Informace, o kterých málo víme

XI.

Z internetových materiálů

29. listopadu 2006 se v lotyšské Rize uskutečnilo setkání ministrů zahraničí zemí NATO. Jedním z výsledků bylo pozvání Srbska, Černé Hory a Bosny a Hercegoviny, aby se tyto země připojily k programu Partnerství pro mír. Program byl založen v roce 1994, jako cesta pro bývalé země Varšavské smlouvy a další země, jak se připoutat k Alianci a je široce považován za bránu k plnému členství v NATO. Slovinský ministr zahraničí Dmitrij Rupel celou věc v podstatě vytáhl už o dva dny dříve (AP). Ale pozvání bylo neustále ohlašováno jako nějaká překvapující změna kurzu. Proč?

Podpora globalistům První náznak odpovědi přineslo přední srbské proimperiální médium B92. To se rozhodlo zdůraznit, že přijetí je bezvýhradné a že NATO chtělo „poslat Srbsku politický signál.“ Signál jakého druhu? Vážná prohlášení prezidenta Tadiče a ministra zahraničí Draškoviče více než naznačují, že NATO bere pozvání jako podporu „demokratickým“ silám v nadcházejících všeobecných volbách, které mají být 21.ledna 2007. Toto přímo potvrdil i Daniel Fried, náměstek amerického ministra zahraničí, který v pondělí řekl tisku, že Washington „chce pomoci našim srbským přátelům.“ Aby nedošlo k nějakému zmatení, nejsou to srbští lidé, které Washington považuje za přátele, ale specifičtí vůdci, jako Tadič, Draškovič a „liberální demokrat“ Ceda Jovanovič. Pomoc potřebují ve svém politickém zápasu proti Srbské radikální straně.

Po třech letech čekání ve vazbě předstoupil před soud v Haagu vůdce srbských radikálů Vojislav Šešelj. Proces musel být nicméně během pár dnů přerušen, protože Šešelj zahájil hladovku na protest proti přidělenému obhájci. Šešeljův vzdor tribunálu je jistě prospěšným faktorem pro popularitu radikálů. Strana se těší podpoře významné části srbských voličů, unavených už vládou, která se neustále plazí před impériem.

Kost pro Borise Prezident Tadič rozhodně nevynechal jedinou příležitost, aby mohl zdůraznit výhodnost pozvání od NATO. Zvláště chválil své dva poradce, Vuka Jeremiče a Jovan Ratkoviče, kteří „během předcházejících dvou měsíců pochopili politickou strategii a vedli rozhovory se zástupci klíčových zemí NATO“ (Tanjug, via Glas Javnosti). Pokud je to skutečně pravda – potom Tadič kompletně obešel srbskou diplomacii a jako prezident nebezpečně překročil svou pravomoc.

Je to dokonce ještě více alarmující, protože Tadič má minulost neřízené střely a často nechal svou podlézavost k impériu překonat vlastnosti státnictví. Ale na rozdíl od jeho neslavného dopisu císaři před dvěma lety, nebyl jeho úřední dopis poradci pro národní bezpečnost Stephenu Hadleyovi zveřejněn. Tento dopis, jak se shodují dva reportéři New York Times, hrál klíčovou roli při změně myšlení Washingtonu. „Úředník citoval Tadiče, který říká, že jak se přiblížila jednání o Kosovu, „rozhodl se být prozápadní, ať se stane cokoliv,“ a že podpoří USA a evropské instituce.“

Tyto formulace naznačují, že Tadič slíbil podporu tlaku impéria na odtržení Kosova – něco, co nejenže slíbil srbským lidem, že nikdy nepodpoří, ale také něco, co je v rozporu s jeho prezidentskou přísahou a srbskou ústavou. Od svržení vlády Slobodana Miloševiče v říjnu 2000, srbští „demokraté“ tlačili svůj národ do programu „euro-atlantické integrace“ jako jediné politické a ekonomické možnosti. Ale zatímco většina Srbů mylně doufá, že členství v Evropské unii bude jakýmsi všelékem na ekonomické problémy, méně nadšeni jsou už ze spojení s NATO. Konec konců, Aliance přece vedla v roce 1999 se Srbskem tři měsíce válku a od té doby okupuje část srbského území. Pokud si úředníci ve Washingtonu vážně myslí, že Boris Tadič bude příští měsíc triumfovat ve volbách, poněvadž Srbsko očekává, že se výměnou za vzdání se Kosova stane oficiálním vazalem NATO… mohou být drsně překvapeni. Stejně tak Tadič, pro kterého by se „dar“ partnerství s NATO mohl stát otráveným kalichem.

Ožehavá záležitost V důsledku pozvání do Partnerství pro mír, řekl mluvčí srbské vlády Srdjan Djurič, že to má posílit srbské stanovisko pro udržení Kosova, protože by mohlo být „pro členské země NATO silnějším podkladem k respektování územní suverenity Srbska v souladu s Chartou OSN.“ Nicméně, pokud má Washington nějaké plány respektovat srbskou územní integritu, nebo Chartu OSN, potom to náměstek ministra zahraničí Nicholas Burns nikdy nesdělil. Tento týden na setkání OSCE v Bruselu setrval v pozici, která upřednostňuje „podmínečnou nezávislost“ jenom kvůli Moskvě, která hrozí vetovat každé rozhodnutí, které nebude výsledkem vyjednané dohody. Ani Washington, ani kosovští Albánci ovládající Kosovo nemají v úmyslu vyjednávat. Minulý týden musela policie OSN rozehnat tisíce albánských demonstrantů před svým velitelstvím v Prištině, kteří protestovali proti jednání se Srbskem. Demonstrace se konala na „Den vlajek“, albánský svátek, který bývá obvykle příležitostí protisrbským výtržnostem. Také uvnitř Srbska, v oblasti s významnou albánskou menšinou, vyměnila místní správa srbské vlajky za albánské a konaly se vzpomínkové akce za separatisty zabité při povstání v letech 2000 –2002.

Pochybná výhoda Když bylo konečné rozhodnutí o statusu Kosova odloženo na rok 2007, údajně bez souvislosti s novou srbskou ústavou, či volbami, ale přitom ve skutečnosti právě z těchto důvodů, vláda v Bělehradě se sama poplácala po zádech za dobře vykonanou práci. Ale impérium během přestávky nesedí z jen s rukama v klíně, jak signalizuje nabídka „partnerství“ Tadičovi, Draškovičovi a dalším „demokratickým silám.“ Jeho záměrem je stisknout Srbsko ihned, jak bude po volbách. Za předpokladu vyhraných voleb, by potom Tadič a jeho spojenci museli vysvětlil lidem, proč dovolili uchvácení území, kterému přísahali předejít. A „partnerství“ se sponzory uchvácení území by rozhodně v tomto případě nebylo žádnou výhodou. Překlad Messin, 14.12. 2006

Velká většina srbských voličů schválila v říjnovém referendu novou ústavu, která mimo jiné potvrzuje, že Kosovo je nedílnou součástí Srbska. Kosovští Albánci ovšem toto hlasování bojkotovali a jejich političtí představitelé prohlásili, že cílem nadále zůstává nezávislost této srbské provincie. Kosovo je od roku 1999, po téměř tříměsíčním bombardování tehdejší srbsko-černohorské Jugoslávie letectvem a raketami NATO, jež zaplatilo životem na 3000 jugoslávských občanů včetně dětí, pod dočasnou mezinárodní správou.Jugoslávská armáda a bezpečnostní složky byly z Kosova staženy a nahradily je vojenské síly OSN, jejichž součástí je i jednotka české armády. Od začátku byla mezinárodní správa, ovládaná představiteli USA, Německa a některých dalších zemí Evropské unie, více než přátelská vůči kosovským Albáncům a jejich donedávna teroristické organizaci UCK, jež se přetvořila v kosovský bezpečnostní sbor. Na to ovšem doplatilo Srbsko, kosovští Srbové a další menšiny tam žijící. Navíc OSN nedodržela závazek ze smlouvy o odsunu srbské armády, že Bělehrad bude moci vyslat na ochranu srbských kulturních a náboženských památek v Kosovu oddíly svých vojáků. Toto území je totiž kolébkou života a kultury srbského národa, což se ovšem změnilo poté, co osmanští Turci na Kosovském poli porazili srbskou armádu a stali se pány této provincie až do tzv. balkánských válek v roce 1912.

Sliby chyby? USA a představitelé mezinárodní správy prohlašovali, že zavedou v Kosovu pořádek, demokracii a ochranu menšin. Jak však vypadá splnění těchto slibů po sedmi letech mezinárodní správy? V poslední říjnový den otiskl vlivná kanadský list Globe and Mail článek znalce balkánských poměrů, bývalého kanadského velvyslance v Bělehradu Jamese Bisseta. V něm mimo jiné konstatuje: "V minulých sedmi letech se Kosovo stalo jedním z nejnebezpečnějších míst na zemi. Je to středisko pašování heroinu a lidí do západní Evropy. Vraždy a únosy jsou tam na denním pořádku. Občanská společnost neexistuje a životní podmínky jsou stejné jako na Haiti. Je tam stále více islamistických extremistů s vazbami na al-Kajdu. Krátce řečeno, Kosovo má všechny charakteristiky státu, který zklamal."

"Před očima OSN a NATO odtud bylo vyhnáno více než 200.000 Srbů, Židů, Romů a dalších příslušníků nealbánských menšin. A ti, co tam zůstali, žijí stále v nebezpečí. Mnozí z těch, co se povzbuzováni OSN vrátili, byli zavražděni. Agim Ceku, nynější předseda kosovské provinční vlády a bývalý vůdce teroristické organizace UCK, byl Srby obviněn z válečných zločinů. Chorvatské oddíly pod jeho vedením (byl tehdy vysokým důstojníkem chorvatské armády - pozn. aut.) obsadily srbské vesnice, jež byly pod ochranou kanadských modrých přileb. Když odtud tyto oddíly byly nakonec vytlačeny, zjistilo se, že všichni obyvatelé vesnic byli pobiti spolu se zvířaty."

"Jedním ze zločinů, které albánská většina v Kosovu spáchala, bylo zničení více než 150 pravoslavných kostelů a klášterů, z nichž mnohé pocházely ze 13. a 14. století. Tímto způsobem se měly odstranit všechny doklady o křesťanské minulosti Kosova. Je ostudné, že to nevyvolalo mezinárodní rozhořčení a úsilí dopadnout viníky ani známky poplachu v křesťanských kruzích na Západě. Rezoluce OSN, jež zakončila kampaň bombardování Srbska, garantovala, že Kosovo bude mít fungující občanskou společnost, demokratické instituce a že zajistí bezpečnost občanů dodržováním zákonů. A garantovala srbskou suverenitu nad Kosovem. Je smutné, že OSN a NATO zřejmě neměly vůbec v úmyslu tyto závazky dodržet." Tolik kritický pohled velvyslance Bisseta.

Situace po srbském referendu USA a západní mocnosti, především Německo, Itálie, Maďarsko a Rakousko, byly od nástupu administrativy Clintona pro demontáž Jugoslávie, včetně podpory požadavků kosovských Albánců a jejich teroristické organizace UCK na nezávislost. Někdejší ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová v tom sehrála jednu z klíčových úloh. V tomto duchu pak tuto provincii spravovali i mezinárodní prokonzulové, včetně nynějšího hlavního vyjednavače, bývalého finského prezidenta Marttiho Ahtisaariho. Pod jeho záštitou minulých sedm měsíců o Kosovu jednali představitelé tamějších Albánců a Srbů, avšak naprosto se neshodli. Kosovští Albánci požadovali okamžitou nezávislost, zatímco Bělehrad nabízel samosprávu, jež by byla více než autonomie a méně než nezávislost. Jednání je nyní v patu a Ahtisaari má do konce roku OSN navrhnout řešení, jež by prosadila Rada bezpečnosti OSN. Podle dosavadních informací připravuje návrh na vyhlášení nezávislosti Kosova, ale v několika etapách. Řešení ovšem nebude tak zcela jednoduché, jak by si USA, EU a kosovští Albánci přáli.

