Ministr obrany Svoboda o boji proti banderovcům II.

Náš ministr musel ihned po vystoupení odpovídat na útoky. Sekalo se hrubou sekerou. Nelétaly pouze třísky, ale celá polena. Národně-socialistický poslanec Ota Hora vyslovil údiv, že proti banderovcům povolávají také partyzány. Podle jeho mínění tím utrpí prestiž armády.

Poslanec Antonín Bartoš z téže národně-socialistické strany to vzal z druhého konce: „Prostor, ve kterém se banderovci pohybovali, nebyl dostatečně zpravodajsky zpracovaný. Nejdříve přece musím zjistit, kde banderovci jsou, a potom tam mohu proti nim nasazovat jednotky. Banderovci se pohybovali velmi rychle, takže byli těžko postižitelní. Proto jsem říkal, že bylo nasazeno zbytečně mnoho jednotek. Počet banderovců byl příliš nízký na to, aby se tam nasadilo tolik lidí, kolik se ve skutečnosti nasadilo. Proto bylo třeba víc zaangažovat civilní obyvatelstvo.“

Poslanec Alois Čížek, také za národně-socialistickou stranu, byl ještě ostřejší: „Byli jsme proti tomu, aby byla kterákoliv složka v národě vyzbrojená. To znamená i milice. Zájmy ochrany v tomto národě může převzít jen SNB a armáda. Řekli jsme, že je to mravní políček armádě a SNB, když je třeba volat na pomoc někoho jiného. Proč se partyzáni nepřipojili, když to bylo v plném proudu, ale až na konec akce? To velice překvapuje!“

Poslanec Vičánek - strana lidová - rozvinul otázku takto: „Jen několik poznámek k rozsáhlé a dlouhotrvající debatě o něčem, co je také celkem samozřejmé. Začal bych poslankyní Škrlantovou. Je sice nevoják (poslankyně Škrlantová, ale má za sebou gestapácký kriminál!) Já taky! Ale kromě toho jsem voják - takže se bere na vědomí konstatování, že se česká a slovenská vesnice jako celek postavila proti nebezpečí banderovců. Není mojí povinností dělat kolegovi Bartošovi advokáta, ale byl jsem přítomen právě ve chvíli, kdy vznesl svoji otázku a navrhoval zřejmě to, že je nezbytné vybudovat dokonalou zpravodajskou službu, aby orgány, které zakročují proto banderovcům, byly informované o jejich pohybu a mohly se tam soustředit. Ministr národní obrany rychle odpověděl: Prosím, to všechno je už zařízené, vojenská správa k tomu všemu hned přikročila, máme nejrozsáhlejší zpravodajskou službu, celou řadu vysílaček, to všechno je už v činnosti. Není tedy možné tvrdit, že Bartoš řekl něco směšného, že chtěl zpravodajstvím zničit nebezpečí. Řekl bych, že se banderovci rozhodli přejít přes naši republiku ne proto, že by tady našli dost lidí s nimi sympatizujících, ale proto, že je to nejkratší cesta. Pochopitelně, nemohli jít přes Maďarsko, museli však bezpodmínečně přejít buď přes území Sovětského svazu, anebo přes naše území. Toto zoufalé rozhodnutí bylo tedy jediným možným východiskem, aby se někam dostali. A protože vojenská správa a bezpečnostní orgány nebyly dostatečně informované, nechaly se překvapit, nastalo ono manévrování, aspiranti nebyli ještě ani rok ve vojenské službě, seděli ve školách, kde museli studovat především teoretické věci, nikdo z nich neměl možnost ani hodit si ručním granátem, do rukou je poprvé dostali až tam. Ani výcvik ve střelbě neabsolvovali v tom rozsahu,  jak to normálně bývá, protože vojenská správa byla - doufejme, že už nebude - v situaci, kdy každý náboj byl velkým výdajem a musela se šetřit a obracet každá koruna, jen aby vyšla v rámci toho na pohled sice velkého, ale ve skutečnosti pro tyto účely nedostatečného rozpočtu. Proto je přehnané jen pro psaní Svobodného slova tvrdit, že banderovci pronikli dokonce až na západní Moravu. Oni se dokonce dostali do Čech, protože tam chtěli za každou cenu projít. Vážený výbore, beru na vědomí vyhlášení náčelníka hlavního štábu, aby se všem poděkovalo. A pokud jde o vyznamenání, velice bych jimi šetřil, protože šlo především o konání povinností, a povinnost nikdy není důvodem k vyznamenání.“

Pravda, komunisté nemlčeli.

