(Z internetových stránek)
Haag: 62 procent je méně než dvě třetiny – bosenské
referendum o odtržení v roce 1992 propadlo
Žalobkyně Hildegard Uertz-Retzlaff dokončovala 14.2.2006
křížový výslech bývalého černohorského člena předsednictva SFRJ – profesora
Branko Kostice. Tento svědek svědčí v Haagu při Miloševičově obhajobě.
Výslech se týkal porušování Vanceova plánu (Vance Plan).
Kostic během výslechu řekl, že neví o nějakých porušeních tohoto plánu srbskou
stranou.
Ukázalo se, že zde byl jeden případ, kdy srbská strana
technicky porušila Vanceův plán. Podle tohoto plánu měly být odevzdány všechny
pušky i těžké zbraně jednotkám OSN. Paní Uertz-Retzlaff získala zprávu OSN, kde
bylo napsáno, že u někteří krajinsko-srbských policistů bylo zjištěno, že si
nechali automatické pušky.
Zpráva OSN nic neříkala o tom, že by pušky použili. Pouze
byly nalezeny v jejich majetku.
Přestože pouhé vlastnění zbraně je nejmenším porušením, jaké
si lze představit, se paní Uertz-Retzlaff chovala, jako kdyby svědka přistihla
při nějaké obrovské lži. Jásavě vykřikla radostí: „Ale srbská strana porušila
plán Vance!“.
Žalobkyně neposkytla jediný důkaz, že by se srbská strana
dopustila vážného porušení, nebo jakéhokoliv útoku.
Bohužel, stejná věc nemůže být řečena o chorvatské straně.
Téměř čtyři roky potom, co byl přijat plán Vance, ho chorvatská UNPA porušila
akcemi „Blesk“ a „Bouře“. Výsledkem obou chorvatských akcí bylo etnické
vyčištění přibližně čtvrt milionu krajinských Srbů. Paní Uertz-Reztlaff se o
této drobnosti při své diskusi o porušování plánu Vance pohodlně/příhodně
opomenula zmínit.
Žalobkyně dále svědka vyslýchala o dopravě materiálu JNA ke
krajinsko-srbské „Teritoriální obraně“ (Territorial Defense)
Kostic potvrdil, že JNA nechala mnoho výbavy a výzbroje
krajinským Srbům, když v roce 1991 opustila RSK (Republika Srbská
Krajina). Kostic dosvědčil, a zpráva
generálního tajemníka OSN to potvrdila, že zbraně JNA byly umístěny do skladišť
OSN a uzamčeny podle plánu Vance.
Žalobkyně se ptala svědka, co ví tom, že 30. a 40. středisko vyplácejí penze a náhrady bývalým vojákům
JNA, kteří žijí mimo území SFRJ. Kostic nevěděl, protože odešel z politiky
ještě před tímto ustanovením.
Výslech svědka žalobkyně dokončovala sérií dopisů a zpráv, které
obviňovaly vojáky JNA umístěné v Chorvatsku z údajného špatného
chování. Celé cvičení bylo k ničemu. Kostic neviděl žádné materiály, které
mu žalobkyně ukazovala.
Kostic vysvětloval, že byl členem federálního předsednictva.
Dále vysvětloval, že zkoumat kriminální stížnosti na vojáky JNA bylo
v odpovědnosti ministerstva obrany a armádní justice.
Jedinou věc, kterou žalobkyně ukázala, byla série obvinění,
která byla většinou udělána Tudjmanovou vládou, nebo zaujatými NGO. Neukázala
žádný důkaz, který by obvinění podpořil, nebo výsledky nějakých vyšetřování,
která mohla být uskutečněna. Všechno to byl zbytečný výstup.
Profesor Kostic provedl zdlouhavou analýzu bosenské ústavy
z roku 1974, která byla v platnosti při odtržení Bosny od Jugoslávie.
Podle článku I. této ústavy byla Bosna rovnoprávným státem
Srbů, Chorvatů a Muslimů, a byla nedílnou součástí Jugoslávie.
Dodatek ústavy č. 52 jasně říkal, že bosenské hranice a
územní status nemůže být změněn, ledaže by se pro změnu vyslovily více než dvě
třetiny oprávněných voličů.
Když bylo 29.2.1992 referendum o odtržení Bosny, tak se pro
odchod rozhodlo 62 procent oprávněných voličů, což znamená, že referendum
propadlo, protože pro hlasovaly méně než dvě třetiny. Dvě třetiny je 66,6
procent a 62 procent je tedy méně než dvě třetiny.
Odtržení Bosny od Jugoslávie byla nelegální bez ohledu na
to, jakou cestou bylo ukrojení provedeno. Referendum o odtržení bylo vyvoláno
nelegálním způsobem, ale i kdyby legální bylo, stejně by propadlo, protože ho
podpořily méně než dvě třetiny voličů.
Když Miloševič začal svůj výslech svědka, tak už mnoho času
nezbývalo.
Většina času byla využita k citaci zprávy generálního
tajemníka OSN o uskutečňování plánu Vance.
Zpráva říkala, že srbská strana souhlasila/dodržovala, a že chorvatská strana nikoliv. Dále se také
ve zprávě uvádělo, že většina „srbských zločinů“ proti Chorvatům v RSK
byla spáchána srbskými uprchlíky, kteří byli vyhnáni z jiných částí
Chorvatska.
Miloševič dále také opravil chybný výklad jeho řeči
žalobkyní Uertz-Retzlaff. Během křížového výslechu totiž prohlásila, že
aktivoval srbskou rezervní/záložní
policii v souvislosti s válkami v Chorvatsku a Bosně.
Miloševič přímo četl text řeči a bylo objasněno, že
policejní zálohy aktivoval v reakci na provokace uskutečněné v Kosovu
a Sandžaku. Řeč neměla co dělat s Chorvatskem, či Bosnou.
Messin, 1.3. 2006 ZDROJ
Kauza Agim Ceku, aneb o čem se
Martin Ehl bál v dnešních Hospodářských novinách zmínit
Včera přinesly tiskové agentury nečekanou zprávu o demisi
„premiéra“ Kosova Bajrama Kosumiho. Nástupcem by se podle neoficiálních
informací měl stát bývalý velitel UCK Agim Ceku.
Byl jsem zvědav, co naše deníky napíšou o rýsující se
Cekuově kandidatuře. LN a MFD mlčí, Právo napsalo alespoň mini zprávičku, kde
se mimo jiné uvádí „nástupcem se asi
stane Agim Ceku - exšéf kosovské
osvobozenecké armády“.
Každý, kdo se alespoň trochu podrobněji zabývá otázkou
Balkánu a Kosova musí vědět, co je Agim Ceku zač. Musí to tedy vědět i Martin
Ehl z Hospodářských novin, který už na téma Balkán a válka v bývalé
Jugoslávii vyprodukoval minulosti řadu
podrobných článků. Nutno dodat, že vždy vyhovujících vlastníkům deníku Hospodářské
noviny.
Martin Ehl i tentokrát projevil poslušnost. Ale
nepředbíhejme. Pojďme si nejdříve připomenout fakta ze života Agima Ceku, se
kterým měla nedávno co do činění i Česká republika.
Kosovský Albánec Agim Ceku byl původně nižším důstojníkem
jugoslávské armády. V roce 1991 se přemístil do nově vznikající chorvatské
armády. Rychle postupoval až na funkci brigádního generála.
