PhDr. Eva Hahnová
Mnichovské události se nezapsaly pouze do kolektivní paměti českého národa. Se zmínkami o nich se setkáváme v každém líčení moderních evropských dějin, protože se odehrály za dramatických měsíců v předvečer druhé světové války. Pojem "Mnichov" se dokonce stal oblíbenou metaforou publicistů a politiků na celém světě, sloužící zdánlivě jako zkratka k dorozumívání o současném mezinárodněpolitickém dění. Při důkladnějším pohledu na jeho užívání však zjistíme, že se takto přenášené asociace případ od případu liší, ba že dokonce ani některé základní historické informace o tehdejším dění nejsou dodnes všeobecně známé.
Z perspektivy historika je užívání odkazů na minulost v analýzách současného politického dění problematické. Proměňuje totiž zlomky historických informací v rétorické šifry, kterých může užívat a zneužívat kdokoli, kdykoli a jakkoli.1 Metaforou "Mnichov" se na příklad oháněli po desetiletí komunističtí agitátoři v Československu, odsuzujíce údajnou zbabělost buržoazních politiků. V (sudeto)německé propagandě poplatné nacionálně socialistickým tradicím zase prý "Mnichov" dokazuje, že Československo byl chybně koncipovaný, a proto od samého počátku ke svému zániku odsouzený stát, který se v roce 1938 rozpadl, protože se rozpadnout musel. Mezi těmito extrémními příklady zneužívání metafory "Mnichov" se objevují četné variace. Často bývá připomínána a odsuzována britsko-francouzská politika appeasementu či zmiňováno jméno Neville Chamberlain, jako by kolébkou mnichovských událostí bylo jeho přání vycházet vstříc Hitlerovi. Nejnovějšímu francouzskému románu o Mnichovu od Georgese-Marca Benamoua se dokonce dostává ocenění jako "zejména dnes" aktuálnímu dílu, které prý "ukazuje, kam až může vést hanebná politika ustupování agresi a porušování mezinárodního práva".2 V současných diskusích o Kosovu či Jižní Osetii užívají komentátoři metafory "Mnichov" někdy způsobem až zcela nesrozumitelným. Václav Havel např. považuje srovnání "Mnichova 1938" s Kosovem za chybné a doporučuje jiné: Kosovo je jiný případ, prohlásil Havel, to prý by se mělo srovnávat s Čečenskem, ale silnou analogii s "Mnichovem" má podle něj situace v Gruzii.3 Šifry "Mnichov" je dnes užíváno i jako prostředku ke srovnávání Saddáma Husajna či Vladimíra Putina s Hitlerem, ale objevuje se také v souvislosti s bin Ládinem a tzv. válkou proti terorismu. V českém kontextu se mluví o "Mnichovu" v souvislosti s rozjímáním o českém národním charakteru, ale ani historici jako Jan Tesař, autor knihy Mnichovský komplex - Jeho příčiny a důsledky (Praha 2000), přitom nevěnují téměř žádnou pozornost empirickému objasnění a vysvětlení toho, co se tehdy v Československu vlastně odehrálo. Obliba odkazů na "Mnichov 1938" by mohla vzbudit dojem, že jde o události dobře známé, vědecky probádané a vyjasněné, čili historicky vysvětlené. Šlo ale tehdy skutečně o menšinový konflikt, kterého zneužil diktátor sousedního státu v důsledku zbabělosti evropských státníků, jak běžné odkazy na "Mnichov" naznačují?
Popularita metafory "Mnichov" bezesporu pramení ze skutečnosti, že se jedná o dramatické události celo evropského rozsahu, v nichž sehrály důležitou roli i vlády tehdejších velmocí. Pro historika však vede tato popularita k pozoruhodnému problému: Závažnost tehdejších událostí a dodnes časté odkazy na ně mají za následek velké bohatství historické literatury, pramenných edicí, detailních studií a interpretací.4 Protože se ale jedná o dramatické události, dotýkající se nejen Československa, ale celé Evropy, jde o dodnes vysoce zpolitizované téma. Proto se setkáváme právě na tomto poli historického bádání s neobyčejnou diskrepancí mezi repetitivní interpretační šablonovitostí na jedné straně a s nepřehledným množstvím útržků detailních informací na straně druhé. Dokonce i otázka, proč se vnitropolitické dění Československa vůbec stalo předmětem jednání evropských velmocí, upadla v běžných formách vzpomínání na "Mnichov" v zapomenutí.
