Informace, o kterých málo víme …

V.

(Z internetových stránek)

 Odvážná nová čísla – po roky opakovaném účelovém hausnumeru (200.000-250.000) jsou agentury konečně nuceny uvádět nové počty mrtvých v Bosně

Článek z listopadu 2005 ve Washington Post Podivuhodné úspěchy Bosny jako příklad toho, jak „aktivní a trvalý mezinárodní zásah musí zachraňovat neúspěšný stát.“ Post ještě použil obvyklou formulaci „krvavá občanská válka, která zabila více než 200.000 lidí.“ Ovšem právě týden před tímto článkem média hlavního proudu konečně stanovila, že celkové množství mrtvých bosenské války bylo více než o polovinu menší, než je uvedené číslo, a zcela určitě nebylo 250.000 a více, což bylo uváděno celé roky jako oficiální pravda.. Podle dvou demografů (Ewa Tabeau a Jacub Bijak), bylo to 102.622. Jejich zpráva s tímto číslem byla dokončena už na podzim 2003, ale její zveřejnění bylo potlačeno ICTY.

Když zpráva nakonec spatřila světlo světa v listopadu 2004, tak se média hlavního proudu urychleně pokusila zvrátit její dopad. Ten samý zpravodaj Reuters, který byl později nucen informovat anglicky mluvící svět o skutečném počtu mrtvých v Bosně, se tenkrát pokoušel ty samé zprávy od bosenského výzkumníka Mirsada Tokacy a dvou demografů (Tabeau a Bijak) označovat za „pověsti na srbských weblozích.“

Vyrábění mýtu

Není pochyb, že bosenská válka byla odporná. Počet obětí 100.000 je stále značný pro zemi, kde žije pouze 4,5 milionu lidí (podle sčítání lidu v roce 1991). Proč by potom měla přesná čísla vadit? Protože „hra s čísly“ byla naprostým základem toho, jak byla od samého začátku válka vnímána.

Téměř od začátku prohlašovala vláda v Sarajevu (řízená Muslimy), že konflikt byl srbskou agresivní válkou se záměrem genocidy. Smyslem těchto prohlášení bylo zajistit vojenskou intervenci ve prospěch sarajevského režimu, která by se podobala té, co vedla Američany vedená koalice ve prospěch kuvajtské monarchie. Přesně ty samé PR agentury, které byly zapojené v Kuvajtu, byly zapleteny s bosenskou „vládou“, stejně jako s vládami ve Slovinsku, Chorvatsku a s kosovskými Albánci. Úřady v Záhřebu a Sarajevu, které byly vycvičeny jejich najatými zasvěcenci, zaplavily noviny a televize příběhy o znásilňování, vraždách, koncentračních táborech a genocidě.

Falešné zprávy o „táborech smrti“ v Bosně

Prvním v řetězci podvodů byl příběh o „koncentračních táborech“ ze srpna 1992, který vytvořil britský televizní štáb (ITN) při filmování uprchlického tábora na bosensko-srbském území zevnitř drátem oplocené kůlny na nářadí. Těžce editované a pozměněné video navodilo představy tábora smrti z éry nacistů. Britské noviny přinesly fotku doprovázenou titulky jako „Belsen 92.“ Když tenhle podvod odhalil malý marxistický časopis, ITN ho zažalovala. Falešná zpráva o „koncentračním táboře“ byla použita k „prodání“ bosenského příběhu americkým organizacím. Došlo k přirovnání Srbů k nacistům, a k vylíčení bosenské války jako „genocidní.“ Číslo „250.000“ potom dodalo prohlášením o genocidě patřičnou důvěryhodnost.

Toto číslo je absurdní už na první pohled. Zpočátku mělo představovat pouze bosensko-muslimské mrtvé (většina médií bohužel zaměňovala „Muslimy“ a „Bosňany“, a pokračuje v tom dodnes). Toto zůstalo neměnné od roku 1993, i když následující dva roky byly těžké boje. Toto číslo nemá naprosto žádný reálný základ v dokumentech, nebo statistikách. Jinými slovy, číslo 250.000 je naprosto libovolné a vymyšlené/fiktivní. Přesto bylo neustále používáno až do současnosti. Teprve minulý rok začala používat číslo 200.000 – ačkoli i toto číslo je navýšené o 100 procent oproti skutečným číslům, které demonstrovali Tabeau a Bijak a s nechutí potvrdil Tokaca.

Srebrenický triumf

V tomto bodě vytáhli zastánci „Bosňanů“ a imperiálních intervencí v oblasti kartu Srebrenica. Po příbězích o táborech a genocidě, kdy se otupilo i to malé vnímání obecenstva na Západě, se média chytila jako jistého důkazu o „genocidě“ v akci.

 A opět, množství mrtvých ze Srebrenice (obvykle kolem 7.000) má stejně libovolnou hodnotu jako počet 250.000. Případ, kdy jedna ze soupeřících stran nebere zajatce, nebo sumárně popraví ty, které vzala, je jistě ohavný a nepochybně neslučitelný s Ženevskými konvencemi. Nepředstavuje však genocidu.

Řeč skutečných čísel

Skutečný význam je nejen ve snížení podvrženého „odhadu“ zabitých co do velikosti, ale také v tom, že její existence napadá pečlivě vypracovaný výmysl vystavěný na propagandistických číslech. Zatímco například Tokaca tvrdí, že muslimské oběti zahrnují 70 procent z celkového počtu zabitých, skutečná čísla ukazují, že nemá pravdu. Muslimští a chorvatští civilisté vzatí dohromady činí 69.5 procent – ale ti byli produktem tří konfliktů: Muslimů a Chorvatů proti Srbům, Muslimů a Chorvatů proti sobě navzájem, a dále Muslimů proti jiným Muslimům v severozápadní Bosně. Dokonce i bez téhle úvahy, když to srovnáme s výsledky sčítání lidu v roce 1991, se stává zřejmým, že civilní úmrtí ve válce byla zhruba přiměřená/úměrná napříč etnickým rozdělením.

Na vojenské straně jsou muslimské ztráty nepoměrně větší (28.000, celkem 56 procent) – ale opět, toto lze vysvětlit skutečností, že sarajevský režim bojoval proti každému, a často obětoval svoje jednotky v marných útocích na opevněné obránce.

Z těchto faktů vyplývá obraz bosenské války jako vnitřní konflikt, krvavý a surový, ale stěží jako vnější agrese, nebo genocida.

Dědictví lží

Zfalšované fotografie „táborů smrti“, příběhy o znásilňovacích táborech, „genocida“ ve Srebrenici, a fiktivní počet obětí 250.000 – to všechno sloužilo propagandě, která byla navržena k podnícení západní vojenské intervence v Bosně. Tuto propagandu společně vytvářel režim v Sarajevu, PR firmy, speciální zájmové skupiny na Západě a tvůrci imperiální politiky ve Washingtonu a jinde.

Tří-frakční občanská válka přes svou existenci nenabídla žádnou možnost využití jednoduché hry na city a jasného boje dobra se zlem, který by se hodil pro jeho mediální obecenstvo. Jejich zapojení požadovalo tragédii, oběť a viníka, Jedině tak mohlo impérium zahrát ve scénáři roli spravedlivého rytíře v zářivé zbroji. Za tímto účelem byl vyroben z kousků fakt příběh o „genocidě v Bosně“ (a později v Kosovu), který souvisel se skutečností jen velmi mlhavě.

Jak tyto lži přijala západní veřejnost, nám demonstruje fakt, že dokonce i Washington Post dnes může použít tohle číslo, o kterém jeho editoři vědí, že je falešné, aniž by se někdo o to staral. U Bosny příběh o úspěšném úsilí o vytvoření nového státu bude cestou, jak zakrýt ubohý neúspěch okupace Iráku a poskytnout krycí příběh pro „vytrvání až do konce.“ Tenhle způsob propagandy získává lidi ke každodennímu zabíjení v píscích Mezopotámie. A tak zatímco je každý mrtvý a zraněný Američan pečlivě počítán, tak desítky tisíc Iráčanů „osvobozených“ z tohoto světa impériem si nezaslouží ani zmínku. Za to můžou poděkovat také těmto domnělým Bosňanům, kteří pomohli vytvořit ze začátku 21.století éru „humanitárního zásahu.“  (Překlad Messin, 19.1.2006 ZDROJ

Mezi supy slétajícími se na imperiální lup v Kosovu je i náš ČEZ, který už konzultoval s Albrigthovou

Nedávno jsem četl v časopisu Týden (č.1/2006), že energetický holding ČEZ si najal bývalou americkou ministryni zahraničních věcí Madaleine Albrightovou. Má pro něj prý „lobbovat“ na Balkáně. Ta se podle časopisu Týden „těší úctě kosovských Albánců, ale Srbové a ostatní Slované v regionu jí nemohou přijít na jméno.“ Vy, co pravidelně čtete mé stránky, asi tušíte proč.

Včera se objevila v tisku další zpráva, která už přímo konkretizuje „zemi,“ kam chce ČEZ expandovat. Je to ukradená srbská provincie Kosovo. V  deníku Právo (19.1.2006) se můžeme mimo jiné dočíst, že „v Kosovu se chystá privatizace velkých podniků. Významné akvizice v zemi chystá například energetický koncern ČEZ.“ Dnešní Hospodářské noviny (20.1.2006) už jsou konkrétnější: „šéf ČEZ Martin Roman byl v listopadu členem delegace premiéra Paroubka a měl individuální nabitý program. V Kosovu je totiž ke koupi elektrárna Obilič, která kdysi zásobovala třetinu Balkánu, a v té oblasti jsou obrovské zásoby uhlí.“

A je to tady, supi se slétají na nešťastnou provincii, které je podle rezoluce RB OSN č.1244 stále součástí státu Srbsko a Černá Hora (dříve Jugoslávie). Privatizace podniků a pozemků v Kosovu tedy není ničím jiným, nežli „krádeží státního majetku“, jak to prohlašuje i nynější „prozápadní“ vláda v Bělehradě. Messin 20. ledna 2006

Paul Craig Roberts: Americké požadavky na Sýrii jsou neuskutečnitelné

Existuje vůbec ještě někde na světě osoba, která si stále myslí, že je v Bushově administrativě kousíček rozumu? …Nekonzervativnímu válečnému štváči Boltonovi, který je nepotvrzeným velvyslancem u Spojených států u OSN, se podařilo dosáhnout toho, že Rada bezpečnosti OSN 23.ledna nařídila Sýrii rozpustit a odzbrojil libanonské milice. Bolton říká: „doufám, že to v Damašku čtou velmi pozorně a potom vyhoví/podrobí se.“

Jak může Sýrie splnit tento požadavek?

Minulý rok Sýrie vyhověla americkým požadavkům stáhnout své vojáky z Libanonu. Jelikož nyní Sýrie není v Libanonu vojensky přítomna, nemůže tedy nijak odzbrojit místní policii, natož šíitské milice, které porazily izraelskou armádu, vyhnaly jí z Libanonu, a mají také své zástupce libanonském parlamentu.

Po třech letech nepředstavitelných vydání se nepodařilo americké velmocenské armádě odzbrojit nedávno vytvořené irácké milice. Přesto si Bolton myslí, že maličká Sýrie může odzbrojit libanonské milice, které porazily izraelskou armádu.

Sýrie nikdy nebyla v Libanonu jako dobyvatel, nebo útočník, jako jsou USA jsou v Iráku a Izrael na Západním břehu a Golanských výšinách. Sýrie byla pozvána do Libanonu libanonskou vládou za mírovým účelem, aby přidala váhu místní armádě a místním milicím při vytváření stability po americkém, palestinském a izraelském fušování, které přineslo nepořádek a masivní krveprolití.

Dokud nebyly syrské jednotky staženy, tak tvořily jejich vojáci protiváhu vůči šíitským milicím. Nyní, když se šíitský půlměsíc šíří z Iránu přes Irák do Libanonu, jsou hloupí neokonzervativci konfrontováni s chybami vlastního vedení a nesmyslností svých představ. Bushova administrativa se pokusila vytvořit ze Sýrie cíl amerického útoku tím, že požadovala její stažení z Libanonu. Neokonzervativci (neocons) se domnívali, že Sýrie odmítne a proto se stane terčem démonizace a invaze.

Bohužel, Syřané odešli. A teď je tu problém, jak zastavit šíitský postup, který roste uvnitř Libanonu, stejně jako pohyb skupin Hizballáh a Amal. Boltonovo řešení je směšným pokusem obrátit Sýrii do služeb neokonzervativců a nasadit jí do války s milicemi. Jinak Bolton zamýšlí odsoudit Sýrii za „neuposlechnutí“ a znovu je zastrašovat americkou invazí. Bude zajímavé sledovat, koho se Sýrie bojí více. Jestli milicí, které triumfovaly nad izraelskou armádou, nebo amerických jednotek, které byly poraženy v Iráku. Messin, 25.1. 2006

Přesně před 34 lety poslala bomba chorvatských extremistů k zemi na území bývalé ČSSR jugoslávské letadlo – zázrakem přežila jediná letuška

Média jsou v současné době plná nešťastného pádu vojenského letadla se slovenskými vojáky, kteří se nedávno vraceli z Kosova. Přežil jediný šťastlivec.

O podobném štěstí může mluvit i Vesna Vulovičová. Ta přežila pád letadla dokonce z více než 10ti kilometrové výšky! Stalo se to 26.ledna 1972 na území bývalé ČSSR, kde se tehdy zřítilo letadlo typu McDonnel Douglas jugoslávských aerolinií – (JAT – Jugoslovenski Aerotransport, let 364 Stockholm – Kodaň – Záhřeb – Bělehrad).

K explozi v předním zavazadlovém prostoru došlo ve výšce 10.160m nad německým Hermsdorfem a letoun se zřítil ve vývrtce do oblasti u Děčína. Zahynulo 29 lidí. Jediná Vesna volný pád přežila, byla však 27dní v kómatu a měla poškození mozku i páteře. Nejprve byla částečně ochrnutá, ale později se celkem slušně zotavila a může chodit.

Bombu do letadla umístili ustašovští emigranti – chorvatští nacionalističtí extremisté. Později se k útoku přihlásili. Tito extremisté měli v bývalé Jugoslávii na svědomí řadu teroristických útoků. Bomba v letadle měla zabít jugoslávského politika, který však tehdy letěl jiným spojem.

Secesionistické snahy Chorvatů a později i Slovinců celá léta všemožně podporovalo Německo, Rakousko a další. Dále je i nelegálně vyzbrojovali. Podpora nakonec vyvrcholila předčasným uznáním Chorvatska právě po nátlaku Německa v Maastrichtu 17.12.1991. Německá svazová zpravodajská služba (BND) úzce spolupracovala s ustašovskou emigrací. Významně se na tom podílel i pozdější ministr zahraničí Německa Klaus Kinkel, jako ředitel BND během kritických čtyř let kolem Titovy smrti (1979-82). Tuto činnost BND v uvedených letech líčí bývalý důstojník bundeswehru E. Schmidt-Eenboom ve své knize Válečník ve stínu - Klaus Kinkel a BND (ECON, Düsseldorf, 1995, str. 211-37).