V článku časopisu Janes
Defense Weekly oceňují jeho roli při organizování chorvatských vojenských
operací "Bouře" a útok na Medak. Obě operace zahrnovaly etnické
čištění Srbů z oblasti Krajina, úmyslnou palbu do civilistů, znásilňování a
systematické žhářství.
Podle Janes Defense
Weekly: "vedl Ceku v roce 1993 úspěšný útok chorvatské armády na Medak
a v roce 1995 byl jedním z klíčových plánovačů operace "Bouře", ve
kterých rychle porazil srbské odpůrce".
Útok na Medak organizovaný Cekuem, je známý také jako
"Masakr v Medaku". Čtenářům většiny zemí NATO tento pojem
většinou nic neříká, ale zcela jinak je tomu v Kanadě. Její jednotky se totiž
tehdy v Chorvatsku zúčastnily největší vojenské operace této země od
Korejské války. V knize s názvem Tested
Mettle můžeme číst podrobnosti o
nasazení kanadských vojáků v rámci jednotek OSN v Chorvatsku v oblasti Medacké
kapsy. Kanaďané zaútočili na chorvatské vojáky, aby zastavili jejich teror
proti srbskému civilnímu obyvatelstvu. Čtyři Kanaďané byli zraněni v bitvě, při
které zahynulo také téměř 30 chorvatských vojáků.
Úryvky z knižního popisu událostí v Medaku vycházely na
konci listopadu 1993 v novinách po celé Kanadě. Svědectví kanadských vojáků
jsou podrobně popsána: "opilý chorvatský voják se vypotácel z budovy"
začíná jedna část. "Z domu byl slyšet křik dívky. Na hlavě opilého vojáka
visel pár zkrvavených kalhotek".
Přes 200 srbských obyvatel „Medacké kapsy“ bylo pod Cekuovým
vedením v roce 1993 zavražděno bizarními způsoby (znásilněné ženy byly
zaživa zapálené/upálené). Traumatizovaní kanadští vojáci tyto hrůzné pozůstatky
pohřbili a byli povzbuzeni shromažďovat důkazy. (http://www.balkanpeace.org/hed/archive/sept01/hed4073a.shtml
)
Na tiskové konferenci 14. května 1999 byl mluvčí NATO Jamie
Shea požádán o komentář k roli Agima Ceku v etnické čistce v době, kdy sloužil
v chorvatské armádě:
"Tedy, vždy jsem jasně tvrdil to… že NATO nemá žádné
přímé kontakty s UCK," odpověděl Shea. "Koho oni jmenují svým
velitelem, to je úplně jejich věc. Více k tomu nemám co říci."
Kosovo
V únoru 1999 Agim Ceku chorvatskou armádu opustil a
zamířil do rodného Kosova, kde byl v květnu 1999 jmenován vrchním
vojenským velitelem UCK (KLA).
Po obsazení provincie vojsky NATO se Ceku ujímá úkolu
přeměny UCK na KPC (Kosovský ochranný sbor). Ten není ničím jiným, než
přejmenovanou UCK, která pokračuje ve vládě teroru a vraždění nealbánských
obyvatel Kosova. Tuto bizarní organizaci financuje USA a OSN. Během let se
občas v médiích objevují informace o „zapečetěném obvinění“ ICTY proti
Cekuovi. Ale „mezinárodní společenství“ nad ním neustále drží ochrannou ruku.
Jasně prokázána byla také vůdčí role představitelů KPC při
hrůzném pogromu v Kosovu v březnu 2004. Podrobnosti například zde: http://www.commondreams.org/views/071900-107.htm
Bývalý mluvčí UNMIK v Kosovu - Derek Chappell v jednom
rozhovoru zdůraznil, že "dnešní
kosovská společnost nemá žádné problémy s organizovaným zločinem, ale je na něm
přímo postavena". Bývalý "generál" UCK Agim Ceku, nynější
velitel TKM/KPC (Ochranný sbor Kosova vzniklý přejmenováním UCK), je považován
za součást nejvyšší vrstvy mafie. Ceku vlastní obchodní hotelovou společnost
"Sloga" v Prištině. Dále vlastní prištinské hotely "Grand"
a "Bozur" a více než 60 nočních klubů po celém Kosovu, které jsou
považovány za hnízda ilegálních obchodů, pašování drog, zbraní a také centra
prostituce. Se všemi těmito aktivitami je spojováno i jméno Hasima Thaciho
(bývalý hlavní šéf UCK).
Agim Ceku byl v minulosti již dvakrát zadržen na základě
zatykače Interpolu. Dokonce se pohyboval i na území České republiky, kde
probíhal "záchranářský výcvik" mužů z TKM/KPC. Při cestě z Prahy
byl zadržen na letišti v Budapešti, ale po intervenci správce Kosova musel být
propuštěn.
Více podrobně o Cekuově pobytu v České republice,
včetně „odborných“ vyjádření našich politiků (Vidím, Langer, Gross) najdete
česky tady, opravdu to stojí za přečtení: http://sweb.cz/messin/kauzaceku.html
Co napsal Martin Ehl o
Cekuovi v dnešních HN?
Jak už jsem napsal – české deníky zprávu vesměs ignorovaly,
kromě mini zprávičky v Právu. Sdílnější byly Hospodářské noviny
v článku nazvaném „Kosovo mění premiéra a další předáky“. Pod
článkem je místo podpisu v závorce zkratka „me“ (me). Což u HN ukazuje
pouze na jednoho možného autora, který se zabývá zahraničím a otázkami Balkánu,
a tím je Martin Ehl.
Co nám tedy Ehl o Cekuovi prozradil? Tady to je: „Nástupcem Kosumiho by se podle
neoficiálních informací měl stát Agim Ceku, dosavadní velitel Kosovského
ochranného sboru (teritoriální a civilní obrany vzniklé z povstalecké
armády). Tento bývalý důstojník jugoslávské armády má pověst rozhodného a
energického vůdce. Je považován za silně prozápadně orientovaného a má
v poslední době (!) velmi dobré vztahy s mezinárodní správou Kosova“.
To je vše, co Ehl čtenářům o Cekuovi v samém závěru
článku prozradil. Zatímco v jiných
případech neváhal přehánět při
démonizaci Srbů, tak k Cekuovi se staví velmi opatrně. Většinu informací,
které jste mohli číst v předchozích odstavcích má Ehl jistě
k dispozici..
Messin, 2.3.2006
Haag: Bývalý člen chorvatského parlamentu svědčí o začátcích konfliktu v
Chorvatsku
15.února 2006 dokončil své svědectví bývalý člen
předsednictva SFRY| za Černou Horu profesor Branko Kostic.
Miloševič prostřednictvím křížového výslechu svědka vyjasnil
i řeč, kterou pronesl v Borovo Selu v roce 1991. Žaloba ho totiž obviňuje,
že řečí vyvolal u místních lidí bojové šílenství. Když ale bylo Kosticovi
umožněno, aby citoval text projevu, tak se ukázalo, že řeč byla zaměřená na
uklidnění chorvatské a srbské populace, kterou by měla chránit JNA.
Kostic také svědčil, že JNA nezničila Dubrovník. Svědek řekl,
že JNA měla nařízeno nestřílet na staré město, a že také na staré město
nestřílela. Dále řekl, že Chorvatsko inscenovalo útoky proti starému městu a
používalo ho jako palebné postavení.
