K 70. výročí přijetí Mnichovské dohody proti ČSR

Dr. J. Groušl

Od zářijových událostí roku 1938 nás dělí již 70 let. V tomto období se u nás i ve světě odehrálo tolik, nač by v jiných dějinných obdobích sotva stačila celá staletí. Došlo k nacistické okupaci Československa a ke vzniku druhé světové války. Byl poražen německý hitlerovský fašismus a úplně se změnil politický obraz světa.

                Sovětský svaz svou úlohou při porážce fašistického Německa dosáhl obrovského vzestupu. Došlo k rozvoji zemí střední, východní a jihovýchodní Evropy. Vznikly země Třetího světa.

                Na druhé straně imperialistické státy vyvolávaly ozbrojené střety, aby zastavily snahy širokých vrstev obyvatelstva o utváření lepších životních podmínek. Na konci 90. let minulého století začalo docházet k revizi progresivního vývoje a dochází k novému náporu světového imperialismu, který dosáhl dalšího vývojového stupně.

                Rozpadlo se Československo, Sovětský svaz, Jugoslávie. Na území všech světadílů vznikají nebezpečné ozbrojené konflikty či války. Nepřehlédnutelná je proto myšlenka Karla Kosíka již z počátku 90. let, když říká:

_________________________________________________________________

Vydala Historická a dokumentační komise Národní rady Klubu českého pohraničí jako publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, červen, 2008.

"Kdo chce pochopit podstatu dvacátého století, nemůže přehlédnout, že období 1914 až 1989 je jednou zdlouhavou, krutou, špinavou válkou". Kosík předčasně odešel a nemohl zažít skutečnost, že po roce 1989 se svět utápí ve válkách ještě více.

                Obraz dějin není stálý, neustále se vyvíjí a mění. Objevují se otázky, na které je třeba hledat nové odpovědi. To se týká i výkladu událostí, které vedly Velkou Británii a Francii roku 1938 k nesplnění svých smluvních spojeneckých závazků vůči Československu. Svou ústupovou taktikou vůči Hitlerovi dospěly ke zradě Československa a k vytváření podmínek pro vznik druhé světové války.

                Násilím vynucená Mnichovská smlouva vedla k okleštění a nakonec i k okupaci Československa, které bylo rozbito. Již v průběhu druhé světové války mocnosti protihitlerovské koalice tuto smlouvu odmítly. Její neplatnost uznal i jeden z nástupnických států poraženého Německa - Německá demokratická republika. Druhý německý stát - Spolková republika Německo - trvá na její platnosti a své stanovisko nezměnila ani po sjednocení obou německých států.

                Změnu ve stanovisku německé vlády nepřinesla ani jednání německé a české vlády v devadesátých letech, které vyústilo v podpis společné deklarace. Ta je krokem zpět. Česká strana hanebně po roce 1989 ustoupila.

                Představitelé našich vlád opakovaně tvrdí, že tak výborné vztahy mezi našimi národy nikdy neexistovaly. Ani jim příliš nevadilo, že tehdejší německý kancléř  Helmuth Kohl ihned po podpisu česko-německé deklarace v Praze v roce 1997 řekl, že deklarace neřeší majetkové vztahy. Jsme tedy neustále středem útoku německých nacionalistů, spolků odsunutých Němců. Německá vláda jejich stanoviska odporující Postupimi a poválečnému vývoji ještě podporuje, toleruje a vytváří pro ně nežádoucí prostor.

                Oproti předválečnému vývoji vytvořila se v naší republice vlivná a četná skupina českých politiků a publicistů, kteří požadavky spolků odsunutých Němců a nacionalistů podporují. Připojili se ke zkreslování dějin německými ideology, dochází k revizi poválečného vývoje a vše pokrokové je vykládáno lživě. Byl k tomu dokonce vytvořen i zvláštní institut.

                Kdysi jsme pokládali události kolem podpisu Mnichovské smlouvy za vyjasněné alespoň v těch základních věcech. Nyní se objevují snahy v Německu směřující k takovému výkladu Mnichova 1938, který by dále umožňoval realizovat různé tlaky na ČR.

                Mnichov 1938 je v současné době nejdůležitější historickou událostí v našich dějinách a je naším úkolem přispívat k jeho pravdivému objasnění.

