Webová stránka: www.ksl.wz.cz , E-mail: Vydavatel@seznam.cz
Slobodan Miloševič
Moje pravda
Dokument
III. část
Munice s ochuzeným uranem byla používána v prostoru Kosova-Metochie. V tomto prostoru jsou také prameny a přítoky jižní a západní Moravy. Je jasné, že bylo úmyslem kontaminovat také tok Velké Moravy, Sávy a Dunaje. Prakticky všechny srbské vody. NATO svévolně podnítilo ekologickou katastrofu zamořením hlavních vodních toků, ale také zdroje minerálních a termálních vod. Je nutno si připomenout, že Srbsko je oblastí, která je v Evropě nejbohatší na vody této kvality.
FSRJ viděla svou budoucnost v produkci potravin - ve srovnání s Evropou a Amerikou především - protože až do agrese NATO jsme měli půdu nedotčenou a vody zdravé. Vyrobili jsme mnoho druhů vyhledávaných potravin, drahých a biologicky čistých a měli jsme dlouhodobý plán rozvoje zemědělství sahající do r. 2020, kde byla produkce potravin zvláště zdůrazněna. Po 78 dnech bombardování, kdy byl použit velký počet zakázaných prostředků, tato produkce je dlouhodobě ohrožena. Podle analýzy expertů Bělehradského okresního tribunálu, během přípravy žaloby proti vedoucím NATO, byly shazovány zlomkové bomby, které se rozpadnou po opuštění letadla a které rozptylovaly výbušninu na velké ploše. Tím není možné zaměřit jejich působení na vojenské cíle - navíc, i omezení jen na vojenské objekty je rovněž zločinem. Právě naopak. Tyto bomby zasahovaly civilisty a civilní budovy v širokých prostorech. Část...
Patrick Robinson: Pane Miloševiči, je mi líto, že vás musím přerušit, ale myslím, že musíme dnes ukončit naši práci. Budeme pokračovat zítra ráno v 9 hodin.
Druhý den 1. září 2004
Patrick Robinson: Pane Miloševiči, račte učinit závěr z vašeho zahajovacího projevu.
Slobodan Miloševič: Pane Robinsone, doufám, že budete mít na zřeteli skutečnost, že jsme začali se zpožděním...
V průběhu agrese NATO jedy nebyly používány přímo, ale byly využity jiné způsoby k dosažení důsledků analogických s chemickou válkou. Na příklad bombardováním instalací a chemických skladů, rafinerií a továren chemických produktů v Pancevu, Novém Sadu, Lucani a Barici. Tímto způsobem byla proti Srbsku vedena chemická válka.
Bylo to spácháno mocnostmi, které si nepřály suverenitu Srbska v Kosovu-Metochii, i když byla zaručena podmínkami příměří a zahrnuta v rezoluci 1244, která není absolutně respektována. Tyto mocnosti spatřují svůj zájem v exploataci, ve svých geostrategických cílech, surovinových a hydrografických a jiných zdrojích v prostoru Kosova-Metochie. Je skutečně nutno mít na zřeteli, že Kosovo je jedním z největších ložisek lignitu v Evropě, s přibližně 14 miliardami tun a 48 % celkových rezerv olova a zinku v Srbsku, nesmírné hodnoty. Kosovo má také zásoby kobaltu a niklu rovněž závažné hodnoty a jeho elektrárny mají velký význam pro elektroenergetickou bilanci Republiky Srbsko.
To, co bylo právě řečeno, ukazuje na odpornou touhu a základní podnět údajných západních ochránců práv Albánců. Navzdory faktu, že krize v Kosovu-Metochii - která od dob vyhánění srbských a nealbánských populací všeobecně za turecké okupace oblasti - spočívá ve vytvoření Velké Albánie, aspiraci, kterou vůbec neskrývají a pro kterou se jim zdají všechny prostředky legitimními, tato tak zvaná žalující strana má drzost mne, jakož i Srbsko a Srby obviňovat, že chtěli vytvořit v nitru vlastního státu, v oblasti, která je srdcem středověkého státu Srbů, údajné „Velké Srbsko“.
Co se dělá pro to, aby bylo vytvořeno Srbsko - velké či malé, je lhostejné - uprostřed samotného Srbska, se žalující straně nedaří vysvětlit a demonstrovat. To, co bylo ilustrováno způsobem nejjasnějším je, že první částí této operace, kterou nazýváte procesem, který povahou a uvedením tohoto falešného obvinění, dostává zdání a charakter naprosté frašky.
Žalostné frašky svým obsahem a úrovní, ale nikoliv částkou, která mu byla poskytnuta, na příklad Saudskou Arábií, Georgem Sorosem a jinými dárci tak zvaně nestrannými.
Přeji si dodat ještě toto: Od r. 1998, v momentu, kdy nás v Bělehradě vyhledal Holbrooke, jsme na základě informací, kterými jsme disponovali, sdělili do Spojených států, že se Usáma Bin Ládin zdržuje v severní Albánii a že pomáhá UCK. Že pracuje na vyzbrojování, výcviku a přípravě členů této teroristické organizace. Američané přesto optovali pro kolaboraci s UCK a tedy pro přímou spolupráci s Bin Ládinem. To bylo v době, kdy již nechal vyhodit do povětří ambasády Spojených států v Keni a Tanzánii a kdy jim již vyhlásil válku.
Jsem přesvědčen, že tyto skutečnosti a vztahy vyjdou dříve nebo později na světlo a že přijde čas, kdy se Clinton a Albrightová budou zodpovídat ze svých činů. I když ne z toho, co se stalo Srbům, aspoň z toho, co se stalo jejich vlastním občanům.
Přečtu vám ještě jednu citaci, potom musím přejít k dalším oblastem: „Neslýchané vzdušné útoky a státní převraty s jejich rozsahem, terorem, sabotážemi, vnitřními atentáty, vraždami státníků, přesila a současné napadení všech obranných bodů nepřátelské obrany provedené v jedné vteřině, bez ohledu na ztráty: to je válka budoucnosti.“
…Předpokládám, že vám to připomene to, co síly NATO udělaly v Jugoslávii v roce 1999 v průběhu agrese, čímž protější strana – od níž se patrně žádalo, aby tak činila – se vůbec nezabývá. Ale citace není od Clintona ani od Clarka, i když dokonale ilustruje jejich počínání. Je to citace Hitlera z knihy Hermanna Rauschniga Konverzace s Hitlerem, publikované v New Yorku v roce 1940. V této knize můžeme mimo jiné číst: „Žádné takzvané mezinárodní právo, žádná smlouva mi nezabrání využít příležitosti, která se mi nabízí.“ Potom pokračuje vysvětlením, jak napadne Francii vstoupí tam jako osvoboditel a jak přesvědčí třídu buržoazie, že přišel zavést právo a pořádek a především spravedlivý sociální řád. (Francouzské vydání této knihy vyšlo pod titulkem „Hitler mi řekl“, Paříž 1939. Je to přehled soukromé konverzace, jejíž autentičnost byla později zpochybněna. Byla použita jako doličný předmět v Norimberském procesu.)
Chorvatský separatismus
Co se týče války ve Slovinsku a v Chorvatsku, spokojím se s krátkou připomínkou termínů, kterými Warren Zimmermann - který byl posledním americkým velvyslancem ve FSRJ - komentuje na str. 173 své knihy pozici JNA (Jugoslávská národní armáda) a tak zvaný hrdinský boj Chorvatů a Slovinců proti dosud legální jugoslávské armádě: „JNA byla ve své vlastní zemi. Její jednotky byly legitimně rozmístěny ve všech jugoslávských republikách. Přesto, po vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska, tato vojska byla považována za okupační síly, i když neopouštěla ubytovací prostory. Slovinská taktika, později i chorvatská, která se nemůže chlubit nijakým zvláštním heroismem, byly založeny na odmítnutí jakéhokoli otevřeného střetu a směřovaly k přivedení vojáků do stavu hladovění a donucení k odchodu“.
JNA, která byla včera pojmem v celé zemi a dnes považována za okupanta, byla pod silným tlakem. Vojáci byli zatlačeni mezi dvě loajality. Později, po uvážení všech těchto okolností, Zimmermann ve své knize uzavírá, že by bylo mylné hovořit o nějakém útoku JNA proti Slovinsku a potom proti Chorvatsku.
Warren Zimmermann, který byl jedním z největších antisrbských aktivistů a který se tehdy nalézal na místě, zdůrazňuje skutečnost dobře známou, že je falešné hovořit o agresi vůči Chorvatsku ze strany JNA. Zatímco vy zde, jste přijali za úkol tvrdit, že agrese byla věcí JNA a to ve vlastní zemi. V Jugoslávii chorvatské separatistické tendence nezmizely s porážkou pronacistického Nezávislého státu Chorvatska za druhé světové války.
Tyto tendence se začaly projevovat velmi otevřeným způsobem na začátku 70. let napříč hnutím Maspok v Chorvatsku, animovaným částí politického vedení této republiky. Tehdy se objevily požadavky nezávislosti Chorvatska a byly činěny silné tlaky a hrozby na srbskou populaci. To přes skutečnost, že Chorvaté v poválečné Jugoslávii dostali zvláště vysoká místa ve státním aparátu a měli dominantní postavení. Takto byla v Chorvatsku a v jiných místech soustavně udržována teze údajné srbské hegemonie. Čemu se podobala tato dominace, tato hegemonie, to právě uvidíme.