Po Kosticově odchodu zaujal svědecké místo profesor Marko
Atlagic. Ten byl v letech 1990-1992 poslancem chorvatského parlamentu
("„Croatian Sabor"“), kde zastupoval oblast Benkovac.
Profesor svědčil, že Miloševič neřídil žádné zločinné
spolčení/spiknutí proti Chorvatsku. Podle Atlagice to byl naopak Tudjman, který
měl plán zničit Jugoslávii, vyhnat srbské obyvatelstvo, a podmanit si část
Bosny, Srbska a Černé Hory.
Aby své tvrzení o Tudjmanově plánu prokázal, citoval profesor
z programu přijatého na prvním
sjezdu Tudjmanovy politické strany HDZ. Stranická politika obhajovala stát
Velké Chorvatsko a návrat k hranicím státu Nezávislé Chorvatsko (NDH),
který existoval během druhé světové války. Tento stát byl řízen
pro-fašistickými nacisty, kteří se nazývali Ustašovci.
Atlagic svědčil, že Tudjman svého času obhajoval ideologii
„Velkého Chorvatska“ . Svědek četl z knihy, kterou Tudjman napsal
v roce 1964. V téhle knize Tudjman obhajoval zničení Jugoslávie a
návrat hranic bývalého státu NDH. Kvůli této knize se dostal Tudjman dokonce do
vězení.
Podle svědka se fašistické provokace v Chorvatsku
odehrávaly už před rokem 1989. Připomněl události, kdy se opilé gangy Chorvatů
toulaly ulicemi, vykřikovaly jména Ante Starevice a Ante Pavelice a říkaly, že
„Srbové by viseli na vrbách“ , pokud by Chorvatsko dostalo samostatnost. Chorvatské
orgány/úřady podle svědka na tyto
události nijak nereagovaly.
Ante Starevic je známá chorvatská osoba, která oponovala
Jugoslávii. V roce 1870 psal, že Srbové jsou “odporný potěr, hnusní
otroci, lidé vhodní jen pro sekyru“.
Ante Starevic založil v roce 1861 politickou stranu
HSP. Tato strana vytvořila ozbrojenou teroristickou frakci, ze které později
vznikli Ustašovci. Tito lidé se k moci dostali v roce 1941, když
Němci zabrali Jugoslávii, a založili stát Nezávislé Chorvatsko (NDH).
Nehledě na jeho fašistickou ideologii je Starcevic
v Chorvatsku široce uznávaný. Chorvaté ho označují jako „otce chorvatského
národa“ a chorvatská vláda dodnes tiskne jeho podobiznu na bankovky měny Kuna.
Ante Pavelič byl vůdce, nebo poglavnik ustašovského státu NDH během 2.světové války. Pavelič je
vidět na tomto
obrázku při setkání s Adolfem Hitlerem.
Profesor Atlagic
svědčil, že koncem 80tých a začátkem 90tých let neudělala chorvatská policie nic,
aby zastavila fašistické provokace. Svědek řekl, že chorvatské orgány se
dokonce zapojily.
Atlagic svědčil, že památník obětí fašismu v Záhřebu
byl zničen a nahrazen pomníkem Mile Budaka. Budak byl ustašovský ministr
vzdělávání, který navrhl takzvaný „zákon o ochranu árijské kultury a
chorvatského lidu“ který zakázal Židům být ve veřejných funkcích
v Chorvatsku.
22.července 1941 Budak pronesl projev, který definoval
ustašovskou strategii. Doslova řekl: „jednu část Srbů musíme zabít, druhou
třetinu transportovat, a zbytek přijme katolickou víru… Naše nové Chorvatsko se
do deseti let stane katolickým.“
Svědek vzpomínal, jak jednou Chorvatsko zakázalo Srbům
položit pamětní věnce v prostoru bývalého koncentračního tábora Jasenovac.
Kromě ničení a odstraňování protifašistických památníků
Atlagic připomněl některé hrůzné výroky Franjo Tudjmana.
Když se Tudjman v roce 1989 účastnil konference německého
diplomatického sboru, tak prohlásil, že Krajina by se „zbarvila krví“, jakmile
by se stal prezidentem.
Svědek také líčil neslavné Tudjmanovo prohlášení, kdy řekl:
„Děkuji Bohu, že moje manželka není Srbka, nebo Židovka“.
Profesor Atlagic prezentoval u soudu text prohlášení
z roku 1997, kde Tudjman v chorvatském parlamentu (Croatian Sabor)
říkal, že největším jeho prezidentským úspěchem bylo etnické vyčištění Srbů.
Svědek toto prohlášení dal do souvislosti s dřívějším Tudjmanovým
prohlášením z roku 1990, kdy řekl, že 250.000 Srbů by mělo opustit
Chorvatsko.
Kromě nepřátelských prohlášení chorvatského vedení byli
Srbové vyčištěni z chorvatských škol a policie. Chorvatsko šlo dokonce tak
daleko, že srbochorvatský jazyk přejmenovalo na chorvatštinu.
Žádná fašistická vláda by nebyla kompletní bez násilí proti
„nežádoucím“ menšinám, a Tudjmanova vláda nebyla žádnou výjimkou.
Profesor Atlagic řekl, že mezi léty 1990 a 1992 Tudjmanova
vláda vypálila přes 4.000 srbských domovů v západní Slavónii.
V březnu 1991 se běsnící chorvatští fašisté prohnali
městem Zadar a během pouhé jedné noci zničili 350 srbských obchodů a domů.
Svědek také svědčil, že chorvatští fašisté zničili více než
160 srbských pravoslavných kostelů.
Dokonce i chorvatští politici nazývaní jako „umírnění“
učinili některá pobuřující prohlášení. Atlagic svědčil, že 2.března 1992
Stjepan Mesič řekl na shromáždění v Gospiči: „jestli bude mít Chorvatsko vlastní stát, tak
se tam Srbové vejdou pod jediný deštník.“ Stjepan Mesič je přitom současným
chorvatským prezidentem a svědčil dříve v procesu jako svědek obžaloby. Mesič
si také už v minulosti (v sedmdesátých letech) odpykal menší trest ve
vězení za kriminalitu.
Všechny tyto důkazy ukazují, že krajinští Srbové byli
přinuceni jít do války, aby se ubránili fašistickému chorvatskému státu, který
se nijak netajil plány na jejich vyhlazení. Tyto skutečnosti úplně mění a
jsou v rozporu s tvrzením obžaloby, že za válku byl odpovědný
Miloševič.
Soudci i obžaloba učinili během svědectví profesora Atlagice
časté zásahy a přerušení, aby Miloševiče donutili dostat se otázkami
k podrobnostem o jednotlivých incidentech v obvinění.
Jenomže zaměření pozornosti na jednotlivé podrobnostmi
incidentů by bylo pro Miloševiče tou nejhloupější strategií, jakou by mohl
přijmout. Jedinou věcí, která ho má spojovat s chorvatským a bosenským
obviněním, je tvrzení obžaloby, že vedl obrovské spiknutí, ale toto nechala
obžaloba odejít do neurčitého stavu. Obžaloba měla ve zvyku říkat, že cílem
spiknutí bylo vytvoření „Velkého Srbska“, ale tuto tezi opustila a nenahradila
ji ničím jiným.