Velké množství uveřejněných dokumentů a detailních studií totiž nezaručuje, že si historici, natož široká veřejnost, mohou udělat alespoň v míře běžné racionality adekvátní obraz historických událostí, či dokonce dospět k jejich vysvětlení. Za oslňujícím množstvím informací se často skrývají zcela prostoduché a bezobsažné interpretační fráze, či dokonce někdy až vulgárně zmanipulované lži - vzpomeňme jen na politickou instrumentalizaci historiografie v moderních diktaturách nebo dnes aktuální téma vyvracení holocaustu: i autoři, kteří nacistické vraždění židů popírají, se ohánějí zdánlivě vědecky stylizovanými argumenty... "Mnichov 1938" sice nikdo nepopírá, ale i přesto, že se vzpomínání na mnichovské události stalo předmětem velkého veřejného zájmu, a dokonce světoznámou populární metaforou, existují dodnes i v odborné literatuře faktografické mezery, a proto jsou četné otázky dodnes nevyjasněny. Příčinou tohoto neutěšeného stavu historického výzkumu je skutečnost, že v odborné literatuře bývají častěji prezentovány věty interpretativní než věty informativní.
Tento problém lze ilustrovat na následujícím příkladu. V souvislosti s "Mnichovem" bývá často řeč o hospodářské krizi a sociálních problémech v českém pohraničí. Ve výkladu Společné česko-německé komise historiků z roku 1996 je věnováno těmto problémům více prostoru než mnichovským událostem samotným: "Když však v neztenčené míře nezaměstnanost trvala a dezorientovala lidi, počalo se vzmáhat sjednocovací nacionální hnutí nazvané ,Sudetendeutsche Heimatfront' (SHF: Sudetoněmecká vlastenecká fronta) pod vedením Konrada Henleina." Ten prý "se svou stranou zpočátku usiloval o autonomistické řešení", ale "působil od roku 1937 jako Hitlerův aktivní po mocník. "5 Z tohoto textu plyne, že sudetoněmečtí přívrženci Henleina údajně kvůli hospodářské nouzi podporovali politika, jehož cíle neznali a nesdíleli a který ani sám jako by nevěděl, co chce. Otázkám, proč a jak měl Henlein opustit své "autonomistické cíle" a stát se Hitlerovým "pomocníkem"6 a jak na změnu jeho politiky reagovali jeho spolupracovníci a jeho voliči, autoři nevěnovali vůbec žádnou pozornost.
Podobně vágním způsobem bývá role Henleinovy strany v mnichovských událostech vysvětlována často. Známý sudetoněmecký historik Hans Lemberg formuluje svůj výklad následujícími slovy:
"Vznik Sudetoněmecké vlastenecké fronty v roce 1933 a fenomenální vítězství této strany v r. 1935 lze vysvětlit celým souborem příčin, především světovou hospodářskou krizí a přitažlivostí hitlerovského Německa, v neposlední řadě v otázce trhu práce, příčinou bylo však též zklamání nad údajně neplodnou oportunní politikou německých aktivistických stran. ''7
Upevněná interpretační šablona odkazů na "hospodářskou krizi" jako údajnou příčinu vývoje vedoucího k mnichovským událostem se objevuje v literatuře nejrůznější provenience a bývá pouze od autora k autorovi doplňována jakýmsi místním a dobovým koloritem. V české literatuře bývá kromě hospodářské krize a údajně náhlého nárůstu nacionalismu po Hitlerově převzetí moci v sousedním Německu s oblibou uvažováno o psychologických problémech německé společnosti v Československu. V německé literatuře se zase často píše o údajném útisku německé menšiny za první republiky a neúspěšných pokusech sudetoněmeckých politiků dosáhnout svých cílů: "U sudetských Němců narůstalo v letech 1930-1933 zklamání, což bylo podníceno katastrofálními důsledky hospodářské krize a nepatrnými úspěchy, které přinesla účast sudetoněmeckých stran ve vládě snahám prosadit národní samosprávu a právo na politické spolurozhodování. "8