Zcela jinak to vidí Rusko Do této diplomatické a politické hry totiž nyní vstoupilo Putinovo Rusko, a to je tvrdší hráč než Rusko Borise Jelcina, které před americkým tlakem ustupovalo. Prezident Putin a jeho ministr zahraničí Sergej Lavrov již prohlásili, že Rusko nebude souhlasit s žádným řešením budoucnosti Kosova, se kterým by nesouhlasila srbská strana. A oba připomněli, že v Radě bezpečnosti OSN má Rusko právo veta. Současně Putin upozornil, že pokud by byla z vůle USA a EU a bez souhlasu Srbska zaručena Kosovu nezávislost, mělo by to značné mezinárodní důsledky. Pak by mohla být udělena nezávislost i Abcházii, Jižní Osetii či Podněstří. Nemluvě o tom, že by si z toho mohla vzít příklad Srbská republika v Bosně, jež je součástí tohoto soustátí a vystoupit z něho. Jaké by to mělo důsledky, si lze lehce domyslet.

Politický a diplomatický míč je nyní na straně Evropské unie a USA. Příští týdny ukážou, jakým způsobem se toho chtějí zhostit. Příští týdny ukážou, jakým způsobem se toho chtějí zhostit. A zda si již také uvědomují, že ani vojenský zásah americké supervelmoci a jejich přátel nemusí přinést očekávané řešení, jak ostatně dnes a denně dokazuje Irák. Článek vyšel 7.prosince 2006 v týdeníku Sondy

Mezi zatčenými kvůli nálezu velkého množství zbraní je i činitel kosovské vlády. Jednotky KFOR a kosovské policie zadržely včera v Kosovu velké množství nelegálně držených zbraní. Jednalo se i o protitankové rakety, těžké kulomety a munici. V této souvislosti byli zadrženi tři místní Albánci, kteří jsou všichni členy politické strany Aliance pro budoucnost Kosova (AAK). Ve stejné straně je i současný "premiér" provincie Agim Ceku, nebo bývalý premiér Ramush Haradinaj, který byl obviněn ICTY z válečných zločinů a na soud nyní čeká na svobodě. Strana AAK byla totiž vytvořena lidmi z bývalé nechvalně proslulé Kosovské osvobozenecké armády (UCK). Mezi zadrženými je i poradce ministra práce kosovské vlády, podle některých spekulací byl zadržen přímo ministr. Úřady totiž tají přesnou identitu zadržených, jak je jejich oblíbeným zvykem, pokud se jedná o zatčené Albánce. "Premiér" Kosova Agim Ceku ale už nicméně vydal prohlášení, odsuzující tuto nelegální činnost s tím, že "pro takové lidi není v jeho vládě místo." Messin, 21.12. 2006 :

Paul Craig Roberts: Naivní Američané. Byl jsem zrovna v Číně, když v červenci průzkum veřejného mínění odhalil, že 50 procent Američanů stále věří tomu, že Irák měl v době Bushovy invaze zbraně hromadného ničení, a 64 procent Američanů stále věří tomu, že Saddám Husajn byl úzce spojen s al-Qá‘idou.

Čínští předáci a intelektuálové, s nimiž jsem se setkal, tomu nemohli uvěřit. Jak může být většina populace v údajně svobodné zemi s údajně svobodným tiskem tak dezinformována? Jediná odpověď, kterou jsem jim mohl dát, byla ta, že Američané by bývali byli ideální populací pro Maa nebo pro Gang čtyř, protože Američané věří všemu, co jim vláda řekne.

Američané se nikdy fakta neověřují. Kdo z vás např. ví o někom, kdo četl zprávu komise pro vyšetřování událostí 11. září nebo si ověřoval fakta uvedená v tomto dokumentu? Odpovím za vás. Nevíte o nikom, kdo by zprávu četl.

Dva spolupředsedové uvedené komise, Thomas Kean a Lee Hamilton, nedávno vydali knihu „Bez precedentu: Vnitřní historie komise 11. září.“ Odhalují v ní, že komise zatajila fakt, že hněv muslimů vůči Spojeným státům je výsledkem americké podpory, poskytované Izraeli při perzekuci Palestinců a zabírání jejich majetku, a není namířen proti naší „svobodě a demokracii“, jak Bush propagandisticky prohlašuje. Odhalili rovněž, že americká armáda se dopustila křivé přísahy a lhala o svém neúspěšném pokusu překazit únos letadel. Komise dokonce jednala o možnosti předložit tyto lži departmentu spravedlnosti k soudnímu vyšetřování. Proč bychom se měli domnívat, že ve zprávě komise neexistují další lži a tutlání pravdy?

Jak víte, že 11. září bylo spiknutím muslimů? Jak víte, proč se zřítila třetí budova WTC, když byly dvě zasaženy letadly? „Víte“ to jen proto, že vám vláda vysvětlila to, co jste viděli v televizi. (Víte vůbec, že třetí budova spadla?)

Stále si pamatuji na poučení, k němuž jsem dospěl jako student na ruských studiích, když jsem se dozvěděl, že carská tajná policie odpalovala bomby a pak z toho obvinila osoby, které chtěla zatknout.

Když se Hitler v roce 1933 dostal k moci, řekl Němcům, že jeho síly jsou po komunistickém teroristickém útoku na Reichstag nezbytné. Když Hitler začal 2. světovou válku napadením Polska, řekl Němcům, že Polsko překročilo hranice a zaútočilo na Německo.

Vlády lžou ve všech dobách – zvláště vlády sestavené neokonzervativci, které jejich intelektuální patron, Leo Strauss, učí, že podvádět veřejnost v zájmu jejich programu je dovoleno.

Někteří čtenáři mi budou psát, že viděli televizní dokument nebo četli v magazínu článek potvrzující vládní výklad 11. září. Tito Američané si ovšem buď neověřují fakta – nebo jsou to oni, kdo píše články a vyrábí dokumenty.

Vědci a inženýři, např. profesorka techniky dr. Judy Woods, či profesor fyziky dr. Steven Jones, začali k oficiální zprávě o kolapsu tří budov WTC klást pádné otázky. Základním problémem vládní zprávy je to, že budovy jak známo spadly rychlostí volného pádu, což je v rozporu s vládní „palačinkovou“ teorií, podle níž trosky horního patra spadly na patro pod ním. Pokud se budovy skutečně skládaly jako „palačinky“, pak by každé nižší patro bylo muselo klást odpor troskám padajícím shora a celkový čas sesuvu by byl mnohem delší.

Tito experti také propočítali, že budovy neměly dostatečnou gravitační energii odpovídající vládní teorii o kolapsu. Mezi fyziky a inženýry je samozřejmě známým a neoddiskutovatelným faktem, že jediným případem, kde se budovy mohou volným pádem zřítit do svých základů, je řízená demolice. Při ní použité výbušniny zlikvidují spodní patro dřív, než na něj dopadnou trosky shora.

Vědecký důkaz je pro americkou veřejnost tvrdý oříšek a vláda to ví. Vláda může spoléhat na to, že lidé odbudou mávnutím ruky jako „konspirační teorii“ věci, jimž nerozumějí. Ale pokud máte zájem udělat si vlastní názor, podívejte se na noviny Jones‘ and Woods‘

Experti rovněž upozornili, že obrovské ocelové kostry budov velmi rychle dosáhly vysoké teploty. Obyčejný požár by nevyvinul teplotu potřebnou k roztavení kovu, ani kdyby trval celý den a ne pouhou hodinu.

Neptejte se mne, co se toho 11. září stalo. Všechno co vím, je, že oficiální zpráva a kolapsu budov je nepravděpodobná.

A teď si povězme o dalším nepravděpodobném příběhu. Muslimští teroristé v Londýně a Pákistánu se chystali spáchat hromadnou vraždu pašováním lahví tekutých výbušnin v příručních zavazadlech na palbách letadel. Dětská výživa, šampon či voda v plastové láhvi byly údajně nástroji sebevražedných útočníků.

Jak o tom spiknutí víme? Ano, policie se to dověděla od „islamistického ozbrojence zatčeného před několika týdny nedaleko afghánsko-pákistánských hranic“. A jak někdo z tak dalekých končin věděl o spiknutí lidí narozených v Británii?

Skutečně věříte tomu, co západní a izraelské zpravodajské služby, které nebyly schopny zabránit útoku 11. září, mohou odhalit londýnské spiknutí tím, že někoho chytí v Pákistánu na afghánské hranici? Proč by „islamistický ozbrojenec“ takové spiknutí prozrazoval, i kdyby o něm věděl?

Mnohem pravděpodobnější vysvětlení „spiknutí“ je nasnadě. Podle zprávy z 11. srpna tr. informovaný zdroj ve Spojením království prohlásil, že „vláda Tonyho Blaira pod hrozbou revolty Labour Party šikovně vymyslela novou „teroristickou“ hrozbu, aby odvrátila pozornost veřejnosti od rostoucích Blairových potíží. Neokonzervativci, zpravodajci Spojených států, Izraele a Británie a mediální říše Ruperta Murdocha vymysleli teroristické spiknutí, přičemž jako vzor použili nezdařeného pokusu pákistánsko-filipínského teroristy Ramzy Ahmada Júsufa o zničení 11 transpacifických letadel mířících z Asie do Spojených států.

Existují další přijatelná vysvětlení. Naše loutky v Pákistánu se např. rozhodly zatknout několik lidí, kteří je ohrožují. Vzhledem k Bushově angažovanosti v „budování demokracie na Blízkém východě“ nemohou své nepřátele zatknout bezdůvodně, a tak je obviní ze spiknutí. Nějaké svědectví „islamistického ozbrojence“ proti muslimským spiklencům bylo jistě koupeno a zaplaceno.

Nebo uvažujte o tomto vysvětlení. Podle Norimberského soudu jsou Bush a Blair váleční zločinci. Bush je tak znepokojen, že by mohl být hnán k zodpovědnosti, že vyslal svého generálního prokurátora, aby se poradil s republikánským kongresem, jak vypracovat legislativu chrání zpětně Bushe před trestem za porušování ženevských konvencí.

Tonymu Blairovi hrozí velké nebezpečí, že se ocitne na lavici obžalovaných. Británie je signatářem smlouvy, která, bude-li učiněno spravedlnosti zadost, dostane Blaira před mezinárodní soud v Haagu.

Existuje nějaké lepší ospravedlnění pro nelegální činy těchto dvou válečných zločinců než úspěšné zmaření spiknutí muslimů, získaných západními zpravodajskými službami? Čím víc Bush a Blair přesvědčují své publikum o spoustě teroristického nebezpečí, tím menší je pravděpodobnost, že budou hnáni k odpovědnosti za své zločiny.

Ovšem, někteří čtenáři mohou namítnout, že naši velcí morální vůdci by přece nebyli něčeho takového schopni!

Docela jistě byli. Jak napsal Joshua Micah Marshall 7. července tr. v magazínu Time, existuje „docela obstojné“ podezření, že „Bushova administrativa před volbami zorganizovala své teroristické poplachy“. Svůj závěr odvodil Marshall z přezkoumání záplavy teroristických poplachů, žádný z nich nebyl skutečný – a ovšem, všechny odpovídaly politickým potřebám.

Nezapomeňte na neodhalené spiknutí v Miami, které mělo vyhodit do vzduchu Sears Tower v Chicagu. Definováno viceprezidentem Cheneym jako „velmi reálná hrozba“, nešlo o nic jiného než pár neškodných pomatenců, získaných agentem FBI.

Neexistovalo ani „nezdařené spiknutí“, které mělo vyhodit do vzduchu kanál a zaplavit centrum New York City mořskou vodou. S myšlenkou na New Orleans vymyslela FBI toto spiknutí, aniž si uvědomila, že New York City leží výše než hladina moře. Ovšem, neuvědomila si to ani většina Američanů.

Po šest let mohl Bushův režim počítat s tím, že nevědomá a naivní americká veřejnost uvěří každé historce, kterou jí sdělí.

Vláda má nekonečné množství konspiračních teorií, ale o lidech, kteří vládní konspirační teorie zpochybňují, posměšně mluví, že „mají konspirační teorii“.

Ještě horší bude, zjistíme-li, že spiknutí s lahvemi výbušnin je skutečné. Bude to znamenat, že Amerika a Británie vyvolaly svou agresí v Iráku a Afghánistánu, jakož i podporou izraelských válečných zločinů v Palestině a Libanonu vyvolaly takovou nenávist, že muslimové, kteří se solidarizují s oběťmi Bushe, Blaira a Izraele, chystají odplatu.