                Pro český národ tragické události září 1938 jsou součástí dlouhodobého procesu. Někteří historici hledají kořeny už v konci 18. století, kdy Češi poprvé vystoupili jako společná politická síla.  Jejich zformování v organizované hnutí vedlo také ke sjednocení německých politiků na českém území. Zájmy obou byly protichůdné. Se slábnutím Rakousko-Uherska se čeští Němci stále více orientovali na Německo, zvláště po jeho sjednocení v roce 1871.

                Po tomto roce docházelo často mezi Čechy a Němci v Čechách ke konfliktům. Mezi německými občany získávalo vliv tzv. velkoněmectví, jehož cílem bylo spojení všech Němců v jeden stát. Němci v Čechách po vzniku ČSR v  roce 1918 odmítli tento nový státní útvar. Odmítají ho dodnes. Odmítli i poválečné uspořádání Evropy. Po pokusech o vytvoření samostatných německých provincií v pohraničních územích a následně i po generální stávce 4. března 1919 se situace uklidnila.

                Československá vláda se pokoušela domluvit se všemi menšinami, nejenom německou. Německá menšina měla v ČSR ta nejširší občanská práva, měla zastoupení v parlamentu i ve vládě.

                Na vývoj v Československu měla značný vliv situace v celé Evropě. Určitě větší, než se dosud udával. Zlomem se stal vznik světové hospodářské krize v roce 1929. Nezaměstnaností byly postiženy především oblasti s lehkým průmyslem. Tedy textil a sklářství. V nich nejvíce pracovalo německé obyvatelstvo, na které hospodářská krize doléhala daleko tíživěji než na ostatní části země.

                A toho dovedli němečtí nacionalisté řádně využít. Vina podle nich byla nikoli na hospodářském poklesu v kapitalistické společnosti, ale na českém národě, na pražské vládě.

                Po nástupu Hitlera v sousedním Německu se vztahy mezi oběma státy dále komplikovaly. V Československu vzrostla síla Německé nacionální dělnické strany. Ta byla podporována německými fašisty a byly jí dokázány protistátní styky s fašistickým Německem.

                               Dne 16. května 1935 byla uzavřena po dlouhých jednáních Československo-sovětská smlouva. Vláda ČSR v ní spatřovala posílení postavení republiky vůči fašistickému Německu, zatímco fašistické Německo v uvedené smlouvě spatřovalo ohrožení svých mocenských zájmů. Široká občanská veřejnost v ČSR smlouvu uvítala. Během roku 1937 se Československo pokoušelo obnovit jednání s Německem. Tyto snahy ale byly Německem odmítány. Hitler trval na splnění požadavků, které předkládal vůdce sudetských Němců Henlein. Mezi nimi bylo i zrušení smluvních vztahů se Sovětským svazem.

                V agresivních plánech fašistického Německa, v politice Hitlera a jeho vyznavačů v ČSR hrála velkou roli často opakovaná myšlenka Bismarca, že kdo je pánem Čech, je pánem Evropy. Pro úplnost si dovolím připomenout celou situaci:

"Kdokoli je pánem Čech, je pánem Evropy. Evropa tudíž nesmí připustit, aby tam vládl jiný národ než český, protože tento národ se nesnaží o nadvládu nad jinými. Hranice Čech jsou zárukou evropské bezpečnosti a ten, kdo jimi pohne, uvede Evropu do neštěstí". Tolik citace Bismarca.

                Fašistické Německo si poučení nevzalo a prohrálo. Bohužel si poučení nebere ani současná generace, ani současní mnozí politici.

                Na základě podobných myšlenek začalo fašistické Německo od poloviny 30. let uvažovat o vojenské ozbrojené akci proti ČSR. Henleinova strana v ČSR se postupně přeměňovala v pátou kolonu fašistického Německa. Stále více vlivu tam získávali protičeskoslovenští extremisté v čele s K. H. Frankem. Ten již na jaře 1937 vyslovil požadavek - cituji: "řešit sudetoněmeckou otázku ozbrojeným zásahem Německa proti Československu".