Historie a role sudetoněmeckého hnutí v mnichovských událostech bývá opomíjena, byť právě to bylo jejich ohniskem. O jednotlivých meznících dění v Československu v létě 1938 se obvykle nedozvídáme téměř vůbec nic. Do popředí bývají stavěny spekulace o motivech signatářů mnichovské dohody a její mezinárodněpolitické následky. Dokonce i tak závažné informace, jako byl odchod desetitisíců sudetoněmeckých politiků a aktivistů z Československa do Německa v létě 1938, jsou málo známy. I o založení a působení sudetoněmeckých vojenských jednotek Sudetendeutsches Freikorps mezi 17. zářím a 1. říjnem 1938, kterému ve dvou týdnech před mnichovskou konferencí padly za oběť životy zatím neznámého počtu československých občanů - podle tehdejších německých údajů jich bylo 1109 - se zatím jen velmi málo ví. O politickém myšlení a rétorice Konrada Henleina a jeho strany se český čtenář neznalý němčiny dnes nemůže informovat, protože k tomu potřebné pramenné texty nebyly až na výjimky nikdy přeloženy do češtiny. O roli německých a rakouských kulturně politických organizací v šíření antidemokratické a velkoněmecké propagandy v letech první republiky se v české literatuře nelze informovat, a její vliv na politické smýšlení německého obyvatelstva proto nebývá ani zmiňován. Totéž platí o významu tzv. hnědé sítě nacistických agentů, jak němečtí emigrovavší antifašisté nazvali detailní studii10 o příslušnících německých tajných služeb, kteří působili od roku 1933 v celé Evropě a obzvlášť intenzivně v ČSR. Dokonce i role sudetoněmecké nacistické strany, která působila v letech 1920-1933 na půdě československého parlamentu a stála i u kolébky vzniku SHF Konrada Henleina v roce 1933, byla zatím historiky zanedbána. Již těchto několik příkladů ukazuje, jak málo jsou známy četné aspekty tehdejšího vývoje, které pomohou vysvětlit mnichovské události jasněji než psychologizující úvahy o následcích hospodářské krize či údajných emocionálních náladách českého a německého národa.
Mnichovské události nebyly vnitropolitickým konfliktem demokratického Československa, a jejich příčinu proto ani nelze nalézt v dějinách tohoto státu. Zároveň by ale bylo chybné redukovat obraz těchto událostí na rozhodování tehdejšího německého "vůdce" Adolfa Hitlera, či dokonce britské a francouzské vlády. V českých zemích docházelo, jak známo ze starých kronik i moderních historických studií, po staletí ke konfliktům mezi českou většinou a německou menšinou, ale situace v létě 1938 se jim nepodobala. Bez vměšování nacistického Německa do vnitropolitického života Československa by k "Mnichovu" nedošlo, ohniskem mnichovských událostí však nebyl Hitler, nýbrž Sudetoněmecká strana. Bez její činnosti a popularity by k Mnichovu nedošlo. Příčinou nejasností při užívání odkazů na "Mnichov" je nedostatek informací o dějinách této strany.
Jak vysvětlit skutečnost, že Sudetoněmecká strana (SdP), která byla založena 1933 tehdy neznámým učitelem tělocviku z Aše Konradem Henleinem, o dva roky později dokázala získat ve svobodných volbách dvě třetiny, a v komunálních volbách na jaře 1938 dokonce až 90 procent hlasů německé menšiny? Obvyklé odkazy na "narůstání nacionalistických tendencí v německém prostředí", které byly údajně "živeny sociálními problémy, ale v podstatě se v nich odrážel nástup nacismus k moci v sousedním Německu", jak se učí čeští školáci,11 totiž tak neobvyklé výsledky svobodných voleb nevysvětlují. Ve výmarské republice potřebovala NSDAP dlouhá léta postupného růstu popularity a nikdy nezískala ani polovinu volebních hlasů. Navíc čeká na vysvětlení také skutečnost, že se SdP hlásila do léta 1938 k demokratickým praktikám československého politického systému, ale po „Mnichovu" naráz splynula s NSDAP, aniž bychom nacházeli stopy jakéhokoli odporu mezi jejími přívrženci. Politici jak známo často mění své postoje, ale jiné příklady tak radikálního obratu celé jedné politické strany z historie známy nejsou.
Klíč k vysvětlení těchto záhad nabízí dodnes málo známá skutečnost, na kterou poukázal sudetoněmecký politik Rudolf Jung (1882-1945) již v roce 1923: "Kolébka německého nacionálněsocialistického hnutí stála v sudetských zemích bývalého Rakouska".12 Jung měl na mysli české země, a nemýlil se. Jeho zjištění zatím ale nebývá náležitě zohledňováno v souvislosti s mnichovskými událostmi, byť se jedná o základní kámen k jejich pochopení.
