Mnichovská tragédie  - Zamyšlení o tom, čemu učí osud Československa II

Dobře si uvědomujíce nálady ve Spojených státech během let „velkého rudého strachu", použil Hitler  v rozhovoru s Američanem vítěznou kartu. Zdůraznil, že jeho hnutí (i když mělo v té době sotva 100 členů) sleduje cíl „oponovat marxismu" a dále varoval: „Pokud Amerika nepomůže německému nacionalismu, bolševismus vyhraje Německo. Pak ... ruský a německý bolševismus čistě z pudu sebezáchovy zasadí západním zemím úder."9

Zvláštním tématem je účast amerických korporací na obnově německého vojenského potenciálu v rozporu s Versailleskou smlouvou. Téma, které se nerozvinulo během norimberského procesu10. Ukazuje se, že velký hřích si vzalo Stalinovo vedení na svědomí během přípravného procesu, když uzavřelo tajné dohody s Američany, jak vyplývá z nedávno zveřejněných deníků generála I. A. Serova a provedlo svérázný „čenž“ v nejcitlivějších rozporech“, z hlediska zájmů obou stran. Podle jednoho z vedoucích pracovníků sovětské kontrarozvědky - generála P.V. Fedotova, který se zúčastnil práce v přípravné komisi, „Američané nám vyšli vstříc, vyjmutím problému tajných protokolů smlouvy z roku 1939 -  Molotov-Ribbentrop , výměnou za to, že jsme neotevřeli téma finančních vazeb USA s Hitlerovskými průmyslníky.

Je zajímavé, že v současné době projevující se snaha po rehabilitaci Hitlera na Západě nezačala ani tak zveřejněním ve Spolkové republice Německo „promlčené“ nacistické  bible „Mein Kampf“ se 700-stránkovým „vědeckým“ výkladem, jako spíše na základě pokusů o zobrazení „fenomenálních“ osobních vlastností Hitlera, jeho brilantního "charisma" 12. Je třeba připustit, že autoři těchto prací jsou ve snaze o jeho proslulost docela bezmocní, snaží se ukázat „magnetismus“ nacistického vůdce na pozadí jeho krvavých zločinů. Je možné se jen divit, že se tomuto kluzkému tématu nedostalo adekvátního posouzení některých mezinárodních organizací, obvykle pozorně sledujících jakýkoli pokus o změnu v problematice holocaustu. Jako kdyby bylo možné vážně mluvit o „kouzlu“, maniaka zastávajícího „konečné řešení“ židovské otázky nezávisle na plynových komorách v Osvětimi. Je pravda, že krvežíznivý antisemitismus Hitlerovi z nějakého důvodu nebránil ve flirtování s Rooseveltovou administrativou, který zahrnovala mnoho lidí s židovskými kořeny.

Revizionistická mocnost

A v Moskvě se, v závislosti na zhoršování situace v Evropě a na Dálném východě, pozornost velvyslance Davise stále více zaměřuje na vojenské otázky. Jeho spolupracovník při posuzování "záměrů a potenciálů" států byl americký vojenský atašé plukovník Philippe Feymonville, který se vojenskému oddělení ve Washingtonu nelíbil pro nezávislost a "sympatie k Rusům".

V dubnu 1938, tedy v předvečer celoevropské krizi kvůli Československu, pracoval Feymonvill na rozsáhlém dokumentu s charakteristickým názvem „Vojenská síla Sovětského svazu“, který hodnotil bojeschopnost Rudé armády. Zvláště poznamenal, že „Rudou armádu v dubnu 1938 lze považovat za silnou vojenskou organizace, v níž jsou skvělí vojáci,  skvělí mladší velitelé a v menší míře ne špatní vyšší velitelé. Armáda je vyzbrojena dobrými ručními zbraněmi, má velmi dobré letouny a vynikající tanky. Její dělostřelectvo je vyhovující  a rychle se zlepšuje. Armáda se spoléhá na obrovský obranný průmysl, který je vysoce centralizovaný a schopný podřídit veškeré prostředky země realizaci  zbrojních programů. "