Česká televize se před několika lety pokusila do případu nasadit i další hypotézu, letadlo prý možná sestřelila naše armáda. Tato verze ovšem značně pokulhává, spíše měla odvést pozornost od v současné době „nevhodného“ připomínání ustašovců a jejich letité podpory od Německa.

Tato podpora přinesla německé zahraniční politice své ovoce. Jižní Slované, původně sjednocení ve světově široce respektované Jugoslávii, skončili v rozkrájených státečcích a protektorátech. Kdysi největší armáda v Evropě už neexistuje, a například v chorvatském parlamentu se bude nyní jednat o obrovském odškodnění rakouských občanů, kteří po roce 1945 opustili svůj majetek v bývalé Jugoslávii, který byl znárodněn. Rakušané v době druhé světové války vystupovali jako občané Hitlerova Německa a po porážce prchali s poraženou německou armádou.

Dopis z Vídně nedávno obdržel chorvatský premiér Ivo Sanader. Vznesené rakouské nároky mají zahrnovat různé památné budovy v Záhřebu i v dalších městech, pozemky a jiné nemovitosti. Odškodnění představuje takovou výši, že by to notně otřáslo již tak notně chatrnou ekonomikou země.

Krok Vídně vyvolal v Záhřebu nemilé překvapení také proto, že byla minulost považována za vyřízenou věc. V roce 1980 byla podepsána státní dohoda mezi Rakouskem a SFRJ (Jugoslávie), v níž se Rakousko zavázalo nenárokovat odškodnění svých občanů za majetek zanechaný v důsledku druhé světové války na území dnešního Chorvatska. Takový dokument se v rakouském státním archivu nemohl ztratit, ale mohlo se vytratit něco jiného. Uvidíme.

Ve zvrácené logice impéria například bývalá Jugoslávie existuje, pokud jde o dluhy, nebo je třeba jí zažalovat. Naopak zase přestává existovat, pokud vznáší nějaké nároky.

Že je to divná logika? Toto je prostě Abramowitzova doktrína v praxi. Je to „absence jakýchkoliv principů, kromě síly“. Chorvatsko, Bosnu, Kosovo i Makedonii spojuje neuvěřitelné množství podobných věcí, ale přesto jsou vystaveny politice dvojího metru, pokrytectví, porušování práv a principů. Proto musí imperialisté od Abramowitze, přes Ashdowna, až k Solanovi naléhat, že Bosna a Kosovo, nebo Kosovo a Makedonie spolu vůbec nesouvisí, ba že jsou to úplně samostatné kauzy, něco jako oddělené vesmíry s odlišnou metafyzikou. Jedině tak totiž mohou zdůvodnit proč je etnicky vyčištěné Chorvatsko a Kosovo dobré, ale multietnické Srbsko špatné. Jedině tak můžou vysvětlit, proč Bosna potřebuje být centralizovaná, ale Srbsko musí být rozbito na kusy. Proč hranice Chorvatska, Bosny a Makedonie jsou posvátné, ale ty srbské nejsou. A znovu, proč Jugoslávie může existovat, pokud je třeba jí dát k soudu, ale když vznáší nějaké nároky, tak je rozhodnuto, že neexistuje.

Messin, 26.1. 2006 http://www.reference.com/browse/wiki/Vesna_Vulovic

Antiwar.com: Urážka Gándhího – účelové chvalozpěvy na zemřelého albánského vůdce Imbrahima Rugovu

Tento týden měla původně začít „jednání“ o budoucím stavu okupované srbské provincie Kosovo … Rozhovory ve Vídni nezačaly a proces byl odložen. Důvodem odložení byla smrt Ibrahima Rugovy, dlouholetého vůdce separatistických kosovských Albánců a „prezidenta“ provincie pod okupační správou.

Ale i když Rugovova smrt vídeňské rozhovory odložila, je více než pravděpodobné, že albánská separatistická kauza se žene ke svému konečnému cíli: nezávislému státu „Republika Kosovo.“

Rugova zemřel ve věku 61let, obklopený rodinou, asistenty a americkými lékaři, kteří dohlíželi na léčbu jeho plicní rakoviny. Jeho smrt vyvolala erupci chvály a soucitu, která mohla být naposledy slyšena na pohřbu Aliji Izetbegoviče: Rugova byl odvážný a ušlechtilý ochránce lidských práv svého lidu, demokracie, svobody, míru…

Je spousta důkazů, že Rugova nebyl nic z toho. Nicméně byl přijatelný jak pro kosovské Albánce, tak pro impérium jako symbolická loutka v úsilí pro oddělení Kosova od Srbska. Jeho smrt vyvolala v hlavních městech Západu obavy, že by mohla vést ke zlým albánským rvačkám, které by mohly ohrozit imperiální program pro okupované srbské území. Komentujíc Rugovovu smrt Economist uvádí, že „OSN a diplomaté“ pracují na urovnání rozhádaných albánských vůdců ještě před získáním kosovské samostatnosti – výsledku, který je očekáván od zdržených jednání.

To bylo potvrzeno i současným místodržícím OSN Sorenem Jessen-Petersenem v „kosovském parlamentu“ v neděli, kdy „požadoval uklidnění místních politických vůdců, protože Rugova zasvětil svůj život osvobození Kosova.“ Petersen ještě dodal, že „je to vize, k jejímuž dokončení schází jen kousky, které jsou nyní ve vašich rukou, kosovských politických vůdců, jejichž jednota a odpovědnost k Rugovově misi budou zásadní v nadcházejících měsících.“

Mýtus míru

Politici i média používají Rugovovu smrt k uspíšení albánské separatistické kauzy a za tímto účelem charakterizují zesnulého jako historickou postavu. Například představitel EU pro zahraniční politiku chválil Rugovu jako „historického vůdce, který věnoval svůj život ochraně a podpoře práv pro lidi v Kosovu… muže míru, tvrdě čelícího útlaku, ale hluboce oddaného ideálům „nenásilí.“

Nuže, Javier Solana byl generálním tajemníkem NATO v roce 1999, kdy probíhala válka s Jugoslávií na podporu albánských separatistů, proto není nic neobvyklého vidět ho při „napravování“ historie a chrlení nehorázných nesmyslů. Jeho sdělení by mělo nějaký smysl pouze v případě, že by „lidem Kosova“ byli pouze a výhradně Albánci. Srbové, Romové, Turci a ostatní národy v obsazené provincii, kteří byli terčem před i po roce 1999, můžou stěží považovat vraždy, znásilňování, rabování a etnické čištění za „ochranu a podporu“ svých „práv.“

Představa Rugovy jako „muže míru… hluboce oddaného ideálům nenásilí“ byla úmyslně a lstivě sestrojena PR manipulátory najatými kosovskými Albánci na začátku 90tých let. Stejní lidé podporovali představu Rugovy jako – vzdělaného spisovatele, bohéma (ozdobeného obtěžující šálou, která jak říká symbolizuje „srbský útlak“) – jako albánského Havla, nebo Gándhího. Jenomže původně čerpali z nenásilných prvků svých rodných kultur a tradic, z něčeho naprosto cizího pro Albánce – kteří do současnosti žijí, v dobrém i ve zlém, v klanové společnosti, která vychvaluje/velebí násilí a vendetu.

Další závažný důvod k představování albánského separatistického hnutí v Kosovu pouze přes PR filtr a antireflexní vrstvou Rugova je skutečnost, že příhodně ignoruje události před rokem 1989, a zůstává pohodlně ve vymyšleném příběhu o „zlém Miloševičovi a jeho nevinných balkánských obětech.“ Z historie je tak vymazán albánský vývoj zejména mezi roky 1974 a 1989, separatistické vzpoury v letech 1968 a 1981, masová emigrace z Albánie po roce 1945.

Nakonec, ale ne naposled, dovoluje líčení Rugovy jako „muže míru“ impériu UCK (KLA), které je představováno jako lidová vzpoura Albánců, unavených Rugovovou „neúčinnou“ taktikou, s níž čelil „srbskému útlaku“.

Prázdný muž

Kdo byl skutečně Ibrahim Rugova? Podle osobních výpovědí těch, co ho znali, to byl autokratický, sobecký, domýšlivý pozér, postižen bludem velikášství a netolerantní k jiným názorům – ale jen pouze k jeho albánským kolegům. Jeden americký úředník, který se s ním často setkával, popisoval Rugovu jako „líného a slizkého/úlisného…

Zdá se, že jedinou zásadou, které se Rugova vždycky držel, byl neoblomný oportunismus. Ve dnech předcházejících jeho smrti začaly obíhat pověsti, že přestoupil ke katolicismu. Protože odpadnutí od víry je v islámu docela smrtelný hřích a Rugova byl přinejmenším po formální stránce muslim, tak není překvapující, že tyto pověsti nebyly nikdy oficiálně potvrzeny – ale byl to způsob, jak udělat politické body u Svaté stolice. Rugova bude na UCK „hřbitově mučedníků.“

Nemálo zpráv ohlašujících Rugovovu smrt se zmiňuje o tom, že byl „nazýván kosovským Gándhí“, až na skutečnost, že tahle přezdívka je čistým výmyslem PR, spíše než současným názorem odpovědných pozorovatelů a je těžkou urážkou Gándhího.

Fait accompli

Ve výlevech soucitu pro „otce kosovského národa“ téměř ujde pozornosti, že oddělení Kosova od Srbska – něco, co se vždy formulovalo v eufemismech a oficiálně bylo popřeno naposledy minulý pátek – je nyní zmiňováno zcela otevřeně, jako accompli fait.

Vypadá to, že Rugova bude pro albánskou separatistickou kauzu daleko více užitečný jako mrtvý, než  živý. Jak Bělehrad posílá kondolence, tak má impérium dokonalou příležitost hnát situaci k nezávislosti pro srbskou provincii a uskutečnit sto let starý sen o albánském „Kosovu.“

Ibrahim Rugova však v rozporu se všemi prohlášeními nebude ta hlavní osoba v tomto velkém historickém dramatu, ale pouze něco jako pestrý/barevný komparz/statista.

Proces s Miloševičem: Zpráva OBSE/KVM z 12.1.1999 uváděla, že UCK plánuje v Račaku vyrobit „srbské zločiny“

V pondělí 23.1.2006 pokračoval po pětitýdenní pauze proces se Slobodanem Miloševičem v Haagu. Prvním svědkem obhajoby byl plukovník jugoslávské armády Milan Kotur, který byl v letech 1998-1999 šéfem týmu pro spolupráci mezi jugoslávskou armádou (VJ) a OBSE, Kosovskou verifikační misí (KVM).

Po podrobném popisu dohod, které mezi sebou měly tyto dvě strany Kotur dodal, že většina personálu KVM se chovala profesionálně. Popsal však několik incidentů, kdy pracovníci KVM jednali mimo jejich mandát. Jednalo se většinou o neoprávněné překračování hranic apod. Zatímco svědek svědčil příznivě o spoustě nižších pracovníků KVM, tak k jejímu vedení vyslovil vážnou kritiku.

Popisoval vedení KVM jako nečestné a neobjektivní ve svých hlášeních. Vysvětloval, že zprávy KVM byly vždy benevolentní k UCK (KLA) a příliš kritické k jugoslávské straně. Verze událostí podle UCK byla vždy přijata naprosto bez otázek, zatímco jugoslávská strana musela vždy poskytnout důkazy a důvody, proč udělala to, či ono.

Plukovník Kotur svědčil, že přítomnost KVM měla pro Kosovo destabilizující účinek. Před příchodem KVM totiž byla UCK zmatená a slabá, ale od doby kdy na území vstoupila KVM se stala UCK silnější a lépe organizovanou.

Svědek dále mluvil o známých skutečnostech:

UCK získala většinu zbraní z vyrabovaných armádních skladů při nepokojích v sousední Albánii v roce 1997; priimární obětí UCK byli neloajální albánští civilisté, ne-albánští civilisté a jugoslávské bezpečností síly.

Jako muž pověřený vztahy s misí OBSE/KVM plukovník Kotur dosvědčil, že tato byla informována o všech aktivitách jugoslávských bezpečnostních sil. Toto potvrdil ukázáním denních a týdenních záznamů, které byly předkládány KVM. Tyto zprávy zahrnovaly detaily o veškeré činnosti a pohybu jednotek, incidenty a boje.Tyto zprávy také ukazovaly charakter boje v Kosovu. UCK vždycky první zaútočila a následně byly státní složky nuceny odpovědět. Plukovník Kotur svědčil, že odezva byla vždy úměrná, a že státní bezpečnostní síly zacházely s albánskými civilisty vždy lidsky.

Svědek vypověděl, že největší spor s KVM byl kolem událostí v Račaku. Jugoslávská vláda i KVM měli dohodu, že žádná strana nebude mluvit s médii, dokud nebude uskutečněno řádné vyšetření a zjištěna fakta.

Přesto šéf KVM americký diplomat William Walker svolal tiskovou konferenci, kde obvinil srbské jednotky z masových poprav v Račaku. Dodatečné vyšetřování prokázalo, že tam k žádnému masakru nedošlo. Kriminalistická věda ukázala, že lidé, kteří zemřeli v Račaku byli zabiti, když se přímo účastnili ozbrojeného boje – nebyli masakrováni.

Plukovník Kotur dosvědčil, že velitel KVM, polský generál Drewienkiewicz mu volal pozdě v noci 15.ledna (v den protiteroristické akce v Račaku). Během tohoto rozhovor Drewienkiewicz řekl, že ověřovatelé/pozorovatelé KVM – ti kdo byli svědky operace z první ruky – hlásili, že v boji bylo zabito 8 nebo 6 osob.

Ovšem hned ráno kontaktoval svědka Drewienkiewicz znovu. Tentokrát během rozhovoru obvinil srbskou policii z masakrování „žen a 8letých dětí“ v Račaku. Ve skutečnosti nebyly v Račaku zabity žádné 8leté děti, a jediná žena, která přišla o život, byla známá jako členka UCK (KLA).

Během druhého rozhovoru Drewienkiewicz hrozil, že řekne médiím o údajných činech srbské policie. Svědek ho nutil ať vyčká, než bude moci být uskutečněno řádné vyšetřování, aby se mohla určit fakta. Dokonce generálovi nabídl, že se by KVM mohla účastnit každého kroku vyšetřování.

Generál Drewienkiewicz odmítnul čekat na vyšetření a řekl plukovníkovi Koturovi, že Američan William Walker je už se skupinou novinářů na cestě do Račaku.

Podle zprávy vyhotovené 12.ledna 1999 pozorovateli OBSE/KVM ve Stimlje, UCK (KLA) plánovala vymyslet „srbské zločiny“, za účelem lživě obvinit armádu a policii. Je dobré poznamenat, že Račak je v okrese Stimlje, a 12.ledna bylo pouhé tři dny před operací v Račaku. Je ironií, že tento dokument poskytla Miloševičovi sama obžaloba.