Sudetoněmecká strana v kontextu tzv. německé otázky
Z německé perspektivy se historie SdP jeví srozumitelněji než z perspektivy české. To neznamená, že by němečtí historici objasnili a vysvětlili mnichovské události lépe než historici čeští; v německé historiografii dominují stále ještě pokusy o stylizaci sudetoněmeckého hnutí jako reakce na údajné české křivdy.13 Pojem "německá perspektiva" totiž neoznačuje národnost autora té či oné studie, nýbrž úhel pohledu a kontextu předmětu bádání. Historie SdP z let 1933-1938 měla dramatické následky pro české dějiny, a proto si Češi všímají především těchto let. Z německé perspektivy jsou léta 1933-1938 pouze jednou krátkou kapitolou v dějinách dlouhodobějšího sudetoněmeckého politického hnutí, a právě tento pohled na "Mnichov" nabízí vysvětlení mnohých, v české literatuře zatím otevřených otázek.
Z české perspektivy byly z pochopitelných důvodů cíle a požadavky sudetoněmeckého hnutí vnímány často jako součást menšinových konfliktů, i když jeho nositelé se sami nikdy jako národnostní menšina nechápali. Sudetoněmecká literatura vždy odmítala a dodnes odmítá, aby byli sudetští Němci označováni jako "německá menšina". Pojem sudetští Němci vychází z představy, že jde o specifickou národnostní skupinu (Volksgruppe) či kmen (Stamm) německého národa, podobně jako bývají v běžné německé rétorice označování Bavoři či Švábové. Označení sudetští Němci se poprvé objevuje v němčině jako slovní novotvar v roce 1903, a to nikoli jako vymezení německého obyvatelstva ve vztahu k českým sousedům. Tehdy šlo o pokus popsat rozdíly mezi tzv. národnostním charakterem různých skupin německého obyvatelstva habsburské monarchie, a to mezi tzv. sudetskými a tzv. alpskými Němci.14 K zastáncům této myšlenky se nikdy nehlásili všichni příslušníci německé menšiny v českých zemích, protože pouze někteří z nich se považovali, tak jako přívrženci sudetoněmeckého hnutí, za příslušníky německého národa, a nikoli za spoluobčany národa českého v jedné společně sdílené vlasti českých zemÍ. Tato informace je pro vysvětlení mnichovských událostí důležitá, protože ukazuje, že k "Mnichovu 1938" nedošlo ani následkem krátkodobých politických konfliktů, že ale ani nelze nalézt jeho příčiny v dějinách českých zemí či v česko-německých vztazích. Jde totiž o problém vysvětlitelný pouze v kontextu dějin německých.
Protože se příslušníci sudetoněmeckého hnutí hlásili k Německu, a nikoli k českým zemím jako své vlasti, nemá hnutí za připojení česko-moravského pohraničí k Německu svůj počátek ani v roce 1918, ani v roce 1933, ani jej nelze odbýt odkazem na národnostní konflikty v českých zemích. Henleinova Sudetoněmecká strana se totiž hlásila ke specifickým tradicím z dějin tzv. německé otázky v 19. století, tj. z procesu hledání moderní německé národní identity a hranic moderního německého národního státu. Její vztah k Československu nebyl reakcí na to či ono rozhodnutí českých politiků, nýbrž součástí onoho dlouhodobého kulturněhistorického vývoje v německy mluvícím světě, jehož nositelé usilovali o teritoriální zvětšení Německé říše z roku 1871 ve prospěch tzv. všeněmeckých či velkoněmeckých cílů.
Abychom pochopili historicky jedinečné problémy německého obyvatelstva v českých zemích koncem 19. a počátkem 20. století, musíme si připomenout jeden ze základních problémů německé otázky, a to nevyjasněnost národní identity. Šlo o otázku, dotýkající se především těch evropských regionů, ve kterých žilo německy mluvící obyvatelstvo spolu s příslušníky jiných národů a které nepatřily k Německé říši, založené roku 1871.
Obdobně jako v četných ostatních pohraničních oblastech tohoto státu, nemělo německé obyvatelstvo ani v českých zemí vyhraněnou národní identitu. Zde však nešlo o relativně jednoduché bilaterální problémy jako na hranicích s Francií, Belgií či Dánskem. Část německého obyvatelstva českých zemí se identifikovala s českými zeměmi a Prahou jako jejich hlavním městem, jiní se cítili jako Rakušané a viděli své centrum ve Vídni, jiní zase pohlíželi na Berlín a považovali nově vzniklou Německou říši za svůj stát. Pojem sudetští Němci vznikl jako pokus o vytvoření jedné společné kolektivní identity, ale protože sudetoněmecké hnutí nikdy nereprezentovalo všechny příslušníky německé menšiny v českých zemích, je nutné v historicky adekvátním pojmosloví rozlišovat mezi pojmy "německá menšina v českých zemích" a "sudetští Němci", tj. mezi pozdějším kolektivním označením všech československých státních občanů německé národnosti na straně jedné a jednou ze skupin této menšiny, totiž specificky vymezenou skupinou přívrženců sudetoněmeckého hnutí na straně druhé. Připojení celých českých zemí či přinejmenším českého pohraničí k Německé říši požadovali od počátku 20. století pouze přívrženci sudetoněmeckého hnutí, a jejich počet se v průběhu času měnil.
