Doc. PhDr. Ota Lev, CSc.

 

 

Mezinárodní vztahy a rozvojový svět na přelomu tisíciletí

 

II. část

 

Na pražské manifestaci za celosvětové jaderné odzbrojení 15. listopadu 2006 organizátoři konstatovali, že v současnosti probíhá ve světě 30 válek a že každý rok  zbraně usmrtí půl milionu lidí.

                            

                                                                                  

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

 

     úvodem obracím Vaši pozornost k prvnímu odstavci první části této práce, kterou pod názvem Sociální dimenze globalizujícího se světa na přelomu tisíciletí vydalo Křesťanskosociálního hnutí  jako 122. publikaci v listopadu 2004. V tomto odstavci jsem naznačil, že mezinárodní vztahy by měly být průsečíkem či výslednicí zahraniční politiky všech existujících států. Ve skutečnosti však jde, bohužel, o to, jaké mají jednotlivé státy k dispozici lidské zdroje, ekonomické a vojenské prostředky, které jim nakonec mohou pomáhat zahraniční politiku jejich vlád prosazovat.

    Je přirozené, že na omezené ploše nějakých dvaceti až třiceti stran, a možná i kdyby jich bylo stokrát více, není možné zabývat se zahraniční politikou všech existujících států. Navíc jako historik cítím svou omezenost v přístupu k prvozdrojům. Archivy velmocí a mnoha dalších států bývají většinou zpřístupněny po třiceti až padesáti letech a ani fyzicky by nebylo možné takovouto práci zvládnout jedním člověkem, i kdyby se prvozdroje otevřely veřejnosti mnohem dříve. Musel jsem tudíž k této práci přistoupit s vědomím těchto a dalších omezení. 

    Do záhlaví jsem vložil memento, které zatěžuje svět, a tuto práci zaměřuji  proto  na výběr hlavních problémů mezinárodních vztahů, zejména těch, které se výrazně promítají do dnešních dnů. Za takové považuji především mírové řešení sporných problémů mezi státy, za druhé úsilí o odstranění válek a násilí a za třetí uplatnění lidských práv v duchu Všeobecné deklarace lidských práv přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů 10. prosince 1948.

          

Stav po mocenskopolitických a majetkových převratech

v zemích střední a  východní Evropy a v Sovětském svazu

 

    V minulé práci jsem se snažil na údajích Organizace spojených národů dokázat mimo jiné, jaké důsledky měly převraty provedené v zemích s první historickou formou výstavby socialismu ve střední a východní Evropě a v Sovětském svazu. Bylo prokázáno, k jakému zhoršení ekonomického vývoje v těchto zemích v prvním desetiletí po převratu  došlo.  Došlo ke zcizení národního majetku, který vytvářely celé předchozí generace. V mnoha z těchto zemí došlo k nebývalému propadu hrubého domácího produktu, který dosud nedosahuje úrovně osmdesátých let minulého století. Jen v některých zemích byl překonán ekonomický práh  konce osmdesátých let. Současně je třeba dodat, že v důsledku ekonomické „transformace“ a zavedení kapitalismu se vrátila také prohlubující se sociální diferenciace, překonaná v období první historické formy výstavby socialismu (například v České republice se za uplynulých 17 let zrodilo 13100 dolarových milionářů, mluví se o sto tisíci bezdomovcích, statistika zaznamenává téměř půl milionu nezaměstnaných, počet lidí, žijících na úrovni nebo dokonce pod úrovní chudoby, se přibližuje k milionu). Neměli bychom si při této příležitosti připomínat biblický příměr, že spíše projde velbloud uchem jehly než bohatec do království nebeského?

    Je sice pravda, že nebýt chyb, ba některých tragédií, způsobených různými  deformacemi při aplikaci zásad socialismu, nafouknutých a generalizovaných jeho nepřáteli, sotva by tyto převraty mohly být realizovatelné. Jistá nespokojenost širších lidových vrstev, z nichž většina toužila po nápravě chyb minulosti, nikoli po   návratu k vykořisťovatelskému systému, nedostatečná sebereflexe mocenskopolitických sil, intenzivní působení ideologických centrál Západu, nesplnitelné sliby a lži organizátorů převratů a mnohé další důvody, to vše vedlo k tomu, že v důvěřivých lidových vrstvách  vznikly nereálné představy. Většina těch, kteří se, podvedeni, zúčastňovali hromadných, někdy celostátních  vystoupení, se domnívala, že takové vymoženosti socialismu, které se v očích většiny národa staly samozřejmostí, jako bylo právo na práci, prakticky nulová nezaměstnanost, právo na spravedlivou a pravidelně vyplácenou odměnu za práci, bezplatné vzdělání, bezplatná zdravotní péče, levná a dostupná závodní či odborářská rekreace, na dobré úrovni téměř bezplatná lázeňská péče, to vše zůstane zachováno a dále přibude dostatek nejrůznějších druhů zboží běžně dostupného na Západě, u nás někdy nedostatkového. Mnohé lákala představa o tom, že překonání některých omezení lidských práv a svobod, zakotvených ve Všeobecné deklaraci lidských práv přijaté Valným shromážděním OSN v roce 1948 a zdůrazněných opět v Závěrečném aktu přijatém na Helsinské konferenci šéfů evropských států, Spojených států a Kanady v roce 1975 zjednoduší cestování na Západ, zlepší výměnu informací se zeměmi Západu a odstraní některé komplikace způsobené studenou válkou.

    Nicméně budoucí historikové, dosáhnou-li potřebné svobody bádání, budou pátrat i po mezinárodních příčinách těchto převratů a položí si otázku, proč k těmto převratům došlo víceméně ve stejném časovém období, a to právě v době, kdy na Západě docházelo k prudkému zostřování sociálního napětí a sociálních konfliktů. Toto napětí bylo vyvoláno nadvýrobou a nedostatečnou koupěschopností širokých lidových vrstev. Je známo, že francouzští a španělští rolníci v těch dobách, aby upozornili na své tíživé a nezáviděníhodné postavení, zatarasovali hlavní dopravní tahy tím, že na dálnice vysypávali celé povozy vysoce kvalitních výrobků, pro něž neměli odbyt, jako jsou pomeranče, rajská jablka a další zemědělské produkty. Je také známo, že západní průmyslníci po převratech ve východní části Evropy a v Sovětském svazu vtrhli se svými výrobky, někdy už na Západě technicky zastaralými a ne vždy kvalitními na východní trhy a zaplavili je.  V nejednom případě šlo o výrobky, jimiž byl tamější trh zasycen nebo pro ně nebyl odbyt. Budoucí historikové při hledáni objektivní pravdy o minulosti také objeví, nakolik západní mocnosti svou zahraniční politikou a prostřednictvím antikomunistické propagandy, za pomoci jejich zpravodajských a jiných služeb po dlouhá desetiletí podrývaly  výhonky socialismu a zveličovaly či absolutizovaly chyby zemí střední a východní Evropy a Sovětského svazu s  cílem porazit společenské zřízení usilující o odstranění vykořisťování většiny obyvatel menšinou a proklesťování cesty k sociálně spravedlivější společnosti.

    To vše poznamenávalo mezinárodní vztahy. Rovnováha sil mezi socialismem a kapitalismem dosahovaná v sedmdesátých letech minulého století byla v závěru století zvrácena ve prospěch kapitalismu. Se zaváděným kapitalistickým způsobem života se mění i žebříček hodnot uznávaných ve společnosti. Místo dříve uctívané či alespoň respektované práce pro společnost se v současném režimu uctívá především „zlaté tele“, to znamená bohatství, lhostejno, jakým  způsobem bylo nabyto.  

    V důsledku zmíněných převratů byly vážně ohroženy výhonky socialismu v dalších zemích. Jak se rozvíjely státy, které odolaly ofenzívě kapitálu a přidržují se nadále    orientace na sociálně spravedlivější socialistickou společnost? V Čínské lidové republice byl za poslední čtvrtstoletí zaznamenán ekonomický a sociální vzestup. Svědčí o tom mnohé objektivní údaje, které jsou zachyceny například v různých studiích Organizace spojených národů. Jednou z takových studií je každoročně vydávaná publikace nazvaná Zpráva o lidském rozvoji, kterou uveřejňuje Rozvojový program Spojených národů. U příležitosti milénia vydal publikaci, která srovnávala vývoj 174 členských států OSN v ročním hrubém domácím produktu (HDP) na jednoho obyvatele za léta 1975, 1980, 1985, 1990 a 1998. Za zmíněných 23 let dosáhla Čínská lidová republika (ČLR) přesto, že jde o  nejlidnatější stát světa, pětinásobku HDP na jednoho obyvatele, čehož nedosáhl za tu dobu žádný jiný stát. Je třeba však dodat, že v roce 1975 byla Čínská lidová republika, pokud jde o HDP na jednoho obyvatele na posledním místě ze 113 států, u nichž byl tento údaj uveden. Jestliže v roce 1975 připadalo v Čínské lidové republice  na jednoho obyvatele ročního HDP v průměru 138 dolarů (USD), což je pouze 0,38 USD na den, spadala ČLR v té době mezi Organizací spojených národů ostře sledované státy, v nichž na jednoho obyvatele připadá pouze jeden nebo dva dolary na den, pak v roce 1998  roční HDP na obyvatele činil již 727 USD, přičemž tak ČLR už klepala na práh 2 USD (1,99) na osobu a den. (Human Development Report 2000. New York – Oxford, Oxford University Press 2000, s. 178-181.) V roce 1998 už ČLR zdaleka nezaujímala mezi členskými státy poslední místo, pokud jde o roční HDP na jednoho obyvatele, ale ze 165 členských států, u nichž je tento údaj uveden, zaujala 114. místo a v roce 2003 mezi 169 členskými státy 99. místo. (Srovnej Human Development Report 2000. New York – Oxford, Oxford University Press 2000, s. 178-181 a Human Development Report 2005. New York, United Nations Development Programme 2005, s. 284 - 287). V roce 2003 připadalo na jednoho obyvatele ročního HDP 1100 USD, což představuje na den o něco více než 3 USD. (Human Development Report 2005, tamtéž, s. 285.)

    Ještě jedno srovnání, a to s ekonomicky nejvyspělejší zemí světa. Jestliže roční HDP v roce 1975 představoval ve Spojených státech amerických 140násobek téhož v ČLR, v roce 1998 už pouze 40násobek a v roce 2003 jen 34násobek, což naznačuje, jak rychle se ČLR vzdaluje rozvojovému světu a postupně se přibližuje průmyslově vyspělým státům.

Vzhledem k socialistickému společenskému zřízení, k němuž se  ČLR stále hlásí, vrací se značná část výsledků tohoto raketového ekonomického rozvoje mezi čínské obyvatelstvo, což znamená, že se podstatně zvýšila (i když ještě zdaleka ne zcela rovnoměrně) životní úroveň obyvatel. Vedle zlepšení materiálního postavení obyvatel především ve východních oblastech došlo k velkému rozvoji vzdělanosti, zvýšila se zdravotní péče, snížila se úmrtnost. 

     Roční hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele byl dlouhá léta hlavním srovnávacím kritériem vyspělosti jednotlivých států. V posledních desetiletích OSN rozšířila kritéria, protože se ukázalo, že na přední místa ve světovém žebříčku vystřelily některé státy (málo lidnaté), u nichž se objevily nové cenné surovinové zdroje, například z útrob jejich země vytryskla ropa, nebo v zemích s rozvinutým turistickým průmyslem nastal nečekaný příliv hostí a tak náhle zvětšený HDP rozdělovaný ještě navíc mezi menší počet obyvatel ukázal, že HDP na jednoho obyvatele postrčil tuto zemi ve světovém žebříčku o mnoho  míst dopředu. Jiná je situace u takových zemí, jako je ČLR nebo Indie, které mají více než miliardu obyvatel. V těchto zemích jednorázový ekonomický skok posune HDP na obyvatele jen nepatrně; v jejich případě je zapotřebí, aby ekonomický vzestup byl  vysoce úspěšný a pokud možno trvalý; jen tak je možné, aby se výrazněji obrážel ve vzestupném či strmém trendu ročního HDP na jednoho obyvatele. Nicméně  vzhledem k vykořisťovatelskému systému v mnoha zemích z tohoto ropného či jiného ekonomického boomu většina obyvatel nezískává nic nebo jen velmi málo, neobráží se to v její vyšší vzdělanosti a mnohdy nadále žije na  úrovní životního minima nebo dokonce pod ní. Proto v poslední době se novým kritériem vyspělosti jednotlivých států podle OSN stal takzvaný index lidského rozvoje, při němž OSN sleduje „tři rozměry koncepce lidského rozvoje: prožití dlouhého a zdravého života, vzdělání a slušný standard životní úrovně“, kombinuje se tedy naděje na délku lidského života, školní docházka, gramotnost a příjem. (Human Development Report 2003. New York – Oxford, Oxford University Press 2003, s. 60.)

    Z tohoto kombinovaného kritéria pak OSN rozděluje členské státy do tří skupin. První skupinu tvoří státy s vysokým stupněm indexu lidského rozvoje, zde jsou řazeny státy, které dosahují průměrného kritéria vyššího než 0,800; dle publikace z roku 2005 sem spadá 57 států. Jde převážně o vyspělé kapitalistické státy, mezi nimiž významnou roli hrají bývalé koloniální velmoci, ale také některé státy bývalého takzvaného sovětského bloku, které se za dobu výstavby socialismu propracovaly ze zaostalých zemí na tuto úroveň (např. Maďarsko, Polsko, Slovensko, Kuba apod.) - Skupinu se středním stupněm indexu lidského rozvoje tvoří státy s průměrným kritériem od 0,501 do 0,800. V této skupině je uvedeno 88 států; jsou to většinou bývalé kolonie, po osvobození rozvojové země od Ugandy a Zimbabwe až po Libyi a Malajsii, ale kromě pobaltských také všechny republiky bývalého Sovětského svazu, které sem byly po převratu vrženy zpět, když už se předtím jako Ruská federace a další od osmdesátých let minulého století umístily mezi zeměmi s vysokým stupněm indexu lidského rozvoje (vývoj indexu u Ruské federace: 1990 0,817, po rozpadu SSSR za B. Jelcina propad v roce 1995 na 0,770, po nástupu V. Putina opět vzestup v roce 2003 na 0,795); patří sem také ještě ČLR a Vietnamská socialistická republika, které stále získávají body a postupně předstihují některé své předchůdce. - Třetí skupinu států s nízkým stupněm indexu lidského rozvoje tvoří ty státy, jejichž průměrné kritérium představuje 0,500 a méně.  V  publikaci z roku 2005 je zde uvedeno 32 států nejméně vyspělých, převážně afrických; kromě nich sem patří jen asijský Jemen a latinskoamerické Haiti.

    ČLR už v roce 1975 zdaleka nezaujímala podle kritérií indexu lidského rozvoje poslední místo, ale mezi 102 členskými státy, u nichž je v roce 1975 uveden index lidského rozvoje, zaujala 62. místo, v roce 1980 mezi 113 členskými státy zaujala 73. místo a v roce 2003 mezi 177 státy 85. místo. To znamená, že po celé sledované období se ČLR nachází ve skupině států se středním stupněm indexu lidského rozvoje, nicméně v letech 1975 a 1980 v jejím závěsu, což představuje konec druhé třetiny těchto zemí, kdežto v roce 2003 se dostala do první poloviny států, u nichž je uveden index lidského rozvoje. Podle průměru sledovaných kritérií v indexu lidského rozvoje dosáhla ČLR v roce 1978 celkové hodnocení 0,525, v roce 1978 0,558 a v roce 2003 již 0,755. Bude-li zvyšovat index lidského rozvoje stejným tempem jako v posledních desetiletích, dá se předpokládat, že překročí práh zemí s vysokým stupněm indexu lidského rozvoje ještě v tomto desetiletí. Při srovnávání vývoje indexu lidského rozvoje u 177(?) států je nárůst u ČLR za 23 let (o 0,230) druhým největším nárůstem mezi 113 členskými státy, u nichž je uveden údaj jak za rok 1980, tak za rok 2003; předčil ji jen Oman, který v roce 2003 postoupil vůči roku 1980 o 0,234 bodu. (Propočteno podle Human Development Report 2005. Tamtéž, s. 223-226.) Jako poznámku lze dodat, že Omanu k tomuto výsledku pomohla ropa a zemní plyn a také nízký počet obyvatel (2,9 milionu), kdežto ČLR vykazuje 1.313,3 milionu obyvatel. (State of World Population 2004. New York, United Nations Population Fund 2004, s. 107.) K témuž roku má ČLR přibližně tolik obyvatel jako celá Evropa, Latinská Amerika a Oceánie dohromady s přibližně 60 státy. Přestože je ČLR nejlidnatějším státem světa, předstihla v indexu lidského rozvoje za zmíněných 23 let 19 států, které při startovní čáře v roce 1980 měly index lidského rozvoje na vyšší úrovni než ČLR (tyto státy mají dohromady sotva čtvrtinu obyvatel Čínské lidové republiky)

    Zpráva o lidském rozvoji uvádí, že v letech 1978 – 1994, tedy za 16 let, ČLR snížila počet lidí žijících v chudobě z 33 na 7 procent (Lev, O.: Sociální dimenze globalizujícího se světa na přelomu tisíciletí. Praha, Křesťanskosociální hnutí 2000, s. 10), což znamená, že se podařilo vymanit z chudoby téměř 200 milionů Číňanů. Tuto skutečnost potvrzuje také čínská velvyslankyně v České republice, když říká, že „za 27 let, co Čína provádí politiku otevření se světu, už zbavila chudoby kolem dvou set milionů lidí. To  přece není málo.“ (Právo, 16, 2006, 18.VII., č. 165, s. 11.) Takového úspěchu se nepodařilo dosáhnout v tak krátké době prakticky jedné generace žádnému jinému kontinentu či subkontinentu – ani Africe, ani Latinské Americe. Kdyby tuto skutečnost měli na paměti státníci Západu, kteří neustále křižují čínské teritorium a jednají s čínskými představiteli, museli by jim neustále vyjadřovat vděčnost za to, že lidským právům dávají takový průchod. Co ostatně je nejvyšším lidským právem? Právo na život, právo na důstojný lidský život!