Ukázáním, že vypuknutí války bylo výsledkem násilných
muslimských a chorvatských provokací, a tím, že ukázal, že žádné srbské
spiknutí neexistovalo, Miloševič úplně vyvrátil tvrzení předložené obžalobou, a
tudíž učinil specifická obvinění bezvýznamná/nepodstatná.
Miloševič určitě zaměří svou pozornost na některé specifické
incidenty za účelem obrany srbských lidí a zjištění pravdy o jistých
událostech, ale nemusí to dělat za účelem prokázání vlastní neviny, protože
mezi ním a těmito zločiny není žádné spojení.
Messin, 8.3. 2006
Gruzie: Tisíce lidí včera demonstrovaly proti
Saakašvilimu
V gruzínském hlavním městě Tbilisi i dalších městech
vyšly ve čtvrtek do ulic tisíce lidí. Lidé kritizovali vládu a žádali rezignaci
prezidenta Saakašviliho.
George Soros
sponzoroval „růžovou“ revoluci a vyplácel dokonce gruzínské vládě mzdu.
Silně prozápadně orientovaného Saakašviliho dosadila
k moci tzv. „růžová“ revoluce, které hlavní sponzorem byl americký
finančník a spekulant maďarského původu George Soros. Časopis Týden (29.3.2004) psal dokonce o
skutečnosti, že Soros dal dohromady fond, jenž bude vyplácet mzdu zaměstnancům
státní správy. Prezident Saakašvili bude dostávat 1500 dolarů, ministři 1200.
Podle nových vládců v Tbilisi povedou jejich, na gruzínské poměry vysoké mzdy, ke
zmenšení korupce ve státě. Do fondu přispěla Sorosova nadace a dvě tajené
americké podnikatelské korporace. (http://sweb.cz/messin/soros.html)
Saakašvili vytvořil
„superprezidenstký systém“, omezuje svobodu tisku a vyhrožuje „nevhodným“ politickým
stranám
V týdeníku
Sondy vyšel 7.7.2005 zajímavý článek „Stíny na růžové revoluci“ od Jiřího G.
Müllera. Zde se můžeme dočíst, že prezident po nástupu k moci prosadil
úpravy gruzínské ústavy, aby vytvořil „superprezidentský systém“ a soustředil veškeré
pravomoci v exekutivě. Také v zemi postupně eliminuje plnou svobodu
tisku, jež v minulosti umožnila prosadit růžovou revoluci. Od revoluce
zbyly v hlavním městě Tbilisi pouze čtyři z původních šesti
televizních stanic, přičemž jedna z nich byla „prodána“ bratrovi
prezidentova poradce pro národní bezpečnost a druhá příteli ministra obrany.
Žádosti o nové televizní licence byly zamítnuty.
Všeobecně stoupá vládní nátlak na politické novináře a
investigativní žurnalistika vůbec neexistuje. Vládní tlak se projevuje i
v politické oblasti. Parlament schválil zákony, podle nichž ústřední i
volební komise budou sestaveny pouze z lidí jmenovaných prezidentem
Saakašvilim, bez zástupců opozičních stran, což vyvolává obavy o svobodu
příštích voleb.
Postoj k opozici
také charakterizuje nedávné prohlášení gruzínského prezidenta, že
strany, jež budou proti přítomnosti zahraničních sil na území Gruzie, či budou
odmítat její členství v Evropské unii, budou „postaveny mimo zákon“.
Prezident Saakašvili se netají, že cílem jeho vlády je vstup
Gruzie do NATO a do Evropské unie.
Saakašvili se neodvážil
předstoupit před demonstranty
Demonstrace lidí vyjadřuje rozčarování ze Saakašviliho
vlády, od které lidé očekávali zlepšení ekonomické situace. Saakašvili se však
neodvážil předstoupit před dav a zůstal skryt v bezpečí.
„Prezident říká, že ceny potravin vzrostly jen trochu, ale
to je lež. Například maso, které si nemůžu dovolit koupit dětem, stojí nyní
dvakrát tolik než před dvěma lety“, říká demonstrující vdova Tamriko Georgadze,
která přišla o práci kvůli položení
státního podniku, kde pracovala jako inženýr. Nyní se živí jako prodavačka
v kiosku.
Messin, 10.3. 2006
Antiwar.com: Demokracie v akci – opětná podpora
teroristům
Milan Babic, bývalý
prezident odtržené republiky Srbská Krajina, (v dnešním Chorvatsku) byl v pondělí objeven mrtev
ve své prozatímní cele vězení Scheveningen, které slouží haagskému tribunálu,
nalezen mrtvý. Údajně měl spáchat sebevraždu. Před dvěma roky spolupracovaluzavřel
dohodu/obchod s inkvizicí, a přiznal se k jednomu obvinění
(nespecifikovanému) ze zločinů proti lidskosti. Za to byl „odměněn“ 13 roky
vězení a závazkem svědčit proti dalším Srbům obviněným na žádost
inkvizice. Ve Scheveningenu byl za
účelem svědčit proti dalšímu vůdci krajinských Srbů, Milanu Marticovi.
Holandské úřady označily Babicovu smrt za sebevraždu,
přestože bylo inkvizicí nařízeno vyšetřování. Žádné známky sebevraždy se
nenalezly, a také cela, kde byl držen, nebyla pod stálým dozorem. Mezitím se od
Záhřebu k Bělehradu šíří množství spekulací ohledně možných motivů
sebevraždy, a stejně tak vraždy.
Sebevražedný příběh právě nyní odvedl pozornost od
největšího vývoje v regionu: jmenování podezřelého teroristy a údajného
válečného zločince prozatímním „premiérem“ Kosova.
Náš muž Agim
Minulou středu oznámil Reuters, že
„ministerský předseda“ Bajram Kosumi odstoupil pod tlakem – pravděpodobně Albánců, ale ve skutečnosti to byl tlak
„západních radících/instruujících států ,
které pečlivě řídí/vedou OSN řízenou srbskou provincii během rozhovorů o
nezávislosti (zvýraznění přidáno). Jeho strana, Spojenectví pro svobodu Kosova
(AAK) rychle navrhla Agima Ceku jako náhradu za Kosumiho. Ceku je snad nejvíce
proslulý tím, že byl „vojenským velitelem“ „Kosovské osvobozenecké armády“
(KLA). Ještě předtím byl důstojníkem chorvatské
armády, kde velel jednomu z oddílů a zúčastnil se etnické čistky („operaci Bouře“), kvůli které
haagský tribunál nyní žaluje jeho nadřízeného. Po okupaci Kosova roce 1999 se Ceku stal velitelem „Kosovského
ochranného sboru“- výnosného úřadu pro veterány UCK (KLA). Tento post si Agim Ceku stále drží.
Další zprávy o Kosumiho rezignaci a Cekuově jmenování už
vynechávají „západní radící státy“ a naznačují albánské politikaření; ale dobře
informované zdroje na Balkáně už tvrdí,, že nahrazení Kosumiho bylo
organizováno Washingtonem. Stejné zájmy, které podpořily dalšího velitele UCK
Ramushe Haradinaje – v reakci na obžalobu ICTY – mají nyní
záměr instalovat jiného z jejich UCK mazlíčků jako vůdce Albánců
v Kosovu.