Od druhé světové války a po celou dobu existence Jugoslávie je notoricky známo, že absolutním pánem až do své smrti v r. 1980 byl Tito, který byl Chorvatem. Po dobu trvání socialistické Jugoslávie, od r. 1945 do r. 1992, to jest po dobu 47 let, Chorvaté byli v čele jugoslávské vlády 30 let, ostatní se dělili o zbývajících 17 let. Jediný Srb, Petar Stambolič byl šéfem vlády od. r. 1963 do r. 1967. Jak je tedy možné tvrdit, že Srbové dominovali v politickém vedení země? Co se týče armády, složení generálního štábu, bylo zajisté dodáno jedním z vašich svědků. Byl tam jeden Jugoslávec, ministr obrany Veljko Kadijevic, narozený v Chorvatsku ze smíšeného manželství srbskochorvatského, dva Srbové, jeden ze Srbska, druhý z Bosny, osm Chorvatů, dva Slovinci, dva Makedonci a jeden Muslim.
Navíc jeden z nejužších spolupracovníků Tita, konceptor všech úrovní ústavního systému, byl Slovinec Edvard Kardelj. To vše ukazuje velmi jasně, že prohlašování o srbské dominaci v Jugoslávii je průhledná, prostá lež, stejně jako tvrzení, podle kterého Chorvati a Slovinci měli důvod ke stížnostem na nerovnost a malou reprezentaci. Fáma o srbské hegemonii byla pouhým nástrojem propagandy určené k maskování reality a ospravedlnění secesionistických ambicí.
V poválečné Jugoslávii byla ustašovská genocida vůči Srbům tématem, o kterém se nemohlo příliš mluvit. Srbové přežívající na území bývalé NDH, zvláště ti z Krajiny, které slavný srbský básník Matija Beckovič popsal jako zbytky podřezaného lidu, souhlasili v duchu usmíření, nemluvit o martyriu svých blízkých a přijali dokonce i to, že jim nebude poskytnut normální způsob pohřbu. Společné hroby jako Jadovno, Prebilovci, Golubnjača, byly jednoduše zality betonem a ponechány zapomenutí. Ale byla vypuštěna pověst, podle které Srbové potom znovu pohřbili své mrtvé, zatímco tito nešťastníci neměli na pohřeb nikdy právo.
S vědomím tohoto hrozného masakru v nedávné minulosti, co mohli Srbové v Chorvatsku pociťovat vůči shromáždění chorvatské HDZ v únoru 1990 v Záhřebu, kde předseda této strany Franjo Tudjman prohlásil mezi jiným, že nezávislý stát Chorvatsko nebyl loutkovým státem a fašistickým zločinem, ale výrazem legitimních aspirací chorvatského lidu? Pro Srby bylo nejpřirozenějším nechat slyšet své hlasy „chorvatskému lidu“, protože se tehdy nejednalo o záležitost Chorvatů vcelku, ale o extremisty podporované ze zahraničí, že se jednalo opět jednou o zabránění jejich údajných historických aspirací. To je informace, kterou máte, kterou však nechcete vidět. Tento ilegální soud neváhal v odstavci 94 hovořit o nelegitimních a nekvalifikovaných informacích o HDZ, zatímco tato strana oživila praxi a symboly ustašovské doby. Zatímco v článku 95 stejně falešného aktu obvinění, Demokratická strana Srbska projugoslávské orientace, je nazývána stranou nacionalistickou. Taková prezentace je manipulací, protože je známo všechno o šovinistických aktivitách HDZ, ale bylo zakázáno slovem se o tom zmínit. Vše, co bylo možno říkat o HDZ, bylo zamlčeno, zatímco SDS, srbská demokratická strana měla být hanobena. To umožňovalo zastírat skutečnost, že aktivity srbského lidu v Chorvatsku byly motivovány legitimní obranou.
Ve své knize Zdroje jedné katastrofy Warren Zimmermann píše, že v Tudjmanově Chorvatsku „práva Srbů byla krutě potlačována“. Srbové byli vytlačováni ze zaměstnání, nuceni podepisovat prohlášení o loajalitě. Vrchol ironie, je to vůči mně, komu je vyčítáno, jsem to já, kdo vyžadoval údajná prohlášení loajality, aniž by bylo možno nalézt jedinou osobu, která skutečně podepsala takový papír. Jsou to pouze absurdity.
Zimmermann pokračuje a odhaluje, že byly ničeny domy a majetek Srbů, že Tudjmanovi ministři častovali Srby nejhoršími urážkami. On sám se toho nezúčastnil, ale také tomu nebránil. Na straně 215 své knihy říká, že Tudjman hrál velkou roli v procesu násilného zániku Jugoslávie, ve válce v Chorvatsku a v Bosně a zdůraznil rasistický postoj Tudjmana vůči Srbům, který podle něho přispěl k tomu, že z Chorvatska učinil republiku nedemokratickou a explozivní. To jsou jeho vlastní slova.
Antisrbská orientace chorvatské vlády je spojena se skupinou Groupe de Nerval. Nerval je město v Kanadě, kde se shromažďují františkáni ustašovského ražení ze západní Hercegoviny. Ministerstvo zahraničí Kanady považovalo neustašovské organizace v této zemi za více extremistické, než pronacistické organizace ustašovců v lůně Hitlerovy NDH. V současnosti chorvatský tisk o těchto věcech volně píše. K tomu, abych vám to ukázal, mi chybí čas, ale je důležité, že v té době, tj. v r. 1987 byla koncipována představa budoucího nezávislého státu Chorvatska, spočívající na čtyřech bodech. Získal jsem je z chorvatských novin Globus. Primo: Chorvatsko musí být za každou cenu státem nezávislým, autonomním. Sekundo: Jde o to, udělat z Chorvatska stát etnicky homogenní a čistý, jak je možno. Jinými slovy, redukovat srbskou komunitu v Chorvatsku na nepatrnou menšinu, aby Srbové přestali být „rušivým činitelem“. Tercio: Vést boj o Chorvatsko na jednotné frontě proti hlavnímu nepříteli, Srbům. K porážce Srbů se spojit s komunisty a příznivci a získat s nimi, pomocí pevného spojení, konečné vítězství. Quatro: Vůči Bosně-Hercegovině vést politiku, která dříve nebo později vyústí k připojení Západní Hercegoviny a oblastí čistě chorvatských, k Chorvatsku.
Martin Spegelj, ministr obrany Tudjmana v době, kdy se to odehrávalo, pronesl asi před třicítkou osob tato slova otištěná v listu Drevnik 28. října 2001: „Když Srb uvidí, že jeho dům hoří, už nebude mít kam se vrátit“. V dalším vysvětlil, že tato slova byla vyslovena Gojko Sušakem. Ale tentýž Martin Spegelj sdělil, v novinách Novi List z 29. října 2001, že Tudjman a Sušak tvořili svou koncepci čistého národního státu podle Nezávislého státu Chorvatska, který existoval během druhé světové války. Ostatně New York Times z 8. 12. 1993 psal o deseti tisících domů zničených dynamitem. Dále již nebudu citovat, abych neztrácel čas.
Ještě k tomu, že bylo Chorvatsko obětí tlaků, trýznění a fyzických agresí. Krátce k celkové degradaci v rovině individuální, tak i v rovině kolektivní. Srbský lid na území Chorvatska byl kolektivně ponížen i v rovině právní. Je známa famózní Vánoční ústava, která zbavila Srby statutu konstitutivního národa, kterému se těšili až dosud ve všech ústavách Chorvatska. Na straně 61 své knihy Balkan Odyssey, David Owen píše, že stejný odpor k začlenění do chorvatského státu se projevoval v oblastech obydlených Srby v severní Dalmácii, Lice, Baniji, Slavoniji a Baranji, v oblastech, které dohromady tvořily hraniční zónu mezi impériem habsburským a ottomanským. Marches a Krajina byly ovládány z Vídně a nikoliv ze Záhřebu. Tento odpor byl zvláště citelný po r. 1945, protože obyvatelé byli vystaveni ustašovské genocidě během druhé světové války.
Pouze malý počet komentátorů v r. 1995 chápal nebo uznával, že Chorvatsko, které útočilo na Krajinu, tuto zemi neosvobozovalo, protože byla obydlena Srby déle než tři století. Tak píše lord Owen. Od druhého pololetí 1990 nastává série agresí a vražd a srbských reakcí na tyto zločiny - stavění barikád na vstupech do jejich lokalit - což bylo nazýváno „revolucí stromových kmenů“. Tyto reakce Srbů - vystrašených myšlenkou, že nemají nijaké prostředky kolektivní obrany vůči ideologii a oživenému ustašovskému teroru - chorvatské úřady považovaly za akty agrese proti chorvatskému státu. Jak se dělá agrese proti státu kmeny stromů na silnicích, před vlastním domem, to je věc, kterou lze těžko vysvětlit.
Spegelj prohlašuje: „Otázku Kninu vyřešíme tak, že je zmasakrujeme. Máme k tomu mezinárodní uznání“. Existují nesčetné důkazy, že se věci děly právě takto. Zde se nejedná o dutá slova, ale o mrtvé lidi.