    Pokud jde o další perspektivy ČLR, říká se o nich na 16. sjezdu Komunistické strany Číny v roce 2002 mimo jiné toto: „Splníme-li hlavní program modernizace … a budeme-li tvrdě pracovat ještě dalších několik desetiletí, pak budeme moci změnit Čínu v polovině tohoto století v silný, prosperující, demokratický a kulturně vyspělý stát.“ (Ťiang Ce-minův projev na 16. sjezdu KS Číny: Všestranně budovat poměrně  bohatou společnost – vytvořit novou situaci při výstavbě socialismu s čínskými charakteristickými rysy. /Praha/, Futura /2003?/, s. 18.)

    Vzhledem k dlouhotrvajícímu trendu prudkého ekonomického a sociálního rozvoje ve prospěch čínského obyvatelstva získávají si představitelé ČLR svými činy u  přátel stále větší sympatie a u ostatních přinejmenším respekt.

Výrazně vzestupným vývojem se vydala též 84milionová Vietnamská socialistická republika. Vietnam, zbědovaný osmdesáti lety koloniální nadvlády a dlouhými lety osvobozovacího boje, který skončil v roce 1954 jeho vítězstvím nad francouzskými kolonialisty, musel se v letech 1964-1973 bránit a nakonec zvítězit proti ekonomicky a vojensky nejmocnější zemi světa  – Spojeným státům. Válkami zničená země jen obtížně odstraňovala a dosud odstraňuje válečné následky. V zemi zahynulo v osvobozenecké válce proti Spojeným státům více než dva miliony vietnamských občanů. Země byla zdevastována bombardováním a zamořováním. „Během roku 1966 bylo na Vietnam svrženo více amerických bomb než do oblasti Tichomoří za celou druhou světovou válku.“ (Welch, Douglas: Úplná historie vietnamské války. Praha, Cesty 1995, s. 165.) „V letech 1965-1968 svrhly pouze bombardéry typu B-52 700 tisíc tun trhavin na Severní Vietnam.“ (Van Den Berghe, Yvan: Velké nedorozumění? Studená válka 1917-1990. Praha, Rada pro mezinárodní vztahy 1996, s. 124.). Ještě v prosinci 1972, kdy už mírová jednání se chýlila ke konci a mírová smlouva byla na spadnutí, „začalo nejmasovější bombardování Severního Vietnamu, jaké nemá v historii obdoby. … B-52. Startovaly nepřetržitě po čtyřiadvacet hodin, obří osmimotorové letouny ve vlnách vždy po stovce a za nimi pět set menších bombardérů. Na palubě každého B-52 bylo šest tun bomb.  Severní Vietnam byl „rozparcelován“ na obdélníky o stranách 1600 krát 800 metrů a na takovouto plochu byly shozeny náklady bomb ze tří bombardérů: v těchto „kobercových“ náletech se pokračovalo bez ustání…“ (Syrůček, Milan: Kissinger ve službách Bílého domu. Praha, Mladá fronta l985, s. 169.) Střepiny bomb a šrapnelů vybírali Vietnamci z úrodné půdy ještě desítky let po skončení bombardování. Nemenší následky mělo mezinárodními konvencemi nepřípustné používání jedovatých látek Američany, zejména herbicidů obsahujících dioxin. Podle údajů uveřejněných v roce 1974 americkou akademií věd bylo v době války na Vietnam použito 76 milionů litrů herbicidů, z toho 45 milionů litrů Agent Orange s velkým obsahem dioxinů. Ještě dva roky po ukončení nebezpečného postřiku obsahovaly potraviny v Jižním Vietnamu až 140násobně větší množství jedovatých látek než kolik je hranice poživatelnosti, přičemž se tamější lidé převážně nemohli živit jinými potravinami než získanými z jejich zamořené půdy. Ještě v prosinci 1998, tedy nejméně čtvrt století po zamořování vietnamského  terénu vykazovaly testy, že bezmála milion lidí je stále postižen nemocemi způsobenými jedem Agent Orange, přičemž bylo zjištěno, že děti se v důsledku toho stále rodí duševně zaostalé nebo bez končetin, neschopné pohybu, neslyšící či brzy umírající na dětskou rakovinu. (Srovnej: USA nasadily ve Vietnamu více herbicidů než se tušilo. Právo, 13, 2003, 22. IV., č. 94, s. 11; Bojová látka je ve Vietnamu i 30 let po  válce. Lidové noviny, 16, 2003, 12. VIII., č. 187, s. 8;  Picková, Věra: Apokalypsa sahající až do třetího kolena. Haló noviny, 10, 2000, 1. VIII., č. 177, s. 9.)    Pro srovnání lze uvést, že Spojené státy stála prohraná válka více než 150 miliard USD a 58 tisíc zabitých a nezvěstných a více než 313 tisíc raněných vojáků. (Welch, Douglas, tamtéž, s. 169, 172.)

    Těchto několik poznámek bylo třeba předeslat, abychom mohli správně ocenit velký, leč podstatně nižší úspěch v rozvoji ekonomiky Vietnamské socialistické republiky ve srovnání s ČLR. Ještě v roce 1985 (první statisticky zachycený údaj OSN k dané zemi) Vietnam vykazoval pouze 183 USD ročního HDP na osobu, což činí téměř přesně půl USD na osobu a den. (Human Development Report 2000, tamtéž, s. 180). O 18 let později, v roce 2003 dosáhl Vietnam už 482 USD ročního HDP na osobu, což je více než dvaapůlnásobek roku 1985, a tím se Vietnamská socialistická republika vymanila z ostře sledovaných států, v nichž HDP na osobu a den činí méně než 1 USD. Jestliže ještě v roce 1985 se mezi 146 státy, o nichž OSN uváděla údaje o ročním HDP na jednoho obyvatele Vietnam ocitl na jednom z posledních míst, na 142. příčce onoho žebříčku, pak v roce 2003 už mezi 168 státy zaujímal 132. místo, to znamená, že předstihl nejméně 25 států, jejichž HDP na jednoho obyvatele byl v roce 1985 vyšší než ve Vietnamu (u některých států nebyla v roce 1985 výše HDP na osobu uvedena). Rovněž v indexu lidského rozvoje si v žebříčku států Vietnam v roce 2003 oproti roku 1985 polepšil. V roce 1985 se mezi 119 uvedenými státy umístil na 79. příčce, to je na posledním místě druhé třetiny všech států, v roce 2003 se ocitl na 108. místě ze 177 uvedených členských států OSN, což znamená, že ve druhé třetině nechal za sebou ještě dalších 10 států.

    Dalším státem, který nesešel ze socialistické cesty a hraje v mezinárodních vztazích významnou roli, je Kuba. Ta se ocitla na pokraji katastrofy ve své socialistické etapě několikrát. Uvedu alespoň následující případy. Po prvé v dubnu 1961, když byla napadena ozbrojenci z řad emigrantů, vycvičenými a vyzbrojenými Spojenými státy, jejichž cílem bylo svrhnout vládu vedenou Fidelem Castrem. Když se Spojeným státům nepodařilo porazit Kubu vojensky (agresoři byli během tří dnů v příslovečné Zátoce sviní rozdrceni), předložil Státní department v únoru 1962 zprávu, v níž se uvádí, že „jediným předpokladatelným způsobem k rozbití vnitřní podpory je cesta deziluze a beznaděje vyplývající z nespokojenosti a hospodářského nedostatku (…) Je třeba rychle využít jakéhokoliv myslitelného prostředku k oslabení hospodářského života Kuby (…) Jednou z nejúčelnějších cest je odmítnout jí peníze a dodávky, aby bylo dosaženo snížení reálných a peněžních příjmů a v jeho důsledku byl vyvolán hlad, zoufalství a svržení vlády.“ (Blokádě ne! /Praha/, Orego /2004/, s. 5.) Spojené státy uvalily na Kubu v roce 1962 embargo, které za téměř 45 let jí způsobilo materiální ztráty více než 80 miliard USD a mnohá další utrpení. Tehdy v šedesátých letech musela rozvinout svou ekonomickou strukturu do té doby orientovanou  převážně na Spojené státy, a zaměřit zahraniční obchod na země světové socialistické soustavy. A v neposlední řadě Kuba utrpěla po převratech v zemích střední a východní Evropy a v Sovětském svazu, protože země transformované z první historické formy výstavby socialismu na kapitalismus do značné míry zpřetrhaly ekonomická spojení s Kubou a některé z nich se dokonce přiblížily embargu, které na Kubu uvrhly Spojené státy.

     V nejhorším postavení se Kuba ocitla v devadesátých letech minulého století, odpojena od ekonomické spolupráce se zeměmi střední a východní Evropy a SSSR a od pomoci, které jí tyto státy poskytovaly, a musela své zahraničně politické a ekonomické vztahy navazovat či rozvíjet mnohdy za horších podmínek s jinými státy. To se nemohlo nepromítnout také do podstatně zhoršené oblasti zásobování a životní úrovně Kubánců. Nicméně zhoršení ekonomické situace a pokles průměrné kalorické disponibility na jednoho obyvatele, který Kuba v 90. letech minulého století zaznamenala, v prvních letech tohoto století už překonala a na počátku 21. století dosáhla opět své standardní a na latinskoamerické poměry relativně vysoké životní úrovně. Odrazilo se to také v tom, že zatímco v devadesátých letech se Kuba řadila na 10. místo mezi zeměmi se středním indexem lidského rozvoje a zaujímala mezi 174 členskými státy OSN, u nichž byl uveden index lidského rozvoje, 56. místo, v roce 2003 už je Kuba uváděna mezi státy s vysokým stupněm indexu lidského rozvoje a mezi 177 státy postoupila na 52. příčku. (Srovnej: Human Development Report 2000, tamtéž, s. 179 a Human Development Report 2005, tamtéž, s. 223.)

    Země jako Čínská lidová republika, Vietnamská socialistická republika a Kuba sehrávají významnou roli v mezinárodních vztazích. ČLR je stálým členem Rady bezpečnosti OSN a řady mezinárodních organizací, Kuba, kromě své řádné účasti v OSN a jejích odborných organizacích, byla v květnu 2006 zvolena do vzniklé Rady pro lidská práva OSN (při volbě získala o 30 hlasů větší podporu než Česká republika). V loňském roce konsolidovala své vztahy se 179 členskými státy OSN a ve 112 státech má svá řádná diplomatická a konzulární zastoupení. Kromě toho provádí  také svou „lidovou diplomacii“ tím, že vysílá desetitisíce svých vysoce kvalifikovaných lékařů a pedagogů do 68 rozvojových států a na svém území zřídila vysokou školu pro vzdělávání cizinců z chudších vrstev. Takovým způsobem Kuba účinně pomáhá převážně, ale nejen rozvojovým zemím, které trpí nedostatkem vzdělání a lékařské péče.  (Kuba rozvíjí zahraniční politiku. Haló noviny, 16, 2006, 7. II., č. 32, s. 14.) Tím Kuba získává velké mezinárodní ocenění a ne náhodou byla Havana zvolena za místo konání vrcholné konference Hnutí nezúčastněných zemí, která se tam konala v zářijových dnech  roku 2006.

     Celkem vzato lze říci, že pád socialismu v zemích střední a východní Evropy a v Sovětském svazu přišel vhod především západním mocnostem, protože se rozšířil svět kapitalismu, svět vykořisťování a zrušila se rovnováha sil mezi kapitalismem a socialismem. Navíc kapitalisté mohou nyní snadněji  odbourávat sociální vymoženosti, které pod vlivem vývoje v socialistických zemích museli v období po druhé světové válce zavádět i u nich, jestliže jim šlo o to, aby zabránili socialistickým přeměnám i v jejich zemích. – Pád socialismu vyhovoval dále těm, kteří si v těchto zemích bez vlastního přičinění mnohdy s minimálními náklady přisvojili obrovský majetek, který vytvořilo množství předcházejících generací a který se stal v podobě státního či družstevního vlastnictví majetkem lidu. Tak vznikla v Rusku a v dalších zemích bývalého sovětského bloku určitá vrstva rychlozbohatlíků, z nichž se někteří vyšplhali během několika let mezi světové špičky majetkových případně mocenských magnátů. Vzhledem k tomu, že v zemích, kde proběhly retrográdní převraty, byly zvýrazněny prvky individualismu a vytváří se v nich společnost konzumního typu – „ať se každý stará sám o sebe“ (a nestará se o věci veřejné, ty ať nechá politikům, kteří urvali moc i majetek) – otevřel se  obrovský trh, na nějž se vrhly nadnárodní monopoly na jedné straně a konzumní společnost na straně druhé, přičemž tuto konzumní společnost je třeba více přikrmovat spíše „hrami“ v podobě šířené pakultury než „chlebem“, kterého  se stále méně dostává stále většímu okruhu obyvatel úměrně tomu, jak menšímu okruhu lidí rostou jejich bankovní konta.

    Oslabení socialismu ve světovém měřítku umožnilo zesílený, možno říci vystupňovaný tlak antikomunismu. Zákaz šíření komunistických idejí o transformaci vykořisťovatelské společnosti ve společnost sociálně spravedlivou – podpořený mnohdy zákonnými opatřeními, z nichž vyplývají sankce – se dostává do rozporu s principy demokratického státu, se Všeobecnou deklarací lidských práv Organizace spojených národů i s Listinou základních práv a svobod, která tvoří součást Ústavy České republiky. Navíc, slova socialismus a komunismus se stala z pozic pravicových politiků a hromadných sdělovacích prostředků pejorativními (představitelé Občanské demokratické strany v boji o moc proti sociálním demokratům – jejichž strana působí loajálně v rámci kapitalistické společnosti a nemá v programu transformovat tuto společnost ve společnost socialistickou – je nazývali nikoli podle pravdy sociálními demokraty, ale mluvili o nich téměř výhradně jako o socialistech).

    Osudový dopad měly převraty v evropských socialistických zemích a v SSSR na několik rozvojových zemí, které si zvolily nekapitalistickou cestu či socialistickou orientaci svého dalšího vývoje a opíraly se přitom o hospodářskou spolupráci a pomoc těchto zemí; v nové situaci zpravidla nevydržely ekonomický a politický tlak kapitalismu a propadly se do jeho „náruče“. Oslabení socialismu ve světovém měřítku poškodilo rovněž četné demokratické síly ve světě, zejména Hnutí neangažovaných zemí (HNZ). Toto Hnutí vzniklo na konferenci v Bělehradě v roce 1961, založilo je 25 států, v druhé polovině osmdesátých let se rozrostlo na 98 států, v současné době jich sdružuje 118. Jde o státy, které se nezařadily do žádných vojenských seskupení; tvoří je převážně rozvojové země. Tyto státy těžily do jisté míry z rivality mezi  dvěma společenskými soustavami a jejich velmocemi a měly tudíž větší prostor pro realizaci své vojensky neangažované politiky. Do vínku si vsadili politiku, která navázala na paňčašíla – pět zásad mírového soužití, které vyplývaly z čínsko-indických vztahů v padesátých letech minulého století: uznání územní suverenity, neútočení, nevměšování do vnitřních záležitostí, rovnost a vzájemná výhodnost, mírové soužití.

    Tyto země nacházely často při aplikaci své vnitřní a zahraniční politiky pochopení, případně oporu u Sovětského svazu a zemí socialistického společenství, což se projevovalo zejména v hospodářských a mezinárodně politických vztazích. Vzhledem k tomu, že neangažované země, jejichž naprostá většina se zrodila v důsledku vítězného boje proti kolonialismu jako jednoho z nejhrůznějších produktů kapitalistického systému, vzniklo v mnohých z nich mocenské či vládní křídlo, které se rozhodlo vést svůj stát  takzvanou nekapitalistickou cestou, někteří z nich dospěli až k socialistické orientaci svého státu. V Africe to byl téměř každý třetí či čtvrtý stát, jehož orientace směřovala pryč od kapitalismu. Ve většině z nich pak v devadesátých letech minulého století  se antisocialistickým silám podařilo (v důsledku boje proti politickému systému s jednou politickou stranou, což bylo v afrických zemích bez ohledu na politické zaměření státu běžné) zvrátit nekapitalistickou cestu či socialistickou orientaci a transformovat je v prokapitalistickém duchu. Nicméně v ojedinělých z nich přes pozdější zavedení plurality politických stran byli v následných volbách do čela státu opět zvoleni dříve svržení či odstavení vedoucí představitelé.  Není divu, že nemálo vedoucích činitelů těchto států, ať jejich politika se přikláněla ke kapitalistickému systému, či usilovali o to vzdalovat se od toho systému, který jim způsobil tolik zla a bolestí, považovali dočasné přervání socialistické výstavby v zemích Sovětského svazu a střední a  východní Evropy z hlediska jejich dalšího vývoje za negativní a politováníhodný jev.

    Za mnohé projevy uvedu alespoň tři: Tanzanský představitel ve svém vystoupení na konferenci ministrů zahraničí HNZ v září 1991 „…vyjádřil vážné znepokojení nad snížením úlohy Sovětského svazu na mezinárodní aréně“. (Vysockaja, N.: Čto vyigrala Afrika ot raspada SSSR. Azija i Afrika, 1997, č. 6, s. 16.)  Africký vědec, spisovatel, Ali Mazrui napsal: „Rozpad Sovětského svazu přijde světu draho, protože není supervelmoci, která by se postavila americké hegemonii.“ Zmizení Sovětského svazu zbavilo třetí svět spojence v boji za spravedlnost (tamtéž, s. 19). Z ekonomicky nejvyspělejší země Afriky, bohaté na četné vzácné suroviny, se ozvala Nadine Gordimerová, první jihoafrická nositelka Nobelovy ceny za literaturu, o níž Nadace Alfreda Nobela napsala, že „…její dílo je opravdu velkým přínosem pro lidstvo“ a své zklamání vyjádřila těmito slovy poté, když dlouho nenáviděný systém apartheidu, na jehož porážce se na mezinárodním poli významnou rolí podílely Sovětský svaz a státy tzv. sovětského bloku, padl: „Komunismus nabízel možnost vytvořit svět, kde by politické, etické a ekonomické prostředí zaručovalo lidem spravedlnost, neuspěl ani v Sovětském svazu, ani ve východním bloku a my jsme se opět ocitli sami, bezradní v rozděleném světě a bez ideologie, která by přinášela naději na řešení. Odtud ten pocit opuštěnosti – ze selhání levice představované sověty. Od té doby je světu jako jediná další nová ideologie nabízena globalizace, kde vládnou dohodnuté obchody mezi bohatými zeměmi a trvalá chudoba v zemích chudých.“ (Srovnej: The South African Story, Chapter 2. Gauteng, South Africa /2005/, s. 4, a Krýsl, Vlastimil: Zvítězit nad lhostejností. Haló noviny, 14, 2004, 24. IV., č. 97, s. 5.) Snad je možné jen dodat, že ve vnitřním boji za odstranění nelidského apartheidu v Jihoafrické republice rozhodující roli sehrály Africký národní kongres a Jihoafrická komunistická strana, jejichž činitelé v současné době představují v ekonomicky nejvyspělejší zemi kontinentu pilíř mocenských a vládních orgánů, na africkém kontinentě však zůstávají víceméně osamoceni.