                Henlein ve svém dopise Hitlerovi 19. listopadu 1937 napsal, že "v srdci netoužím po ničem tak horoucně, jako po včlenění sudetoněmeckého území, ba celé oblasti Čech, Moravy a Slezska do říše".

                V tomto období se už jasně ukazovalo, že Československo nenachází ochranu u svých spojenců - u Velké Británie a Francie. Britské vládní kruhy měly dokonce přímý kontakt s Henleinovou stranou. V Londýně se nejdříve ukazovalo, že se sudetoněmecká otázka přeměňuje v otázku mezinárodní. Postavení Francie neustále sláblo, vnitropoliticky se neustále zmítala v konfliktech. Zvětšovala se její závislost na Británii. Projevovalo se to nejen ve vztazích k Československu, ale i k boji španělských demokratů proti Frankovu režimu.

                Dne 12. března 1938 připojil Hitler bez protestů západních vlád k německé říši Rakousko. A současně začal připravovat vojenské přepadení Československa. Zároveň začal ohromný propagandistický a diplomatický útok na Československo. Důsledkem bylo, že vláda ČSR ustupovala. Byla oživena otázka možné vojenské pomoci ze strany Sovětského svazu. Tato vláda ještě v září 1938 potvrdila, že poskytne Československu pomoc, pokud to podle smluvních závazků provede i vláda francouzská. Někteří západní politici s radostí očekávali, že vznikne německo - sovětský konflikt, který povede k likvidaci Sovětského svazu.

                Jestliže uvádíme, že Francie a Velká Británie se rozhodly nesplnit své spojenecké smluvní závazky vůči Československu, není možné ponechat stranou postoj a stanovisko USA.

                Neustále se zdůrazňuje nevměšování USA do událostí v Evropě. Po skončení druhé světové války byly k dispozici doklady o jednání německých fašistických emisarů s americkými politiky. Nejenom tehdejšího velvyslance USA v Londýně Kennedyho, ale i velvyslance v Paříži W. Bullita.

                V průběhu zářijových dní, konkrétně 9. září 1938 prezident USA Roosevelt prohlásil - cituji:

"Spojené státy nepodporují frontu protihitlerovských demokracií, a ti, kteří spoléhají na pomoc Spojených států v případě války v Evropě se úplně mýlí ... Zařadit Spojené státy do francouzsko-britské fronty proti Hitlerovi je stoprocentně nesprávnou interpretací politických zpravodajů." (Podle: K diplomatickému pozadí Mnichova, s. 234.)

                Poukazem na uvedené stanovisko prezidenta USA nechceme snižovat jeho pozdější úsilí a přínos k porážce německého fašismu v Evropě. Ale v roce 1938 jeho řeč vzbudila v celém světě nesmírný ohlas a nutně posílila pozici Hitlera a fašistického Německa. USA se tak tehdy postavily po bok Francie a V. Británie v jejich ústupové politice vůči Německu a mají stejný podíl na vzniku druhé světové války.

                Tato ústupová politika kulminovala v útok německých fašistů proti Československu. Dne 29. září 1938 po dlouhých jednáních se sešly obě západní velmoci se zástupci Německa a Itálie v Mnichově.

                A tam bez přítomnosti Československa se dohodly o uloupení jeho pohraničního území. A to ve prospěch fašistického Německa. Československo bylo zrazeno a to zákeřným způsobem. Jednání o nás bez nás vyjadřovalo a vyjadřuje vše, co poškodilo naši republiku. Rozhodnutí z Mnichova bylo sděleno československým zástupcům britským diplomatem těmito slovy:

"Kdybyste to nepřijali, tedy to znamená, že si to budete vyřizovat sami s Německem. Francouzi snad vám to řeknou hezčími frázemi, ale věřte mi, jsou stejného názoru s námi."

                Mnoho aspektů a poznatků ukazuje, že proti německému diktátu z Mnichova, teroristického charakteru, se mělo Československo bránit vojensky. Vysoká morálka národa a odhodlání bránit republiku se zbraní v ruce se projevit nemohla. Zastáváme názor, že to byla závažná strategická chyba ze strany tehdejšího vedení ČSR.

                Mnichovský diktát považujeme za neplatný od samotného počátku. Bylo ho dosaženo pod hrozbou síly.

                Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN z roku 1973 označuje a kvalifikuje mnichovskou dohodu "vzhledem ke svým vzájemným vztahům podle této smlouvy za nulitní."

                V lednu 1997 přinesly Lidové noviny tuto poznámku Václava Bělohradského. Cituji: "Sudetští Němci oficiálně vyhlašují, že se s odsunem nikdy nesmíří, proto odvolání odsunu a prohlášení Beneše za zločince je pro ně podmínkou smíření. Tento aspekt slova smíření je v textu deklarace zcela zamlčen." Odmítavé stanovisko proti Mnichovu 1938 není v česko-německé deklaraci z roku 1997 obsaženo.

Je velmi znepokojující, když tak velký stát jako SRN zaujímá proti ČR postoje, které určitě nelze nazvat přátelskými. Není to náhoda, ani omyl, jde o záměr. Plným právem si můžeme myslet, že Česká republika po rozpadu Jugoslávie se jeví jako nejslabší článek, na němž lze vyzkoušet možnosti revize výsledků druhé světové války. A tím i oživování různých spekulativních názorů v Německu na Mnichov 1938.

                Německo projevuje mocenské záměry velmi konkrétně. Jde o záměr vybudování Velké Evropské unie se svým superstátem, kde by Německo zaujímalo vedoucí pozice. Jejich pojem "evropanství" nahrazuje Hitlerův plán "nové Evropy". Česká republika má být i do budoucnosti oslabována projekty euroregionů. To má směřovat k odtrhování pohraničních území od České republiky, od centrální moci.

                V německé literatuře, ale hlavně v její části ovlivňované spolky odsunutých Němců je téma Mnichov 1938 stále živé. V posledním období se mu dostává zvýšené pozornosti. Mnichovská dohoda je často označována jako realizace opožděného práva na sebeurčení, za nápravu bezpráví, které prý bylo Čechy pácháno na Němcích po roce 1918, v roce 1919 a dále. Čechům je vytýkáno, že realizace sebeurčení byla provedena v době, kdy v Německu vládl fašismus a diktátor Hitler.

                O mnohých věcech publicisté z řad spolku odsunutých Němců nemluví. Že Mnichovský diktát z roku 1938 odporoval a odporuje mezinárodnímu právu. Zamlčuje se, že dohoda mezi Hitlerem a Henleinem z 28. března 1938 vedla k teroristickým akcím proti našim občanům v pohraničí. Dne 17. září 1938 rozhodl Hitler se souhlasem Henleina o vytvoření ozbrojených formací pro teroristické akce proti našemu pohraničí. Tisíce Němců z ČSR přecházely do Německa. Odtud se vraceli se zbraněmi. Podle německých zdrojů Freikorps sdružovaly 10-15 tisíc mužů.

                Německý publicista Dr. Rudolf Beckmann uvádí, že válečný stav mezi ČSR a Německem začal již 17. září 1938, kdy Hitler dal pokyn k napadení Československa. Ve své publikaci "Československo ve světle mezinárodního práva" z roku 1948 uvádí, že Mnichovská dohoda se stala neplatnou na základě mezinárodní právní zásady postliminia. Podle ní původní stav se samo sebou obnovuje a odtržené území se dostane ihned pod dřívější státní moc.

                Poučení z tzv. Mnichovské dohody, přizpůsobené konkrétním mezinárodněpolitickým podmínkám a situacím se cituje dodnes po celém světě. Stalo se součástí politologického názvosloví. Je zevšeobecňujícím pojmem pro celou kategorii státnických omylů, hlavně však pro ústupovou politiku porušovatelům mezinárodního práva.

                V současné době můžeme sledovat použití této metody na tragickém rozbití Jugoslávie i na snahách proti vůli svobodného státu SRBSKO odtrhnout jeho část území - Kosovo. Právem europoslanec Kohlíček 20. února 2008 v závěru svého vystoupení v Evropském parlamentu skončil zvoláním: "Styďte se Mnichované!" (Haló noviny, 23.2.2008, s.7.)

