Informace, o kterých málo víme

 

X.

(Z internetových materiálů)

          

Antiwar.com: Srbská volba – tlak na vzdání se Kosova roste

Pokračující fraškovité „rozhovory“ mezi Srbskem a vzbouřenými Albánci z Kosova dosáhly  své absurdity, když byli srbský prezident a premiér přivedeni ke stejnému stolu jako „prezident“ a „premiér“ jejich okupované provincie. Dosažení toho, aby „zákonný“ premiér Vojislav Koštunica akceptoval Agima Ceku, obviněného z terorismu a válečných zločinů jako svůj legitimní protějšek, bylo úmyslnou fackou do tváře Bělehradu od hlavního vyjednavače Martti Ahtisaariho.

Editoři proimperiálního časopisu Transitions Online udělali ve svém   setkání dobrý postřeh:  že jednání „porušuje základní zásadu diplomacie: mluvit pouze tehdy, pokud je o čem.“ Albánci už dávno objasnili, že je pro ně jediným přijatelným výsledkem nezávislost. Vláda v Bělehradě řekla, že přijme skoro všechno kromě nezávislosti.

Bělehrad netrvá na zatčení a souzení albánských teroristů obviněných z hrůzných zločinů proti civilistům – Albáncům, stejně jako Srbům, Rómům, Turkům a jiným. Nepožaduje ani plnou a nekvalifikovanou „reintegraci“ Kosova do srbského ústavního pořádku, tedy cestu použitou Chorvatskem Franja Tudjmana v Daytonu při likvidaci poslední srbské enklávy, kterou jeho vojska nezvládla etnicky očistit. Dokonce ani nežádá plné uskutečnění dohody z roku 1999, která obsahovala také budoucí rozmístění  srbské policie a armády na vnějších okrajích Kosova – něco, co se okupanti provincie nikdy neobtěžovali uvést v platnost, společně s jinými vážnými povinnostmi výslovně požadovanými v tomto dokumentu, takovými jako je ochrana životů a vlastnictví ne-Albánců. Koštunica a Tadič pouze požadují po „mezinárodním společenství“, aby se řídilo vlastními zákony a upustilo od  úsilí dobýt si 15 procent srbského území.

Neústupnost ! - Den před začátkem rozhovorů otiskl Washington Post úvodník , obviňující Tadiče a Koštunicu z „hluchoty“ vůči „pevné západní shodě“ ohledně Kosova, a „výhledové vizi“ mírového Balkánu v rámci EU. Podle tohoto  je balkánský mír konečně na dosah, ale je ohrožen zpátečnickými Srby a oblíbenými nepřáteli Washington Postu -  Rusy.

Zatímco Koštunica byl dlouho oblíbeným terčem srbofóbů doma i v zahraničí kvůli obviňování z „pokračování v Miloševičově dědictví“ – i když je nanejvýš váhavým kolaborantem, Post tentokrát nazývá jeho a Tadiče jako vůdce „závislé na jedovatém nacionalismu.“  Všechna ta podlézavost tedy mladému Borisovi (Tadičovi) nepřinesla nic; editoři Postu končí své chvástání doufáním, že poněvadž je Srbsko demokracií, tak „pokud se jejich vůdci nemohou přizpůsobit, jejich lidé si nakonec vyberou lepší vůdce.“ Nebo by měli  spíše ušetřit potíží Post?

Podvolte se, nebo zhyňte - Morton Abramowitz, zakladatel intervencionistické skupiny ICG (International Crisis Group)  a bývalý poradce kosovsko-albánské UCK/KLA, napsal článek v podobném tónu společně s viceprezidentem ICG Markem Schneiderem, který se objevil se 25.června ve Wall Street Journal.

„Srbsko si může vybrat minulost, nebo budoucnost. Nemůže mít oboje, „ říkají Abramowitz a Schneider. „Koštunica přináší pozdní sdělení od Slobodana Miloševiče, že Kosovo musí zůstat podřízenou provincií Srbska. Ale Miloševič je mrtvý, hodiny nejdou přetočit zpět do roku 1999 a Srbsko bude muset přijmout mezinárodní konsensus o konečném stavu Kosova.“

Doposud, a to je docela zřetelné, to byly žvásty ICG. Ale Abramowitz a Schneider se z nějakého nevyzpytatelného důvodu rozhodli „podepřít“ jejich „argument“ odpornými a falešnými tvrzeními, jakoby byly z podobného ranku jako například ZHN v Iráku. Například říkají, že kosovští Albánci (v jazyce jejich přívrženců „Kosovci“)  „se dost přiblížili standardům zadaným Radou bezpečnosti OSN pro jednání o konečném stavu.“ Zástupce OSN, který dal minulý rok k jednáním podněr, učinil pouze jednu křivou zmínku, maskujíc tak naprosté selhání Albánců přiblížit se alespoň jednomu ze standardů požadovaných OSN, když se vyjádřil, že „realizace standardů byla nerovnoměrná/rozdílná.“ („standard implementation has been uneven“)

Abramowitz se Schneiderem se potom vytasili se starou  ICG/albánskou novinářskou kachnou o bělehradském sponzoringu „paralelních institucích“  na severu Kosova, nucení kosovských Srbů bojkotovat albánskou vládu, a dokonce zakládání polovojenských jednotek a tajné policie, v rozporu s rezolucí OSN č.1244. Skutečnost, že tohle všechno jsou ubohé nesmysly, ale skupinu ICG nikdy nezastavila.

Království nebeské - Jeden turecký analytik „napomáhá“ jednání o Kosovu tím, že vyvolává paralelu s „Lazarovou volbou“ („Lazars choice“). Podle tohoto starého srbského eposu byla poslednímu středověkému vládci Srbska nabídnuta prorokem Eliášem volba; pokud zvolí království pozemské, Turci  budou poraženi, ale jeho království nakonec zahyne, stejně jako všechny lidské/pozemské věci. Pokud bude jeho volbou království nebeské, cenou bude oběť jeho vlastního života a jeho rytířů, ale odměnou pro Srby by bylo místo v nebi.

Není pochyb, že legenda vznikla v dlouhých temných letech okupace tureckou říší, kdy přeživší Srbové bojovali, aby zachránili svou identitu a víru a připisovala význam jejich utrpení, které následovalo po porážce v roce 1389. Legenda vysvětluje, proč Srbové nahlížejí na Kosovo jako na své duchovní srdce, svůj Jeruzalém.

Analytik neměl pravdu, přestože je mezi „Lazaros choice“ a možnostmi nabízenými dnes Srbům určitá analogie. Imperiální „nabídka“ případného členství v NATO a EU je rozhodně pozemská: přijměte náš požadavek a bude vám dovoleno sloužit, dostanete o něco více zbytků ze stolu a možná budete i méně biti. Alternativa – odmítnutí síly, která sama sebe prezentuje jako právo, uplatnění víry ve vyšší morálku, než je ta vyjadřovaná bombami a CNN, trvání na nezcizitelném právu na život, svobodu a vlastnictví proti těm, kteří je nelítostně uráží – má mnohem více společného s těmi, kdo mají ve „společenství svatých, vzkříšení mrtvých a život věčný.“                                                                                 Překlad Messin, 3.8. 2006 

 

Londýnská organizace pro práva menšin konstatovala, že jejich postavení v Kosovu je nejhorší v Evropě, Londýn (Reuters)

Pokud jednání o budoucnosti Kosova nepovedou k pevné právní ochraně menšin, mohlo by tam opět dojít k „etnickým čistkám“, varovala v pondělí zpráva vydaná mezinárodní organizací zabývající se právy národnostních menšin Minority Rights Group International (MRGI) se sídlem v Londýně. Podle organizace je současná situace menšin v Kosovu nejhorší v Evropě a hrozí vypuknutím etnických čistek proti Srbům, Bosňákům, Turkům i Romům.

Podle zprávy vydané MRGI je situace menšin „kousek před katastrofou.“ Zpráva kritizuje OSN a „mezinárodní společenství“ za nedostatečnou ochranu práv menšin a viní je z plné odpovědnosti za současnou děsivou situaci. Zpráva říká, že současná jednání o „konečném statusu“ nabízejí naději, ale také největší nebezpečí pro mír. Organizace dále upozorňuje, že Kosovo bude potřebovat novou ústavu, zaručující rovnost všech obyvatel a komunit a právní záruky pro jazyky, náboženství a kultury.

Tyto požadavky – rovnoprávnost národů - mimochodem splňovala i dodržovala původní společná Jugoslávie i pozdější Srbsko. Zpráva MRGI tak jasně ukázala další skutečné výsledky politiky „mezinárodního společenství“ na Balkáně. …

Je to  zásobování heroinem státy EU, v čele s hlavními mafiány, kteří jsou v natoidních médiích představováni jako „premiér“, či „prezident“ Kosova. Je to území, na kterém musí příslušníky menšin provázet ozbrojení vojáci na nákup, či na hřbitov. Je to území, kde v případě kosovsko-albánského masového  proti menšinám (březen 2004), zachraňují zahraniční vojáci v lepším případě pouze holé životy Srbů a dalších, zatímco jejich domy a kostely  šíleným davem zapálené shoří na popel a potom se ještě hlasatelka naší hlavní zpravodajské relace ČT zeptá ptá, kdo vlastně konflikty vyvolává. Je to území, kde se beztrestně  kalašnikovem střílí do dětí, koupajících se v řece, aniž by se média obtěžovala toho povšimnout. Je to území, jehož nynější existence přesně odhaluje skutečnou mravní hodnotu a zájmy „mezinárodního společenství“ i NATO, které pod vedením USA v roce 1999 na základě vylhaných důvodů („genocida“ v Kosovu) bombardovalo suverénní stát Jugoslávie.- Messin, 8.6. 2006

 

Michael Boldin: Vedlejší škoda je ve skutečnosti vraždou

Výraz „vedlejší škoda“ není ničím jiným než eufemismem pro státem podporovanou hromadnou vraždu. Tímto termínem se označují lidé zabití při akcích, kteří „nebyli úmyslným terčem.“ Ve skutečnosti jde o čirou propagandu. Vždy bylo nutné  a morální chránit lidi proti agresorům. Ale na druhé straně nebylo nikdy morální ani vůbec kdy nutné bombardovat města plná nevinných lidí.

Zřídka vidíme tváře, nebo známe identity těchto bytostí, jejichž stav/status je redukován na vedlejší škodu. Je to šedá zóna, kde se oběť stává méně než člověkem. Stojí za pozornost, že během vietnamské války používali Henry Kissinger a Robert Mcnamara termín „integers“ („celá čísla/celky“). Tento termín sloužil k popisování počtu civilních úmrtí a upřednostňovali ho při zveřejňování, aby zamlžili skutečnost, že šlo o lidské bytosti. Tak úžasná je síla „doublespeaku.“

Civilisté zabití v souvislosti s tím, co dominantní/vládnoucí  moc předkládá jako „pokrok“ jsou nazýváni vedlejší škodou, zatímco ti zabití úmyslně jsou oběti „terorismu.“ Jenomže bohužel až příliš často je skutečně těžké rozpoznat rozdíl mezi těmito dvěma věcmi. Vlády pravidelně činí jedno a nazývají to jinak, ale konečným výsledkem je stále to samé; mrtví civilisté. Takže, bez ohledu na to, jak to nazvete (válka proti terorismu, rozšiřování demokracie, změna režimu, obrana naší svobody) jakmile je civilní obyvatelstvo zachyceno válkou, není to ničím více než terorismem a vraždou, i když jsou oběti později nazvány vedlejší škodou?

Když se nad tím zamyslíme, tak pravděpodobně neexistuje žádný termín, který by byl více odporný a nemorální, než je ten, který vyřazuje/zahazuje význam života ostatních lidí tím, že je označuje za pouhou vedlejší škodu; obzvláště když jejich smrt nastane v souvislosti se získáním nějakého vojenského, či politického cíle. Jako vedlejší škoda tito lidé snáší stejný konec, jako tuk, který je vyřazen řezníkem.

Je bohužel důležité poznamenat, že ti, kdo používají termín „vedlejší škoda“, ho zdá se strategicky používají na cizince; takové jako jsou Iráčané, či Afghánci. Dokonce i když je dvoutunová a laserem naváděná bomba shozena na malou vesnici, tvrdí se, že hromadná úmrtí byla „náhodná“ a „tragická“, že se jim dalo předejít, pokud by se jen teroristé přestali bránit, nebo jak to nazývají někteří z nás, vzorovat/klást odpor. Takže, raději než s těmito lidmi zacházet jako s obětí zlých akcí, jsou jednoduše odepsáni jako vedlejší škoda, tj. drť/úlomky („rubble“)

Žádný morální člověk by se ani ve snu nezmiňoval o policistovi zabitém při pokusu zachraňovat lidi ve světovém obchodním centru (WTC) jako o vedlejší škodě, ačkoliv byl také „náhodnou“ obětí, a nikoli přímým terčem útoku. Všichni můžeme uznat fakt, že policista byl fyzickou osobou, a ne nějakou nešťastnou statistikou. Tato osoba se stala obětí ohavného činu násilí, který způsobil její smrt. Podobně jsou i nevinné oběti akcí naší vlády ve „válce proti terorismu“ více než statistikou. Jsou to také oběti odporných násilných činů.

Zastánci amerických vojáků zabíjejících lidi v Iráku by nás rádi přesvědčili o tom, že jejich zabíjení je omluvitelné, protože k nim dochází v „sebeobraně.“ Děsivou skutečností je to, že většina zabití v této i jiných válkách je jednoduchou vraždou maskovanou  za sebeobranu. Jinak bychom museli přijmout za morálně platný následující myšlenkový postup: Ti Iráčané se pokoušeli zabít MĚ, tak jsem musel zabít JE. Jak říkali mí vůdci, měli by mě vítat jako osvoboditele a nechat mě zabezpečit pro ně jejich zemi. Jsem tu, abych těmto chudým lidem pomohl, a všechno co dělají je to, že na mě střílí!

Zkuste si tento argument sebeobrany zjednodušit. Američtí vojáci se účastní invaze do Iráku, který je zemí vzdálenou tisíce mil od jejich domova, která nikdy nenapadla Ameriku. Vojáci mají nabité zbraně s prstem na spoušti. Zatímco jsou tam iráčtí občané, kteří namítají, že jejich země byla napadena cizí armádou. Pohybují se s vlastními nabitými zbraněmi a míří jimi na americké vojáky činící nájezdy. Američtí vojáci potom střílejí a zabíjejí „cizince“ v jejich vlastní rodné zemi. Podle amerických politiků a vojenských velitelů taková zabíjení nejsou vraždou; jsou sebeobranou. Tito „povstalci“ by se měli správně vzdát a mírumilovně složit zbraně.

S tímto způsobem myšlení potom předpokládám, že pokud bude stát v cestě osoba s nabitou zbraní a mířící na vás, tak jste oprávněni ji zabít, pokud máte u sebe zbraň. Oni, a nikoliv vy, by podle hesla vedlejší škoda, měli jediní používat sebeobranu! Oh, mohli byste říci, že zloděj nepovoleně vstoupil na cizí pozemek, správně? Američtí vojáci dělají to samé, nejsou jimi? Slyšeli jsme, že se tomu říká změna režimu, šíření demokracie, boj proti terorismu a tak dále. Ale jak jinak to nazvat nedovolený přístup na cizí území? Není to nic více než invaze, která je nedovoleným vstupem na sud prachu.

Když stát shodí bomby na jinou zemi a způsobí nevyhnutelnou smrt nevinných, nemůže být zproštěn odpovědnosti jen proto, že je nechtěl zabít. Nemůže být nikdy sám nevinný, jakkoliv to ospravedlňuje. Nemůže být nikdy nic jiného než plně odpovědný za každou a kteroukoliv smrt, kterou způsobí. Muži, ženy a děti zredukovaní na statistiku nikdy neodstraní celkovou vinu agresorského státu.

Vrazi vycházejí ze zřejmého předpokladu, že naše cíle a naše životy jsou důležitější, než životy nějakých cizinců, a proto, abychom dosáhli těchto cílů, máme právo vraždit je bez následků. Protože „vítěz“ není nikdy trestán, musí mít pravdu… správně? Ale jaký by toto mohl být druh spravedlnosti? Je to základní právo, zákonné právo, morální právo? Ve skutečnosti to není nic z toho; je to jednoduše právo nadřazené síly/moci. Je to ten samý druh práva, který byl vykonáván tyrany během historie; dávající jim ospravedlnění vraždit miliony za účelem dosažení „většího dobra.“

Tak se tito nešťastní lidé, vedlejší škody války, byli nuceni stát mučedníky kvůli nekontrolované síle, která způsobila jejich smrt. Byli vyřazeni/odhozeni z důvodu vyššího zájmu; nezaloženém na jejich vlastní víře, ale na té naší. V této věci by mělo být zcela evidentní, že někdo, kdo prohlašuje, že věří ve svobodu a rovnoprávnost, by nikdy nemohl použít frázi „vedlejší škoda“ bez toho, aniž by byl naprostý pokrytec. Taková arogance nemůže pokračovat navždy. Vražda nevinných lidí je vraždou, tečka. Ano, je pravda, že ve válce umírají nevinní lidé. Ano, nevinní lidé vždycky umírají, když jsou bombardována jejich města a jsou napadeny jejich domovy. Toto všechno jsou důvody, proč je zapotřebí se pevně postavit proti každé útočné válce , kterou se zabývá naše vláda!

Nakonec je jedno, jak to nazvete. Půl milionu iráckých dětí, které zemřely v důsledku sankcí se nestará, jak to pojmenujete. Ony a jejich krajané, kteří umírají dnes, se nestarají o dvojí řeč („doublespeak“) používanou takzvanými vědci/vzdělanci, stranickými loajalisty, podporovateli války, nebo nějakými jinými zastánci našich brutálních válek – jsou totiž mrtví.                                       Překlad Messin, 10.8. 2006  

Aaron Glantz:  Dva měsíce po Zarkávím

Uplynuly dva měsíce od doby, kde George Bush oznámil zabití Abú Músa Zarkávího. Bushova administrativa tvrdila, že Zarkáví byl mozkem – duchovním otcem a vůdcem Al-Kaidy v Iráku, mužem organizujícím útoky na nevinné civilisty, americké vojáky a iráckou policii i armádu. Jenomže dva měsíce po jeho smrti se zabíjení a násilí v Američany okupovaném Iráku naopak pouze rozrůstá a navyšuje do hrůzných rozměrů.„V tomto okamžiku je život v Iráku peklem,“ vysvětluje Houzan Mahmoud z organizace  Womens Freedom in Iraq. …

 „Představte si,“ říká Mahmoud, „žijete v okupované zemi s přítomností islámských milic, gangsterů, teroristů, kteří brání ženám vyjít na ulici, unášejí děti, unášejí lidi kvůli výkupnému. Nikdo v Iráku neví, jestli bude v následujících třech minutách ještě naživu.“ Hamit Dardagan, výzkumník ze skupiny IraqBodyCount.com, říká, že zabití Zarkávího nemělo naprosto žádný vliv na rozsah a povahu násilí.

„Jestliže někdo odpálí na tržišti bombu, tak i když zpráva říká „udělali to povstalci“, je jasné, že nikdo nemá ponětí o tom, co se tam ve skutečnosti stalo,“ říká Hamit. „Tento způsob smrti narostl během roku 2005 a ještě více narůstá nyní.“Dva američtí vojáci zahynuli minulou středu poté, co během průzkumné mise havarovala helikoptéra Black Hawk se šesti muži na palubě. Od začátku války už zemřelo bezmála 2.600 amerických vojáků. Uprostřed vzrůstajícího násilí požadovala skupina 50 iráckých novinářů po americké armádě ukončení obtěžování reportérů. Zpravodajové, kteří byli umístěni v Kirkúku říkali, že jim armáda bránila fotografovat scény útoků a obracela své zbraně na novináře, když přišli na místo. „Dochází ke zhoršování situace a následkem toho stoupá vztek a tlak bezpečnostních složek proti novinářům,“ řekl televizi Al-Jazeera Saman Fakhri, reportér irácké družicové stanice al-Alam. „Útočí na nás ze všech stran: irácká policie, irácká armáda, pohotovostní oddíly, koaliční síly a politické strany nás vystavují fyzickému a slovnímu týrání.“ Reportéři říkají, že toto začalo po Zarkávího smrti. Takovýto vývoj je možná důvodem, proč Bushova administrativa neudělala nic pro připomenutí výročí dvou měsíců od zabití Abú Musá Zarkávího.                                Překlad Messin, 15.8.2006  

 

Craig Murray:  Odhalené spiknutí teroristů – o co skutečně jde?

Velmi pozorně jsem přečetl všechny nedělní noviny, snažíc se analyzovat pravdu z té spousty stránek detailně popisujících takzvané bombové spiknutí. Na rozdíl od velkého houfu takzvaných bezpečnostních expertů dělajících mediální analýzy mám výhodu znalostí obrovského množství bezpečnostních analýz, nehledě na skutečnost, že jsem byl sám uvnitř překrucovacího stroje. Takže si myslím, že skutečný příběh je následující.