    Dočasná porážka první historické formy výstavby socialismu přirozeně nejvíce postihla dělníky a ostatní námezdně pracující v různých zemích světa, kteří v některých zkušenostech těchto států spatřovali naději svého vlastního boje za odstranění bídy, sociálního a jiného útlaku a vykořisťování.

    Konečně dočasná porážka první historické formy výstavby socialismu způsobila vážné škody víceméně jednotnému mezinárodnímu komunistickému a dělnickému hnutí, které tváří v tvář globalizujícímu se kapitalismu musí v mimořádně obtížných podmínkách nahrazovat či doplňovat své oslabené síly.

    Z toho, co tu bylo uvedeno, vyplývá, že přes rychlý ekonomický rozvoj zbývajících států, které se nezřekly socialistického vývoje, socialistický svět byl značně oslaben a socialismus jako systém, přesněji řečeno  jeho první historická forma – sovětský model – utrpěl porážku a pod politickým, a ideologickým tlakem západních mocností byl v části světové veřejnosti i v očích části jeho stoupenců do jisté míry zdiskreditován. Původní představy některých politiků o tom, že po zhroucení socialistické velmoci, tedy jedné ze dvou supervelmocí se bude svět vyvíjet jako multipolární, se ukázalo jako klam.

 

Zahraničně politické doktríny Spojených států a jejich aplikace

 

    Poté, co došlo k takzvané transformaci sovětského bloku, jednostrannému  zrušení Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci a dezintegraci spolupráce zemí střední a východní Evropy a bývalého Sovětského svazu, vzaly do svých rukou otěže politické kruhy západních mocností, a především Spojené státy, usilující razantně o světovládu. A kuli železo, dokud bylo žhavé.

    Jejich strategie byla jasná: na atomy rozložit a pokud možno zadusit všechny síly, které tvořily součásti socialistického společenství. Pošlapat vše pozitivní, co  první historická forma výstavby socialismu přinesla a zveličovat a donekonečna kritizovat pouze chyby či zločiny, které s touto první zkušeností socialistické výstavby byly spojeny. Využít etnických, národnostních či náboženských specifik či různic k tomu, aby jednotlivé státy byly v návaznosti na minulost co nejvíce oslabeny.

    A když se z iniciativy Slovinců a Chorvatů začala rozpadávat Socialistická federativní republika Jugoslávie, byla tu již jistá návaznost na situaci před půl stoletím. Tehdy ustašovci po napadení Jugoslávie nacistickým Německem vyhlásili v dubnu 1941 nezávislý chorvatský stát, v němž oni jako vládnoucí rozpoutali masový teror vůči srbskému  a židovskému obyvatelstvu, jakož i proti chorvatským antifašistům a zůstali spojenci nacistického Německa až do jeho hořkého konce. Ustašovské skupiny po porážce nacismu zřídily své centrály ve Španělsku, v Latinské Americe  a v Austrálii a někteří její stoupenci vyvíjeli svou ilegální  činnost na území Jugoslávie i nadále. Když po půlstoletí Chorvaté za podpory Spolkové republiky Německo a její zpravodajské služby vyhlásili opět nezávislý stát (blíže viz Doleček, Radko: Zničení Jugoslávie, kdo za to může? Praha, Křesťanskosociální hnutí 2003, s. 2 a další), nebyl to nikdo jiný než představitelé Spolkové republiky Německo, kdo jako první uznali samostatné Slovinsko, jehož vládnoucí kruhy účinně spolupracovaly se zpravodajskou službou SRN a rovněž samostatné Chorvatsko a významně tak podpořili odštěpenecké síly v sousedních a jiných zemích proti jednotě toho kterého státního útvaru. Tento „příklad“ měl pak své pokračovatele při rozpadu Sovětského svazu, na němž se výrazně podíleli Boris Jelcin a Michail Gorbačov a jejž Vladimír Putin označil za „největší geopolitickou tragédii minulého století“ (Procházková, Petra: Vladimír Putin lituje rozpadu SSSR. Lidové noviny, 18, 2005, 26. IV., č. 97, s. 9.)

    Podobný osud pak stihl Československo, jehož téměř tři čtvrti století poměrně úspěšného rozvoje zneužili lídři pravicových seskupení k rozložení společného státu a vytvoření dvou samostatných  oslabených republik, což se naštěstí na rozdíl od obou předcházejících příkladů obešlo bez zbytečného krveprolévání. Není to ale žádný důvod k vychvalování, že jsme se na rozdíl od některých jiných národů či národností rozešli bez obětí na lidských životech!

    Globalizátoři kapitalistického světa se na výše zmíněné  největší geopolitické tragédii minulého století dobře napásli a stále se na ní pasou. Nespokojili se s rozpadem Sovětského svazu a s jeho zvratem na kapitalistický systém. Jejich mluvčí, americký prezident Bill Clinton v projevu ke špičkám americké armády vytýčil v devadesátých letech pro nejbližší desetiletí tři hlavní úkoly americké politiky: za prvé, rozbít Rusko na malé státy (podobně, jako se to podařilo v Jugoslávii), oslabit vojenskoprůmyslový komplex Ruska a jeho armádu, a ve státech, které se odtrhnou od Ruska, vytvořit režimy potřebné Spojeným státům. (Blíže viz Hoření, Zdeněk: Rozpůlená Ukrajina. Haló noviny, 14, 2004, 28.XII., č. 300, s. 6.) – Kdo sleduje americkou zahraniční politiku, dobře ví,  jakými pavoučími sítěmi je obklopen euroasijský  dvojkontinent, na němž spočívá Ruská federace a Čínská lidová republika. – O plnění této linie svědčí vybudování amerických vojenských základen na území některých bývalých  republik Sovětského svazu, zdařilé, či dosud nezdařilé pokusy o uskutečnění různých „barevných“ revolucí v bývalých republikách Sovětského svazu, například oranžové  na Ukrajině, růžové v Gruzii. V pobaltských republikách se po odtržení od Sovětského svazu intenzívně prosazují oživlí pohrobci, nositelé bývalé fašistické protisovětské aktivity. Také dlouhodobé, leč dosud marné pokusy o zvrat politického vývoje Běloruské republiky, státu, kterému se daří udržet některé ekonomické a sociální vymoženosti dřívějšího socialistického Běloruska a nepřevést svou ekonomiku do bazaru, v němž by ji – jako v řadě postsovětských republik – shrábli za babku a dále ovládali zahraniční podnikatelé..

    Stejným směrem působí i Severoatlantická aliance (NATO). V druhé polovině devadesátých let si svévolně osvojila právo  zasahovat i mimo území členských států, což vzápětí aplikovala útokem na Jugoslávii. Rozpřahuje své sítě směrem na východ (čímž se vzdaluje svému atlantickému pojetí) a vtahuje do nich bývalé členské státy Varšavské smlouvy. Po rozpuštění Varšavské smlouvy začali novodobí vládci zemí dřívějšího sovětského bloku prosazovat směřování své země do Severoatlantické aliance. Na druhé straně „vlídnost“ představitelů NATO spočívala mimo jiné v tom, že dávali záruky, že na území nových členských států nebudou budovány nové vojenské základny.

    V roce 1999 vstoupily do NATO Česká republika, Polsko a Maďarsko a ihned jsme byli vtaženi do výše zmíněné předem připravované agrese. Česká republika v návaznosti na Československo se  tak poprvé v historii od roku 1918 stala krátce po vstupu do Severoatlantické aliance součinitelem při provádění agresivního aktu. A když přes naše výsostné území se svolením české vlády přelétávaly eskadry letadel NATO, aby plenily jugoslávské území a jeho lid, vymyslel náš tehdejší prezident paradoxní slovní spojení: „humanitární bombardování“. Bombardování, jež přinášelo smrt nevinným lidem a ničilo jejich obydlí a majetek, který vybudovaly celé generace jugoslávského lidu, ten majetek, který české polistopadové vlády považují ze nedotknutelné „posvátné tele“. Český slovník byl tehdy zhanoben přibližně stejným paradoxem jako před lety, kdy se o převratu, který lidu Československa živícímu se vlastní prací přinesl hrůzné dopady soudobého kapitalismu, mluvilo jako o sametové revoluci. Někteří naši vrcholní politici přiznávají, že nemohli hned po převratu veřejně říci, že kormidlují naši státní loď ke zrušení Varšavské smlouvy a ke vstupu do NATO, a nikoli, jak svého času tvrdili, že jim jde o zrušení obou vojenských seskupení. Přiznali, že národu lhali, aby ho obměkčili a učinili toto „převlečení kabátu“ lidem stravitelnější. Většina národa však, bohužel, lži podobného ražení přechází dosud mlčením.

    Vojenské akce proti Jugoslávii za naší asistence způsobily zemi nesmírné škody, a to jak na lidských obětech, tak v oblasti ekonomické. Za 78 dní vojenských operací bylo svrženo přibližně 22 tisíc bomb, které dopadaly na vojenské a do značné míry i civilní cíle. Vážně byla poškozena jugoslávská televize, bylo zničeno 121 průmyslových  objektů, poškozeno či zničeno 25 univerzit, více než sto středních škol a mnoho dalších nevojenských cílů, jako jsou mosty, nemocnice apod. Celkové škody se odhadují na přibližně 100 miliard dolarů a země byla vržena o desítky let zpět. (Hrobař, Jan: Čas agrese. Praha, Orego 1999; Truxa, František: ČT 1 byla hlásnou troubou NATO. Slovanská vzájemnost, 7, 2004, č. 66, s. 6.) Vzhledem k tomu, že země byla ve válečném stavu bez vyhlášení války, lze tento stav charakterizovat jako projevy terorismu, a tudíž by měly být právě tyto zločiny odsouzeny mezinárodním tribunálem.

    Krvavé lázně, případně další útrapy, neskončily pro národy Jugoslávie v 90. letech. Vytvoření samostatného černohorského státu proběhlo sice legálně a bez krveprolití, avšak velice konfliktní zůstává situace kolem kolébky srbské státnosti – Kosova a Metochije, kterážto oblast se po vyhnání značné části srbského obyvatelstva stává baštou Albánců, jejichž tzv. Osvobozenecká armáda (UCK) podporovaná Západem, byla jednou z hlavních rozbušek tamní vypjaté situace, přičemž tamější dnes převažující albánské obyvatelstvo stále usiluje o odtržení a vytvoření samostatného státu. Nicméně referendum o ústavě srbského státu na podzim 2006 při bojkotu albánského obyvatelstva stvrdilo, že Kosovo a Metochije zůstává nedílnou součástí srbského státu.

     Ne dosti na tom. Výrazný pokles popularity i růst nenávisti vůči zahraniční politice Spojených států v různých částech světa se promítl také do odsouzeníhodné teroristické činnosti, která se zaměřovala na americké ambasády, případně jiné americké pozice ve světě. 11. září 2001 – zhroucení dvojčat v newyorském Manhattenu a katastrofa způsobená Pentagonu vyvolaly rozhodný postoj americké administrativy a osobně prezidenta George W. Bushe, jehož preference v prvním roce jeho prezidentování prudce poklesly, zatímco po opatřeních přijatých po 11. září jeho popularita nabrala opačný trend, začala poměrně rychle stoupat.  Boj proti terorismu, který se stal hlavní náplní strategie americké politiky, byl obrácen především proti teroristickým muslimským organizacím, zejména proti organizaci al-Kajdá a jejímu představiteli Usáma bin Ladinovi, jehož působiště bylo na Blízkém východě. Za ním, jeho organizací a proti nebezpečnému Tálibanu bylo vypraveno vojenské tažení Spojených států do Afghánistánu a připravován útok na Irák, který se realizoval v březnu 2003 a současně byly a jsou vytvářeny podmínky pro útok na další státy nepohodlné Spojeným státům, zejména k ropnému bohatství Blízkého východu. Tak se mezi státy označované prezidentem Bushem za „osu zla“ či „darebácké státy“ na předním místě objevil mimo jiné také Írán, obviňovaný kvůli jeho jadernému programu, údajně směřujícímu k výrobě jaderných zbraní. Írán bývá nechvalně častován zejména po nástupu radikálního prezidenta Mahmúda Ahmedínežáda.

    V krátké době po tragédiích 11. září 2001 vypluly na povrch jiné analýzy snažící se  dokázat, že terorismus uplatněný 11. září 2001 má své opodstatnění v samotných vedoucích kruzích Spojených států. Francouzský investigativní novinář Thierry Meyssan shrnul své poznatky v knize, kterou nazval Strašný podvod a která se stala bestsellerem roku 2002 ve Francii a téhož roku vyšla v českém překladu v pražském nakladatelství Motto pod názvem Velký podvod. Americký filmový dokumentarista Moore zaostřil svůj  kritický pohled na vývoj událostí spojující 11. září 2001 s agresí USA v Iráku ve svém proslulém filmu Farenheit 9/11, který vyvolal velkou pozornost a obletěl svět.

    Šéfredaktor Britských listů žijící ve Velké Británii Jan Čulík u příležitosti pátého výročí těchto tragických událostí uveřejnil článek, v němž stojí: „Ačkoliv z počátku to vypadalo, že za útoky stojí pouze Usáma bin Ládin, podle skupiny amerických profesorů se na „sestřelení dvojčat“ podílela velkou měrou vláda. … tito američtí profesoři … jsou přesvědčeni, že útoky z 11. září připravili „váleční štváči z Bílého domu, kteří ospravedlnili americkou okupaci arabských  zemí bohatých na ropu.“

    „Předsedou skupiny je fyzik Steven E. Jones… Ten studoval trosky … a dospěl k závěru, že obě budovy spadly v důsledku „řízené demolice“. Uvedl to v rozhovoru pro deník New York Times.“ Tolik Jan Čulík v deníku  Metro 11.IX.2006. Ještě uvádí, že „podle červencového průzkumu pracovníků Ohio University se 36 procent Američanů domnívá, že je „velmi pravděpodobné“ anebo „dosti pravděpodobné“, že se americká vláda podílela na útocích z 11. září, anebo je dokonce celé zorganizovala sama.“ (Tamtéž)

    Severoatlantický pakt v téže době se  - jako již dříve (viz Řecko a Turecko) – dále vzdaloval svému původnímu názvu (Atlantickému paktu) a pronikal hlouběji do vnitrozemí evropského kontinentu, a zejména až do sousedství Ruské federace, k jejím hranicím. Na pražském summitu v listopadu 2002 nabídl členství dalším sedmi východoevropským státům, které s Atlantikem nemají nic společného, zato jsou na dostřel Ruské federace. Jde především o všechny pobaltské státy – Estonsko, Lotyšsko a Litvu – a dále Slovensko, Bulharsko, Rumunsko a také Slovinsko. 

    V té době už byly vypracovány plány útoku na Blízký východ do Iráku. V této souvislosti Bushova administrativa vypustila do světa novou doktrínu, nazvanou strategie národní bezpečnosti, teorii takzvaných preventivních válek. Podle doktríny o preventivních válkách je třeba zlikvidovat ohniska agrese dříve než nepřítel zaútočí. Ovšem, co je případné ohnisko, to má rozhodnout nikoli Rada bezpečnosti OSN, Evropská unie, případně Severoatlantický pakt, a už vůbec ne Hnutí neangažovaných zemí, do něhož jsou zapojeny především rozvojové země , ale prezident Bush, případně  jeho administrativa.

Teroristé byli vyhledáváni a spatřováni – a události z 11. září 2001, tak jak byly prezentovány, to americké administrativě ulehčovaly a činily pro americké občany přijatelnější – téměř všude, kde se politika vlád odchyluje od politiky Spojených států  nebo se s ní dostává do konfliktu, zejména tam, kde to Bushova administrativa vidí jako „ohrožení zájmů USA“. Po tragických událostech, které zasáhly Spojené státy a způsobily jejich obyvatelstvu nenadálý šok, byl za stát s nebezpečím terorismu ne náhodou označen Irák, země, která patří mezi státy s největšími zásobami ropy a také země, které samy Spojené státy podle výsledku šetření Senátu USA v osmdesátých letech dodaly s vývozní licencí amerického ministerstva obchodu desítky biologických látek, takže americká administrativa a s ní i propaganda šířily do světa, že tento stát jako vlastník zbraní hromadného ničení je nebezpečným zdrojem terorismu a že jeho představitel Saddám Husajn, (podporovaný v osmdesátých letech Spojenými státy v jejich konfliktu s Íránem), je prý spjat s teroristickou organizací al-Kajdá, označovanou za iniciátora teroristických aktů proti Spojeným státům. Americká zahraniční politika a její propaganda ve Spojených státech i ve světě tak připravovaly půdu pro vojenské přepadení Iráku, které se pak uskutečnilo v březnu 2003.

    Tento  agresivni akt Spojených států má krajně neblahé následky. Je zřejmé, že Spojené státy s jejich nejvyspělejší a stále modernizovanou armádou mohou vojensky devastovat, případně zničit leckterý stát či region a způsobit lidu dobývaného teritoria nesmírné ztráty a utrpení, aniž by kromě vojenské techniky samy přinášely adekvátní či větší oběti na lidských životech..