Bělehrad samozřejmě protestoval proti jmenování Agima Ceku, místodržícího OSN, aby to zablokoval – k čemuž
má plnou pravomoc. Místodržící Petersen odmítl sdělil, že jmenování Ceka bylo „demokratické“.
Imperiální vyslanec k jednáním o statusu Kosova Martti Ahtisaari dokonce
řekl, že „politické strany mají právo organizovat svou práci jak si přejí…můj
úkol je se zabývat vládou, která přijde.“
Avšak stejné impérium, které najednou objevilo „demokracii“
a respekt vůči vládám, které „přijdou“ odporovalo
masivní čistku
zvolení vedoucích pracovníků v Bosně, bez oprávnění a důkazů, čistě
z pouhého rozmaru místního místokrále.
Skutečnost, že Slobodan Miloševič, tehdy prezident Srbska,
reprezentoval bosenské Srby na mírových jednáních v Daytonu v roce
1995 je často používána jako samozřejmý důkaz, že měl kontrolu nad jejich
akcemi v bosenské válce; co každý zapomíná je skutečnost, že Miloševičova
přítomnost byla vynucena obviněním bosensko-srbských vůdců z válečných
zločinů haagským tribunálem během bombardování NATO
(stejně jako téměř o čtyři roky později obviněn sám Miloševič) obrany srbských
pozic v Bosně. Nikdo tehdy nemluvil o demokracii, nebo o vládách, které
tam „vzniknou“.
Daleko od toho, aby byla nějakým druhem spontánní milice,
nebo „lidovým hnutím odporu“, byla UCK (KLA) velmi dobře organizovanou a
centralizovanou entitou. Měla jasný řetěz rozkazů a zodpovědnosti s Cekuem
na vrcholu. Jeden americký diplomat označil za
„teroristy“ projevil udivující výlev
upřímnosti. Ramush Haradinaj, jeden z Cekuových podřízených, byl obviněn
z válečných zločinů haagským tribunálem (ačkoliv rychle propuštěn, a
dokonce se tiše zabývá politikou), ale Ceku nebyl nikdy jakkoliv vyšetřován – ani za roli
v masakrech v Chorvatsku, nebo odpovědnost za zločiny UCK.
V dubnu 2003 zemřeli dva veteráni UCK při předčasném
výbuchu, zatímco se pokoušeli vyhodit do povětří srbský vlak. Incident donutil
tehdejšího místokrále Michaela Steinera k výroku, že „albánská národní
armáda“ je teroristická organizace. Lajdáčtí teroristé byli spojenipozději
spojeni s Cekuovým KPC („Ochranným sborem Kosova“) . Harri Holkeri
Agima nechal propustit ze slovinského vězení, když byl zatčen
v říjnu 2003 na základě zatykače Interpolu, který byl založen na srbských
kriminálních obviněních proti jeho osobě. Holkeri
prohlásil, že „Srbsko a Černá Hora už nemá pravomoc nad občany (!) Kosova .
Podle líčení z roku 1999 to byla právě akce
„Bouře“, která inspirovala Cekua k vizi etnicky čistého Kosova:
„Podle překladu chorvatských zpráv ze 14. Května (BBC) Ceku
vydal prohlášení, které říká: je jenom jedna cesta ven. A to jsme obhajovali od
samého začátku: konečná porážka srbské armády a jejich vyhnání z Kosova;
porážka podobná té, jakou oni* utrpěli v Chorvatsku.“
(*Samozřejmě, že Cekuovo „oni“ znamená
„srbskou armádu“, kterou zmiňuje už dříve ve větě; vyhnání vysvětluje úmyslným
srovnáním s Chorvatskem, kde nejen armáda, ale všichni Srbové na území
zaplaveném chorvatskou armádou byli vyhnáni – nebo zabiti.)
Toto je muž, kterého impérium právě
instaluje jako „ministerského předsedu“ okupované srbské provincie.
Pomatený
Bělehrad
Mezitím Brusel a Washington žádají
Bělehrad, aby do dubna našel, zatknul a vydal bývalého velitele
bosensko-srbských jednotek Ratka Mladiče. Srbský premiér Vojislav Kostunica, že
„srbským primárním zájmem je tento případ vyřešit a dokončit spolupráci
s haagským tribunálem.“ Dokud jeho
primárním zájmem není Kosovo, mělo by impérium být velice
šťastné.
Je velká možnost, že Koštunicův požadavek
na zablokování Cekuova jmenování se změní na tichý souhlas, jakmile bude jeho
jmenování oficiální. Zkušenosti naznačují, že Bělehrad si může stěžovat na
špatné zacházení a nátlak, ale nakonec se vždycky skloní.
Až další kolo „rozhovorů“ o budoucnosti Kosova, pokud můžeme věřit imperiálním vědátorům –
začne, Ceku by už měl být pohodlně usazen
v premiérském křesle. Samotné hovory byly odsunuty až na 20.března.
Není těžké vidět, kam věci na Balkáně směřují. Ale místo
míru, stability, a poslušnosti, po které impérium prahne, povede tento kurs
k další nenávisti, násilí a tyranii. Impérium může udávat směr, ale bude
to jen předstíraný příběh, který určitě nebude mít šťastný konec.
Messin, 10.3. 2006
Všichni už to víte. Bývalý jugoslávský prezident Slobodan
Miloševič je mrtvý. Jeho tělo bylo nalezeno 11.3. 2006 v cele haagského
vězení Scheveningen.
Ponechám nyní stranou dosud plně nevyjasněné okolnosti jeho
smrti. Předpokládám však, že nejpravděpodobnější příčinou bude infarkt. Otázkou
zůstává přítomnost některých cizích látek v krvi, které mohly činnost
Miloševičova oslabeného srdce ovlivnit. Nechci se předem pouštět do žádných
spekulací. Čekám na další informace, které určitě přijdou. Troufám si však tvrdit, že nejméně pravděpodobná je
sebevražda.
Ještě v pátek Miloševič telefonicky hovořil
s představitelem Socialistické strany Srbska Miloradem Vucelicem a řekl mu „neměj obavy. Nezničí mě a nezlomí
mě. Já je všechny porazím“. Vucelic však také řekl, že bylo jasné, že je Miloševič
velmi nemocný.
Během dneška také ruský ministr zahraničních věcí Lavrov
potvrdil, že na ruské ministerstvo zahraničí skutečně přišel Miloševičův dopis,
který napsal den před svou smrtí. V dopise si stěžoval na špatný způsob
léčby a žádal Lavrova o pomoc. Lavrov dále uvedl, že Rusko má právo na nedůvěru
k vyšetřování smrti Miloševiče, kterou provádí haagský tribunál. Reagoval
tak na nedůvěru, kterou ICTY vyjádřil Rusku tím, že nepustil do Moskvy
Miloševiče na léčení, i když se Rusko zaručilo, že se vrátí.