                Je hanbou současné naší vládní garnitury, že se přidala na stranu mnichovanů. Přesto, že český národ utrpěl Mnichovem 1938 nenahraditelné a snad i nezapomenutelné ztráty a škody. Přitom to byli právě Jihoslované, kteří v oněch pro nás těžkých kritických dnech v září 1938 nám nabídli 60 000 ozbrojených mužů, připravených a odhodlaných nám pomoci bránit republiku se zbraní v ruce.

                Mnichovanstvím tedy rozumíme politiku přímé i nepřímé podpory a ústupků fašistickým agresorům, ale i těm, co přišli a přicházejí po nich. Podle Karla Kosíka jde o následující:

"Mnichovanství je zvláštní koexistence agresivního zla a krátkozrakého kapitulantství. Doprovodným znakem této koexistence je nestoudnost: agresor i kapitulant ztratili stud a svorně se dožadují s naprostou samozřejmostí oběti ... Výsledkem je smír se zlem, panství zla jako normálnost. Mnichovanství = triáda agresivity, kapitulantství a nestoudnosti." (Masarykova idea čsl. státnosti ve světle kritiky dějin, s.139.)

                24. března 2008 v televizním pořadu moderátora Moravce nám mnichovanství chtěl připomenout Václav Havel. Ten, který má vrcholný podíl na zániku samostatného Československa, ten, který dal tak obrovský podnět k útokům německých revanšistů na ČR za odsun Němců. Když mluvil o americkém radaru na našem území, nazval odpůrce radaru "mnichovany". Většina českého národa je tedy podle Václava Havla v kategorii jeho zrádců.

Američanům prý musíme být vděční za ustavení Československa v roce 1918, za porážku Hitlera, za porážku komunismu. A nyní jim nechceme dovolit ani takovou maličkost, jako je jejich radar.

                Srovnáváme-li výroky Havla s obsahem mnichovanství podle Kosíka a jiných vidíme, že Mnichovan se brání obviňováním z mnichovanství jiného, nyní dokonce větší část národa. Je vůbec možné, že takovíto lidé reprezentují český národ?

                V této souvislosti nás samozřejmě hned musí napadnout jiná otázka: potřebujeme v období globalizace skutečně národ? Aniž bychom toto chtěli dalekosáhle rozvíjet, vyslovujeme názor, že rozvoj lidské osobnosti je vždy závislý na příslušnosti k určité kultuře. Kde není jazyka a vědomí kulturní sounáležitosti, vysychá všechno, co je lidské. Unifikace vlivem současné masmediální světové produkce znamená hrozbu pro každý národ, zvláště pro ty menší.

                Současný politický vývoj vidíme jako útok na humanismus, svobodu na samotnou existenci českého národa. Právě při připomenutí mnichovské tragédie vyslovujeme názor, že současný vývoj chápeme jako pokus o likvidaci všeho českého a tím uvržení našich občanů do beznaděje a nicoty. Zmíněný Kosík na to vše upozorňoval těmito slovy:

"... Rychleji než výroba a životní úroveň vzrůstá a šíří se jako mor globalizační doby - prázdnota. Prázdnota a ztráta životního smyslu jsou hlavním dlouhodobým ohrožením soudobého lidstva ..."

                Mnichovem začalo období druhé světové války, kterou vyvolalo fašistické Německo. Zdálo se, že jeho porážkou v roce 1945 končí jeho éra. Na desítkách příkladů můžeme ukazovat a dokazovat, jak po roce 1989 dochází k jeho renesanci. Neofašismus se šíří z Německa k nám, do Polska, do všech zemí NATO a EU. Neofašismus a jeho organizace v ČR volně vystupují, organizují pochody, srazy. Mají prostor ve sdělovacích prostředcích. V ČR byl dokonce v češtině vydán Hitlerův "Mein Kampf".

                Zběsilé útoky proti jinak smýšlejícím lidem v ČR, zvláště proti levici vytvářejí pro neofašismus potřebný prostor. Dochází k rehabilitaci fašismu, jeho historie. Hlavní programová platforma politické pravice a neofašistů spočívá ve srovnávání fašismu a socialismu na stejné úrovni. Zaznívají hlasy o dvou stejných totalitách. Byla k tomu dokonce vytvořena nová instituce. Budou prý bádat nad tzv. totalitní minulostí. Ale hned vedle k nově organizovanému neofašismu v ČR se jen přihlíží.