A dále: „Obranný potenciál Sovětského svazu je v zásadě velmi silný. Bylo by skutečně doslova nemožné dobýt Sovětský svaz. Nepřítel by spíše spoléhal na vnitřní zhroucení sovětského režimu, ale sovětská vláda si je toho dobře vědoma, přijímá veškerá možná opatření, aby zajistila, aby ozbrojené síly zůstaly loajální vládě, a aby neměla nějaké opoziční skupiny v zemi, které by mohly ohrozit moc Kremlu. Sovětský svaz může vojensky stát sám proti jakékoli kombinaci dvou nepřátelských mocností. Pokud by byl Sovětský svaz ohrožen vojenskou koalicí více než dvou mocností, mohla by být část jejího území obsazena, ale s největší pravděpodobností nedovolí současné ozbrojené síly Sovětského Svazu rozhodující porážku. Je nepravděpodobné, že by armády agresorů dosáhly úplného vítězství.“ 13

Stojí za povšimnutí, že tento dokument odrážející názor velvyslance byl velmi chladně přijat  Washingtonu. Byl připraven více než tři roky před začátkem Velké vlastenecké války, kdy se Feymonville opět ocitl ve stejném postavení v Moskvě, a byl schopen ověřit správnost svých předválečných předpovědí. Tyto předpovědi samozřejmě ukazovaly specifickou rovnováhu sil v době, kdy Německo dosud nenabralo další síly a mohlo být snadno zastaveno během sudetské krize. Odtud možná ve světle pozdějších událostí vyplývalo optimističtější posuzování schopnosti Sovětského svazu vojenským atašé, že je schopen vydržet dva simultánní útoky agresorů, s největší pravděpodobností šlo o Německo a Japonsko. Díky Bohu, že osud netestoval v roce 1941 sílu Sovětského svazu také útokem agresora na Dálném východě, který visel nad SSSR na vlásku.

Vzhledem k tomu, jak evropská krize vstupovala do rozhodující fáze, hlas velvyslance z Moskvy stále více nesouladil s převládající náladou ve Washingtonu, a to zejména v jeho konzervativní baště - ministerstvu zahraničních věcí. Jako náhrada Davise dorazila kariérní zaměstnankyně Laurence Steinhardtová, která po 22. červnu 1941 prorokovala Sovětskému svazu rychlou smrt. Pokud jde o Davise, známou zkouškou jeho žádanosti na klíčové pozici bylo významné Rooseveltovo odmítnutí žádosti Davise, aby byl ustanoven vedením amerického velvyslanectví v Berlíně. O mnohém hovořil fakt, že místo liberála a pacifisty Williama Dodda byl v náhradu poslán profašista Hugh Wilson. "Změna stráže" v klíčových bodech jasně ukázala, že Washingtonu chtěl mít na místě lidi, kteří by na půl slova chápali jeho „generální linii“, když se mezinárodní situace blížila ke kulminaci. 

Čestný Davis musel přijmout skromnější jmenování na místo amerického velvyslance v tehdejším provinčním Bruselu. Ale odtud bude i nadále varovat Washington před zhoubnou politikou „appeasementu“ vůči  agresorovi a informovat o důležitosti spolupráce se Sovětským svazem. Před nástupem do nové funkce poslal státnímu tajemníkovi Hullovi významný telegram (poznamenejme, že v té době se jak u nás, i u Američanů šetřilo na komunikaci a omezovaly šifrované telegramy na 3-5 stran textu), který obsahoval pro ministerstvo zahraničí šokující věty : „Podle mého názoru bude příští generace svědkem toho, jak tito lidé tady (v SSSR) budou mít obrovský dopad nejen na situaci v Evropě, ale na celém světě ... Tají se zde veliké síly a ještě větší síly dozrávají. Nevyhnutelně budou mít dalekosáhlé důsledky." Z pohledu po letech překvapující, i když od cizince. Jen kdybychom my sami věděli, jak nebýt sami sobě nepřáteli!