Tyto interní dokumenty KVM také ukázaly, že William Walker se pokusil potlačit zprávy o tom že UCK unesla členy MUP a VJ sloužící v prostoru Račaku. Dokumenty ukázaly, že Walker se rozzuřil na personál KVM, když se doneslo do Washingtonu, že došlo k únosům.

Kromě Račaku také svědek podal svědectví o jednáních s nadřízenými personálu KVM. Popsal arogantní chování generála Drewienkiewicze. Při jedné příležitosti Drewienkiewicz obvinil jugoslávskou armádu ze střelby na personál KVM, ačkoliv KVM důstojníci řekli, že jediný kdo na ně střílel byla UCK.

Když Drewienkiewicz dříve svědčil jako svědek obžaloby, tak se vychloubal, že obětavě spal na podlaze své kanceláře s telefonem, aby vyjednal vydání srbských policistů, kteří byli drženi UCK jako rukojmí. Plukovník Kotur ale vysvětloval, že Drewienkiewicz žádnou takovou věc neudělal. Rukojmí byli propuštěni, když se srbské úřady dohodly s UCK na výměně za jejich zajatce.

Svědek dále komentoval dřívější svědectví jednoho z důstojníků KVM. Kanaďan Maisonnevue tvrdil jako svědek obžaloby, že generál Jelič se odmítal s ním setkat po událostech v Račaku. Svědek ale informoval, že Maisonnevue a Jelič se setkali bez problému, a že on sám byl osobně na setkání přítomen, protože ho jako pověřená osoba přímo dojednal.

Druhým případem , ke kterému se svědek vyjádřil byl plukovník Richard Ciaglinski, který dříve na uzavřeném slyšení tvrdil, že mu měl Kotur ukázat mapu Kosova a říkat mu, že jugoslávská armáda přišla očistit Kosovo od veškeré albánské populace.

Plukovník Kotur popřel, že by někdy řekl plukovníku R. Ciaglinskimu takovou věc a označil ho za lháře. Bezpečnostní síly neměly žádný plán očistit Kosovo od albánské populace. Messin, 29.1. 2006

O ztrátě životních jistot, volném trhu, plastických operacích, státním terorismu i preventivních úderech

V časopisu Reflex 4/06 vyšel zajímavý rozhovor s filozofem a religionistou Břetislavem Horynou - „Evropanství se nedá odhlasovat“. Tady je ta druhá část:

Naprosto vědomě a cíleně se vytváří situace, kdy je za realitu vydáváno něco, co nemá společného nic už ani s virtuální realitou a stojí úplně mimo rámec skutečnosti. Zatímco virtuální realita sloužila převážně ke hře, třeba i ke hře na zpravodajství o událostech ve světě, to, co ji vystřídalo, slouží k výchově: jednejte tak a tak, abyste dosáhli svého cíle, jímž jsou peníze.

Neměli by se politici zaměřit na vytváření podmínek chránících obyčejný život?

Obyčejný život, naplněný tím, že člověk má rodinu, děti, zaměstnání, jakousi životní jistotu, založenou na nějaké strategii, plánu, na oprávněných životních očekáváních, je, obávám se, pro dnešek ztracen. Žijeme ve společnosti, již německý sociolog Ulrich Beck nazývá společností rizik. Od národních států jsme vždy oprávněně vyžadovali, aby garantovaly to, čím zdůvodňovaly svou existenci, a to jsou elementární jistoty, jako možnost obživy, bezpečí, ochrana zdraví, života a majetku. Toho současný stát - což je kromě jiného také důvod, proč si myslím, že národní státy nemají perspektivu, proč zanikají nebo už de facto zanikly - není schopen.

Jak to myslíte? Spíš dnes ze všech stran slyším, že dnešní stát je sociálně předimenzovaný a vychovává infantilní jedince, neschopné se o sebe postarat.

Těžko je starat se o sebe v ekonomickém systému založeném na prodeji pracovní síly v situaci, kdy je nouze o možnost pracovní sílu prodat. Systém, v němž žijeme, je založen na existenci trhu práce, jejž ale sám likviduje. Není to sociální stát, který by vychovával k infantilnímu dožadování výpomoci. Jsou to základní chyby ve fungování systému, jemuž se říká kapitalistický, a tyto chyby nakonec shodí člověka buď do pomocné sítě sociálních opatření, pokud jakž takž funguje sociální stát, nebo ho nechá propadnout až na dno, jako je tomu v zemích, které myšlenku sociálního státu nikdy ani nepřipustily. To je případ USA s jejich padesáti milióny analfabetů bez zdravotního pojištění, sociálního a důchodového zabezpečení. Potká-li je přírodní katastrofa čili věc naprosto neovlivnitelná, zůstanou doopravdy na dně. A moudrá matka Bushová řekne: Proboha, snad se nám sem nenastěhuje ta špinavá černošská chudina z New Orleansu a nezaneřádí náš Texas. Jistoty, jaké měl stát zaručovat, jsou narušené a nejvážnější poruchy jsou právě na trhu práce - nezaměstnanost je problém, který se bude dál jen zhoršovat.

Z čeho tak soudíte?

Z tendencí, jež se dají sledovat už desetiletí. Když jsem studoval, vycházela ekonomická teorie z předpokladu, že ekonomickou konjunkturu doprovází pokles nezaměstnanosti. Dnes tahle údajně základní premisa neplatí. Ať už ve stavu deprese, oživení, nebo konjunktury, nezaměstnanost v podstatě stagnuje nebo roste. Čili se děje něco, čemu jen přihlížíme a nerozumíme a co se přelepuje billboardy s heslem trvalé prosperity. Ovšem je nutné počítat s tím, že poroste procento lidí, kteří budou žít se ztrátou základních životních perspektiv. Budou se cítit jako "vyvrhelové" společnosti, jež pro ně nemá místo. Co jim může nabídnout? Rekvalifikujte se?

Musí to být strašný zážitek ...

Ono by možná stálo za zmínku, co všechno lidé dělají a co jsou schopni udělat, ne aby se udrželi ve hře na realitu, ale aby se udrželi ve hře obyčejného života. Nedávno jsem náhodou zaregistroval údaj o tom, kolik se vynakládá v USA prostředků jenom na to, čemu se dnešním skvělým jazykem říká hair styling. Pracně jsem vyrozuměl, že jde o to, jak se učesat, ale ta cifra zněla 50 miliard dolarů ročně.

To jsou hezké peníze...

A celkové náklady vynakládané pouze americkými muži na kosmetické úpravy, plastické operace, lifting a podobné akce přesahují 250, nebo dokonce 270 miliard dolarů ročně. Jenomže proč to ti lidé dělají? Aby se ráno podívali do zrcadla a řekli si: To jsem ale pěkný mládenec?

Ten motiv bych nevylučoval.

Já bych spíš řekl, že proto, aby obstáli na trhu práce i za tuhle cenu. Za cenu, že zasahují do přirozených životních procesů, protože stárnutí je přirozený proces. Ti lidé se vlastně fyzicky deformují a dělají to proto, že mají strach, aby jim zaměstnavatel neřekl, že už jsou staří a nepotřební. Strach je zahání do kosmetických salónů. A to všechno se děje v situaci, kdy projódování celé africké populace, které by zabránilo vážnému poškození zraku více než půl miliónu dětí ročně, by stálo pět centů na osobu. Do čeho se to dostáváme? Tohle je obyčejný život, tohle je obyčejný svět, ve kterém bychom rádi žili? Znovu opakuji, je nenávratně ztracen a na jeho místo se dostal svět nejistot, obav a strachu. Zaměstnání, živobytí jsou na prvním místě, ale zrovna tak v popředí je otázka bezpečnosti, čímž myslím obrovský nárůst kriminality a pocitu ohrožení. A terorismus? V brzké době se nás začne dotýkat měrou nedílnou. Nemám na mysli jen terorismus v podobě sebevrahů vyhazujících do vzduchu vagóny v metru, ale státní terorismus, otce individuálního terorismu.

Co tím myslíte?

Odevšad dnes slyším, že s terorismem se nejedná, terorismus se vyhlazuje, s terorismem se bojuje. Nikdo ale ještě jasně neřekl, co terorismus je. Pokud hledám a přemýšlím, dospívám ke zjištění, že základním znakem terorismu je zničení životních podmínek nepřítele. Nepřišel jsem na nic obecnějšího. Jedním z prvních typických příkladů, jímž možná začínají dějiny moderního terorismu, je datum 22. dubna 1915 a fronta u Yprů, kde byl poprvé použit bojový chemický plyn. Tam nešlo o to, zasáhnout nepřítele kulkou, bodákem, bojem muže proti muži, ale o to, učinit celou velkou část krajiny neobyvatelnou pro člověka.

Tato strategie se ale stala běžnou ...

Následoval Cyklon B v Osvětimi, fosforové pumy, napalm a Agent Orange ve Vietnamu, kazetové bomby v Srbsku mezi 24. březnem až 10. červnem 1999. Jestliže momentálně největší, šestitunová americká bomba, jíž hrdinní piloti útočných bombardérů vtipně přezdívají Daisy Cutter, "sekačka sedmikrásek", funguje tak, že v okruhu asi 600 metrů způsobuje podtlak a lidé v jejím dosahu umírají s vlastními plícemi v ústech, nejde o válku a boj, ale o vyloženě teroristický čin. Vše od myšlenky principu takové zbraně přes její vývoj až po použití se děje s všestrannou obrovskou podporou státu, dávají se za to odměny a metály. Kdyby něco podobného dělal jednotlivec, musel by být okamžitě trestně stíhán a náležitě potrestán, protože by připravoval masovou vraždu. Dělá-li to stát, je to co? Prý součást doktríny preventivního úderu v zájmu obrany státních zájmů. Nikdo ovšem neřekne, jakých zájmů, kdy jsou ohroženy, jaká jsou kritéria ohroženosti a jakou formu má preventivní úder mít a kdy skončí. Rozpoutalo se něco, co mělo svůj začátek, v čem se využívají teroristické prostředky, ale co evidentně nemá zpracovanou koncepci míru. A pak jsou už jen dvě možnosti - buď nevědí, jak ukončit to, co začali, nebo to ukončit nechtějí.

Pod slovem terorismus si ale dnes všichni představujeme něco jiného.

Islámský fundamentalismus, že ano. Samozřejmě, proti tomu, co jsem teď zmínil, stojí odporný, zbabělý individuální terorismus, jaký se nedá za žádných okolností schvalovat. Byla by velká hloupost domnívat se, že existuje nějaké faktické oprávnění jej podporovat či akceptovat. Rozdíl je ale zásadní. Individuální terorismus sice vede k nesmazatelným následkům v osobních životech postižených lidí. V tom je hrozný. Ale z širších hledisek je nakonec neškodný, protože se jím nedosáhne vůbec ničeho. Odehrává se v tak malých měřítkách a má tak malý dosah, že nemá žádný vliv na to, jak se bude vyvíjet státní politika, natož dějiny státního útvaru. Jeho výsledkem je jenom všeobecná hysterie, protože nevíme, co s ním, a děsí nás odhodlání sebevražedných teroristů, jemuž nerozumíme.

A dopady toho druhého?

Státní terorismus, jenž se odehrává údajně v zájmu obrany nejvyšších ideálů, svobody, demokracie, lidských práv, mění dějiny kultur a států. Že v New Yorku použili letadla k šílenému náletu na dvě budovy, je hrůza a je to naprosto neakceptovatelné, ale pořád jde o trestný čin, který měl být jako trestný čin vyšetřován policejními orgány a stíhán příslušnými soudy. Nezavdává příčinu k válečnému tažení. Pokud se místo dopadení a potrestání viníků okamžitě koná trestná výprava proti dvěma suverénním státům, nejprve proti Afghánistánu a pak proti Iráku, navíc pod falešnými a vylhanými záminkami, stojí celá tahle rádobypolitika na hliněných nohou a není nic než odsouzeníhodná.

Asi nebylo možné očekávat, že se Spojené státy, jež od konce druhé světové války masíroval silný protivník, promění v jakéhosi světového beránka. Nahromaděná agresivita, již samovolný sesuv SSSR nemohl vybít, hledá další cíl, dalšího nepřítele. Že si nakonec nepřítele najdou, nebylo tak těžké odhadnout.

Protiarabské nebo protisemitské obrazy a nálady byly patrné od začátku devadesátých let. Ve všech katastrofických filmech, kde je na pořadu dne likvidace USA, potažmo planety nějakým personifikovaným nebezpečím, ve všech těch Armageddonech a Dnech nezávislosti a já nevím jakých dalších výtvorech nesmírné kulturní a umělecké ceny, nese tohle nebezpečí semitské rysy, zvlášť když ho zosobňuje mimozemšťan. Podle Hollywoodu totiž Arabové nejsou z naší mírumilovné Země a přinášejí nebezpečí. Musím se vrátit zpět k momentu vzdělanosti. Zmíněné filmy ukazují, že západní civilizace zde byla vychovávána k určitému způsobu myšlení, a protože neměla dostatečné vzdělanostní zázemí, nebyla schopna se ubránit. Nakonec podle politického diktátu identifikovala Araba, nebo dokonce vůbec muslima s tím, kdo mě chce připravit o život, a proto ho já musím zabít dřív, než on zabije mě. Proti vymývání mozků ve velkém se nedá postavit nic jiného než nové vzdělanostní programy. Nemáme jinou možnost, kam se obrátit. Jen lidé disponující určitými znalostmi dobře vědí, že pod termíny islámský terorismus a islámský fundamentalismus se skrývá naprosto okrajová, pro muslimy samotné extrémní záležitost, která nikoho neopravňuje vést proti islámu likvidační válku. Je to stejné, jako kdybych řekl, že Evropu reprezentuje nacionální socialismus, že evropanství, evropskou kulturu, evropské dějiny reprezentuje Osvětim.

Messin, 31.1. 2006 ZDROJ: http://www.reflex.cz/Clanek22541.html

Proces v Haagu: Videokazeta natočená v roce 1990 ukazuje chorvatské ministry, jak plánují válku a teror proti Srbům žijícím v Chorvatsku

Ve středu 25.1.2006 dokončil plukovník Milan Kotur své svědectví při obhajobě bývalého jugoslávského prezidenta Miloševiče v Haagu.

Miloševič svědka vyslýchal ohledně Račaku. Ten produkoval další dokumenty týkající se 243. brigády, které ukazovaly, že tato se nezabývala Račakem, jak prohlašovala obžaloba. Dále došlo k odhalení nepravdivého tvrzení žalobce o údajné nestrannosti/neutralitě vedení Kosovské ověřovací/verifikační mise OBSE/KVM. Miloševič ke zděšení obžaloby ukázal petici získanou z internetové stránky AAK (politická strana bývalého kosovsko-albánského „premiéra“ Ramushe Haradinaje). Petice, která volala po „nezávislosti Kosova“, nebyla totiž podepsána nikým jiným, než Williamem Walkerem – bývalým šéfem OBSE/KVM.