Požadavek rozšířit Německou říši o Rakousko a české pohraničí byl po první světové válce populární, a to nejen v Československu, nýbrž i v Rakousku a Německu. Evropské velmoci se tomuto etnicky zdůvodňovanému požadavku po dvacet let bránily, protože vycházely z priority historických a státoprávních tradic. Tváří v tvář militaristickému expanzionismu nacistického Německa se však mnohým Evropanům splnění velkoněmeckého požadavku zdálo menším zlem než nová válka. Příklon demokratických vlád k etnonacionalistické argumentaci sehrál v létě 1938 hlavní roli na cestě mezinárodní veřejnosti k "Mnichovu". Mnozí Evropané tehdy akceptovali německé argumenty jako oprávněné, a proto se jim jako rozumné jevilo splnění nacistického požadavku o připojení Rakouska a těch československých pohraničních území, která byla většinově obývána německy mluvícím obyvatelstvem.
Postupný celoevropský příklon k etnonacionalismu na úkor historických, státoprávních a liberálně politických hodnotových orientací se obzvlášť silně projevil mezi německy mluvícím obyvatelstvem, a proto i v československém pohraničí. Tento vývoj nebyl ani náhlou, ani překvapivou změnou z počátku 30. let. Všeněmecké požadavky byly od konce první světové války a po celé meziválečné období podpořeny masivní propagandistickou kampaní, a právě její dějiny jsou základním pilířem pro vysvětlení neobyčejných volebních "úspěchů" Sudetoněmecké strany. Jejím centrem nebyla Praha, nýbrž Berlín a Vídeň. Šlo o popularizaci stejných myšlenek ve třech státech zároveň. Nesčetné kulturněpolitické organizace vydávaly po dvacet let v Německu, Rakousku a ČSR agitační brožury či vědecky upravené knihy a organizovaly konference pro politické, vědecké, osvětářské a mládežnické pracovníky s jednou společnou obsahovou náplní: Útoky proti výmarské, rakouské a československé republice byly zdůvodňovány velkoněmeckými cíly a takovými historickými výklady dějin, které zdánlivě dokazovaly jejich oprávněnost. K tomu se družila ostře protidemokratická a protizápadní agitace, která byla tehdy ještě živým kulturně politickým dědictvím antispojenecké válečné propagandy z let 1914-1918. Protičeská agitace byla jedním z oblíbených témat tohoto prostředí, takže o údajném utiskování německé menšiny v Československu se mluvilo již dříve, než k takovému útisku mohlo vůbec dojít.
Jak se tato přeshraniční spolupráce protidemokratických etnonacionalistů prakticky projevovala, si můžeme osvětlit na příkladu nacionálněsocialistického hnutí. Jeho kolébkou skutečně byly české země, jak Rudolf Jung roku 1923 tvrdil. V českých zemích totiž vznikla v roce 1904 první dlouhodobě "úspěšná" německá pravicově extremistická strana, Německá strana dělnická, která holdovala velkoněmeckým ideálům, rasismu, antisemitismu a antislavismu. Na celorakouském sjezdu v květnu 1918 ve Vídni si dala jméno Německá nacionálněsocialistická dělnická strana (DNSAP16). Brzy poté vyšlo v Československu první teoretické dílo o nacismu jako světovém názoru. Byla to kniha Nacionální socialismus: Objasnění jeho myšlenkových základů a cílů z pera sudetoněmeckého politika Rudolfa Junga (1882-1945). Ten byl tehdy náměstkem předsedy DNSAP a kniha byla uveřejněna v roce 1919 v Opavě. Počátkem 20. let se stala bestsellerem v Mnichově, kde vyšla v roce 1922 a znovu v roce 1923. Na titulní stránce třetího vydání autor poukázal na to, že byl tehdy poslancem československého parlamentu (který nazval "pražskou komorou"), a věnoval své dílo "Adolfu Hitlerovi a jeho souputníkům". Hitler je považoval až do vydání své knihy Mein Kampf v roce 1925 a 1926 za základní teoretické dílo své ideologie. Jung tehdy úřadoval nejen jako poslanec v Praze, ale vystupoval také jako první "teoretik" a uctívaný řečník na tribunách nacistického hnutí ve výmarské republice i Rakousku. Teprve po vydání knihy Mein Kampf se Hitler ke svému mentorovi přestal hlásit, zřejmě proto, že by to bylo jistě neprospělo jeho vlastním vůdcovským ambicím.17