    Je příznačné, že přibližně za tři měsíce vojenských operací v Iráku nebylo dosaženo žádného z cílů, které si americká administrativa vytýčila jako příčinu přepadení. Ani později, kdy prezident Bush vyhlásil ukončení válečných  operací, nebyl a dosud není v Iráku nastolen mír, naopak situace se tam blíží a podle některých  pozorovatelů již podobá občanské válce. Denně tam za přítomnosti amerických a dalších okupačních sil dochází k úmrtí iráckých občanů a ztráty přibývají i na vojácích představujících „mírové mise“. Podle nedávných údajů České tiskové kanceláře  v Iráku padlo 2791 amerických vojáků (Omluvil se za pravdivý výrok. Haló noviny, 16, 2006, 24. X., č. 248, s. 6.) Právo na podkladě zprávy expertů z americké Johns Hopkins Bloomberg School of Public Health uvádí, že „od americké invaze do Iráku v březnu 2003 již v této zemi zemřelo o 654.965 lidí více než by za stejné období přišlo o život, nebýt války a následných násilností“  (V Iráku zemřelo 655 tisíc lidí.Tvrdí to americký průzkum zpracovaný na základě statistik. Právo, 16, 2006, 12. X., č. 236, s. 14.)

    Americký prezident poté, co se nedokázala z jím vyhlášených žádná z příčin vpádu do Iráku, kdy proti americké agresi se zdvihla vlna protestů po celém světě, se uchyluje k tomu, že tvrdí, že tento agresivní akt byl přece jen nutný, prý aby zbavil irácký lid diktátora – Saddáma Husajna.

    Ideologové současného amerického establishmentu v souvislosti s doktrínou globální války s terorismem a přepadením Iráku začali upozorňovat na to, že teroristé se skrývají v řadě zemí a že vlastně válkou v Iráku začala čtvrtá světová válka, která se dále rozvine do řady zemí, které budou označeny za ty, v nichž se ukrývají teroristické skupiny a že tato válka se může protáhnout na desítky let. To zřejmě souvisí s tím, že v 21. století americký vojenskoprůmyslový komplex jako odvětví, které vynáší obrovské, snad největší zisky, se vrhl do dalšího kola zdokonalování ničivých vojenských zbraní a  musí své produkty také realizovat – kde jinde než v ozbrojených akcích – aby  mohly být sériově vyráběny a další a další vymýšleny a nově produkovány a do vojenských konfliktů prodávány. A aby se tato ziskuchtivost a agresivita v očích  domácí a světové veřejnosti poněkud  zaretušovala, začali četní ideologové spolu s doktrínou preventivního úderu vyzvedávat do popředí  tezi o vývozu demokracie zabezpečované americkými zbraněmi, které v nových válkách zajistí minimální ztráty na americké straně  při obrovských lidských a materiálních ztrátách  na straně přepadených.

    Ostatně, lidé jako pan James Woolsey, bývalý šéf CIA, ve svém zjednodušeném pohledu a s přeceňováním úlohy Spojených států tvrdí, že Spojené státy vyhrály první světovou válku, vyhrály i druhou světovou válku, ba i studenou válku jako třetí světovou válku a přepadením Iráku vlastně zahájily nepochybně úspěšnou čtvrtou světovou. Všechny tyto nesmysly stačil vyjádřit v prvním odstavci článku uveřejněného  přibližně měsíc po zásahu Spojených států v Iráku: „Americké jednotky stojí před branami Bagdádu a my se tak v určitém smyslu ocitáme ve čtvrté světové válce. Spíše než válka proti terorismu je to válka za rozšíření demokracie do těch částí arabského a muslimského světa, které ohrožují liberální civilizaci, kterou  jsme ve dvacátém století budovali a bránili v bitvách první a druhé světové války i ve válce třetí – válce studené.“ (Woolsey, James: Je to čtvrtá světová válka. Lidové noviny, 16, 2003, 7. IV., č. 82, s. 1.) 

    Jiný americký válečnický ideolog, profesor americké námořní akademie Thomas P.M. Barnett halí americké vojenské zásahy do oslazených formulací takzvaného „vývozu bezpečí“. I on dělí svět na tu část, která tvoří součást oné liberální civilizace a je v podstatě ovládána kapitalistickou globalizací. V této části světa laskavě připouští, že Spojené státy nemusí vždy vojensky zasahovat, postačí, když tam budou mít vojenské jednotky. Horší je to podle něho s tou částí světa, která ještě není úplně podřízena kapitalistické globalizaci. Tvrdí, že ty oblasti, které se globalizaci dosud vyhýbají, v těch se zvyšuje pravděpodobnost, že tam budou muset americká vojska zasáhnout. Přitom však nemluví o žádné agresi či vměšování, ale mluví pouze o vývozu bezpečí, které považuje za nejvýhodnější exportní artikl Spojených států.

    Není od věci zde připomenout, že Pentagon jako centrála globálního četníka má svých více než tři sta tisíc vojáků rozmístěných přibližně ve 120 zemích světa. (Rybín, Michal: „Nutná přítomnost“ vojáků USA v zahraničí. Haló noviny, 13, 2003, 6.IX., č. 209, s. 5.)

    Koncem září 2006 americký Kongres definitivně schválil rozpočet na obranu – nebylo by lépe sdělit, že je to rozpočet na vývoz demokracie nebo na vývoz bezpečí? – a to ve výši 447,6 miliard dolarů, z nichž 70 miliard je specificky uvolněno na válku v Iráku. Touto položkou se podle Výzkumného střediska amerického Kongresu cena zahraničních operací na válku proti terorismu, zejména pak na operace v Afghánistánu a Iráku  vyšplhá na 507 miliard dolarů. (Adoption du budget de la défense. Le Monde, 62, 2006, 1. X., č. 19186, s. 4.) Pěkná částka! Pro srovnání - válka ve Vietnamu přišla Spojené státy na přibližně 150 miliard.

    Kvůli válce v Iráku a všem strastem s ní spojeným se světové veřejné mínění  stále více odklání od Bushovy administrativy a její politiky. Již na jaře 2003 v různých částech naší planety se zúčastnily četné miliony protestujících proti této politice. Vybavuje se mi v této souvislosti myšlenka, kterou tehdy pronesl známý český vědec, sociolog prof. PhDr. Jan Keller, CSc., kterou si dovolím parafrázovat: Když na zlomu 80. a 90. let minulého století vyšly v zemích střední a východní Evropy do ulic a na náměstí statisíce občanů, tak se totalitní režimy vzdaly, když ve světě pochodují miliony lidí proti Bushově válce v Iráku, tento pán světa, jehož režim bývá vydáván za nejdemokratičtější, si těchto lidí a jejich názorů nevšímá, pokračuje ve své  válečnické, protilidové a protidemokratické politice dál.

    Nicméně tato Bushova politika odrazovala stále více  i samotné americké občany a Bushovy preference se ve Spojených státech i ve světě v poslední době dostávaly na nejnižší úroveň za celou dobu jeho prezidentování. Když se čtyři americká vojenská periodika – Army Times, Air Force Times, Navy Times a Marine Corps Times – obrátila na prezidenta s naléhavým požadavkem o odvolání ministra obrany Donalda Rumsfelda s tím, že „musí odejít“, americký prezident se ještě krátce předtím vyslovil v tom smyslu, že „pod vedením šéfa Pentagonu dosahují Spojené státy pokroku v Iráku i Afghánistánu“. Jeho viceprezident Dick Cheney reagoval tak, že „strategie v Iráku je v zásadě správná a že bude pokračovat…“ (Srovnej: Roškot, Jiří: Armádní tisk požaduje Rumsfeldův odchod. Před zítřejšími americkými volbami se kritika na Bushovu adresu kvůli Iráku stupňuje. Právo, 16, 2006, 6. XI., č.258, s. 8 a Rumsfelde, podej demisi! Haló noviny, 16, 2006, 6. XI., č. 258, s. 1, 5.) Avšak brzy poté Rumsfeld sám pochopil, že jeho pozice je nadále neudržitelná a podal demisi, kterou nakonec prezident přijal.

    Pokud jde o veřejné mínění v zemích, které lze považovat za spojence Spojených států, uvádí se s odvoláním na britský list The Guardian, že v Británii si 69 % dotázaných myslí, že svět je od roku 2001 kvůli americké politice méně bezpečný. Tento názor sdílí rovněž 62 % Kanaďanů a 57 % Mexičanů.  Navíc 89 % Mexičanů soudí, že americká invaze do Iráku, jejímž cílem bylo svržení Saddáma Husajna, byla protiprávní. Podobně uvažuje i 73 % Kanaďanů a 71 % Britů. (Bush větším nebezpečím než Kim. Haló noviny, 16, 2006, 4. XI., č. 257, s. 6.)

    Proti prchajícím Bushovým preferencím v jeho prospěch přispěchala v předvečer amerických voleb vazalská irácká vláda. Rok táhnoucí se proces se Saddámem Husajnem a jeho společníky byl ukončen vynesením rozsudku 5. listopadu 2006, tedy dva dny před americkými volbami do Kongresu a do třetiny Senátu. Rozsudek trestu smrti nad diktátorem, a dvěma jeho společníky a další 4 rozsudky na dlouholeté či doživotní vězení byly vyneseny za podíl na masakru a mučení 148 šiitů v městečku Dudžajl v roce 1982. Tyto rozsudky mají potvrdit Bushův záměr, že když se nepotvrdila teze o zásobách zbraní hromadného ničení ani o tom, že Saddám Husajn aktivně podporoval teroristickou organizaci al-Kajdá, zůstal poslední zdiskreditovaný argument, a to, že vpád do Iráku byl motivován také odstraněním iráckého diktátora. Kdyby Bushovi šlo skutečně o odsouzení a popravu Saddáma Husajna jakožto diktátora, a ne o přístup k obrovským zdrojům a zásobám energetických surovin jako je například irácká ropa, proč přitom zapomněl na takové diktátory, jako je ku příkladu Ugarte Auguste Pinochet, kteří mají na svědomí násobky obětí z Dudžajlu a kteří si dodnes chodí po svobodě?

    Tyto rozsudky měly ve světě nejednoznačný ohlas. „Zpráva o verdiktu na sebe okamžitě v předvolebních Spojených státech soustředila prvořadou pozornost všech médií… Rozsudek uvítal zejména prezident George W. Bush“. Není divu, že rozsudek uvítala také britská ministryně zahraničí Margaret Bechettová, představitelka vlády těsně spolupracující s Bushovým režimem. Světové komentáře zaujímají širokou paletu názorů od souhlasu až po kritiku nejvyšších trestů. Proti ortelům smrti  se vyslovily mimo jiné také političtí představitelé v některých evropských státech. (Světové reakce sahají od souhlasu až po kritiku hrdelních trestů. Proti nejvyšším verdiktům se vyslovily hlavně reprezentace v evropských státech. Právo, 16, 2006, 6. XI., č.. 258, s. 9.)

    Avšak ani tyto rozsudky prezentované současným americkým establishmentem a jeho ideology jako úspěch americké zahraniční politiky neoblomily většinu amerických voličů, kteří ve volbách 7. listopadu 2006 dali přednost kandidátům Demokratické strany, která změnila poměr sil v mocenských orgánech tím, že získala přehlednou většinu v Kongresu (230 mandátů proti 205 republikánským), a dokonce i v Senátu, kde od nynějška bude mít 51 senátorů oproti 49 republikánským. Změna poměru sil v Kongresu i v Senátu ve prospěch Demokratů zkomplikuje republikánskému prezidentovi některé jeho záměry  jako je například neustálé prodlužování  okupace Iráku, vyhrožování Íránu a některým dalším státům, a ve vnitřní politice přijímání takových zákonných opatření jako je nedávné přijetí zákona, který umožňuje prezidentu USA, případně ozbrojeným silám zatknout kdekoli ve světě kohokoli, kdo vystupuje proti zájmům USA, nebo je označen za teroristu a uvěznit ho,  a to bez obžaloby, bez práva na právníka a bez soudu; nebo počátkem října prezidentem podepsaný zákon o vybudování dlouhé bariéry na hranici s  Mexikem, označovaný za Berlínskou zeď,  ztěžující ilegálním mexickým či jiným latinskoamerickým běžencům hledat práci ve Spojených státech. (Jeník, Tomáš: Bush podepsal „mexický plot“. 1125 kilometrů dlouhá bariéra má omezit příliv nelegálních přistěhovalců do USA. Lidové noviny, 19, 2006, 6. X., č. 233, s. 9.)

    Takováto opatření, stejně jako přítomnost amerických ozbrojených sil ve světě, zatěžují rovnoprávnost v mezinárodních vztazích a vyvolávají v zemích, jichž se dotýkají, antibushovské, případně protiamerické nálady. Tím spíš, když americké vojenské  základny a vojenské posádky nepodléhají zpravidla zákonům země,  v níž jsou umístěny a kde se čas od času dopouštějí prohřešků vůči zákonům hostitelské země, ale výhradně podléhají zákonům Spojených států.

    V souvislosti s vyhlášením globální války proti terorismu usiluje Bushova administrativa o posílení svých světovládných pozic a o oslabení  pozic svých konkurentů. Do této oblasti spadá také aktivita USA o vybudování protiraketové základny ve střední Evropě. V poslední době se tento zájem zužuje na Polsko nebo Českou republiku, státy patřivší dříve k tzv. sovětskému bloku. Obě země již navštívili  američtí vojenští experti, kteří vytipovali lokality, v nichž by základny mohly být budovány. Vzhledem k tomu, že v obou zemích většina obyvatel a dokonce někteří mocenští činitelé se vyslovují proti této základně, odložily Spojené státy své rozhodnutí na dobu až po zasedání summitu NATO, na počátek roku 2007. Obyvatelé těchto zemí si uvědomují, že vybudování základny zaměřené k umístění protiraketových či radarových zařízení by znamenalo velké ohrožení nejen pro samotné lokality, ale pro celý středoevropský prostor, neboť by se tento prostor stal terčem potenciálních útočníků. Navíc by šlo o omezení suverenity těchto zemí. Přitom odborníci uvádějí, že žádné nebezpečí z uváděných zemí v nejbližší době Spojeným státům, a tím méně nám, nehrozí; i v případě, že by se toto nebezpečí ve vzdálenější budoucnosti stalo reálným, neměly by státy jako je Írán či Severní Korea důvod vysílat rakety do Spojených států přes západní Evropu, ale právě opačným směrem. Logicky pak vyvozují, že takové již vybudované základny lze poměrně snadno přetvořit na raketové základny a dávat jejich prostřednictvím výstrahu jak Ruské federaci, Společenství nezávislých států a Čínské lidové republice, tak i případně státům Evropské unie, které se v lecčems stávají významnou protiváhou Spojeným státům a v nejednom případě se jejich představitelé neztotožňují se stanovisky USA.

    Tato situace vyvolává přirozené znepokojení Ruské federace, jejíž představitelé vyjadřovali nutnost provést v zájmu jejich bezpečnosti potřebná protiopatření. Krátce poté, co 22 amerických důstojníků si po průzkumu tří regionů v České republice odváželo tipy na vybudování jejich základny, prohlásil náčelník ruského generálního štábu generál Balujevskij, že „umístění systému americké protiraketové obrany (u ruských hranic) by mohlo roztočit novou spirálu zbrojení a odčerpat obrovské zdroje od řešení množství problémů, a to nejen Ruska, či USA, ale i dalších zemí“. „Americké ujišťování, že systém by měl chránit před íránskými a korejskými raketami a že by neměl být zaměřen proti Rusku však generál Balujevskij odmítl „jako zavádějící“, protože ani Teherán ani Pchjongjang nejsou s to vyvinout střely dalekého doletu.“ (Rakety USA ve středu Evropy se Rusku nelíbí. Lidové noviny, 19, 2006, 7. IX., č. 209, s. 9.) V případě  polsko-amerického jednání o vybudování tak řečeného protiraketového štítu ruská strana prohlásila, že ho vnímá „jako ohrožení strategické stability, regionální bezpečnosti i rusko-polských vztahů“. Polský ministr obrany Radoslaw Sikorski před odjezdem do Washingtonu řekl, že Polsko „…vezme v potaz ruské námitky k tomuto kroku“. (Polsko bude brát zřetel na ruské námitky vůči americké základně. Právo, 16, 2006, 2. XI., č. 255, s. 9.)

    Situace v České republice je poněkud složitější. S českými představiteli byly vedeny rozhovory v tomto duchu už od roku 2002.. Česká vláda vedená sociálními demokraty tato jednání před veřejností i před parlamentem tajila. Na interpelaci komunistických poslanců dávala vláda uklidňující odpovědi. A když v dubnu 2006 do amerického tisku pronikly informace o jednáních amerických představitelů s českými o vojenské základně USA v českých zemích, většina politických stran před volbami o těchto otázkách mlčela. Komunističtí poslanci opět vystoupili s interpelacemi a učinili z této problematiky jednu z významných kauz předvolební kampaně. Nový předseda sociálně demokratické strany Jiří Paroubek se k této otázce postavil čelem a sám se přiklonil  k názoru většiny národa. Dal uvnitř sociální demokracie vyhlásit referendum, které nakonec vedlo k tomu, že se později vyslovil proti základnám i za celou  sociálně demokratickou stranu v té době ještě jako premiér České republiky a postavil se na stranu těch, kteří se dožadují vypsání referenda o této životně důležité otázce pro občany České republiky.

    Stoupenci bushovské Ameriky začali lámat a zpochybňovat uvědomění většiny národa. Snažili se obrousit jeho vyhraněnost tím, že snad by v naší zemi mohlo být „jen“ radarové zařízení a protiraketové základny v jiné zemi, například v Polsku. Jakoby radarová základna, předvídající a ohlašující útok protivníka nebyla stejně nebezpečným terčem. Jak říká generál ve výslužbě: „Oni se snaží říkat, že u nás bude „jenom radar“. Ale to jsou oči toho systému. Když budete chytří, povedete první úder na radar, abyste systém oslepili.“ (Vyhlídka, Vratislav: Rozhovor … s Oskarem Markem…: Raketovou základnu může podpořit jen hlupák: Haló noviny, 16, 2006, 22. XI., č. 271, s. 3.) K radaru se však nakonec vstřícně postavil i Jiří Paroubek. Proti argumentům českých vlastenců a stoupenců míru, že vůči USA nemáme žádné vojenské závazky a že by nás americká vojenská základna zavedla do vazalství vůči USA, „argumentovali“ stoupenci základny tím, že by snad bylo vhodnější, kdyby se základna budovala pod záštitou NATO, jehož jsme od roku 1999 členským státem. Nevěděli, že „…usnesení  o rozšíření NATO z roku 1997 totiž říká, že na území nových členských zemí „nebudou stát a nesmějí být budovány žádné základny“.“? (Zaorálek, Lubomír: Závazky nemáme. Právo, 16, 2006,  6. IX., č. 208, s. 2.) V rozporu se zkušenostmi z jiných zemí a se skutečností, která by čekala i nás, tvrdí, že základna by přinesla ekonomické výhody, zaměstnanost apod. Nejhorší, co by nás však v této souvislosti mohlo čekat, je stanovisko proamerické vlády Mirka Topolánka, který spolu s Alexandrem Vondrou, ministrem první Topolánkovy vlády v demisi, se stavějí zásadně proti referendu v naději, že nakonec vládní postup prosadí i v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, když v Senátu oni sami po listopadových volbách mají většinu. Uvědomují si ti naši občané, kteří nepřišli k volbám (zejména senátním), jakou odpovědnost na sebe berou?