Ve své knize Invaze Srbské Krajiny Gregory Elich píše, že Tudjman v r. 1990 prohlásil: „Jsem šťasten, že má žena není Srbka, ani Židovka“ a připomíná, že v očích Tudjmana, povídačky o holokaustu jsou přehnané a jednostranné.
Zde je několik citací z knihy Elicha: „V průběhu svého násilného odtržení od Jugoslávie v r. 1991, Chorvatsko vyhnalo více než 300 000 Srbů. Srbové byli vyhnáni z 10 měst a 183 vesnic. Tomislav Mercep, před krátkou dobou ještě poradce ministra vnitra Chorvatska a člen parlamentu, byl v čele „eskadry smrti“, která zavraždila 2 500 Srbů v západním Slovinsku v r. 1991 a 2002. Tyto věci jsou v Chorvatsku zmiňovány jako akty hrdinství.
O tom existuje rovněž svědectví Miro Barjamovice, který byl rovněž členem této „eskadry smrti“. Mám je na pásce, ale nemám čas nechat vám je poslechnout. Gragory Elich ještě píše, že uznání Chorvatska z hlediska Clintonovy administrativy, odpovídá jeho geopolitickým vizím.
Susan Woodward v r. 1995 ve své knize Balkan Tragedy píše, že vláda Chorvatska udělala velmi málo pro ochranu občanů proti excesům protisrbského terorismu, který se objevil v jistých kruzích Dalmácie a vnitra v létě 1989. V té době Chorvaté rozbíjeli výlohy srbských obchodů, vyhazovali jejich domy a terorizovali ty, kteří by se mohli stát srbskými předáky.
To vše se dělo v r. 1989 a vy, vy přisuzujete Srbům „koordinovanou kriminální činnost“ jenom proto, že se bránili. V New York Times z 16. června 1997 Chris Hedges píše, že Tudjman „vyčistil“ 500 000 Srbů ze 600 000 Srbů žijících v jeho zemi. Zmiňuje také „Křišťálovou noc v Zadaru“, vyhnání desítek tisíc občanů z jejich obydlí. V chorvatských novinách -Feral a Tjednik je možno nalézt další informace o zločinech ve Vukovaru, které se udály před vypuknutím konfliktu od roku 1990. Vyjímám z těchto novin, že mrtvoly zavražděných Srbů plavaly po Dunaji a že tyto zločiny se děly také v Gospiči a na chorvatském pobřeží.
Periodikum Identitet, o nic méně chorvatské, odhadovalo, že zločinům v Osijeku bylo věnováno velmi málo pozornosti k jejich objasnění. V tomto městě v letech 1991 - 92 bylo zabito několik desítek civilistů srbské národnosti.
Co se týče Gospiče, tři důstojníci chorvatské armády se dokonce dostavili sem, aby svědčili o těchto zločinech. Protože jim nebyla poskytnuta nijaká ochrana, svědek Milan Levar, který měl svědčit proti viníkům masakru v Gospiči, byl dokonce likvidován. Erdemovič, který doznal, že zabil sto mužů ve Srebrenici - a kterého jsme zatkli - měl právo na vaši ochranu. Proto žádal, aby byl předán do Haagu. Protože nebyl naším občanem, byl vám předán na svou žádost. Přestože Erdemovič doznal, že zabil sto osob, nechali jste ho po čtyřech letech žít na svobodě, netrestaného, zatímco jste nechránili svědky z Gospiče. Jsem nucen toto ukončit, protože čas běží.
Na straně 182 své knihy David Owen píše, že se Srbové, kteří zůstali v JNA, netěšili žádné svobodě. Značný počet jich byl obležen v jejich kasárnách chorvatskou armádou. Je to jeden z důvodů, pro které JNA reagovala tak důrazně v místech, jako je Vukovar. Owen říká, že je jediným místem, kde JNA opravdu reagovala silou. Ale současně vysvětluje, proč tomu tak bylo. Ale jeho vysvětlením je to, co napříště píše chorvatský tisk: že mnoho mrtvol Srbů plavalo po Dunaji, než se cokoli stalo ve Vukovaru. Vukovar je výjimkou, jediné místo, kde JNA reagovala silou - abych použil Owenova slova - v obležení svých vojáků a agresí, jejichž byli předmětem, stejně jako civilní populace.
Proto je nepopiratelné, že válka v Chorvatsku byla rozdmýchána a zahájena v Chorvatsku. To proto, aby bylo dokončeno násilné odtržení, ale také - jak se potom ukázalo - aby byl vytvořen stát etnicky čistý. Proto byli Srbové nuceni se bránit. Bránit prakticky svoje prosté přežití. V této situaci, nikdo nepopírá existenci jednotlivých zločinů, vyplývajících z chaosu, který byl nastolen, ale které se toto zamýšlené obvinění snaží prezentovat jako výsledek koordinované kriminální činnosti. I když všechny tyto skutečnosti - jak historické, tak i právní a vojenské - hovoří o opaku. Svá obvinění zakládáte na svědectvích takových, jaké bylo jistého Milana Babiče a dalších svědků tohoto druhu. Babič byl v konfliktu se svou vlastní skupinou právě pro svůj osobní extremismus.
Je notoricky známo, že plán Vance byl přijat především díky úsilí Cyruse Vance samého, ale také díky úsilí Republiky Srbska a mého.
Byly vytvořeny chráněné zóny, ale chorvatská armáda je nikdy nerespektovala. Je znám počet útoků, jejichž objektem byly: plošina Miljevac, Peruccia, kapsa u Medaku, Zemunik, Východní Slavonije, operace „Bouře“ a „Blesk“, atd. Je také známo, kolik Srbů bylo zabito při každém z těchto útoků a všechno, co se tam stalo.
Zbraně byly staženy. Srbové se jich znovu chopili, aby uchránili své životy a zabránili všeobecnému masakru. Lord Owen napsal o těchto věcech: „Chorvatská armáda byla narychlo vybavena letouny a těžkým dělostřelectvem. Veškerá tato výbava zakoupená v bývalém východním Německu pocházela ze sousedních evropských zemí. Není nesnadné pochopit, proč Srbové nesouhlasili s demilitarizací a demobilizací. Srbský faktor byl faktorem konsolidačním, zatímco faktor chorvatský byl faktorem destabilizace.
Owen dále říká, že největší etnická čistka v jugoslávské krizi byla právě ta, vůči které je přítomná instituce indiferentní. Jedná se o vyhnání tisíců Srbů z Chorvatska a stovky zavražděných. Když se takové věci stanou Srbům, je to jakoby se nejednalo o zločiny.
Muslimové v Bosně
Řeknu jen několik slov o Bosně-Hercegovině. Je zcela jasné, že mír trval tak dlouho, jak trval v bývalé Jugoslávii s malou přestávkou. V nepřítomnosti poručníků a okupantů, občané této multikulturní komunity se sblížili jedni s druhými. Ve změněné ústavě z 31. července 1991 je ještě napsáno, Bosna-Hercegovina je suverénním demokratickým státem a komunitou sdružující na principu rovnosti všechny své občany: Muslimy, Srby, Chorvaty a ostatní nacionality; a také, že Bosna-Hercegovina je součástí Jugoslávie.
To také fungovalo v obnovené ústavě Bosny-Hercegoviny. Avšak zatímco tato republika žila mírovým životem, temné síly tam pracovaly. Můžete na webových stránkách bosenské organizace Mladí muslimové, založené v r. 1939, najít přísahu redigovanou koncem roku 1947, žádající, aby všichni členové této organizace bojovali bez lítosti proti všemu, co není islámské, aby obětovali celé své bytí, včetně života, když to zájmy islámu budou vyžadovat. Jak, v této multietnické společnosti, jakou byla Bosna-Hercegovina a také Jugoslávie, se mohlo bez kompromisu bojovat proti všemu, co nebylo islámské, zatímco v době, kdy byla koncipována tato přísaha, byla většina populace neislámská?
První nacionalistická strana založená v Bosně-Hercegovině, byla Strana demokratické akce (SDA) Alii Izetbegoviče. Disponujeme charakteristickým svědectvím zakladatele této strany, sponzora Izetbegoviče, Adila Zulfikarpasiče, který ve své knize popisuje takto sjezd SDA v Novim Pazaru, kterým je, mimochodem řečeno, město v Srbsku: „Když jsme přišli, očekávala nás masa lidí. Úřady se chovaly korektně, policie také. Policejní vozy dozíraly, aby všechno proběhlo bez problémů. Ve všech lokalitách se po našem příchodu policisté stáhly z ulic. Všude byla vidět pouze pořádková služba SDA. Tedy v tomto shromáždění se stala věc, která mě značně překvapila. Shromáždění bylo organizováno profašistickým způsobem: religiosní prapory, stovky religiosních praporů vlálo na stadionu“.
Zulfikarpasič pokračuje: „Všude kam jsme šli, se objevil značný počet imámů, kteří nás přijímali a kteří organizovali vše. Církevní hodnostáři začínali vstupovat do strany. V některých momentech jsem žádal, aby odstranili prapory. Viděli jsme dokonce muže v djellabas a kaftanech, v oděvech, které nikdo nikdy za žádných okolností v Bosně nenosil“.