V politice existuje taková věc,  jako „ideologická omezenost“ nebo „neschopnost odbočit od sledovaného kursu“, bez ohledu na to, jaké skutečnosti jej zpochybňují. Může být obtížné opustit oblíbený cíl, i když všechno hovoří o jeho nerealizovatelnosti a dokonce možných fatálních důsledcích. Mezi solidními monografiemi, věnovanými 100. výročí První světové války, byla jedna, která byla být poněkud zjednodušeně nazvaná „Sleepwalkers“ („Náměsíčníci“) -  o státnících té doby, kteří jakoby proti své vůli uvrhli svět do první krvavé války.  Velké i malé války s největší pravděpodobností vznikají v důsledku strategicky chybných výpočtů, stejně jako nebezpečných ideologických bludů, považování přání za skutečnost. V politice je obzvláště obtížné předvídat výsledek, když je dobrodružný začátek konfrontován s tradičním postupem. Jednoduchá aritmetika zde nepomůže.

Včerejší desátník, nebo „bohémský kaprál“, jak jej opovržlivě nazýval starý polní maršál Paul von Hindenburg, z rukou kterého převzal Adolf Hitler moc, nebyl tradiční politik. Jeho představa o možném a nemožném nezapadala do rámce německé „realpolitik“ a pravděpodobně by vyvolala hrůzu klasiků ze staré školy, jako byli Carl Clausewitz nebo Otto von Bismarck. Jeho příchod k moci se vysvětloval táhnoucí se, hlubokou krizí, která zasáhla Německo po prohrané válce a pro něj nespravedlivý Versailleský mír. Němečtí průmyslníci a finančníci od něj zavedení společenského pořádku v zemi a změnu pravidel konkurence navenek, v případě potřeby i vojenskou silou.

Jejich partnery a konkurenty byli zejména vítězové - Anglosasové, kteří viděli v nacistické straně a jejím vůdci sílu schopnou čelit pro ně společensky záhubnému sovětskému státu. Bylo třeba jen pomoci "poweimarskému" Německu, aby se postavilo na nohy a zabránit jeho předčasnému "vyřazení". Tomuto cíli sloužila západní politika „appeasementu“, jejímž vyvrcholením byla sudetská krize. V době svého vzniku již měli nacisté mnoho zkušeností s dosahováním úkolů stanovených v otázkách překonání jak vojenských, tak územních omezení ukotvených ve Versailleské smlouvě.

V rámci našeho tématu nemá smysl zabývat se všemi "vítězstvími" Hitlera na diplomatické frontě. Je třeba poznamenat, že tento nebezpečný dobrodruh se vždy chvěl o úspěšnost dalšího podnikání a bál se dostat do rukou svým oponentům. Za jeho vnější sebedůvěrou se skrýval animální strach. Výslovným příkladem bylo obsazení demilitarizované Rýnské zóny v březnu 1936.

Jednalo se o první vážnou výzvou Evropě od poslední války, a zároveň „hluboká sondáž“, jaký bude postoj západních mocností, zejména Francie. O tom, co se dělo v té době v duši nacistického vůdce, stejně jako mnoha z jeho spolupracovníků, v dobrodružstvích s rizikem krachu, mohou svědčit vzpomínky jednoho z jeho nejbližších lidí - Alberta Speera. "Nervózní, Hitler čekal na první reakci. Speciální vlak, kterým jsme jeli tento den (7. března) do Mnichova, vládla vagon od vagonu napjatá atmosféra, vycházející z kupé obsazeného führerem. Na jedné ze stanic přišla do vagonu zpráva. Hitler si s úlevou oddechl: "Konečně! Anglický král nebude zasahovat. On je věrný svému slibu. To znamená, že všechno může bezpečně skončit. " "Nicméně," pokračuje Speer, byl nezvykle vzrušen a dokonce i později když vedl válku téměř proti celému světu,  vždy nazýval remilitarizaci Rýnské zóny „svým nejzoufalejším podnikem“.  A pak Speer odhalil, jak Hitler blufoval. "Neměli jsme žádnou armádu, která by si ten název zasloužila, v té době bychom nemohli bojovat proti Polákům (německá armáda měla 100.000 a polská armáda – 300.000 mužů). Pokud by Francouzi podnikli nějaké kroky, byli bychom snadno poraženi, náš odpor by byl za pár dní poražen. A v té době jsme nemohli vážně mluvit o našich leteckých silách. Několik civilních "Junkersů-52", které také postrádaly bomby "15.