Nikdo z údajných teroristů nezhotovil bombu. Žádný nezakoupil letenku. Mnozí dokonce neměli ani pas, což by při výkonnosti britské pasové agentury znamenalo, že by nemohli být bombovými atentátníky ještě poměrně dlouhou dobu.

Při absenci bomb a letenek, a v mnoha případech i pasů, by šlo skutečně dost těžko přesvědčit soudní porotu nad veškerou pochybnost, že jednotlivci zamýšleli stát se sebevražednými atentátníky, jakkoliv se o tom mohli nedomyšleně a zbrkle zmiňovat na internetových diskusích. Navíc, mnoho z těchto muslimů bylo sledováno více než rok – stejně jako tisíce dalších jiných britských muslimů.  A nejen muslimů. Jako já. Nic z tohoto sledování neindikovalo potřebu předčasného zatčení. Potom výslech v Pákistánu odhalil podrobnosti tohoto úžasného spiknutí, vybouchnutí více letadel – na které se nějakým zvláštním způsobem nepřišlo při rok trvajícím  sledování v Británii.  Samozřejmě, vyšetřovatelé pákistánského diktátora mají své způsoby, jak donutit lidi zpívat jako kanárci. V Uzbekistánu jsem byl svědkem, jak touto cestou můžete dostat nejneobvyklejší informaci. Problémem je to, že vždy inklinují říci vyšetřovatelům všechno co potřebují, i více, v zoufalém úsilí zabránit, či zastavit mučení. To, co jim neříkají, je skutečnost.

Džentlmen, který byl v Pákistánu „vyslechnut“ uprchnul z Velké Británie poté, co byl předvolán k výslechu v souvislosti s vraždou svého strýce před několika lety. Toto by mohla být příležitost, jak zpochybnit jeho důvěryhodnost. Mohly by tu být také ještě jiné zájmy než jen politické. Mnoho se udělalo z peněžních převodů, které šly zadrženým na účty mimo formální ekonomiku. Ve skutečnosti nejde o nijak neobvyklý jev vyskytující se v britské muslimské komunitě, ale pokud je tato aktivita zločinná, je tu mnoho možností, které nesouvisí s terorismem.

Potom tu máme neobvyklou otázku víkendového rozhovoru Bushe a Blaira. Proč? Myslím, že odpověď je prostá. Oba v zoufalých domácích politických potížích toužili po „dalším 11. září.“ Bezpečnostní služby Pákistánu, jakkoliv ulejvácké, jim poskytly nové 11. září, které mohli prodat médiím. Média ho hromadně nakoupila i se všemi nakupenými nesmysly.

Potom zde máme strašlivou politickou propagandu Johna Reida, britského ministra vnitra, který udělal prohlášení, ve kterém nás všechny varoval před strašlivým zlem, které nás ohrožuje a ve kterém si stěžoval, že „někteří lidé nechtějí“ opustit potřebu našich tradičních svobod. Potom podle vlastního propagandistického stroje pokračoval v udržování neustálé pozornosti na zadržené. Není potřeba jasnějšího důkazu, že naše policie je nyní pouze politickým nástrojem. Jako u všech nejohavnějších režimů, bušení na dveře přišlo ve 2.30 v noci. Zatčení zahrnují i matku s šest týdnů starým dítětem.

Nikdy nebudeme vědět, jestli někteří ze zatčených mohli vyrobit bombu, nebo koupit letenku. Většina z nich neodpovídá „samotářskému“ profilu, který byste čekali – malé procento sebevražedných atentátníků mají šťastná manželství a malé děti. Když byli dlouhodobě sledováni, jistě byli na bezpečnostních seznamech na letištích a mohli tak být jen malým nebezpečím nechávat je pokračovat ve vývoji – podobně jsme mohli skoncovat s IRA. Celkem ze všeho z toho si jsem jistý jednou věcí – načasování je hluboce politické. Je tu více propagandy než spiknutí. Více než 1.000 britských muslimů bylo už zatčeno na základě protiteroristické legislativy, ale jenom 12 procent bylo z něčeho obviněno. Je to prostě šikana muslimů hrůzného stupně. Z těch bylo 80 procent propuštěno. Většina z těch dvou procent, které byly odsouzeny – nebyla odsouzena za něco, co nějak souviselo s terorismem, ale za různé drobné přestupky, které byly policií vyloveny z trosek životů, které zničila.

Buďte skeptičtí. Buďte velmi, velmi skeptičtí. (Autor Craig Murray je bývalým britským velvyslancem v Uzbekistánu, odkud byl odvolán za nehodící se kritiku mučení, které tam praktikuje prezident Islam Karimov. Ten byl totiž v té době významným spojencem USA při válce proti terorismu.)  

 Překlad Messin, 18.8. 2006 

 

BBC News: Při albánském útoku granátem na srbskou kavárnu v Kosovské Mitrovici bylo zraněno nejméně devět lidí

Při sobotním útoku granátem na srbskou kavárnu v etnicky rozděleném kosovském městě Kosovska Mitrovica bylo zraněno nejméně devět lidí. Mezi zraněnými je kromě Srbů i britský příslušník policie OSN a jedna občanka Nizozemí. Kavárna se nachází poblíže řeky Ibar, která rozděluje město na srbskou severní a albánskou jižní část. Stovky Srbů se následně shromáždily a vyrazily k mostu přes řeku směrem k albánským čtvrtím, kde byl jejich protestní pochod přehrazen mezinárodními jednotkami.   

Zaměstnanci nemocnice sdělili, že dva ze zraněných jsou ve vážném stavu. Britský policista OSN je prý zraněn jen lehce.

„Policie zadržela podezřelého z útoku“ sdělil mluvčí kosovské policie zpravodaji AFP v kosovské metropoli Prištině. Odmítl však uvést národnost zadrženého.

Nicméně zdroj zevnitř správy OSN řekl agentuře AFP, že se jedná o  kosovského Albánce ve věku 16 let. Také zpravodaji Reuters řekly policejní zdroje, že se jde o dospívajícího etnického Albánce.                                                    Messin, 27.8.2006 

 

Jürgen Elsässer: „CIA verbovala a cvičila džihádisty“ – Usáma jako spojenec NATO, aneb bez války v Bosně by nebyly velké útoky v New Yorku, Madridu a Londýně

Švýcarská novinářka Silvia Cattori hovořila s německým autorem Jürgenem Elsässerem. Německý žurnalista Jürgen Elsässer ve své poslední knize „Jak džihád přišel do Evropy“ rozplétá a odhaluje nit džihádu. Muslimští bojovníci naverbovaní CIA proti sovětům v Afghánistánu byli postupně použiti v Jugoslávii a Čečně, stále podporovaní CIA, ale někdy možná mimo její kontrolu. Na základě různorodých zdrojů, hlavně jugoslávských, holandských a německých, Elsässer rekonstruoval rozvoj Usámy bin Ládina a jeho zástupců na straně NATO v Bosně a Hercegovině.

Silvia Cattori: Vaše pátrání/vyšetřování ohledně akcí tajných služeb přináší děsivou zprávu. Objevujeme, že Spojené státy investovaly od 80. let miliardy dolarů do financování kriminálních aktivit, a že jsou prostřednictvím CIA přímo zapleteny do útoků přisuzovaných muslimům. Co přináší vaše kniha?

Jürgen Elsässer: Moje kniha je jedinou prací, která stanovila vazbu/pouto mezi válkami na Balkáně během 90.let a útoky z 11.září 2001. Bez verbování těchto džihádistů americkými a britskými tajnými službami by nikdy nedošlo k velkým teroristickým útokům v New Yorku, Londýně a Madridu. Přináším nové světlo do manipulací zpravodajských služeb. I jiné knihy si všimly přítomnosti Usámy bin Ládina na Balkáně, ale jejich autoři představovali muslimské bojovníky na Balkáně jako nepřátele Západu. Informace, které jsem získal z nejrůznějších zdrojů demonstrují, že tito džihádisté jsou loutkami v rukou Západu a nejsou, jak někdo předstírá, jeho nepřátelé.

Silvia Cattori: V případě války na Balkáně jsou ve vaší knize jasně ukázány manipulace různých států. Spojené státy podporovaly Usámu bin Ládina jehož práce byla vytvářet mudžahedíny.  Jak někdo může pokračovat v ignoraci těchto pokusů, jež děsí veřejnost k čemuž by vůbec nemuselo docházet, pokud by tito teroristé nebyli řízeni a financováni západními zpravodajskými službami?

Jürgen Elsässer: Ano, opravdu, to je výsledek faktů, který člověk může pozorovat. Ale člověk nemůže říci, že západní zásahy v bývalé Jugoslávii měly za cíl připravit útoky z 11.září 2001. Přesněji: tyto útoky jsou důsledkem západní politiky v 90.letech, protože NATO dovedlo/umístilo džihádisty na Balkán a spolupracovalo s nimi. Muslimští bojovníci, označení za osoby zodpovědné za 11.září byli součástí této sítě.

Silvia Cattori: Proč byl podle vás zájem Spojených států a Německa postavit lidi z Balkánu proti sobě?

Jürgen Elsässer: Západ měl společný zájem zničit Jugoslávii, rozkouskovat ji, protože po zániku sovětského bloku se tam mohl vytvořit model, který by byl kombinací kapitalistických a socialistických prvků. Jenomže Západ chtěl vnutit neoliberální ekonomický model všem zemím.

Silvia Cattori: Není sama Evropa zapletena do války manipulované neokonzervativci?

Jürgen Elsässer: To je těžké říci. Věřím, že politika Spojených států v 90.letech byla inspirovaná jejich vítězstvím proti sovětům v Afghánistánu. Stejný model chtěli použít i na Balkáně. Kdyby se během těch let ekonomika Spojených států nedostala do deprese, možná by si někteří realističtější politici, takoví jako Kissinger, mohli udržet kontrolu nad americkou politikou. Myslím si, že časová shoda okolností mezi ekonomickou krizí a nejútočnější neokonzervativní školou určila, co se stalo.

Silvia Cattori: Domníváte se, že vůdci jako například Blair, jakmile už se jednou zapojili do projektu neokonzervativců, se stali do jisté míry rukojmími?

Jürgen Elsässer: Neznám moc dobře pozici Blaira. Snadnější je to vidět ve Spojených státech. Člověk může vidět, jak je Bush rukojmím těch kolem něho. A protože není moc inteligentní, není schopný činit rozhodnutí a musí se řídit myšlenkami svého okolí. Je jasné, že jeho otec byl v roce 2003 proti útoku na Irák.

Silvia Cattori: Nebyla první irácká válka částí plánu spuštění dalších pozdějších válek?

Jürgen Elsässer: Ne, neexistuje spojení s tehdejší válkou v Iráku v roce 1991. Byly dvě fáze. Až do konce Clintonova období byla politika Spojených států imperialistická, ale zároveň pragmatická. Vyhnali sověty z Afghánistánu. Porazili v roce 1991 Irák. Jakmile byl Kuvajt volný, válka se zastavila. Pak napadli Bosnu a Jugoslávii; ale to nastalo postupně. Všechno se to vymklo kontrole po 11.září.

Silvia Cattori: Neokonzervativci s ničím takovým nepočítali?

Jürgen Elsässer: Neokonzervativci seskupení kolem Richarda Perleho napsali rok před 11.zářím dokument uvádějící, že Amerika potřebuje katalyzující událost podobnou Pearl Harboru. Touto katalyzující událostí bylo 11.září. Věřím, že lidé kolem Pearla si přáli útoky 11.září.

Silvia Cattori: Jaký byl záměr, který sledovaly Spojené státy při útoku na Srbsko? Bylo to pouze tak, jak je psáno ve vaší knize, že USA se samo-instalovaly do strategického regionu umístěného na tranzitní trase ropy a plynu z centrální Asie? Nebo měla aliance Spojených států s muslimskými bojovníky řízenými Izetbegovičem druhý cíl: vytvořit muslimský extremismus ve dveřích Evropy, aby jej bylo možno využít v následných teroristických manipulacích? A pokud ano, k jakému cíli?

Jürgen Elsässer: Spojené státy chtěly, stejně jako to udělalo Rakousko na konci 19.století v Bosně, vytvořit „evropský“ islám k oslabení islámských států na Středním východě, tehdy Osmanské říše, dnes Iránu a arabských zemí. Neokonzervativci měli potom jiné plány: vybudovat utajenou síť „fundamentalistických“ loutek, které by dělaly špinavou práci proti „staré“ Evropě.

Silvia Cattori: Výsledek – strašná občanská válka. Jak se mohla Evropa účastnit zničení Jugoslávie, která se objevila jako příklad dokonale úspěšného divokého manželství mezi etnickými skupinami? Tím, že učinila ze Srbů viníky, nezničila Evropa zemi, která byla jedním z hlavních výtvorů poválečné éry? Kde vzala Evropa oprávnění pro svůj zásah?

Jürgen Elsässer: Nejprve, na začátku 90.let vedlo útok Německo založený na principu sebeurčení etnických skupin: jinými slovy, Hitlerově staré lsti použité proti Československu a Polsku v letech 1938/39. Potom štafetu převzaly Spojené státy s velebením „lidských práv“, jednalo se o jasný podvod.

Silvia Cattori: Ve vašem pátrání není nikde zmínka o Izraeli. Nezmenšil jste význam pro-izraelských neokonzervativců uvnitř Pentagonu, kteří slouží zájmům Izraele více než těm americkým?

Jürgen Elsässer: Existují Izraelci, kteří spolupracovali s neokonzervativci, to je fakt. Ale nejsem si jistý rolí, jakou Izrael hraje v této záležitosti. Sharon byl proti podpoře NATO Albáncům z Kosova. A v roce 1998 projevil obavy nad úmyslem NATO podporovat a etablovat proislámské elementy na Balkáně. Věřím také, že nebyl příznivcem války, která následovala za rok (1999).

Silvia Cattori: Nevidíte žádnou souvislost mezi izraelskými tajnými službami a atentáty 11.září 2001?

Jürgen Elsässer: Jsou tam vazby, ale jejich povahu jsem neanalyzoval. Těsně po 11.září bylo například ve Spojených státech zatčeno množství izraelských agentů. Byli přítomni na místech, kde byly připravovány útoky. Existují analytici tvrdící, že toto je důkaz přímého zapletení Izraele do útoků. Ale mohlo to také znamenat něco jiného. Mohlo to být také tak, že tito agenti pouze sledovali to, co se stalo, a věděli, že americké výzvědné služby tyto „teroristy“ podporovaly v přípravě těchto útoků, ale že si svoje poznatky schovali pro pozdější využití ve vhodném momentě a byli schopní je použít při vydírání, když ten moment přišel: „pokud nezvýšíte vaši podporu Izraeli, tak předáme tyto informace médiím.“ Existuje dokonce třetí možnost. Že se tito izraelští špioni pokoušeli před útoky neúspěšně varovat. V tomto okamžiku víme pouze to, že tam tito představitelé byli, a že byli zatčeni. Doplňující vyšetřování jsou nutná.

Silvia Cattori: Dávají nám tyto vazby důkaz, že útoky 11.září 2001 byly součástí plánu koncipovaného dlouho předtím?

Jürgen Elsässer: Nejsem si jistý, že plán byl stanoven před delším časem. Mohlo to být tak, že lidé jako Richard Perle hodně improvizují a používají kriminální elementy, které vkládají na místo, ale nemají nad nimi stálou kontrolu. Stejně jako u vraždy Kennedyho je jasné, že byla zapletena CIA, ale člověk neví, jestli to bylo plánováno shora od Langleye (ředitelství CIA), nebo to bylo koncipováno mezi většinou násilných kubánských exulantů pracujících pro CIA,  které vedení CIA samo tolerovalo.

Silvia Cattori: Pokud by byly zítra osoby kolem Perleho odstraněny, zastavilo by to proti-muslimskou válečnou strategii Spojených států a manipulace, které jí ospravedlňují?

Jürgen Elsässer: Zastaví se to, až prohrají válku.

Silvia Cattori: Neprohráli válku v Iráku?

Jürgen Elsässer: Válka bude ztracena pouze když opustí zemi, jako ve Vietnamu.

Silvia Cattori: Ti muslimové, jako byl Muhammad Atta byli před svým naverbováním CIA obyčejnými občany, jak tedy mohli být dovedeni k takovým hrozným akcím bez vědomí toho, že jsou manipulováni agenty tajných služeb protivníka?

Jürgen Elsässer: Existují  mladí lidé, kteří se mohou změnit ve fanatiky a dají se velmi lehce zmanipulovat zpravodajskými službami. Vysoce postavené osoby nevěd,í co se stane ani nevědí, kdo je najal.

Silvia Cattori: Například bin Ládin věděl, že slouží zájmům Spojených států?

Jürgen Elsässer: Nezkoumal jsem jeho případ. Zkoumal jsem případ Al Zawahiriho, bin Ládinovy pravé ruky, který byl šéfem operací na Balkáně. Na začátku 90.let cestoval po celých Spojených státech ve společnosti zvláštního agenta amerického velení a sbíral finance na džihád; tenhle muž věděl, že se účastní sběru peněz na aktivitu, která byla podporována Spojenými státy.

(Messin: Zde pokládám za nutné připomenout svědectví britské novinářky Evy Prentice, která svědčila 3.února 2006 v tehdy ještě v probíhajícím procesu se Slobodanem Miloševičem v Haagu. Tato dlouholetá dopisovatelka deníků The Guardian a London Times byla za svůj život nejméně 40x v Jugoslávii a jako jeden z nemnoha novinářů se pohybovala po Kosovu během bombardování, kde také málem zemřela při zásahu jejich vozidla letounem NATO. Prentice, která je navíc dcerou   člena britské Sněmovny lordů u soudu řekla, že v roce 1994 za přítomnosti ještě jednoho novináře z německého týdeníku Der Spiegel osobně viděla Usámu Bin Ládina, jak je uváděn do kanceláře muslimského prezidenta Izetbegoviče v bosenském Sarajevu. Následně haagští soudci v panice svědectví novinářky ihned přerušili a označili za „nepodstatné.“ Více o tom jsem informoval podrobně česky zde: http://sweb.cz/messin/prentice.htm Za měsíc už byl nelezen Miloševič ve své cele mrtvý..)

Silvia Cattori: Všechno tohle je velmi znepokojující. Přinášíte důkaz, že útoky, které nastaly od roku 1996 (útoky v pařížském metru), by nebyly nikdy možné bez války na Balkáně. Dáváte vinu za tyto útoky s tisíci obětí západním zpravodajským službám. Bylo tedy veřejné mínění  na Západě oklamáno vládami, které se angažovaly v teroristických akcích? 

Jürgen Elsässer: Teroristická síť, kterou vytvořily americké a britské tajné služby během války v Bosně a později v Kosovu poskytla zásobárnu bojovníků, kteří jak jsme později zjistili, byli zapleteni do útoků v New Yorku, Madridu a Londýně.

Silvia Cattori: Jak se to konkrétně stalo?

Jürgen Elsässer: Když skončila válka v Afghánistánu, tak Usáma bin Ládin tyto bojovníky džihádu naverboval. Byla to jeho práce. Byl to on, který je cvičil, částečně s podporou CIA a umístil je do Bosny. Američané tolerovali spojení mezi muslimským prezidentem Izetbegovičem a bin Ládinem. O dva roky později v roce 1994 začali Američané posílat zbraně v tajné spolupráci s Íránem. Po smlouvě z Daytonu, v listopadu 1995, CIA a Pentagon naverbovali nejlepší z džihádistů, kteří bojovali v Bosně.

Silvia Cattori: Jak dojde k tomu, že se tito muslimové dostali rukou služeb, které sloužily opačným zájmům, než byly ty jejich?

Jürgen Elsässer: Analyzoval jsem svědectví některých džihádistů vyslýchaných německými soudci. Ti říkali, že po smlouvě s Daytonu museli všichni zahraniční bojovníci opustit zemi (Bosnu) a že už neměli peníze, ani kam jít. Ti, co zůstali a měli bosenské pasy na tom byli podobně, byli bez práce a bez peněz. V den, když k nim přicházeli verbíři a klepali na jejich dveře a chystali se jim zaplatit 3.000 dolarů měsíčně za službu v bosenské armádě, tak nevěděli, že byli rekrutováni a placeni tajnými posly/emisary CIA pro službu Spojeným státům.

Silvia Cattori: Ani poté, co byli například vysláni udělat útoky v Londýně v červenci 2005 si tito lidé neuvědomili, že byli v rukou agentů západních tajných služeb, kteří s nimi manipulovali?     

Jürgen Elsässer: Není jasné, zda se útoků skutečně dopustili ti mladí muslimové z londýnského předměstí, jak prohlašuje policie. Existují jiné indikace, že bomby byly umístěny pod vlaky metra zespodu. Je možné, že bomby byly pod vlak umístěny, aniž by o tom tito mladí lidé věděli. V tom případě není jisté, zda se mladí muslimové obvinění vyšetřovateli, o tento čin pokusili.

Silvia Cattori: Lze jen těžko pochopit co tímto počínáním západní státy sledují. Proč zapojují své tajné služby do manipulací se zločinci?