    Po interpelacích komunistických poslanců a odpovědích na ně vystoupili s další iniciativou mladí komunisté, kteří těsně před červnovými volbami do Poslanecké sněmovny rozšířili petici adresovanou Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, v níž požadují zveřejnění informací o dosavadních jednáních o umístění raketové základny USA v ČR a zásadní odmítnutí podobných projektů Poslaneckou sněmovnou. S touto peticí se obracejí k občanům a vedou s nimi dialog; mimo jiné projeli v létě na kolech ty rajony, které předtím navštívili  američtí důstojníci sondovavší tam možnost umístění americké základny. Mladí komunisté v těchto regionech strávili několik dní, hovořili s tamními občany a vysvětlovali jim nebezpečnost tohoto amerického záměru. Dále se zúčastňují různých akcí, které organizují sami, nebo se zapojují do manifestací, diskusí a jiných aktivit, které v úsilí nepřipustit na našem území cizí základny pořádají jiné organizace, zejména pak Iniciativa Ne základnám! 

    V červenci 2006 vznikla občanská iniciativa Ne základnám! Tuto iniciativu tvoří více než čtyřicet občanských sdružení různého politického a ideologického zaměření, které se však shodují v tom hlavním, a to, že nechtějí žádnou cizí vojenskou základnu na našem území, a tudíž nechtějí zatěžovat současné a budoucí generace nebezpečím z této politiky plynoucím. Iniciativa Ne základnám! sdružuje některé menší politické strany jako například Humanistickou stranu, Stranu rovných šancí, převážně však občanská sdružení, jakými jsou Česká mírová společnost, Křesťanský dialog, Komunistický svaz mládeže, Socialistická solidarita a pod. Křesťanskésociální hnutí se rovněž k této iniciativě přihlašuje. (Viz Křesťanský sociál, 15, 2006, září-říjen, s. 2.) Tato Iniciativa uspořádala v srpnu 2006 velký mítink v Praze na Mírovém náměstí, v září večerní pochod s loučemi starou Prahou pod heslem Světlem proti tmě. Její představitelé se zúčastňují různých veřejných akcí či sami pořádají různé diskuse ve veřejnosti v různých městech, na školách apod. Iniciativa organizuje také podpisovou akci pod své petice adresované Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, jejichž obsahem je požadavek celostátního referenda, v němž se mají občané vyjádřit k otázce: Souhlasíte s umístěním a existencí základny Národního raketového systému obrany USA na území České republiky?

    I když komunističtí mládežníci získali pod svou petici do listopadu 2006 již přes 50 tisíc podpisů a další tisíce získala Iniciativa Ne základnám a další petiční aktivisté, celá vysvětlovací práce pokračuje a vyvrcholí pravděpodobně počátkem roku 2007. 

    Spojené státy americké, jedna z ekonomicky nejvyspělejších zemí a po Čínské lidové republice a Indii třetí nejlidnatější, jejíž počet obyvatel překročil v roce 2006 horizont tří set milionů, tvoří sice necelých pět procent obyvatel planety, ale několik desítek procent jejích průmyslových a technicky vysoce sofistikovaných výrobků. Ekonomické a vojenské síle Spojených států odpovídá i jejich role v mezinárodních vztazích. Mezi jejich stoupence patří v současné době především Velká Británie, Izrael a některé vazalské státy, které zpravidla jejich politiku v mezinárodních vztazích kopírují a také plně podporují. V mnoha otázkách ekonomického a sociálního charakteru jsou s nimi při řešení různých problémů zajedno mnohé státy, jimž jde o zachování kapitalistického systému v planetárním pojetí.

    Velká Británie Tonyho Blaira stojí bok po boku Spojených států v jejich agresivní politice vůbec, zejména pak v jejich válce proti Iráku a nyní ve vojenské okupaci této zkoušené země. Svědčí o tom mimo jiné  přítomnost britských vojáků zejména na jihu Iráku; jejich kontingent na konci roku 2005 byl po americkém největší, představoval 8500  mužů.  (Japonsko pro odchod z Iráku. Haló noviny, 15, 2005, 29. XII., č. 302, s. 4.) Spjatost britské politiky s americkou dosvědčuje také více než stovka padlých britských vojáků.

    Židovská lobby má své významné postavení v ekonomice a politice Spojených států. Izrael je pevným spojencem Spojených států a těší se i při realizaci své politiky na Blízkém východě jejich podpoře. Agresivita, kterou po více než půl století aplikuje vůči palestinskému lidu a sousedním státům, se tak stává téměř nepostižitelná, neboť to vše se děje pod ochranou Spojených států.

    Již při vyhlášení státu Izrael v roce 1948 bylo ze svých domovů vyhnáno na 900 tisíc Palestinců, kteří  dodnes žijí v kolikátém již pokolení v emigraci v okolních státech a jejich počet již dosáhl čtyř milionů. A není jim umožněno vrátit se do jejich rodné země. Je přirozené, že tyto křivdy vyvolávají hněv a odpor nejen v řadách Palestinců, ale i u některých sousedních států a u demokratické veřejnosti světa. Neštěstí spočívá v tom, že odpor Palestinců v důsledku jejich bezvýchodné situace vede mnohdy až k sebevražednému obětování vlastních životů, kdy opásáni výbušninami je uvádějí v chod v izraelském prostředí a způsobují tak politováníhodné oběti nevinných občanů státu Izrael. Je tomu tak mimo jiné proto, že proti jediné jaderné mocnosti a nejlépe vyzbrojené armádě na Blízkém východě, která tanky a buldozery ničí jejich domovy, mají palestinští vlastenci převážně jen holé ruce a podomácku vyrobené výbušniny. 

    Není náhodou, že generální tajemník OSN u příležitosti Mezinárodního dne solidarity s palestinským lidem uvedl: „Některé izraelské kroky, například mimosoudní popravy, užívání těžkých zbraní proti civilistům, boření obytných domů, pokračující budování osad na okupovaných územích a výstavba bariéry, která zasahuje hluboko do nitra palestinského území, jen ztrpčuje utrpení Palestinců a prohlubuje jejich pocit beznaděje. Tyto kroky podkopávají úsilí o překonání násilí a živí nenávist vůči Izraeli. Ve svém důsledku oddalují den, kdy budou moci Izraelci žít bezpečně a bez strachu v bezpečných a uznávaných hranicích.“  (Generální tajemník OSN: Poselství u příležitosti Mezinárodního dne solidarity s palestinským lidem 29. listopadu 2003. /Praha, Informační ústředí OSN 2003, s. 1./  Pouze v období od září 2000 do května 2006 izraelské  ozbrojené síly zavraždily 4490 Palestinců, z nich 817 ve věku do 18 let, zranily přes 55000 osob, zdemolovaly 71470 palestinských příbytků, zkonfiskovaly 2212659 čtverečních metrů palestinské půdy. Škody takto spáchané na palestinské ekonomice činí 11 mil. USD denně.“ (Citováno ze Stanoviska 29. schůze Výkonného výboru ÚV KSČM 13.7.2006 k izraelskému napadení Libanonu a pásma Gazy. Haló noviny, 16, 2006, 14. VII., č. 162, s. 2.)

    V polovině roku 2006 pod záminkou zajetí jednoho izraelského vojáka palestinským hnutím odporu, jehož smyslem bylo úsilí o propuštění z vězení 95 palestinských žen a 313 mladistvých do 18 let držených v izraelských věznicích, v nichž se nachází více než deset tisíc Palestinců, přepadl Izrael území Gazy s cílem zničit palestinskou samosprávu, infrastrukturu a uvést palestinskou společnost do stavu chaosu. 12. července téhož roku v odvetu za zajetí dvou izraelských vojáků Izrael vojensky napadl Libanon a v průběhu 34 válečných dní provedl podle Amnesty International sedm tisíc bombardovacích náletů a dva a půl tisíce dělostřeleckých přepadů. V jejich průběhu došlo k rozsáhlé demolici budov, bombardování mostů, silnic, vodáren, elektráren, mezinárodního letiště v Bejrútu. V průběhu vojenských operací přišlo podle libanonských zdrojů o život více než 1200 občanů a škody, které byly Libanonu způsobeny, činí 3,6 miliardy dolarů. Některé údaje uvádějí, že před izraelskými bombardéry uprchlo ze svých domovů na sever země a do sousední Sýrie nějakých 800 tisíc, jiné údaje připouštějí až více než jeden milion Libanonců, kteří utíkali před vpádem izraelských vojsk anebo poté, co se stali bezdomovci, když bomby zbořily jejich obydlí. Člen Česko-arabské společnosti zdůrazňuje, že Izrael dále „… pokračuje ve stavbě vysoké zdi hluboko zasahující do okupovaných území. Tím odděluje palestinská města a obce od sebe a přeměňuje  je v izolované enklávy.“  (Srovnej: Al NABULSI, Mohammed: Mezinárodní legitimita a izraelsko-arabský konflikt. Právo, 16, 2006, 22. VIII., č. 195, s. 11; Siniora: Údery byly zločinem proti lidskosti. Bejrút varoval před porušením vyhlášeného příměří. Právo, 16, 2006, 21. VIII., č. 194, s. 9; Židé: děti nevraždíme schválně. Ochránci lidských práv mluví o záměru. Zahynul jeden okupant. Haló noviny, 16, 2006, 24. VIII., č. 197, s. 6.) Číselné údaje, které byly uveřejněny bezprostředně po ukončení vojenských operací, nemusí být vždy přesné, někdy mohou být i neúplné; nicméně tyto údaje ukazují, jak neúměrné ztráty na lidských životech i na materiálních statcích byly způsobeny.

    Po několika dnech dalšího ozbrojeného  konfliktu na Blízkém východě byla světová veřejnost do té míry znepokojena, že byla 26. července uspořádána v Římě mezinárodní konference, na níž 18 států a několik mezinárodních organizací vyslalo  své zástupce a od níž se očekávalo, že dosáhne poměrně rychle dohody o příměří mezi válčícími stranami. To se však, bohužel, nepodařilo, neboť, jak zní zpráva o této konferenci, „…zejména Izrael a USA trvají na tom, že okamžité příměří by trvalý mír vyloučilo“. To jediné, k čemu konference dospěla, byla dohoda o vyslání mezinárodních sil s mandátem OSN do ohrožené oblasti. Libanonský premiér si jen povzdechl: „O tom, jak budou silné a jaký budou mít mandát, se však bude jednat teprve v následujících dnech.“ (Římská schůzka nepřinesla výzvu k příměří. Podle Siniory chce Izrael opět srazit Libanon na kolena. Obrysy mezinárodních sil dál nejasné. Právo, 16, 2006, 27. VII., č. 173, s. 12.)  Trvalo pak ještě téměř tři týdny, než Rada bezpečnosti OSN svou kompromisní rezolucí přispěla k zastavení bojů k ranním hodinám 14. srpna a rozhodla o následném vyslání 15 tisíc modrých přileb, které mají být rozmístěny spolu s libanonskými vládními vojsky na jihu Libanonu, jakož i o některých dalších sporných otázkách. (Co přikazuje rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1701. Právo, 16, 2006, 14. VIII., č. 188, s. 9.)

     Příslovečné pro postoj Izraele bylo to, o čem se zmiňuje závěrečná zpráva z bojových akcí: „V době, kdy se v New Yorku v pátek  /tj. 11. srpna – moje poznámka O.L./ schylovalo ke schválení rezoluce, dali Olmert a izraelský ministr obrany Amir Porec rozkaz k zahájení rozsáhlé ofenzívy v jižním Libanonu, jejímž cílem bylo dosáhnout co největších vojenských zisků ještě před nastolením příměří.

    Těžké boje probíhaly po celý víkend v mnoha částech jižního Libanonu. Izrael cíleně ničil nejen pozice Hizballáhu, ale kupř. i téměř všechny benzinové pumpy.“ (Tureček, Břetislav: Libanon se má dnes konečně dočkat příměří. Právo, 16, 2006, 14. VIII., č. 188, s. 9.)

    Na to, čí zájmy se v tomto blízkovýchodním konfliktu prolínaly, upozornil specialista na danou problematiku v jiném zajímavém článku, v němž stojí: „Zatímco veřejnost na Západě průběžně čte o zbraních dodávaných Íránem Hizballáhu, jen málo se dovídá o ohromující vojenské podpoře, jíž Washington léta poskytuje židovskému státu – i ve formě kvapných dodávek střel, určených k bombardování Libanonu v nynější válce.“ (Tureček, Břetislav: Stal se Libanon pouhým bojištěm strategické války o region? Právo, 16, 2006, 14. VIII., č. 188, s. 9.)

    Zde si dovolím otázku spojenou s následujícím příměrem.Když se nepotvrdilo žádné ze dvou podezření vydávaných za jistotu v době amerického vpádu do Iráku, spokojil se nakonec  prezident Bush před světovou veřejností s tím, že se alespoň podařilo v důsledku vojenské intervence odstranit diktátora, přičemž z Bílého domu vycházely pokyny k co nejpřísnějšímu potrestání Saddáma Husajna. Irácký soud vyšel americké administrativě vstříc a několik dní před americkými volbami do Kongresu a Senátu vynesl nad Saddámem Husajnem trest smrti oběšením za to, že v Dudžajlu v osmdesátých letech způsobil smrt 148 tamějších občanů.. Neměl by americký prezident při použití stejného metru vznést požadavek, aby izraelský premiér Ehud Olmert, který jen tímto válečným konfliktem způsobil smrt přibližně třinácti stům občanů Libanonu a Izraele, nemluvě o dalších lidských útrapách a materiálních škodách, byl postaven před Mezinárodní soud, kde by tudíž mohl očekávat stejný osud?      

    Přes  úsilí Spojených států o hegemonistické postavení v mezinárodní politice však naráží tato supervelmoc stále častěji, zejména v některých mezinárodních organizacích, na odlišné názory a postoje jiných, malých či velkých států. Při zakládání Organizace spojených národů bylo rozhodnuto, že Radu bezpečnosti s rozhodujícími pravomocemi budou tvořit zástupci pěti velmocí, které se podílely na porážce agresivních militaristicko-fašistických států za druhé světové války; podle abecedy šlo o Čínu, Francii, Sovětský svaz, Spojené státy a Velkou Británii. A současně bylo rozhodnuto, že za právoplatná budou pokládána taková rozhodnutí, která budou schválena představiteli všech zmíněných velmocí – v naději, že velmoci, tak jako tomu bylo za války v boji proti fašismu, budou i nadále postupovat jednotně. Brzy po válce se však ukázalo, že rozpory, které tu byly před válkou, nabývají na intenzitě. V dobách, kdy na této planetě začaly působit dva diametrálně odlišné společenské systémy, bylo těžké očekávat, že Rada bezpečnosti bude za tohoto stavu postupovat převážně jednomyslně. Každé rozhodnutí, které narazí na odpor byť jedné z pěti velmocí, která svým hlasem se postaví proti, znemožní jeho realizaci. A tak se začalo vžívat místo pojetí jednomyslnosti pojmu „právo veta“, což nebylo původním záměrem autorů Charty Organizace spojených národů. Nicméně toto právo bylo v historii OSN nejednou použito.

    Diplomatický sbor Spojených států se při aplikaci jejich zahraniční politiky nejednou ve své činnosti přesvědčuje, že některá jejich stanoviska, některé jejich mezinárodně politické iniciativy nejsou vítány, ba některé jsou podrobovány ostré kritice. Jestliže mohou počítat s tím, že téměř vždy se na jejich straně na mezinárodní aréně a v Radě bezpečnosti ocitne například Velká Británie, nemohou si zdaleka být tak jisti, že stejně shodné stanovisko naleznou v Radě bezpečnosti také u Francie, Ruska nebo Číny.

    A tak velmoc, jejíž představitelé si uvědomují, že by se jejich projekt mohl stát neprůchodným v Radě bezpečnosti, realizují jej mimo tuto instituci, obcházejí ji v naději, že si tak před světovým veřejným míněním neudělají takovou ostudu a zachovají si navenek jakous takous demokratickou, líbivou tvář. Takto Spojené státy postupovaly například při přípravě a provedení útoku na Irák, neboť už předem zjišťovaly, že Francie, Rusko a Čína, stálí členové Rady bezpečnosti nejsou nadšeny tímto krokem a pravděpodobně ho nepodpoří, přičemž další nesouhlasné postoje mohly očekávat i od  dalších evropských států. Výše už bylo popsáno, s jakým negativním ohlasem se tento krok Spojených států ve světě a nakonec i v samotných Spojených státech setkal.

    Pokud jde o ekonomiku, je nutno připomenout, že i když americký dolar stále dominuje světovému obchodu (na dolary se přepočítávají různé tabulky ekonomického charakteru) a Spojené státy představují i nadále významnou ekonomickou velmoc, vznikají tu nová centra, která se ekonomickou i politickou mocí liší, někdy velmi podstatně, od politiky Spojených států. Na prvém místě nelze opomenout Čínskou lidovou republiku, nejlidnatější stát na světě, s jejími obyvateli, čítajícími více než jednu miliardu tři sta milionů osob; zemi, která přibližně čtvrt století existujícím ekonomickým boomem zajišťuje stále vyšší životní úroveň svého obyvatelstva a přitom je schopna nahromadit velké zásoby světové měny, zajišťovat svou investiční politiku v zahraničí – včetně Spojených států – a stačí zaplavovat světový trh výrobky pocházejícími zdaleka nejen z lehkého průmyslu, ale i produkci vyžadující špičkovou technickou úroveň.