Přejdu skutečnost, že Zulfikarpasič opustil tuto stranu, protože se nechtěl podílet na takových věcech. Je jinak notoricky známo, že Izetbegovič již na jaře 1943 řídil muslimskou mládež Sarajeva a že v této funkci přijal Amina Husseiniho, velkého Muftiho z Jeruzaléma, uprchlého do Německa, přítele Hitlera. Hussein hlásal džihád, svatou válku proti křesťanům a židům. V rámci NDH Paveliče, na základě iniciativy Himmlera a prostřednictvím téhož Husseiniho, byla založena muslimská divize Waffen SS. A byly i další. Byly dále formovány divize Handjar a Kama (turecké názvy označující dva typy dík), zatímco Albánci ze západní Makedonie a Kosova-Metochie tvořili divizi Skenderbeg. Musím , bohužel, pokračovat velmi rychle. V r. 1990 Izetbegovič vytiskl znovu svou Islámskou deklaraci, kde hovoří o „vytvoření sjednocené islámské komunity Maroka a Indonézie“ a neslučitelnosti islámu s neislámskými institucemi a současně oznámil „obrodu islámu“. Ale o této „obrodě“ se nemluví jako o období bezpečnosti, ale jako o období neklidu a zkoušek, protože podle Izetbegoviče je mnoho věcí, které dlouho čekají na své rušitele a uspaný lid může být probuzen pouze ranami.
Musíme, píše Izetbegovič, být napřed věštci a potom vojáky. Islámské hnutí, se podle něho mělo a muselo vrhnout do boje o moc hned, jak bude dostatečně silné morálně a početně nejen, aby svrhlo existující neislámskou moc, ale aby vytvořilo novou, která bude islámská. Za nynějších okolností, aspirace na sjednocení všech muslimů a všech muslimských komunit na světě, by měla podnítit boj za vytvoření velké islámské federace od Maroka po Indonésii, od tropické Afriky po střední Asii.
A nyní, pánové, snažte si představit, co Srbové a Chorvaté, kteří tvořili dohromady dvoutřetinovou většinu v Bosně-Hercegovině, mohli pociťovat před takovými projekty, které je chtěly nechat žít v jakémsi evropském Pákistánu a jaké mohly být jejich reakce.
Co se týče oddanosti Izetbegoviče věci islámského fundamentalismu, nikdo by o něm nemohl lépe svědčit, než sami islámští fundamentalisté. Podle zprávy Reuters z Dubai z 11. dubna 1993 byl Izetbegovič v Rijadu, kde převzal islámskou cenu „za svou účast ve prospěch džihádu, svaté války muslimů proti nevěřícím“.
Tato cena potvrzuje, že Izetbegovič zůstal na cestě, kterou si zvolil v mládí a která, shodně s přísahou Musulmanské mládeže v r. 1947, předpokládala nekompromisní boj proti všemu, co nebylo islámské.
Islámští fundamentalisté a jejich přívrženci nebyli jediní, kteří znali povahu muslimského režimu v Bosně-Hercegovině. Nalézáme o tom velmi jasnou zmínku ve zprávě republikánského Politického výboru Spojených států z 16. ledna 1997. Budu ji velmi rychle citovat a některé pasáže přeskočím. V bodě 2 je uvedeno, že členové jisté extremistické islámské sítě ve velkém počtu vstoupili do Bosny spolu s ozbrojenými iránskými revolučními gardami a dalšími bojovníky. Jde o tisíce mudžahedínů muslimského světa: Brunei, Malaisie, Pákistánu, Saudské Arábie, Súdánu a Turecka. Tento podnik implikuje velký počet radikálních muslimských organizací a zpráva dosti jasně popisuje předpokládanou roli údajné humanitární organizace v Súdánu.
V bodě 3 je ilustrován radikální islámský charakter režimu v Sarajevu a uvádí profily čelných autorit, mezi nimi samého prezidenta Izetbegoviče. Co se týče postupné islamizace bosenské armády, soudilo se, že půjde až k vytvoření místních jednotek bosenských mudžahedínů. Najdeme tam rovněž věrohodná tvrzení o akcích proti civilistům v Sarajevu, které byly zinscenovány za účelem propagandy vládní policií. Hovoří se tam rovněž o srážkách mezi nepřáteli, muslimy nebo nemuslimy o tom, že nově příchozí sami inscenovali útoky proti vlastním občanům. Zpráva uzavírá, že americká administrativa svou politikou nabídla Iránu skutečné předmostí v Evropě a cynicky uvedla do nebezpečí americké životy a zájmy.
V otázce Al Kajdy hlášení hovoří o spících agentech ve službách Izetbegoviče, jehož svědky jste dokonce nechali přijít sem, aby svědčili proti mně. Také čteme, že iránské služby rozvíjely své styky v takové míře, že společně plánovaly své teroristické akce.
Mluvím o tom proto, aby bylo pochopeno, jakým způsobem zelená, daná Clintonem, mohla vést k takové intenzifikaci iránského vlivu. Neboť tento dokument potvrzuje, že se jednalo o podporu islámské revoluce v Evropě.
Pokud se týče tak zvané humanitární agentury, uvádí se, že je ve spojení s šejkem Omarem Abdel Rahmanem, odsouzeným za útok na World Trade Center v r. 1993, stejně jako s Bin Ládinem, bohatým expatriovaným saudským občanem, podezřelým, že financuje různé militantní skupiny.
Tatáž zpráva kritizuje politiku, která umožnila import zbraní do Bosny a která velmi pomohla Iránu vytvořit dobré vztahy s vládou Bosny, jak to prohlásil jeden bývalý představitel CIA v Kongresu a dodal, že to byla věc, které budou Spojené státy v budoucnu litovat. Dále upřesnil: „Až to na Američany praskne, což bude nepochybně dříve, než bude ukončena bosenská aféra, bude to mezi jiným proto, že se Iráncům tam podaří vytvořit dobré kontakty a budou se cítit jako ve své zemi.“
Přeji si ještě zmínit skutečnost, že 31. březen bude napříště v muslimské Bosně a Hercegovině oficiálním svátečním dnem. Je to den Vlastenecké ligy, vojenské formace utvořené 31. března 1991 Stranou demokratické akce, která tak vytvořila politickou a vojenskou organizaci. Byl to rok před vypuknutím konfliktu. Dostupné informace nám oznamují, že polovina srbských mrtvých v této válce zemřela během pouhé poloviny roku 1992, kdy vypukla válka v Bosně. Analýzy provedené experty ukazují, že Srbové nebyli vůbec připraveni na válku, zatímco muslimové byli připraveni o rok dříve.
Owen ve své knize říká, že obraz bosenských Muslimů zbavených zbraní nebyl uveden do správné podoby ani poté, kdy Alija Izetbegovic otevřeně přiznal v televizi, že si bosenská vláda cestou tajných kanálů opatřila tisíce pušek a miliony nábojů, desítky tisíc min a granátů, jakož i sto tisíc uniforem. Podle prohlášení Sefera Halilovice, šéfa generálního štábu armády Bosny – Hercegoviny, v novinách Nasi Dani 15. září 1992, „Vlastenecká liga vstoupila do války“ - to se stalo v r. 1992. Pánové ! - s 9 regionálními štáby, 103 městskými, 98 000 bojovníky, zatímco Bosna tehdy čítala celkem 109 obcí. Příprava této války je jasná celému světu, kromě vás!
Srbská strana měla tři cíle, jak je možno vidět při analýze politické situace. Na prvém místě udržení Jugoslávské federace, potom, kdyby se to ukázalo nemožným, stanovit právo Srbů na sebeurčení, stejně tak i pro ostatní národy Jugoslávie. Kdyby se i to ukázalo nemožným, cestou jednání zajistit Srbům rovnost v právech s ostatními národy Bosny-Hercegoviny.
Účast srbské strany na udržení Jugoslávie byla v mých očích jediná, která byla kompatibilní s vnitřním a mezinárodním právem. Motivy rovnosti a spravedlnosti působily rovněž v tomto smyslu. Ale nebylo, bohužel, víc času o tom přemýšlet a požadavek spravedlivého jednání se Srby v Bosně měl hluboké motivy, protože srbský lid žil v Bosně víc než tisíc let.
Musím urychlit mou chronologii událostí. Budeme mít příležitost se k tomu vrátit se svědky, kteří dosvědčí, že jednání Srbů bylo reakcí na iniciativy stran muslimské a chorvatské, které narušily ústavní práva Srbů. A že toto jednání Srbů bylo proporcionální ve vztahu k těmto infrakcím, protože pouze vyrovnávalo porušení jejich práv ilegálními hnutími oněch stran. Srbská strana postupně ustupovala od svých požadavků až na minimum, za které již Srbové jít nechtěli, aby nenarušili svá národní práva a své přežití. To bylo nakonec zajištěno dohodou v Daytonu, bohužel za cenu masového, zcela neodůvodněného krveprolití.