Ale Bush je připraven. Poučil své neučené publikum, že „oni nás nenávidí pro naši svobodu a demokracii“.

Vážený čtenáři, uvědom si to. Celý svět se ti směje.

Článek Gullible Americans vyšel 14. srpna na serveru vdare.com. Překlad Eva Cironisová , překlad zveřejnil server www.zvedavec.org

Srbští manželé ostřelováni za požadování navrácení jejich vlastního domu v Kosovu, 2.ledna 2007 - Kosovský Srb Vladimir Radosavljevic a jeho žena Bosiljka byli ostřelováni ve městě Klina poté, co tam Radosavljevic na základě řádných dokumentů podal žádost o navrácení jeho nelegálně zabraného domu.

Rodosavljevicovi spali, když neidentifikovaní ozbrojenci vypálili dávku z automatické zbraně na jejich dočasné přístřeší v kosovském městě Klina, kde čekali až úředníci soudně vystěhují nelegální albánské obyvatele jejich nemovistosti.

Policie našla mezi mezi rozbitým sklem 23 nábojů a prázdné zásobníky. Podle policie důkazy nasvědčují, že útočníci použili samopal Kalašnikov AK-47. Radosavljevicovi byli poté z budovy evakuováni policií a umístěni v bytě svých příbuzných v centru Kliny. Policie vydala prohlášení, že probíhá vyšetřování.

Rodina pana Radosavljevice uprchla z Kosova před násilím kosovských Albánců v roce 1999. Jejich domov poté nelegálně obsadil člen Kosovské osvobozenecké armády (UCK), která posléze dům pronajala dvěma jiným kosovským Albáncům.

V současné době tvrdí jistý pan Morina, že dům prý řádně koupil v Černé Hoře.

Radosavljevicovi ale říkají, že svůj dům nikdy nikomu nepronajali, ani neprodali.

Pan Morina mezitím předělal přízemí domu na restauraci, která je pravidelným shromaždištěm členů Demokratické strany Kosova a veteránů UCK. Dům je navíc i kanceláří radikální kosovské organizace "Sebeurčení", která usiluje o vypuzení mírových dozorčích OSN a požaduje úplnou nezávislost provincie, obhajujíc přitom i násilí, pokud jim nebude udělena silami, které spravují Kosovo.

Do města Klina se v roce 2006 vrátilo asi 60 rodin a všechny nalezly své domy a pozemky obsazené kosovskými Albánci, kteří prohlašují, že mají na vlastnictví legitimní dokumenty.

Na podzim roku 2006 byla podobně vystrašena srbská rodina Pavloviců, když jim jen pár dní po návratu do rodného města neidentifikovaní útočníci hodili granát do jejich apartmánu.

Kosovsko-albánští extremisté, kteří usilují o nezávislost provincie už z Kosova vyhnali přes 200.000 Srbů. Přes hranice ze sousední Albánie se navíc nahrnulo po ukončení bombardování v červnu 1999 nekontrolovatelné množství Albánců, kteří hojně obsazovali prázdné domy Srbů. J.Messin

William Engdahl: Velká konečná ruská hra

Na letošní zářijové schůzce Vladimíra Putina, francouzského prezidenta Jacquese Chiraca a německé kancléřky Angely Merkelové v Paříži se Rusko projevilo jako znovu se vynořující světová velmoc. Nové Rusko získává na vlivu řadou strategických tahů s využitím svých geopolitických aktiv v energetice – především v oblasti ropy a zemního plynu. Přitom lišáckým způsobem využívá strategických nesmyslů a politických omylů Washingtonu. Nové Rusko rovněž zjišťuje, že nebude-li jednat rozhodně, brzy se ocitne v obklíčení a v kleštích vojenského rivala, USA, a k obraně mu zbývá málo prostředků. Tato válka, o které se mnoho nehovoří, je bitvou s nejvyššími sázkami ve hře na scéně současné světové politiky. Z hlediska washingtonských stratégů jsou Irán a Sýrie pouhou předehrou k Velké Konečné Ruské Hře.

Formální program schůzky se týkal francouzských investic v Rusku a otázky iránského (Rusy budovaného) jaderného programu. Zahrnoval nicméně i otázku budoucích ruských energetických dodávek do zemí EU a především Německa. To byl indikátor nové síly Putinova Ruska. Putin německé kancléřce naznačil, že Rusko by “mohlo” přesměrovat část budoucí těžby plynu z obřího pole Štokman v Barentsově moři. Projekt otevření naleziště za 20 mld. dolarů, který má být ukončen v roce 2010, byl navržen tak, aby bylo možné dodávat zkapalněný zemní plyn do terminálů ve Spojených státech. Po katastrofálních nezdarech “barevných revolucí” v Gruzii a na Ukrajině před dvěma lety, sponzorovaných Spojenými státy, začalo Rusko extrémně pečlivě rozehrávat svou strategickou energetickou kartu; íránskými jadernými reaktory počínaje, přes zbrojařské prodeje Venezuele a dalším latinskoamerickým zemím a strategickou spoluprací s Alžírem při obchodech se zemním plynem konče.

V tutéž dobu, kvůli zahraniční politice vyznačující se bezostyšným pohrdáním jak spojenci tak i nepřáteli, se Bushova vláda ponořila ještě hlouběji do geopolitického marasmu. Tato bezohledná politika je více než s kýmkoli jiným spojována s Dickem Cheneym, bývalým šéfem Halliburtonu. “Cheneyho prezidentování”, což je způsob jakým jednou historikové bezpochyby označí roky vlády George W. Bushe, je založeno na jasné strategii. Jeho kritici, kteří se zaměřili na jeho nejviditelnější komponenty, ji často nechápou neboť si všímají především Iráku, Středního východu a ukřičených jestřábů v jeho okolí a jeho starého parťáka, ministra zahraničí Dona Rumsfelda.

“Cheneyho strategií” je americká zahraniční politika založená na zajištění přímé kontroly globální energetiky velkou americkou čtyřkou, čili s USA svázaných soukromých ropných gigantů – Chevron Texaco nebo ExxonMobil, BP či Royal Dutch Shell. Především cílí na kontrolu všech hlavních světových ropných regionů a polí zemního plynu. Tato kontrola jde ruku v ruce s rostoucí snahou Spojených států o totální vojenskou převahu nad jednou potenciální hrozbou jejich globálním ambicím – Ruskem. K propojení americké vojenské a energetické politiky do koherentní strategie dominance je Cheney pravděpodobně ideální osobou. Na počátku 90. let, za Bushe seniora, byl Cheney ministrem obrany.

Vláda Bushe a Cheneyho se řídí zájmy koalice velkých ropných společností a špičkových společností amerického vojensko-průmyslového komplexu. Tyto soukromé podniky prosazují svou moc kontrolou vládní politiky Spojených států. Za tímto účelem je nutná agresivní militaristická agenda. Je zhuštěna v bývalé Cheneyho společnosti, Halliburton Inc., představující největší světovou společnost pro energetické a geofyzikální služby v jednom, a je také největším stavitelem vojenských základen na světě. Abychom pochopili tuto politiku je třeba se podívat, jak Cheney, ještě coby generální ředitel Halliburton, prakticky v předvečer svého viceprezidentství nahlížel na problémy budoucích ropných dodávek.

“Kde čeká hlavní výhra”: Cheneyho londýnský projev roku 1999

Roku 1999, tedy těsně před americkými volbami, které z něj učinily nejmocnějšího viceprezidenta v historii, Cheney v projevu před kolegy z ropného průmyslu na London Institute of Petroleum mnohé odhalil. V rámci globálního přehledu předložil zástupcům největších ropných společností následující shrnutí: „Podle některých odhadů v následujících let dojde k průměrnému dvouprocentnímu ročnímu růstu celosvětové ropné poptávky, ruku v ruce s tříprocentním přirozeným úbytkem produkce z daných zdrojů. Znamená to, že v roce 2010 budeme potřebovat o padesát miliónů barelů denně navíc. Kde ale tuto ropu vzít? Je zjevné, že okolo devadesáti procent ropných aktiv kontrolují vlády a národní společnosti. Ropa je v základě státní obchod. I když mnohé světové oblasti nabízejí značná množství ropy, zůstává nadále místem kde leží hlavní výhra Střední východ s dvěma třetinami světové ropné produkce při nejnižších těžních nákladech. Společnosti sice touží po lepším přístupu do této oblasti, ale pokrok je pomalý. Je sice pravdou, že nové technologie, a také privatizace, a tím otevírání se řady zemí po celém světě, vytvořily pro mnoho ropných společností řadu nových příležitostí. Když se ale ohlédneme zpět na počátek 90. let vidíme, že se očekával význačný objem nových světových rezerv z oblastí, jako bývalý Sovětský svaz a Čína. Je zřejmé, že se věci nevyvinuly zcela podle očekávání. Namísto toho se bonanzou devadesátých let staly úspěšně otevřené podmořské zdroje.“

Cheneyho postřehy určitě stojí za pečlivé přečtení. Postuloval konzervativní růst celosvětové poptávky po ropě koncem současné dekády, t.j. asi za čtyři roky. Odhadoval, že svět bude muset najít zdroje, poskytující dalších 50 miliónů barelů denně. Celková současná ropná produkce se pohybuje zhruba okolo 83 milionů barelů ropného ekvivalentu. Aby nedošlo katastrofálnímu nedostatku a následným devastujícím dopadům na globální ekonomický růst znamená to, že svět, podle Cheneyho odhadu, musí nalézt nové ropné zdroje, o objemu více než 50% denní globální těžby z roku 1999, a to zhruba do roku 2010. Toto množství představuje ekvivalent pěti nových ropných oblastí, srovnatelných velikostí se Saudskou Arábií. A to je zatraceně velká spousta nových ropných zdrojů. Za předpokladu, že náběh nového velkého naleziště do plné produkce trvá až sedm nebo i více let a máme-li zabránit těžkým energetickým výpadkům, a šplhání cen ropy a plynu až do nebe, nezbývá mnoho času. Cheneyho odhad navíc vycházel z příliš střízlivých odhadů objemu budoucích ropných importů Číny a Indie, dvou nejrychleji rostoucích konzumentů ropy na planetě. Druhým pozoruhodným bodem Cheneyho londýnského projevu byla poznámka, že „místem kde čeká hlavní výhra zůstává Střední východ s téměř sedmdesáti procenty světových zásob ropy a nejnižšími náklady“. Jak ovšem výstižně poznamenal, tato „kořist“ byla v rukou národních států, nedostupná soukromým zájmům, a tím z dosahu Cheneyho Halliburtonu a jeho přátel z ExxonMobile, Chevron či Shell nebo BP.

Zemi s druhými největšími ropnými rezervami na Středním východě po Saudské Arábii, Iráku, tehdy vládl Saddám Hussein. Irán, který má nádavkem k ropným rezervám i druhé největší zásoby zemního plynu na světě, ovládala nacionalistická teokracie, nejevící žádné nadšení vůči investicím soukromých amerických společností. Ropné rezervy Kaspického bazénu byly už tehdy předmětem hořké geopolitické rozmíšky mezi Washingtonem a Moskvou.

Když se teď posuneme v čase do září 2000, do víru volební kampaně Bushe a Cheneyho, získá Cheneyho poznámka, že „ropa zůstává v základě státním, ne soukromým obchodem“, nový význam. V tomto měsíci vydali Cheney, Don Rumsfeld, Paul Wolfowitz a mnozí další, kteří se připojili k nové Bushově vládě, politický manifest pod názvem „Přestavba americké obrany“ (Re-building America’s Defences). Dokument vydal subjekt nazvaný Project for the New American Century (PNAC).
Cheneyho skupina PNAC po novém prezidentském kandidátu požadovala, aby našel vhodnou záminku k vyhlášení války Iráku, umožňující jeho obsazení a převzetí přímé kontroly nad druhými největšími ropnými rezervami na Středním východě. Zpráva nepokrytě uváděla, že „okamžité ospravedlnění poskytuje nevyřešený konflikt s Irákem (sic), přičemž otázku režimu Saddáma Husseina převyšuje potřeba výrazné americké vojenské přítomnosti v Zálivu…“

Cheney se v září 2000 přihlásil k politickému dokumentu deklarujícím, že klíčová je „americká vojenská přítomnost v Zálivu“ a změna iráckého režimu, bez ohledu na to, zda je Saddám Hussein hodný či špatný nebo zlý hoch. Byl to první krok v přesunu amerických ozbrojených sil k místu „kde čeká skutečná výhra“.
Nebylo náhodou, že Cheney hned na počátku roku 2001 dostal předsednictví v prezidentské energetické komisi, kde úzce spolupracoval s přáteli z velkých ropných společností, včetně Kena Lay z Enron, s nímž byl předtím zapleten do projektu afgánského plynovodu, a také s Jamesem Bakerem III.