    Přitom jde o stát, který je stálým členem Rady bezpečnosti OSN a jako jaderná velmoc je spolutvůrcem zahraniční politiky spočívající na pěti zásadách mírového soužití. Po překonání určitých rozporů, které se nakupily mezi Čínskou lidovou republikou a Sovětským svazem na jedné straně a Čínskou lidovou republikou a Indií na druhé straně na počátku druhé poloviny minulého století, je třeba zdůraznit, že její dobré styky na zásadách míru a přátelství již dlouhodobě rozvíjí s jinou jadernou mocností – Ruskou federací. Ruská federace po katastrofálním rozpadu Sovětského svazu, jehož právním dědicem se stala, zůstává sedmým nejlidnatějším státem světa a po hrůzném propadu ekonomiky v devadesátých letech způsobeném ještě daleko drastičtějším zcizením majetku a rozpadu ekonomiky než ji známe z našich dějin devadesátých let, nabrala na počátku tohoto století za vlády Vladimíra Putina nejrychlejší vzestup ročního hrubého domácího produktu mezi evropskými státy.

    V poslední době Čínská lidová republika úspěšně obrušuje hroty, které se nashromáždily v uplynulém období ve vztazích s druhým nejlidnatějším státem světa, s Indií, rovněž jadernou mocností, která se ubírá mílovými kroky z koloniální závislosti do úspěšně se ekonomicky rozvíjející země. Panča šíla, pět zásad mírového soužití, které se zrodily z čínsko-indických vztahů v padesátých letech minulého století, významně ovlivnily rozvojový svět  a možno říci, stávají se dobrým základem současných čínsko-indických vztahů. Návštěva čínského prezidenta Chu Ťin-tchaa v Indii v roce 2006 a jednání s nejvyššími tamějšími představiteli je „považována za další krok v rozvoji přátelských vztahů obou těchto asijských velmocí“ (Rybín, Michal: Čína – Indie: vzor pro jiné velmoci. Haló noviny, 16, 2006, 28. XI., č. 276, s. 6.) Čínská lidová republika tradičně rozvíjí dobré přátelské styky s řadou latinskoamerických a dalších rozvojových zemí světa.

    Jiným významným, spíše konkurentem než vážným politickým rivalem se stává volně se formující Evropská unie se svými nějakými 450 miliony obyvateli a silným ekonomickým a vojenským zázemím. Přes všechny projevy v duchu euroatlantického přátelství, partnerství a spolupráce je možno odhalit množství dílčích diskrepancí, které se promítají do mezinárodních vztahů.            

                    Kontroverzními punkty v mezinárodních vztazích se stávají rovněž regiony bohaté na suroviny, jejichž velká denní spotřeba způsobuje rychlé ubývání z nitra naší planety. Jde především o energetické suroviny, jako je ropa a plyn, jejichž spotřeba ve světovém měřítku neustále stoupá, zejména v zemích s vyspělými a sofistikovanými průmyslovými odvětvími. Jde především o region Blízkého východu, jehož státy jako jsou Saúdská Arábie a Irák představují dosud největší zásobárny ropy na světě. Ne náhodou tudíž země, která patří k největším a stále rostoucím spotřebitelům ropy a nemá na svém území dostatek nalezišť této suroviny, vyvíjí maximum úsilí být pánem v regionu, který touto surovinou oplývá.

    Svou politiku vůči tomuto regionu uskutečňují Spojené státy jednak přátelskými vztahy s jedním z nejreakčnějších režimů na světě – k Saúdské Arábii – a když to nešlo po dobrém, tedy  politikou agrese vůči Iráku. Tato politika agrese, jak již bylo výše ukázáno, vyvolává stále větší odpor mnohých blízkovýchodních států vůči Spojeným státům, například v Sýrii, Íránu a dalších zemích. Za této politické situace Irák z odporu k americké okupaci, ze strachu před občanskou válkou zrušil nepřátelství s Íránem a navázal s ním normální i diplomatické styky. V listopadových dnech 2006 navštívil irácký prezident Džalál Talabání Írán, jednal s tamějším prezidentem Mahmúdem Ahmadínežádem a vyslechl od duchovního a politického vůdce Íránu ajatolláha Alího Chameneího, že prvním krokem ke zvládnutí bezpečnostní situace v Iráku je stažení okupačních sil a předání bezpečnostních záležitostí irácké vládě podporované iráckým lidem.

 

Rozvojový svět a jeho nejvyspělejší část. Půjde Latinská Amerika doleva?

 

    Významnou roli v mezinárodních vztazích hrají také rozvojové státy, které vznikly   v důsledku rozpadu kolonialismu převážně v druhé polovině minulého století. Na jaký stupeň ekonomické a sociální úrovně se tyto státy „pod civilizačním posláním“ kolonizátorů dostaly, o tom svědčí skutečnost, že při prohlížení statistiky vypovídající o indexu lidského rozvoje, v níž Rozvojový program OSN uvádí 177 států světa, posledních 110  států s nejnižším dosaženým stupněm indexu lidského rozvoje představují výhradně rozvojové země, které byly po řadu generací v koloniálním područí - kromě patnácti, které představují po převratech v 80. a 90. letech minulého století se propadnuvší republiky rozpadlého Sovětského svazu, Jugoslávie a také asijské země, které mají za sebou desítky let období, v němž za mimořádně obtížných podmínek realizovaly první historickou formu výstavby socialismu. (Human Development Report 2005. New York, United Nations Development Programme 2005, s. 224-226.)

    Rozvojové země disponují obrovským lidským potencionálem a stále ještě nesmírným přírodním a nerostným bohatstvím. Rozvojové státy představují    přibližně 5miliard 100 milionů obyvatel a rozprostírají se na 80,828.500km2 pevniny naší planety, to znamená, že reprezentují více než 85  % obyvatel světa a více než   polovinu zemské pevniny. Organizace spojených  národů mezi nimi rozeznává ještě 50 nejméně vyspělých států, v nichž žije nezanedbatelných více než 740 milionů obyvatel, to je necelých 15 % obyvatel rozvojových států na území, které představuje 20,740.900 km2 , což je o něco více než čtvrtina pevniny, na níž se rozléhají rozvojové země. (The Least Developed Countries.. Report 2006. Developing Productive Capacities. New York – Geneva, United Nations 2006, s. 317.)

    Podíl rozvojových zemí na světové produkci, zejména průmyslové, je poměrně velmi nízký a značná část jejich obyvatel žije na poměrně velmi nízké hospodářské a sociální úrovni. Jestliže v průměru na jednoho obyvatele rozvojových zemí již připadá podle posledních dostupných údajů za rok 2003 v průměru 2669 kalorií na osobu a den, což znamená, že za předcházejících deset let se průměr disponibilních kalorií na osobu a den zvýšil o 6 %, přece jen zdaleka nedosahuje úrovně průměrně dosahované v žádné z tzv. průmyslově vyspělých zemí. Navíc ve zmíněných padesáti  nejméně vyspělých zemích pouze málo lidnaté Kapverdské ostrovy dosahují úrovně přesahující 3 tisíce kalorií na osobu a den, kdežto 11 z těchto zemí, v nichž žijí podle údajů z roku 2004 163 miliony lidí dosahuje disponibilita v průměru méně než 2 tisíce kalorií na osobu a den.(tamtéž, srovnej s. 320 a 317.)  Když navíc vezmeme v úvahu, že pouze 79 % lidí rozvojových zemí má přístup ke zdrojům pitné vody, z toho ve vesnických oblastech pouze 70  % obyvatel a v nejméně vyspělých zemích jsou údaje ještě drastičtější, pouze 58 % celkového obyvatelstva a jen 50 % vesnického má přístup k pitné vodě, dále že jen 49 % obyvatel rozvojových zemí má přístup k adekvátním sanitárním zařízením, ve vesnických oblastech pouze 31 % a v nejméně vyspělých zemích jen 35 % a z vesnického obyvatelstva jen 27 % (tamtéž, s. 320), pak s přihlédnutím k sociálnímu rozvrstvování a k dopadu sociální zátěže především na nižší sociální vrstvy, se nám bude jevit reálnější ta skutečnost, o níž vypovídají důkazy OSN a Dětského fondu OSN, že denně ve světě umírá z příčin chudoby v průměru 25 až 30 i více tisíc lidí, z toho nejvíce dětí do věku 5 let. (Každý den vymře z příčin chudoby „jedno město“.)

    V současné době se uvádí, že na kontě rozvojových zemí leží tíživý dluh dvou a půl bilionu dolarů, způsobený převážně dluhovou službou. Po osvobození řady rozvojových zemí přispěchaly různé bankovní podniky, Mezinárodní měnový fond s nabídkou půjčky, přičemž věřitelé zpravidla neměli zájem na rozvoji domácí výroby těchto zemí, a tak se mnohdy stávalo, že tyto země investovaly vypůjčené peníze spíše do infrastruktury, přístupových cest k surovinovým zdrojům, z kterých většinou nadále čerpají bohatství dříve usazené monopoly a tak se v moderní době projevy neokolonialismu promítaly mimo jiné do ztížené platební schopnosti těchto zemí, což většinu z nich nadále udržuje v ekonomické a v důsledku toho i politické závislosti na bývalých koloniálních mocnostech. Tuto situaci v řadě případů ztěžuje vnášení etnických či národnostních konfliktů v jednotlivých zemích i mezi nimi, což jenom přispívá k destabilizaci situace v různých částech rozvojového světa.

    Nejtíživější je z tohoto hlediska v současné době situace v Africe. Ze 53 afrických států jich 34 spadá do výše zmíněné padesátičlenné skupiny nejméně vyspělých zemí světa. Jednou z oněch nešťastných afrických zemí je například téměř 60 milionová Konžská demokratická republika, země nesmírně bohatá na různé, i ty nejvzácnější suroviny. Třetí největší africký stát s rozlohou větší než 12 států západní Evropy – Británie s Irskem přes Dánsko a Benelux, Francie, Německo, Švýcarsko, Itálie a země pyrenejského poloostrova – bohatý na zlato, diamanty, měď, stříbro, mangan, zinek, kobalt, uran, plyn, ropu a vzácná dřeva; na jeho území je téměř polovina rovníkových lesů, země má nesmírné množství kultivovatelné půdy a je schopna zabezpečit svému lidu blahobyt a četné země zásobovat svými produkty.

    Tak tomu chtěl i první ministerský předseda Patrice Lumumba, který při vyhlášení nezávislosti země ostře kritizoval bývalý koloniální systém a odhalil před Konžany nadějné perspektivy vývoje jejich země. Zato byl půl roku po vyhlášení nezávislosti surově zavražděn, země se zmítala v rozporech posilovaných těmi, kdo dosud zemi ekonomicky ovládali a jejich konkurenty. Předmětem sporu se stala snaha o odtržení Katangy, provincie mimořádně bohaté na surovinové zdroje. V roce 1965 se do čela státu na 32 let dostal Joseph Mobutu, diktátor, který zemi otevřel drancování mezinárodních, především amerických a belgických monopolů s požehnáním administrativy Spojených států, za což se mu dostalo pohádkového nepředvídatelného bohatství, zatímco většina Konžanů žila a dosud žije v neuvěřitelné bídě. Po svržení Mobutua v roce 1997 se moci ujal Laurent-Désiré Kabila, někdejší mládežnický stoupenec vlády Patrice Lumumby a některých jeho spolupracovníků. Na konci 20. století došlo na východě země k velkému ozbrojenému střetnutí, které si vyžádalo více než 3 miliony lidských obětí,což se považuje za největší ozbrojený konflikt od konce druhé světové války. Na počátku roku 2001 byl prezident Kabila, který se dostal do rozporu se svými někdejšími podporovateli, zavražděn. Prezidentské moci se ujal jeho syn Joseph Kabila, který usiluje o řešení sporných problémů jednáním.

    Téměř půl století po dosažení nezávislosti se Konžská demokratická republika nachází mezi 177 členskými státy OSN na 167. místě a pokud jde  o hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele, činí méně než třetinu dolaru na osobu a den. (Srovnej Human Development Report 2005, tamtéž,, s. 226 a 269.)  Jen 46 % lidí v Kongu má přístup k pitné vodě, 29 % jich má přístup k sanitární péči, 71 % obyvatel je podvyživených, 38 % dětí má podváhu, z tisíce narozených dětí jich do pěti let 205 umírá, gramotných občanů nad 15 let je pouze něco málo přes 65 % (tamtéž, s. 243, 253 a 261). V roce 2006 se konaly v zemi po více než čtyřiceti letech volby, které byly uznány za regulérní a v nichž přesvědčivě zvítězil Joseph Kabila. Před zemí se nyní otevírá složitá perspektiva mírového řešení zděděných sporných otázek jak uvnitř země, tak na úrovni Afriky.

    Je snad pochopitelné, že země jako Konžská demokratická republika má v účasti na mezinárodních vztazích mnohem větší problémy než například Jihoafrická republika, stát s přibližně padesáti miliony obyvateli a s obrovským přírodním a nerostným bohatstvím. Jde o ekonomicky  nejrozvinutější stát Afriky, který těží obrovské množství nerostného bohatství: zlata, platiny, diamantů, stříbra, uhlí, železné rudy, manganu, chromu, zinku, vanadia, niklu, uranu, a dalších nerostů. Velkou budoucnost země zajišťují obrovské zásoby některých nerostů; první pořadí ve světě zaujímá Jihoafrická republika v zásobách zlata, chromové rudy, manganové rudy, vanadia, bohatými zásobami oplývá i v dalších nerostech. (Viz: South Africa Yearbook 2004/05. Pretoria, Government Communications /2005/, s. 425.)

    Navíc jde o zemi, která se po téměř půlstoletém boji lidových vrstev s pomocí světových demokratických sil  v roce 1994 definitivně osvobodila od apartheidu, nejhoršího rasistického režimu od dob Hitlerovy Třetí říše. Africký národní kongres (ANC), nejstarší organizace na africkém kontinentu, přistoupil v roce 1960, poté, co rasistická vláda dala v Sharpevillu zmasakrovat pokojnou demonstraci černošského obyvatelstva, ke všem formám odporu, včetně ozbrojeného, aniž by se dal zavléci do sebemenšího stínu politiky uplatňované v duchu rasismu naruby. Ostatně, v jeho řadách působili také domorodci respektovaní demokraté bělošského původu, jako například Joe Slovo, někdejší předseda komunistické strany. V důsledku této zásadové politiky, které byli oddáni čelní představitelé ANC, se po vítězství - přes krajní utrpení způsobované barevnému, zejména černošskému obyvatelstvu , dlouholetou rasistickou politikou vládnoucí Nacionalistické strany - podařilo zabránit jakýmkoli výraznějším excesům po roce 1994 ze strany černošského obyvatelstva a jeho vlády, v níž od té doby převažují představitelé ANC.

    Postapartheidní vláda, na níž se v rámci představitelů ANC podílejí i nadále také někteří jihoafričtí komunisté, se potýká s hrůzným dědictvím potupného režimu. Při  nápravě křivd minulosti musí čelit vysokému stupni kriminality, velice rozšířenému viru HIV/AIDS a také vysokému stupni negramotnosti černošského obyvatelstva. Jihoafrická vláda vykonala již nemálo pro domorodé obyvatelstvo mimo jiné tím, že věnuje velkou pozornost rozvoji vzdělání svých občanů, vystavěla a dále buduje množství bytových jednotek, čímž umožňuje africkému obyvatelstvu opustit obydlí, která si vybudovali v podobě slumů, to je chatrčí, které si z plechu a tvrdého papíru, případně z místní zeminy bez sociálních zařízení a tekoucí vody slepili zpravidla na okraji větších měst. Svými opatřeními se současná vláda snaží rovněž zmírnit četné sociální nerovnosti zanechané minulostí.

    Můžeme konstatovat, že vláda Jihoafrické republiky v čele se svými moudrými představiteli, za jaké lze považovat prvního postapartheidního prezidenta Nelsona Mandelu i jeho pokračovatele Thaba Mbekiho, získává na mezinárodním fóru významnou popularitu a aktivně se zapojuje do rozvoje mezinárodních vztahů. Má významné postavení v Africké unii a v poslední době se uchází o dvouleté členství v Radě bezpečnosti OSN. Před několika lety se Jihoafrická republika stala součástí jakéhosi triumvirátu tří států „ekonomických obrů“ mezi rozvojovými  zeměmi. Jde o rozvíjející se spolupráci tří států tří kontinentů, na nichž se konstituuje rozvojový svět,  a to Brazílie, Indie a Jihoafrické republiky.

    Představitelé těchto tří států se v zájmu lepší koordinovanosti své činnosti sešli v září 2006 v Brazílii před XIV. konferencí Hnutí nezúčastněných zemí. Indický premiér Manmohan Singh na společném jednání zdůraznil, že to, co tyto země spojuje, je demokracie, kterou oni sami na těchto kontinentech představují, a „tyto pluralistické hodnoty nás sjednocují“, dodal brazilský prezident Inácio Lula, který akcentoval rozvoj vzájemného obchodu s tím, že by se do roku 2010 měl zdvojnásobit, „…aby se dosáhlo lepšího přerozdělování bohatství“  (Gasnier, Annie: Brasilia accueille le sommet des „plus grandes démocraties“ de Sud. Le Monde, 62, 2006, 15. IX., č. 19172, s. 6.).

    Je načase v rámci rozvojového světa a jeho podílu na mezinárodních vztazích věnovat pozornost také latinskoamerickému subkontinentu. Latinskoamerické státy se osvobodily ze španělského a portugalského koloniálního područí již zhruba před dvěma stoletími – v první čtvrtině 19. století. Za tu dobu se většina z nich dostala pod kuratelu Spojených států a s rozvojem kapitalismu a mnohých diktátorských režimů v těchto státech došlo k výraznému sociálnímu rozvrstvení a postupně i k politické diferenciaci obyvatelstva.