Miloševič dále nahlas četl zápisy ze schůzek mezi představiteli mise OBSE/KVM a jugoslávské armády. Informace převzaté z těchto zápisů přímo popíraly několik tvrzení, které obsahovaly publikace OBSE, jako byla už dříve zmiňovaná a žalobou používaná publikace pod názvem „As Seen As Told“, u které byl už dříve žalobce Nice nucen připustit, že nelze nijak zjistit kdo v publikaci tvrdí, že viděl to, či ono. Další publikací, kterou tyto originální zápisy schůzek mezi OBSE/KVM zpochybnily, byla takzvaná „Blue Book“. Svědek dále zpochybnil tvrzení obžaloby o událostech v obci Meja. V rozporu s obviněním Kotur řekl, že tam nedošlo k žádnému masakru, a nebyly také vydány žádné rozkazy k zapalování domů.

Žalobce Nice přišel s několika teoriemi o spiknutí, do kterých se pokusil svědka zaplést. Jedna z těchto teorií zahrnuje svědkův pracovní notebook. Během svého svědectví se totiž plukovník Kotur mimochodem zmínil o skutečnosti, že ještě stále má svůj pracovní notebook. Žaloba se nijak nesnažila umístit notebook do důkazu – ve skutečnosti o něm nevěděla, dokud se o něm svědek nezmínil během svědectví.

Pan žalobce Nice se horlivě dožadoval, aby si mohl notebook prohlédnout. Nice chtěl, aby mu byl notebook předán, čemuž svědek ihned vyhověl. Protože však notebook očividně nepodpořil žalobcova tvrzení, začal žalobce svědka obviňovat, že notebook byl falešnou napodobeninou, protože je v dobrém stavu.

Paranoia žalobce už byla přespříliš i pro soudce, kteří jej pokárali za jeho chování. Očividně neuznávali svého generálního prokurátora, vypadajícího jako paranoidní teoretik spiknutí.

Po ukončení předložení důkazů od plukovníka Kotura se Miloševič ptal soudců na jejich rozhodnutí ohledně jeho žádosti o jeho možné léčbě v Moskvě. Soudci odpověděli, že mají dostatek podkladů, aby učinili rozhodnutí „brzy“.

Dalším svědkem byl profesor Branko Kostic, který byl vysokým představitelem Černé Hory v letech 1989-90. Byl to šéf černohorské delegace ve shromáždění SFRJ (Svazová republika Jugoslávie) a člen vedení/předsednictví SFRJ od 16.května 1991. Kostic svědčil, že bývalý ministerský předseda SFRJ Ante Markovič přispěl k rozpadu Jugoslávie tím, že udělal důkladnou škodu jugoslávské ekonomice.

V Černé Hoře byla místní vláda donucena Markovičovou politikou k tomu, aby si půjčovala v jugoslávských dinárech, ale vracet je musela v cizí měně. V této době ale hodnota dináru klesala, a tak muselo být splaceno vlastně více peněz, než bylo půjčeno.

Profesor Kostic svědčil o situaci Černohorců v Kosovu a Metochii během osmdesátých let. Říkal, že tisíce Černohorců byly v Kosovu pronásledovány albánskými nacionalisty a byly nuceny vyhledat útočiště v Černé Hoře.

Podle svědka byla černohorská vláda k perzekucím Černohorců v Kosovu lhostejná až do roku 1988, kdy jí masové protesty donutily odstoupit.

Podle verze obžaloby tyto protesty měl domluvit Miloševič, aby svrhnul místní vládu a následující vláda byla zavázaná jemu.

Profesor Kostic potvrdil, že demonstranti měli kladný názor na Miloševiče, ale nepotvrdil tvrzení obžaloby, že nová vláda byla Miloševičovi zavázaná. Řekl, že pokud nová vláda podporovala Miloševiče, pak to bylo proto, aby byl Miloševič zavázán jí.

Většina svědectví černohorského profesora a bývalého člena shromáždění SFRJ se týkala vypuknutí války v Jugoslávii, zvláště v Chorvatsku, během roku 1991.

Podle informací zpravodajské služby, které dostával jako člen prezídia SFRJ, chorvatská Tudjmanova vláda ozbrojila členy HDZ (Tudjmanova nacionalistická strana) a nazvala je „policií“. Dále řekl, že počty takzvané „policie“ v Chorvatsku se během dvou měsíců roku 1991 zvýšily ze 17.000 na 92.000.

Svědek řekl, že Chorvatsko založilo nezákonné polovojenské formace za účelem napadnout JNA (jugoslávská armáda) a etnicky vyčistit Chorvatsko od jeho srbské populace. Svědčil, že Chorvatsko získávalo zbraně pašováním přes Maďarsko.

Aby tento bod potvrdil, tak svědek četl úryvky z knihy Chorvata Stepjana Mesiče, která byla původně nazvána „Jak jsem rozbil Jugoslávii“. Mesič později na radu německého politika Genschera název změnil na „Jak se rozbila Jugoslávie“, ale v knize otevřeně hovoří o tom, jak povolil chorvatským polovojenským jednotkám protizákonně zabavit zbraně ze skladišť JNA, a jak je nechal napadnout JNA v době, kdy byl ještě sám členem prezidia/předsednictva Jugoslávie.

Toto svědectví Miloševič podpořil přehráním výbušné videokazety, kterou nahrálo 12té oddělení jugoslávské kontrarozvědky (KOS).

Video, které bylo natočeno v roce 1990, a bylo vysíláno v jugoslávské televizi v lednu 1991, ukazuje rozhovor mezi dvěma Tudjmanovými ministry. Byli to ministr obrany Martin Spegelj a ministr vnitra Josip Boljkovac.

Tito dva muži spolu na videu hovoří o přípravách na válku s JNA. Hovoří také o dovozu zbraní z Maďarska a jak budou vraždit vojáky JNA i jejich rodiny. Spegelj říká „zabijeme je na vlastním prahu. Nikdo se nedostane živý do kasáren.“

Spegelj a Boljkovac se shodli, že zabíjení žen a dětí bylo OK. Hovoří o tom, že by měly být hozeny do domů vojáků JNA granáty, a že „zabíjení žen a dětí by nemělo vyvolávat znepokojení“.

Boljkovac hovoří o tom, jak budou vojáci JNA zavražděni ve svých kasárnách. Říká: „strčit jim pistoli do žaludku – jeden výstřel a bude s nimi konec.“

Dva chorvatští ministři také na videu diskutují o plánech pro srbské obyvatele Chorvatska. Diskutují o tom, jak zničí město Knin, a Spegelj se chlubí, „Knin už nikdy nebude znovu Kninem. Srbové už nebudou nikdy v Chorvatsku, až budeme hotoví.“

Uvědomte si, že toto bylo natočeno v roce 1990 – ještě před vypuknutím války a také před založením Republiky Srbská Krajina (RSK).

Jako Američan (Andy Wilcoxson, pozn. Mess.) jsem byl obzvláště rozrušen, když jsem viděl jak Spegelj a Boljkovac hovoří o podpoře, kterou dostávali od vlády USA. Hovořili o tom, jak den poté, co byl Miloševič zvolen v Srbsku, je kontaktovala vláda USA s nabídkou bojových vozidel a rozmanitého vybavení.

Tohle video ukazuje mimo jakoukoliv pochybnost, že srbským válečným cílem v Chorvatsku byla sebeobrana. Ve světle materiálů tohoto druhu jsou všelijaké teorie o „velkém Srbsku“, či „srbské agresi“ nabízené obžalobou, odhaleny jako čiré nesmysly. Krajinští Srbové museli jít do války – neměli na výběr – video objasňuje, že Chorvatsko plánovalo dokončit to, co začalo za druhé světové války.

Profesor Kostic byl videokazetou viditelně otřesen. Řekl, že se přenesl zpět, a vyvolala v něm mnoho špatných vzpomínek. Vysvětloval, jak Franjo Tudjman prakticky popíral holokaust během své předvolební kampaně. Dále říkal, že Tudjman popíral hromadné vraždy v nechvalně známém chorvatském koncentračním táboře Jasenovac během druhé světové války.

Zde je důležité poznamenat, že Tudjman napsal knihu nazvanou „Pustiny historické skutečnosti“, kde prohlašuje, že koncentrační tábory řídili Židé. Podle Tudjmana při holokaustu zahynul jen 1 milión Židů a nikoliv 6 miliónů, jak prohlašují historici.

Profesor Kostic svědčil, že Tudjmanův režim přivedl v 90tých letech zpátky do země nacistické ustašovské emigranty. Tudjman některé z nich dokonce dosadil do vládních pozic.

Miloševič měl několik videokazet, které u soudu přehrál. Jedna z nich ukazovala rozhovor s Franjo Tudjmanem, kde brání nezávislý stát Chorvatsko během druhé světové války (NDH) jako „výraz historické touhy po nezávislém státě.“ Kostic komentoval nahrávku slovy, že NDH byl během druhé světové války satelitní stát nacistického Německa. Kostic svědčil, že Chorvati mohli vystoupit z Jugoslávie v míru, pokud by jednali podle práva a platné ústavy. Dále řekl, že Chorvati se rozhodli pro válku, aby měli omluvu pro etnické vyčištění srbského obyvatelstva.

Miloševič se ptal dále svědka na některé další podrobnosti. V případu Bosny a Chorvatsko totiž obžaloba tvrdí, že Miloševič „ v projevu vysílaném 16.března 1991 prohlásil jako prezident Srbska, že Jugoslávie skončila, a že Srbsko už není dále vázáno rozhodnutími federálního prezidentského úřadu.“ Miloševič byl touto řečí vyzbrojen a tak jí mohl přečíst i svědek a komentovat tvrzení obžaloby.

Kostic řeč předčítal a pro obžalobu to opět vyznělo špatně. Miloševič nikdy neřekl, že Jugoslávie skončila, nebo že se Srbsko již nemusí řídit rozhodnutími federálního prezidentského úřadu. Všechno co Miloševič řekl, bylo to, že kritizoval prezidium jako neúčinné.

Miloševič se také ptal na další tvrzení obvinění o incidentu v Pakraci. Obžaloba uvádí, že „srbská policie vedená Milanem Marticem zaútočila na policejní stanici a když se chorvatská vláda snažila obnovit autoritu v oblasti, tak vypukly boje.“

Ve skutečnosti tato srbská policie byla ta samá policie, který vždy pracovala na této stanici. Profesor Kostic vysvětloval, že Chorvatsko policejní stanici napadlo, protože srbští důstojníci byli propuštěni pro odmítnutí nosit ustašovský odznak se šachovnicí na svých služebních čepicích. Messin, 1.2. 2006

Jake Hess: Skutečné důvody destrukce Jugoslávie a následného bombardování jejího zbytku byly čistě ekonomické – impérium dokončuje dobytí, rozkouskování, kolonizaci a privatizaci okupovaných částí Balkánu

Nadcházející „rozhovory o konečném stavu“ Kosova dokončí imperiální vítězství na Balkáně. V listopadu 2005 uplynula dekáda od USA sponzorované konference konané v Daytonu (stát Ohio), která ukončila bosenskou válkou. Výsledkem byla mírová dohoda, která uzavřela první kolo Západem poháněného rozpadu Jugoslávie – původní federace jižních Slovanů, která vedla během studené války Hnutí nezúčastněných zemí ( v současnosti má 114 členů, pozn. Mess).

Důkladně rozdělená Bosna, složená ze srbské a muslimsko-chorvatské „entity“, byla umístěna pod vládu západem instalovaného koloniálního guvernéra. Takzvaný „vysoký zástupce“ s jeho obrovskými pravomocemi měl mít údajně pouze dočasný mandát. V prosinci 1997 byl mandát prodloužen na neurčito.

Od svého vytvoření Úřad vysokého zástupce rychle nahromadil ohromnou moc nad fungováním bosenského státu, zahrnující výkonnou pravomoc odstraňovat lidmi zvolené zástupce, vedoucí pracovníky, rozpouštět oblastní zákonodárná shromáždění, jmenovat politiky, cenzurovat média a další rozhodování prostřednictvím dekretů/výnosů. „Mezinárodní společenství“ v podstatě převzalo „kompletní a legislativní výkonnou moc nad Bosnou“, jak uvádí hlavní kritik Daytonu David Chandler.

Západní finanční zájmy se podržely standardního vzoru, a šly v závěsu za svým vojenským Trojským koněm. Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj (EBRD) zastoupená takzvanou Komisí pro veřejné společnosti, dohlíží na privatizaci bosenských státních podniků. I když proces „pokračuje pomalu“ – k nekonečné mrzutosti mezinárodních finančních institucí – jen mezi roky 1999-2003 bylo zprivatizováno nejméně 1.284 společností. Bosna se stala příkladem nikoliv „humanitárního zásahu“ jak uvádí oficiální příběh, ale příkladem imperiálního dobytí. V podobném koloniálním režimu daytonského typu se nachází i Kosovo – jižní srbská autonomní provincie. Po šesti letech okupace NATO/EU, které předcházela Američany řízená nemilosrdná bombardovací kampaň v roce 1999, dala Rada bezpečnosti OSN požehnání k zahájení rozhovorů o budoucím statusu provincie. Ale imperiální vládci už dávno rozhodli o řešení. Nadcházející „rozhovory“ mají poskytnout diplomatické přikrášlení jejich diktátu.

Jistě pamatujete na válku NATO proti Jugoslávii. Západnímu veřejnému mínění byla podávána jako „humanitární“ odezva na (neexistující) genocidu Slobodana Miloševiče v Kosovu. Ve skutečnosti to nebylo nic jiného, než pokračování USA/EU ve zničení Jugoslávie, procesu, který začal o hodně dříve. Dokonce i po odtrženích na začátku 90tých let, se Jugoslávská federace Srbska a Černé Hory držela – a vzdorovala šíření západního kolonialismu v oblasti. Miloševičův stát nebyl členem NATO, WTO, IMF, nebo Světové banky. Celých 75 procent průmyslu bylo stále ve státním, nebo společenském vlastnictví. Západ nemohl tolerovat vzdorování proti jeho pořádku.

Následující vpád situaci hravě urovnal. Stejně jako během první války v zálivu američtí válečníci bombardovali daleko více civilních cílů, než předpokládané bitevní pole. Naproti 14ti zničeným jugoslávským tankům bylo zničeno 327 průmyslových center – z nichž ani jedno nepatřilo cizímu vlastníkovi. Jugoslávský Červený kříž po skončení krveprolití hlásil, že „zásadní zařízení jugoslávské ekonomiky byla zničena. Zničení továren a vyrábějících podniků přesahovalo škodu 100 miliard USD. Zničení petrochemického průmyslu, stejně jako účinek chemických hnojiv způsobilo neodhadnutelné škody v zemědělství a životě jugoslávské společnosti a důsledky nebude možné odstranit po dlouhá léta. NATO bombardovalo jugoslávské silnice a železniční sítě, vyřadilo z provozu přes 50 mostů, všechna letiště, četné železnice a autobusové stanice.“

Obrovská síť „mezinárodních“ organizací vedených NATO a EU převzala po skončení války kontrolu nad Kosovem. Rezoluce Rady bezpečnosti 1244 potom poskytla legální plášť jejich vojenské okupaci. Jako v Bosně, i zde následovala invaze korporací: Kosovská trustová agentura (Kosovo Trust Agency) se nedávno chlubila, že „zaznamenala úspěch…s vyhlášením šestého kola privatizace,“ včetně „zaregistrování prodejních nabídek“ ve výši 5mil.eur . Kýženým drahokamem je obrovský důlní komplex Trepča, jehož cena se odhaduje na 5miliard USD. Tento důl v době druhé světové války, kdy byl ukořistěn nacisty, dodával německému zbrojnímu průmyslu 40 procent jeho spotřeby olova. Kromě toho byla v Kosovu vybudována trvalá americká vojenská základna Camp Bondsteel, která zabírá celých 775 akrů.