Po první světové válce, když Hitlerova NSDAP teprve vznikala, byli sudetoněmečtí nacisté dávno již úspěšně etablovanou politickou stranou se širokou a pevně zakotvenou organizační a nakladatelskou sítí. Nacionálněsocialistické hnutí mělo i po roce 1918 svoji hlavní kancelář ve Vídni. Hranice mezi nově vzniklými státy jeho činnost nepřerušily, ale zatěžovaly. Proto podepsali jeho vůdčí představitelé z Rakouska, Německa a Československa roku 1920 v Salcburku dohodu, že se rozdělí do jednotlivých složek a budou nadále spolupracovat podle následujícího principu: "Strany jednotlivých států jsou v taktických otázkách na sobě plně nezávislé a budou si formulovat v jednotlivých státních územích vlastní programy podle vůdčích myšlenek všech nacionálních socialistů. "18
V duchu salcburské dohody se sudetoněmečtí nacisté účastnili československého parlamentního života a tvrdili, že jsou demokraty, loajálními občany svého státu a že požadují menšinová práva pro tzv. sudetoněmectvo, jak ve svém žargonu nazývali své přívržence. Jejich volební výsledky byly zpočátku neslavné, ale na přelomu 20. a 30. let se jejich popularita paralelně s úspěchy NSDAP v Německu dramaticky zvýšila. Následky antidemokratické a velkoněmecké agitace se projevovaly ve třech sousedních státech obdobně, což konstatoval např. známý sudetoněmecký politik Wenzel Jaksch slovy: "Události v Německu, Rakousku a Československu v období 1931 až 1933 na sebe navzájem působily jako ve spojených nádobách".19
V době Hitlerova převzetí moci v lednu 1933 byla DNSAP nejsilnější německou politickou stranou v ČSR. Poté se sama rozpustila, protože o její činnosti jako páté koloně hitlerovského režimu a jeho velkoněmeckých cílů již tehdy nebylo pochyb a jednalo se o jejím zákazu. Její vedoucí politici se postarali o založení náhradní strany, do jejíhož čela vybrali spoluprací s DNSAP nezkompromitovaného učitele tělocviku z Aše. Touto náhražkou se stala Sudetoněmecká strana, jejíž vůdce Henlein tedy nevděčil za svou popularitu vlastním politickým úspěchům, hospodářské krizi či chybám československých politiků, jak se často dočítáme dokonce i v odborné literatuře. Zatímco vůdčí představitelé sudetoněmeckých nacistů, mj. i Rudolf Jung, uprchli do Německa a pokračovali odtamtud ve své protičeskoslovenské agitaci, sklidil Henlein "úspěchy" jejich neúnavného dlouhodobého působení při volbách roku 1935.
Henleinův úspěch byl výdobytkem DNSAP. O tom zanechal sám četná svědectví stejně tak jako o úvahách zakladatelů Sudetoněmecké strany. Poté, co ho prý" vůdci DNSAP vyzvali, aby převzal vůdcovství sudetoněmectva", byl konfrontován s velkou otázkou: "Měla by být nacionálněsocialistická strana nadále činná v ilegalitě, nebo by se mělo hnutí navenek maskovat a vést svůj boj za sudetoněmecké sebeprosazení a přípravu na návrat do Velkoněmecké říše legálními prostředky?" Rozhodnutí padlo jak známo ve prospěch alternativy druhé a Henlein později vzpomínal plný hrdosti: V průběhu několika málo let se prý sudetoněmectvu podařilo rozvrátit vnitřní stabilitu Československa tak hluboce, že stát dozrál k likvidaci ve smyslu vznikajícího nového pořádku na evropském kontinentě. Podařilo se to prý jen díky tomu, že se celé sudetoněmectvo hlásilo k nacionálnímu socialismu. 20
Podobně se vyjadřovali i Henleinovi spolupracovníci a příznivci, např. později známý politik vyhnaneckých organizací v SRN Franz Höller (1909-1972): Když se mluvilo o národní jednotě, všichni posluchači prý věděli, že byla míněna jednota v duchu nacionálněsocialistického světového názoru; a když se mluvilo o vůdcovství, všichni prý věděli, že šlo o Adolfa Hitlera a jeho hnutí. Že duchem nacionálního socialismu byly prodchnuty veškeré akce Henleinova hnutí, prý věděl každý, kdo se jich účastnil.21
Stejný dojem měli i kritičtí pozorovatelé, a proto narážela Sudetoněmecká strana na rezolutní odpor i mezi příslušníky německé menšiny v ČSR. Právě ti tehdy varovali před tzv. sudetoněmectvem a poukazovali na jeho spojitost s nacismem v Německu nejintenzivněji, jak dokládá např. pražský německý deník Sozialdemokrat z 30. let. Výpovědi jak Henleina, tak i jeho kritiků o roli nacismu v první republice byly po válce potvrzeny nesčetnými dokumenty a studiemi. Zdánlivě náhlý obrat Sudetoněmecké strany proto nebyl obratem, nýbrž veřejným přiznáním vlastního kréda jejich nositelů.
