90. letech 19. století zformoval v politicky a ekonomicky silný a sebevědomý subjekt, který požadoval pro sebe rovnoprávnost a později i právo na sebeurčení, tedy to, na co měl právo, vládnoucí rakouské kruhy vytrvale odmítaly..

T. G. Masaryk ještě před svým odjezdem do zahraničí, kde následně zvedl prapor odporu proti Rakousku za svobodné Československo, se informoval u vysokých vídeňských kruhů, kde měl spolehlivé kontakty, co bude s českými zeměmi po válce, která byla již na spadnutí. Dozvěděl se, že říše rakouská má být reformována tak, aby podíl slovanského živlu klesl. Pokud jde o Čechy, tak měli být po vítězné válce se Spojenci zbaveni postupně svých práv, jež si v říši vydobyli.  Jejich rychlá germanizace měla následovat. Dokonce již tehdy někteří rakouští nacionálové uvažovali o vyhnání části Čechů z jejich sídelního území.

Je js podivem, že o uvedených skutečnostech „čeští“ politologové a rozumbradové mlčí a někteří dělají jako kdyby ani neexistovaly. A to je velký problém. Značná část našich mocenských elit opustila český národ, z něhož vyšla a pokukuje,  za soustavných útoků proti Rusku jako zdroje všeho zlého ve světě, a dokonce občas mluví o válce proti východním u kolosu, po německém chomoutu. Stačí se však podívat do slovanské Lužice, abychom zjistili, jaký osud by nás v německém náručí čekal. Lužičané jsou zbytkem národu, který je utiskován Němci ji asi 1000 let. Lužičtí Srbové žijí na svém původním území, kam Němci přišli válečně se zbraní v rukou. Podmanili Lužičany a stěhovali se do jejich země. Nyní tam vládnou a Lužičané musí bojovat o  každou svou školu, o kulturní instituce. Ano, Lužičané bojují o zachování své národní existence. Zatímco němčina v ČR svobodně zní, v Lužici bojují o rodiče o právo na školní výuku svých dětí v lužickosrbštině.

ČR je státem. Chceme, aby byl suverénním, demokratickým, sociálním, právním, Aby o něm, o jeho osudu mohli rozhodovat sami občané přímo v referendu, nikoliv tedy nějaké duo politiků, či mocenských skupin, které s českým národem mají v současnosti málo společného. Brzy budeme rozhodovat o složení Poslanecké sněmovny PČR. Nevolme ty politické strany, které nehájí české národní a státní zájma, ale naopak je zrazují. 

Když Karel Schwarzenberg byl ministrem zahraničních věcí, poskytl rozhovor jedné německé novinářce. Zdůraznil v něm, že se necítí být Čech, ale Böhme. Svým voličům to však přímo neřekl. Ostatně, co bychom od něj mohli čekat jiného? Toto jeho vyjádření odráželo jeho skutečný vztah k nám. Nebyl z nás a nikdy náš nebude. To, jsme věděli. Nebyli jsme proto ani moc překvapení.

V nedávné době pan Pavel  Bělobrádek, místopředseda vlády ČR a předseda KDU, o sobě prohlásil, že je sudetský Čech. Později se trochu poopravil a městu a světu sdělil, že je Čech, ale hned dodal, že narozený v Sudetech. A hbitě do politických Sudet zařadil Šumavu a Brno. Se svým spolustraníkem panem D. Hermanem vystupuje jako přítel „sudetské věci“. S B. Sobotkou, předsedou vlády, tvoří z míněné duo. Od státnosti kráčíme k zemskosti. Tedy ke stavu, v němž jsme žili před 100 lety. Církevní restituce, na kterých mají duoisté svůj podíl, nás vrací do doby dnešku ještě

vzdálenější. Kam až máme dojít?

J. Skalský