Další kolonie Západu: Kosovo pod „podmínečnou nezávislostí“

Kosovo přes zřejmou nadvládu NATO a EU je ještě stále oficiálně částí Srbska. To se má změnit. Západní plánovači si představují pod „podmíněnou nezávislostí“ – legálním osvobozením od Srbska, fakticky mezinárodní protektorát provozovaný stejně jako Bosna. Jurisdikce bude převedena od Spojených národů, kde je nyní, k EU a NATO. Ve skutečnosti bude „nezávislé“ Kosovo nejnovější kolonií Západu.

V tomto bodě Západ ještě stále zkouší předstírat postoj „poctivého zprostředkovatele“ oddaného dohodě, která bude přijatelná pro všechny strany. Jenomže souvislý proud tiskových zpráv už prozradil jak se věci mají. Jak sdělil agentuře Reuters „vyšší evropský diplomat“ : „ podmínečná nezávislost je centrální shodou v mezinárodním společenství“; „Nejzřejmější obdobou by byl Úřad vysokého zástupce v Bosně.“

Stejné uspořádání nedávno navrhnul Kai Eide, speciální zmocněnec Kofiho Annana pro Srbsko a Černou Horu. Eide byl pověřen připravit přehled situace v Kosovu a navrhnout, zda mohou začít jednání o statusu, nebo ne. Eide navrhnul, že by jednání začít měla, a dokonce udělal mnoho pokoutných/lstivých („underhanded“) návrhů, jaký by mohla dopadnout.

Bez ohledu na to, co se stane „mezinárodní přítomnost – vojenská i civilní“ ‚bude potřebná‘ k realizování dohody. (11) To znamená, současná okupace bude bezohledně pokračovat. „EU… bude muset hrát nejprominentnější roli“, protože „bude mít největší vliv a schopnost/oprávnění nabídnout vyhlídky v rámci evropského intergračního procesu“; jinými slovy, EU bude urychlovat přeorganizovávání kosovské ekonomiky podle vzoru ‚volného trhu‘. NATO bude samozřejmě také muset „pokračovat ve své přítomnosti.“ Eide dále doslova říká, že OSN bude muset ustoupit ze své nynější pozice a poznamenává, že „hlavní role“ bude „uchopena jinými“ – pokud něco zpráva naznačuje, ta jedině NATO a EU. „Bude muset být „zvážen“ „ Úřad vysokého zástupce, nebo nějaké podobné uspořádání,“ což bude „pevně připevněno k EU“ za účasti dalších vnějších sil, „zvláště USA“. Tohle politické „přenastavení“ se bude konat „koordinovaným způsobem“ – myšleno úřední posvěcení od OSN.

Jak se stalo již v minulosti, EU a USA se spojí k následování svých imperiálních cílů: Spojené státy budou podporovat  nezákonné odtržení Kosova od Srbska, a NATO tomu bude následně dodávat vojenskou sílu. Vysoký představitel amerického ministerstva zahraničí Nicolas Burns dal nedávno v této záležistosti pokyny senátu. I když učinil některé objektivní poznámky, „diplomaté sdělili, že Burnsova řeč byla jasným signálem, že se USA dívají na nezávislost příznivě“ napsaly The Financial Times. Reuters zase napsala, že Burnsův projev byl „soustředěn hlavně na dosažení nezávislosti (pro Kosovo)“. Další bonus přidal ještě Richard Holbrooke – bývalý úředník ministerstva zahraničí a architekt smluv z Daytonu, které se vyjádřil, že očekávaná ‚nezávislost‘ Kosova vede k rozpuštění unie Srbska a Černé Hory, efektivnímu zničení posledního pozůstatku jednoty jižních Slovanů.

Není pochyb, že Bělehrad už ví, že ztratil Kosovo – srbský Jeruzalém – navždy. Během ‚jednání‘ se bude snažit získat za přijetí accompli fait maximální ústupky západu. Srbsko opravdu nemá na výběr nic jiného, než souhlas se svým vlastním rozkouskováním. Pokud se bude pokoušet vzdorovat, Brusel a Washington budou izolovat jeho prozápadní vládu tím, že mu odepřou členství v NATO a EU. Země byla v 90tých letech zdrcena sankcemi, a už není v pozici, kdy by mohla vzdorovat, a také k tomu především nemá žádné prostředky.

Toto národnostní rozdrobení a porobení je přesně tou věcí, které se mělo předejít založením jihoslovanství („Jugoslavism“). Pouze sjednocením balkánských Slovanů do silné unie mohly tyto národy doufat, že ubrání svoje zájmy a odrazí cizí narušitele. Imperiální síly vždy souhlasily. Století a půl po svém zrození byl „sen jižních Slovanů“ nakonec zabit; a diplomaté všude po Bruselu a Washingtonu se usmívají.Messin, 6. 2. 2006

Chris Floyd: Nezákonné zabíjení dětí – aneb jak Bush osobně nařídil nedávný útok na pákistánskou vesnici

Minulý měsíc George Bush zavraždil čtyři děti. Tohle není kontroverzní tvrzení. Nejsou tu žádné spory o fakta. Ve skutečnosti to uznávají i sami Bushovi patolízalové - dokonce tento čin oslavují. A také ani politická opozice, ani celostátní média neučinil sebemenší námitku k principu prezidentské vraždy. Není to divné? Zatímco se americká scéna zmítá v rozporech ohledně sporného prezidentova výnosu o odposleších bez potřeby soudního příkazu, tak ten samý prezident si vyhrazuje právo zabíjet na zemi kohokoliv si vybere, bez důkazů, soudu, nebo právního/soudního přezkoumání, a toto je rychle akceptováno všemi stranami. A to i v případě, pokud jsou tyhle „cílené atentáty“ hodně mimo – jako minulý měsíc v Pákistánu, když bylo 18 nevinných lidí, včetně čtyř dětí odstraněno ve svých domovech raketami Hellfire, jak oznámil The Observer. Nejsou zde žádné námitky, ani mravní šok. Jenom ostrá slova o „udělání čehokoliv“ co ochrání naší civilizaci před barbary.

Rakety Hellfire byly řízené bezpilotním letounem CIA Predator, jednajícím podle obvyklých „důvěryhodných informací“ , že ve vesnici Damadola poblíž hranic s Afghánistánem se nachází jeden z šéfů Al-Kaidy Ayman al-Zawahiri. Ale při tomto druhu zbraně nemůžete nikdy oddělit ten správný kokosový ořech od toho nesprávného – tak CIA prostě zničila ne jeden, ale pro jistotu rovnou tři domy. Jenomže i pokud by tato informace byla pravdivá, a lišila se tak od obvyklých polopřežvýkaných zpráv, a Zawahiri by skutečně byl ve vesnici Damadola (asi jako přízračné ZHN v Iráku), tak útok raketami velkého rozptylu na obytný prostor by civilní oběti zaručil v každém případě.

Jinými slovy, „vedlejší škody“ – vždy „litované“ s hojnými krokodýlími slzami ničitelů – byly ve skutečnosti součástí tohoto bojového úkolu. O Bushově trvale pokračujícím, někdy zesilujícím, neoznamovaném bombardování městských oblastí Iráku – které už zabilo tisíce civilistů, píše Tom Dispatch: – úmyslné zabíjení civilistů a dalších cílů Bushovým „nelegálním“ hněvem je jasným sdělením „Podrobte se..jinak.“

Opravdu, Bushova nestoudnost v Iráku byla v tomto bodě jednoznačná. Jak píše Michael Schwartz v Mother Jones : pravidelné používání masivní síly, nerozlišující síly v protipovstaleckých operacích – ničících celé obytné budovy a všechno, v čem by se mohli podle podezření ukrývat partyzáni –je součástí Bushovy „větší strategie“ v okupované zemi. Schwartz cituje amerického důstojníka, který řekl The New York Times , že americké útoky slouží nejen „k potrestání partyzánů, ale také k ujasnění ceny za nespolupracování Iráčanům“. Schwartz k tomu přesně poznamenal, že právě toto jednání Američanů ale splňuje „učebnicovou definici terorismu - napadání civilního obyvatelstva, aby přestalo podporovat nepřítele.“

Ale samozřejmě, že „válka proti terorismu“ vždycky ve skutečnosti byla válkou „válkou mezi terorismy“ („War Between Terrors“) – válkou státního terorismu proti terorismu nestátnímu, kde na jedné straně je nasazena síla nepředstavitelného rozsahu, a na druhé straně síla nezpůsobilá dosáhnout ničeho více, než příležitostných izolovaných záchvatů hořkého vzteku. Ve skutečnosti se vůbec nejedná o válku, protože si všimněte, že nelze vést válku proti nějaké taktice – „terorismu“ (obzvláště když tuto taktiku sami provádíte). A malá skupina kriminálních šílenců volně seskupená pod hlavičkou „Islamofašismu“ netvoří žádnou hrozbu národní existenci Spojených států. Ani dobře udržovaná vzpoura v Iráku nemá nic společného s „válkou proti terorismu“; je to jen standardní odezva na cizí okupaci. Bushův boj s „islamofašisty“, tak pouze vede k posílení stoupenců teokracie v Bagdádu, kteří jsou podporováni Íránem.

Ale zvětšující se hrozba přesouvajících se skupin zabijáků Bin Ladina je klíčovou součástí Bushovy „širší strategie“ v další obsazené zemi: Spojených státech. Vyhlášení nekonečné války proti mlhavým nepřátelům, jejichž mafie byla zčásti zplozena CIA – a dovolení tomuto islámskému bedrníkovi zázračně uprchnout z Afghánistánu a toulat se jako strašidlo v zapadlých uličkách americké mysli – umožnilo Bushovi prohlásit se „válečným prezidentem“, což splnilo dalekosáhlý program despocie autoritářské agendy lidí jako je Cheney, nebo Rumsfeld. Lidé toho typu už od dob Richarda Nixona tlačili na uzavřený, militaristický stát, zaměřený na geopolitickou nadvládu, řízený malou skupinou ideologů a válečných zbohatlíků/spekulantů, který nebude obtěžován kongresem, soudy, tiskem, nebo lidmi.

V září 2000 „mozkový trust“ Cheney-Rumsfeld, který nazvali „Projekt pro nové americké století“, otevřeně volal po potřebě -- v tisku -- „nového Pearl Harboru“ za účelem „rychlení/uspíšení“ podpory amerického lidu tomuto militaristickému programu. Šest týdnů po tom, co Bush poslušně nazval 11.září 2001 „novým Pearl Harborem“, podepisuje „prezidentský výnos“ dovolující CIA zabít kohokoliv, koho nazve „teroristou“, hlásí The Washington Post. Toho dne začala vláda autoritářského řádu – prezidentské despocie bez právních a mravních omezení, dychtivě nařizující mučení, agresivní války a vraždění. Proti tomu nebyly nikdy vzneseny žádné námitky.

Ty nejsou vznášeny dokonce ani tehdy, když Bush zabije děti. USA i mezinárodní právo výslovně zakazuje jak cílení na civilisty, tak „nezákonné zabíjení“ i v době války. Přesto jak hlásí agentura Reuters, Bush osobně nařídil úder na vesnici Damadola, i se zaručenými „vedlejšími škodami“. To nebylo podle žádné normy, to byla úmyslná a záměrná vražda. Ale washingtonské vládní orgány včetně demokratů přistoupily k provolávání slávy zabijákovi, když vykládal krví potřísněné lži s cynickou zbožností v projevu ke stavu Unie.

Není pochyb, že hlasitý a nakonec neúspěšný povyk kvůli odposlechům bude pokračovat. Ale hlasy těchto zavražděných dětí – zabitých bez slitování, už zapomenutých – nebudou vyslyšeny už nikdy. Messin, 7.2. 2006

Haag: Války začaly jednostranným odtržením republik

Ve středu 1.února pokračoval ve svém svědectví v Haagu profesor Branko Kostic. Svědek se dříve pohyboval ve vysoké politice, jako člen předsednictva SFRJ za Černou Horu. Profesor Kostic svědčil, že Miloševič byl oddán zachování mnohonárodní Jugoslávie. Soudní stíhání prohlašuje, že Jugoslávie se rozpadla, protože ne-Srbové nechtěli žít v Srby ovládané Jugoslávii. Problémem této teze je skutečnost, že Jugoslávie nebyla nikdy Srby ovládána.

Kostic ve svém svědectví popsal strukturu jugoslávské armády (JNA). V roce 1991, kdy začal rozpad Jugoslávie – měla JNA nejvyšší generály v tomto etnickém složení: jeden Jugoslávec, dva Srbové, osm Chorvatů, dva Slovinci, dva Makedonci a jeden Muslim.

V té samé době byli předseda vlády, ministr zahraničí, minstr vývoje a ministr hospodářství Chorvati. Prezidentem Jugoslávie byl tehdy Stepjan Mesic – také Chorvat.

Je jasné, že motivem secesionistů nebyl strach ze „srbské dominance“. Kostic svědčil, že Slovinsko a Chorvatsko byly nejvíce ekonomicky vyspělé oblasti Jugoslávie – nikoliv Srbsko.

Profesor Kostic svědčil, že válka ve Slovinsku roku 1991 vypukla, když se slovinské polovojenské jednotky neoprávněně zmocnily kontroly nad hraničními přechody SFRJ. Tehdejší ministerský předseda jugoslávské vlády - Chorvat Ante Markovič poslal jednotky JNA, aby znovu převzaly kontrolu nad přechody, aby to byl ten moment, kdy vypukly boje.

Stíhání přitom obviňuje Miloševiče, že vyprovokoval války ve Slovinsku, Chorvatsku a Bosně. Žaloba prohlašuje, že Miloševič byl duchovní otcem obrovské konspirace, nebo „spojeného zločinného podniku“. Obžaloba dříve prohlašovala, že cílem spiknutí bylo vytvoření Velkého Srbska, ale nedávno toto obvinění stáhla. Není jasné, proč stíhání nyní věří údajnému plánu o spiknutí.