Konrad Henlein opustil Československo v polovině září a 17. září 1938 vyzval z Německa své přívržence, aby se dali do služeb sudetoněmeckých vojenských jednotek a jejich ozbrojeného boje proti ČSR. Ty byly tehdy založeny pod kontrolou berlínského režimu a přidalo se k nim na 40 000 sudetoněmeckých aktivistů, uprchlých z Československa. Následkem jejich přeshraničních teroristických útoků v druhé polovině září 1938 ztratilo přes sto československých občanů život. Jejich osudy stále ještě patří k bílým místům historické literatury o "Mnichovu 1938". Za těchto okolností byla vyjednána a podepsána ona dohoda, na kterou dnes bývá v nejrůznějších situacích odkazováno, aniž by bylo připomínáno, že u její kolébky stál násilný útok ozbrojených sudetoněmeckých nacistů proti českolovenskému státu.
Česká veřejnost začala být ostražitá vůči sudetoněmeckému nacistickému hnutí až po nástupu Hitlera k moci v roce 1933. Do té doby vyvíjeli nacisté svoji činnost v liberálně-demokratickém Československu svobodně, a asi proto bývá dodnes kontinuita mezi dějinami sudetoněmeckého nacistického hnutí a Henleinovou SdP opomíjena. Z německé perspektivy se tato souvislost nevnucuje proto, že by jí němečtí historici věnovali velkou pozornost. Ale studium sudetoněmeckých dějin ji dokazuje zřetelně a jednoznačně.
Co plyne z těchto poznatků pro užívání odkazů na "Mnichov"? V létě 1938 nešlo o československý menšinový problém, nýbrž o následek dlouhodobého působení velkoněmeckého nacistického hnutí v českých zemích. Mnichovské události proto patří do kontextu nacionálněsocialistických dějin, a nikoli do kontextu menšinových konfliktů. Historická jedinečnost nacistického režimu - jeho ideologie a cílů, jeho rasismu a zločinů včetně holocaustu - nedovoluje užívání analogií, a tudíž ani metaforických odkazů na "Mnichov" v běžných politických konfliktech. Proto by bylo jistě záhodno méně než doposud o "Mnichovu 1938" rozjímat a místo toho věnovat větší pozornost vzpomínkám, výzkumu a vysvětlení mnichovských událostí samotných. Mezinárodněpolitické souvislosti kolem "Mnichova" nebyly totiž příčinou mnichovské dohody, nýbrž následkem dvacetiletého vývoje všeněmeckého nacistického hnutí ve třech sousedních státech: Rakousku, Československu a Německu. Bez přihlédnutí k těmto souvislostem nelze pochopit ani tehdejší rozhodnutí československé vlády, ale ani vlád Velké Británie a Francie. Obviňovat je ze zbabělosti by bylo chybné, protože byly nuceny rozhodovat za dramatických okolností na základě daleko méně informací, než jsou nám dnes dostupné. Spokojovat se ale dnes s povrchními soudy komentátorů oné doby, či dokonce s ještě povrchnějšími informacemi, než byly tehdejším současníkům k dispozici, nevystavuje nikomu dobré vysvědčení o serióznosti jeho historického vědomí.
Mnichov 1938 a česká společnost, sborník z mezinárodního sympozia k 70. výročí mnichovské dohody. Vydal Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2008, str. 19-35.
Poznámky:
1 Pro pozoruhodný pohled na zneužívání metafory "Mnichov" v současném politickém světě viz. WHEATCROFT, Geoffrey: "Munich" Shouldn't Be Such a Dirty Word, in: The Washington Post 28. 9. 2008.