Je známo, že poslední šance zachovat v Bosně mír v předvečer vypuknutí války, spočívala v plánu Cutilheiro. Všichni podepsali, ale Izetbegovič potom a na podnět Warrena Zimmermanna stáhl svůj podpis. Doufám, že budeme příležitost předložit o tom velmi dobrou dokumentaci. Bylo tedy víc než evidentní, že srbská strana, pro všechny důvody, které jsem citovat, nebyla tou, která si přála válku, ale naopak tou, která dělala všechno proto, aby jí předešla. Tím víc, že po mezinárodním uznání Bosny-Hercegoviny a vypuknutí války - a to není žádná náhoda, že obě události na sebe navazují, se JNA začala stahovat z Bosny-Hercegoviny podle dohody. To je náležitě konstatováno ve zprávě generálního sekretáře OSN Boutrose-Ghali pro Radu bezpečnosti z 30. května 1992, kde bylo rovněž konstatováno, že armáda Republiky srbské zformované 15. května, nebyla pod kontrolou Bělehradu. A také, že značná část území Bosny-Hercegoviny byla okupována pravidelnými ozbrojenými silami Republiky Chorvatska.
Avšak Rakušan Peter Fellner, který v té době předsedal Radě bezpečnosti, pozastavil a ukryl zmíněnou zprávu, než Rada bezpečnosti odhlasuje sankce vůči Jugoslávii. Protože stav věcí uvedených ve zprávě nemohl motivovat jinak, než uložit sankce Chorvatsku a nikoli Federální republice Jugoslávii.
V oceánu průkazných faktů se mi podařilo, v tomto velmi krátkém čase, postihnout jen vrcholek ledovce. Ale vy zde, co jste udělali tváří v tvář těmto nepopiratelným historickým a materiálním faktům, tváří v tvář pravdě?
Skuteční viníci
Do vašeho falešného aktu obvinění jste mechanicky přidali, v rozporu se zdravým rozumem, sérii událostí, mezi nimi i nepopiratelných zločinů a celek jste kvalifikovali jako „koordinovanou kriminální činnost“. Bez nejmenšího důkazu o nějakém plánu, o srbských úmyslech, které by odpovídaly vašim tvrzením! Ostatně trvání údajné žalující strany na tomto konceptu řízené kriminální činnosti je ve skutečnosti přiznáním její neschopnosti dokázat zavinění. Jedině absence důkazů, týkajících se činů někoho a stejně tak jeho úmyslů - může vysvětlit rekurs k mlhavé konstrukci, jakou je pojem „koordinovaná kriminální činnost“. Jestliže existují důkazy nějakého zločinu a jeho přípravy, žádný legitimní prokurátor nepotřebuje vymýšlet „koordinovanou kriminální činnost“. Stačí mu použít důkazy ukazující na fakty a záměry. Uchýlení se k vámi předváděnému konceptu může sloužit jen k obvinění, které je bez důkazů a neschopné dokázat vinu. Ve skutečnosti se jedná o způsob, jak se vyhnout povinnosti důkazu, která v každé legální jurisdikci spočívá na ramenou prokurátora, a prostředek k tomu, jak obvinit bez důkazu nevinné lidé. Je to ve skutečnosti prosté a jasné mrzačení práva. A tkanina prázdných slov, protože v těch údajných aktech obvinění vysvětlujete zločiny, které jsme nespáchali, pomocí úmyslů, které jsme nikdy neměli. To je váš koncept.
Nemáte důkazy ani pro Bosnu, ani pro Chorvatsko - kde Srbsko nemělo žádnou kompetenci - ale je pravda, že jsme pomáhali Srbům. Zcela jistě jsme jim pomáhali a byli bychom nejhorší sebrankou, kdybychom jim nepomáhali, když byly jejich životy ohroženy. A největší pomocí byla snaha obnovit mír.
A když se hovoří o Kosovu, není jediný důkaz, že byl spáchán zločin. Nejen na něčí rozkaz, ale ani s vědomím kohokoliv, včetně odpovědných generálů. Přesto jste obvinili čtyři generály, kteří nejenže nikdy nic nenařídili, ale ani nevěděli o žádném aktu, který by mohl být zločinem předtím, než byl uskutečněn. Obvinili jste také politické vedení Srbska a Jugoslávie. Měli jste všechny důkazy o tom, že osoby odpovědné za jednotlivé zločiny, k nimž došlo v Kosovu-Metochii, i v době krutého denního a nočního bombardování této oblasti, byly stíhány orgány státu, že viníci byli zatčeni a předáni soudům. Dokonce váš svědek generál Vasiljevič zde uvedl podrobnosti shromáždění vedoucích činitelů bezpečnosti v armádě a státu a generálního štábu, kde jsem osobně trval na tom, aby všichni pachatelé zločinů byli zatčeni a jak zde Vasiljevič uvedl, když mne citoval, nešetřit nikoho. Bez výjimky. Také zdůraznil, že generální štáb, od svého šéfa generála Ojdaniče, který je zcela nevinen v tomto vězení, až po čtyři generály v terénu, které rovněž obviňujete bez jakéhokoliv opodstatnění - Lazarevič, Pavkovič, Djordjevič a Lukič - měli stejné stanovisko. A že vedení - hlavní generální štáb, jednal preventivně zákazem utváření polovojenských formací.
O tom existují písemná hlášení. Zařadil jsem je do seznamu doličných předmětů, ale budete je mít také v několika stovkách hlášení vojenských soudů a civilních soudů a instrukcí vydaných ke stíhání pachatelů zločinů. První hlášení o těchto případech se datují koncem března 1999 a pokračují dále.
Co jiného mohla dělat výkonná moc, potom právní - v kterékoli zemi - než kategoricky trvat, podle sestupné hierarchické linie, na stíhání zločinců a přesvědčit se cestou hlášení, která přicházela, že její rozkazy byly respektovány. Je to tedy přesně to, co jsme činili a za těch nejhorších možných podmínek. V podmínkách trvalého bombardování, ve dne i v noci. Byly také složité případy a lidé odsouzeni - lidé, kteří spáchali zločiny - zatímco bombardování pokračovalo. V průběhu dvou let jste nepředložili ani jeden důkaz, ani jedno svědectví, které by naznačovalo nějaký vztah se zločiny spáchanými na rozkaz, vojsky nebo generály, které jste obvinili, nebo s politickým vedením Srbska, nebo se mnou samým. Právě naopak, máte důkazy, že jsme dělali všechno proto, abychom zabránili zločinům a když k nim přesto došlo - tato věc je možná i v míru a tím spíše v době mezietnického konfliktu - aby byly stíhány podle zákona. Ostatně k prvnímu procesu týkajícího se válečného zločinu došlo v Srbsku. U okresního soudu v okrese Sabac již v r. 1993. Rovněž i o tomto předmětu máte informace.
Na druhé straně máte všechny důkazy, že jsme byli faktorem nejvíce zasloužilým a důsledným v mírovém procesu, že se nám podařilo vyřešit problém záchrany milionů uprchlíků bez diskriminace. Neboť 70 000 uprchlíků muslimů našlo útočiště v Srbsku. Máte důkazy, že jsme osvobodili stovky rukojmích, že jsme osvobodili francouzské piloty.
V odposlouchaných konverzacích, které jsme si opatřili, jste mohli zjistit nejen to, co bylo učiněno, aby se to či ono realizovalo, ale že jsme také nemohli než naléhat, prosit a činit nátlak, protože jsme neměli jinou kompetenci, ale že jsme měli úspěch. Čtěte tyto rozhovory, protože ony samy stačí k objasnění všeho, čemu chcete rozumět a co vaše obvinění pokrývá absurditou.
Na druhé straně máte hojnost důkazů o roli chorvatského politického vedení v etnické čistce. O existenci a realizaci takového plánu - před a po roce 1990 - disponujete dokonce stenogramy, z nichž některé jste nám předali, kde můžeme vidět fabrikaci záminek k páchání zločinů, pro operaci „Blesk“, operaci „Bouře“, včetně úlohy Clintona jeho vlády v této záležitosti. Jsou tam ale i další. Máte písemné důkazy týkající se těch, kteří činili všechna tato rozhodnutí, protože každý stenogram VONS - Chorvatská rada obrany a národní bezpečnosti - uvádí všechny přítomné osoby.
Máte také důkazy týkající se zločinů proti Srbům na základě rozhodnutí muslimské vlády. Když Kljujič, bývalý člen vlády prezidence Bosny-Hercegoviny, sem přišel svědčit, vyslýchal jsem ho mezi jiným i o tomto předmětu. Na základě stenogramů prezidence Bosny-Hercegoviny je možno zjistit, že Izetbegovič věděl o existenci táborů, kde byly osoby dlouhá léta ilegálně zadržovány.
K postupu proti chorvatské a muslimské vládě disponujete podklady, jaké nemáte v žádné z afér týkajících se vlády jugoslávské a srbské. Které nemáte ani proti vládám Republiky srbské (v Bosně) a republiky Srbská Krajina. Máte dokonce důkaz získaný ze svědectví vašeho chráněného svědka, vysokého místního funkcionáře, z přesností toho, co mi řekl Milan Martic ...že v Krajině, včetně samého města Knin, že s Chorvaty, kteří tam zůstali, bylo jednáno absolutně jako rovný s rovnými. S rovnoprávnými občany. A že vůči nim nebylo žádné diskriminace.