Miloševič má o mnoho jednodušší vysvětlení. Miloševič prohlašuje, že válka ve Slovinsku, Chorvatsku i Bosně vypukla, protože secesionistické síly neoprávněně převzaly kontrolu nad územím Jugoslávie, a jednostranně vyhlásily své odtržení, které porušilo ústavu Jugoslávie, stejně jako práva jugoslávských občanů (hlavně Srbů), kteří si přáli dále žít v Jugoslávii. Aby prokázal své argumenty, tak Miloševič pustil videokazetu s rozhovorem s bývalým minstrem zahraničí (1989-1992) USA Jamesem Bakerem.

Baker v rozhovoru jasně říká, že občanská válka v Jugoslávii vypukla, protože secesionisté v Bosně, Chorvatsku a Slovinsku jednostranně vyhlásili nezávislost na Jugoslávii. Baker řekl, že jejich akce porušily helsinský Závěrečný akt a způsobily vypuknutí války.

Potom Miloševič pustil další videokazetu tentokrát rozhovor s Bakerovým následovníkem – Lawrencem Eagleburgerem (ministr zahraničí USA 1992-1993). Eagleburger bez obalu uvedl, že Bush respektoval secesionisty jednoduše proto, že se pokoušel vyhrát prezidentské volby v roce 1992 také za pomoci hlasů chorvatských Američanů.

Další promítaná videokazeta ukazovala bývalého chorvatského prezidenta Franjo Tudjmana při projevu k davu svých příznivců na náměstí v Záhřebu. Tudjman zde prohlašoval, že by nebylo války, pokud by Chorvatsko nenaléhalo na odtržení od Jugoslávie.

Profesor Kostic poukázal na skutečnost, že podobné prohlášení učinil i bosensko-muslimský představitel Alija Izetbegovič. Připomenul notoricky známé Izetbegovičovo prohlášení, že by „obětoval mír za suverénní Bosnu“. Je důležité poznamenat, že Izetbegovič toto prohlásil už v únoru 1991, tedy více než rok před vypuknutím války v Bosně.

Ale třešničkou na dortu bylo, když Miloševič citoval paragrafy 19 a 20 z kosovského obvinění: „25.června 1991 vyhlásilo Slovinsko nezávislost na SFRJ, což vedlo k vypuknutí války.“ „Chorvatské vyhlášení nezávislosti 25.června 1991 vedlo k bojům.“ „6.března 1992 vyhlásila nezávislost Bosna a Hercegovina, což mělo za následek vypuknutí velké škály bojů.“

Jak je jasné z textu obvinění, jednostranné odtržení ze strany Bosny, Chorvatska a Slovinska způsobilo vypuknutí války.

Kostic dále svědčil o roli JNA během války v Chorvatsku. Řekl, že armáda fungovala jako nárazník mezi chorvatskými polovojenskými jednotkami a srbskými vesnicemi.

Dále svědek vysvětloval povstání Srbů z Krajiny v roce 1991. Svědčil, že povstání nemělo útočnou povahu. Srbové tehdy blokovali přístupové silnice do svých vesnic, aby zamezili příjezdu chorvatských polovojenských jednotek.

Profesor Kostic uvedl, že v roce 1991 žilo na území Chorvatska více než 12 procent Srbů, a v současnosti nyní je jich méně než 4 procenta. Kostic tuto změnu v národnostní skladby přisuzoval nepřátelským akcím chorvatských ozbrojených složek proti srbským civilistům. Svědek řekl, že Tudjman provokoval boje, když 5.května 1991 oznámil, že chorvatská ekonomika by se měla připravovat na válku. Hned následujícího dne napadli chorvatští teroristé námořní zařízení ve Splitu a zabili vojáka JNA tak, že ho vytáhli z jeho ubikace, a potom škrtili až zemřel.

Kostic svědčil o destruktivní a pokrytecké roli mezinárodního společenství. V roce 1991 blokovali v jugoslávském předsednictvu zástupci Kosova, Vojvodiny, Srbska a Černé Hory zvolení Chorvata Stepjana Mesiče do čela předsednictva SFRJ, protože učinil veřejné prohlášení, ve kterém podporoval odtržení a také prohlašoval, že by byl „posledním prezidentem Jugoslávie.“ Naproti tomu Slovinci, Chorvaté, Makedonci a bosenští zástupci tehdy kandidaturu Mesiče podporovali. Nerozhodný stav čtyř proti čtyřem vyvolal v jugoslávském předsednictvu krizi. Evropské společenství (ES) zasáhlo pro vyřešení krize. ES garantovalo, že nebude v budoucnu podporovat secesi (odchod/odtržení) nějaké z republik, pokud členové, kteří blokovali Mesičovo zvolení změní svůj postoj. Pak byl Mesič podpořen. Když poté Chorvatsko a Slovinsko protizákonně prohlásili své oddělení od Jugoslávie, tak ES zapřelo svůj slib a poskytlo jim uznání. Messin, 7.2. 2006

Proces v Haagu: Odhaleny další absurdity obviněníVe čtvrtek 2.února 2006 pokračoval svědek profesor Kostic ve svém svědectví u obhajoby Slobodana Miloševiče. Kostic je bývalý člen předsednictva SFRJ (Jugoslávie) za Černou Horu.

Svědek začal svědectvím o válce v Chorvatsku. Vysvětlil, že v roce 1991, když byla Jugoslávie ještě mezinárodně uznávaným státem, napadly chorvatské polovojenské síly západní Slavonii a zničily 28 vesnic, kde žila většinová srbská populace.

Svědčil, že režim prezidenta Franjo Tudjmana protizákonně ozbrojil členy své strany HDZ, a tyto chorvatské polovojenské síly blokovaly kasárny JNA v Chorvatsku.

V reakci na toto chorvatské násilí vydalo předsednictvo SFRJ 14 prohlášení (deklarací) o příměří. Bohužel, chorvatská strana nevyhověla, a naopak místo toho zvýšila svou bojovou aktivitu.

Během svého svědectví u obžaloby obvinil Stepjan Mesič Miloševiče z podniknutí převratu, když 1.října 1991 předsednictvo SFRJ vyhlásilo v Jugoslávii hrozící stav války.

Jak profesor Kostic vysvětlil, nejednalo se o žádný převrat. Šest členů předsednictva SFRJ se setkalo 1.října 1991 v Bělehradě a jednomyslně vyhlásili hrozící stav války v Jugoslávii. Byli to zástupci Kosova, Vojvodiny, Černé Hory, Srbska, Makedonie a Bosny. Jasně se tedy nejednalo o nějakou akci Slobodana Miloševiče.

Zástupci Chorvatska a Slovinska si vybrali neúčast na zasedání předsednictva SFRJ. Ale i kdyby tito dva chybějící členové hlasovali proti deklaraci, tak by stejně byla přijata, protože měla potřebné dvě třetiny hlasů.

Příští zasedání předsednictva bylo naplánováno na 3.října 1991. Bohužel, tehdy se rozhodli neúčastnit i představitelé Makedonie a Bosny.

Nicméně, protože byl vyhlášen „stav hrozící války“, tak mohli zbývající čtyři členové podle ústavy legálně fungovat a rozhodovat jménem celého předsednictva.

Jako další důkaz toho, že nedošlo k žádnému převratu uvedl Kostic fakt, že Mesič se sám vrátil na prezidentské křeslo při zasedání 18.října – více než dva týdny po údajném převratu.

Svědek řekl, že toto čtyřčlenné předsednictvo nikdy nenařídilo jugoslávské armádě (JNA) provést nějaké útočné akce, i když tak mohlo učinit. Ani nevyužilo své síly k vydání právního dekretu, kterým by mohlo vládnout.

Toto čtyřčlenné předsednictvo navrhlo tzv. Vanceův plán (Vance Plan – podle návrhu amerického diplomata jménem Cyrus Vance). Podle tohoto plánu ustoupila JNA z Chorvatska a její místo zaujala mírová vojska OSN. Tito míroví dozorčí měli zůstat v Chorvatsku, dokud se nenajde řešení situace. Kostic potvrdil a připomenul známou skutečnost, že Miloševič Vanceův plán nadšeně podporoval.

Kostic svědčil, že Vanceův plán neodpovídal žádným snahám o „Velké Srbsko“. Profesor dále řekl, že Miloševič nikdy nepodporoval „Velké Srbsko“. Miloševič na rozdíl od nacionalistů obhajoval rovnost obyvatel a zachování Jugoslávie.

Chorvatské obvinění proti Miloševičovi uvádí, že „od 8.října 1991 existoval na území republiky Chorvatsko mezinárodní ozbrojený konflikt a částečná okupace“.

Obvinění ale také prohlašuje, že „SFRJ existovala jako suverénní stát až do dubna 1992, kdy byla přijata nová ústava, která nahradila ústavu Socialistické federální republiky Jugoslávie z roku 1974.“

Absolutní nesmyslnost obvinění je daná těmito pouhými dvěma pasážemi. Jak může SFRJ najednou „obsadit/okupovat“ Chorvatsko od října 1991 a současně existovat jako suverénní stát až do dubna 1992? To je absolutní hloupost, a navíc to ukazuje neuvěřitelnou lhostejnost/nedbalost se kterou se tvořilo obvinění.

Pokud SFRJ existovala jako suverénní stát do půli roku 1992, potom chorvatské polovojenské jednotky okupovaly část Jugoslávie. Obvinění to úplně obrátilo. Jugoslávie neokupovala Chorvatsko. Část Jugoslávie byla okupována chorvatskými polovojenskými jednotkami.

Jako další důkaz toho, že Jugoslávie „neobsadila/neokupovala“ její vlastní území v Chorvatsku, profesor Kostic poukázal na skutečnost, že chorvatské polovojenské síly blokovaly kasárny JNA. Jugoslávská armáda tak nebyla schopna opustit kasárny, natož opustit Chorvatsko.

Mimoto 8.října byl Stepjan Mesič (Chorvat) prezidentem SFRJ, a Ante Markovič (další Chorvat) byl ministerským předsedou SFRJ. Jaký typ slabomyslného člověka by mohl říkat, že Jugoslávie okupovala Chorvatsko, zatímco dva Chorvati drželi dvě špičková místa v jugoslávské vládě? K odpovědi na tuto otázku stačí vědět, že obvinění bylo podepsáno Carlou del Ponte v Záhřebu (hl. město Chorvatska).

Stíhání obviňuje Miloševiče z rozbití Jugoslávie. Kostic k tomu poznamenal, že pokud by na Jugoslávii udeřila tsunami, tak by žaloba pravděpodobně také dala vinu Miloševičovi. K prokázání, že Jugoslávie nebyla zničena kvůli jeho počínání, pustil Miloševič nahrávku, kde Stepjan Mesič oslovoval chorvatský parlament. Mesič 5. prosince 1991 vstal a řekl jásajícímu chorvatskému parlamentu: „Splnil jsem svůj úkol. Jugoslávie už není. Děkuji vám.“

Pokud se dají dohromady Mesičovy poznámky o tom, že by byl „posledním prezidentem Jugoslávie“ a jeho kniha nazvaná „Jak jsem rozbil Jugoslávii“ tak se stává křišťálově jasným, kdo skutečně rozbil Jugoslávii.

Miloševič také přehrál na videu rozhovor s lordem Carringtonem. V tomto rozhovoru Carrington vysvětlil, proč Jugoslávie upadla do občanské války. Carrington řekl, že secesionisti v Bosně a Chorvatsku se pokoušeli oddělit od Jugoslávie bez požadovaného souhlasu všech oprávněných voličů. Vysvětloval, že chorvatská a bosenská ústava vyžadovala shodu mezi Srby a Chorvaty, a v Bosně také s Muslimy předtím, než mohla být právně uskutečněna nějaká forma odtržení.

Messin, 9.2. 2006

Haag: Soudce okamžitě přerušil svědectví britské novinářky, která osobně viděla Bin Ládina vcházejícího do Izetbegovičovy kanceláře v roce 1994

V pátek 3.února 2006 pokračovala Miloševičova obhajoba svědectvím britské novinářky Evy Prentice. Ta dělala zpravodajství z Balkánu už od roku 1980 pro deníky The Guardian a London Times. Během své kariéry navštívila nejméně 40krát Jugoslávii.

Paní Eva Prentice svědčila, že byla velmi znepokojena neobjektivním zpravodajstvím v západních médiích. Řekla, že západní politici a novináři prezentovali konflikty v bývalé Jugoslávii jako souboj dobra se zlem. Svědčila, že Srbové byli démonizováni a zobrazováni jako zlo, zatímco kosovští Albánci, Chorvati a bosenští Muslimové zobrazeni jako nevinné oběti.

Angličanka ujasnila, že věřila, že všechny strany konfliktu spáchaly zločiny, a že všechny strany měly své nevinné oběti. Z její knihy „One Womans War“ je jasné, že není obhájkyní srbské věci.

Paní Eva Prentice svědčila, že KLA (UCK) vedla ke konci devadesátých let v Kosovu teroristickou válku. Podle novinářky upadlo Kosovo do koloběhu násilí, kdy UCK zahájila útoky, které oplácely jugoslávské bezpečnostní síly.

Eva Prentice byla jedním z nemnoha novinářů, kteří byli skutečně v Kosovu během bombardování NATO osobně přítomni. Prentice svědčila, že osobně hovořila se stovkami albánských, romských a tureckých civilistů.

Vypověděla, že kosovští Albánci jí řekli, že Kosovo opouští hlavně z obav před UCK a dále kvůli bombardování NATO. Narazila pouze na jednoho Albánce, který jí řekl, že odešel, protože mu to řekla srbská policie.

Novinářka svědčila, že KLA (UCK) řekla albánskému obyvatelstvu, že opustit Kosovo je jejich „vlastenecká povinnost“, aby to vypadalo že Srbové Albánce diskriminují a etnicky čistí provincii.

Prentice se snažila s Albánci hovořit hlavně v době, když v okolí nebyla srbská policie. Její albánský tlumočník byl právník, který pracoval pro Ibrahima Rugovu.

Dále novinářka svědčila, že Albánci měli strach otevřeně hovořit v přítomnosti UCK. Líčila jeden případ z Kosovské Mitrovice, kde se dotazovala skupiny Albánců, a kteří s ní přestali úplně mluvit, když se přiblížil na doslech příslušník UCK.

Během svého pobytu v Kosovu nebyla nikdy svědkem nevhodného chování jugoslávské armády, nebo srbské policie. Řekla, že viděla ne-srbské civilisty dobře se bavit, či odpočívat blízko jugoslávské armádou.

Dále svědčila, že slyšela od jiných novinářů, že někteří lidé museli opustit Kosovo kvůli tlaku užitému proti nim srbskými silami, ale ona sama nebyla nikdy přímým svědkem podobného incidentu.

Novinářka svědčila, že civilní obyvatelstvo bylo odůvodněně vystrašeno z bombardování NATO. Svědčila o téměř každodenním ničení civilních cílů. Viděla výsledek hromadného („cluster“) bombardování města Nis. Na ulicích viděla nejméně 30 mrtvol a udělala rozhovory s několika zraněnými lidmi v nemocnici.