Žaloba podle amerického zákona o svobodném přístupu k informacím, již vznesl Sierra Club a Judicial Watch, původně s cílem získat údaje o Cheneyho roli v kalifornské energetické krizi, byla nakonec pohřbena v březnu 2003 v debatách, vedoucích k americkému bombardování a okupaci Iráku. Požadovala aby viceprezident zveřejnil všechny dokumenty a záznamy jednání ve spojitosti s jedním energetickým projektem z roku 2001. Navzdory zuřivé opozici Cheneyho i Bílého domu americké Ministerstvo obchodu nakonec v létě 2003 uvolnilo část těchto dokumentů. Podivné. Mezi soubory o domácím energetickém přehledu byly detailní mapy iráckých ropných polí, ropovodů, rafinérií a terminálů, stejně jako dva grafy detailně znázorňující irácké ropné a plynové projekty a „cizí uchazeče o kontrakty na irácká ropná pole“. Seznam „cizích uchazečů“ zahrnoval Rusko, Čínu a Francii, tři členy Rady bezpečnosti, kteří otevřeně nesouhlasili s udělením souhlasu OSN k americké invazi do Iráku. Prvním aktem poválečné okupace ze strany Washingtonu bylo zneplatnění a anulování všech kontraktů mezi dosavadní iráckou vládou, Ruskem, Čínou a Francií. Irácká ropa se měla stát americkou záležitostí, obhospodařovanou americkými společnostmi nebo jejich úzkými britskými spřízněnci; prvním vítězstvím ve vysoké hře o „hlavní výhru“.

To je přesně to, o čem se Cheney zmiňoval ve svém londýnském projevu. Dostat ropné zdroje Středního východu z rukou nezávislých států do rukou kontrolovaných Američany. Vojenská okupace Iráku byla prvním podstatným krokem v americké strategii. Konečnou „hlavní výhrou“ Washingtonu je ovšem kontrola energetických rezerv Ruska.

„Hlavní výhra“ – rozložení Ruska

Washington ze zjevných vojenských a politických důvodů samozřejmě nemůže otevřeně připustit, že jeho strategickým záměrem od pádu Sovětského svazu je vytouženou „hlavní výhrou“ rozpad a rozložení Ruska a efektivní kontrola nad jeho obrovskými zdroji ropy a plynu. Ruský medvěd však nadále disponuje impozantní vojenskou silou, jakkoli polorozpadlou, a stále má své nukleární zuby.

Uprostřed devadesátých let spustil Washington promyšlený proces s cílem dostat bývalé satelity sovětů, jednoho po druhém, nejen do Evropské unie, ale i do Washingtonem dominovaného NATO. Do roku 2004 už bylo do NATO včleněno Polsko, Česká republika, Maďarsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Bulharsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Gruzie byla na spadnutí.
Toto překvapivé rozšíření NATO, k zděšení mnohých v západní Evropě i Rusku, ovšem bylo součástí strategie, dávno předtím deklarované Cheneyho přáteli a PNAC ve zprávě „Rebuilding America’s Defences“.

V roce 1996 se člen PNAC a vrchní šéf amerického zbrojařského gigantu Lockheed-Martin, Cheneyho parťák Bruce Jackson, stal šéfem velice vlivné Washingtonské lobistické skupiny: Amerického výboru pro rozšíření NATO, později přejmenovaného na Americký výbor pro NATO.

Do výboru rovněž patřili členové PNAC, Paul Wolfowitz, Richard Perle, Stephen Hadley a Robert Kagan. Kaganovou manželkou je Victoria Nuland, která je v současné době americkým vyslancem v NATO. V letech 2000-2003 byla Cheneyho poradcem pro zahraniční politiku. Hadleyho, kovaného jestřába blízkého Cheneymu, jmenoval prezident Bush jako osobu, která nahradila Condoleezzu Rice jako poradce pro národní bezpečnost.

Síť válečného štváče Cheneyho se přenesla z PNAC na klíčová místa Bushovy vlády a řídí politiku NATO a Pentagonu. Bruce Jackson a další, poté co úspěšně lobovali Kongres za rozšíření NATO o Polsko, Českou republiku a Maďarsko roku 1999, se přesunuli a začali organizovat tzv. Vilniuskou skupinu, lobující za včlenění dalších deseti bývalých členských zemí Varšavské smlouvy na ruské periferii do NATO. Jackson to nazval “Velký třesk”.

Prezident Bush ve svých stanoviscích týkajících se rozšiřování NATO opakovaně použil termín “nová Evropa”. 5. července 2002, v projevu oslavujícím vůdce Vilniuské skupiny, Bush prohlásil: “Náš národ sdílí společnou vizi nové Evropy, kde jsou svobodné evropské státy vzájemně spojeny a prostřednictvím spolupráce a partnerství tvoří společnou alianci se Spojenými státy.”

Zásluhy za včlenění pobaltských zemí a ostatních členů Vilniuské skupiny do NATO si připsal bývalý ředitel Lockheed-Martin, Bruce Jackson. Při svědectví před Senátní komisí pro zahraniční vztahy 1. dubna 2003 se označil za tvůrce konceptu “Velkého třesku” rozšíření NATO, později přijatého Vilniuskou skupinou pobaltských a východoevropských zemí. Jak poznamenal, “´Velký třesk´ počítal s přijetím těchto sedmi zemí” a vyzdvihl strategické výhody tohoto rozšíření a z toho plynoucí morální (sic) výhody pro společenství demokratických zemí”. Tyto teze přijalo 19. května 2000 v litevském Vilniusu za své devět nových evropských demokracií. Staly se hlavními cíli Vilniuské skupiny. Jackson mohl zmínit i přínos pro americký zbrojařský průmysl, včetně jeho starých přátel u Lockheed-Martin, vytvořením nového objemného zbrojařského odbytiště v rámci NATO na samé hranici Ruska.

Jakmile bylo dosaženo zmíněných cílů NATO, Jackson a ostatní členové lobby roku 2003 ukončili činnost Amerického výboru pro NATO, hladce přešli k dalšímu projektu a ve stejné kanceláři otevřeli novou lobistickou organizaci: Project on Transnational Democracies (Projekt nadnárodních demokracií), podle jejich vlastních prohlášení zorganizované za účelem “využít příležitostí k urychlení demokratických reforem a integrace, k níž dojde v následující dekádě v širším euroatlantickém regionu”. Jinými slovy, postarat se o řadu “barevných revolucí” a změn režimů napříč ruskou Eurasií. Všichni tři hlavní protagonisté Projektu nadnárodních demokracií pracují pro republikánskou stranu a Jackson a Scheunemann mají úzké vztahy s předními vojenskými dodavateli, zejména Lockheed-Martin a Boeing.

Jackson a ostatní členové PNAC a Amerického výboru pro NATO vytvořili také mocnou lobistickou organizaci Výbor pro osvobození Iráku (CLI). Poradenský sbor CLI se skládal z jestřábích demokratů, jako jsou poslanec Stephen Solarz a senátor Robert Kerrey. Ovládali ho neokonzervativci a stoupenci republikánské strany Jeane Kirkpatrick, Robert Kagan, Richard Perle, William Kristol a bývalý ředitel CIA James Woolsey. Čestnými předsedy byli senátor Joe Liebermann (D-CT) a John McCain (R-AZ). Jackson popisoval, že ho přátelé v Bílém domě požádali, aby v roce 2002 vytvořil CRI, zopakoval úspěch, jehož dosáhl tlakem na rozšíření NATO a vytvořil strukturu vládní kampaně k přesvědčení Kongresu a veřejnosti aby podpořily válku. “Lidé v Bílém domě říkali: “Potřebujeme vás, abyste co se týče Iráku udělal totéž, co jste udělal pro NATO”, uvedl Jackson v rozhovoru z 1. ledna 2003 pro časopis American Prospect.

Stručně řečeno, obklíčení Ruska zeměmi NATO, barevné revoluce napříč Eurasií a válka v Iráku jsou součástí jedné a tytéž komplexní americké geopolitické strategie, s konečným cílem jednou provždy rozložit Rusko jako potenciálního rivala výhradní americké velmocenské hegemonie. Primárním cílem této strategie je Rusko – ne Irák, ani Irán.

V průběhu uvítacího ceremoniálu v Bílém domě u příležitosti přijetí nových členů NATO v roce 2004 prezident Bush poznamenal, že poslání NATO se nyní rozšířilo daleko za perimetr aliance. “Členství v NATO dosáhlo až k zemím Středního východu, aby posílily naši schopnost bojovat proti teroru a přispěly k naší společné bezpečnosti,” řekl. Ale posláním NATO teď bude více, než jen globální bezpečnost. “Nyní hovoříme o tom, jak podpořit a rozšířit svobodu v rámci širšího Středního východu,” dodal Bush. Svoboda v tomto smyslu znamená držet se kolejí Washingtonem kontrolovaného NATO.

Konec Jelcinovy éry však mírně rozhodil americké plány. Putin se začal pomalu a opatrně projevovat jako dynamická národní síla oddaná přestavbě Ruska, která má následovat období drancování země kombinovanou činností západních bank a zkorumpovaných ruských oligarchů řízených IMF.

Ruská ropná produkce vzrostla od kolapsu Sovětského svazu tou měrou, že v období americké války v Iráku (2003) bylo Rusko druhým největším světovým producentem ropy hned po Saudské Arábii.

Skutečný význam aféry kolem Jukos

Roku 2003, za vlády Vladimíra Putina, došlo v nové ruské energetické geopolitice k rozhodující události. Bylo to přesně v době, kdy dal Washington brutálně najevo, že hodlá militarizovat Irák a Střední východ, bez ohledu na světové protesty a OSN.
Abychom správně pochopili ruskou energetickou geopolitiku, je velmi důležité sestavit si stručný přehled událostí kolem senzačního zatčení ruského miliardářského oligarchy Michaila Chodorkovského (v říjnu 2003) a následného zestátnění jeho obřího ropného seskupení Jukos.

Chodorkovský byl zatčen na letišti v Novosibirsku 25. října 2003 Úřadem ruského vrchního prokurátora na základě obvinění s daňových úniků. Na základě těchto obvinění zmrazila Putinova vláda akcie Jukos Oil. Pak vůči Jukos podnikla další kroky, které vedly ke kolapsu jejich cen. O čem se západní média, která obvykle vykreslovala akce Putinovy vlády jako návrat k metodám sovětské éry, takřka nezmínila bylo to, co spustilo Putinovu dramatickou akci.

Chodorkovský byl zatčen pouhé čtyři týdny před rozhodujícími volbami do ruské Dumy, kde se mu za použití jeho nezměrného bohatství podařilo koupit hlasy zajišťující většinu. Kontrola Dumy byla prvním Chodorkovského krokem v plánu kandidovat v nastávajícím roce v prezidentských volbách proti Putinovi. Vítězství v Dumě by umožňovalo pozměnit ve svůj prospěch volební zákon, a také pozměnit Dumě předložený kontroverzní “Zákon o podzemních zdrojích”. Tento zákon by zabránil Jukosu a ostatním soukromým společnostem získat kontrolu nad nerostnými zdroji, a bránil i stavbám soukromých produktovodů nezávislých na ropovodech a plynovodech patřících ruském státu.

Chodorkovský tím porušil Putinovi daný slib oligarchů, který jim umožnil ponechat si svá aktiva – de facto ukradená státu v podvodných aukcích v období za Jelcina – jestliže zůstanou mimo ruskou politiku a vrátí část ukradených peněz. Chodorkovský, nejmocnější oligarcha té doby, sloužil jako nástroj toho, z čeho se vyklubal zjevný, Washingtonem podporovaný puč proti Putinovi.