Bylo příliš zjednodušené, čímž zhřešila sovětské historiografie, předpokládat, že hlavní politické „zastánce appeasementu“ vedl pouze jen třídní instinkt - touha ve správný čas zasadit Hitlera na východ proti sovětskému státu. Ve skutečnosti bylo mnoho faktorů úzce propojeno. Staré koloniální mocnosti - Británie a Francie - se bály německých nároků na návrat jeho kolonií, ztracených jako výsledek války, a proto nebyly proti tomu, aby Německo uspokojilo své choutky v Evropě. Američanům, stejně jako Němcům, bylo blízké téma „revize“ Versailleské smlouvy, nesplňující jejich očekávání, stejně jako na ní postavený meziválečný světový řád, se zachováním pro ně nepříznivé koloniální složky.

To v příštím století, po vítězství ve studené válce, budou Američané opatrovat svůj na hegemonismu postavený světový řádu, obviňovat Rusko z „revizionismu“ a sebe s na nich závislými Evropany líčit jako „strážce statu quo.“ Ale v tehdejší době prozatímní mezinárodní nestability reagoval Washington jen slovně. Tehdy Spojené státy působily jako revizionistická „rostoucí mocnost“, jak dnes západní političtí analytici často líčí Čínu, snažili se profitovat z plodů „řízeného chaosu“ v mezinárodních vztazích. Známý izolacionismus byl pouze „druhou stranou mince“ hry se světovými rozpory, aby destabilizovaly celý světový systém.

Raději Hitler než Stalin

Svou roli v masové psychologii „appeasementu“, a to zejména ve vnímání logice západního veřejného mínění, hrála neúměrná cena vítězství V první světové válce. Ještě chtěli věřit, že minulá válka byla první a poslední svým rozsahem a počtem obětí. Západní politici obratně hráli na pacifismus a vysvětlovali svou "mírumilovností" ustupování agresorům. Francouzi vložili ohromné prostředky do „Maginotovy linie“ v naději, že je ochrání před další agresí přes Rýn, a neuvědomovali si, že ve věku mobilních válek jsou pevnosti, v duchu inženýrství vynikajícího vojenského inženýra svého času, francouzského maršála markýze de Vauban, navždy anachronismem. V mnoha ohledech taková psychologie „obležené pevnosti“ plodila náladu zkázy a poraženectví, což vedlo Evropany ke ztrátě národní nezávislosti. Strach z nového prolévání krve vedl k jejím proudům v dosud nevídaném měřítku.

Je zde typické svědectví o tomto tématu jednoho ze západních autorů. „Stejně jako Francouzi, - píše – Angličané byli omráčeni oběťmi světové války. Tři čtvrtě milionu Britů, neboli 9% mužské populace ve věku do 45 let, bylo zabito a půl milionu jich bylo zraněno nebo otráveno plynem. Angličtí vůdci se všemi možnými způsoby snažili vyhnout opakování takových masakrů na kontinentu. " A Angličané, stejně jako tomu bylo v devatenáctém století, nikoli století letectva, a jak se později ukázalo, raket, věřili, že jsou stejně jako v době napoleonských válek, za kanálem La Manche, a proto aktivněji podporovali  „appeasement“ vůči Německu, více než geograficky zranitelnější a morálně válkou poznamenaní Francouzi.

 Někomu se to může zdát paradoxní, ale Hitlerova strategie, navzdory své antikomunistické rétorice, byla mnohem méně zatížena třídními motivy než činy západních demokracií, a brzy následovaly zákony geopolitiky. Ústředním bodem této strategie bylo vzít v úvahu smutnou zkušenost z nedávné války a vyhnout se německé prohře s válku na dvou frontách. Před zahájením války s Ruskem, hlavní překážkou Třetí říše k dobytí Evropy, bylo nutné zajistit zadní stranu, tedy rozdrtit Francii a nějak neutralizovat Anglii. Co se týče Spojených států až do poslední chvíle Hitler věřil, že „velká židovská plutokracie“ nebude zasahovat do evropských záležitostí a bude udržovat deklarovanou neutralitu.