Již ve 30. letech minulého století se na latinskoamerickém subkontinentu projevily síly odhodlané vést účinný boj proti diktátorským a různým fašizačním metodám vládnutí. Po druhé světové válce to byl na prvním místě kubánský lid, který se s těmito metodami úspěšně vyrovnal, až jeho představitelé pod okny strýčka Sama dovedli lid k vítězství a začali budovat sociálně spravedlivější společnost a přes tisíce překážek kladené jim v cestu, se tohoto vytčeného cíle nezřekli. Naopak, kubánští revolucionáři přispěli k tomu, že jiskry humanismu a revoluce vzplanuly v dalších latinskoamerických zemích. Chilský experiment z počátku 70. let byl, bohužel, s pomocí kontrarevolučních sil armády podporovaných mocenskými kruhy Spojených států sražen na kolena a zalit v krvi, aby si hned tak někdo v jiné zemi podobný experiment nedovolil.

    Nicméně v posledním desetiletí se ukazuje, že sociální rozpory, ekonomický a politický nátlak vládnoucích kruhů Spojených států v tomto regionu vedly k výrazným posunům politického charakteru v několika zemích daného regionu, a to ve všech zcela legální demokratickou cestou. Tak v roce 1998 byl v prezidentských volbách ve Venezuele zvolen do té doby v Evropě málo známý důstojník jménem Hugo Chávez, který měl za sebou dvouletý žalář za nezdařený pokus o převrat. A v druhé polovině 90. let získal na svou stranu lidové hnutí v boji proti korupci, za demokratizaci státu. Dostal se do čela státu bohatého na nerostné bohatství, zejména na ropu, jejímž je pátým světovým exportérem.

     Za vlády Huga Cháveze byla vydána nová ústava, která znamenala demokratizaci země a poskytla lidu významná práva, jako je například právo na vzdělání a některá další sociální práva. Již v 90. letech navázal kontakty s kubánskou vládou a s prezidentem Fidelem Castrem, od něhož se mu dostalo plné podpory, takže s kubánskou pomocí se mu také daří realizovat významné projekty, které v zemi ve prospěch prostých lidí vyhlásil. Jde především o alfabetizaci v zemi, kde značná část obyvatel neuměla číst a psát. Za pomoci kubánských učitelů a učebnic dodaných z přátelské Kuby se podařilo uskutečnit masovou alfabetizaci. Doslova miliony Venezuelanů se daly do organizovaného studia na všech stupních škol a už v roce 2005 UNESCO mohlo potvrdit, že Venezuela je bez negramotných. Vzdělání se stalo skutečným hitem zejména pro ty, kteří po celé generace neměli přístup ani k základnímu vzdělání; prezident jim vštípil, že vzdělání je třeba chápat jako politický akt osvobození a že alfabetizace je nesmírně důležitá v boji proti chudobě.

    Hugo Chávez za krátkou dobu zavedl pro své občany bezplatné zdravotnictví včetně bezplatných léků. Lékařská péče je za vydatné pomoci kubánských lékařů poskytována tamějšímu obyvatelstvu. Významnou roli sehrává také kubánská akce Milagros, při níž kvalifikovaní kubánští lékaři provádějí bezplatné oční operace, které poskytují nejen obyvatelům Kuby, ale také Venezuely a dalších států Latinské Ameriky. – Zisky z prodeje ropy umožňují státu poskytovat významné dotace na základní potraviny pro chudší vrstvy obyvatelstva. Velkou pozornost věnuje prezident Chávez a jeho vláda také snižování chudoby a nezaměstnanosti, uskutečnění pozemkové reformy, v čemž už také bylo dosaženo mírných úspěchů. - Od roku 1999 rozdal prezident přes 25 miliard dolarů potřebným sousedům, na sociální programy stát plánuje v roce 2006 vydat 10 miliard dolarů, což je přibližně o čtvrtinu více než v roce předešlém.

    Zahraniční politiku orientuje venezuelský prezident v koordinaci s kubánskými představiteli přednostně na těsnější spolupráci s latinskoamerickými státy, dále na Čínskou lidovou republiku, Ruskou federaci, Bělorusko, případně další státy, jejichž představitelé mají, jako on špatné zkušenosti s Bushovou administrativou. Vzhledem k lidové politice, kterou uskutečňuje, se venezuelská pravice podporovaná americkými tajnými službami už třikrát pokusila o jeho odstranění. Zatím bezúspěšně, jen jednou se jim podařilo nakrátko ho uvěznit, ale lidové masy za pomoci parašutistů ho nakonec osvobodily a promptně ustavená protichávezovská pravicová vláda byla rozprášena.

    Hugo Chávez představuje charismatickou osobnost, kterou značná část národa, především chudina a lidové vrstvy, miluje, menší část národa nenávidí (sem patří především domácí oligarchie a Bushova administrativa; bývalý ministr obrany Rumsfeld ho dokonce přirovnal k Hitlerovi), málokomu však na americké půdě zůstává lhostejným. Venezuelská veřejnoprávní televize na rozdíl od většiny ostatních hromadných sdělovacích prostředků pomáhá jeho popularitu šířit pravidelným týdenním pořadem Nazdárek prezidente! V boji proti lidu nepřátelské ideologii, šířené především ze Spojených států, byla spuštěna nezávislá latinskoamerická televize Telesur, jejímž hlavním investorem je Chávezova vláda; v první polovině roku 2006 prezident Chávez otevřel v hlavním městě Caracasu filmový komplex, který má bojovat s diktátem hollywoodských filmů.

    Změny, které Chávez  ve Venezuele provedl, je možno považovat za revoluční v duchu lidové, demokratické a antiimperialistické revoluce s možnou socialistickou perspektivou. A co říká o svém vývoji a perspektivách venezuelské revoluce sám Hugo Chávez? V rozhovoru pro americký časopis Time z 2. října 2006 odpověděl: „Když jsem byl propuštěn z vězení (1994) a začal jsem svůj politický život, naivně jsem si myslel, že má pravdu Tony Blair s jeho návrhem „třetí cesty“ mezi kapitalismem a socialismem, tedy, že by šlo o kapitalismus s lidskou tváří. Teď už si to nemyslím. Poté, kdy v Latinské Americe zkrachovaly kapitalistické reformy podporované Washingtonem, se už vůbec nedomnívám, že nějaká třetí cesta je možná. Kapitalismus je cesta ďábla a vykořisťování, a to takového druhu bídy a nerovnosti, které ničí sociální hodnoty. Jestliže se reálně podíváte na tyto věci očima Ježíše Krista – pro mne vůbec prvního socialisty – pouze socialismus může vytvořit skutečně ryzí společnost.“ (Nezkrácené znění tohoto interview přinesly Haló noviny, 16, 2006, 3. X., č. 230, s. 7.) V jiné souvislosti říká: „Socialismus není mrtvý, pouze spí a velké socialistické politické strany znovu povstanou.“ Před prosincovými prezidentskými volbami (2006) uvedl, že v případě, že bude v prosincových volbách opět zvolen, navrhne počátkem roku 2007 založení jednotné politické strany, která bude prezentovat Venezuelu a revoluci ve světě a naváže pevné kontakty s největšími revolučními stranami světa. (Kluz, Karel: Hrdinství z Havany aneb alternativa kapitalismu je zjevná. Haló noviny, 16, 2006, 30. IX., č. 228, s. 7.)  Když 3. prosince 2006 získal ve volbách jasnou převahu 63 procent odevzdaných hlasů (Correa i Chávez potvrzeni. Haló noviny, 16, 2006,  6. XII., č. 283, s. 6.), nemohl tuto informaci s příslušným komentářem pominout žádný z českých deníků. Dva citáty z jeho povolebního projevu: „Těm, kteří volili jinou alternativu, vyjadřuji uznání za jejich demokratický počin“ (Chávez povládne Venezuele dalších šest let. Právo, 16, 2006, 5. XII., č. 282, s. 10.) Lidové noviny, které přinesly hanebný komentář k Chávezovu vítězství nicméně z jeho projevu vyňaly: „Venezuelané podpořili náš model socialismu pro 21. století. Začíná nová éra revoluční demokracie“ (Freisler Eduard: Hugo Chávez ovládl Venezuelu. Lidové noviny, 19, 2006, 5. XII., č. 282, s. 9.)  - Rád cituji i z těchto deníků; je mi líto, že když se chci dovědět něco více o Kubě, Venezuele, případně Bolívii pozitivního, něco, co obráží ideologií nezdeformovanou skutečnost, musím se většinou obrátit na zahraniční tisk; z česky psaného pak k jednomu z posledních dvou deníků, které zůstaly v českých rukou, k Haló novinám, v některých případech k Právu.

    Pod tlakem mohutných demonstrací bolivijských pracujících dožadujících se znárodnění těžařských společnosti, které se nacházejí převážně v majetku zahraničních vlastníků, kteří z jedné z nejchudších zemí Latinské Ameriky vyváželi obrovské zisky, abdikoval v červnu 2005 prezident Carlos Mesa. V následujících volbách v prosinci 2005 dosáhlo Hnutí za socialismus významných úspěchů. Získalo téměř polovinu křesel v senátu, přes polovinu křesel v poslanecké sněmovně a  do čela státu byl poprvé zvolen prezident Evo Morales, muž pocházející z velmi chudé indiánské rodiny. V zemi bohaté na ropu a plyn záhy prosadil  ropný zákon, který deklaruje vlastnictví ložisek státem, který svěřuje těžbu za vysoké poplatky soukromým společnostem. (Lula a Morales o společné vizi. Haló noviny, 16, 2006, 31. I., č. 26, s. 14.) V souladu s tímto zákonem se prezidentu Moralesovi podařilo přimět všechny zahraniční společnosti, které v Bolívii těží ropu a plyn, k podpisu nových smluv, podle kterých do státní pokladny poplynou za stejné období 4 miliardy dolarů místo nynějších 200 milionů USD, což podle prezidenta napomůže řešení sociální spravedlnosti a zabrání budoucím nepokojům. (Freisler, Eduard: Bolivijský návrat ke zdrojům. Lidové noviny, 19, 2006, 30. XI., č. 253, s. 9.) Za jeden z prvořadých úkolů si prezident Morales vytyčil úkol alfabetizovat přes 700 tisíc lidí starších 15 let, kteří jsou negramotní. Jde o úkol, který bolivijský prezident považuje za významný posun v procesu dekolonizace. (Bolívie chystá alfabetizaci. Haló noviny, 16, 2006, 14. III., č. 62, s. 14.)  Proti opozičním sdělovacím prostředkům, které se snaží destabilizovat situaci v zemi šířením lží a polopravd, hodlá nový režim vybudovat síť třiceti místních rozhlasových stanic a později podobnou síť televizních stanic, které by šířily pravdivé informace a vzdělávaly.

    K této skupině se pravděpodobně připojí i v listopadu 2006 v prezidentských volbách v Ekvádoru nově zvolený levicový ekonom Rafael Correa, blízký přítel Hugo Cháveze, který v předvolební kampani  sliboval mimo jiné změnu ústavy, která by měla posílit pravomoci prezidenta a odstartovat „občanskou revoluci“ a také se vyslovil pro „latinskoamerický socialismus 21. století“ (Prezidentem Ekvádoru bude levicový Correa. Právo, 16, 2006, 6. XII., č. 283, s. 9).

    V listopadových prezidentských volbách v Nikaragui byl už v prvním kole zvolen ostřílený levicový předák Daniel Ortega, někdejší souputník Fidela Castra a v letech 1985 až 1990 prezident republiky, který byl v letech převratů  ve střední a východní Evropě vystřídán pravicovými představiteli. V říjnu 2006 byl po druhé do prezidentské funkce v Brazílii, pátého nejlidnatějšího státu světa, který představuje ekonomickou a politickou mocnost globálního významu, více než šedesáti procenty hlasů zvolen bývalý kovodělník, bojovný odborář Luiz Inácio Lula da Silva, který své zvolení považuje za vítězství lidových vrstev a zavázal se, že zvýší úsilí ve prospěch chudých občanů a ze země vyžene hlad. – Za levicové politiky stojící v čele států lze v Latinské Americe považovat ještě počátkem roku 2005 zvoleného socialistického prezidenta v Uruguayi Tabaré Vázqueze, dále Néstora Kirchnera v Argentině a v březnu 2006 do funkce prezidentky v Chile uvedenou Michelle Bucheletovou. - Přes protesty proti zmanipulování voleb v Mexiku rozhodl nakonec soud o tom, že zvítězil kandidát pravice Felipe Calderón proti levicovému bývalému primátorovi hlavního města Andrési Manuelu Obradorovi, jenž získal jen o několik desetin procenta méně hlasů než jeho protivník. I to je velký úspěch levice v podmínkách státu o 107 milionech obyvatelích.

    Pro Latinskou Ameriku jsou revoluční opatření dosažená na Kubě a některá další uplatňovaná v procesu lidových a demokratických přeměn v zemích, jako jsou například Venezuela a Bolívie, velice inspirativní, což vede lid těchto zemí k významným posunům doleva; to se projevilo v poslední době volbou vrcholných představitelů z řad levice jak vidno hned v několika státech. Je nyní žádoucí, aby se tato skutečnost promítla i v nejbližších parlamentních volbách a následně v přijetí takových zákonů, které by výrazně omezily  vliv monopolistických kruhů a zlepšily materiální a sociální postavení lidových vrstev, jejichž desítky milionů dosud žijí na tomto subkontinentu v bídě. Při setkání s Michelle Bucheletovou to vyjádřil Evo Morales dosti pregnantně: „Jsem si jist, že národy chovají mnohá očekávání a chtěli bychom společně hledat sociální řešení a společně vsadit na změny v Bolívii a Chile, a proč to neříci, v celé Latinské Americe.“  (Setkání Morales – Bucheletová. Haló noviny, 16, 2006, 29. III., č. 75, s. 14.) 

     Je příznačné, že někteří z výše jmenovaných politiků vtiskli pečeť průběhu jednání XIV. konference Hnutí nezúčastněných zemí v září 2006, pro jejíž konání ne náhodou byla vybrána Havana jako hlavní město Kuby. Představitel Kuby se tak stává na tři roky, do příští XV. konference mluvčím Hnutí.

    Přes tento vysoce pozitivní vývoj v mnoha zemích Latinské Ameriky nesmíme pouštět ze zřetele, že tyto společnosti jsou výrazně sociálně i politicky diferencované, že v těchto zemích působí mnozí ve Spojených státech proškolení důstojníci a generálové a že Spojené státy ve spolupráci s  nimi a s tamější oligarchií už nejednou v minulosti uspěli při realizaci kontrarevolučních převratů.

 

Všeobecná deklarace lidských práv jako fackovací panák, fata morgana nebo cesta k otevřené demokratické společnosti, která umožňuje socialistickou perspektivu?

 

    Lidská práva se oponentům socialismu hodila a stále hodí k odstřelu socialismu jako takového i celé humanistické ideologie. Byla to právě lidská práva, jichž se dovolávali iniciátoři a organizátoři převratů na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Lidská práva a „lidské dimenze“ zdůrazňovali na mezinárodních konferencích, například na summitu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Paříži v listopadu 1990 nebo na konferenci o lidské dimenzi v Paříži v červenci 1989 a v Moskvě v září – říjnu 1991. Profesor Jiří Hájek, v té době předseda Československého Helsinského výboru a vedoucí československé delegace na konferenci o lidské dimenzi KBSE v Moskvě, v úvodní informaci o závěrech tohoto zasedání zdůraznil, že v „obou principiálních kapitolách tohoto nejvýznamnějšího dokumentu KBSE – ve vyhlášení „nové éry demokracie, míru a jednoty“ a „v hlavních směrech vývoje pro budoucnost“ jsou postavena lidská práva a „lidské dimenze“ na první místo.“ (Konference KBSE, lidská dimenze, Moskva 10. září – 4. října 1991. /Praha/, Nadace Jiřího z Poděbrad pro evropskou spolupráci /1992?/, s. 11.)

    Někdejší pan poslanec Ivan Pilip, známý politický turista, se vydal spolu s panem Bubeníkem na cestu na Kubu, aby tam z pověření amerického Freedom House poskytovali podporu odpůrcům kubánského společenského zřízení a prý prosazovali lidská práva. Šiřitelé americké demokracie a lidských práv po americku, když pochopili, že Kuba neustoupila ze socialistické cesty a že za Castrem stojí většina národa, rozhodli se pro co nejkomplexnější sankce vůči této zemi. Tvrdou blokádu dále zpřísnili v nejhorších pro Kubu devadesátých letech, kdy Spojené státy přijaly v roce 1992 tzv. Torricelliho zákon, který striktně přerušil obchod s léky a potravinami, realizovaný mezi Kubou a pobočnými závody amerických společností sídlícími mimo americké území.  Aplikace tohoto zákona způsobila Kubě jisté oběti, když Kubánci ani léky nesměli nakupovat ve Spojených státech. Tento zákon zavedl také zákaz námořní plavby mezi USA a Kubou. Situaci na Kubě měl dále zhoršit Helms-Burtonův zákon (1996), který se pokusil zabránit zahraničním investicím na Kubě a současně institucionalizoval rozvratnou činnost financovanou a řízenou vládou USA  (Ne blokádě! Tamtéž, s. 6.). Na počátku tohoto století George Bush ml. dále zkomplikoval návštěvy Kubánců žijících v USA u svých příbuzných na Kubě a omezil jim rovněž zasílání peněžních darů na Kubu. Skutečně vzorový příklad humánní aplikace Všeobecné deklarace lidských práv!

    Když naše oficiální delegace připravují jednání s představiteli Čínské lidové republiky, vždy  je tu zvednutý prst pravice, která podmiňuje tato jednání požadavkem kritiky lidských práv v této zemi. Dokonce, když jde o čistě obchodní smluvní vztahy,  vměšují se do jejich realizace proameričtí ministři zahraničních věcí našeho státu, jako je bývalý ministr Cyril Svoboda či ministr v demisi Alexandr Vondra. Jejich „zásluhou“  byl zrušen zajímavý obchod s radiolokátorem Věra (dnes už je prodaný do Spojených států), o nějž projevili zájem Číňané, ba dokonce podobným způsobem ministerstvo zasáhlo, když mělo jít o dodávky pro jadernou elektrárnu v Íránu nebo když šlo o dodávku letadel do Venezuely, což přirozeně velice oslabuje hospodářské pozice  našeho státu  a také mezinárodně politicky snižuje naši suverenitu a před světem ani nezakrývá  závislost České republiky na politice USA.