Poslanec František Musil zdůraznil: „Kolega Bartoš řekl, že je otázkou, jestli armáda zvolila správný postup, že by se dal postup proti banderovcům zařídit zpravodajskou cestou a že by to možná mělo větší úspěch. Pan generál Svoboda tím byl velice dotčený a odpověděl: Ano, zpravodajskou činnost máme, dřevorubci tuto činnost prováděli tak, že před nimi musíme salutovat. A nakonec dodal, že se diví, že poslanec Bartoš, jako důstojník a parašutista, může vůbec o těchto záležitostech mluvit takovým způsobem.“

Poslanec komunista Alois Hložek připojil: „Jaký důvod mělo Svobodné slovo k tomu, že psalo proti nasazení partyzánů do akce proti banderovcům? Proč žádalo, abychom umožnili volný průchod do Německa těm, kteří jsou stíhaní za teroristickou činnost ohrožující lidově-demokratické zřízení? Aby mohli na Západě pokračovat ve svých výpadech proti nám, proti Polákům a proti slovanským národům vůbec? S pomocí nepřátel lidově-demokratického režimu se dostalo už devadesát příslušníků ukrajinských band přes naši republiku na Západ. Tam tito naši nepřátelé připravují po boku Němců spolu s Jakschem, Prchalou, Ďurčanským a dalšími zrádci nové úklady proti nám. V Linci přijímá tyto bandy Organizace ukrajinských nacionalistů, šatí je, stravuje, vyzbrojuje a dává jim další úkoly - bojovat proti nové demokracii, bojovat za kapitalismus...“

Poslanec komunista Bedřich Steiner připomněl minulost: „S banderovci jsme se setkali v letech 1943 a 1944 na Ukrajině, v Polsku a nakonec i v partyzánských oddílech ve slovenských horách. Zjistili jsme, že hnutí banderovců bylo podporováno materiálně - to znamená, že bylo vyzbrojované a vystrojované všemi technickými prostředky - německou armádou, ale bylo s ní i jinak organizačně propojené. Banderovské bandy měly přímé rádiové a telefonické spojení se štáby německých armád. K našim vojákům se bandy UPA vždy chovaly velice, velice nepřátelsky. Ti, kteří se s nimi střetli přímo, hlásili, že jednotlivce lákali a potom ohavným způsobem mučili, týrali a většinou podřezávali bodáky. Ještě horší a tragičtější byl boj s banderovci ve slovenských horách, kde proti nám kromě vlasovců posílali také jednotky UPA převlečených do uniforem buď slovenské, nebo dokonce Rudé armády...“

Ministr ubezpečil pochybovače, že povoláním partyzánů prestiž armády neutrpí. Partyzáni jsou součást armády, a ta jednoduše povolala své příslušníky. Mohou účinně bojovat proti bandám, které jsou vojensky organizované, dobře vycvičené, silně vyzbrojené kulomety, samopaly, zkušené několikaletými boji v lese i v noci a nemají na výběr. Jde jim o holý život.

Rozprava, pochopitelně, poskytla dost potravy pro další polemiku na stránkách novin.

Palcát ji komentoval takto: „...poslanec Bartoš, strana národně-socialistická, zastává názor, že se proti banderovcům nemá bojovat, ale pracovat pouze zpravodajsky. Je to nepřímo stejný názor, který už jednou vyslovilo Svobodné slovo, že banditi, kteří společně se spiklenci v Žilině usilovali o rozbití republiky a život hlavy státu, jsou štvanci, a doporučovalo, aby jim byl umožněn volný průchod republikou. Ministr národní obrany odpověděl poslanci Bartošovi, který je majorem, že by nechtěl debatovat s vojákem o účelnosti nasazení armády, SNB a partyzánů, a především ne s parašutistou, který má znát obtíže bojových operací.“

Lidovecký Vývoj si však neodpustil plivanec do polévky:

„Přátelé, slyšte! Na Slovensku je nyní dohromady sotva dvě stě banderovců, a to včetně ztroskotanců a zatracenců, kteří se potulují historickými zeměmi. A těchto dvě stě ozbrojených chlapů vyvolalo takový kravál, že proti nim bylo nutné poslat nejen oddíly specialistů SNB a vojenské jednotky, ale mobilizovat i slovenské partyzánské amatéry, kteří si vynutili účast v bojích proti bandám, dokonce za spoluúčasti českých partyzánů. Ale ani to není vše: pokřik, který kolem celé záležitosti nadělal některý tisk, div nevyšinul z kolejí celý režim; a zahraniční noviny publikovaly dlouhé články, jako by naším územím táhla velká nepřátelská armáda. Nyní však byly věci uvedeny na správnou míru: velbloud se změnil v komára, bylo mnoho povyku pro nic, bublina splaskla. Dnes, kdy na Slovensku probíhají jiné události, nikdo si na banderovce nevzpomene. Proč také!“

Byla to, pravda, jasná demagogie. Protože právě v těchto dnech, 30. září, došlo u Brodského na západním Slovensku ke srážce banderovců s partyzánskou jednotkou. Z materiálů nalezených u zastřeleného bandity se dalo usuzovat, že šlo o velitele početné skupiny.

Bublina tedy vůbec nepraskla.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z třetí části, ze stran 454-457

nakladatelství Futura, Praha 2014, ISBN 978-80-88035-04-6