V tomto duchu byly otázky vojenské strategie diskutovány na setkání Hitlera s nejvyššími vojenskými kruhy Říše 5. listopadu 1937. „Německá politika - poukazoval - musí mít na paměti dva zapřisáhlé nepřátel - Británii a Francii, pro něž je silný německý kolos ve středu Evropy trnem v těle ...“ Německá generalita byla pověřena porážkou České republiky, a současně Rakouska, aby byla odstraněna hrozba z boků při možném útoku na západ. V tomto případě, a to i poté byl výpočet založen na skutečnosti, že „Anglie a Francie a údajně tajně odepsali Českou republiku s tím, že jednoho dne bude tento problém vyřešen Německem.“17 Úloha Francie byla zpochybněna v souvislosti s dohodou podepsanou v roce 1935 o vzájemné pomoci s Československem, která byla v témže roce doplněna sovětsko-československou dohodou. Tato spojenectví se mohla stát naděnou garancí suverenity Československa, rozumí se za podmínky jejich přesného a současného plnění.

Málo známá stránka věci je - reakce pozvaných účastníků jednání, vychovaných v pruské vojenské tradici Bismarcka a Moltkeho staršího ( „politika je umění možného“ a války, jako  „pokračování politiky jinými prostředky“). Tato reakce ze strany většiny shromážděných byla opatrná, ne-li tajně nepřátelská. Řečené führerem - nejnižší hodností a diletantem ve věcech vojenské strategie - se mnohým jevilo vrcholem nebezpečného avanturismu. Příliš málo času uplynulo po hanbě Compiegne a Versailles, a ještě byla v živé paměti hořkost porážky a žila poražená generace. Německo bylo zatím příliš slabé a nepřipravené vážně uvažovat o odvetě. Výsledkem bylo, že horní část starých pruských důstojníků nepřijala dogmata nacismu a pociťovala naprosté pohrdání k osobnosti nového vůdce národa, začalo zrát vážné spiknutí.

V jeho čele stálo celé vrcholové velení Wehrmachtu - generálové „staré školy“, Blomberg, Fritsch, Beck, Halder, bývalý ministr a starosta Lipska, Goerdeler, státní tajemník ministerstva zahraničních věcí Weizsäcker a další. Vojenský převrat byl načasován tak, aby se shodoval s invazí německých vojsk do Československa. Organizátorům ani nepřišlo na mysl, že obsazení cizího státu by mohlo být bez krve. Spiklenci spojili hlavní naděje na úspěch spiknutí s podporou zvenčí, především z Londýna.

Za tímto účelem byl do hlavního města Velké Británie poslán jménem spiklenců v srpnu 1938 velký pruský statkář, do 5. února téhož roku velitel armádního sboru Breslau, Ewald von Kleist, kde byl přijat do druhým mužem ministerstva zahraniční R. Vansitartem a v té době ještě opozičním W.Churchillem. Velký milovník intrik v zákulisí, budoucí britský premiér se s nadšením setkal s německým emisarem a jak jen mohl, snažil se inspirovat spiklence. On snil o svržení Hitlera a jeho kliky vojenským převratem a obnovení monarchie v Německu. Naopak Vansittart plně sdílel linii N. Chamberlaina na „přivedení k míru“ Hitlera, zachovával stále opatrné mlčení.

Spiklenci svými činy nevhodně představovali prvek nejistoty a mohli by narušit dobře zavedenou strategii Velké Británie. Neskrýval své podráždění z vytvořené situace, předseda vlády ze dne 17. srpna 1938 hlásil své názory Lordu Halifaxovi, který nedávno nahradil váhajícího A. Edena jako ministr zahraničních věcí: „Von Kleist je tak zaměřen proti Hitlerovi a velmi touží probudit své přátele v Německu, aby se ho pokusili svrhnout. Připomíná mi Jakobíny na francouzském dvoře za vlády krále Williama a myslím si, že bychom neměli věnovat pozornost mnohému z toho, co říká."18 Ještě by chybělo, kvůli nejistým snahám opozičníků, zpochybňovat úspěch věci podpory nacistů. Nakonec se Kleist, jak Rusové říkají "nevítán chlebem a solí", vrátil do Německa a informoval své kolegy o ponižujícím názoru britské vlády. Hitlerův diplomatický triumf, dosažený bez jediného výstřelu, nakonec podtrhl koberec pod nohama opozice a upevnil jeho pozici mezi vrcholovými armádními důstojníky.