Falešní svědkové
Je zde zvláštní záležitost, o které se zmíním jen krátce. Jde o svědky, kteří v proceduře, která je vaší věcí, sjednali smlouvu o doznání své viny s údajnou stranou obžaloby. To tvoří, troufám si tvrdit, příklad fabrikace falešných svědectví. Myslím, že se anály fabrikace falešných svědectví obohatily bezprecedentním případem v osobě vašeho chráněného svědka, který odpovídaje na otázku, jak mohl podepsat doznání, že v Srebrenici bylo zastřeleno 7 000 mužů uvedl, že jeho obhajoba napsala dopis, kde se zavázala, že nebude popírat čísla uvedená v obvinění ! Mohl dokonce napsat 70 000 ! Mohl napsat cokoliv !
Již jsem uvedl skutečnosti, které se podařilo soustředit mým spolupracovníkům a které uvádějí ve vážnou pochybnost vaše vykonstruovaná tvrzení o Srebrenici. Mezitím jsme také slyšeli generála Morillona, který sem přišel svědčit, že Srebrenica byla léčkou pro Mladiče. Morillon tvrdil - protože dobře znal Mladiče - že Mladič by nikdy takový rozkaz nedal. To odpovídá mému mínění. Nevěřím, že by byl Mladič schopen nařídit takové věci. Jeho čest by mu nikdy nedovolila udělat věc tak špatnou a nedůstojnou. Ale my budeme mít možnost vyslechnout k této věci několik svědků.
Je v zájmu Srbů i muslimů, aby se objasnila pravda o Srebrenici a nikoliv, aby byl vytvořen lživý mýtus. Tedy ani vaše fabrika na falešné svědky, ani tlaky Paddy Ashdowna na vládu Srbské republiky nás nepřibližují pravdě. Synchronizovaným způsobem, tu a tam, je snahou vyrobit dvojitý zločin, který uráží živé i mrtvé.
A přitom všichni by měli mít zájem na tom, aby pravda o Srebrenici byla zjištěna, aby ti, kdo spáchali zločiny, byli potrestáni a nevinní byli zbaveni podezření a obvinění, která na nich leží a která je implikují do události tak špinavé.
Erdemoviče jste nepoužili, abyste z něho vytáhli informace. Nevyužili jste nic z toho, co jste měli k dispozici, abyste zjistili pravdu o tom všem. Doufám, že svědkové - pouze v to doufám, protože to nemohu udělat já sám - přinesou aspoň trochu světla do toho, co se tam stalo.
Ale vraťme se k tomuto svědkovi, kterého zde máte. Měli jste veřejné svědectví tohoto Miroslava Deronjiče, se kterým dokonce ani jeho matka neměla již nikdy mluvit vzhledem k tomu, co udělal, nebo napsal, že udělal. Zmasakroval celou vesnici, které předtím zaručil bezpečnost. Nejdříve slíbil život, potom zmasakrovat celou vesnici ! A vy, vy jste mu všechno pardonovali proto, aby vyprávěl pusté lži proti Karadžičovi!
Máte v rukou písemný rozkaz adresovaný Karadžičem vojsku v Srebrenici, který je vyzývá k ochraně civilistů a zachovávání Ženevské konvence. Což bylo komunikováno písemně i verbálně vojskům a vy, vy sem necháte přijít jakéhosi Deronjiče, který vám svědčí, že Karadžič mu tak zvaně pošeptal do ucha - aby to nikdo neslyšel - že je nutno všechny masakrovat? To je taková nejapnost, že by nestálo zato o tom mluvit. To by nemohlo ani na okamžik oklamat normálního člověka. A ještě méně ujišťování, která se podepisují o exekuci 7 000 osob, po podepsání písemného závazku, že nebudou popírána čísla v aktu obžaloby a nikoli podle toho, co je známo. Nebudu mluvit ani o mnoha dalších věcech, které jste zde vyprodukovali.
Jako základ vašeho obvinění jste dokonce použili můj projev v Gazimestanu. (Projev přednesený 28. června 1989 na místech bitvy v Kosovu při příležitosti jejího 600 výročí.) V něm mne obviňujete, že jsem tam šel probouzet srbský nacionalismus. Na tento projev jsem hrdý i dnes. Bylo to zdravé pro tehdejší tamní, spíše negativní atmosféru. Ale vy nejste sami, kteří se mýlili. Mnozí politikové na Západě to opakovali také. Prakticky nejsou noviny, které by jej neotiskly. Je to lež, která byla využívána a zneužívána nikoli v r. 1989, ale o deset let později. Nemám čas se tím zdržovat, ale budu citovat několik příkladů manipulace a lží.
28. června 1999 - deset let po těchto skutečnostech - Robin Cook (tehdy ministr obrany Velké Británie) řekl: „Miloševič využil tohoto důležitého jubilea bitvy v Kosovu, aby nemusel ohlásit reformy a vyjádřit naděje. Místo toho napřáhl hrozbu použití síly při řešení vnitřních politických potíží Jugoslávie. Přitom potvrdil své osobní ambice k udržení moci a k šíření etnické nenávisti ve stínu nacionalismu“.
Mám zde takových citací tolik, kolik si budete přát, ale všechny jsou datovány lety 1999, 2000, 2001. Podívejme se na Independent z 1. července 2001: „Srbský vůdce exponoval své cíle a své záměry před více než milionem Srbů při upomínce 600. výročí bitvy v Kosovu. Otevřeně hrozil použitím síly k udržení šesti republik v lůně federace“. Totéž najdete v Tome Magazine a dokonce v The Economist. Všechny uvádějí lživá slova, která v mém projevu nefigurují. Teď vám ocituji The Independent z 29. června 1989. Tytéž noviny v té době psaly, že srbský prezident nepronesl ani jediné agresivní slovo proti albánským kontrarevolucionářům. Mimochodem řečeno, tento pojem „kontrarevoluce“ byl termín, který užívala federální prezidia Strany a Státu od r. 1981. Zcela opačně psal The Independent, mluvil o vzájemné toleranci, o výstavbě bohaté demokratické společnosti a odstranění nedorozumění, která, řekl, umožnila Turkům porazit Srby před 600 lety.
V době, kdy The Independent šel hledat své informace do terénu, tyto noviny psaly ještě, že: „… není vhodnějšího místa, než Kosovo pole k tomu, aby bylo řečeno, že porozumění a harmonie v Srbsku mají zásadní význam pro prosperitu Srbů a všech ostatních občanů, kteří tam žijí. Ať je jakýkoli jejich původ nebo vyznání - jak řekl Miloševič.“ Tolerance a vzájemná spolupráce byly podmínky - buď a nebo - k udržení Jugoslávie. Porozumění a vztahy založené na rovnosti mezi jugoslávskými národy byly premisami jejich přežití a úniku z krize.
Srbský pluralismus
Krátce, když dostali rozkaz dát se do lhaní, nečetli dokonce ani své vlastní noviny v době, kdy se šli sami informovat do Gazimestanu, ale nemám čas se tím déle zabývat. Srbsko nemělo nikdy výlučně jen srbskou populaci. Dnes ještě víc, než v minulosti, různé komunity a náboženství tam žijí spolu. Není to něco, co by škodilo Srbsku. Naopak mu to vyhovuje. Občané, kteří vyšli z národních komunit a různých náboženství, žijí spolu způsobem jim stále bližším a častějším. Takto všichni lidé v Srbsku, kteří žijí ze své práce, kteří žijí poctivě a respektují ostatní lidi a národy tam žijí pospolu ve své republice. Je zbytečné ztrácet čas dokazováním. Chtěl bych pouze ukázat, kam až může vést zneužívání, zvláště zneužívání v rámci procesu, který chce respektovat právo. Mezi intelektuály, literáty, kritiky, politology a výzkumníky se považuje za nemorální vytrhávat některé věty z jejich kontextu. Ale vy, nejen že jste je pouze vytrhávali z jejich kontextu, ale vytrhávali jste dokonce i fragmenty vět za účelem manipulace. Budeme mít také příležitost se nad tím pozastavit. V každém případě je to věc, kterou lze snadno prokázat. Všechno, co teď říkám, říkám jen proto, abych ukázal v jakém stadiu lhaní se zde nalézáme.
V Srbsku, politika národní rovnosti pokračovala po celou dobu mého desetiletého prezidentství. Zde se dokonce nacházejí nezákonné magnetofonové záznamy ze zasedání Strany Srbska v r. 1998. Bylo tam 400 eminentních členů strany u moci. Mezi jiným se tam hovořilo o Kosovu. A to nikoli po chodbách, ale v rámci politického štábu, kde všichni ministři, členové vlády, poslanci a jiní byli členy této strany. Přečtu vám jeden úryvek z mého závěru: „Naší politikou je vyřešit problém Kosova politickými prostředky.“ To jsem řekl 10. června 1998. Dali jsme se do díla shodně s naším programem, který předpokládal princip národní rovnosti a nepřáli jsme si ubližovat Albáncům ani z nich udělat občany druhého řádu. Pokračoval jsem a řekl, že mnoho lidí si myslí, že většina Albánců možná souhlasí s takovým řešením. S odvoláním na to jsem soudil, že stanovisko většiny závisí bezpochyby na tlacích, které jsou na ni vyvíjeny, na tom, co je jí vysvětlováno, na perspektivách, které jsou jí nabízeny, budoucnosti atd. A zdůraznil jsem, že ať si kdokoliv cokoliv o tom může myslet, musíme předpokládat pouze řešení politické a upevnit princip národní rovnosti. Doplnil jsem, že budeme muset počítat se skutečností, že odpůrci jsou nešťastníky, kterými je manipulováno, jak je manipulováno s chudáky na celém světě. Manipulováni nejdříve vlastními potentáty, potom manipulátory mezinárodními, kteří je zneužívají k destabilizaci evropského jihu a kontinuálně vytvářejí alibi pro udržování vojenských kontingentů velkých mocností. Nakonec jsem zdůraznil, že zahájený dialog není vyhrazen jen státní komisi a reprezentantům albánských politických stran. Řekl jsem: „Nikoli pouze dialog srbsko-albánsko-turecký, ale i muslimsko - romsko - černohorský, protože dialog musí být přítomen na všech úrovních, v momentu, kdy je nutno mobilizovat každého, abychom mohli žít.