Smrt Slobodana Miloševiče přirozeně vyvolala velmi silnou
mediální odezvu. Na obrazovce zpravodajského kanálu ČT se v sobotu poměrně
rychle objevuje její zaměstnanec Matyáš Zrno. S napětím očekávám Zrnovo
hodnocení dosavadního průběhu procesu a hlavně odpověď na otázku redaktora,
proč se proces táhne tak dlouho. Očekávám, že se zmíní o problémech tribunálu
cokoliv dokázat, nebo alespoň nějaká skutečná fakta. Slyším ale pouze výroky
typu:
„Miloševič prodlužoval soud dlouhými monology a politickými
projevy“, „vyslýchal (chudáky) svědky celé hodiny a dny“, „soudci ho dokonce
někdy (!) museli přerušit“, „Miloševič prodlužoval proces zdravotními
přestávkami“
Vidím, že ze Zrna žádná faktická skutečnost prostě
nevypadne. Později se na stejném kanále objevuje vedle Zrna i bývalý zpravodaj
OSN pro bývalou Jugoslávii Jiří Dienstbier. Ten už na rozdíl od Zrna odpoví
redaktorovi na otázku, proč se proces táhne tak dlouho pravdou:
„Proces trval tak dlouho protože se žalobcům stále nedařilo
Miloševičovi prokázat vinu.“
Dále se Jiří Dientsbier zmiňuje o dalších věcech, které jsou
pro Zrna zjevně tabu. Mluví o tom, že před soudem měli stanout také Hasim
Thaci, Agim Ceku, Tudjman a Izetbegovič. Zrno s podivným výrazem sleduje
Dienstbiera a mlčí…Netroufám si říci, se mu
té chvíli honí hlavou.
Zrno na ČT byl ale jen slabým odvarem toho, co dnes
následovalo v tištěných médiích. Jednoznačně nejhorším vrcholem propagandy
byla nejčtenější MF Dnes.
Například komentář od Teodora Marjanoviče (redaktor MF Dnes)
s názvem „Strůjce balkánských válek
zemřel, aniž byl potrestán“. Podle
Marjanoviče Miloševič „zemřel daleko od
zemí, které ztýral a zničil“. V komentáři nejsou vůbec žádná fakta,
nicméně autor neváhá Miloševiče opět
srovnat přímo s Adolfem Hitlerem „patří
do stejné kategorie jako Adolf Hitler“. Marjanovič se domnívá, že Miloševič
rozdmýchal na Balkáně nacionalistickou zášť. Nehledě na průběh procesu i
skutečnost Marjanovič klidně napíše, že „Miloševičovi
hrdlořezové prováděli svoje dílo zkázy“.
Vrcholem propagandy je ovšem článek „Rozpad Jugoslávie: deset let bojů“ , který napsal v dnešním
MF Dnes Stanislav Drahný. Kromě toho, že autor a vedoucí zahraniční redakce listu neváhá
nazvat Miloševiče bulvární přezdívkou „balkánský
řezník“, zde podává absolutně
zkreslený obraz konfliktu v bývalé Jugoslávii.
Autor se poslušně drží imperiálního scénáře, který tvrdí, že
Srbové zaútočili na všechny ostatní. Ani slovo o chorvatském nacionalistickém
teroru proti Srbům na začátku devadesátých let a vzestupu ustašovského fašismu.
Ani slovo o předčasném uznání Chorvatska na nátlak Německa, bez dohody o
právech Srbů žijících v Chorvatsku. Ani slovo o skutečnosti, že mezi roky
1990 a 1992 Tudjmanova vláda vypálila přes 4.000 srbských domovů v západní
Slavónii. Ani slovo o bosenském referendu o nezávislosti, kterou odmítlo více
než 1/3 obyvatel Bosny a Hercegoviny. Ani slovo o tom, že v Bosně
probíhala klasická občanská válka, které se aktivně účastnila všechna etnika.
Podle Drahného prostě Srbové vzali zbraně a začali všechny najednou zabíjet.
Podle autora „dali
vůdci bosenských Srbů svolení k masakru ve městě Srebrenica“. Jak na
toto autor přišel ??? I při „procesu“ s generálem Krstičem, který dostal
35 let za Srebrenicu bylo řečeno, že generál žádný rozkaz nevydal, ani o
žádných popravách nevěděl. Jeho „vina“ spočívala v tom, že měl údajně
předvídat „genocidu“.
Další klasickou lží je vyjádření, že „za nečinného přihlížení nizozemských jednotek OSN zde srbská
polovojenská komanda povraždila osm tisíc místních mužů a chlapců“ . Pokud
Holanďané něco na vlastní oči viděli, potom to bylo pouze nakládání lidí do
autobusů. Ženy a děti poslali „genocidní“ Srbové na muslimské území do Tuzly,
část mužů zajali (o pozdějším osudu části z nich se vedou spory) a
rozhodně těch zajatých a už vůbec ne popravených nebylo 8.000. Většina mrtvých
mužů ze Srebrenice zahynula při zmateném útěku a pokusech probít se. Došlo zde
i k jednotlivým popravám, ovšem nikdo nikde nedokázal, že by byly
prováděny na něčí rozkaz, natož na rozkaz bosensko-srbských vůdců. Jednalo se
spíše o jednotlivé msty místních milicionářů za masakry páchané na Srbech
Muslimy v předchozích letech v okolních vesnicích. Hlavně zde řádil
muslimský velitel Srebrenice Naser Orič, který proslul především masakry
srbských civilistů, včetně žen a dětí o pravoslavných vánocích.
Více o Srebrenici podrobně zde: http://sweb.cz/messin/srebrenica5.htm
Svérázným způsobem si Drahný poradil s popisem
chorvatského vyčištění Krajiny. Největší čistku války, kdy bylo nenávratně
vyhnáno přes 200.000 Srbů za souhlasu US vlády popisuje následovně : V té době již měli Chorvati Krajinu pod
kontrolou. Část tamních Srbů musela odejít.“
Podle autora začalo vyhánění Albánců z Kosova už roce 1995 (!).
Na závěr článků Drahný vychvaluje přítomnost logistické
základny Američanů na území Makedonie. Ta prý měla přispět k tomu, že
Makedonie zůstala víceméně ušetřena válečné zkázy. Už nedodává, že maličká
Makedonie musí na svém území trpět řádění albánských guerill a ozbrojenců
z bývalé UCK, kteří vesele se zbraněmi přebíhají přes od roku 1999 už
srbskými pohraničníky nechráněnou
hranici ze sousedního Kosova.
Jedním ze světlých míst v dnešní lavině lží je článek
od historika Jana Pelikána v deníku Právo. Spoluautor knihy „Dějiny jihoslovanských zemí“( LN 1998)
v článku „Smrt, jež je
v kontextu balkánské krize už jen banalitou“ mimo jiné uvádí:
„proces byl veden nanejvýš neobratně. Obžaloba, neschopna přesvědčivě
dokázat Miloševičovy zločiny, proces zpolitizovala. Snažila se, aby ortel nad
Miloševičem především ospravedlnil postup velmocí v balkánské krizi.
Rozsudek by se býval stal předmětem trvalého oprávněného zpochybňování.“
Pěkně to vyjádřil i
Štěpán Kotrba v Britských listech, kde mimo jiné napsal:
„Prezident Miloševič ale odsouzen nebyl. Nikdy. Proces,
který jej měl odvést do doživotního žaláře, se žalobcům rozpadl pod rukama, ač
se Miloševič jako právník hájil před tribunálem z obvinění z válečných zločinů,
ze zločinů proti lidskosti a z genocidy sám. Zemřel tak nikoliv odsouzený
zločinec, ale prezident jednotné federativní socialistické republiky Jugoslávie
- multietnického a multikulturního státu, který hájil do posledního dne svého
života. Na tomto faktu nezmění nic ani nedovzdělaní redaktoři Mladé fronty Dnes.“
http://www.blisty.cz/2006/3/13/art27472.html
Miloševičova smrt je pro „Nevhodné zprávy“ bezesporu
významnou událostí. Domnívám se, že právě díky tomu, že jsem na nich začal
zveřejňovat informace a články o dění při procesu s Miloševičem, značně
narostl počet návštěv. Rostoucí počet čtenářů, kladných ohlasů i odkazů na moje
články v řadě internetových diskusí mi dodává sílu pokračovat. Už to ale
nebude ono. Přestože původním smyslem „Nevhodných zpráv“ rozhodně nebylo pouze
informování o procesu v Haagu, tak to nutně vyplynulo z okolností.