K Chodorkovského zatčení došlo po jeho neveřejném setkání s viceprezidentem Dickem Cheneym (14. července 2003). Po setkání s Cheneym započala jednání o převzetí významného podílu v Jukos, který se měl pohybovat mezi 25% a 40% firmami ExxonMobil a ChevronTexaco, z níž přišla Condi Rice. To ve skutečnosti mělo poskytnout Chodorkovskému ochranu před možným vměšováním Putinovy vlády, protože by došlo k provázání Jukos s americkými ropnými giganty, a tím i Washingtonem. Washington by pak prostřednictvím amerických ropných společností mohl de facto vetovat výstavbu budoucích ruských ropovodů, plynovodů a ropné kontrakty. Den před svým říjnovým zatčením za daňové úniky Chodorkovský jednal v Moskvě s George H. W. Bushem, zastupujícím mocnou a tajemnou Carlyle Group. Probírali poslední detaily nákupu akcií Jukos americkými firmami.
Jukos tehdy rovněž předložil nabídku na odkoupení firmy Sibněft Borise Berezovského, dalšího z oligarchů Jelcinovy éry. Jukos-Sibněft, by pak s 19,5 miliardami barelů ropy a zemního plynu vlastnil druhé největší rezervy ropy a plynu na světě, hned po ExxonMobil. Z hlediska produkce by byl Jukos-Sibněft čtvrtou největší firmou na světě s těžbou 2,3 milionů barelů denně. Nákup Jukos-Sibněft ze strany Exxon a Chevron by znamenal doslova energetický státní převrat. Věděl to Cheney, věděl to Bush a věděl to i Chodorkovský.

Ale věděl to především Vladimír Putin a jednal rozhodně, aby tomu zabránil.
Chodorkovský si vytvořil velmi působivé vazby k anglo-americkým mocenským strukturám. Podle vzoru nadace Open Society svého blízkého přítele George Sorose založil filantropickou nadaci Open Russia Foundation. Ve výboru ORF byli i Henry Kissinger a jeho přítel Jacob Lord Rotschild, potomek londýnské bankovní rodiny a své místo tam měl také bývalý americký velvyslanec v Moskvě Arthur Hartman.
Krátce po Chodorkovského zatčení zveřejnily Washington Post, že uvězněný ruský miliardář požádal Stuarta Eizenstata – bývalého náměstka ministra financí, náměstka ministra zahraničí a náměstka ministra obchodu za Clintonovy vlády – aby se ve Washingtonu zasadil za jeho osvobození. Chodorkovský bezesporu měl hluboce vypracované vztahy k anglo-americkým vládnoucím strukturám.

Následné protesty západních médií a představitelů, obviňujících Rusko z návratu ke komunistickým praktikám a hrubé silové politice, pohodlně ignorovaly fakt, že Chodorkovský nebyl žádné neviňátko. Chodorkovský jednostranně přerušil kontrakt s British Petroleum. BP byl partnerem Jukosu a investoval 300 milionů dolarů do vrtů na velmi slibném sibiřském ropném poli Pribskoje.

Jakmile BP dokončila vrty vystrnadil ji Chodorkovský gangsterskými metodami, které by byly ve většině rozvinutých zemích nezákonné. Roku 2003 už ropná produkce v Pribskoje dosahovala 129 milionů barelů s tržním ekvivalentem asi 8 miliard dolarů. Ještě předtím, roku 1998, kdy IMF poskytl Rusku miliardy aby zabránil kolapsu rublu, převedla Chodorkovského banka Menatep neuvěřitelných 4,8 mld dolarů z fondů IMF do rukou několika vybraných partnerů, mezi nimiž bylo i několik amerických bank. Protestní vřískání z Washingtonu po Chodorkovského zatčení tedy bylo falešné, ne-li přímo pokrytecké. Viděno očima Kremlu byl Washington přistižen s tlustými prsty v cizí kapse.

Extempore Putin – Chodorkovský signalizovalo rozhodný obrat Putinovy vlády k přestavbě Ruska a budování strategické obrany proti útoku vedenému Cheneym a jeho britským přítelem Tony Blairem. To vše probíhalo v kontextu s nestydatým americkým záborem Iráku, a po prohlášení Bushovy vlády, jímž USA jednostranně zrušily závazky vůči Rusku v rámci smlouvy ABM, aby mohly pokračovat ve vývoji protiraketové obrany, kterýžto akt nemohl být v Moskvě chápán jinak, než jako nepřátelský postup proti ruské bezpečnosti.

V roce 2003 skutečně nebyly potřebné nijak zvláštní znalosti o vojenské strategii k zjištění, že pentagonští jestřábi a jejich spojenci ve vojenském průmyslu a ropných společnostech sdíleli vizi o Spojených státech nevázaných žádnými mezinárodními dohodami, samozřejmě jednajících v rámci jimi definovaných zájmů. Jejich doporučení zveřejnil jeden z mnoha washingtonských mozkových trustů. Ihned po převzetí moci Bushem a Cheneym (v lednu 2001) zveřejnil The National Institute for Public Policy (NIPP) „Principy a požadavky pro americké jaderné síly a kontrolu zbraní“. Dokument požadující jednostranné americké ukončení redukce počtu jaderných zbraní podepsalo 27 vysokých představitelů bývalých a současné vlády. Na seznamu je i jméno dnešního Bushova poradce pro národní bezpečnost (Stephen Hadley); náměstka ministra obrany (Stephen Cambone), a je zde také admirál James Woolsey, bývalý šéf CIA a předseda washingtonské neziskové organizace Freedom house. Freedom House sehrála zásadní roli v Američany sponzorované ukrajinské „oranžové“ a všech ostatních „barevných revolucích“ v zemích bývalého Sovětského svazu.

Na tyto události brzy navázala Washingtonem financovaná série skrytých pokusů o destabilizaci řady Moskvě blízkých vlád na ruské periferii. Zahrnovaly i gruzínskou „růžovou revoluci“ (v listopadu 2003), která zbavila moci Edouarda Shevardnadze ve prospěch mladého a pro NATO orientovaného prezidenta Michaila Saakishviliho, vystudovaného ve Spojených státech. Sedmatřicetiletý Saakashvili příhodně podpořil výstavbu ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, který má omezit kontrolu Moskvy nad ropovody s kaspickou ropou z Ázerbájdžánu. Od nástupu Saakashviliho udržují Spojené státy s Gruzií úzké vztahy. Gruzínské jednotky mají americké vojenské poradce a Washington poskytl milióny dolarů na přípravu Gruzie pro vstup do NATO.

Po gruzínské růžové revoluci zorganizovaly v listopadu 2004 Woolseyho Freedom House, National Endowment for Democracy (NED), Soros Foundation a ostatní Washingtonem podporované nevládní organizace drze provokativní „oranžovou revoluci“ na Ukrajině. Cílem tohoto převratu bylo instalovat režim podporující vstup do NATO pod sporným prezidentstvím Viktora Juščenka v zemi strategicky schopné narušit tok v hlavních ropovodech a plynovodech z Ruska do západní Evropy. Washingtonem podporovaná „demokratická opoziční hnutí“ v sousedním Bělorusku rovněž začala dostávat miliónové dary v dolarech od Bushovy vlády, současně s Kirgizstanem, Uzbekistánem a dalšími bývalými sovětskými republikami, jistě jen čirou náhodou tvořícími bariéru vůči potenciálním energetickým produktovodům mezi Čínou a Ruskem a bývalými sovětskými státy, jako např. Kazachstán…

V centru amerických tahů je kontrola energie, ropovodů a plynovodů. Nelze se divit, že někteří lidé v Kremlu, a především sám Vladimír Putin, získali podezření, že nový texaský společník ve zbrani, George W. Bush, s Putinem ve skutečnosti hovořil „rozeklaným jazykem“, jak by konstatovali indiáni.

Koncem roku 2004 bylo v Moskvě už jasné, že se naplno rozběhla další studená válka, tentokrát v oblasti strategické kontroly energetických zdrojů a jednostranné jaderné nadvlády. Z nezaměnitelného vzorce akcí podniknutých Washingtonem od rozpuštění Sovětského svazu bylo jasné, že hlavním cílem USA v konfrontaci s Eurasií není Čína ani Irák ani Irán. Konečným geopolitickým cílem Washingtonu je kompletní rozklad Ruska, jediné eurasijské země schopné zorganizovat efektivní aliance prostřednictvím svých obrovských zdrojů ropy a plynu. To ale samozřejmě nikdy nemohlo být vysloveno veřejně.

Po roce 2003 se Putin a ruská zahraniční politika, obzvláště energetická, navrátil k základnímu konceptu geopolitiky „mateřské pevniny“ sira Halforda Mackindera, tvořící od roku 1946 základ sovětské strategie v průběhu studené války.

Putin udělal řadu obranných tahů, aby vůči stále zjevnější washingtonské politice obkličování a oslabování Ruska obnovil alespoň udržitelnou rovnováhu své země. Tento úkol mu o něco zjednodušily následné strategické chyby Američanů. Když se bank na obou stranách navýšil – NATO i Rusku – vykročilo Putinovo Rusko od prosté obrany k nové dynamické ofenzívě, aby si zajistilo bezpečnější a životaschopnější geopolitickou pozici za použití energie jako páky.

Mackinderovo srdce pevniny a Brzezinského šachová partie

Zde je nezbytně nutné porozumět historickému pozadí pojmu „geopolitika“. V roce 1904 přednesl britský geograf Halford Mackinder před londýnskou Royal Geographic Society v Londýně projev, který měl změnit historii. V projevu nazvaném „Stěžejní geografický bod historie“ se Mackinder pokusil definovat vztahy mezi regionální geografií státu – jeho topografií, vazbou na moře nebo pevninu či klima – a jeho politikou a postavením ve světě. Postuloval dvě základní skupiny mocností: námořní, včetně Británie, Spojených států a Japonska, a velké pevninské mocnosti Eurasie, které dokázaly rozvojem železnice sjednotit velké pevninské oblasti a učinit je nezávislými na moři.

Pro Mackindera, zaníceného protagonistu Impéria, bylo pro pokračování hegemonie Britského impéria po první světové válce nezbytně nutné za každou cenu zabránit sblížení zájmů národů východní Evropy – Polska, Československa, Rakousko-Uherska – a ruským „srdcem eurasijské pevniny“ neboli, jak tomu také říkal, „stěžejního geografického bodu“. Po mírových rozhovorech z Versailles shrnul své myšlenky do proslaveného rčení: „Kdo ovládá východní Evropu, ovládá srdce pevniny; Kdo ovládá srdce pevniny, ovládá světový ostrov; Kdo ovládá světový ostrov ovládá svět.“

Mackinderovým „srdcem pevniny“ je klíčová oblast Eurasie a „světovým ostrovem“ celá Eurasie, včetně Evropy, Středního východu a Asie. Ve Velké Británii, která nikdy nebyla součástí kontinentální Evropy, viděl samostatnou námořní mocnost. Mackinderova geopolitická perspektiva ovlivnila vstup Británie do velké války v roce 1914 i její vstup do druhé světové války. Počínaje rokem 1943 formovala kalkulované Churchillovy provokace vůči stále paranoidnějšímu Stalinovi, jimiž vlákal Rusko do stavu známého jako studená válka.

Z perspektivy Spojených států se během celé studené války (v letech 1946-1991) jednalo pouze o kontrolu Mackinderova světového ostrova, konkrétně o to jak zabránit tomu, aby ji nezískaly samotné národy eurasijské pevniny se srdcem v Rusku. Ukazuje to i pohled na mapu s polární projekcí amerických vojenských spojenců z dob studené války: Sovětský svaz byl geopoliticky izolován a bylo mu bráněno v jakémkoli významnějším propojení se západní Evropou, Středním východem či Asií. Studená válka byla o ruském snažení obejít železnou oponu spuštěnou NATO.

Bývalý americký poradce pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski, v práci napsané v postsovětské éře v roce 1997, se výslovně odvolává na Mackinderovu geopolitiku, když popisuje základní strategický cíl Spojených států udržet Eurasii od možného sjednocení do koherentního ekonomického a vojenského bloku či protiváhy vůči jediné zemi se statutem supervelmoci, Spojených států.