Dále také svědčila o tom, jak NATO nálety zničilo Gnjilane, Istok (vězení Doubrava), Orohovac a Meju. Ve všech těchto případech viní přitom obžaloba Srbsko.

V případě Meja, kde obvinění uvádí, že srbské síly tam zorganizovaly masakr, ale paní Prentice mluvila s několika oběťmi v nemocnici, a dozvěděla se od nich, že je bombardovalo NATO. Během svého pobytu v Gnjilane neviděla žádný důkaz úmyslného vypalování obchodů a domů, jak tvrdí obvinění. Všechno co viděla, bylo zničení způsobené bombardováním NATO.

Obžaloba tvrdí, že srbští vojáci nutili od 28.března albánské obyvatele opustit Prizen. Jenomže paní Prentice říkala, že když byla v Prizenu v květnu, tak tam bylo velké množství Albánců.

Sama novinářka byla bombardována NATO. Asi v 15 hodin 30. května 1999 byla na cestě do Prizenu. Když byla asi 8km východně od města, tak NATO zaútočilo. Její řidič byl při útoku zabit, a kameraman, který cestoval s nimi, byl odhozen/odfouknut („blown“) několik metrů do řeky. Podle novinářky letěla letadla dostatečně nízko, aby mohla jasně vidět civilní auta na silnici.

Paní Prentice, která má pilotní průkaz, odhadla, že letadla letěla asi ve výšce 2000 stop (cca 610 metrů). Protože cestovala s kameramanem, tak má k dispozici i videokazetu s letadly NATO. Nakonec byla zachráněná členy jugoslávské armády, kteří ji vzali do bezpečí a poskytli jí lékařské ošetření. Asi dva týdny po útoku začala mít paní Prentice zdravotní potíže. Ztratila hlas a její imunitní systém zeslábl. Od té doby už měla dvakrát rakovinu, a přítomnost těžkých kovů v její krvi jí přiměla k tušení, že NATO použilo během útoku zbraně s ochuzeným uranem.

NATO veřejně popřelo, že pumový nálet uskutečnilo, ale otec paní Prentice (který je členem britské Sněmovny lordů) obdržel informaci skrz své kontakty v britské armádě, že NATO nálet skutečně provedlo.

Paní Prentice dále svědčila, že poté, co NATO vstoupilo do Kosova, nastal masový exodus ne-albánské populace. Řekla, že UCK společně s Albánci z Albánie nutila ne-albánské obyvatelstvo odejít. Dále svědčila, že NATO neudělalo vůbec nic k ochraně ne-albánských obyvatel.

Nejvážnější částí jejího svědectví souvisela s rozhovorem, který si novinářka naplánovala s muslimským vůdcem Alijou Izetbegovičem v listopadu 1994. Zatímco společně s novinářem německého týdeníku Der Spiegel čekala na bosensko-muslimského vůdce ve foyer, tak oba byli svědky, jak byl Usáma bin Ládin doprovázen do Izetbegovičovy kanceláře. Ano *ten samý* Usáma bin Ládin*, který je obviňován, že byl duchovním otcem útoku na WTC v září 2001. (Izetbegovič dokonce zařídil Ladinovi vydání bosenského pasu, pozn. Mess)

Není potřeba říkat, že tento důkaz se tribunálu nehodil. Pan Nice hned vznesl námitku, a soudce Robinson okamžitě svědectví přerušil a označil za „nepodstatné“.

Miloševič se pokoušel vysvětlit, že zapletení nejvyššího vedení bosensko-muslimské vlády s islámskými teroristy ukazuje, že bosenští Srbové bojovali za vlastní záchranu, nikoliv za nějaké spiknutí za účelem „Velkého Srbska“. Bohužel soudci to nebrali a donutili ho téma opustit.

Miloševič potom svědkyni kladl otázky týkající se výbuchu na sarajevském tržišti Markale. Při výkonu své novinářské práce paní Prentice hovořila s lidmi, kteří měli přístup k balistickým údajům/podkladům k výbuchu. Podle informací, které obdržela, exploze nenastala nějakým zásahem projektilu z vnějšku. Výbuch přivodilo výbušné zařízení, které bylo připevněno pod jedním ze stolů tržiště.

Když dělala rozhovor s lordem Omenem, tak mu také položila otázku, zda on sám věří, že bombu umístila bosensko-muslimská vláda. Owen nechtěl tyto náznaky ani potvrdit, ani vyvrátit. Případ výbuchu na tržišti v Markale je velmi důležitý, protože byl použit k ospravedlnění k bombardování bosenských Srbů.

Paní Prentice svědčila, že když navštívila v roce 1994 Sarajevo, tak nenašla město v obklíčení. Řekla, že tam byla nějaká střelba, ale nikoliv obklíčení. Dále řekla, že ve stejný den, kdy byla v kancelářích bosenského prezidenta, explodoval granát poblíž domu, kde přechodně bydlela. Poznamenala, že granát dopadl do místa obklopeného vysokými budovami a úzkými ulicemi, což znamenalo, že mohl přilétnout jen z velmi příkrého úhlu. To ale znamenalo, že to mohlo být pouze z muslimských pozic.

Během svého pobytu v Bosně navštívila i město Pale (hlavní město bosenských Srbů). Říkala, že byla překvapena velkým množstvím uprchlíků ne-srbské národnosti, kterým zde bylo poskytnuto útočiště. Dříve než skutečně sama navštívila Bosnu, tak věřila tomu, co jí o Srbech říkala média.

Líčila, jak se při jedné příležitosti snažila přesvědčit Robina Cooka (tehdejší britský ministr zahraničí) k návštěvě Pale, aby se mohl osobně přesvědčit a sám vidět, jak volně žijí ve středisku bosenských Srbů nesrbští uprchlíci. Cook, který tam byl v té době na informační misi, jí řekl, že by nikdy Pale nenavštívil, protože je považoval za „netvory“ („monsters“).

Žalobce Nice vyplýtval zbytek dne výslechem paní Prentice. Jak jsem napsal už na začátku zprávy, paní Prentice není obhájkyní srbské věci. Napsala hodně věcí, které byly vůči srbské straně kritické a pan Nice během celého křížového výslechu citoval každé nepříznivé slovo, které někdy o Srbech napsala. Prentice se téměř nemohla dostat ke slovu.

Přesto je důležité poznamenat, že skoro všechno co Nice citoval z práce paní Prentice bylo z doslechu. Byly to většinou informace, které slyšela od jiných – nikoliv události, kterých byla přímým svědkem.

Miloševičovi nebyl na konci dne ponechán už prakticky žádný čas. Obvinil žalobce ze selektivní citace práce paní Prentice, a ze zavádějících a klamných způsobů. Toto byl závěr jednacího dne. Messin, 12. 2.2006

Antiwar.com: Obnova lží - výmysly zůstávají

 Veřejné pozornosti téměř uniklo jedno významné výročí. Jsou to čtyři roky, co začal „soud“ se srbským prezidentem Slobodanem Miloševičem před haagskou inkvizicí s jejím hlavní inkvizitorem Carlou del Ponte, která založila odporné/odpadní („kitchen-sink“) obvinění proti muži, který byl po celé roky systematicky démonizován v médiích jako znovuzrozený Hitler.

Jeden z důvodů, proč si tak málo lidí vzpomnělo na „soud“, bylo jeho velmi malé mediální pokrytí. Po počáteční hojné pozornosti, kterou média věnovala ranným fázím procesu, kdy nadšení zpravodajové prezentovali falešná obvinění obžaloby jako známá fakta a vynechali následující systematickou diskvalifikaci svědků obžaloby při křížových výsleších, toto pokrytí najednou po začátku Miloševičovy obhajoby neočekávaně skončilo. Jedinou výjimkou bylo, kdy bylo u soudu ukázáno video nabízené jako „jasný důkaz“ srbských zločinů, ale příběh už neměl další pokračování poté, co byly k filmu vzneseny připomínky . Pokud se někdo v médiích zmiňuje o haagském tribunálu, tak je to téměř vždy ten samý rutinní přednes několika bodů obžaloby.

Stejně tomu bylo i v pondělním The Independent , který napsala jejich veteránská balkánská korespondentka Vesna Peric-Zimonjic. Podrobnosti stojí za bližší pohled, protože to je jeden z příkladů toho, že představa o Balkánu v myslích západní veřejnosti je složena z mnoha lží a výmyslů, a jak média bezstarostně nahrazují staré lži novými.

Proces

„Pět let uplynulo, Miloševič je stále na lavici obžalovaných“ začíná naříkavou poznámkou, že vynést rozsudek o tom co každý ví že je pravda (jmenovitě „fakta“ obžaloby) trvá více než čtyři roky. Slyšíme jí, jak říká, že Miloševič je obviněn z „genocidy proti Muslimům v Bosně, válečných zločinů a vážných porušení mezinárodních konvencí při „vojenských útocích jeho sil v Bosně, Chorvatsku a Kosovu.“ (zvýraznění přidáno)

Proč by však měla každá srbská milice/domobrana reprezentující některé ze dvou miliónů Srbů, kteří dříve žili v dnešní Bosně a Chorvatsku být pod přímým velením Miloševiče z Bělehradu? A co se týče jugoslávské armády, tak ta byla teoreticky odpovědná tehdy Chorvaty řízené federální vládě. Nechťsi všechny důkazy směřují k opaku, nevadí, říká to ICTY! A Kosovo, uznané součástí Srbska, a dokonce rezolucí RB OSN 1244, která požehnala ilegální okupaci provincie paktem NATO v roce 1999, je z nějakých důvodů územím, které „napadly Miloševičovy síly“. Skutečnost opět nevadí. Je to příběh k tomu, aby byl říkán.

Rovněž zde vidíme ignorování rozporuplné činnosti zemí, které bombardováním Srbska v roce 1999 a zabráním Kosova porušily tucty mezinárodních konvencí a poté zato daly Miloševiče k soudu. První dva roky Miloševičova „procesu“ byl předsedou soudu občan Velké Británie – klíčového účastníka agrese v roce 1999. ICTY je financován především členy NATO, a jeho vykonavači jsou NATO jednotky. Tohle všechno je nepopiratelné – jenže to překáží příběhu.

Zimonjic odmítá Miloševičovu obhajobu jako tlachání o „zlém světovém spiknutí proti Srbům“. Ve skutečnosti je to obžaloba, která obviňuje Srby ze spiknutí proti všem ostatním na Balkáně, a duchovním otcem tohoto spiknutí má být podle ní Miloševič. Novinářka dále říká, že „obžaloba a pan Miloševič už povolali od února 2002 celkem 350 svědků.“ Možná, ale 293 z toho byli svědkové,jež předvolala obžaloba, která ukončila práci v únoru 2003 poté, aniž by alespoň jeden z těchto svědků prokázal cokoliv v obvinění. V článku není ani zmínka o šestiměsíčním přerušení, během kterého zemřel předsedající soudce, a byl nahrazen jiným. Jestliže se proces táhne příliš dlouho, jak si stěžuje mnoho zastánců tribunálu, pak je to proto, že nejsou důkazy k usvědčení Miloševiče z čehokoliv, mnohem méně z toho, co prohlašuje obžaloba.

Nakonec snad ze snahy vytvořil pozlátko pravdivosti pro svůj fantastický příběh, se Zimonjic zmiňuje o nedávných konstatováních bosenského vyšetřovatele, který revidoval běžně médii přijímané počty 250.000 obětí v bosenské válce na 100.000, ze kterých bylo 75 procent Muslimů

Dobře informovaná

Se stejnými potížemi/rozpaky, s jakými je neschopná vést žalobu proti Miloševičovi, se hlavní inkvizitor Carla Del Ponte dožaduje hlav dvou válečných vůdců bosenských Srbů, Radovana Karadžiče a Ratko Mladiče. Celé roky naléhala/trvala na tom, že ví kde se oba nacházejí – Mladič v Srbsku, Karadžič ve východní Bosně, nebo severní Černé Hoře. Ale během své návštěvy Bosny v minulém týdnu prohlásila, že nemá ponětí, kde by se Karadžič mohl nacházet: „mohu potvrdit, že Mladič je v Srbsku. Ale kde je Karadžič, to nevím.“

Ne že by to nějak ochránilo bosenské Srby od imperiálních úderů za jejich údajné selhání při chycení Karadžiče.

Problém s „informacemi“ Carly Del Ponte je skutečnost, že pochází ze stejných zdrojů, které „informovaly“ pro její obžalovací spis. .

Propaganda vydávaná za umění

Znásilňování - obzvláště systematické, organizované muslimských žen, bylo jednou z mnoha propagandistických kachen objevujících se v bosenské válce, které byly přijaty bez kousku faktického důkazu. Znásilňování bylo nicméně přijato západními feministkami jako přesvědčivý argument pro vojenskou intervenci ve prospěch bosenských Muslimů. Zatímco téměř jistě došlo v Bosně k těmto incidentům, zahrnujícím ženy všech etnických skupin, tak dokonce i odhalí, že tato obvinění byla vykonstruovaná. Nutit ženy, aby měly miminka, neodpovídá ani základní logice o „genocidě“ …. Jenomže logika, fakta a rozum, se nemusí s propagandou porovnávat.

Zrovna deset let po válce natočila mladá bosenská režisérka celovečerní film na základě předpokladu „systematického znásilňování“, který je v současnosti hitem na německé filmovém přehlídce. Film Jasminy Zbanic Grbavica je „srdceryvným příběhem muslimské ženy“ snažící se zakrýt pravdou před svou dcerou (Reuters). Zbanic řekla zpravodajům v Berlíně: „znásilňování byla válečná strategie k ponížení těchto žen…byly drženy v koncentračních táborech, dokud byla interupce už nemožná.“

Hollywood Reporter přináší tolik zdánlivé reality, jako sám film Grbavica. Rozpory v recenzi vyvolávají dojem, jakoby je tam autor jednoduše vložil z propagační literatury; jen někdo naprosto neznalý islámu by přeložil výraz shaheed jako „válečný mučedník“ („war martyr“) bez poznámky, že muselo jít o džihád – svatou válku za islám. Jen někdo naprosto nevědomý může říkat, že sarajevské předměstí Grbavica- kam je film zasazen – bylo „těžce poškozené a potom používané jako internační tábor“ během války. Tam nebyl nikdy internační tábor, a i když byla těžce poškozena, tak poškození bylo způsobené údajně neozbrojenými Muslimy – Grbavica byla část středu Sarajeva držená a obývaná Srby. Konečným důkazem proti Reportéru je srovnání hudby muslimských „citlivých a bohabojných ilahijas“ s agresivním a mužným „turbo folkem“ Srbů.

Konfrontace zdrojů

Nevypadá to, že by lži o Balkánu někdy zemřely – pouze zmizí z dohledu, když je kužel reflektoru příliš horký, aby se objevily zase později, nově zabalené, voňavé, a opět představované jako nepochybná fakta. Pokoušet se jimi jednotlivě zabývat je téměř úplně marné; je jich tak mnoho, a vyvrácení jedné pouze znamená, že se další objeví na jiném místě. Pouze vystavováním a konfrontováním jejich autorů – lidí kteří touží po vládě nad jinými a držet „společenství trvající na realitě“ v opovržení – může člověk doufat, že zastaví dobu, kdy vražda je představována jako osvobození, parodie jako povýšena na spravedlnost a válka je velebena jako mír.