                Nebojme se otevřeně říci, že český národ nebyl od konce Druhé světové války nikdy tak ohrožen fašistickou ideologií jako nyní. V roce 70. výročí německého diktátu z Mnichova se lidem vnucuje názor, že Mnichovská dohoda nebyla tak špatná, spíše potřebná, protože Masaryk a Beneš vzali Němcům v roce 1918 jejich vlast.

                Nové vlny germanizace ve východní politice sjednoceného Německa využívají širokých struktur NATO a EU k tomu, aby mocenské kroky Německo realizovalo v zákrytu těchto struktur. Takové příznivé podmínky pro Německo nikdy dříve neexistovaly. Pangermánská ideologie v podobě prudké aktivizace neofašismu v ČR, a nejen v ČR je zaměřována na potlačování všeho českého.

                59. sraz spolků odsunutých Němců v Norimberku v květnu 2008 potvrdil, že jejich nepřátelství k ČR se nemění. Útočí na československé ústavní dekrety z roku 1945, na odsun Němců. V Norimberku to byl např. Petr Uhl. Proněmeckou základnu si Německo buduje v ČR.

                Klub českého pohraničí s ostatními vlasteneckými organizacemi v ČR bude i nadále důsledně bojovat proti všem projevům germanizace. Mnichov 1938 je pro nás pro všechny varující i dnes.

                Největší nebezpečí pro náš národ vytvářejí ti, kteří jsou sice Čechy, ale uvolňují prostor pro šíření revanšistických a neofašistických myšlenek a nakonec i metod. Mají k tomu velmi vhodné podmínky. Roste počet chudých, zvyšuje se kriminalita. Zejména mladí lidé frustrovaní falešnou demokracií, která jim současně bere lidská práva, vyhledávají východiska v pravičáckém extremismu. Fašistické Německo je jim prezentováno ve falešných obrazech a socialistické období jako éra všeho špatného.

                KČP a další vlastenecké organizace musí více integrovat své úsilí v boji proti germanizaci. Zvláště v podmínkách schengenského prostoru.

                Sedmdesáté výročí Mnichova 1938 varuje nejen historicky, ale také aktuálně i ve směru do budoucnosti. Nové podoby germanizace ukazují na dva hlavní směry politického a myšlenkového působení. Jednak zevnitř  ČR a to v koordinaci s působením ze SRN, zejména z Bavorska. Vládní úrovně v obou zemích a také část ústavní úrovně tomu vytvářejí větší prostor než dříve. Hlavní pozornost vedení spolků odsunutých Němců se nyní soustřeďuje na zrušení československých ústavních dekretů z roku 1945 a tím na otevřenou revizi poválečného vývoje v Evropě.

                Je to velmi nebezpečný kurs. Bezprostředním záměrem vedení uvedených spolků je navázat a vést s vládou ČR přímý dialog. To by také znamenalo uznat tyto spolky jako rovnoprávný subjekt ve vztazích s vládou ČR. Pak by se mělo "jednat" o uvedených dekretech a dalších otázkách.

                Centrum proti vyhánění v Berlíně je nebezpečný počin revanšistů pro budoucí období. Nové německé generace mají opět dostat myšlenkovou potravu pro nový revanš ve staronové strategické koncepci "Drang nach Osten".

                V působení proti ČR se vedení spolků odsunutých Němců bude napříště výrazněji věnovat kulturní politice a celé kulturní oblasti ve vztazích Německo-ČR. V takové oblasti je pro "nás Němce více možností, jak ovlivňovat myšlení mladých občanů v ČR". Zdůrazňuje bavorský premiér Günter Beckstein.

                Český národ má velké historické pokrokové tradice. Nezapomínejme na to. Šiřme památku a úctu k těm, kteří stáli vždy na straně pokroku a demokracie. Nezapomínejme na naše občany, vyhnané ze svých domovů německými teroristy a bandity po Mnichovu 1938. Budeme ctít odkaz všech bojovníků proti německému fašismu.

                V boji proti germanizaci musíme rozhodněji než dosud počítat s novým mnichovanstvím uvnitř České republiky.

                Nenechme se zlomit některými negativními rysy v současné společnosti a dívejme se racionálně na další vývoj našeho národa a společnosti.