Jürgen Elsässer: To není snadné říci. Vzpomínáte na zavraždění Kennedyho? Kdo to udělal? Je jisté, že lidé od CIA podporovali druhého zabijáka, je jisté, že Oswald byl zavražděn mužem, který měl nařízení CIA. Není ale jasné, jestli tito muži rekrutovaní CIA jednali na příkaz Johnsona, či Dullese, nebo byli ve spojení na prostředí kubánských emigrantů, jejichž finanční prostředky byly propojeny s mafií. Nevěřím tomu, že Bush a Blair jsou šéfové. Nevěřím v teorii velkého spiknutí. Věřím tomu, že tajné služby najímají muže, aby dělali špinavou práci; tito agenti jednají, jak oni chtějí. Možná víte, že 11.září 2001 se někdo pokusil zabít Bushe. Co to znamená? To lze těžko vysvětlit.

Silvia Cattori: Myslíte si, že například sám Bush je rukojmím lidí, kteří uvnitř Pentagonu formují stát ve státě, který uniká kontrole/příkazům  americké armády?

Máte na mysli osoby pod přímým vlivem lidí jako Richard Perle, Paul Wolfowitz a Douglas Feith? Myslíte si, že to jsou oni, kdo po válce na Balkáně byli skutečnými podporovateli těchto útoků a že tyto útoky spolu souvisí, že existuje spojení mezi Madridem a Londýnem? Znamená to, že Američané jsou ochotni se spojit s ďáblem, aby pod záminkou anti-muslimské a anti-arabské války proti terorismu zaseli všude po světě chaos? Vytvořený terorismus?

Jürgen Elsässer: Ano, existuje duplicitní vláda, která je mimo Bushovu kontrolu. Jsou to neokonzervativci, takoví jako Cheney, Rumsfeld, Wolfowitz, Perle, lidé svázaní s ropou a vojenským průmyslem. Globální chaos je v zájmu vojenského průmyslu: když je všude na světě chaos, můžete prodávat zbraně a ropu za vyšší cenu.

Silvia Cattori: Youssef Asckar, ke kterému máte důvěru,  popsal tento stát ve státě velmi dobře. Není spíše Izrael zemí, která se zabývá touto strategií chaosu a proto manipuluje teroristické útoky? Nenutí nás propaganda proizraelské lobby věřit, že Izrael je ohrožován arabskými fanatiky?

Jürgen Elsässer: Není jisté, zda tato strategie může sloužit zájmům Izraele, protože pokud věci budou pokračovat touto cestou, celý Střední východ bude v plamenech, včetně Izraele. Použili stejný způsob jako při válce v Bosně. Za účelem démonizace Srbů vymyslela západní média příběhy o koncentračních táborech a udělala fotomontáže, které měly přirovnat Srby k nacistům. Tato propaganda chtěla získat veřejné mínění proti Srbsku, ale co se týče Spojených států, nebyla to práce židovské lobby, ale křesťanských a ateistických stratégů. Tito stratégové hráli na „židovskou“ kartu. To je má teze. Stejné je to nyní s propagandou okolo Iránu; stratégové hrají na „židovskou“ kartu, která působí na lidi, kteří mají více morálky než inteligence.

Silvia Cattori: Nedávné manipulace částečně potvrzují vaší tezi: ve stejný okamžik, kdy chtěly Spojené státy souhlas RB OSN proti Iránu, psaly kanadské noviny, že Irán chtěl donutit arabské Židy nosit ekvivalent žluté hvězdy. Ale já poukazuji na tyto otevřeně proizraelské osobnosti, protože například ve Francii hrají důležitou úlohu při tvoření veřejného mínění, neboť zaujímají strategická místa v médiích a tato komunita podporuje politiku Izraele a Spojených států. Vzpomeňte na aktivní podporu muslimskému prezidentu Izetbegovičovi v Bosně dodanou Bernardem-Henri Lévy a Bernardem Kouchnerem. Jakmile bylo Srbsko na kolenou, okamžitě otočili svou propagandu proti Arabům a muslimům; tentokrát to mělo zmobilizovat veřejné mínění ve prospěch „války civilizací.“ Když hovořili o „koncentračních táborech“ přirovnávajíc Srby k Hitlerovi, nepodíleli se na manipulacích NATO?

Jürgen Elsässer: Stejný jev jsme pozorovali v Německu. Židovští novináři, kteří podporovali válku proti Jugoslávii, měli přístup do vysílacích studií. Ale novináři, kteří byli proti, ať už židovští, nebo ne, byli vyřazeni z debaty. Domnívám se, že média a politici používají židovské hlasy pro geostrategickou podporu.

Silvia Cattori: Takže jak vidíte, události na Balkáně byly jen opakováním toho, co se stalo v Afghánistánu. Následující bylo částí stejného procesu. Myslíte si, že naše úřady/činitelé si uvědomují rizika válek vyprovokovaných jejich zpravodajskými agenturami?

Jürgen Elsässer: Doufám v to, že ve Spojených státech existuje reakce ve prospěch armády. Mezi těmito lidmi jsou osoby, které velmi dobře vědí, že všechny tyto války nejsou rozumné/soudné. Tyto osoby vědí, že Spojené státy tuto válku prohrají. V americké armádě jsou imperialisté, ale nejsou šílení, nesouhlasí s tím, co se děje. Ale neokonzervativci jsou šílení, chtějí vést třetí světovou válku proti Arabům a všem muslimům, stejně jako chtěl Hitler zabít všechny Židy  a napadnout další země; němečtí generálové Hitlera varovali, co všechno riskoval.

Silvia Cattori: Doufáte, že změna nastane neočekávaně?

Jürgen Elsässer: Možnost zastavení tohoto šílenství vidím pouze mezi těmi silami, které zůstaly rozumné. Vrchní velitelství americké armády napsalo Bushovi dopis říkající, že se nechce účastnit jaderného útoku proti Iránu. Možná Bush zaútočí; ale důsledky by byly závažnější než útok proti Iráku. Stejná věc se stala nacistům: útočili, útočili, a jednoho dne byl Stalingrad začátkem porážky. Ale tohle dobrodružství stálo životy 60 miliónů lidí.

Silvia Cattori: Bylo tohle právě tím, co motivovalo vaše úsilí k napsání této knihy: upozornit svědomí lidí v zájmu vyhnout se novým katastrofám a novému utrpení? Navíc by se to mohlo po Iráku otočit proti Íránu?

Jürgen Elsässer: Ano. Jenomže lidé jako Bush se o toto všechno nestarají. Ohledně Íránu jsem naprostým pesimistou: můžeme vidět opakování osy Paříž, Berlín, Moskva. Náš kancléř, který je normálně loutkou Spojených států, nabídnul strategickou spolupráci Rusku, protože Německo naprosto závisí na ruské ropě a plynu. Je to silný argument. Němci jsou imperialisté, ale nejsou to blázni.

Silvia Cattori: Nebylo to Německo, které otevřelo dveře k válce na Balkáně?

Jürgen Elsässer: Ano. To je pravda. Ale dnes vidíte, jak Joschka Fischer a Madeleine Albrightová poslali Bushovi otevřený dopis, kde mu říkají, aby nenapadal Írán. Paní Albrightová uvedla, že nelze napadnout všechny lidi, které nemám rád. To je rozumné.

Silvia Cattori: Byl jste schopen posbírat všechny prvky, které objasní akce tajných služeb, protože dnes začínají mluvit lidé ustaraní vývojem mezinárodní politiky?

Jürgen Elsässer: Ano. Byl jsem velmi mnoho závislý na informacích od lidí, kteří pracují v břiše „bestie.“

Silvia Cattori: Všude ve světě?

Jürgen Elsässer: Mohu vám jen říci, že jsou to lidé ze západní Evropy. Jsou to lidé, kteří nepřestali používat hlavu.

Silvia Cattori: K získání důkazů obklopujících „incident v Tonkinském zálivu“, incident, který umožnil Spojeným státům rozpoutat válku proti lidem ve Vietnamu, bylo nutné čekat dlouhou dobu. Změnily se věci od té doby tak, aby umožnily čas odpovědi?

Jürgen Elsässer: Mezi situací v 60.letech a dnes je velký rozdíl. V tehdejší SRN (Spolková republika Německo) byli pro válku proti komunistům ve Vietnamu. Oficiální verzi, že naše republika je v nebezpečí napadení komunisty, sdílela velká část tehdejší veřejnosti. Co se změnilo je to, že dnes je většina populace proti válce, bez diskuse. 

Silvia Cattori: Správně zdůrazňujete extremisticky náboženský charakter Bosny a Hercegoviny pod vládou Izetbegoviče, ale zároveň pochybujete o izraelské podpoře tomuto druhu konceptu jako v případě emirátu Talibanu. Nepřeceňujete roli Íránu a Saudské Arábie? Richard Perle byl hlavním politickým rádcem Izetbegoviče. Nechtěli Iránci a Saudové zvýšit svůj vliv prostřednictvím islámu v naději, že převezmou kontrolu nad muslimským režimem v Bosně, který dostával příkazy pouze z Tel Avivu a Washingtonu? Nebyl ve skutečnosti Izetbegovič izraelským agentem?

Jürgen Elsässer: Mossad pomáhal bosenským Srbům, dokonce jim poskytovali zbraně. Není tam nic, co by ukazovalo na pomoc izraelské vlády Izetbegovičovi. Bylo to podporováno Američany a Clinton závisel na sionistické lobby ve Spojených státech, ale tato agitace neměla během bosenské války podporu v izraelské vládě.

Silvia Cattori: Ohledně některých vašich zdrojů. Jak důvěryhodné jsou prohlášení Yossefa Bodanskiho, ředitele pracovní skupiny zabývající se terorismem a nekonveční válkou při americkém Senátu?      

Jürgen Elsässer: Nedůvěřuji každému. Oni tvrdí, že Bodanski má vazby na zdroje Mossadu a ty poskytují množství podezřelých/nedůvěryhodných  závěrů/nálezů. Na druhou stranu to přináší našim vědomostem hodně zajímavých faktů, které jsou v rozporu s oficiální propagandou. V mé knize ukazuji rozpory uvnitř dominantních elit Spojených států, a v tomto směru je Bodanski velmi zajímavý.

Silvia Cattori: Ve vaší knize stojí: „V Kosovu a Makedonii existuje terorismus, ale jeho většina není kontrolována bin Ládinem, ale americkou zpravodajskou službou.“ Pochybujete o existenci Al-Kaidy?

Jürgen Elsässer: Ano. Jak jem napsal ve své knize. Je to propaganda vyrobená Západem.

Silvia Cattori: Člověk má pocit, podle logiky, že vaše pátrání je nedokončené. Jistě, Jugoslávie byla laboratoří pro výrobu islámských sítí a vaše kniha dobře ukazuje, že tyto sítě slouží zájmům Spojených států. Přesto to vypadá, že věříte v existenci mezinárodní islámské sítě, která by měla mít v muslimském světě popularitu, zatímco současně pátráním dokazujete, že tyto sítě jsou pouze žoldáky Spojených států, a že nikdy neudělaly nic pro muslimy?                                                     Jürgen Elsässer: Podívejte se na příklad Hamásu: na začátku 80.let byl podnícen Mossadem proti vlivu PLO. Ale potom si Hamás vyvinul vlastní popularitu a nyní je součástí odporu. Ale vsadil bych se, že uvnitř Hamásu jsou stále izraelští agenti.

Silvia Cattori: Zmiňujete, že inspektoři Spojených národů jsou infiltrováni špiony/vyzvědači ze Spojených států. Můžeme dostat nějakou přesnější informaci?

Jürgen Elsässer: Někteří příslušníci modrých přileb UNPROFOR v Bosně dopravili zbraně na místa určená mudžáhidy.

Silvia Cattori: Když Peter Handke (známý německý spisovatel, pozn. mess) tvrdí, že Srbové nejsou pouze nevinní, ale že jsou jedinými obětmi války v Jugoslávii, je vypuzen/vykázán. Kdo má v tomto případě pravdu?

Jürgen Elsässer: Na všech stranách - srbské, chorvatské, muslimské – prohráli obyčejní lidé. Muslimové vyhráli válku v Bosně za pomoci bin Ládina a Clintona, ale nyní je jejich země okupována NATO. Mají dnes méně nezávislosti než za časů Jugoslávie.

Silvia Cattori: Jak váš výzkum souvisí s Andreasem Von Bülow a Thierry Meyssanem? (oba píší konspirační práce o 11.září 2001, pozn. Mess)

Jürgen Elsässer: Sdílíme stejný názor na události z 11.září 2001: víme, že oficiální verze není pravdivá. Celý tento společný průzkum je velmi užitečný, protože je schopen prohloubit reálnost faktů. Má specialita je souvislost mezi válkami na Balkáně a atentáty z 11.září, zatímco Thierry Meyssan analyzoval útok na Pentagon, aby demonstroval, že to bylo kvůli raketě a nikoliv letadlu. Von Bülow zase došel k závěru, že letadla byla naváděna světelnými signály.

Silvia Cattori: Pro vznášení otázek na oficiální pravdu byl Thierry Meyssan zdiskreditován a zablokován médii. Uniknete tomu?

Jürgen Elsässer: Proti mé knize existuje blokáda. Není možné, aby jeden osamocený autor tuto blokádu rozbil. Přesto to nemůže zabránit našim tezím, aby si našly cestu. Veřejnost není ve shodě s tím, co jí říkají média: navzdory jejich blokádě 35 až 40 procent lidí nevěří tomu, co jim sdělují média. Je to například atentát na Kennedyho: dnes oficiální verzi nevěří 90 procent lidí a myslí si, že vražda Kennedyho byla akce CIA.

Silvia Cattori:   Odkrýváte manipulace států, které používají své zpravodajské služby zločinným způsobem. Není to nebezpečné?

Jürgen Elsässer: Věřím, že nebezpečí přijde pouze tehdy, když se prodá více než 100.000 výtisků. V Německu se po 11 měsících prodalo jen 6.000 výtisků.

 Překlad Messin, 1.9.2006 

 

Paul Craig Roberts: Válka je prohraná

Nejnovější zpráva  o „pokrocích“ v Iráku určená americkému Kongresu je ponurým příběhem ztracené války. Pentagon prozradil kongresu to, co Bush, Cheney, Rumsfeld a propagandistické nástroje jako „zprávy“ Fox (Fox „News“) americké veřejnosti nikdy neřeknou:

1. Sunnitské povstání zůstává „silné a životaschopné“ nehledě na roztáčení sunnitsko-šíitského násilí a posilování US jednotek.

2. Od vydání minulé zprávy před třemi měsíci, stoupl počet iráckých obětí „sektářských srážek“ – eufemismu Pentagonu pro občanskou válku – o více než 50 procent.

3. Od května, kdy byla ustanovena nová irácká vláda, do srpna, se průměrný počet týdenních útoků prudce zvýšil.

4. Od vydání předchozí zprávy se počet obětí zvednul z 80 na 120 mrtvých denně. Nyní Iráčané násilně umírají 43.800 za rok.

Irácká vláda se krčí za opevněnými zdmi „zelené zóny.“ 31.srpna Kurdové na severu sundali iráckou vlajku a nahradili jí kurdskou. Většinu Iráku ovládá šíitská a sunnitská milice. Konflikt donutil 160.000 Iráčanů opustit své domovy.

Kdo řekne Bushovi, že válka je prohraná? Řekne mu to Rumsfeld? Řekne mu to Cheney? Jak mu to můžou říci po to všem chvástání a falešných zprávách?

Tohle je klamná administrativa. Konfrontován skutečností, že dvě třetiny amerických voličů oponují irácké válce, Bush prohlásil, že vytrvá do konce, čímž znovu demonstroval opovržení selským rozumem a vůlí amerického lidu. Pokud by Bush a jeho klika neokonzervativců byli za své činy a akce souzeni nějakým soudním dvorem, vyvezli by je z města na žebřiňáku. Všechno, co tento debilní režim sliboval o „lehké“ válce („cakewalk“ war), klidné pacifikaci Iráku i jeho přeměně na americkou loutkovou demokracii, se obrátilo v ústech prezidenta Bushe na popel. Mající prohranou válku v Iráku, jsou neokonzervativci odhodláni zahájit válku proti Íránu.

Expert na národní bezpečnost říká, že „charakter manipulací a zneužití zpravodajských služeb, které posloužilo Bushově administrativě k zahájení války s Irákem, je dnes opakováno na jeho souseda Írán.“ Nyní je nepopiratelné a nad veškerou pochybnost, že neokonzervativci („neocons“) úmyslně uvařili falešné informace za účelem ospravedlnění invaze do Iráku, invaze, která vyústila ve smrt desetitisíců Iráčanů a amerických obětí, mrtvých a zmrzačených.

Agresivní války jsou samy o sobě zločinem. Úmyslné vytvoření falešných podkladů pro agresivní válku je čin vlastizrady. CIA vylekaná tlakem neokonzervativců na zahájení války s Íránem před tím, než se USA mohou vymanit z irácké katastrofy, odhodlaně prohlásila, že jakákoliv iránská jaderná zbraň nebude dříve, než za 10 let. To podkopává naléhání neokonzervativců zaútočit nyní.

Neokonzervativní fanatici se pokusili CIA zdiskreditovat nedávnou zprávou republikánské House Intelligence Committee Republican napsanou neokonzervativním Fredericem Fleitzem, který je chráněncem neocona těžké váhy – samotného Johna Boltona, osoby aktivní ve vykonstruování falešného případu proti Iráku. Fleitz obviňuje CIA, že je nic nevědoucí agenturou („know-nothing“), která postrádá schopnost odhadnout iránskou způsobilost vyrobit nukleární zbraně.

Neocons také odmítají zjištění Mezinárodní agentury pro atomovou energii, která vydala 31.srpna zprávu ujišťující, že neexistuje žádný hmatatelný důkaz pro tvrzení, že iránský program pro atomovou energii má vojenský aspekt.          

Neokonzervativci plánují ponořit Ameriku do války s Íránem předtím, než by mohli být povoláni k odpovědnosti za prohranou válku v Iráku.Toto neokonzervativní spiknutí proti Spojeným státům a Íránu musí být zastaveno. Neocons musí  být odstraněni z vlády, kterou zradili a musí být trestně odpovědní za své zločiny.

Předtím, než bude moci Amerika kázat světu o demokracii, musíme nejprve zachránit americkou demokracii před vládním systémem Bushe a obnovit vládní zodpovědnost vůči lidem.                                                 Překlad Messin, 5.9. 2006   

 

Saakašviliho policie v Gruzii při brutální akci od rána zatýká členy opozice a hnutí Anti-Soros

V brzkých ranních hodinách podnikly policejní jednotky gruzínského prezidenta Saakašviliho brutální razie na asi 60 místech po celé Gruzii. Cílem byly kanceláře opozičních stran a hnutí. Zatčeno bylo nakonec 29 lidí. Režim ospravedlnil razii hrozbou „spiknutí s cílem svrhnout prezidenta Saakašviliho.“

Mezi zadrženými je kromě politických představitelů opozičních stran i Maja Sarišvili - představitelka hnutí Anti-Soros. Americký spekulant maďarského původu George Soros totiž financoval gruzínskou „růžovou revoluci“, podobně jako „oranžovou“ na Ukrajině a později dokonce vyplácel ze svých fondů mzdu Saakašvilimu i jeho vládě. Dá se tedy bez přehánění říci, že prozápadní Saakašvili byl v Gruzii doslova dosazen Sorosem, který už například v minulosti přispěl 100 miliony dolary na násilné svržení Miloševiče v bývalé Jugoslávii.

Organizace Anti-Soros správně poukazuje na skutečnost, že díky výše zmíněným faktům je země v podstatě řízena zvenčí a upozorňují, že Soros je další rukou uplatňování zájmů Spojených států a připomíná slova G. Bushe, že nenásilné revoluce v postsovětském prostoru "odpovídají národním zájmům USA". Další důležitou věcí je skutečnost, že soud ve Štrasburku má 18.září začít projednávat žalobou gruzínské mimoparlamentní Strany práce, která se domáhá  uznání  vlády prezidenta Michaila Saakašviliho a nynějšího Parlamentu za nelegitimní.

Podle podané žaloby v listopadu 2003 Michail Saakašvili po dohodě s tehdejším prezidentem Eduardem Ševardnadzem inscenoval události známé jako „revoluce růží" a uchvátil moc pod záminkou manipulací s volebními výsledky proběhlých parlamentních voleb. Pod „revolučním" tlakem potom Nejvyšší soud Gruzie údajně nezákonně rozpustil nový Parlament, ačkoli toto právo náleží pouze Ústavnímu soudu. Nezákonné bylo podle Strany práce také „prodloužení funkčního období starého parlamentu zvoleného v roce 1999, který potom svévolně a v rozporu se zákonem přijal ústavní změny," na jejichž základě se v roce 2004 konaly předčasné prezidentské a později „opakované" parlamentní volby. Tolik tedy k závažnému politickému pozadí. Další zajímavé podrobnosti naleznete na stránkách www.publica.cz 

Saakašviliho režim dokonce dnes v očekávání nepokojů umístil v ulicích Tbilisi tanky a obrněné vozy. Naše média podle očekávání mlčí.              Messin, 6.9. 2006

 

Jednání o Kosovu - Ahtisaari musí jít

Zvláštní zmocněnec OSN pro Kosovo, bývalý finský prezident Martti Ahtisaari podotknul, že Srbsko musí během jednání o konečném statusu Kosova vzít v úvahu dědictví Miloševičova režimu. Při probíhajících rozhovorech 8.srpna ve Vídni Ahtisaari podle bělehradských vyjednavačů (podle všech čtyřech přítomných) řekl, že „Srbové jsou vinni jako národ.“ Následně se to snažil jeho mluvčí překroutit tím, že poznámka byla zkreslena a vytržena z kontextu.