Hlavní média mě svým ignorováním procesu donutila soustředit se hlavně na něj.
Možná nyní bude více času i na jiné oblasti, které jsem v poslední době
kvůli procesu zanedbával. Ještě nevím…
Messin, 13.3. 2006
The Guardian:
Miloševičův případ by u řádného soudu nikdy neobstál
Taková sdělení budou šokovat ty, kdo byli ujišťováni, že
Miloševič byl nacionalistický diktátor usilující o založení rasově čistého
Velkého Srbska. Jenomže civilizované společnosti nebývají ochotny
odpouštět/prominout svá odsouzení vycházející z
přesvědčení o zločinnosti, která jsou založena na nenávistných
kampaních.
Skutečností zůstává, že Miloševičovi nepřátelé nebyli
schopní během čtyři roky trvání procesu předvést ani jediný zuřivý/fanatický
nacionalistický, natož rasistický výrok z jeho úst, a ani jediný svědek za
celou dobu nesvědčil, že by Miloševič nařídil nějaké válečné zločiny.
Místo toho střídající se svědci po dva roky do nynějška
svědčili, že v Kosovu nebyla genocida, ani žádný plán vyhnat civilní albánské
obyvatelstvo. Dále svědčili, že Miloševič nemohl být zodpovědný ani za rozpad
Jugoslávie, ani za následující občanskou válku v Bosně a Hercegovině.
Stanovení trestní odpovědnosti je exaktní věda a skutečnost
je taková, že Miloševič neřídil Jugoslávii, když se rozpadla. Příkaz sdělující
jugoslávské (multi-etnické) armádě
v roce 1991, aby bojovala v secesionistických státech Chorvatsku a
Slovinsku, byl dán hlavou federální vlády, Ante Markovičem, miláčkem západu – a
západní intervence učinila situaci ještě o hodně horší. Miloševič je často
obviňován z narušení rovnováhy jugoslávské federální ústavy, ale málokdo
vážně věří, že politický systém modelovaný ve Švýcarsku měl nějakou šanci
dlouho přežít Tita.
Haagský tribunál představil oficiální obvinění proti
Miloševičovi v květnu 1999, kdy vrcholil útok NATO na Jugoslávii, ve
zřejmé snaze útok ospravedlnit. Až o rok a půl později, a zároveň sedm až deset let po událostech
bylo přidáno obvinění za Bosnu a Chorvatsko. Toto přidání bylo učiněno
pravděpodobně proto, že si žalobci uvědomili, že tvrzení NATO o genocidě
v Kosovu nemůže odolat soudnímu řízení. Jenomže obvinění za Bosnu a
Chorvatsko byla také problematická. Miloševič vždycky popíral mravní i právní
odpovědnost za krutosti spáchané bosenskými Srby například v roce 1995 ve
Srebrenici, protože jako prezident sousedního Srbska neměl na starost/nebyl
odpovědný za Bosnu, nebo bosenské Srby.
Dokonce i kdyby měl na bosenské Srby vliv, tak je tu ještě dlouhá cesta
k trestní odpovědnosti.
Pokud by Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii
(ICTY) byl řádným soudem, potom by obvinění proti němu musela být už dávno
odmítnuta. Bohužel, ICTY je velmi zpolitizovaný orgán, vytvořený iniciativou
těch samých států, které napadly v roce 1999 Jugoslávii a jehož soudci se
sami zostudili porušováním pravidel, aby obžalobě usnadnili nemožný úkol.
V roce 2004 vnutili Miloševičovi obhájce, ačkoliv samotné stanovy ICTY
říkají, že obžalovaní mají právo se hájit sami, a to dokonce i přestože věděli,
že byl příliš nemocný, aby mohl před soud předstoupit. Tímto chtěli docílit,
aby Miloševič pouze sledoval průběh procesu na monitoru v cele, bez
možnosti vyjadřovat se k dění v soudní síni. 24.února 2006 odmítl tribunál Miloševičovu prosbu, aby mohl být
přemístěn na srdeční kliniku: za čtrnáct dní zemřel.
Poznámka mess - Zde
musím citovat vedoucího týmu ruských lékařů, který prověřoval výsledky autopsie
nizozemskými lékaři. Leo Bokeria po tom, co pochválil profesionalitu
nizozemských lékařů provádějících pitvu, řekl: „Miloševiče bylo možno vyléčit operací, jak se to dnes běžně dělá
v mnoha zemích světa. V případě Miloševičovy léčby se stala hrubá
chyba, a to v zemi, kde existuje prvotřídní lékařská péče.“ (ČTK, 15.3.
2006)
Na základních západních hodnotách je asi něco shnilého,
pokud Carla del Ponte nyní říká, že Miloševič unikl spravedlnosti tím, že
umřel, ale nemíní tím to, že unikl řádnému procesu, nýbrž verdiktu vinen. V
den, kdy začneme věřit tomu, co chceme, kompletně opustíme zákonnost/právní
normy.
Překlad Messin, 15.3.
2006 ZDROJ:
http://www.guardian.co.uk/comment/story/0,,1730274,00.html
Teorie Haagu a médií o Miloševičově úmyslném braní léku je
účelový nesmysl, který má zbavit tribunál odpovědnosti za jeho smrt
Podle této teorie spiknutí bral Miloševič tajně lék Rifampicin,
který účinně blokoval jeho léky proti vysokému tlaku. Tak měl vytvořit falešný
obraz svého zdravotního stavu, což by ospravedlnilo jeho žádost o odjezd do
Moskvy pod záminkou léčby, nicméně získání léčby nebylo Miloševičovým skutečným
cílem. Měla to být jen lest, která mu měla umožnit útěk.
Dr. Donald Uges, profesor klinické a soudní toxikologie
univerzity Groningen byl prvním, kdo tuto teorii podpořil v médiích. Řekl New York Times : „je to jako příběh
z Jamese Bonda“. A toto hodnocení bylo absolutně přesné. Je to jako
příběh z Jamese Bonda – je to fikce.
Dr. Uges řekl New York
Times : „existovala jen jedna možnost úniku z vězení (pro Miloševiče)
a to byla Moskva, kde byli jeho syn, manželka a přátelé. Chtěl jet do Moskvy na
jednosměrný výlet.“
Moskva nikdy nebyla pro Miloševiče cestou úniku. 18.ledna
dala ruská vláda tribunálu ujištění, že zaručí „Miloševičovu osobní bezpečnost
během jeho času v Rusku a jeho návrat do Haagu v termínu
specifikovaném tribunálem.“ Miloševič by byl po celou dobu pobytu v Moskvě
pod ozbrojeným dohledem. Nebyla absolutně žádná naděje, že by mohl
z léčení v Moskvě utéci.