Abychom pochopili cíle americké zahraniční politiky od počátku prezidentství Bush-Cheney (2001), je užitečné citovat z Brzezinskeho odhalujícího článku v newyorských „Foreign Affairs“ Výboru pro zahraniční vztahy (CFR), vydání září/říjen 1997:
“Eurasie je domovem většiny světových politicky asertivních a dynamických států. Všichni historičtí uchazeči o světovou nadvládu pocházeli z Eurasie. Jsou zde nejlidnatější světoví aspiranti na regionální hegemonie, Čína a Indie stejně tak, jako všichni potenciální političtí nebo ekonomičtí vyzývatelé americké nadvlády. Po Spojených státech je zde dalších šest následujících největších ekonomik investujících do zbrojení stejně tak, jako všechny obecně známé jaderné mocnosti, až na jednu výjimku s utajeným jaderným programem. Eurasie má 75% populace, 60% hrubého národního produktu a 75% energetických zdrojů planety. Její souhrnný mocenský potenciál americký zastiňuje.

Eurasie je klíčový světový superkontinent. Mocnost dominující Eurasii by byla schopná aplikovat rozhodující vliv na dva ze tří světových ekonomicky produktivních regionů, západní Evropu a východní Asii. Už letmý pohled na mapu ukazuje, že země dominující Eurasii bude téměř automaticky kontrolovat Střední východ i Afriku. Jelikož Eurasie představuje rozhodující geopolitickou šachovnice, je nepostačující utvářet jednu politiku pro Evropu a jinou pro Asii. To, co se stane s distribucí moci na eurasijském kontinentu, bude mít rozhodující vliv na americkou globální nadvládu…“
Pokud vezmeme za slovo washingtonského stratéga Brzezinského a začneme vnímat axiomy Halforda Mackindera jako základní hybný motiv anglické, a později americké zahraniční politiky po více než století, začne být jasné, proč se reorganizovaný ruský stát za prezidentství Vladimíra Putina dal do pohybu, aby odolal předehrám a neskrývaným pokusům o rozložení, subvencovaných Washingtonem pod zástěrkou demokracie. Co Putin použil k vyztužení ruské obrany? Jedním slovem: energie. 

Ruská energetická politika

Současné Rusko, vyjádřeno celkovou životní úrovní, úmrtností a ekonomickou prosperitou, není mocností světového formátu. Z energetického pohledu je to ovšem kolos. Co se týče území je stále největším celonárodním pevninským státem na světě, rozprostírajícím se od Pacifiku až k branám Evropy. Má rozsáhlé území, rozsáhlé přírodní zdroje, k nimž patří největší světové zásoby zemního plynu, zdroje energie, který je dnes v hledáčku hlavních globálních mocenských hráčů. Navíc je jedinou silou této planety schopnou vojensky čelit Spojeným státům, i přes kolaps Sovětského svazu a zhoršení stavu ozbrojených sil.

V Rusku je více než 130 000 ropných studní a okolo 2000 prozkoumaných ropných a plynových depozit, z nichž asi 900 není využíváno. Ropné rezervy odhadované na 150 miliard barelů jsou pravděpodobně srovnatelné s Irákem. Mohly by být mnohem větší, ale doposud nejsou využity kvůli potížím s vrty v některých odlehlých arktických oblastech. Průzkum těchto oblastí se stal ekonomickým teprve kvůli cenám ropy překračujícím 60 dolarů za barel.

Momentálně mohou být ruské ropné produkty exportovány na zahraniční trhy třemi cestami: severní cestou do západní Evropy přes Baltské a Černé moře; z Dálného východu do Číny nebo Japonska a na východoasijské trhy. Rusko má ropné terminály na Baltu v Petrohradě a nově rozšířený terminál v Primorsku. Ve výstavbě jsou další: ve Vladivostoku, zálivu Batarejnaja a Usť-Luga.

Ruským státem vlastněná síť plynovodů, takzvaný „jednotný systém přepravy plynu“, zahrnuje rozsáhlou síť potrubí a kompresních stanic, táhnoucích se napříč Ruskem více než 150 000 kilometrů. Ze zákona je může využívat jen státem vlastněný Gazprom. Tato síť, mimo samotné ropy a zemního plynu, je pravděpodobně nejcennějším aktivem ruského státu. Zde je srdce Putinovy nové geopolitiky spočívající na zemním plynu a jádro konfliktu se západními ropnými a plynařskými společnostmi, stejně jako s Evropskou unií, jejímž komisařem pro energetiku je Andras Piebalgs z nového členského státu NATO, Lotyšska, dříve součásti SSSR.

Když v Moskvě začalo být roku 2001 jasné, že Washington nachází cestu, jak získat pobaltské státy pro NATO, podpořil Putin výstavbu velkého ropného přístavu na ruském pobřeží Baltského moře v Primorsku nákladem 2,2 mld dolarů. Tento projekt, známý jako Baltský systém ropovodů (BPS), značně snížil exportní závislost Ruska na Lotyšsku, Litvě a Polsku. Baltická je hlavní ruskou exportní trasou, jíž proudí ropa z ruské Západosibiřské a Timan-Pečorské provincie na západ do Primorského přístavu v ruské části Finského zálivu. BPS otevřený v březnu 2006 má denní kapacitu více než 1,3 miliónu barelů ropy směřující z Ruska na západoevropské a další trhy.

V tomtéž měsíci, březnu 2006, byl předsedou rusko-německého konsorcia budujícího plynovod, táhnoucí se asi 1200 km pod hladinou Baltského moře, jmenován bývalý německý kancléř Gerhard Schröder. Majoritním akcionářem v projektu North European Gas Pipeline (NEGP) je s 51% ruským státem vlastněný Gazprom, největší plynařská společnost na světě. Německé společnosti BASF a E.On se podílejí po 24,5%. Projekt s odhadovanými náklady 4,7 mld euro byl započat koncem roku 2005 a propojí plynový terminál v ruském přístavním městě Vyborg na Baltu poblíž Petrohradu s blatským městem Greifswald ve východním Německu. Aby bylo možné plynovod zásobovat bude v rámci joint-venture mezi Gazpromem a BASF rozvinuto Južno-ruskoje plynové pole na západní Sibiři. Tento poslední významný akt Gerharda Schrödera jako kancléře vyvolal hlasité protesty prowashingtonské polské vlády stejně tak jako Ukrajiny, které tak ztratili kontrolu nad tranzity z Ruska. I přes úzké vazby na Bushovu vládu byla kancléřka Angela Merkelová nucena těžce polknout a projekt akceptovat. Německý průmysl zkrátka závisí na ruských energetických importech. Rusko je zdaleka největším dodavatelem zemního plynu do Německa.

Gigantické ložisko plynu Štokman v ruském sektoru Barentsova moře, severně od přístavu Murmansk, se nakonec rovněž stane součástí dodávek plynu NEGP. Po dokončení bude NEGP dvěma paralelními plynovody dodávat Německu dalších až 55 miliard krychlových metrů ruského plynu.

V dubnu 2006 Putinova vláda oznámila, že přikročuje k první fázi výstavby ropovodu východní Sibiř-Tichý oceán (ESPO), dlouhého ropovodu směřujícího z Taišet v Irkutské oblasti poblíž jezera Bajkal ve východní Sibiři do zálivu Pěrevoznaja na ruském pacifickém pobřeží, za více než 11,5 mld dolarů. Výstavbu realizuje Transněft, společnost vlastněná ruským státem. Po dokončení bude denně přečerpávat až 1,6 milionů barelů ze Sibiře na ruský Dálný východ a odtud do po energii lačnící asijské oblasti Pacifiku, především do Číny. První úsek má být dokončen na sklonku roku 2008. Navíc Putin oznámil plány na výstavbu ropné rafinerie na řece Amur poblíž čínských hranic na ruském Dálném východě, což má umožnit prodej rafinovaných produktů do Číny a na asijské trhy. V současné době se sibiřská ropa dostává k Pacifiku pouze po železnici.

Trasa Taišet-Pěrevoznaja maximalizuje ruské národní strategické výhody a zároveň se postará o ropné exporty do Číny a Japonska. V budoucnu bude země schopná exportovat ropu do Japonska přímo z přístavu Nachodka. Japonsko závislé na ropných dovozech se zoufale snaží najít nové, bezpečné ropné zdroje mimo nestabilní Střední východ. ESPO může dodávat ropu i do Severní a Jižní Koreje vybudováním odboček do těchto zemí z Vladivostoku a ropovodem mezi Blagověščenskem a Daqingem do Číny. Taišetská trasa poskytuje jasné zázemí pro energetickou spolupráci mezi Ruskem a Čínou, Japonskem a dalšími zeměmi Dálného východu.

Sachalin: Velký Olej v ruských otěžích

Koncem září 2006 došlo k zdánlivě malé neshodě, která však vyústila ve stažení ekologického povolení Royal Dutch Shell při projektu na zkapalňování zemního plynu Sachalin II, který měl koncem začít dodávat LPG do Japonska, Jižní Koreje a ostatním zákazníkům. Shell je hlavním partnerem v anglo-japonském projektu rozvoje těžby ropy a zemního plynu na velkém ruském ostrově Sachalin, ležícím severně od japonského Hokkaidó.

V tutéž dobu Putinova vláda oznámila, že ekologické požadavky nesplňuje ani ExxonMobil ve svém ropném terminálu De Kastri, stavěném na Sachalinu jako součást projektu Sachalin I. Pole Sachalin I podle odhadu obsahuje 8 miliard barelů ropy a značný objem plynu, což se vyjádřeno v geologické terminologii rovná vzácnému objevu obrovského supernaleziště.

Počátkem 90. let Jelcinova vláda v zoufalém pokusu o přilákání potřebného investičního kapitálu a technologií do oblasti využití ruských ropných a plynových zásob v době, kdy byla v potížích a cena ropy nízká. Před svým neslavným odchodem Jelcin zaručil americkým a ostatním velkým západním ropným hráčům velkorysá těžební práva k dvěma velkým ropným projektům, Sachalin I a Sachalin II. V rámci tzv. PSA neboli Dohody o sdílení produkce, získal ExxonMobil, hlavní partner projektu Sachalin I, bezdaňovou ruskou koncesi.

Podle podmínek PSA, typických pro vztahy velkých anglo-amerických ropných společností se slabými zeměmi třetího světa, musela ruská vláda naopak platit za ropná a plynová práva formou části svého podílu z případné produkce ropy a plynu. Ale první kapka ropy by do Ruska přitekla až po pokrytí veškerých nákladů projektu. PSA byla původně vymyšlena Washingtonem a velkými ropnými společnostmi k usnadnění výhodné kontroly nad velkými projekty v zemích třetího světa. Hlavní americké ropné společnosti (spolupracující s Institutem Jamese Bakera, který roku 2001 napsal základ pro Energy Task Force Review Dicka Cheneyho) skryté za fasádou iráckým státem vlastněné ropné společnosti, použily podmínek PSA k obnovení kontroly nad iráckou ropnou produkcí.

Krátce předtím, než mu ruská vláda oznámila, že jeho terminál na Sachalinu má problémy, oznámil ExxonMobil další navýšení nákladů projektu. Firma jejímž právníkem je James Baker III, blízký Bílému domu Bushe-Cheneyho, oznámila nárůst nákladů o 30%, což by podle PSA ještě více oddálilo jakýkoliv ruský podíl na dodávkách. Tato zpráva přišla těsně předtím kdy se ExxonMobil chystal otevřít ropný terminál De Kastri na Sachalinu. Ruské Ministerstvo pro životní prostředí a Agentura pro využití podzemních zdrojů znenadání oznámily, že terminál „nesplňuje ekologické požadavky“ a údajně zvažují pozastavení produkce ExxonMobil jako takové.
V rámci další PSA drží práva na ropné a plynové zdroje v oblasti Sachalin II a výstavbu prvního ruského projektu na zkapalněný zemní plyn britský Royal Dutch Shell. Projekt v hodnotě 20 mld dolarů zaměstnává přes 17 000 lidí a je z 80% dokončen. Tento největší integrovaný ropný a plynový projekt na světě zahrnuje první ruskou mimopobřežní ropnou produkci, stejně jako první ruskou mimopobřežní integrovanou plošinu pro těžbu plynu.