Srbský premiér Vojislav Koštunica vydal množství prohlášení říkajících, že „ačkoliv je Ahtisaari pověřen mandátem umožňujícím vést jednání za účelem kompromisu, historického rozhodnutí založeného na principech mezinárodního práva – zdá se, že dělá vše proti… v minulosti při několika příležitostech víceméně tajně radil /sděloval, že kompromis a jednání jsou nadbytečná, protože řešení už existuje a je pouze potřeba, aby bylo uskutečněno – je to nezávislé Kosovo. Pro toto řešení, které je v přímém rozporu s mezinárodním právem nabídl nyní Ahtisaari zdůvodnění – připojil se tak ke stoupencům nejtemnější myšlenky historie lidstva – kolektivní viny celých národů…

Ahtisaari tak nejen pošlapal jemu svěřený mandát, ale vyhlásil válku mezinárodnímu právu, demokratickým hodnotám a historickým faktům… což představuje hrozbu nejen pro Srbsko dnes, ale může brzy představovat hrozbu pro jiné země i celý svět.“

Bývalý americký velvyslanec v Bělehradě William Montgomery řekl, že ve Vídni probíhající rozhovory o budoucím stavu Kosova jsou „fraška režírovaná mezinárodním společenstvím. Dokonce i vyjádření různých reprezentantů kontaktních skupin dávají signály nevyhnutelného výsledku tohoto procesu – nezávislého Kosova.“

Je pravda, že Ahtisaari nebyl prvním z představitelů mezinárodního společenství, který učinil takovéto skandální výroky. Podobné výroky jsme slyšeli od „srbofóbů“ jako jsou Morton Abramowitz, nebo celá Mezinárodní krizová skupina (ICG), když vyčerpali své argumenty a pádné důkazy pro zdůvodnění, proč má být udělena nezávislost srbské provincii ovládané albánskými kriminálníky, válečnými zločinci a teroristy. Nicholas Burns z amerického ministerstva zahraničí dokonce uvedl, že Kosovo je jedinečný případ. Toto kontrastuje s opakovanými výroky ruských činitelů, včetně Putina, že nezávislost Kosova by byla jasným precedentem v mezinárodním právu, který nelze plánovat nejen s ohledem na zmrazené konflikty v bývalém sovětském prostoru. Z toho důvodu by tak byla otevřena po Iráku další Pandořina skříňka s potencionálně špatnými důsledky pro svět. Tato Pandořina skříňka by vedla k vytvoření mikro-národních států, což by vedlo ke zvýšení počtu zemí OSN přes číslo 400 a během doby k zavinění trvalých válek. Opravdu chce svět vidět dvě Albánie?

Ahtisaari by měl myslet na to, že reprezentuje generálního tajemníka OSN Kofiho Annana, jehož kontinent byl nejznámější obětí rasismu. Na podporu srbské vlády bylo chytré objasnit Kofi Annanovi Ahtisaariho sdělení. Jak poukázala šéfka koordinačního centra pro Kosovo dr. Raskic-Ivic „výroky, že Srbové jsou odpovědni jako národ, nebo že nějaký národ je odpovědný jako celek, je jeden z axiomů fašismu a to prostě nemůžeme ignorovat.“

Třetí říše podporovala a zaváděla rasismus ve 20.století, když prohlašovala nadřazenost árijské rasy. Dokonce ani po všech nacistických hrůzách, včetně holocaustu, nebyli Němci považováni za vinné jako národ. Německá spolková republika i NATO byly vytvořeny v roce 1949. Demokratické Německo se připojilo k NATO v roce 1955, což byl důležitý krok v poválečné rehabilitaci země. Tento příklad ukazuje, jak nesmyslný je názor, že celý národ je zodpovědný za prohřešky svých vůdců, nebo jednotlivců. Srbové na druhou stranu odstranili Miloševiče sami při nekrvavém převratu. Přesto nebylo ani po šesti letech této demokracii dovoleno ani připojení k programu Partnerství pro mír, protože nebyl do Haagu dodán generál Mladič. Jeho údajné válečné zločiny jsou přitom absolutně převýšeny tím, co udělali nacisté za 2.světové války. Kde je bin Ládin?

Co je to srbské historické dědictví, které musí být započítáno do procesu jednání o konečném stavu a co je to albánské dědictví, které se Ahtisaari a jiní rozhodli ignorovat? Srbsko by mělo požadovat od Kontaktní skupiny a dalších vysvětlení, co přesně je ta historická odpovědnost. Tisíce let stará historie zřejmě začíná a končí Miloševičem. Předtím ani poté se nic nestalo! Dokonce i během Miloševičovy éry jsou používány propagandistické pohádky místo tvrdých faktů.

Miloševič měl například etnicky vyčistit a vyhnat Albánce. Během zlých bojů mezi povstalci UCK z Albánie, podporovanými islámským světem, včetně Al-Kaidy, a západními zpravodajskými službami došlo asi ke 2.000 surovostem na všech stranách, ale hlavně mezi UCK a srbskou policií. Existovaly některé přesuny civilistů v Kosovu, ale nejen Albánců, nýbrž i Srbů, Rómů a dalších. Tvrzení, že Miloševič deportoval 800.000 Albánců do Makedonie a Albánie je téměř absurdní. Množství svědků, včetně britských novinářů na místě svědčilo v Haagu, že Albánci zkrátka a dobře utíkali před bombami NATO, stejně tak pod nařízením UCK opustit domovy a odebrat se do Makedonie a Albánie. Nedávno bylo ze svých domovů vykořeněno asi 800.000 libanonských civilistů během 34 denní války mezi Hizballáhem a Izraelem. Byli deportováni, nebo utekli před izraelskými bombami, stejně jako před boji v jižním Libanonu?

Srbové byli v Kosovu vystaveni etnickým čistkám po pět století během Osmanské říše, za Rakousko-uherské říše, za vlády Hitlera/Mussoliniho, komunistického diktátora Tita a naposledy během vlády OSN/NATO. Albánský terorismus lze vystopovat už v roce 1912, kdy srbští vojáci osvobodili Kosovo od Osmanské říše. Během 2.světové války se albánský Balli Kombetar a 21. Waffen SS divize Skanderberg dopustily nemilosrdné perzekuce Srbů, kdy jich 10.-20.000 zabily a 100.000 až 120.000 etnicky vyčistily. Nastala masivní kolonizace Kosova Albánci, která pokračovala během komunistické diktatury. Albánci vyrovnali jejich „výkon“ z 2.světové války a během nynější vlády KFOR/UNMIK zavraždili 3.000 Srbů a příslušníků dalších menšin (chybějící jsou předpokládaně mrtví). 230.000 lidí bylo etnicky vyčištěno a vykořeňování  křesťanství pokračovalo zničením 150 srbských kostelů a klášterů, zatímco bylo postaveno na 200 mešit. Měly by být všechny tyto skutečnosti ignorovány?

Albánští teroristé okamžitě reagovali na Ahtisaariho prohlášení hozením bomby v Kosovské Mitrovici, kde zranili devět lidí – sedm nevinných srbských obyvatel, holandskou těhotnou ženu a britského policistu. Koštunica i Tadič útok rázně odsoudili. Za posledních šest měsíců bylo zaznamenáno přes 70 útoků na Srby. Nezodpovědné chování a krytí těchto zločinů ze strany UNMIK/KFOR a stejně tak lidí jako je Ahtisaari podněcuje Albánce, aby je páchali.

Kofi Annan a RB OSN neměli nikdy Ahtisaariho jmenovat. Jeho diplomatická kariéra svědčí o jeho podpoře muslimů. Společně s bývalým ruským ministrem zahraničí Černomyrdinem přesvědčil Miloševiče kapitulovat bez poskytnutí účinných záruk pro kosovské Srby, když srbská armáda ustupovala a teroristé z UCK začali vraždit a etnicky čistit bezmocné Srby a jiné menšiny. Následně se stal prezidentem nejvíce „srbofóbní“ organizace na planetě – Mezinárodní krizové skupiny (International Crisis Group – ICG), která celá léta bojovala za albánský separatismus. Velice nedávno se na něho obrátil izraelský ministr zahraničí Tzipi Livni s požadavkem, aby vyjednal vysvobození izraelských vojáků ze zajetí Hamásu. Ahtisaari je brán jako význačný expert na muslimské záležitosti a jednání. Má prý dobré kontakty s katarským šejkem Yusufem Al-Qadarawim, rádcem muslimského bratrstva a uznávanou náboženskou autoritou, který říká, že je povinností muslimů stát se živými bombami v Izraeli a Iráku, a který při projevu na islámské konferenci v Ohiu v roce 1995 řekl: „podrobíme si Evropu, podrobíme si Ameriku, nikoliv mečem, ale skrz dawah“ (obracení na víru).

Jsou zde malé pochyby, že Ahtisaari porušil svůj mandát, je v konfliktu s mezinárodním právem, demokratickými hodnotami a historickými fakty. Jeho bezúhonnost jako zvláštního pověřence OSN nyní byla kompromitována a to nemůže být dobré pro spravedlivé řešení kosovské záležitosti. Pro Bělehrad je zřejmě obtížné žádat odstranění Ahtisaariho. Možná by to měly v RB OSN požadovat Rusko a Čína. Nejvíce to určitě poškozuje pověst Kofiho Aannana a z tohoto důvodu byl měl být první, kdo přijde s jeho jednoduchým vyhozením po oznámení Rady bezpečnosti. Rusko by mělo navíc podnítit záležitost v Kontaktní skupině, která se setká 10.-11.září v Sofii.

Messin, 14.9. 2006   ZDROJ

 

Antiwar.com: Bělehrad říká „ne“ – Impérium vráží do zdi

Od nárazu unesených letadel do budov WTC a Pentagonu uplynulo pět let a  hodně se od té doby změnilo. Předpokládaně rychlá kampaň pomsty, která měla vykořenit Usámu bin Ládina z jeskyní Afghánistánu selhala. Invaze do Iráku v roce 2003 přinesla americkým vojákům rychlé vítězství, ale pokračující povstalecká kampaň je od té doby špiní krví. Doma Američané čelí inflaci, tíživému dluhu, politickému ovzduší strachu a nenasytné „bezpečnostní“ byrokracii, která podřezává svobody zleva i zprava. Americké impérium, ohlášené před čtyřmi lety hřímajícím Georgem W. Bushem, vypadá každým dnem méně silné a méně udržitelné.

Jedno místo, kde mohly události z 11.září rezonovat, ale nestalo se tak, je Balkán.  Po počátečním šoku přišla očekávání, že nově vyvstalá „válka proti terorismu“ by mohla způsobit přezkoumání balkánské politiky Billa Clintona, zvláště jeho podpory radikálním islamistům mezi bosenskými Muslimy a teroristické taktice kosovských Albánců. K tomuto procesu nedošlo. Muslimští nacionalisté úspěšně torpédují ústavu navrženou USA pro Bosnu a pravděpodobně budou úspěšní v následujících národních volbách, což ještě dále obnoví pohřbívání etnických vztahů v této zemi. Mezitím konstantní proud teroristických útoků kosovských Albánců – kulminující v březnu 2004 pogromem na Srby – nepřinesl odsouzení, ale uklidnění, když správa provincie UNMIK opouští svou politiku „standardů“ a okupanti NATO otevřeně deklarovali podporu pro albánský cíl nezávislosti. Washingtonu a Bruselu se přesto dostalo  nemilého překvapení, když se činitelé v Bělehradě zalekli při akceptování plánovaného rozdělení Srbska.    

Boris jede do Washingtonu. Odpor k oddělení okupovaného Kosova od Srbska nepřišel jen od premiéra Koštunici, ale také od prezidenta Borise Tadiče, jehož ochota sloužit impériu se  při mnoha předchozích příležitostech přiblížila směšné podlézavosti. Červencový úvodník Washington Post oba politiky odmítl jako „oddané jedovatému nacionalismu“ a vyjádřil naději, že si srbští lidé „vyberou lepší vůdce.“

Trpíc očividnou ztrátou paměti, označila média Tadičův příjezd do Washingtonu jako „kosovskou ofensivu.“ Zprávy uvádí, že Tadič měl během své třídenní návštěvy přinést císaři zprávu z Bělehradu, že Srbsko nemůže přijmout ztrátu 15 procent svého území. Je pravda, že dodržel svůj úkol a poctivě řekl, že Srbsko je schopné Albáncům poskytnout nebývalou autonomii, ale nemůže strpět odtržení Kosova.

Přesto se Tadič zanedlouho vrátil ke své roli přehorlivého štěněte. Při svém projevu na Heritage Foundation 9. září sliboval loajalitu „transatlantickému společenství“ a prohlásil, že „eventuální domov Srbska a celé oblasti Balkánu je v Evropské unii,“ a že „jediná cesta k bezpečenému a trvalému řešení Kosova vede skrz Brusel.“ Tadič také vyjádřil naději, že „s americkou pomocí“ by se Srbsko mohlo „stát nezvratným příběhem úspěchu při budování demokracie.“

Po tom všem, co stalo v posledních pěti letech s USA – a v posledních přibližně sedmi letech se Srbskem – by se člověk mohl správně zeptat, jestli Tadič nežil někde v jeskyni. Není žádné „transatlantické společenství.“ EU není funkčním kontinentálním hyperstátem. A neocons, kteří ovládají jak Heritage nadaci, tak Bushův režim, jsou na dně, nikoliv za zenitem jejich síly, a stále více a více Američanů si uvědomuje, že jejich nejvznešenější veličenstvo svým riskantním podnikem činí od onoho zářijového dne jejich zemi méně bezpečnou a méně svobodnou.

„Dokud existuje Srbsko“ - Zatímco Tadič pěl ve Washingtonu chvalozpěvy na partnerství amerického impéria a Srbska, Vojislav Koštunica stanovil právní rámec, jakým si bude Srbsko bránit Kosovo. Když premiér v parlamentu prezentoval zprávu o předstíraných jednáních s Albánci organizovaných OSN ve Vídni několik minulých měsíců, tak řekl, že Srbsko by nikdy nesouhlasilo s nezávislostí pro Kosovo. Plný přepis projevu je dostupný online, ale přesto stojí zato citovat některé jeho části. Komentujíc průběh jednání řekl Koštunica:

 „Naše argumenty jsou daleko kvalitnější/nadřazenější , protože jsou založeny na principech spravedlnosti, mezinárodním právu, demokratických hodnotách a evropských standardech… Je to síla našich argumentů, která je nejpravděpodobnějším důvodem, proč nebyl v jednáních dosažen vůbec žádný pokrok. Etničtí Albánci jednoduše nejeví zájem o vážná jednání a jsou si arogantně jistí, že jim bylo předem dáno něco, co jim nepatří..“

Odmítl vnucené řešení následujícími slovy: „Jakékoliv vnucené řešení založené na použití síly a právním násilí by nebylo ničím jiným, než jasným a surovým zabráním našeho území… takové zabrání území se nikde nikdy nestalo a žádná země by to nikdy neakceptovala, nebo neumožnila, aby se tak stalo.“

A tohle byla jasná zpráva pro mezinárodní šťouraly:

 „My, a nikoliv oni, žijeme v této oblasti… ti, o jejichž životy jde, znají skutečnou hodnotu dobrého a životaschopného řešení, narozdíl od nějakého předčasného, nervózního a vynuceného rozhodnutí.“

Avšak celá řeč se scvrkává na toto: Kosovo vždycky bylo a vždycky zůstane součástí Srbska… tak dlouho, dokud  existuje Srbsko, nebude existovat jiná odpověď.“ Koštunicův návrh obsažený v projevu – že srbskou suverenitu nad Kosovem výslovně uznává nová ústava, nyní v konečném stádiu návrhu – byl přijat zákonodárci v poměru 219 pro a 1 proti.  (AP)

Albánci na toto reagovali s „opovržením a výsměchem,“ zdůrazňujíc, že oni drží provincii ve svém vlastnictví, a že oddělení je „nevyhnutelné“. Ale to jen potvrdilo Koštunicovo tvrzení, že Priština o jednání nejeví zájem.

Bez alternativy - Problémem je, že na zájem o jednání nevypadají ani Washington, či Brusel. … Tvrdě tlačí na „dokončení práce“ jediným způsobem, jaký je shodný s jejich vlastní propagandou: rozdělit Srbsko a vytvořit centralizovanou, Muslimy ovládanou Bosnu a etnicky vyčištěné albánské Kosovo.

Ale s množstvím imperiálních ozbrojených sil svázaných na Středním východě, roztříštěným NATO a hluboce ustaranými režimy ve Washingtonu, Londýně, Paříži a Berlíně vypadá imperiální hrozba vnuceného řešení spíše pouze jako kolosální blufování. NATO nebylo v první řadě nikdy schopné vzít Kosovo silou a ukázalo se jako naprosto neschopné – nemluvě o neochotě – postavit se od té doby albánskému terorismu v provincii. Jak si někdo může představovat, že by byli schopni něco vnutit buď Srbům, či Albáncům?

Podobně, imperiální přítomnost v Bosně ztratila tolik důvěryhodnosti, že je těžko vidět, jak silně jedná, jestliže bosenští Srbové požadují referendum jako odpověď na rostoucí a nestydatou muslimskou nesnášenlivost. Hysterická média mohou křičet, že Srbové „vyhrožují novou válkou“ , ale je zřejmé, že pokud válka opravdu přichází, budou to Muslimové, kteří vystřelí první ránu. A co potom?

Americké impérium původně založilo svou nadvládu nad Balkánem a přerovnání regionu podle svého vkusu použitím kombinace lží, síly a zastrašování. Lži už přestaly fungovat. Síla se ukázala v pouštích Mezopotámie a horách Afghánistánu. A vypadá to, že už nefunguje ani zastrašování.

Tolik diplomatického a politického tlaku na Bělehrad je tu ve skutečnosti z jednoho důvodu. Impérium nemůže vnutit svou vůli bez srbského souhlasu. Pokud by mohlo, už by s tím bylo dávno hotové. Pro impérium je to neradostná pozice, která je ovšem zcela jeho vlastní výroby.                                    Překlad Messin, 17.9. 2006   

Eric Margolis: Afghánistán - Čas na pravdu

Nevěřte tomu, co nám o Afghánistánu říkají naše média a politici. Téměř všechny informace, které dostáváme asi o pět let trvající válce v Afghánistánu pochází od PR úředníků pro styk s veřejností z USA a NATO, nebo „vložených“ novinářů, kteří pouze papouškují materiály rozdané armádou. Položte si otázku, kdy naposledy jste četli zprávu od novináře pokrývajícího Taliban, nebo jiné afghánské síly odporu?

Tak tedy, oficiální růžový názor je rozhodně popřen nezaujatými pozorovateli.

Uznávaný evropský mozkový trust Senlis Council, který hájí zájmy Afghánistánu správně informoval, že hnutí Taliban „uchvacuje Afghánistán zpět“ a nyní kontroluje jižní polovinu státu. To je ohromující odlišnost od tvrzení USA a jejich spojenců NATO, že stabilně vyhrávají válku v Afghánistánu. Nebo přesněji, opět vítězí, protože Bushova administrativa vyhlašovala totální vítězství v Afghánistánu už v roce 2001. Tehdy tato rubrika (LewRockwell.com) předpovídala, že vítězství bylo iluzí, a že válka by mohla pokračovat v dalších 4 až 5 letech. Podle Senlis Council trpí jižní Afghánistán „humanitární krizí hladu a bídy… způsobenou „US-britskou vojenskou politikou.“

Shazujíc západní optimistické zprávy, shledali výzkumníci Senlis Council , že „americká politika v Afghánistánu opět vytvořila bezpečný přístav pro terorismus, který měla invaze v roce 2001 zničit.“ Tohle je bomba. USA a NATO naléhají, že jakékoliv stažení jejich jednotek z Afghánistánu – nebo z Iráku – bude znamenat zaplnění tohoto prostoru extremisty. Tato tvrzení jsou nesmysl, jestliže polovina Afghánistánu a třetina Iráku už jsou z velké části pod kontrolou protizápadních sil odporu.

Kdyby nebylo všemocných amerických leteckých sil, americké a NATO jednotky by byly z Iráku a Afghánistánu rychle vyhnány. Pokud se iráckým a afghánským silám odporu podaří někdy získat efektivní přenosné protiletadlové zbraně, jako jsou americké rakety Stinger, nebo ruské SA-18, může se Američany vedená okupace těchto zemí stát neudržitelnou. Sovětská okupace Afghánistánu během 80.let byla odsouzena k zániku, jakmile dostaly síly mudžáhidů americké protiletadlové rakety Stinger. 