Bylo to tedy deset let úsilí o politiku národní spravedlnosti, která chránila polovinu bývalé Jugoslávie před každým konfliktem a válkou. Po celou dobu těchto deseti let. To je, proč zde zdůrazňuji, do jaké míry je tato záležitost převracena naruby. To je, proč jsem řekl, že tento akt obžaloby je aglomerátem manipulací a nestoudných lží, mrzačením práva, porážkou morálky a extrémně neodpovědný přepis historie.
Co se týče individuálních akcí generálů a jiných představitelů nebo mých vlastních, řídíte se principem „odpovědnosti velení“, což představuje, že každá nevinná osoba může být odsouzena pro jediný důvod, že zastávala určitou funkci v určitém momentu. A nyní se pokoušíte přivést sem všechny generály. Nemám čas ani možnost zde hovořit o všech jednotlivých otázkách a mimoto již byly dotčeny prohlášeními vašich svědků. A ještě více v pamětech protagonistů samých; a zvláště v četných akademických studiích redigovaných na bázi pramenů a dokumentů západních. Ale necháme sem přijít nové svědky, kteří promluví.
Spokojím se s tím,že zdůrazním paradoxní situaci, do které jsme se sami uvedli, když jsme se podřídili nelítostné a slepé politice Clintonovy administrativy, která nebude mít dlouhého trvání.
Protože tři akty obžaloby, které se mne týkají a byly vydány potom, co 19 členských zemí NATO spáchalo otevřenou agresi proti tomu, co zbylo z bývalé Jugoslávie, Srbsku a Černé Hoře, s použitím zakázané výzbroje, s obnovením tyranie pomocí špičkových technologií.
Je možné si představit větší cynismus?
Obviňovací akt „Chorvatsko“ se artikuluje na etnickou čistku a na údajnou sladěnou kriminální činnost, která byla zahájena před 1. srpnem 1991 a trvala až do roku 1992. Musím říci, že je třeba nekonečné nestydatosti a odvahy k uvedení takové lži na papír. Jak víme, tato perioda byla poznamenána masovými zločiny proti Srbům a prvním velkým exodem nějakých 150 000 Srbů z Chorvatska.
Obviňovací akt „Kosovo“ byl vydán, cituji: „pro vyhnání velké části albánské populace z Kosova.“ Viděli jste tedy, co bylo napsáno v Clarkově knize. A uvidíte ještě mnoho věcí, ještě jiných, zajímavějších. Protože nemůžete citovat název žádné vesnice, odkud byl někdo vyhnán, protože Kosovo bylo pod kontrolou státních institucí srbského státu. Mám dokonce dojem, že nesledujete ani oficiální prohlášení…
Patrick Robinson: pane Miloševiči, ukončete svůj projev do tří minut.
Slobodan Miloševič: Budu se snažit. Jestli ne do tří, aspoň do čtyř. Ne více.
Musím přeskočit mnoho věcí…
Tedy nesledujete ani oficiální prohlášení představitelů Spojených států a NATO, kteří dnes říkají zcela otevřeně, že operace zaměřené na Kosovo byly nezbytné k tomu, aby umožnily NATO rozšířit činnost za hranice vytrasované v zakládající smlouvě aliance…Obviňovací akt „Bosna-Hercegovina“, ten byl vydán pro genocidu – genocidu, podtrhuji – proti Muslimům a Chorvatům v Bosně a Hercegovině.
Hle, ještě další nestoudnost bez hranic, protože je známo, že Bělehrad byl v té době jediným hlavním městem v Jugoslávii mezi těmi, která byla implikována v jugoslávské krizi, který vedl důslednou politiku míru. Jediným hlavním městem, kde byla uplatňována ucelená politika národní rovnosti, díky které tam nebylo diskriminace ani zločinů v té míře, že Srbsko bylo jedinou oblastí, jejíž etnická struktury byla v tomto desetiletí zachována.
Jsem si vědom, pánové, že je marné hledat logiku v narafičeném procesu. Historie zná podobné případy – například proces Dreyfus nebo Dimitrov, spojený s požárem Reichstagu – ale tento proces je všechny přesahuje rozsahem tragických důsledků. Nechci říkat nic, co by se dotklo osob, ale budu mluvit o tragických důsledcích pro svět. Byla zničena budova všeobecného práva. A to na úrovní, která znamená zhroucení civilizace.
Naštěstí byli v minulosti spisovatelé a čestní mužové, kteří do historie vryli pravdu, aby příští generace pociťovaly stud a neopakovaly stejné omyly. Jsem přesvědčen, že se to bude znovu opakovat. V pravdivé historii nynější doby, vaše spravedlnost ad hoc tam bude figurovat jako ilustrace monstrózních jevů nastalých na přelomu dvou tisíciletí. A vy si, pánové, nemůžete představit, jaké je to privilegium, i v podmínkách, které jste mi vnutili, mít pravdu a spravedlnost za spojence.
Vy si to, o tom jsem přesvědčen, ani neumíte představit.
Děkuji vám, pane Robinsone. Neměl jsem, naneštěstí, příležitost uvést všechno, co jsem chtěl, ale myslím, že k tomu budu mít ještě příležitost.
Jedině, kdybyste mi v tom zabránili jinými prostředky…
Překlad a redakce: J. Řezníček Připravil: dr. O. Tuleškov
V létě 2004 jsem se setkala se bývalým jugoslávským prezidentem Slobodanem Miloševičem ve vězení Scheveningen, když jsem byla povolána jako svědek obhajoby. Než jsem mohla vejít dovnitř, musela jsem projít čtyřmi absolutně oddělenými kontrolními místy. Nemohla jsem pronést nic než papíry/spisy. Každá další kontrola byla důkladnější, než předešlá. Nikdo, kdo se setkal v posledních čtyřech letech s Miloševičem by neuvěřil, že by riskoval sebevraždu před koncem procesu. A nikdo, kdo navštívil Scheveningen v Haagu nemůže věřit fantastickým tvrzením, že by byl schopen propašovat do vězení nepředepsané léky. Tato tvrzení spíše dávají tušit, že odpovědní činitelé se zoufale snaží skrýt své vlastní zločiny.
Má svědecká role měla spočívat na mé cestě do Jugoslávie na jaře 1999. Během 78 dnů trvajícího bombardování jsem navštívila bombardované školy, nemocnice, teplárny a tržiště, kde jsem všude zaznamenávala a nahrávala škody způsobené civilnímu obyvatelstvu. Navíc jsem od roku 1993 psala o zákulisní roli USA ve rdoušení a tlaku na rozkouskování Jugoslávie.
Dokonce i když bylo mé jméno zařazeno do seznamu svědků obhajoby, tak bylo třeba podstoupit velmi komplikovanou a zdlouhavou proceduru, abych mohla vězení navštívit. Ačkoliv bylo v den návštěvy už všechno schváleno, stejně trvalo ještě čtyři hodiny, než jsem se dostala přes všechny kontrolní body do zvláštního bloku uvnitř vězení, kde jsou drženi obžalovaní Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Tento blok je absolutně oddělen od obecné populace a silně monitorován.
Vězení Schveningen je maximálně hlídané zařízení, které používá nejmodernější technologie. Miloševič a další obvinění jsou ubytováni ve zvláštním oddělení uvnitř většího vězení. Toto oddělení má čtyři patra, která mají každé po dvanácti celách. Blok je hlídán speciálními strážemi OSN. Kamery jsou všude. Veškerý pohyb vězňů je sledován a kontrolován. Když byl prezident poprvé umístěn do cely, tak světla svítila dokonce 24 hodin denně a byl sledován jeho sebemenší pohyb.
Odkud se vzal Rifampicin?
Nyní holandské úřady prohlašují, že Miloševič bral vzácné, těžko získatelné antibiotikum, které se užívá například na lepru a tuberkulózu. Tento lék má jedinečnou schopnost neutralizovat léky užívané na vysoký tlak. Jak se tento lék dostal do Miloševičova systému? Miloševič byl držen ve vězení s maximální třífázovou ochranou. Byl střežen speciální jednotkou ve vězení, které kdysi sloužilo i jako zařízení nacistům pro držení holandských odbojářů.