Messin, 17.2. 2006 ZDROJ

Haag: Profesor Kostic pokračoval ve svém svědectví k případu Chorvatsko

V pondělí 6.2. pokračoval ve svém přerušeném svědectví profesor Kostic – bývalý člen předsednictva SFRY za Černou Horu. Svědek zahájil svědectvím o Vanceově plánu (Vance Plan – podle diplomata a vyjednavače Cyruse Vance). Vysvětloval, že plán původně nechtěli přijmout ani Chorvatsko ani Milan Babic (představitel krajinských Srbů). Kostic vysvětloval, že Miloševičovi se nakonec podařilo krajinské Srby přesvědčit, aby na plán přistoupili.

Podle Vanceova plánu měli míroví vojáci OSN kontrolovat ta území Chorvatska, kde byli Srbové většinou, nebo významnou menšinou. Tyto oblasti, nazvané „chráněné zóny OSN“ byly demilitarizovány. Podle plánu Vance předali krajinští Srbové své zbraně mírovým dozorčím OSN. Ti je potom uzamkli do skladišť a ponechali si přístupové klíče. Kostic svědčil, že nemůže zmínit jediný případ, kdy by krajinští Srbové Vanceův plán porušili. Bohužel, stejnou věc nemohl říci o chorvatské straně.

Svědek poznamenal, že Vanceův plán byl naprosto v rozporu s jakýmkoliv plánem na vytvoření „Velkého Srbska“.

V roce 1992 oznámil prezident krajinských Srbů Milan Babic, že RSK (Republika Srbská Krajina) by se měla připojit k Srbsku. Miloševič produkoval odezvu srbského shromáždění. Srbská vláda odmítla Babicovo prohlášení o sjednocení Srbska a RSK. Srbská vláda tehdy vyjádřila názor, že se musí podpořit mise OSN, protože si myslela, že s Chorvaty musí být dohodnuto politické řešení.

Skutečnost, že Srbsko odmítlo území, které mu bylo nabízeno, ukazuje bez pochybností, že Miloševič ani nikdo v Srbsku neusiloval o území v Chorvatsku, či jiné republice. Samotný tento fakt popírá/vylučuje celé tvrzení předložené obžalobou. Profesor Kostic svědčil, že Miloševič nikdy neobhajoval jakoukoliv formu „Velkého Srbska“. Žaloba viní JNA z „obsazení“ chorvatského území. Profesor Kostic mnohokrát prokázal, že JNA byla jedinou legální ozbrojenou silou v Jugoslávii, a jako taková nemůže být obviňována z „okupace“ vlastního území.

Nikdo nemůže obviňovat krajinské Srby z okupace. Miloševič četl úryvek z knihy lorda Owena „Balkan Odyssey“ kde říká, že krajinští Srbové žili na tomto území několik století. Krajinští Srbové nemůžou být obviňováni z obsazení Chorvatska o nic více, než Holanďané z obsazení Holandska. Fakt, že plán Vance totálně odzbrojil krajinské Srby, stejně jako skutečnost, že chorvatské polovojenské skupiny zablokovaly JNA v jejích kasárnách, jsou dalším důkazem, že tam nebyla žádná okupace.

Kostic poukázal na to, že všechno co podnikali krajinští Srbové, byla pouze odezva na chorvatské, nebo cizí provokace. Nic z toho nebylo podněcováno mýtickým srbským spiknutím, jak tvrdí obžaloba. Když Chorvatsko oznámilo, že ruší původní ústavu (a Srbové už nemají volební právo), tak krajinští Srbové odpověděli založením autonomních okresů (SAOs), ve kterých dále platilo jugoslávské právo.

Když Evropské společenství zapřelo svůj původní slib neuznat secesionistické republiky, a nelegálně uznalo Chorvatsko, tak krajinští Srbové odpověděli tím, že oznámili svoje oddělení od Chorvatska.

Kostic také podal svědectví o Dubrovníku. Svědčil, že JNA neměla v Dubrovníku celá desetiletí před válkou ani jednoho vojáka. Vysvětloval, že generální štáb JNA učinil rozhodnutí odstranit z města chorvatské polovojenské síly poté, co odtamtud Chorvaté zahájily ozbrojené útoky. Kostic přičítal akci v Dubrovníku snaze o nerozšíření války do Černé Hory (která sousedí s Dubrovníkem).

Obžaloba obviňuje srbské vedení z pokusu vyhnat chorvatské obyvatelstvo z 1/3 chorvatského území. Kostic připustil, že byly případy kdy byli Chorvaté týráni, ale naléhal, že takové incidenty byly izolované a nepřišly z iniciativy jugoslávského, nebo srbského vedení. Aby toto tvrzení dokázal, tak ukázal soudu statistiky, že v roce 1991 mělo Chorvatsko 77,9 procent chorvatského a 12.2 procent srbského obyvatelstva. Zatímco dnes je 89,6 procent Chorvatů a 4,5 procent Srbů.

Statistiky dokazují, že Chorvatsko Srby etnicky vyčistilo. Obvinění naprosto převrátilo fakta. Aby to prokázal, četl Miloševič úryvek z knihy lorda Owena „Balkan Odyssey“ kde nazývá chorvatskou operaci „Bouře“ největší etnickou čistkou balkánských válek.

Obžaloba tvrdí, že Miloševič řídil JNA, několik polovojenských skupin, předsednictvo SFRJ a krajinsko-srbské vedení.

Kostic označil tato tvrzení obžaloby za absolutně nesmyslná. Kostic svědčil, že Miloševič byl prezidentem Srbska, a jako takový neřídil JNA, předsednictvo SFRJ, či krajinsko-srbské vedení. Kostic, který sám byl v té době členem předsednictva SFRJ za Černou Horu řekl, že Miloševič neměl ani právní ani faktickou kontrolu nad těmito institucemi. Kostic svědčil, že Miloševič odporoval polovojenským skupinám. Kostic říkal, že polovojenské skupiny byly vždy pod vedením Miloševičových politických protivníků, jako byl třeba Vuk Draškovič, který doufal, že s pomocí těchto jednotek násilně svrhne Miloševiče. Kostic dodal, že drtivá většina válečných zločinů, která byla spáchána Srby by mohla být připsána těmto nezákonným vojenským formacím.

Další den Kostic pokračoval svědectvím o Bosně. Messin, 22.2. 2006

Haag: Americký velvyslanec Zimmerman přesvědčil v roce 1992 Izetbegoviče, aby stáhnul podpis pod mírovou dohodou v Bosně

Proces se Slobodanem Miloševičem pokračoval v úterý 7.února 2006 zakončením svědectví bývalého člena předsednictva SFRJ za Černou Horu – profesora Branka Kostice.

Miloševič vyslýchal svědka obhajoby ohledně války v Bosně. Kostic svědčil, že v Bosně byla občanská válka. K tomu přidal opět úryvek z knihy lorda Owena „Balkan Oddysey“ , kde autor označuje/kategorizuje bosenskou válku jako občanskou válku mezi bosenskými Srby, bosenskými Chorvaty a bosenskými Muslimy.

Žaloba prohlašuje, že v Bosně byl „mezinárodní ozbrojený konflikt“ a „okupace“. Kostic odmítl tato tvrzení jako nesmyslná. Poukázal na skutečnost, že obvinění nazývá Bosnu „mezinárodním ozbrojeným konfliktem“ osm měsíců předtím, než byla uznána její nezávislost na Jugoslávii. Je jasné, že nikdo nemůže vést mezinárodní ozbrojený konflikt se zemí, která neexistuje.

Kostic svědčil, že Miloševič podporoval „Bělehradskou iniciativu“. To byl plán vyjednaný na konci roku 1991 Adilem Zulfikarpasicem za bosenské Muslimy a srbským vedením v Bělehradě.

Podle tohoto plánu měla Bosna zůstat v Jugoslávii a prvním prezidentem nové Jugoslávie měl být na pět let Alija Izetbegovič.

Kostic svědčil, že Miloševičova podpora „Bělehradské iniciativě“ dokazuje, že se nepokoušel vytvořit „Velké Srbsko“. Kostic položil soudcům řečnickou otázku „jaký druh Velkého Srbska by byl možný s Alijou Izetbegovičem jako prezidentem??“

Bohužel, Izetbegovič se rozhodnul pro válku a plán nepřijal. Kostic svědčil, že Alija Izetbegovič byl islámský fundamentalista. Citoval z jeho „Islámské deklarace“ kde kromě jiného Izetbegovič píše: „Mezi islámskou vírou a ne-islámskými institucemi nemůže být žádný mír ani soužití… islámské hnutí má morální právo a může a musí se chopit moci, jakmile bude početně a morálně na výši, nejen pro zničení ne-islámské moci, ale i pro vybudování nového islámského státu.“

Aby dokázal, že Izetbegovič byl skutečným islámským fundamentalistou, přehrál Miloševič videokazetu, kde Izetbegovič koná přehlídku pochodujícího oddílu arabských mudžáhidů v centrální Bosně.

Kromě obav z islámského fundamentalismu měli Srbové v Bosně ještě důvod k další obavě – vyhlídku na vynechání jejich hlasů při hlasování v parlamentu. Kostic řekl, že rozhodnutí svolat referendum o nezávislosti bylo dosaženo právě za nepřítomnosti bosensko-srbských poslanců.

Kostic svědčil, že nejlepší šance, jak se vyhnout válce v Bosně byl „Cutlierův plán“ Podle tohoto plánu měla Bosna vystoupit z Jugoslávie a stát se samostatným státem tvořeným kantony, podobně jako ve Švýcarsku. Kantony by odpovídaly většinové populaci v oblasti, a Sarajevo by mělo zvláštní status jako hlavní město Bosny. Vůdci všech bosenských frakcí podepsali „Cutlierův plán“. Karadžič ho podepsal za bosenské Srby, Boban za bosenské Chorvaty a Izetbegovič za bosenské Muslimy.

Svědek sdělil, že srbské a jugoslávské vedení plán podporovalo. Řekl, že Slobodan Miloševič plán osobně podpořil, a dodal, že Cutlierův plán kompletně mařil jakékoliv plány na „Velké Srbsko“. Kostic svědčil, že dohoda padla kvůli tomu, že Izetbegovič na žádost amerického velvyslance Warrena Zimmermana svůj podpis stáhl.

Na začátku roku 1992 se Kostic setkal s Izetbegovičem ve Skopje. Na tomto setkání Izetbegovič souhlasil, že JNA (jugoslávská armáda) by měla zůstat v Bosně 5 let. Izetbegovič také připustil, že etnické složení JNA bylo převážně srbské, protože chorvatské, slovinské a muslimské vedení říkalo vlastním lidem, aby neposílali nové brance. Na otázku na chování JNA k Muslimům odpověděl Izetbegovič, že nemá žádné stížnosti. Miloševič prokázal věci, které Izetbegovič řekl, tím, že soudu předvedl přepisy z jednání.

Bohužel, Alija Izetbegovič nedržel slovo. Dva dny po setkání Izetbegovič veřejně obvinil JNA ze spáchání zločinů a „okupace“ Bosny.

Kostic svědčil, že předsednictvo SFRJ nařídilo 4.5.1992 JNA ustoupit z Bosny. Dále řekl, že shodně s rozkazem bylo stažení kompletně dokončeno 19.5.1992.

Bohužel, JNA nebylo umožněno opustit Bosnu v míru. Bosenští Muslimové napadali JNA, zatímco se pokoušela evakuovat z území.

Nejzávažnější případy se staly 3.5.1992, kdy byl oddíl JNA napadnut na ulici Dobrovoljacka v Sarajevu, kdy se pokoušel opustit území, a k dalšímu případu napadení došlo při pokusu JNA opustit Tuzlu.

Kostic vzpomínal, jak vojáci JNA byli masakrováni Muslimy ze zálohy. Podle svědka byly zabity stovky vojáků. Profesor Kostic řekl tribunálu, že bosenští Muslimové popravili raněné vojáky JNA a jiné dali na oheň, aby je zaživa upálili. Zatímco Jugoslávie stáhla vojáky z Bosny, tak Chorvatsko tam své vojáky poslalo. Kostic svědčil, že Chorvatsko mělo na bosenském území během války desetitisíce svých vojáků.

K potvrzení toho četl Miloševič zprávu generálního tajemníka OSN, která doslova říká, že Bělehrad stáhnul své vojáky v květnu 1992, ale Chorvatsko – navzdory veřejným popřením – mělo v Bosně značný počet vojáků.

Kostic svědčil, že Miloševič neměl žádnou kontrolu nad JNA, nebo bosensko-srbskými jednotkami. Obžaloba viní Miloševiče z uskutečňování spojeného zločinného podniku v Bosně, spolu s Veljko Kadijevicem a Blagije Adzicem. Kostic poukázal ale na fakt, že Kadijevic a Adzic odešli do důchodu dávno předtím než vůbec válka v Bosně začala. Svědek se divil bezstarostnosti při tvorbě obvinění. Řečnicky se zeptal: „jak by mohl Miloševič uskutečnit spiknutí skrz důchodce, kteří už neměli žádnou moc?“

Kostic řekl, že všechny kroky, které Miloševič podniknul v souvislosti s Bosnou, byly nasměrovány k nalezení mírového řešení konfliktu.

Následoval výslech svědka paní Hildegard Uertz-Retzlaff, která ho vyslýchala za obžalobu. Kostic svědčil, že nejvyšším velitelem JNA bylo předsednictvo SFRJ (předsednictví Jugoslávie) a nikoliv Slobodan Miloševič. Paní Uertz-Retzlaff se pokoušela Kosticovo svědectví změnit tím, že mu vyhrožovala trestním stíháním. Protože byl Kostic členem předsednictva SFRJ, tak poukázala na to, že by mohl být pohnán k odpovědnosti, pokud by soudní komora rozhodla, že JNA spáchala zločiny.

Kostic říkal, že si není vědom toho, že by JNA spáchala nějaké zločiny, a opět zdůraznil svědectví, že nejvyšším velitelem JNA bylo předsednictvo SFRJ.

Skutečnost, že profesor Kostic vstal a řekl pravdu, i když mu bylo vyhrožováno trestním stíháním, silně svědčí o jeho pevném charakteru. A skutečnost, že se paní Uertz-Retzlaff uchýlila k zastrašování svědka, svědčí zase o charakteru jejím. 23.2. 2006

Překlad a redakce: Jiří Messin K vydání připravil: Svekos

Pro Společenství přátel Srbska, pro vlastenecké organizace vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci Historickou a dokumentační KČP jako svou 168. publikaci. Praha, březen 2006.

Webová stránka: Křesťanskosociální listy wz.cz E-mail:Vydavatel@seznam.cz