    Domnívám se, že lidská práva tak jak jsou zakotvena ve Všeobecné deklaraci lidských práv přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů 10. prosince 1948, jsou významným rozvedením Charty Organizace spojených národů. Ve výše uvedeném dokumentu o lidských právech se předpokládá, že každý členský stát bude respektovat zásady mírového soužití. A proto nelze ani pod záminkou   humanismu,  demokracie či lidských práv, i kdyby nebyla uplatňována podle dokumentu OSN, je svévolně implantovat v cizí zemi vojenskou agresí, bombardováním či jinak uplatňovanými hegemonistickými či světovládnými metodami. O tom se mohli představitelé americké velmoci přesvědčit po devítiletém válčení ve Vietnamu, po tří až pětileté přítomnosti v Iráku či v Afghánistánu a po více než 45letém dosud marném komplexním úsilí o změnu společenských poměrů na Kubě.

    Všeobecná deklarace lidských práv  sestává ze 30 článků, které tvoří nedělitelný celek. Jakékoli vytrhávání jednotlivých článků nebo jejich skupin z celého kontextu má utilitární charakter a může být - a bývá - jednostranně zneužito. Tato deklarace byla přijímána v době, kdy v Organizaci spojených národů státy, které se vydávaly socialistickou cestou, byly v OSN v naprosté menšině, ale kdy v řadě států nejen střední a východní, ale i západní Evropy docházelo ještě v důsledku demokratizačního procesu spojeného s porážkou fašismu jako nejreakčnějšího produktu kapitalistického systému k zespolečenšťování (znárodňování, zestátňování) některých velkých průmyslových komplexů. Proto na jedné straně Deklarace klade důraz na respekt k vlastnictví a  na druhé straně se v ní nemohou nerespektovat ta hospodářská a sociální práva, která si lid do té doby, a zejména v bezprostředně poválečném období vybojoval.

    Tento dokument nebyl přijat proto, aby ho tehdejší koloniální velmoci uplatňovaly ve svých koloniích, některé ho ignorovaly i ve své vnitřní politice. Ostatně o tom, jaké metody vládnutí se uplatňovaly v koloniích,  svědčí ještě desítky milionů obětí, které musely podstoupit národy bojující o svou státní samostatnost a proti důsledkům kolonialismu, protože musely za svá národní, případně sociální práva bojovat ještě dlouhá léta, v mnoha případech desetiletí, po přijetí této deklarace. I když se od té doby mnohé zlepšilo, komplexní aplikace této deklarace zůstává aktuální dodnes například pro černošské a hispánské obyvatelstvo ve Spojených státech a pro nižší sociální vrstvy prakticky ve všech kapitalistických státech.

    Když mluvíme o lidských právech, nemůžeme pominout hlavní lidské právo, zakotvené ve třetím článku: „Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.“ (Všeobecná deklarace lidských práv. Praha, Informační centrum OSN 2003, s. 8.)  OSN koncem století uvedla, že ročně ve světě umírá „z příčin chudoby“ 13 až 18 milionů lidí, převážně děti do 5 let. Tato úmrtí jdou  výhradně na vrub kapitalistického systému. V současnosti se považuje  druhá světová válka za největší lidskou katastrofu 20. století. Zemřelo v ní na frontách, na popravištích, v koncentračních táborech přes 56 milionů lidí. Trvala od 1. září 1939 do 2. září 1945, tedy 6 let a 1 den. O druhé světové válce byly natočeny kilometry dokumentárních filmů, napsány tisíce vědeckých , populárních a beletristických knih, to vše proto, aby se podobné tragické události už nikdy neopakovaly. Ale, spočítejte si, kolik dle výše uvedeného údaje OSN zemřelo lidí za 6 let a 1 den pouze „z příčin chudoby“, aniž by sem byly zahrnuty oběti z v té době probíhajících lokálních ozbrojených konfliktů, třeba v posledních letech 20. století a dospějeme k závěru, že počet obětí nejstrašnější války ve srovnání s počtem obětí „z příčin chudoby“ je nesrovnatelně nižší. A dokumentaristé a romanopisci jako by tu chyběli.- Lze vyvodit, že kolonialismus a fašismus patří mezi nejhorší produkty kapitalismu.

    Dětský fond OSN (UNICEF) uvádí 26 afrických států, v nichž více než 15 % narozených dětí umírá do pěti let věku. (The State of the World´s Children 2004. New York, UNICEF, December 2003, s. 43.)  Výkonný ředitel Světového programu pro výživu James Morris prohlásil, že „…můžeme eliminovat hlad mezi dětmi v Africe za pět miliard dolarů… Dnes 25000 lidí zemře hlady, 18000 dětí, jedno každých pět vteřin po celý den.“ (Na hlad stačí jen pět miliard USD. Haló noviny, 16, 2006, 9. III., č. 58, s. 6.). - Americký Kongres 29. září 2006 schválil rozpočet na obranu, který se zvýšil na 447,6 miliard USD. … 70 miliard USD uvolněných pro Irák zvyšuje cenu zahraničních operací na válku proti terorismu, hlavně na operace v Afghánistánu a Iráku na 507 miliard…“  (Adoption du budget de la défense. Le Monde, 62, 2006, 1. X., č. 19186, s. 4.)

    Je známo, že největší zisky přináší v dnešním světě zbrojní průmysl. Spojené státy vynakládají téměř polovinu všech světových výdajů na zbrojení. Stačilo by přiškrtit kohoutky výdajů na zbrojení ve světě na jeden až jeden a půl dne a přesunout tuto částku ve prospěch hladovějících a umírajících dětí v Africe a dětské ztráty by mohly být zažehnány. Ale, bohužel, tam, kde jde o maximální zisky na jedné straně a o lidská práva na straně druhé, lidská práva mají smůlu, prohrávají, byť by se s nimi v politické hantýrce šermovalo sebevíc. V současné kapitalistické společnosti je hlavní důraz kladen na vlastnické právo a na nedotknutelnost tohoto práva. Ano, článek 17 probíraného dokumentu jasně stanoví: „1) Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými. 2) Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.“  (Všeobecná deklarace lidských práv; tamtéž,  s. 11.) Pokud jde o osobní majetek, osobní vlastnictví, bylo až na určité excesy plně respektováno i v období první historické formy výstavby socialismu. V  kapitalistické společnosti se mlčky předpokládá, že se toto právo vztahuje i na soukromé vlastnictví, které je zdrojem vykořisťování širokých lidových vrstev. Jenže vykořisťování většiny občanů menšinou, jedněch států druhými není nikde v Deklaraci zachyceno, zřejmě mezi lidská práva obecně nepatří, tudíž by ani soukromé vlastnictví, pokud se stává nástrojem vykořisťování lidových vrstev či jiných států, nemělo být zahrnováno do pojetí článku 17 Deklarace. Takovýto výklad si však pochopitelně  vládnoucí třídy v kapitalistických státech nepřipouštějí. Vždyť ony ignorují mnohé pasáže z článků 23, 25 a dalších tohoto významného dokumentu, které, mimochodem, byly důsledně respektovány v období první historické formy výstavby socialistické společnosti.

    V článku 23 Deklarace je zakotveno: „1) Každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti. 2) Každý, bez jakéhokoli rozlišování, má nárok na stejný plat za stejnou práci. 3) Každý pracující má právo na spravedlivou a uspokojivou odměnu, která by zajišťovala jemu samému a jeho rodině živobytí odpovídající lidské důstojnosti…“ (tamtéž, s. 13.)  Čte se to hezky, ale není známa jediná kapitalistická země, v níž by nezaměstnanost byla neznámým pojmem. V České republice se v roce 2006 počet nezaměstnaných pohybuje okolo 450 tisíc osob se značným počtem dlouhodobě nezaměstnaných; vzhledem k tomu, že mnozí se například v beznadějné situaci, z nedostatečné a drahé dopravní obsluhy apod. na pracovních úřadech ani nehlásí, některé jiné pracovní úřady odstraňují ze seznamu nezaměstnaných, aniž by jim poskytly zaměstnání, odhaduje se, že práci v naší zemi hledá až 600 tisíc lidí.° A pokud jde o spravedlivou a uspokojivou odměnu, v České republice dvě třetiny pracovníků pobírají podprůměrnou mzdu, často opožděně. Nedodržování tohoto článku někdy způsobuje až svízelnou situaci postižených rodin.             

    Z článku 25 Deklarace, „1) Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, byt, a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření“  (tamtéž, zvýrazněno mnou – O.L.) V naší zemi se zrodila nemalá sociální skupina bezdomovců, i při neexistujícím školném na státních školách se neúměrně zvýšily náklady na vzdělání  (drahé knihy, dopravné, ubytování apod.), na zdravotní péči (neustálé zvyšování doplatků na léky, hrozba plateb u lékaře apod.).

    Jenom z těchto formulací je patrné, že pravděpodobně v žádném dosud existujícím členském státě OSN nejsou lidská práva zakotvená ve zmiňovaném dokumentu aplikována komplexně. Z toho tedy vyplývá, že když jedna společenská třída, jeden stát předhazuje jiné společenské třídě či jinému státu neplnění tohoto základního dokumentu OSN, jde o účelovou záležitost, nehledá-li se přitom cesta k dodržování lidských práv, jak jsou uvedena v  tomto dokumentu v celistvosti. Vzniká tak otázka: Nedozrála snad doba k tomu, aby lidové vrstvy tentokrát skutečně ve vlastním zájmu pozvedly hlas za uplatňování lidských práv v plném rozsahu, jak jsou zakotvena ve Všeobecné deklaraci a v Evropské sociální chartě?

    Co dodat? Snad jen to, že levicové síly v zemích, kde pokusy o vybudování sociálně spravedlivější společnosti byly dočasně překaženy, v kritické sebereflexi přistupují k vypracování takového modelu společnosti pro 21. století, v němž jsou zahrnuta lidská práva tak, jak jsou obsažena ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Například v dokumentu Naděje pro Českou republiku, přijatém na VI. sjezdu KSČM se praví: „Základním programovým cílem politiky KSČM je socialismus, demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní. Je postavena na maximální občanské samosprávě, je prosperující a sociálně spravedlivá. Pečuje o zachování a zlepšování životního prostředí, zabezpečuje lidem důstojnou životní úroveň a prosazuje bezpečnost a mír. … naplnění (programu – O.L.) chceme dosáhnout demokratickou cestou. KSČM odmítala a odmítá takovou praxi, která připouští nebo ospravedlňuje omezování demokracie, diskriminaci nebo represi za názory a vytváří podmínky pro kult osobnosti.“ (Naděje pro Českou republiku /politika KSČM pro období do VII. sjezdu/. Haló noviny, 14, 2004, 20. V., č. 117, s. 7.) Několik pracovních vědeckých týmů nyní diskutuje a vyhledává optimální prostředky k dosažení tohoto programového cíle.

Někteří politici mluví o plné zaměstnanosti, jakmile klesne na 6 % práceschopného obyvatelstva; jiní mluví o tom, že nezaměstnaní sami pracovat nechtějí (podle sociologického průzkumu jde přibližně o 5 až 7 % lidí této kategorie). Na druhé straně některé policejní údaje uvádějí, že většina sebevrahů si sáhne na život v důsledku bezvýchodné sociální situace; jde zpravidla o dlouhodobě nezaměstnané, kteří se nemohli postarat o svou rodinu.

 

Příloha

Pět lží o Hugo Chávezovi

 

Nejpřívětivější epiteton, na něž má Hugo Chávez šanci v našich médiích  - českých s malým „č“ – je, že je kontroverzní. Většinou to ale schytá mnohem hůř. Líčit ho jako ďáblova spřežence patří ke sklapovačkám místního rituálu. Takhle to nechodí ani v Británii. Před pár dny vyhrál Chávez znovu prezidentské volby. Za naprosto svobodné a férové je označil i tým zahraničních pozorovatelů. Po drtivém volebním vítězství – v zemi, kde se proti němu militantně staví téměř všechna média - … následuje lavina lží, píše v deníku Independent jeho komentátor Johann Hari. A dodává, že zná i jejich důvod. Jmenuje se Maria Gonzales, -šedesátiletá babička z arria Nueva Tacagua, slumu z plechů a bláta na vysokých kopcích kolem Caracasu. Maria vyrostla ve Venezuele, topící se v bohatství z ropy – ale nikdy nechodila do školy ani neviděla lékaře, protože ropné zisky země končily na účtech 25 nejbohatších rodin. Jako drtivá většina Venezuelců byla odsouzena k tomu, žít i umřít v nouzovém příbytku z rezavého plechu a lepenky. V den, kdy jsem se s ní potkal, napsala Maria poprvé v životě své jméno roztřeseným rukopisem na tabuli. Její úděl se začal měnit, až když byl Hugo Chávez poprvé zvolen v roce 1998. Nový prezident začal využívat ropného bohatství země k výstavbě klinik, kde se Marií dostalo péče zdarma, k subvencování cen potravin pro 70 procent Venezuelců, žijících jako ona ve zdrcující chudobě, i k masovým alfabetizačním kampaním, které zemi – a miliony Marií -  naučily psát.

A právě proto, píše Hari, je z Cháveze rázem „groteskní diktátor“. Oč tu kráčí? Sám pro to mám jediné přesvědčivé vysvětlení: lidé, kteří Cháveze líčí tímto způsobem, jsou hluboce prosyceni politickou kulturou, která pohlíží na zbytek světa skrz vlastní firemní zisky. Pokud režim v rozvojovém světě sype profit hrstce bohatých, instinktivně se mu přisuzuje zásluha za „regionální stabilitu“ a „demokracii“. Když ovšem vláda využívá bohatství zdrojů země ku prospěchu lidí, žijících ve slumech, upadne rázem v podezření, že stabilitu ohrožuje.  V Chávezově případě, píše dále Johann Hari, se lidem vtlouká do hlav především pět lží:

Lež č. 1: Chávez je diktátor. Ve skutečnosti byl zvolen lidem Venezuely ve volbách, které označilo za „působivě svobodné“ i Carterovo centrum – extraliga monitoringu voleb všude po světě. Chávez vyhrál zcela demokraticky přesto, že šest ze sedmi venezuelských deníků ho bombarduje invektivami den co den.

Lež č. 2: Skutečný Chávez se pozná podle jeho spojenců … Že k Chávesovým přátelům patří i lidé typu Roberta Mugabeho? Píše dál Hari. No a co? Nemá snad i Tony Blair kámoše mezi lidmi, neštítícími se mučit a vraždit?... Znamená to, že v Británii není demokracie?

Lež č. 3: Chávez potlačuje lidská práva. Tohle obvinění se šíří tím hlučněji, oč méně pro ně existuje důkazů. Ve skutečnosti je to úplně jinak. V roce 2002 unesla antidemokratická junta, složená z ropných baronů, mediálních bosů a pár kverulantských generálů. Huga Cháveze a prohlásila, že přebírá moc v zemi. Rozpustila parlament a soudy a vyhlásila výjimečný stav pod pohrůžkou, že nechá střílet po komkoli, kdo si troufne vystrčit nos z domu. Bushova administrativa začala převrat vychvalovat do nebes s rychlostí vzbuzující podezření. Více než milion demokratů vyrazilo s neuvěřitelnou odvahou z předměstských slumů do ulic …zabránit svržení prezidenta, kterého si zvolili … Jedinými „politickými vězni“ ve Venezuele – takzvanými 200 – jsou lidé, kteří tento pokus zničit demokracii v zemi přímo plánovali a podíleli se na něm. Kdyby skupina, financovaná ze zahraničí, unesla Tonyho Blaira a vydala v Británii zákaz vycházení, my bychom snad pár hlavních viníků neposadili do vězení?

Lež č.4: Chávaz je komunista, rozhodnutý znárodnit celou ekonomiku země. To je ovšem rumsfeldovská lež, neváhá to nazvat Hari. Cháveze považuje spíš za sociálního demokrata evropského ražení. Uvádí dokonce, že právě za Cháveze podíl HDP generovaného soukromým sektorem ve skutečnosti vzrostl. Také akcie na caracaské burze si trvale drží vysoký kurz … Chávez neznárodnil ani půdu, místo toho rozdělil bezzemkům velké polnosti, ležící dosud ladem … Chávezova politika se podobá mnohem víc Homestead Actu Abrahama Lincolna z roku 1862, který rozdal půdu na západě lidem, kteří se tam chtěli usídlit.

Co  z toho plyne, neuniká ani jednomu z nejčtenějších britských listů: Zatímco tržní fundamentalismus … sráží ekonomiku dolů – Historie Latinské Ameriky je toho dokladem - …Venezuela loni zaznamenala 12 procentní růst. Chávezovým kritikům, podle nichž je to zásluhou rostoucích cen ropy, Johann Hari na špek neskáče: Jak by nám ráčili vysvětlit, že v 70. letech, kdy šly ceny ropy nahoru úplně stejně, ekonomika Venezuely stěží rostla vůbec? …Ne, příčinou není suma peněz z ropy, ale to, jak se s ní naloží. Chávez užívá svých petrodolarů k tomu, co si přejí lidé – aby je pozvedl ze slumů … Říká tomu „socialismus 21. století“. Tragedií je, že v Latinské Americe, pod botou Mezinárodního měnového fondu a moci Spojených států, je revoluční být i sociálním demokratem.

Pravý „chlap s gulami“ je v Caracasu, a ne z našeho modrého ptactva. Hovory o něm už lezou krkem i londýnskému Independentu. I ten už ví, kde se ta žhavá třídní nenávist bere. Že je to trest za vše, co Chávez dělá pro miliony těch, s kým se dřív jako s lidmi nepočítalo. Nepřipomíná vám to něco: Z hororů o našem vlastním dnešku a včerejšku?                                                                                  Josef Skála

(Autor je podnikatel, publicista a zahraničně politický poradce, uveřejněno na www.ceskamedia.cz 14. prosince 2006)

 

Redakce: J. Skalský                                                              Připravil: dr. O. Tuleškov

 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Historickou a dokumentační komisí Klubu českého pohraničí jako svou 194. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, prosinec 2006

 Webová stránka::www.ksl.wz.cz                                E-mail: Vydavatel@seznam.cz