2 KOVAŘfK, Petr: Co vlastně víme o Mnichovu v září 1938? ln: Pražský deník 24.9.2008, s. 21.
3 HAVEL, Václav: Medvěd šlápl na trpaslíka, cit. podle http://www.lidovky.cz, 31. 8. 2008.
4 Bibliografické odkazy tohoto eseje informují pouze o pramenech citátů a nenabízejí informace o obsáhlé historické literatuře týkající se mnichovských událostí.
5 Konfliktgemeinschaft, Katastrophe, Entspannung. Skizze einer Darstellung der deutsch-tschechischen Geschichte seit dem 19. Jahrhundert (Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění. Náčrt výkladu německo-českých dějin od 19. století.) Hrsg. in Gemeinsame deutsch-tschechische Historikerkommission, Miinchen 1996. Vydala Společná česko-německá komise historiků, Mnichov 1996, s. 38,40 a 42.
6 Tamtéž.
7 LEMBERG, Hans: Porozumění. Češi - Němci - Východní Evropa 1848-1948, Praha 1999, s. 237.
8 SALOMON, Dieter: Od rozpadu podunajské monarchie do konce druhé světové války 1918-1945, in: Tisíc let česko-německých vztahů. Data, jména a fakta k politickému, kulturnímu a církevnímu vývoji v českých zemích, ed. PANEVROPA Praha, Praha 1995, s. 183-231, zde s. 212.
9 ROHR, Werner: September 1938. Die Sudetendeutsche Partei und ihr Freikorps, Berlín 2008, s. 83.
10 Das braune Netz. Wie Hitlers Agenten im Auslande arbeiten und den Krieg vorbereiten, Paris 1935.
11 MAREK, Jaroslav (ed.): České a československé dějiny II: od roku 1790 do současnosti. Praha 1991, s. 76. Podobné odkazy na "dopad krize na politickou orientaci Němců v Československu" a na následky nástupu nacismu k moci v sousedním Německu se objevují ve školních učebnicích běžně. Větu "Proti agresivnímu nacionalismu byly demokratické politické proudy v defenzivě" nalezneme např. v kapitole "Od krize hospodářské ke krizi politické" v učebnici HARNA, Josef - FIŠER, Rudolf: Dějiny českých zemí II. Od poloviny 18. století do vzniku České republiky. Praha 1998, s. 156. Jako by popularita a agresivita nacismu byly jakýmsi přirozeným následkem ekonomických problémů.
12 JIUNG, Rudolf: Der nationale Sozialismus. Seine Grundlagen, sein Werdegang und seine Ziele. Dritte, vollständig umgearbeitete Auflage. Miinchen 1923, s. 66.
13 Příkladem krajně vulgární prezentace takových postojů je např. kniha vydaná čtyřmi známými sudetoněmeckými organizacemi - Ed. Sudetendeutsche Landsrnannschaft Oberösterreich, Sudetenpost Linz, Heimatkreis Mies-Pilsen e.v., Sudetendeutsche Lehrer und Erzieher e.V., Sudetendeutsche Lehrer und Erzieher e.V.: 70 Jahre Miinchner Abkommen 1938 und das Schicksal der Sudetendeutschen. Dinkelsbühl 2008.
14 JESSER, Franz: Zweitheilung? ln Der Deutsche Volksbote (Prag), 1903, Nr. 11, faksimile in JESSER, Franz: Volkstumskampf und Ausgleich im Herzen Europas. Erinnerungen eines sudetendeutschen Plitikers. Aufgezeichnet von Dr. Arthur Herr, Niirnberg 1983, s. 183.
15 Deutsche Arbeiterpartei.
16 Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei.
17 Eva Hahn: Über Rudolf Jung und vergessene sudetendeutsche Voräaufer und Mitstreiter Hitlers. In: Hans Hennig Hahn (ed.): Hundert Jahre sudetendeutsche Geschichte. Eine völkische Bewegung in drei Staaten. Franktfurt am Mein 2007, s.91-143.
18 SCHILLlNG, Alexander: Dr. Walter Riehl und die Geschichte des Nationalsozialismus. Mit einem Anhang: Hitler in Österreich. Leipzig 1933, s. 252.
19 JAKSCH. Wenzel: Cesta do Postupimy. Vina a osud v podunajském prostoru. Praha 2000, s. 125.
20 HENLEIN, Konrad: Das Sudetenland, in: Das grössere Reich. Grossdeutschland am Anfang des IX. Jahres Nationalsozialistischer Staatsführung. Berlin 1943, s. 36-78, zde s. 44f.
21 HOLLER, Franz (ed.): Von der SdP zur NSDAP. Ein dokumentarischer Bildbericht. Reichenberg 1939, s. 4.