Minulý týden se kanadští a britští velitelé chlubili, že zničili síly Talibanu „obklopující“ okolí Panjwai a Zahri. Vítězně křičeli, že bylo zabito „odhadem 500 talibanců.“ Bombardovací údery a palba opravdu zabily mnoho Afghánců, ale většina mrtvých „podezřelých talibanských bojovníků“ se ukázala být, jako obyčejně, civilisty. NATO nebylo schopné ukázat mrtvé nepřátelské bojovníky, aby podpořilo své nesmyslné tvrzení. Když po týdny trvajících leteckých úderech a palbě síly NATO vstoupily do Panjwai, údajně „obklíčený“ Taliban zmizel. Rozpačití kanadští a britští velitelé připustili „byli jsme překvapeni, nepřítel zmizel.“ Překvapeni?

Vzpomíná si někdo na bezvýsledné pátrání, ničící mise a nafouknuté počty mrtvých ve vietnamské válce? Nevědí velitelé NATO, že každý jejich pohyb je dopředu telegrafován talibanským silám? Nevidí, co se nyní děje v Iráku? Vydávají snad kanadští důstojníci tak bizarní prohlášení ve víře, že veteránští partyzáni Talibanu jsou tak hloupí, aby seděli bez hnutí a byli zničeni americkým letectvem?

Teď Kanaďany vedené jednotky NATO jásají nad konečným obsazením Panjwai. „Taliban uprchl!“ pyšně oznámili. Nechápou snad, že povstalecké síly nebudou čekat na fixních pozicích? Obsazené území nemá v partyzánské válce žádný význam.  Zdánlivě imunní vůči historii, či selskému rozumu, posílá Kanada o několik stovek více vojáků a hrstku zastaralých tanků do Afghánistánu. Polsko, které pošle vojáky kamkoliv na správné místo, přidává příští rok o 1.000 vojáků více.

Američtí, britští a kanadští politici říkají, že jsou překvapeni zesilujícím odporem Talibanu. Obviňovat můžou ale jen svou vlastní ignoranci. Útočení na Paštúny, proslulé xenofobií, bojovnou náladou a láskou k nezávislosti, je šílená mise. Paštúnové jsou v Afghánistánu etnická většina. Taliban je odnoží paštúnského lidu. Bez jejich zastoupení a spolupráce je dlouhodobá národní stabilita nemožná.

Co Západ nazývá „Talibanem“ je ve skutečnosti rostoucí koalicí veteránských bojovníků Talibanu vedená Mullahem Dadullahem, dalších klanů domorodých paštúnských válečníků a nacionalistického hnutí odporu vedeného Jalladinem Hakkanim a bývalým premiérem Gulbadinem Hekmatyarem, kterého se opakovaně pokoušela zavraždit CIA. Mnozí jsou bývalí mudžáhidé, kdysi Západem vítaní „bojovníci za svobodu“, a sověty tehdy označovaní za „teroristy.“ Ti představují národní odpor proti cizí okupaci. To, co USA a jejich spojenci z NATO dnes dělají, je ve skutečnosti záhadným zrcadlením surové sovětské okupace v 80.letech.

Podle zprávy antidrogové agentury OSN nyní Afghánistán dodává 92 procent světového heroinu. Jen za poslední rok výroba vzrostla o 40 procent. Kdo je za to zodpovědný? USA a NATO. Oni nyní vlastní narko-stát Afghánistán.

Hlavním cílem americké invaze do Afghánistánu bylo ovládnout hlavní ropnou trasu z centrální Asie. Ironicky, místo předpokládaného ropného zlatého dolu se nyní Spojené státy samy našly v hlubokém bahně afghánského drogového obchodu.  Washington a NATO nemůžou pokračovat v předstírání, že je to problém někoho jiného. Peníze z drog podporují afghánskou ekonomiku a drží místní válečníky loajální USA instalovanému režimu v Kábulu.

Sever Afghánistánu se stal sférou vlivu Ruska a jeho místních spojenců, uzbecko-tádžické Severní aliance, vedené notoricky známými válečnými zločinci a vůdci staré afghánské komunistické strany.

USA a jejich spojenci afghánskou válku nevyhrají. Budou šťastni, když neprohrají podobně ponižující cestou jako sověti v roce 1989. V posledních týdnech téměř panické volání britského premiéra Tonyho Blaira po více silách NATO do Afghánistánu ukazuje, že západní okupační jednotky jsou v defensivě, bojují o udržení svých základen a obchází je strašidlo možné porážky. Stejně, jako ve skutečnosti každého cizího útočníka, který kdykoliv okupoval tuto zemi.

A poslední poznámka. Síly USA a NATO nebojují proti „teroristům“, jak prohlašují jejich vlády. Bojují proti afghánskému lidu. V 80.letech jsem viděl mudžáhidy příliš chudé, aby si zakoupili boty, ale nesoucí nasazené 110 librové minometné střely na svých zádech a lezoucí 6-8 hodin denně přes hory, přes sníh , aby mohli odstřelovat komunistickou základnu a potom se plahočit zase domů. To jsou lidé, proti kterým bojujeme. Kdokoliv zná Afghánce, tak ví, že nebudou poraženi, i kdyby museli vzdorovat celou generaci.

Eric Margolis je zahraničním redaktorem přispívajícím do Sun National Media Canada a autorem knihy War at the Top of the World.   Překlad Messin, 20.9. 2006   

Samotná ČTK dnes přinesla informace, že za „sebevražedné“ výbuchy v Iráku nemohou řidiči, jejichž vozy jsou odpalovány na dálku

Dnes se na serveru www.ceskenoviny.cz (provozuje ČTK) objevila ve 20.13  pod názvem „Americký generál přiznal změnu charakteru i bojů v Iráku.“ V samém závěru článku je potom doslova uvedeno:„Irácké ministerstvo obrany rovněž dnes zveřejnilo informaci, podle níž útočníci změnili taktiku při sebevražedných atentátech. Údajně na akce vysílají nic netušící motoristy, jež nejdřív unesou. Nepozorovaně jim do automobilů dají výbušniny s rozbuškou, pak je posadí zpět do auta, přikáží směr jízdy a jedou za nimi. Bomby pak na dálku odpálí ze svého auta. "Z informací naší rozvědky vyplývá, že nedávné výbuchy automobilů na kontrolních stanovištích a veřejných místech nemají s tradičními teroristickými atentáty nic společného," uvádí se ve zprávě ministerstva obrany“ Tyto velmi zajímavé indicie - předpokládám, že mírně „vhodně“ pokroucené - zapadají do už dříve zde zveřejněných informací, že většina sebevražedných atentátů v Iráku nemusí být nutně tím, jak nám předkládají hlavní média a že v těchto hrůzách a masakrech mohou být zapojeny různé tajné služby.                                        Messin, 21.9. 2006

 

Michel Chossudovsky:  Bin Ládin na seznamu FBI „deseti nejhledanějších uprchlíků“: Proč nebyl nikdy obviněn na svou údajnou roli při atentátech 11.září 2001?

Bin Ládin je zařazen mezi deset nejhledanějších osob FBI. Nicméně, na internetové stránce FBI v části věnované Usámovi bin Ládinovi není žádné jednoznačné sdělení ke skutečnosti, že by mohl hledaný být ve spojení s útoky 11.září 2001. Je hledán ve spojitosti s bombovým útokem na americké velvyslanectví v Africe v roce 1998.

„Usáma bin Ládin je hledán ve spojitosti s bombovým útokem ze 7.srpna 1998 na americká velvyslanectví v DAR ES Salaam, Tanzánie a Nairobi, Keňa. Tyto útoky zabily přes 200 lidí. Navíc, bin Ládin je podezřelý z jiných teroristických útoků po celém světě.“

Po prvním přečtení se zdá stránka zastaralá a vytvořená ještě před atentáty 9/11, kterou FBI zapomněla aktualizovat. FBI, stejně jako většina jiných organizací aktualizuje své stránky pravidelně, jakmile se stane dostupnou nová informace, týkající se „hledaného uprchlíka.“ Při bližším zkoumání původního zápisu datovaného červnem 1999 zjistíme, že další aktualizace proběhla v listopadu 2001, přinejmenším tři týdny po napadení Afghánistánu Spojenými státy. 

Rozhodnutí jít do války bylo učiněno bez obvinění amerického ministerstva spravedlnosti a potvrzujícího prohlášení FBI, že za útoky stojí Usáma bin Ládin.

 V 11 hodin ráno dne 11.září 2001 Bushova administrativa oznámila, že za útoky na WTC a Pentagon je zodpovědná Al-Kaida. Tvrzení bylo založeno na předcházejícím nezávislém policejním vyšetřování vedeném FBI…

FBI v nedávném (červenec 2006) sdělení potvrdila, že „důvod, proč není na stránce nejhledanějších osob u bin Ládina zmíněno 11.září je ten, že „FBI nemá žádné konkrétní svědectví spojující bin Ládina s 9/11.“… 

„FBI shromažďuje důkazy. Když je sehnán důkaz, je poslán na ministerstvo spravedlnosti. Ministerstvo spravedlnosti pak rozhodne, zda je důkaz dostatečný, aby ho mohlo prezentovat federální soudní porotě. V případě útoků na velvyslanectví USA v roce 1998 byl bin Ládin formálně obviněn z útoků federální porotou. Nebyl obviněn v souvislosti z 11.zářím (9/11), protože FBI nemá žádné konkrétní svědectví spojující bin Ládina z 9/11.“ 

Sotva o čtyři týdny později, 7.října 2001, byl Afghánistán napaden a bombardován americkými vojsky. Válka proti Afghánistánu odstartovala 7.října 2001, méně než měsíc po atentátech 11.září.

20.září 2001 nabídla afghánská vláda Talibanu „předat Usámu Bin Ládina neutrální islámské zemi k soudnímu procesu, pokud USA představí důkaz, že byl odpovědný za útoky na New York a Washington.“ Toto je nabídka, kterou vláda Talibanu zopakovala 1.října 2001, pouhých šest dní před začátkem bombardování: „Jsme připraveni jednat. Zda bude souhlasit, či ne, záleží na druhé straně. Naše problémy vyřeší jedině jednání.“ Bush byl ohledně této nabídky dotazován následující den na tiskové konferenci. Odpověděl: „Nejsou žádná jednání. Není žádný kalendář. My budeme jednat (sic) podle našeho času/doby.“ (Ibid)

Do tohoto dne ministerstvo spravedlnosti formálně neobvinilo, ani neobžalovalo  Usámu Bin Ládina z útoků 11.září 2001:

FBU udržuje samostatný seznam „nejhledanějších teroristů“, který zahrnuje Bin Ládina a 25 dalších, kteří byli obžalování federálním soudem za spojení s teroristickými plány. Ale ani tento druhý seznam u Bin Ládina neobsahuje žádnou zmínku o jeho spojení s 11.zářím. „Obvinění aktuálně uvedená na vývěskách umožňují jejich zatčení a poslání před soud.“ Říká FBI v poznámce doprovázející seznam teroristů na svých stránkách. „Obvinění mohou být v budoucnu předána zatímco postupují různá další vyšetřování teroristických incidentů, například teroristických útoků z 11.září.“     Překlad Messin, 23.9. 2006   

 

Balkanalysis.com: Interní dokument OSN rýsuje předpověď hrozícího násilí v Kosovu

Vysoký bezpečnostní činitel OSN v Kosovu „očekává rozsáhlé násilné akce a demonstrace uskutečněné agresivními srbskými a albánskými skupinami,“ až vyvrcholí jednání o plánované nezávislosti Kosova.

Agentura Makfax 22.září uvádí, že bylo zatčeno sedm kosovských Albánců, údajně zapojených do protisrbské vzpoury z března 2004. Nicméně čtyři nedávné bombové útoky, po nichž bylo několik Srbů hospitalizováno, vyvolaly sice odsouzení OSN – ale tím to skončilo.

Itálie předala 1.září velení nad svými 2.500 KFOR vojáky spolehlivým Němcům.  Německý generál Roland Kather převzal velení po generálu Giuseppe Valottovi  a  bude velet během léta 2007. Od Němců, mstících se za jejich neúspěch ve 2. světové válce úsilím rozdrtit Srby v Kosovu, se očekává nekompromisní postup. Přítomnost KFOR se v posledních měsících rozšířila do severního Kosova, obydleného Srby. Uvedené zdůvodnění bylo chránit Srby, ale většině angažovaných pozorovatelů je zcela zřejmé, že skutečným cílem je prevence vyzbrojení, či posílení přicházejícího ze Srbska samotného v případě budoucích albánských útoků na sužovanou srbskou menšinu.

Správa OSN v Prištině ví už dlouho o možnosti propuknutí většího násilí v případě, že dvě etnické skupiny nedokážou dosáhnout dohody, která zůstává sporem, zatímco přichází konečný termín pro závěrečná jednání a mandát UNMIK se chýlí ke konci.

Vnitřní dokumenty prozrazují, že správa Kosova UNMIK dlouho diskutovala možné scénáře, které by se mohly zhmotnit koncem roku. Existence těchto zpráv ukazuje, že OSN a příbuzný personál mise UNMIK diskutovali a debatovali možné propuknutí násilí ve shodě s možným výsledkem rozhovorů o konečném statusu.

Nejvíce proslavenou zprávou byl interní dokument UNHCR o uprchlících. Na vědomí byl dán v lednu 2006 (ačkoli přesnější datum nebylo později dodáno) a způsobil rozruch v místních i cizích médiích, když byl citován později na jaře.

Zpráva ukazovala, že skupina pro uprchlíky dělá náhradní plán až pro 70.000 srbských uprchlíků (z celkových 100.000), kteří budou nuceni uprchnout v případě budoucích potíží. UNHCR nejprve nařčení odmítl, pak význam zprávy bagatelizoval tím, že jí vydával za „rutinní“ část diskutování a nikoli politiky. Nakonec po ustoupení počátečního rozhořčení, agentury jako Reuters odkazovaly na text v bizarním překroucení, jako téměř na nějaké opatření k vytváření důvěry, které neukazuje obavy, ale spíše promyšlenost a připravenost úřadů.

Avšak druhý interní dokument od civilní policie OSN byl balkanalysis.com zpřístupněn před několika měsíci. Neoficiální zpráva z února 2006 zvažuje pět různých scénářů, které by se mohly vyvinout ve sporné provincii během listopadu. Hypotézy zvažují následující:

1)     rozhodnutí o plné nezávislosti v listopadu; 2)     „více než samospráva, méně než nezávislost“; 3)     prodloužení rozhovorů do roku 2007; 4)     opakování jugoslávské zkušenosti z 90.let, kdy ozbrojení Albánci spustili na venkově útoky proti úřadům (v tomto případě by už šlo už o úřady mezinárodní).

Všechny tyto scénáře byly od té doby diskutovány v médiích a každý si našel zastánce i odpůrce u různých mezinárodních mocností a sil. Co je ovšem zajímavé na tomto dokumentu je skutečnost, že události roku 2006 prokázaly jeho správnost. Obecně řečeno, žádný z možných scénářů nevede ke šťastným výsledkům, přinejmenším pokud se týká bezpečnostní situace. Vezměte si výsledek možnosti 2:

„Po zdlouhavých jednáních a kyvadlové diplomacii zakončil pověřenec OSN Marti Ahtisaari jednání výsledkem, který je vyvážený vůči členům kontaktní skupiny. Kosovu je udělena více než samospráva, méně než nezávislost. Když je výsledek jednání oficiálně vyhlášen, extrémní frakce bývalé UCK se chápe zbraní a zahajuje strategii „udeř a uteč“ proti IC („mezinárodnímu společenství“). Toto je ovšem neochotno veřejně prohlásit, kdo je za útoky.

Kosovští Albánci prohlásili, že nechtějí nic méně, než úplnou nezávislost, které bělehradské autority neústupně oponují. Západ podporuje dříve jmenované, ale pokud bude poskytnuta nezávislost, interní zpráva předpokládá následující vývoj:

„Srbové nepřijímají úplnou nezávislost. Srbové ovládají část rozdělené Mitrovice severně od řeky Ibar. Mezinárodní a místní úřady jsou ohledně předejití rozdělení bezmocné, bývalí bojovníci UCK se připravují na otevřenou akci proti srbskému odporu na severu, bez ohledu na mírné albánské úsilí o přímý dialog. Zároveň s tím páchají extrémní frakce kosovských Albánců taktiku „udeř a uteč“ proti mezinárodnímu společenství. Toto útoky odsoudí, většinou s pokusem shodit vinu na vzbouřené Srby jižně od Ibaru, kteří jsou rozladěni rozhodnutím o nezávislosti.“     

Třetí scénář – odložení rozhovorů – je také považován za alternativu zachování tváře. Několik nedávných článků následujících po návštěvě prezidenta Tadiče ve Washingtonu tvrdilo, že Bushova administrativa zdrží rozhodnutí o Kosovu dokud nebude po srbských volbách v naději, že radikální srbská strana nebude moci využít Kosovo k uchopení moci. V tomto kontextu vypadá zajímavě případný vývoj po třetí možnosti, jak ho také předvídá dokument OSN z února 2006:

„Koncem listopadu 2006 a začátkem prosince rozhovory o konečném stavu slábnou a kontaktní skupina navrhne přerušení až do Nového roku. Kosovští Albánci vykazují známky frustrace s tím, že požadují udělání dohody, nicméně nedávné bezpečnostní incidenty ovlivňující komunity menšin, svobodu pohybu a jiné záležitosti, stanovily překážku (úskalí/kámen úrazu) pro vládu většiny.“

S přibližujícím se listopadem uvidíme, který z těchto scénářů se zhmotní. V každém případě je poučné poznamenat, že OSN si jich byla už nějakou dobu vědoma. Větší politická rozhodnutí, která se objeví, by měla být analyzována ve světle tohoto uvědomění.                                                                       Překlad Messin, 27.9. 2006 

 

Andy Wilcoxson: Haagský tribunál odsoudil Momčilo Krajišnika, protože volal po realizaci plánu Cutileiro

Ve středu 27.září odsoudil ICTY k 27 letům vězení bývalého předsedu parlamentu Republiky srbské Momčilo Krajišnika. Krajišnik byl obviněn ze zločinů proti lidskosti a genocidy. Soud ho zprostil obvinění z genocidy, ale odsoudil za zločiny proti lidskosti, včetně vražd. ICTY došel k závěru, že zločiny byly spáchány během bosenské války, ale nemohl Krajišnika přímo spojit ani z jedním z konkrétních zločinů. Jako předseda parlamentu neměl Krajišnik pod svým velením jediného vojáka, či policistu, ani neměl žádnou kontrolu nad justicí.

Aby mohl ICTY Krajišnika odsoudit k nejvyššímu trestu do svého vězení, museli najít způsob, jak ho učinit trestně odpovědným za zločiny údajně spáchané bosensko-srbskými jednotkami. K dosažení tohoto cíle soudci shledali, že se Krajišnik účastnil „spojeného zločinného podniku“ s cílem vyhnání nesrbské populace z bosensko-srbského území. Podle rozsudku „na základě faktů tohoto případu, soud shledal jako nejvhodnější způsob odpovědnosti spojený zločinný podnik. Proto tedy nebyly jiné druhy odpovědnosti obsažené v obvinění dále zvažovány.“ Korunovačním klenotem v soudních argumentech pro existenci spiknutí a toho, že Krajišnik byl jeho účastníkem, je prohlášení, které učinil před bosensko-srbským zákonodárným shromážděním. Rozsudek ICTY prohlašuje, že „pan Krajišnik dal povel pro program vyhánění během zasedání bosensko-srbského parlamentu, když volal po „realizování toho, na čem jsme se shodli - etnické rozdělení území.“

Samo o sobě (vytrženo z kontextu) by toto prohlášení mohlo znít jako usvědčující. Co ICTY nedokázal zmínit, je skutečnost, že pan Krajišnik tento zvláštní výrok učinil 18.března 1992. Toto datum je v bosenské historii velmi důležité, protože 18.března 1992 byl přijat tzv. plán Cutileiro.

Plán Cutileiro byl podepsán Alijou Izetbegovičem za bosenské Muslimy, Radovanem Karadžičem jménem bosenských Srbů a Mate Bobanem za bosenské Chorvaty. Plán byl pojmenován podle portugalského diplomata jménem Jose Cutileiro, vybraným Evropským společenstvím (ES) aby přivedl hádající se bosenské etnické skupiny k jednacímu stolu. 

Plán Cutileiro vycházel z představy rozdělení Bosny na kantony podle etnických linek. Muslimové by kontrolovali oblasti, kde měli populační většinu, Srbové a Chorvati by kontrolovali oblasti se svou většinou a smíšená bosenská metropole  město Sarajevo by mělo zvláštní status. Plán Cutileiro nebyl nikdy uskutečněn, protože Alija Izetbegovič svůj podpis stáhl po deseti dnech od podepsání dohody. (na radu amerického diplomata Zimmermana, pozn. Mess)

Nicméně, když Krajišnik mluvil před zákonodárným sborem dne 18.března 1992, tak řeč souvisela právě s plánem Cutileiro. Když volal po „realizování toho, na čem jsme se shodli - etnické rozdělení území,“ navazoval na/ odkazoval se na plán Cutileiro, který byl podepsán právě ten den časněji.