Když byl 12. ledna nalezen Rifanpicin v Miloševičově krvi, ICTY držel zprávu v utajení i dokonce před Miloševičovými lékaři, kteří si stěžovali, že něco strašně poškozuje zdraví obžalovaného. Zatímco vězeň i vybraní právníci z Výboru pro jeho ochranu požadovali zdravotní informace, úředníci ICTY na ní seděli. Pokud úředníci ICTY skutečně věřili, že propašoval do vězení jedovaté léky, proč nezveřejnili tuto zprávu o hodně dříve?
Stejně exotické je tvrzení, že Miloševič předstíral nemoc, aby proces zdržoval. Žaloba zdržela proces nejprve tím, že přidala obvinění týkající se Chorvatska a Bosny v momentě, kdy si uvědomili, že nemají důkazy pro tvrzení ohledně Kosova, a dále tím, že od února 2002 do února 2004 představila stovky svědectví, které vytvořily 500 000 stran textu.
Pokaždé, když byl Miloševič příliš nemocný, než aby mohl pokračovat v soudní síni, žaloba toho využívala, aby mu vnutila právníka a tím porušovala právo obžalovaného bránit se sám, stejně jako právo odmítnout vnuceného právníka. Miloševič byl připraven použít proces jako platformu k obhájení nejen sebe, ale i lidu Jugoslávie a k obvinění USA, Německa a sil NATO ze zločinného zničení jeho země. Uvítal soud, jako jedinou platformu, kde mohl uvést svůj historický záznam/zápis. V jeho slovech, která zněla v soudní síni neustále vysvětloval, proč chce a je i přes špatné zdraví odhodlán pokračovat.
S Miloševičem jsem se setkala ve speciální místnosti, která byla jediným místem, kde mu ICTY povolil pracovat, nebo si připravovat podklady pro svou obhajobu. Kdykoliv se mu zvýšil krevní tlak, nebo byl neschopen pokračovat při jednáních soudu, byl mu také znemožněn přístup k materiálům své obhajoby.
Miloševičovy kardiovaskulární problémy, a zvláště vysoký tlak, několikrát zpozdily soud. Úředníci ICTY se pokaždé pokusili využít jeho zdravotních problémů v neustálém úsilí odepřít mu právo řídit si vlastní obhajobu. Ani nemoc, ani zdržování mu tedy nijak nepomáhalo při jeho obraně.
ICTY tvrdil, že Miloševič tajně bral léky a zároveň se vyhýbal užívat léky předepsané. Miloševič na tato tvrzení osobně odpověděl 1. září 2004: „Vy zřejmě neznáte praxi ve vaší vazební jednotce. Svoje léky beru v přítomnosti stráží. Dostávám je. Beru je v přítomnosti stráže, která zaznamenává do knihy přesný čas, kdy jsem léky užil.“
Přes život ohrožující riziko, které se zvyšovalo s každým sporem s žalobou, odmítli úředníci tribunálu dokonce i pravidelné kontroly zdravotního stavu bývalého prezidenta. Celé měsíce také odmítali přístup specialistů, kteří byli ochotni přijít do Scheveningenu, a zdržovali tak jejich péči.
Miloševičovo vlastní vysvětlení jeho zdravotních problémů je mnohem více logické a důvěryhodné, než vysvětlení ICTY. V dopise adresovaném ruskému velvyslanectví psal dva dny před svou smrtí, že nebral více než čtyři roky žádná antibiotika. Ptá se tam také, proč lékařská zpráva o objevení Rifampicinu v jeho krvi byla utajována déle než dva měsíce. Dále píše, že věří, že byly podniknuty aktivní kroky ke zničení jeho zdraví, a varuje, že může být tráven a že jeho život je v nebezpečí.
Způsob, jakým ICTY zacházel s Miloševičovou smrtí byl podobný způsobu, jakým bylo zacházeno s celým procesem. Byl to pokus obvinit oběť ze zločinu.
ICTY není skutečný mezinárodní soud, který by byl schopen obvinit nějakého válečného zločince. Je to politický soud založený Radou bezpečnosti OSN na naléhání ministryně Madaleine Albrightové v roce 1993, které porušilo Chartu OSN. Jeho působnost je omezena pouze na území bývalé Jugoslávie a drtivá většina vězňů jsou Srbové. Je to nástroj propagandy a internační tábor pro politické vězně, který se tváří jako nestranný soud. Chce potrestat oběti za zločiny spáchané proti nim a osvobodit imperiální síly, které napadly, bombardovaly, rozkrájely a vynutily privatizaci Socialistické federativní republiky Jugoslávie.
Když se mnou Miloševič diskutoval o procesu, tak rozsah jeho historických znalostí, i jeho energie přes špatný zdravotní stav nám dovolili i přes mou únavu po letu a čtyřhodinovém martyriu vstupních kontrol ukončit náš rozhovor s nadšením pro následující kroky u tribunálu.
Teď je svět žádán, aby věřil, že je Miloševič zodpovědný za svou vlastní smrt. To je tak neuvěřitelně složitý scénář a komplikovaně sebevražedný příběh, který je asi tak podobně nepravděpodobný, jako obvinění, kterým čelil. Koupená a placená korporativní média přijala a propagovala popis jeho smrti stejně podlézavým způsobem, jako přijala samotnou existenci tohoto ilegálního soudu a ospravedlnění/omluvu pro zničení Jugoslávie.
Miloševič je nyní pryč. Ale souhrn jeho odpovědí během dvou let procesu a jeho zahajovací obhajovací řeč žijí dál. Zanechal rozléhající se obvinění USA a Evropy ze silového zásahu na Balkáně v historickém dokumentu ve stylu/formátu „Obviňuji/žaluji“ („ I accuse“). Jeho řeč, která obsahuje rozsáhlou dokumentaci a faktické detaily, byla vydána v srbštině, řečtině, francouzštině, ruštině a angličtině (v té době již i v češtině-pozn.red.). Ohlas řeči, která vyšla pod názvem „Obhajoba mluví – pro historii a budoucnost“ (IAC 2006) bude trvat ještě dlouho potom, co se laciná válečná propaganda zhroutila.
(Messin, 20. březen 2006, Zdroj)
Pondělní rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora (ICJ), podle něhož se Srbsko za války v letech 1992-95 nedopustilo v Bosně genocidy je zároveň částečným posmrtným očištěním Slobodana Miloševiče. Po tom, co bylo poměrně brzy po začátku jeho procesu tiše odstraněno obvinění z genocidy v kauze Kosovo (nikdy tam k ní nedošlo) se Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) soustředil na údajné Miloševičovo zapletení do „genocidy“ v Bosně a především jeho údajnou roli v mediálně známé kauze Srebrenica.
Propagandisté celé roky bez důkazů běžně Miloševiče se Srebrenicí spojovali. Zabíjení ve Srebrenici totiž tvořilo základ obvinění z genocidy v Miloševičově případu a zároveň bylo nejzávažnějším obviněním, které bylo proti němu vzneseno. Ještě za Miloševičova života se ale začínaly vynořovat vážné pochybnosti o jeho údajném zapletení do kauzy Srebrenica. Například už v roce 2004 oznámil vedoucí holandské vládní vyšetřovací skupiny pro Srebrenici a profesor na univerzitě v Amsterodamu D. Cees Wiebes, že neexistuje žádná spojitost mezi Miloševičem a zločiny ve Srebrenici.
Dr. Wiebes měl jako vedoucí týmu specialistů přístup k tajným záznamům, klíčovým diplomatům i stovkám svědků. Podle Wiebese nehrál Miloševič v případu vůbec žádnou roli. Wiebesův tým tenkrát poskytl tyto své poznatky a důkazy hlavní žalobkyni tribunálu ICTY Carle del Ponte, ale byl odbyt. Mluvčí ICTY Hartmanová řekla, že „ zpráva není součástí trestního řízení týkajícího se Srebrenice a byla vyhotovena …k jiným účelům.“
Včera ale po rok trvajícím zkoumání případu Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) v případě Bosny mimo jiné jasně rozhodl:
„Srbsko se nedopustilo genocidy prostřednictvím svých složek nebo osob, odpovědných za své jednání podle obyčejového mezinárodního práva.“„Srbsko nemělo v úmyslu spáchat genocidu, ani nepodněcovalo k jejímu spáchání.“
„Srbsko se neúčastnilo genocidy porušením svých závazků vyplývajících z Mezinárodní smlouvy o zabránění a trestání zločinu genocidia.“
Již z prvního citovaného rozhodnutí lze jednoznačně vyvodit, že Miloševič jako hlavní osoba v Srbsku té doby (tehdy ještě Jugoslávie) ani žádný jiný vládní činitel se nedopustil, nebo byl zapojen do genocidy v Bosně (případně bosenské Srebrenici).
I když Bělehrad považoval Bosnou (bosenskými Muslimy) vznesené obvinění za absurdní, objevovaly se obavy, aby se i v tomto případě neobjevila stejná antisrbská zaujatost, jakou předvádí Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Žaloba na Srbsko měla totiž jeden celkem skrytý, ale o to závažnější důvod. V případě uznání viny by totiž Srbsko muselo Bosně zaplatit reparace v děsivé výši mnoha miliard dolarů. Toto by mělo jistě velmi závažný dopad na srbskou ekonomiku.
www.messin.estranky. cz, 27.2. 2007
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Obvodní radou Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 309. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. První vydání: únor 2005; druhé vydání: prosinec 2009, Praha.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz , E-mail: Vydavatel@seznam.cz