Jasné tahy ruské vlády proti ExxonMobil a Shell byly v branži interpretovány jako pokus, jímž se Putinova vláda pokouší o znovuzískání kontroly nad ruskými ropnými a plynovými zdroji, jichž se Rusko vzdalo za Jelcinovy éry. Je to v souladu s Putinovou novou energetickou strategií.

Rusko-turecký plynový projekt Blue Stream

V listopadu 2005 dokončil ruský Gazprom poslední etapu 1213 kilometrů dlouhého plynovodu Blue Stream v hodnotě 3,2 mld dolarů. Tento projekt přivádí plyn z plynového pole Krasnodar, který vede podvodním plynovodem pod hladinou Černého moře do terminálu Durus poblíž Samsun na tureckém černomořském pobřeží. Odtud je ruský plyn dodáván do Ankary. Po dosažení plné kapacity (2010) sem bude ročně přivádět odhadem 16 miliard krychlových metrů plynu.

Gazprom nyní projednává transit ruského plynu do jihoevropských zemí a východního Středomoří, včetně nových kontraktů a nových objemů dodávaného plynu. Řecko, jižní Itálie a Izrael, ti všichni jsou nějakou formou v jednání s Gazpromem o připojení k plynovodu Blue Stream odbočkami v Turecku. Nyní se projednává nová trasa pro dodávky plynu – zeměmi východní a střední Evropy. Pracovní název tohoto projektu je Jihoevropský plynovod. Hlavním cílem je vybudování nového systému pro transport plynu, jak Ruskem tak i za pomoci třetích zemí.
Shrnuto a podtrženo, kromě rostoucích ambicí Gazpromu vstoupit na rychle se rozvíjející trh se zkapalněným zemním plynem v celosvětovém měřítku, je energie, ropa, plyn a jaderné technologie, hlavní oblastí ruského snažení vybudovat v předzvěsti nastávajícího střetu se Spojenými státy novou ekonomickou alianci po celé Eurasii.

Americký plán „nukleární převahy“

Klíčem k úspěchu Putinova Ruska je jeho schopnost uhájit svou eurasijskou energetickou strategii pomocí věrohodného vojenského zastrašení, aby tak mohlo čelit již zřejmým vojenským plánům Washingtonu, v známých v terminologii Pentagonu jako celospektrální převaha.

V článku „Vzestup americké nukleární převahy“ publikovaném ve věstníku newyorského CFR „Foreign Affairs“ (březen/duben 2006), tvrdí autoři Kier Lieber a Daryl Press následující: „Dnes, poprvé za téměř 50 let, stojí Spojené státy na prahu dosažení nukleární nadvlády. Pro Spojené státy bude pravděpodobně již brzy možné zničit primárním úderem ruský a čínský nukleární arzenál s dalekým dosahem. Tento dramatický posun v rovnováze nukleárních sil vychází z řady zlepšení v americkém jaderném systému, rychle se ztenčujícího ruského arzenálu a hlemýždího tempa při modernizaci čínských jaderných sil. Pokud se politika Washingtonu nezmění nebo Moskva a Peking nepodniknou kroky k navýšení a připravenosti svých ozbrojených sil, budou Rusko a Čína – a celý zbytek světa – žít mnoho dalších let ve stínu americké nukleární převahy.“

Autoři tvrdí, a oprávněně, že se ruský strategický nukleární arzenál od kolapsu Sovětského svazu v roce 1991 „prudce upadá“. Rovněž vyvozují, že Spojené státy sledují a už po nějaký čas usilují o dosažení globální nukleární nadvlády. Národní bezpečnostní strategie Bushovy vlády v září 2002 explicitně uvádí, že oficiální americkou politikou bylo dosáhnout globální vojenské nadvlády, což je dnes, s ohledem na akce Washingtonu po událostech ze září 2001, zpráva netěšící řadu zemí.
Jedním z prioritních projektů ministra obrany Rumsfelda bylo vybudování multimiliardové americké protiraketové obrany, což bylo americkým voličů prodáno jako „obrana proti možným teroristickým útokům“. Ve skutečnosti, jak bylo otevřeně přiznáno v Moskvě a Pekingu, je namířena pouze proti dvěma skutečným nukleárním mocnostem, Rusku a Číně.

Jak zdůrazňuje článek ve Foreign Affairs, „typ protiraketové obrany, kterou Spojené státy mohou hodnověrně nasadit, má význam především v ofenzivním a ne defenzivním smyslu – jako doplněk amerického prvního úderu, nikoli jako autonomní štít. Pokud by Spojené státy provedly nukleární útok na Rusko (nebo Čínu), cílové zemi by zůstal jen malý zbytkový arzenál – pokud vůbec něco. V tomto případě by dokonce i relativně malý nebo neefektivní systém protiraketové obrany mohl být více než dostatečný k odražení jakéhokoli odvetného úderu, protože zdevastovanému nepříteli by zbylo jen málo hlavic a klamných cílů“.

V souvislosti s činností Spojených států, které aktivně přesunuly jednotky partnerů v NATO do Afganistanu a nyní Libanonu a aktivně podporují bývalý stát SSSR, Gruzii, dnes klíčovou pro kaspický ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, ve snahách o připojení k NATO a odsunu Putinových jednotek, není divu, že se Moskva cítí poněkud znepokojena sliby amerického prezidenta o šíření demokracie po Američany definovaném „širším Středním východě“. Samotný termín „širší Střední východ“ je výtvorem různých Cheneymu blízkých washingtonských mozkových trustů, včetně jeho PNAC, a vztahuje se na nearabské země, jako Turecko, Irán, Izrael, Pákistán, Afganistan, středoasijské země (bývalé části SSSR) a Azerbajdžan, Gruzii a Arménii. Prezident Bush tento termín ve vztahu k dané oblasti, zahrnuté ve washingtonském projektu „šíření demokracie“ v tomto regionu, poprvé oficiálně použil na summitu G-8 v létě 2004.

Ruské ministerstvo zahraničí 3. října varovalo, že Rusko „podnikne nezbytné kroky“ jestliže budou v Polsku umístěny prvky nového amerického protiraketového systému. Polsko je nyní členem NATO. Jeho ministr obrany Radek Sikorski dříve pracoval v AEI, washingtonském jestřábím mozkovém trustu Richarda Perle. Byl rovněž výkonným ředitelem New Atlantic Initiative, projektu zaměřeného na vtažení zemí bývalé Varšavské smlouvy do NATO pod rouškou šíření demokracie. Spojené státy, via NATO, budují Evropský protiraketový obranný systém.

Jediným možným cílem takového systému je Rusko, ve smyslu umožnění úspěšného primárního úderu Spojeným státům. Dokončení Evropského obranného protiraketového systému, militarizace celého Středního východu, obklíčení Ruska a Číny propojenou sítí nových amerických vojenských základen, mnohých z nich vybudovaných pod rouškou „války proti teroru“, to vše se nyní Kremlu jeví jako součást vědomé americké strategie snahy o celospektrální nadvládu. Pentagon to nazývá „eskalací převahy“, schopnosti zvítězit v jakkoli vedené válce, včetně nukleární.

Vojenský status Moskvy

Moskva tváří v tvář stále zřejmější realitě nebyla tak docela pasivní. V projevu o stavu země v květnu 2003 hovořil Vladimír Putin o posílení a modernizaci prostředků ruského nukleárního zastrašení pomocí nových typů zbraní určených pro ruské strategické síly, které „zajistí dlouhodobou obranyschopnost Ruska i jeho spojenců“. Rusko, v okamžiku kdy Bushova vláda jednostranně odstoupila od Smlouvy o antiraketách, čímž de facto anulovala dohodu Start II, přerušilo proces stahování a likvidace raket SS-18.

Rusko nikdy nepřestalo být potentním subjektem produkujícím jedinečné vojenské technologie – je to trend trvající od doby jeho vzniku jako moderního státu. Zatímco jeho armáda, námořnictvo a letectvo jsou v žalostném stavu, prvky umožňující obrození vojenské moci Ruska jsou stále tady. Rusko na různých mezinárodních veletrzích neustále vystavuje svou špičkovou vojenskou techniku a efektivně předvádí její možnosti.

I přes finanční a ekonomické potíže Rusko i nadále produkuje jedinečné vojenské technologie, jak uvádí ve své analýze z r. 2004 washingtonský Power nad Interest News Report (PINR). Jedním z největších úspěchů po rozpadu Sovětského svazu byl obrněný transportér BMP-3, jenž před západními bojovými vozidly upřednostnily Spojené arabské emiráty a Omán.

O ruském systému protivzdušné obrany S-300 a jeho mnohem výkonnějším nástupci S-400 se říká, že jsou mnohem účinnější než americký systém Patriot. Ke kdysi plánovanému vojenskému cvičení, při němž měly být porovnány Patriot a S-300 ovšem nedošlo, takže nadřazenost tohoto ruského komplexu nad americkým zůstává sice nezpochybnitelným, ale přesto neprokázaným tvrzením. Další položkou na seznamu jsou vojenské vrtulníky řady Kamov-50 využívající přelomových špičkových technologií a taktik, což z nich činí sílu srovnatelnou s tím nejlepším, co mají Američané k dispozici. Potvrzují to i zdroje z evropského vrtulníkového průmyslu.

Při nedávném společném indicko-americkém vojenském cvičení indické letectvo vybavené moderními ruskými bitevníky SU-30 ve většině střetů překonalo americké F-15, což donutilo amerického generála letectva Hala Homburga připustit, že ruská technologie v indických rukou vyhlásila americkému letectvu „budíček“. Ruský vojenský komplex vyvíjí další vrtulníky, tanky a obrněná vozidla, souměřitelné s tím nejlepším, co může nabídnout západ.

Export zbraní, nádavkem k ropě a plynu, byl pro Rusko jedním z nejlepších způsobů jak získat tolik potřebnou tvrdou měnu. V současnosti je Rusko druhým největším exportérem vojenské technologie po Spojených státech. Podle zpráv z různých časopisů, magazínů a periodik, má dnes ruská moderní vojenská technologie větší šanci být exportována než dodávána ruským ozbrojeným silám. To má vliv na budoucí americké bojové operace, protože prakticky všechny odbojové, guerillové, separatistické nebo teroristické ozbrojené skupiny po celém světě – tytéž jimž budou Spojené státy s největší pravděpodobností čelit v příštích válkách – jsou vybaveny ruskými zbraněmi nebo jejich odvozeninami.

Ruský nukleární arzenál hrál od konce Sovětského svazu důležitou politickou roli a poskytoval ruskému státu základní bezpečnost. Po trpkých interních šarvátkách mezi jednotlivými složkami ruského hlavního velení, trvajícími od roku 1998 do 2003, toto velení společně s Ministerstvem národní obrany zjistilo, že další politika zanedbávání nukleárních ve prospěch přestavby konvenčních sil je tváří v tvář napjatým omezením rozpočtu netolerovatelná. V roce 2003 muselo Rusko odkoupit od Ukrajiny strategické bombardéry a mezikontinentální balistické rakety, skladované tamtéž. Od té doby mají strategické nukleární síly prioritu. Finance ruského státu dnes stojí na silných základech, z větší části především díky vysokým cenám ropy a plynu. Ruská centrální banka je s částkou více než 270 mld dolarů pátým největším držitelem dolarových rezerv na světě.

Materiální základnou ozbrojených sil Ruska je jeho vojenský průmysl. Ruská federace zdědila většinu sovětského vojenského průmyslového komplexu.

Dnes USA s jen malými fanfárami rozšiřují svůj vliv a vojenskou přítomnost na Středním východě i přes všeobecný pokles jejich vojenských závazků a výdajů. Proč? Odpovědí je zcela jistě z větší části ropa. Ale v geopolitických termínech jde o ovládnutí eurasijské pevniny, o ruský přístup k moři – přesně to, co tvrdil Mackinder, že se musí udělat. Důraz na americkou „nukleární převahu“ nad Ruskem je v současné světové politice faktorem skrývajícím velký potenciál zavést svět do nukleárního pekla v důsledku chybných úvah.