Kdokoliv má mozek, může vidět, že pan Krajišnik volal po realizaci plánu Cutileiro, nikoliv po realizaci nějakého mýtického srbského spiknutí. Soudní komora si byla dokonce dobře vědoma, že Krajišnik hovořil o plánu Cutileiro. Žaloba povolala svědka jménem Dragan Djokanovic, aby svědčil proti Krajišnikovi a který soudu řekl, že Krajišnikova řeč souvisela s plánem, nikoliv realizaci srbského spiknutí.

Pan Djokanovic řekl, „tato část projevu pana Krajišnika, pokud je vytržená z kontextu celé řeči naznačuje, že strany, které se účastnily této smlouvy jsou pořád – nejasné, nevíme kdo jsou. Ale když se na to podíváte, je to zřejmě část dohodnutého plánu Cutileiro, určená třem vládnoucím stranám pod patronátem mezinárodní přítomnosti, v tomto případě Evropského společenství. Vytržením Krajišnikova výroku z kontextu soud úmyslně a zlomyslně vede veřejnost k tomu, aby věřila tomu, že pan Krajišnik volal po realizaci zločinného spiknutí, když ve skutečnosti volal po realizaci mírového plánu vyjednaného mezinárodním společenstvím. Odsouzením pana Krajišnika na základě tak zákeřné a nespravedlivé interpretace důkazu ICTY poskytl odhalení svého antisrbského programu. Haagský tribunál ztratil veškerou morální autoritu k obžalovávání, natož k vyšetřování a odsuzování jakéhokoliv Srba z jakéhokoliv zločinu. Jedinými zločinci v soudní síni, když byl Momčilo Krajišnik odsouzen, byli soudci a zaměstnanci prokuratury. Odsoudili nevinného muže k tomu, že velmi pravděpodobně stráví ve vězení zbytek svého života.                                              Překlad Messin, 3.10. 2006     

 

Nebojsa Malic- Antiwar.com:  -  Zoufalý tlak – Impérium zkouší zastrašit Srbsko

Minulý týden se naši zástupci  v New Yorku setkali s hlavním vyjednavačem OSN ohledně Kosova a souhlasili s tím, že rozhovory ohledně statusu okupované srbské provincie byly zastaveny. Skupina – samozvaná komise těch, kterým se už před stoletím říkalo velmoci – pověřila Martti Ahtisaariho narýsovat návrh pro řešení statusu provincie. Politický a mediální konsensus ve Washingtonu, Paříži, Londýně a Římě je takový, aby se Kosovo stalo samostatným státem, řízeným jeho etnickým albánským obyvatelstvem, s nějakou formou cizí přítomnosti. Moskva je nicméně proti.

Ahtisaari – poslíček NATO během agrese v roce 1999, po které se stal členem silně proalbánské intervenční a zásah podněcující International Crisis Group – pokračoval ve svých aktivitách o srbské kolektivní vině tvrzením, že Bělehrad byl  srozuměn ohledně vzdání se 15 procent svého území. Agentura Reuters, která toto prohlášení brala jako evangelium, dodatečně informovala:

„Kontaktní skupina řekla, že rozhodnutí by mohlo padnout letos, vědoma si rostoucí albánské netrpělivosti a rizika nového násilí. Jakoby pro potvrzení tohoto, zničil během noci výbuch vůz kosovského ministra vnitra.“

Nárůst  aktivit albánských militantů v okupované provincii se podle očekávání setkal se zdí mlčení OSN a okupantů NATO. Poslední kosovský místokrál – Němec Joachim Ruecker – v postatě  nemnoha zůstávajícím Srbům řekl, že UNMIK by „rezolutně předešel srbským záměrům odtrhnout severní část“ provincie. Územní integrita Kosova, řekl Ruecker, je posvátná – míníc tím, že ta srbská nikoli.

Tento týden navštívil Bělehrad americký vyslanec s mnoha hrozbami, požadavky a opětným napomínáním ohledně spolupráce s haagskou inkvizicí a dopadení generála Mladiče. Média hlavního proudu mezitím znovu objevila srbofóbní hysterii 90.let, obviňujíc Bělehrad z „manipulace bosenskými Srby“ a „oživování politiky z Miloševičovy éry.“ Všechen použitelný hněv proti Bělehradu je nyní uplatňován se záměrem donutit Srbsko souhlasit s něčím, co by nemohl přijmout žádný národ mající sebeúctu. Činnost srbských vůdců od doby puče, který  vedl k sesazení Miloševiče, přesvědčil úředníky ve Washingtonu a hlavních městech Evropy, že Srbsko už žádnou sebeúctu nemá. Nyní ke své zlosti zjišťují, že tento dojem možná nebyl úplně správný.

Falešná představa síly - Americké ministerstvo zahraničních věcí poslalo tento týden náměstka ministra Daniela Frieda za účelem tlaku na bělehradské činitele, aby našli a zatkli Ratka Mladiče, bývalého velitele armády bosenských Srbů, hledaného ICTY kvůli obviněním z genocidy. Premiér Vojislav Koštunica mu řekl, že zatímco Bělehrad je horlivý při „plnění mezinárodních závazků“, vládní pozice ohledně Kosova je pevná: „Je nutno respektovat mezinárodní právo, zvláště princip svrchovanosti a územní integrity“ zemí.

Fried přesto odpověděl, že Washington žádá řešit záležitosti Kosova. „Zatím jsem neslyšel žádný argument, který by napomáhal odkladům“, řekl zpravodajům. Možná proto, že nechtěl poslouchat, stejně jako žádný jiný západní „diplomat“, který přijel v poslední dekádě do Bělehradu. Existuje spousta logických argumentů proti kosovské nezávislosti a ještě více proti rozhodnutí o statusu okupované provincie v tomto specifickém okamžiku. Jediným důvodem spěchu Washingtonu je Bushova zoufalá touha nalézt vítězství v zahraniční politice.

Jeden argument, který se „demokratičtí“ činitelé v Bělehradě pokouší použít proti kosovské nezávislosti ve skutečnosti neobstál; je to tvrzení, že udělení nezávislosti byl zaručilo vítězství Srbské radikální strany (vykreslované jako ztělesnění ďábla) a které by „ohrozilo demokracii“ v Srbsku. Daniel Serwer - šéf balkánského programu při vládou placeném U.S. Institute of Peace in Washington a další vyhlášený advokát albánské nezávislosti, odmítl takové řeči v úvodníku ekvivalentním galskému pokrčení ramen. Píšíc pro škodlivou propagandu skupiny  sdělil Serwer minulý týden, že posílení radikálů by byl pro bojovníky za kosovskou nezávislost požehnáním:

„Pro mezinárodní společenství by bylo daleko snadnější urovnat kosovský problém, pokud by byli radikálové u moci. Nikdo by potom nemohl očekávat, že kosovští Albánci zůstanou ve společném státě se Srbskem. Nechat připsat vinu za prohru Kosova radikálům, by bylo pro srbskou demokracii rozhodně lepší, než tuto zodpovědnost hodit na demokratičtější síly.“

Těmito myslel G17Plus, liberální demokraty nyní fanaticky loajální impériu a ideologii „modernosti.“ Považujíc je za budoucnost Srbska, Serwer uzavírá: „Srbové budou odmítat ztrátu Kosova, ale to není zásadní národní zájem a oni se z toho dostanou.“

Jenomže Kosovo je zásadním národním zájmem, a to je mnohem více než jen  15 procent území, nebo mezinárodní právo, či etnické čistky. Je tam kultura, tradice a duch – věci, které nemají pro pana Serwera význam, a proto to nepředpokládá ani u nikoho jiného; nebo ještě hůře, odmítá všechny, pro něž tyto věci význam mají. Srbská vazba ke Kosovu byla naposledy opakována – bohužel - nesrozumitelným ministrem zahraničí Vukem Draškovičem, který řekl Kosovo Albanian daily, že oddělení okupované provincie by vyústilo v nové násilí. Zatímco tím pravděpodobně myslel, že vítězství albánských expanzionistů by mohlo vyprovokovat jejich další agresi (Makedonie, Preševské údolí, Černá Hora atd.), jeho poznámky byly interpretovány jako že by Srbsko mohlo zahájit novou válku pro „znovudobytí“ Kosova.  

Znovuobjevená srbofóbie - Zdá se, že západní média jako součást kampaně tlaku na Bělehrad ohledně vzdání se Kosova vzkřísila srbofóbní jazyk 90.let. Agentury Reuters k očekávaným volbám 1.října dostává všechno přesně zpět a libuje si v nejomezenějších šablonách války. Používajíc anonymní „diplomaty“ a proimperiální „analytiky“ (takové jako je Senad Slatina – předtím ICG), Reuters tvrdí, že  „bosenští Srbové mluví ve volební kampani o odtržení, protože je Srbsko používá jako páku,“ dále, podle Slatiny – citovaného souhlasně Reuters – to je bosensko-srbská rétorika o referendu, která vytváří „vážnou politickou krizi.“

Associated Press (AP) následuje ve stejném duchu, že válka v letech 1992-95 začala kvůli „srbské naději“ na odtržení, a že tyto naděje byly živeny rozdělením v Daytonu.

To všechno je hora nesmyslů. Byl to muslimský vůdce, který zničil křehkou demokratickou shodu v Bosně jednostranným vyhlášením nezávislosti přes srbský odpor. Jsou to bosenští Muslimové „Bosňáci“ – jak se sebevědomě označují – jejichž naděje na centralizovanou, Muslimy ovládanou Bosnu, byla minulých 11 roků živena díky „reformám“ implementovaným v rozporu se smlouvou z Daytonu mezinárodními absolutními vládci Bosny. A jsou to muslimští politici, vedení bývalým Izetbegovičovým starým kamarádem Harisem Silajdzicem, volající po zrušení Republiky srbské a centralizaci Bosny pod „vládou občanů“ (samozřejmě ovládanou prostou většinou Muslimů), kteří pářou to, co za posledních deset let přinesl malý mír mezi etnickými komunitami.

Nicméně je to ještě horší. Nacházejíc horlivé spolupracovníky mezi srbskými jakobínskými „reformátory,“ agentura AP hlásá, že Srbsko ohledně Kosova „oživuje politickou rétoriku Slobodana Miloševiče.“ Značně citujíc Čedomira „Cheda“ Jovanoviče, šéfa liberálně demokratické strany, hlavního jakobína země, agentura naznačuje, že srbští vůdci hrozí násilím v Kosovu. Ve skutečnosti to byl vůdce radikální strany, který vyzval vládu k hájení hranic země a to v případě potřeby i se zbraní v ruce – i to ilustruje slabost srbských ozbrojených sil po pěti letech „demokratické reformy.“

Skutečná nekompromisnost - Selhání impéria na Balkáně bylo do značné míry výsledkem mylných předpokladů. Ti, co rozhodují ve Washingtonu a evropských metropolích nejprve sami sebe přesvědčili, že konflikt mezi jugoslávskými etnickými skupinami byl chybou Srbska a vinu hodili na osobu Slobodana Miloševiče. 

Miloševičovi političtí nepřátelé, kteří jej nahradili – za velkorysé finanční, plánovací a školící pomoci impéria – v převratu října 2000 sami sebe přesvědčili, že Srbové nesou za jugoslávské války kolektivní vinu. Po dobu několika rozhodujících let ustoupili každému imperiálnímu požadavku. … To přesvědčilo impérium, že Srbsko je slabé, úplně bez sebejistoty a náchylné být komandováno jakoukoliv cestou. Přesvědčení Davida Serwera o srbských národních zájmech jenom ukazuje tento druh mylného předpokladu. Pochopitelně, jakmile ponížené vedení v Bělehradě nově objevilo svou páteř – i jen jakkoliv malý kousek -  impérium zařvalo. V jakékoliv „normální“ zemi by to, co dělá Vojislav Koštunica a Boris Tadič bylo považováno za značně nedostatečné tomu, co by mělo být učiněno pro obranu něčího území, práv a důstojnosti. Pokud si impérium zvyklo se Srbskem pohrávat a kopat do něj, jak se mu zlíbí, je nyní v rozpacích co dělat, když Srbsko už odmítá dále poslouchat. Jeho prvním impulsem, demonstrovaným diplomatickým a propagandistickým útokem, je pokračující kopání.

Přesto se Srbsko nějakým způsobem zatím pořád drží.   Překlad Messin, 4.10. 2006  

 

Eric Margolis – Toronto Sun, Canada – Sovětizace Ameriky

Koncem 80.let mi jako prvnímu západnímu novináři umožnili přístup do vězení, které svět pokládá za nejděsivější – do hrozivé moskevské Lubljanky. Moskvané se neodvažovali název hlavního úřadu KGB vyslovit nahlas a raději ho nazývali podle blízkého obchodního domu s hračkami: „Dětsky mir“ („Dětský svět“).

Ještě pořád se chvěji při vzpomínce na podzemní cely v Lubljance, na hrozivé výslechové místnosti a popravčí sklepy, kde mučili a postříleli desetitisíce lidí. Seděl jsem za stolem, od kterého netvoři, kteří veleli Čece (Čeka - sovětská tajná policie) – Džeržinský, Jagoda, Ježov, Berija – nařídili smrt 30 miliónů obětí.

Vězně, které během noci přiváželi do Lubljanky, celé dni systematicky bili gumovými hadicemi a palicemi. Jsou tam speciální, velmi chladné místnosti, kde bylo možné vězně podchladit skoro až k smrti. Odpírání spánku, to byla nejoblíbenější a nejúčinnější technika Čeky. Stejně tak topení ve vodě, promísené s močí a výkaly.

Připomínám tyto minulé hrůzy kvůli tomu, co tahle rubrika už dlouho nazývá postupnou „sovětizací“ Spojených států amerických. A během tohoto hanebného týdne vyšlo najevo, že už to postihuje i Kanadu.

Viděli jsme, jak americký prezident a viceprezident, kteří přísahali, že se budou držet ústavy, prosazují stejné vyšetřovací techniky, jaké používala KGB v Lubljance. Tito lidé očividně věří, že bití, zmrazování, upírání spánku a skoro utopení může zabránit teroristickým útokům. Tomu samému věřil Stalin.

Bílý dům trvá na tom, že kohokoliv – včetně Američanů – lze unášet a soudit v neveřejném procesu za použití „důkazů“, vynucených mučením jiných podezřelých. Bush a spol. popírají, že by používali mučení, ale přitom odmítají základní právo habeas corpus a americké zákony proti této nehumánní praktice. OSN říká, že tyto Bushovy plány porušují mezinárodní právo a ženevské konvence.

Současná prozatímní dohoda mezi Bushem a kongresem z minulého týdne může mučení do jisté míry omezit, ale nezavazuje americké představitele k dodržování ženevských konvencí.

Kanaďané mohli sledovat otřesnou totalitu plížící se do země, když se nyní odhalily hrůzné podrobnosti o perzekuci Máhera Arara. Díky falešné informaci RCMP Spojené státy zatkly kanadského občana a potom ho poslaly do Sýrie. Arabské státy a Pákistán používá Bushova administrativa k mučení osob. Sýrie toto obvinění popírá. Spojené státy podezřelé unesly často jen na základě chybné, nebo lživé informace a potom je poslaly do některého z arabských států, kde je mučili, dokud se „nepřiznali.“ Zřejmý cíl tohoto „poskytovacího“ programu? Dostat se k několika zrnkům použitelné informace. Čeka a východoněmecká Stasi to praktikovali též.

Nikdy mě ani nenapadlo, že Spojené státy – tenhle šampión lidských práv a zákonnosti – by mohly legalizovat mučení a zinscenované soudy sovětského typu. Nikdy jsem si nepomyslel, že uvidím kongres a většinu Američanů podporovat takovéto policejní prostředky. Washington, Jefferson a Lincoln se musí obracet v hrobě. Kanada pro mě byla vždycky vzorem umírněnosti, slušnosti a zákonnosti – až dokud aféra Máher Arar otřesně nedokázala, že tahle země může rychle klesnout a chovat se jako policejní stát. Opovrženíhodné zacházení Spojených států a Kanady s Ararem je důsledkem amerického honu na čarodějnice, plus anti-muslimského rasismu, hlouposti, byrokratické zbabělosti a neschopnosti. Byli jsme svědky toho, jak Ottawa napomáhala hanebnému pronásledování vlastních občanů a jak Spojené státy ostudně odmítaly pomoci při vyšetřování Ararova případu.

Bývalý americký generální prokurátor John Ashcroft, který nařídil Ararovo zatčení, by se měl soudně zodpovídat za tohle i za jiná nezákonná jednání. Současný generální prokurátor Alberto Gonzáles, který popírá, že Bushova administrativa je odpovědná za únos Arara a jeho mučení, by se měl stydět.

Kanada musí požadovat důkladné americké vyšetření této záležitosti, omluvu a záruky, že se Kanaďané už nikdy nebudou moci stát oběťmi zločinného jednání státu. Nastal čas, aby premiér Stehen Harper oznámil svým novým přátelům ve Washingtonu, že Kanada není žádná banánová republika. Představitelé, kteří jsou přímo zapletení do tohoto nejpodlejšího a nejostudnějšího případu v moderních dějinách Kanady, by měli čelit spravedlnosti. Jsou totiž stejně vinní, jako mučitelé, kteří deset měsíců nemilosrdně bili Máhera Arara.                        Messin, 5.10. 2006 

 

 Lži za války a v míru, novináři jako intelektuální děvky                                       „Lži za války a v míru" (Mladá fronta, Original: Lügen in Krieg und Friend, překlad Ivan Binar), tak se jmenuje kniha Viktora Farkase, německy píšícího autora, o historii mediálních manipulací. Farkas ukazuje, jak lži použité při tvorbě veřejného mínění a systematické vyvolávání nenávisti není již ani tak doménou diktátorských režimů, nýbrž stále častěji tzv. demokratických vlád. Na příkladech válek v Jugoslávii, Iráku a dalších místech ukazuje, jak média "na míru" vyrobila u obyvatelstva požadované emoce. Zalistujme knihou. Jedním z detailněji popisovaných je případ lži z dob irácké agrese proti Kuvajtu. Vrcholem protirácké kampaně v USA, podporované kruhy blízkými prezidentu Bushovi a saúdskoarabským magnátům, bylo slyšení před Kongresem USA. Při tomto slyšení byla senátorům předvedena patnáctiletá kuvajtská dívka, údajná zdravotní sestra z jedné kuvajtské nemocnice. Dívka se jmenovala Najira a se slzami v očích senátorům popisovala, jak iráčtí vojáci po obsazení Kuvajtu vyhazovali novorozeňata z inkubátorů, aby inkubátory mohli odvézt do Iráku. Tuto zprávu odvysílalo několik set televizních stanic a sám prezident Bush incident s "inkubátory" zmínil v několika projevech. Incident se stal jedním ze základních faktorů, které ovlivnily veřejné mínění v USA ve prospěch války. Skutečnost byla taková, že kuvajtští lékaři a dívka jménem Najira o vojácích vyhazujících novorozence z inkubátoru vědomě lhali. Dokonce i taková renomovaná organizace, jako je Amnesty International, musela posléze odvolat své tvrzení o 312 zabitých novorozeňatech a přiznat, že se jednalo o dezinformaci. Po skončení války sám vrchní velitel spojeneckých sil generál Norman Schwarzkopf doznal, že o případu úmyslně lhal. V lednu roku 1992 byla také odhalena identita údajné kuvajtské zdravotní sestřičky Najiry, která tvrdila, že vše viděla na vlastní oči. Byla to dcera kuvajtského diplomata, která v Kuvajtu již několik let nebyla. Nicméně akce svůj účel splnila a americké veřejné mínění se postavilo na stranu války proti Iráku.Farkas uvádí také zajímavý příklad mediální manipulace z Francie. Jde o zneužití techniky nazývané "sublimální poselství".