Dr. Uges jednal v médiích více jako politik, než jako
lékař. Například deníku Irish Times řekl,
že Miloševič „ si vzal sám Rifampicin, nikoliv kvůli sebevraždě, ale pouze pro
svůj výlet do Moskvy.“ Samozřejmě, že Dr. Uges je toxikolog a nikoliv čtenář
myšlenek. Nemůže vědět, co se dělo v Miloševičově mysli, ale touto
skutečností se zjevně neznepokojoval.
Rifampicin je bez chuti a zápachu, a jako takový mohl být
přimíchán do Miloševičova jídla bez jeho vědomí. Podávání jeho léků bylo
řízeno/vedeno strážemi na vězeňské
ošetřovně. Bral léky, které mu dali oni. Lék tak snadno mohl být přidán do
jedné z kapslí jeho léků.
Samozřejmě, že dr. Uges nemůže vědět, zda bral Miloševič lék
vědomě, nebo ne. Ale klíč můžeme najít
v dopise, který zaslal Miloševič ruskému ministerstvu zahraničí 8. března
2006:
„Myslím, že umíněnost, se kterou byla odmítnuta léčba
v Rusku, je v první řadě motivována strachem, že podrobná lékařská
prohlídka by mohla objevit, že během soudního řízení byly provedeny aktivní a
úmyslné kroky ke zničení mého zdraví, které by nemohly být skryty před ruskými
specialisty.“
„Za účelem ověření vám uvedu jednoduchý příklad, který
můžete objevit v příloze. Tento dokument, který jsem obdržel 7. března
ukazuje, že 12 .ledna (před dvěma
měsíci) byla nalezena v mé krvi extrémně silná droga/lék, který je
používán, jak říkají oni sami, k léčbě tuberkulózy a lepry, ačkoliv jsem
nikdy za 5 let co jsem ve vězení antibiotika nepoužíval.“
„Za celé období jsem neměl žádný druh injekční nemoci (kromě
chřipky).“
„Také skutečnost, že lékaři potřebovali 2 měsíce (aby mi
podali zprávu) nemá pro mě jiné vysvětlení, nežli to, že stojíme před
manipulací. V každém případě, ti co mi vnutili lék proti malomocenství,
nemůžou léčit mou nemoc; podobně jako ti, před kterými jsem v době války
hájil svou zemi, a kteří mají zájem mě umlčet.“
V svém rozhovoru s New York Times dr. Uges potvrdil, že 7.března se Miloševič opravdu
dozvěděl, že v jeho krvi byla nalezena droga.
Je jasné, že objevení drogy/látky motivovalo Miloševiče
k napsání dopisu. Jak ukazuje text dopisu – Miloševič vědomě lék nebral.
Dopis vyvolává některé vážné otázky: Proč trvalo personálu tribunálu dva měsíce, než mu řekli, že
v jeho krvi byla nalezena droga? Pokud to věděli už v lednu, tak proč
nebylo bezprostředně zahájeno vyšetřování? Proč byly tyto informace skrývány 2
měsíce?
Teorie, kterou rozvíjí v médiích dr. Uges a jisté
„nejmenované zdroje“ je na vodě. Spiknutí by muselo zahrnovat Miloševiče,
ruskou vládu, lékaře Bakulev Medical Centre v Moskvě, osobu, která
drogu/lék získala a propašovala až k němu, lékaře, který mu ho doporučil
vzít, atd… Je to celé příliš nepřirozené, aby to mohla být pravda.
Skutečnost, že tribunál vypustil tak hloupý příběh, nám
napovídá, že jsou za jeho smrt vinní.
Miloševič neměl žádný důvod sabotovat svoje zdraví. Cesta do
Moskvy kvůli lékařskému ošetření by mu útěk neumožnila. Ruská vláda
v lednu garantovala celou zpáteční cestu podle rozvrhu stanoveného
tribunálem.
Pokud by Miloševič sabotoval své zdraví, potom by riskoval
převzetí své obhajoby vnuceným a jím nechtěným právníkem Kayem. Každý, kdo
sledoval průběh procesu ví, že to by nikdy neudělal.
Soud se pro obžalobu nevyvíjel dobře. Nepředstavila jediný
důkaz, který by ukázal, že Miloševič nařídil, nebo přehlížel/omlouval spáchání
nějakého zločinu. Žaloba utratila velké množství času, když se pokoušela
dokázat, že byly spáchány zločiny, ale nikdy neudělala spojení mezi údajnými zločiny
a Miloševičem.
Na konci procesu museli
soudci napsat rozsudek založený na důkazech prezentovaných u soudu. Napsat
důvěryhodný rozsudek odsuzující Miloševiče ale nebylo možné, protože obžalobě
se nikdy nepodařilo spojit ho se zločinem.
Proces s Miloševičem byl překážkou/těžkostí pro mnoho
velmi mocných lidí, což bylo důvodem, proč média tak málo informovala o jeho
průběhu. Miloševič proces použil jako
platformu pro odhalení zločinů spáchaných v Jugoslávii různými západními
vládami a politickými funkcionáři.
Miloševič měl extrémně dlouhý seznam nepřátel. Osoba, která
by si myslela, že ho nikdo nechtěl zabít, by musela být blázen. Je známou skutečností, že britská služba
MI6 připravovala už v roce 1992 na něho atentát.
Není těžké uvěřit, že někdo z jeho nepřátel ho chtěl
umlčet tak naléhavě, že ho otrávili. Možná ho ani úplně nechtěli zabít. Možná
jen chtěli, aby byl dost nemocný na to, aby mohl převzít jeho obhajobu pan Kay.
Každopádně je o mnoho snadnější uvěřit tomu, že zahraniční
bezpečnostní agentura, nebo zkorumpovaný úředník tribunálu byli schopni
infiltrovat jednoho hocha ve vězení, který namíchal lék do Miloševičova jídla,
nebo do některých jeho léků.
Ať už byly jejich
úmysly jakékoliv, Miloševič je mrtvý, a tito zodpovědní musí být právně hnáni
k trestní odpovědnosti. Je jasné, že pan Robinson, pan Kwon, a pan Bonomy drží většinu zodpovědnosti,
protože to bylo jejich rozhodnutí, které mu odepřelo lékařskou péči, kterou
naléhavě potřeboval v Moskvě.
Lékaři, kteří věděli, že Rifampicin byl v jeho krvi,
ale nesdělili mu to dva měsíce, musí být také hnáni k odpovědnosti. Stejně
tak musí být hnáni k odpovědnosti úředníci vězení, kteří tam umožnili
propašování drogy/léku. Když nic jiného,
tak přinejmenším zanedbali své povinnosti vůči držení nepředepsaných léků mimo
vězení.
Messin, 15.3. 2006
Překlad a redakce:Jiří
Messin K vydání připravil: Svekos
Velmi děkuje pánům J.
Messinovi a Svekosovi za významnou práci, jíž vykonali pro vydáníní šesti
brožurek s názvem „ Informace, o kterých málo víme“. Současně vyslovujeme
naději, že vzájemná spolupráce bude i nadále
pokračovat. –red.
………………………………………………………………………………………………….
Pro Společenství přátel
Srbska, pro vlastenecké organizace vydalo Křesťanskosociální hnutí ve
spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou
170. publikaci. Praha, březen 2006.
Webová stránka:
Křesťanskosociální listy wz.cz E-mail:
Vydavatel@seznam.cz