Ve volebním roce 1988 přihlížely miliony Francouzů vysílání zpráv stanice "Antenne 2" a zároveň, aniž by o tom věděli, bylo v úvodu do vysílání bleskovou rychlostí nepostřehnutelně vloženo deset obrázků kandidáta Mitterranda. Touto metodou byl prezidentský kandidát celkem 2949krát podstrčen do podvědomí voličů, kteří vložené obrázky nemohli vnímat vědomě. Celá věc praskla, teprve když si jeden novinář přehrával záznamy vysílání na vadném videorekordéru neobyčejně pomalou rychlostí. Následky, jak by se snad mohlo očekávat, nebyly veškeré žádné. Stanici "Antenne 2" se dostalo od tiskové rady pokárání a Mitterrand si podržel prezidentský úřad.Jednou z nejdůležitějších částí soukolí mediální manipulace jsou pochopitelně novináři. Příkladně jejich činnost popsal doyen amerického tisku a bývalý vedoucí redakce New York Times John Swinton. Farkas cituje jeho projev, který pronesl před newyorským tiskovým klubem:

"Víte to vy a vím to já. Není mezi námi jediný, který by se odvážil poctivě napsat svůj názor, a pokud to udělá, ví dopředu, že se nedostane do tisku. Jsem placen každý týden za to, že se můj počestný názor nedostane do novin, u nichž jsem zaměstnán. Kdybych svůj počestný názor zveřejnil v některém vydání svých novin, během čtyřiadvaceti hodin bych byl bez místa. Lhát bez obalu, pervertovat, zapírat, líbat nohy mamonu a prodávat zemi za každodenní chleba, takové je zaměstnání novináře. Víte to vy a vím to já, jsme nástroji a vazaly bohatých mužů za scénou. My jsme pajduláci, oni tahají za provázky a my tancujeme. Náš talent, naše schopnosti a celý náš život je majetkem jiných lidí. Jsme intelektuálními prostitutkami."Kdo si přečte Farkasovu knihu, pochopí, že to, co vidíme v televizi nebo čteme v novinách, nebývá odrazem skutečného stavu věcí. Je to mnohem více obraz toho, jak si určité vlivné skupiny přejí, abychom dané věci viděli.         Článek vyšel v časopise Konec konců, č.4/2006. Autorem je Lukáš Lhoťan

 

 Norm Dixon:  Záhadný případ mizejících „teroristických“ spiknutí

Čtenáři britských novin jsou pravidelně obtěžováni hrůzostrašnými palcovými titulky křičícími o „zmaření“ potencionálně katastrofických „teroristických spiknutí“ a   „islámských fanaticích“ zatčených při odvážných nočních nájezdech. „Hrůzné“ detaily, „odhalené“ anonymními policejními a vládními „zdroji“, zdůrazňují potřebu proč „my“ musíme přijmout „kompromis“ mezi občanskými svobodami a „bezpečností“, ujišťují úvodníky obávající se obyvatelstvo. 10.srpna prohlásil zástupce komisaře londýnské metropolitní policie Paul Stephenson, že byl zmařen plán, který měl způsobit „nevýslovnou smrt a zkázu“ a „masovou vraždu nepředstavitelných rozměrů“ a bylo zatčeno 24 lidí. „Věříme, že záměrem teroristů bylo propašovat do letadla výbušniny a odpálit je za letu,“ uvedl Stephenson. Tvrzení bylo široce šířeno britskými a světovými sdělovacími prostředky.   Nicméně během několika dnů se dramatická kauza proti zadrženým osobám, tak jak ji sdělily vládní a policejní „zdroje“, začala rozmotávat. Tvrzení, že útok byl „bezprostředně hrozící“ se ukázalo jako falešné. Žádná z nakonec deseti obviněných osob neudělala rezervaci, či nákup letenek; několik jich dokonce nemělo ani pasy. Patrně pouze jeden použil nedávno internet ke kontrole letových řádů. Nebyly tam žádné bomby.Tvrzení, že zadržené osoby zamýšlely zničit 10-12 letadel byla „spekulativní a zveličená,“ přiznal britský úředník 28.srpna deníku New York Times. Tvrzení o spletitém „pákistánském spojení“ mezi spiklenci a Al-Kaidou zmizela. Možnost úspěšně vyrobit „tekutou bombu“ z domácích produktů na toaletě letadla vysoko nad zemí byla zamítnuta chemickými experty.

Překrucování - Gareth Pierce, obhájce 17letého mladíka, obviněného v kauze spiknutí z vlastnictví předmětů „použitelných pro osobu připravující teroristické činy,“ řekl 31.srpna listu Chicago Tribune jak policie zkreslila, co našla v domě chlapcovy matky a překroutila to, aby to sedělo jejím grandiózním tvrzením. Podle policie byly nalezeny „sebevražedné poznámky,“ mapa Afghánistánu a „bombový“ manuál. Co bylo ve skutečnosti objeveno, řekl Pierce listu Chicago Tribune, byly poslední vůle lidí, kteří více než deset let předtím bojovali v Bosně. Obžalovanému bylo tehdy právě šest let, když byla většina tohoto materiálu umístěna do krabice! „To nejsou vůbec sebevražedné poznámky. Jsou to obyčejné poslední vůle. Nazývat je sebevražednými poznámkami by bylo absolutně hanebné,“ řekl Pierce. Vůle byly nalezeny v krabici, která patřila otci – který se už mezitím rozvedl a odstěhoval – a byly z doby, kdy pracoval v už nyní zaniklé charitě na pomoc vystěhovaným bosenským Muslimům. Krabice také obsahovala primitivní mapu, kterou nakreslil chlapcův mladší bratr, když byl ještě dítě. Byla tam také kniha s nákresy elektrických rozvodů, která i kdyby by byla užitečná při stavbě nějaké bomby, tak rozhodně ne způsobem, z jakého policie skupinu obviňuje („kapalné bomby“). Associated Press hlásila 4.září, že žalobci řekli londýnskému soudu, že obvinění nebudou postaveni před soud až do března 2008. Zůstanou ve vězení a klíčové podrobnosti vyšetřovaného případu budou do té doby drženy v utajení. Odolají tvrzení britské vlády a médií soudnímu procesu? Nikoliv, pokud započítáme všechna líčení britské policie, vlády, lhaní médií a zveličování nedávných „teroristických“ kauz. Jak ve svém článku poukázal 14.srpna bývalý britský velvyslanec v Uzbekistánu Craig Murray: „Více než 1.000 britských muslimů bylo už zatčeno na základě protiteroristické legislativy, ale jenom 12 procent bylo z něčeho obviněno. Je to prostě šikana muslimů hrůzného stupně. Z těch bylo 80 procent propuštěno. Většina z těch dvou procent, které byly odsouzeny – nebyla odsouzena za něco, co nějak souviselo s terorismem, ale za různé drobné přestupky, které byly policií vyloveny z trosek životů, které zničila.“  Dne 2.června 2005 ve 4 hodiny ráno zaútočilo asi 250 policistů, někteří v chemických oblecích, na dům ve Forest Gate ve východním Londýně. Policie tvrdila, že v domě byla chemická bomba. Dvě rodiny žijící v domě, které probudil hluk rozbíjených dveří si myslely, že byly napadeny zloději. Mohammed Abdul Kahar byl střelen do hrudi těsně vedle srdce policií, která selhala při své identifikaci i varování.

Deník Sun podnícen Rupertem Murdochem 3.června urychlil protimuslimskou paniku, když napsal bez kousku důkazu: „chemická bomba držená islámskými teroristy je připravená kdykoliv vybuchnout, obávali se minulou noc policisté. Předpokládá se, že zařízení bylo konstruováno k uvolnění jedovatého mraku v přeplněném prostoru – zabití stovek lidí. Vyšší důstojníci jsou přesvědčeni, že ve Velké Británii byl připraven „bezprostředně hrozící“ útok… Zběsilý hon byl zahájen za účelem nalezení bomby předtím, než by mohla být aktivována fanatiky.“ Jeden vyšší bezpečností zdroj řekl „Jsme si absolutně jistí, že to zařízení existuje a mohlo by být použito buďto sebevražedným atentátníkem, nebo při dálkově odpálené explozi.“  

Nepřekonané Murdochovy Times hlásily 3.června nalezení „sebevražedné jedovaté vesty smrti.“ Žádné chemické bomby nebo sebevražedné vesty nikdy neexistovaly. Kahar a jeho bratr byli zadržováni 8 dní bez důkazu na základě teroristického zákona (Terrorism Act, 2000), než byli propuštěni. „Jediný zločin, který jsem spáchal, byl ten, že jsem Asijec s dlouhým plnovousem,“ řekl Kahar BBC 13.června. „Neměli ani slušnost se omluvit.“

Červená rtuť - Jeden z nejbizarnějších příkladů toho, jak britská vláda, policie a média pracují ruku v ruce na výrobě teroristických hrozeb byl poskytnut smutně proslulým „falešným šejkem“ Mazherem Mahmúdem, novinářem Murdochových laciných News of the World,  pravidelně vystrojeného v arabských šatech k oklamání celebrit a jiných,  který sám sebe zkompromitoval a tajným policejním agentem, pokoušejícím se v roce 2004 chytit do léčky tři osoby při „virtuálním“ teroristickém spiknutí. 

Mahmúd jim nabídl k prodeji fiktivní nukleární substanci „červená rtuť“ s tím, že může být použita ke zhotovení radioaktivní „špinavé bomby.“ Nicméně ti tři vypadali více zaujatí prohlášením, že červená rtuť by mohla znamenat peníze. Tajný policista se jim pak nabídl, že falešnou substanci koupí v ceně 300.000 dolarů za kilo.

Se souhlasem generálního prokurátora labouristické vlády byli tři napálení 24.září 2004 zatčeni protiteroristickým komandem. Byli obviněni z pokusu obstarat finance nebo prostředky pro terorismus a držení „vysoce nebezpečné látky založené na rtuti,“ pro použití v terorismu. Následující den křičela první strana News of the World: „Protiterorističtí policisté se dali do pohybu poté, co News of the World odhalily nabídku prodeje radioaktivní látky.“ Červená rtuť, lhaly nešťastným čtenářům News of the World, je „smrtící látka vyvinutá ruskými vědci studené války pro výrobu kufříkové atomové bomby.“

Tři muži zůstali ve vězení až do jejich osvobozujícího rozsudku, který přišel dva roky později. Během procesu, který stál více než 1 milion eur, prohlásil vládní žalobce, že „Crownovo stanovisko, zda červená rtuť existuje, nebo neexistuje je vedlejší“ a nutil porotu „neviset“ na této věci. Porota naštěstí nesouhlasila.

Vlastní gól v Manchesteru - Britský vládně-policejně-tiskový tým si dal v dubnu 2004 vlastní gól, když 400 policistů města Manchester obklíčilo 10 iráckých Kurdů. Vůdcem lynčujících mas byl list Sun , který vyrukoval s vymyšleným příběhem, začínajícím tímto: „Včera bylo dramaticky zmařeno spiknutí sebevražedných atentátníků za účelem zabití tisíců fotbalových fanoušků na sobotním zápase Manchester United – Liverpool. Ozbrojení policisté zadrželi při nájezdech za úsvitu deset podezřelých teroristů. Bezpečnostní šéfové věří, že fanatici Al-Kaidy se plánovali odpálit uprostřed 67.000 nic netušících fanoušků. Islámští fanatici plánovali sedět na různých místech, aby způsobili co největší masakr. Policie odhalila, že měli už zakoupeny lístky na různých místech stadionu.“

Úplně celý fantastický příběh a policejní kauza proti Kurdům byly improvizovány z vyzrazených policejních informací o „objevu“ několika starých útržků lístků ze zápasu Manchester United v podezřelém bytě. Muž byl skutečně vinen fanatismem – byl fanatickým fanouškem Manchester United, který si nechával jako suvenýr útržky z každého zápasu, kterých se on a přítel účastnili. Byly zakoupeny od spekulantů, což vysvětlovalo, proč byly lístky na různá místa na stadionu.

Odtok ricinu - Snad nejvíce bylo z vládní série vymyšlených „teroristických hrozeb“ cynicky využíváno oznámení policie z ledna 2003, že byl zmařen plán „teroristické buňky“ použít při útoku jed ricin. 

Ministři britské vlády oznámili 7.ledna, že v bytě napadeném policií byly zjištěny „stopy ricinu.“ Premiér Blair se chopil spiknutí, aby podpořil propagandistickou kampaň jít do války proti Iráku Saddáma Hussaina. Blair učinil směšné prohlášení, že objev ricinu, který může zabít pouze v případě vstříknutí do krevního oběhu osoby, podle něho prokázal, že „toto nebezpečí (zbraní hromadného ničení) je přítomné a skutečné a nyní s námi. Jeho možnosti jsou obrovské.“

Později se na údajnou „buňku“ odkazoval během své řeči v Radě bezpečnosti OSN i americký ministr zahraničních věcí Colin Powell, když 5.února argumentoval pro válku proti Iráku, pokud Saddám nevzdá jeho neexistujících ZHN. Powell tvrdil, že to byl důkaz „zlověstného spojení mezi Irákem a teroristickou sítí Al-kaida.“

Skutečnost je, že tam nebyla žádná buňka Al-kaidy, ani žádný ricin. Ve stejný den, kdy vláda oznámila objev „stop ricinu“ v bytě, objevily testy vlastního vládního zařízení v Porton Down, že tam žádný ricin nebyl. Tento nález byl vládou držen v utajení více než dva roky.

V dubnu 2005 byli čtyři lidé obvinění z teroristického spiknutí propuštěni, zatímco od obvinění proti dalším čtyřem bylo upuštěno. Jediná osoba, Kamel Bourgass byla odsouzena za menší obvinění „spolčení způsobit veřejné obtíže použitím jedů a/nebo výbušnin,“ založeném na vlastnictví „receptů“ k udělání ricinu a důkazu pokusu tak učinit. Nicméně 20.dubna 2005 Independent napsal, že „profesor Alistair Hay, jeden z britských specialistů na jedy řekl, že Bourgassovy pokusy vyrobit jedové zbraně z jeho malých zásob přísad a ve „zchátralé“ laboratoři byly neuvěřitelně amatérské a nepravděpodobné uspět.“              Překlad Messin, 15.10. 

V Bělehradě bylo po transportu z Kosova pohřbeno 29 těl zavražděných kosovských Srbů

Úřady OSN v Kosovu předaly v pátek 13.října srbským rodinám ostatky 29 srbských civilistů, včetně žen a dětí, kteří byli zavražděni v Kosovu během let 1998-1999.

„Předpokládáme, že většina obětí pochází z měst Orahovac a Opterusa na západě Kosova,“ řekl mluvčí OSN Neeraj Singh. Předtím byli mrtví hlášeni jako pohřešovaní.Truchlící rodinní příslušníci a srbští úředníci převzali ostatky na hraničním přechodu Medare, který leží asi 40km severně od kosovské metropole Prištiny.  29 těl, včetně 11 členné srbské rodiny popravených albánskými separatisty během války v Kosovu, bylo identifikováno pomocí analýzy DNA.

Pohřeb se konal následující den na předměstí Bělehradu. Účastnilo se pár stovek lidí, většinou příbuzných obětí, ale také příbuzných některých z 670 nezvěstných Srbů, kteří se od konfliktu stále pohřešují. Předpokládá se, že byli také zabiti kosovskými muslimy.

Vedoucí koordinačního centra pro Kosovo - Sandra Raškovič-Ivič žádala potrestání všech těch, co spáchali zločiny v provincii, o jejímž budoucím stavu se nyní jedná.

Kosovská policie přesto za vraždy těchto nešťastníků nezatkla nikoho, avšak naproti tomu bylo do Haagu předáno množství srbských vojáků.

Kromě toho bylo v Kosovu exhumováno a dodatečně mimo provincii pohřbeno 212 Srbů, většinou ze srbských vesnic, jejichž přeživší rodinní příbuzní po válce utekli.

Více než 2.000 osob zůstává nezvěstných, což zůstává jednou z nejcitlivějších a nejvíce emočně nabitou záležitostí.

 Od roku 1999 kosovští Albánci násilně z provincie vypudili přes 200.000 křesťanů v naději, že založí čistě muslimský stát a donutí Srbsko udělit jim nezávislost.

Messin, 17.10. 2006 

 

Deutsche Welle: Německý soud bude opět řešit žádost o odškodnění příbuzných srbských obětí náletu NATO, 21.10.2006

Rodiny zabitých a zraněných civilistů při leteckém útoku NATO na srbské město žádají odškodnění u německého soudu v Karlsruhe.

V květnu 1999 při leteckém útoku na most ve městě Varvarin tehdy přišlo o život 10 lidí a dalších 30 bylo zraněno.

Poprvé stíhačky zaútočily v neděli 31.května těsně po 13.hodině, kdy většina místních lidí slavila pravoslavný křesťanský svátek a most byl plný lidí. Většina lidí, kteří byli zabiti přišla o život až po druhém útoku, zatímco se pokoušeli poskytnout pomoc obětem prvního útoku a stíhačky se úmyslně vrátily na místo činu a začaly masakrovat podruhé. I když se německé stíhačky útoku přímo neúčastnily, žaloba tvrdí, že Německo nese svůj díl odpovědnosti, protože německá armáda pomáhala NATO vybrat cíl. NATO dodnes tají, čí letouny akci provedly. V minulosti ale už dva jiné německé soudy podobnou žalobu odmítly.

Právníci zastupující německou vládu sice nazvali útok „tragédií,“ ale stejně jako NATO říkají, že menší most s malou nosností byl „legitimním“ cílem.

Starosta Varvarinu Zoran Milenkovič, který toho přišel dne o svou patnáctiletou dceru říká: „byla to vražda“ a dodává „město nebylo nijak chráněno a nemohlo se útoku NATO nijak bránit.“ Milenkovič také připomněl další lidi ve městě, které útok těžce zmrzačil.                                                                               Messin, 21.10.2006

Petr Schnur: Hanebná role dnešních médií, 25.10.2006

„Vládnoucí elita učinila své modely normou; a tato norma není nic jiného než norma moderní industrializace, která se nespokojí již jen s tím, že konzument konzumuje, nýbrž nastupuje s nárokem, že nesmí existovat žádná jiná ideologie než ideologie konzumu, globalizace a volného trhu financí.“

Tato kritická slova nebyla pronesena na počátku třetího tisíciletí nýbrž počátkem 70.let milénia minulého a jejich autorem byl známý italský režisér Pier Paolo Pasolini. Dnes již není pochyb, že se budeme muset, pokud jsme ještě docela neztratili občanský instinkt, zřejmě více zabývat vizemi těch škarohlídů typu Huxleyho, Orwella či Pasoliniho než moderních sametových proroků „otevřené společnosti.“

Iluze plurality - Jedním z kouzelných slůvek, kterými je občan dnes a denně častován, je „pluralita“: pluralita slova, pluralita názorů, politická pluralita, pluralita médií. Pronikneme-li kouřovou clonou líbivých titulků za ideologický horizont doby, narazíme v oblasti médií na poněkud jinou realitu, než kterou nám sugeruje nepřeberné – a stále stoupající – množství radiových a televizních stanic, novin, časopisů a knih, o internetu ani nemluvě. Ideologům „nového světového pořádku“ se více méně podařilo úspěšně podařilo vklínit do povědomí člověka následující rovnici: názorová různorodost/pluralita médií je přímo úměrná jejich počtu. Že kvantita zdaleka neznamená kvalitu, ale ví každý konzument z obchodu. Předchozí rovnice zapomíná na jeden zásadní problém: na rovnost šancí v komerčně orientovaném mediálním „trhu“.

V praxi to vypadá následovně, uveďme dva příklady z opačných konců světa – jihovýchodní Evropy a Ameriky:

Země bývalého východního bloku se na počátku devadesátých let staly terčem německé mediální expanze. Vedle velikánů Bertelsmana a Springera si vedlo velmi čile zejména nakladatelství WAZ (Westdeutsche Allgemeine Zeitung). Světu dalo kromě jiného i návod, jak si pomocí zkorumpovaných politických vládců zajistit patřičný mediální trh jednotlivých zemí. Tak například v Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, Srbsku-Černé Hoře a Makedonii se nyní podílí 40 procenty na celkovém novinovém obratu. V Chorvatsku představuje s 35 procenty největšího vydavatele, v Makedonii ovládá dokonce 90 procent celkového trhu.

V Rumunsku proběhl odvážný konflikt mezi novináři a vydavatelem WAZ. V roce 2004 redakce deníku Romania Libera veřejně protestovala proti politickému tlaku z Německa. Navíc WAZ představuje výmluvný příklad symbiózy politiky s obchodem v dnešní reálně existující „otevřené společnosti“: šéfem firmy je Bodo Hambach, bývalý pověřenec minulé sociálnědemokratické vlády pro Balkán, toho času zvláštní koordinátor tzv. Paktu stability pro jihovýchodní Evropu.

Jak vypadá mediální pluralita „otevřené společnosti“ v praxi „vyspělých demokracií“, demonstrují nejlépe poměry ve Spojených státech amerických. Na 98 procent amerických médií (knih, novin, rádiových a televizních stanic) je kontrolováno deseti společnostmi s většinovými finančními zájmy v obchodě s automobily, ropou a zbraněmi. Tato neuvěřitelná koncentrace v mediálním sektoru, jejímž důsledkem je pochopitelně monopolizace „produktu“ jménem informace, vytvořila šest největších gigantů. Drtivá většina rozhlasových a televizních programů (v kině, na videu, či dvd), novin, časopisů či knih pochází od jednoho z těchto megakoncernů (pořadí podle velikosti a síly): AOL-Time Warner Inc., Disney-Capital Cities/ABC Inc., Bertelsmann, Viacom, News Corporation (Rupert Murdoch) a Sony Corporation.

A aby bylo jasné, o čem je řeč, následující příklad. Skrze deník New York Times ovládá rodina Sulzbergů dalších 33 novin, 12 magazínů, sedm rozhlasových a televizních stanic, jeden kabelový televizní systém a tři knižní vydavatelství. V internetu provozuje 40 webových stránek a jeho (NYT) zprávy, komentáře a fotografický materiál otiskuje dalších 506 časopisů, zpravodajských agentur a magazínů. A důsledky takové „plurality“? Jen v prvních třech měsících po 11.9. 2001 bylo propuštěno šest významných novinářů a akademiků, protože kritizovali americké politiky. Mluvčí Bílého domu se osopil na komentátora stanice ABC za „nevlastenecké“ kritizování používání řízených střel s plochou dráhou doletu v Afghánistánu. Na žádost ministerstva zahraničních věcí se tato stanice spolu s „konkurencí“ CBS, NBA a CNN zavázala, že nebudou používat „buřičský jazyk“. Nad novináři doprovázejícími vojenské jednotky má vláda samozřejmě naprostou kontrolu. Za těchto podmínek není divu, že americká média namísto kritických otázek pěla v jednotném „vlasteneckém“ chóru ódu na pomstu.

A podobně to bylo na evropském kontinentu v čase války v Jugoslávii, kdy jsme mohli sledovat „v akci“ zglajchšaltovaná evropská masmédia. Hanebná role těchto tzv. „svobodných“ médií při rozbití Jugoslávie a jejich jednostranné tažení proti Srbům vejde zřejmě jednou do historie jako nejtemnější kapitola evropské žurnalistiky po druhé světové válce. Když během bombardování Jugoslávie v roce 1999 pronesl mluvčí Severoatlantické aliance Jamie Shea větu o tom, že je nutné získat a udržet obrazový monopol, věděl o čem mluví. A když chválil demokraticky zvolené politiky (Rudolf Scharping odvedl opravdu dobrou práci! pravil například), kteří věděli, jaké zprávy byly důležité pro získání veřejného mínění jejich zemí, udeřil hřebík na hlavičku. Přímý vliv vlád, státních orgánů a mluvčích NATO ovšem není jediný druh cenzury, se kterým se svoboda slova potýká.

Cenzura a komerce - Ponecháme-li stranou spektakulární případy systematického a dlouhodobého sledování nepohodlných žurnalistů a publicistů tajnými službami, jak nedávno vyšlo najevo v případě německé BND (Spolková zpravodajská služba), jsou to právě vydavatelé/majitelé velkých médií a jim zodpovědní šéfredaktoři, kteří žurnalistům stanovují jasné hranice jejich působení. Ty jsou v prvé řadě obecně vytyčeny pravidly hry stávajícího politicko-ekonomického systému – co je nad ně, je považováno za extremismus, populismus či jiný –ismus. Většina masových médií vzhledem ke svým ekonomickým i jiným vazbám nestojí nad systémem a tedy objektivně nad věcí, jak se snaží sugerovat, nýbrž je jeho významnou a plně integrovanou součástí. Tak například k onomu již zmíněnému konfliktu mezi redakcí Romania Libera a jeho německým vydavatelem, došlo po masivní intervenci WAZ ve prospěch rumunských sociálních demokratů.

Tyto intervence se ale zdaleka nedělají jen přímou cestou. V novinách či televizi panuje jako v každém podniku hierarchie, která nejen řídí jejich chod, ale zodpovídá i za dodržování norem přímo či nepřímo stanovených vydavatelem Slovem „nepřímo“ se myslí „filosofie“ firmy, která je samozřejmě každému zaměstnanci známá a která vybízí ke zdrženlivosti. Sebecenzura potom nastupuje tam, kde u žurnalistů převládne snaha o uspokojení vydavatelova – šéfredaktorova očekávání, ať již z materiálních či jiných důvodů. Dotyčný publicista prostě ví, co se od něj očekává a kde se nachází mantinely, v jejichž rámci se může pohybovat. Otevřený konflikt s vydavatelem po vzoru odvážných Rumunů je spíše vzácnou výjimkou.

Vedle uvedené politické (sebe)cenzury rozhoduje rovněž zákon trhu. Zvulgarizovaná společnost vyžaduje triviality a rychlé informace a médium je dnes v prvé řadě produkt na prodej. Podle toho taky vypadají dnešní noviny, časopisy či televizní programy; smyslem masového setkání s médiem naší doby není touha po vědění – a to v lepším případě – snaha být informován. (Časopis Konec konců 2/06)

 

Hranice šílenství – frustrovaný Balkán ovládají iluze a hysterie

Nebojsa Malic, Antiwar.com, 25.10.2006

Je tomu osm let od doby, kdy „Kosovská osvobozenecká armáda“ otevřeně přijala podporu NATO pro svou separatistickou válku proti Srbsku; přes dvanáct let od doby, kdy Washington a Brusel uznal prohlášení nezávislosti vydané Muslimy ovládanou bosenskou vládou, která zemi uvrhla do občanské války. V obou případech vyprodukovala podpora „mezinárodního společenství“ mnohem méně, než požadovali vůdci bosenských Muslimů i kosovských Albánců. Téměř 11 let  není Bosna centralizovanou, bosenskými Muslimy ovládanou zemí. Sedm let po vjezdu albánských kriminálníků na tancích NATO do Kosova není provincie dosud nezávislá na Srbsku. Jak během času zesílil rozdíl mezi představami a skutečností, došlo k    frustracím, což občas vyústilo v jednání, které může být popisované pouze jako šílenství.

Víra a velká hra - Po několik let od doby kdy začala okupace NATO je oddělení Kosova od Srbska popisováno jako „nevyhnutelné“ a pouze otázka času. Ale přestože impérium nasadilo svou vojenskou, diplomatickou a propagandistickou sílu pro prosazení nezávislosti, nejeví se tato nyní více na dosah, než na jaře, kdy začala jednání ve Vídni, pod vedením přívržence Albánců, bývalého finského prezidenta Martti Ahtisaariho.

Simon Tisdall  minulý pátek v deníku Guardian Ahtisaariho obvinil z rozjetí „hazardní/nečisté hry“ ohledně Kosova, protože klame veřejnost prohlášením, že udělení nezávislosti by mohlo být zdrženo kvůli odporu Srbska a Ruska: „Postoj Moskvy se netýká ani tolik potřeby rozřešit kosovskou hádanku, ale spíše má více co dělat s širším a pokračujícím zápasem mezi Ruskem a Západem.“…

Den předtím navštívil Londýn Agim Ceku ve funkci „premiéra“ Kosova. Poté, co bývalý chorvatský generál a vůdce UCK pohovořil s ministry britské vlády, řekl tisku „věříme mezinárodnímu společenství, že tento proces řídí ke správnému závěru.“ Jakoby nikdo neměl pochybnosti, jaký by ten závěr mohl být, dodal Ceku: „potřebujeme nezávislost nyní, protože jsme přesvědčeni, že žádné jiné proveditelné řešení neexistuje.“ Albánci věří, že správnou věcí je nezávislost, protože tvoří 90 procent populace, de facto vlastní provincii a mají image obětí války v letech 1998-99. Srbové se, že správná věc je žádná nezávislost, protože mají na provincii právní nárok de jure , protože albánská většina byla vytvořena skrz teror a etnické čistky, a protože oni jsou oběťmi okupace po roce 1999, jakkoliv tvrdě to bylo zakrýváno, maskováno a tutláno. Ale impérium se nestará ani o jedny, ani o druhé. Jak bezděčně odhalil Tisdall, ve „hře“ je více než Kosovo, Srbové a Albánci - je to o staré rivalitě mezi východem a západem sahající zpět do studené války a možná dokonce až do  19.století.

Odporem k oddělení Kosova se Moskva snaží chránit své vlastní zájmy, nikoliv ty srbské – bez ohledu na západní propagandistické žvanění o „starých spojenectvích“ nebo „slovanské solidaritě“, tihle psi nikdy neštěkají. Postupem k oddělení Kosova Washington, Londýn, Paříž a Berlín sledují své vlastní imperiální programy – snaží se jednou provždy zasahovat kdekoliv, kdykoliv a proti komukoliv – bez ohledu na jiné názory ohledně kosovských Albánců, mnohem méně kosovských Srbů.

Ironicky to vypadá na malou výhodu pro Srby, pokud vůbec nějakou, protože nemají silného sponzora a nevsadili svůj osud do rukou Moskvy, když pozorují jak je Moskva prodává jako už mnohokrát v minulých stoletích. Na druhé straně Albánci sami sebe přesvědčili, že jim svět dluží (nyní nezávislost, později možná něco jiného) a pokračují z tohoto důvodu v kladení požadavků. Kladení požadavků impériu je lukrativní trik, pokud je nemůžete dostat – a to tak dlouho, dokud to vydrží.

Fantastické a směšné - Mnoho bosenských Muslimů je podobně frustrováno „mezinárodním společenstvím“ pro selhání v udělení centralizovaného státu domněle slíbeného ve smlouvách z Daytonu. Kvůli víře, že byli  v konfliktu během let 1992-95 a následkem toho jim svět dluží, mnoho muslimských voličů ve volbách  podpořilo militantního nacionalistu Harise Silajdžiče. Silajdžičova kampaň hýřila nacionalistickou hysterií, hlavně proti bosenským Srbům, ale také proti malé chorvatské komunitě, stále více polapené v utiskujícím a nepohodlném svazku nazvaném „Bosensko-chorvatská federace.“Takovýto způsob hysterického obviňování bulvárními plátky by vydavatele amerických bulvárů mohl pobavit a rozesmát - jenomže v Bosně je berou opravdu vážně.

Sarajevský okresní žalobce Oleg Cavka prohlásil minulý čtvrtek AFP, že vyšetřuje bývalého kanadského generála Lewise Mckenzieho, prvního velitele mírotvorných sil OSN v Bosně, za údajné návštěvy bordelu provozovaného Srby a znásilňování muslimských žen, které tam byly údajně drženy v zajetí.

McKenzie rozzlobeně obvinění odmítá s vysvětlením, že jde o pomlouvačnou kampaň, která je proti němu vedena muslimskou vládou v Sarajevu po celou dobu od tehdy, co v roce 1992 nutil USA vojensky nezasahovat do bosenské války. Obvinění ze znásilnění byla vzata z „doznání“ zajatého srbského vojáka, který byl mučením donucen k přiznání všech možných věcí – všechny byly později prokázány jako lži. McKenzie nebyl nikde poblíž Sarajeva, když údajně měla nastat jeho návštěva v údajném bordelu.

Možná konečným kouskem cynismu bylo tvrzení, že fotografie generála McKenzieho se čtyřmi plačícími ženami ukazuje jeho oběti. Ve skutečnosti šlo o čtyři místní ženy, které pracovaly pro štáb OSN a byly evakuované McKenziem na začátku válečných akcí v Bosně. Fotografie plná slz byla z jejich opětovného shledání o několik měsíců později.

Po plných 12 let kanadská vláda ostudně odmítala McKenzieho bránit, selhala i v podání oficiální stížnosti sarajevským úřadům prostřednictvím svého velvyslanectví, umožňujíc tak opakované objevování obvinění tohoto druhu a pokračující pošpiňování dobrého jména jednoho z jejích nejzkušenějších mírových dozorčích. Toto se rovná zacházení s kanadskými vojáky, kteří se střetli s chorvatskými vojáky  v roce 1993 a stali se svědky zločinů proti místním Srbům; jejich vyprávění bylo potlačováno dlouhá léta.

Snad podníceny tím, jak 12 let staré novinářské kachny prodávají noviny, přineslo tento týden několik deníků v Chorvatsku a Slovinsku tvrzení vysloužilého sarajevského profesora Amira Pleho, představovaného jako experta na biologickou válku, že Slobodan Miloševič na začátku 90.let plánoval vyrobit jadernou bombu.

„Miloševič chtěl vyrobit jadernou bombu, protože si byl dobře vědom, že vlastnictví jaderné zbraně by mu pomohlo postavit se světu a uskutečnit tak myšlenku Velkého Srbska,“ informovala agentura.

Srbští představitelé odmítli Plehovo obvinění se směsí výsměchu a odporu, a označili ho za primitivní propagandu. Plehův příběh zní jako spiknutí z levného „techno-thilleru“ , dokonce i Tom Clancy by ho odmítl jako příliš povrchní: tajné dodávky z Ruska, zlověstná srbská spiknutí a laskavý osud mezinárodních sankcí a bomb NATO, které zachránily situaci. Nejrůznější druhy zdánlivě nedůvěryhodných spiknutí se na Balkáně ukázaly být pravdivé, ale toto nevypadá jako jedno z nich.

Rozpletené „skutečnosti“ -  Na konci studené války si bujní imperialisté v Americe a Evropě mysleli, že můžou změnit nejen tvář světa, ale i principy podle kterých fungoval, skrze sílu a strach. Na chvíli to už na Balkáně skoro vypadalo, jakoby měli pravdu. Masakr na Středním východě ale zpochybnil jejich přesvědčení – chyby, které si nejsou stále ochotni přiznat. Lidé Balkánu, kteří postavili veškeré skutečnosti z protichůdných konstrukcí lží, shledávají v těchto dnech tyto „skutečnosti“ jako stále více křehčí/slabé – a aby je udrželi, uchylují se ještě více k výmyslům, hysterii a naprostému šílenství. Kdyby to nebylo tak tragické, bylo by to k smíchu.                                                                        Překlad Messin, 25.10. 2006 

Los Angeles Times: Současný chorvatský poslanec půjde k soudu za masakrování Srbů v roce 1991, 27.10.2006

Chorvatský parlament včera zbavil imunity svého poslance Branimira Glavase. Státní zastupitelství ho totiž obvinilo ze spáchání válečných zločinů. Glavas patřil během války v  letech 1991-1995 k nebližším spolupracovníkům tehdejšího prezidenta Franja Tudjmana.

Glavas byl během konfliktu velitelem chorvatského města Osijek, kde měl organizovat mučení a zabíjení mnoha srbských civilistů, kteří tam do roku 1991 žili. Podle obžaloby byla těla se svázanýma rukama a ústy přelepenými páskou házena do řeky.

V uplynulých dnech bylo v této souvislosti v Chorvatsku zadrženo šest dalších osob, podezřelých z podílu na únosech, mučení a vraždění civilsitů v Osijeku v roce 1991. Všichni vypověděli, že jim dal rozkaz Branimir Glavas.               Messin, 27.10. 2006

 

Místo, kde se rodí zlo – Cesta na Guantánamo, 31.10.2006

Diváci letošního karlovarského festivalu měli možnost shlédnout nový film režisérů Michaela Winterbottoma a Mata Whitecrosse Cesta na Guantánamo (Road to Guantánamo). Tento snímek byl na berlínském filmovém festivalu oceněn stříbrným medvědem za režii. Takové ocenění není náhodné: film totiž zásadním způsobem odhaluje některé skrývané ostudné jevy euroamerické společnosti. Nadto je i zajímavým filmařským počinem, ve kterém se tvůrcům podařilo výtečně skloubit filmové drama s dokumentem.

Cesta na Guantánamo v některých momentech navazuje na Winterbottomův film z roku 2002 Na tomto světě (In This World). Oba filmy jsou natočeny podle skutečných událostí a podávají v obecné rovině svědectví o euroamerickém rasismu a aroganci. Zatímco první z nich se věnuje tématu ekonomické migrace a nelidských podmínek uprchlíků na jejich cestě za „svobodou“, druhý snímek se vrací k americké válce v Afghánistánu a podává svědectví o nelidských podmínkách života lidí, o kterých George W. Bush mluví jako o „really bad guys“. Jedná se o muže, kteří jsou americkou administrativou považováni za potencionální teroristy, o muže, kteří byli násilně vyvlečeni ze svých domovů, o muže, kteří se mnohdy provinili tím, že mluví anglicky. Film Cesta na Guantánamo sleduje cestu čtyř britských muslimů, kteří nedlouho po pádu newyorských dvojčat odjíždějí na svatbu jednoho z nich, Asifa, do Pákistánu. Ve filmu je kladen důraz na sled událostí, které čtveřici zavedou přes Pákistán a Afghánistán až do amerického vojenského tábora v zálivu Guantánamo na Kubě. Filmařům se podařilo ponechat politické události inkriminovaného období mimo záběr děje, aniž by tím zamlžili výpovědní hodnotu příběhu v jeho širších souvislostech. Film staví na silném a tragickém příběhu konkrétních čtyř lidí, který obraz amerického „vítězného“ tažení proti terorismu staví do jiného světla, než jaké nám je předkládáno mediálním zpravodajstvím. Silným momentem snímku je především morální otřes a probuzení do reality světa, který slovy jednoho z hrdinů filmu „není hezké místo pro život“. Působivé je také to, že tvůrci dokumentují dokumentární rozhovory s autentickými postavami, kterým se zobrazený příběh skutečně stal, s hranými pasážemi, ve kterých je obrazově ztvárněna hrůza, která je v zajetí Američanů a jejich spojenců potkala.

Po příjezdu do Pákistánu se mladíci nechají strhnout čerstvou protiamerickou atmosférou a odjíždí do Afghánistánu na výraz pomoci a podpory afghánskému lidu. V polovině října se bez rozmyslu a víceméně bez jasného a konkrétního cíle vydávají ještě s Asifovým bratrancem Zahidem směrem k afghánským hranicím. Jejich cesta vede přes Kandahár, kde je zastihne americké bombardování, do Kábulu. Osudným se jim stává, když po týdnech nicnedělání nasednou do autobusu v domnění, že je veze zpět k pákistánským hranicím. Místo v Pákistánu se ovšem ocitnou v provincii Kunduz, odkud už není kvůli válečnému stavu cesty zpět. Ve zmatku při jednom z náletů a rychlé evakuaci vesnice se rozdělí a ztratí jednoho ze skupiny, Monira, o kterém dodnes nejsou žádné zprávy. Jsou zatčeni Severní aliancí, která je v přeplněných nákladních kontejnerech bez zdroje vzduchu převáží do věznice Mazar-e-Sharif. pozn. mess) Forma převozu zajatých připomíná nejhorší myslitelné metody zacházení s lidmi: nedostatek vzduchu, absence vody, jídla a nakonec jakési ohledání, že většina deportovaných nepřežila! Přes věznici Sheberghan na severu Afghánistánu, kde zůstal bratranec Zahid, se dostávají do amerického zajetí na základně v Kandaháru. Jejich počáteční přesvědčení, že vzhledem k jejich evidentní nevině budou brzy propuštěni, se rozplývá při prvním setkání s americkým vyšetřovatelem, který všechny tři zbylé kamarády obviní ze spolupráce s Al-Kajdou. Záběry řady mužů s pytli na hlavách a čísly nadmíru připomínají jiné záběry, které jsou dodnes noční můrou Evropanů. Téměř komicky pak působí vážně míněné otázky vyšetřovatelů po místě úkrytu Bin Ládina.

Systematické mučení a psychické týrání pokračuje i ve věznici na Guantánamu, které je v prostřizích špikováno tvrzením Donalda Rumsfelda o humánních podmínkách vězňů na americké základně. Beznaděj trojice mladých mužů neukončí ani setkání s mužem z britské ambasády, který zkratkovitě spojuje jejich drobné přestupky, za které byli odsouzeni k podmínce ve Velké Británii, s jejich falešným obviněním s terorismu. Asi po roce výslechů jsou Asifovi, Ruhelovi a Shariqovi předloženy „důkazy“ o jejich napojení na Al-Kajdu. Zcela dogmaticky pak působí vyšetřovatelka v táboře Delta, která je přesvědčuje, že je identifikovala na špatně rozlišitelných nahrávkách ze setkání s Bin Ládinem v Afghánistánu v roce 2000, v době, kterou všichni tři strávili zcela prokazatelně ve Velké Británii. Všichni jsou pak umístěni na izolaci a vystaveni dalšímu mučení, které má jediný cíl – vymlátit z nich přiznání. Teprve po více než roce a čtvrt jsou shledáni nevinnými, přičemž jim za celou dobu nebyl předložen jediný prokazatelný důkaz, neměli možnost prokázat své alibi, natož setkat se s právníkem. Jako příznačná perlička na dortu pak zní nabídka na spolupráci s americkou tajnou službou. Čtvrtý z přátel Zahid byl propuštěn z věznice Sheberghan až v červenci 2005.

Celý film se rozum brání uvěřit tomu, co mu běží před očima, podobně jako bylo obtížné uvěřit záběrům z nacistických koncentračních táborů. Cesta na Guantánamo zachycuje cestu pouze 4 mužů, na americké základně na Guantánamu bylo ale v průběhu posledních let uvězněno více než 750 lidí, přičemž tam stále zůstává přes 400 z nich. Obviněno bylo pouze 10 z nich, přičemž nikdo nebyl shledán vinným. Těžko se pak věří prohlášením Bushovy administrativy o humánnosti a adekvátnosti vyšetřovatelských praktik, o Ženevských konvencích a zacházení s válečnými zajatci ani nemluvě. Po shlédnutí tohoto filmu nezbývá než souhlasit s Michaelem Moorem, že se jedná o mocný film, který by měl vidět každý americký volič. Nadto lze jen dodat, že v případě Čechů je tomu stejně tak.

Cesta na Guantánamo, režie: Michael Winterbottom, Mat Whitecross, délka: 95 min.,Velká Británie 2006,článek vyšel v periodiku Perspektivy (říjen 2006)

 

Překlad a redakce: Jiří Messin                                            K vydání připravil: Svekos

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 189. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, listopad 2006