Základní argument Mackinderovy geopolitiky stále platí: „Velké geografické reality zůstávají: pevninská mocnost proti námořní mocnosti, vnitrozemí proti pomezí, centrum proti periferii…“ To Rusko chápe do posledního písmenka, stejně jako Washington.

F. William Engdahl je šéfredaktorem Global Research a autorem knihy „A Century of War: Anglo-American Oil Politics and the New World Order“ (Století válek: Anglo-americká ropná politika a Nový světový řád), Pluto Press Ltd. Brzy bude publikována jeho nové kniha o GMO (geneticky modifikovaných potravinách – p.p.) „Seeds of Destruction: The Hidden Political Agenda Behind GMO“ (Sémě destrukce: Skrytá politická agenda za GMO). Více na jeho webové stránce www.engdahl.oilgeopolitics.net

Zdroj článku: http://www.globalresearch.ca/… articleId=340

Článek byl otištěn ve WM magazínu č. 57/2006, www.mwm.cz

Paul Craig Roberts: Americké pokrytectví dosahuje nejvyššího stupně

Jedním z ponaučení Norimberského procesu, který po druhé světové válce soudil německé válečné zločince bylo, že uposlechnutí rozkazů není žádnou omluvou pro válečné zločiny. Američtí žalobci zaujali postoj, že německá armáda měla Hitlerovy příkazy odmítnout. Hlavní americký žalobce Robert Jackson v Norimberku prokázal, že vojenská agrese byla válečným zločinem.

Poručík americké armády Ehren Watada si vzal ponaučení z Norimberku k srdci. Odmítl nasazení v Iráku na základě pevného přesvědčení, že válka je podle norimberských standardů nezákonná, a že nemůže nařizovat vojákům pod jeho velením účastnit se nelegálních akcí.

Watada je přesný. Pokud by měl generální štáb americké armády poctivost a čest poručíka Watady, potom mohly být Amerika a Irák ušetřeny nesmyslného a krvavého konfliktu. Bush byl schopen protizákonně zahájit konflikt, protože americká armáda se zachovala přesně jako kdysi armáda německá, když následovala rozkazy zločinného hlavního velitele. Watada musí být postaven před válečný soud z důvodu toho, aby chránil Bushe a jeho poslušné velitele před obviněním z válečných zločinů.

Stíháním poručíka Watady americká armáda zlehčila/snížila Norimberský proces a degradovala jej na pouhou pomstu vítězů. Watadovo stíhání vyvrací iluzi, že proces v Norimberku založil civilizovaný princip mezinárodního práva. Všechno tohle nás ujišťuje, že pravdu má moc. Německá ideologie nadvlády byla válečným zločinem, ale americká ideologie nadvlády není. Překlad Messin, 4.1.2007

Nebojsa Malic, Antiwar.com

Na jedné straně nedošlo na Balkáně k žádné válce, vzpourám, pogromům nebo masakrům. Na druhou stranu se dramaticky snížil vliv impéria v oblasti, což bylo nejpravděpodobněji následkem, kterou celosvětově podstupuje. Emisaři z Washingtonu, Bruselu a Haagu už nejsou vítáni jako polobozi.. Roky urážek, útlaku a donucování vyprodukovaly opačný účinek, než bylo zamýšleno. Jak se rozdíly mezi realitou a impériem vyrobenými "fakty" stávají stále jasnější, zjevný nesoulad vede k prověřování vlastních přesvědčení.

Haag: selhání inkvizice

Rok začal pro inkvizici v Haagu dobře. Bělehrad se nacházel pod obrovským tlakem, aby zatknul bosensko-srbského generála Ratka Mladiče a hlavní žalobkyně Carla del Ponte měla právo veta ohledně vztahů EU se Srbskem. Proces se Slobodanem Miloševičem se však nijak dobře nevyvíjel. Po čtyřech letech obžaloby a obhajoby Miloševič vážně onemocněl a kauza se vyvíjela do ztracena. Přestože utratili miliony dolarů, vytvořili stovky tisíc stran papírování a přivedli během tří let téměř tři stovky svědků, nezvládli žalobci prokázat žádné ze svých tvrzení. Jejich zlovolné výklady historie a politiky v bývalé Jugoslávii a Miloševičovo křížové výslechy ukazovaly svědectví svědků v lepším případě jako irelevantní, v horším jako křivopřísežná. Takže nakonec bylo pro haagskou inkvizici úlevou, když byl 11. března Miloševič objeven ve své cele mrtvý. Přestože ho inkvizice nikdy neodsoudila, imperiální soud veřejného mínění nad ním vyhlásil rozsudek - vinen z čeho byl obviněn, samozřejmě.

Nicméně se ukázalo, že Miloševičova smrt pošpinila zlatý hřeb panujícího pseudo-právního teroru inkvizice. Skutečně směšné odsouzení muslimského válečníka v červenci - odsouzen ke dvěma letům a ihned propuštěn. Odsouzením bosensko-srbského vůdce Momčilo Krajišnika v září na 27 let za pravděpodobnou účast v údajném srbském spiknutí - degradovala ICTY do bezvýznamnosti. Potom už došlo ke ztrátě vlivu na Bělehrad; poté, co Carla del Ponte sabotovala rozhovory EU se Srbskem, protože vláda Vojislava Koštunici nezatkla generála Mladiče, Bělehrad pouze pokrčil rameny a přestal věnovat haaagské prokurátorce pozornost.

Srbsko udržuje stále stejný postoj

Na počátku roku 2006 impérium prohlásilo, že "konečné řešení" balkánské krize je na dosah a je nevyhnutelné. Na okamžik se i zdálo, že věci jdou podle jeho představ. Srbská jednání s EU byla v květnu pozastavena. Konec tohoto měsíce přinesl také překvapivé vítězství černohorským separatistům. Po téměř devíti letech vyhrožování vystoupením ze Srbska a vymáhání zvláštních výhod na toto konto, deklaroval zkorumpovaný režim Mila Djukanoviče na základě podvodného referenda nezávislost. A nic se nestalo.

Zatímco pozice většiny Černohorců, kteří se označují za etnické Srby je horší, pozice Srbska se dramaticky zlepšila. Bez "černohorské otázky" ztratilo impérium další páku, kterou mohlo řídit Bělehrad.

Koncem června začali občané Srbska přerušovat proud urážek a ponižování nasměrováním jejich cesty směrem pryč od Západu blíže k jejich vlastnímu kontextu, když řekli imperiálním představitelům, kam přesně si můžou strčit své hrozby a falešné sliby. To se setkalo ve Washingtonu a Bruselu se vzrůstajícím pocitem paniky, protože srbští "quislingové" už přestali poslouchat pokyny. Po více než deseti letech zneužívání - včetně blokády, bombardovací války, částečné okupace a financování převratů - zamířených na Srbsko je impérium uvedeno ve zmatek, jak mohou být Srbové naštvaní a zahořklí.

Falešnou nabídku vzdát se Kosova za teoretický slib možného členství v EU a NATO Srbsko odmítlo. Taková "nekompromisnost" byla považována za neodpustitelnou listem Washington Post, který se v červenci ve svém hysterickém záchvatu pustil do srbského prezidenta i premiéra prohlášením, že Srbsko by si potřebovalo zvolit "lepší vůdce".

Na konci října dostala vratká koaliční vláda Vojislava Koštunici souhlas pro svůj návrh ústavy prostřednictvím národního referenda. Nová ústava - těžkopádná a nesouvislá, ale lepší než ta předešlá - potvrdila srbský nárok na Kosovo jako na nedílnou součást svého území. Přijetí referenda odstartovalo odpočítávání pro všeobecné volby a přinutilo impérium zdržet rozhodnutí o konečném stavu Kosova až do doby po hlasování v lednu 2007. Ve svém posledním a zoufalém donucovacím pokusu sází impérium na "lepší vůdce" a vede kampaň zjevné podpory "demokratickým" stranám doufajíc, že jejich očekávaný triumf by mohl připravit cestu k oddělení Kosova.

Kosovo: frustrující okupace

Smrt kosovsko-albánského "prezidenta" Ibrahima Rugovy na konci ledna pozdržela začátek "rozhovorů o statusu" okupované srbské provincie. Přesto výlev (nezasloužené) chvály na Rugovu v západních médiích vytvořil atmosféru soucitu s Albánci a nezávislost byla poprvé otevřeně hlásána jako přednostní řešení pro Kosovo.

Brzy poté vydala Kontaktní skupina prohlášení, které nechává nezávislost jako jedinou přijatelnou volbu. Britský diplomat John Sawers při svém projevu ke kosovským Albáncům v únoru téměř jednoznačně prohlásil, že nezávislost je nevyhnutelná. Impérium i albánskou změnu vedení v Prištině. Prozatímní "premiér" Bajram Kosumi byl začátkem března nahrazen válečným vůdcem teroristické UCK Agimem Ceku.

Ale zbytek roku už směřoval projekt oddělení Kosova od Srbska do ztracena. Sebevědomá prohlášení impéria se setkávala s rozhodným odporem Bělehradu, opozicí Ruska a rostoucí frustrace Albánců přinesla násilí proti Srbům i jejich mezinárodním "osvoboditelům". Bitva o Kosovo je daleko od konce.

Bosna: gordický uzel

Ústavní dodatky, které měly z Bosny vytvořit více centralizovanou zemi a které byly navrženy americkým velvyslanectvím, byly v dubnu těsně poraženy. Vedoucím opozice vůči dodatkům byl Haris Silajdzic, muslimský nacionalista a samozvaný bojovník za centralizaci.

Silajdzicovo skotačení mu přineslo vedení bosenských Muslimů a místo v tripartitním prezidenství, ale také vydláždilo cestu pro nebývalou politickou angažovanost politických sil na srbské straně a vývoj Milodara Dodika v klíčového a silného hráče v Bosně. Projekt plíživé centralizace, který trvale pokračoval od roku 1996, kdy se první Vysoký zástupce chopil úřadu, se v roce 2006 zastavoval. Na prostý zmatek v řídících strukturách Muslimsko-chorvatské federace, ve srovnání s kterou je Srbská republika vzorem funkčnosti a efektivity, vytáhl koberečk z pod nohou zastánců centralizace. Se svou rozhodující a zásadně nevyřešenou národnostní otázkou tak Bosna zůstává místem, kde příslib lidské slušnosti neustále bojuje s moderním utlačujícím státem.

Epilog

Od doby před šestnácti lety, kdy se Jugoslávie začala rozpadat, jsou její části stále vzdálené pokojnému a klidnému řešení. Evropské a americké zásahy, politické i vojenské, za toto období nevytvořily mír, ale jednoduše změnily kontext konfliktů a ovlivnily jejich průběh. "Konečné řešení" předvídané politiky ve Washingtonu, Londýně a Bruselu není nikde v dosahu; ve skutečnosti naopak rychle vykluzuje z jejich sevření, zároveň s celosvětovým selháváním impéria. Následující rok možná ukáže kompletní rozpárání plánů impéria na Balkáně, protože politické, sociální a ekonomické skutečnosti pokračují v nabourávání propagandou vytvořených iluzí. Je těžké předvídat, co nahradí imperiální architekturu, ale nyní existuje možnost pro lepší Balkán, největší od doby, kdy došlo k implozi Jugoslávie.

Překlad Messin, 7.1.2007

Stella L. Jatras: Očerňování Srbů

The Washington Times, Letters to the editor

V roce 1939 Hitler prohlásil, že "velké masy lidí se snadněji stanou obětí velké lži, než nějaké malé."

Dokonalý příklad se objevuje v úvodníku ("Iran and Holocaust deniers, Tuesday)", kde se píše: "v Bosně bylo dostatek varování, že Slobodan Miloševič je připraven zabíjet své sousedy, ale svět odmítl jednat, dokud nebylo zabito 200.000 Bosňanů." Média pracovala s bosenskými čísly obětí bez doložení, či ověření. Statistika přitom pocházela od bosensko-muslimského prezidenta A. Izetbegoviče.

Podle zprávy BBC z roku 2002 "asi 40.000 civilistů bylo zavražděno, když Srbové, Muslimové a Chorvati bojovali v letech 1992-1995 o kontrolu nad Bosnou." Mimoto, balkánský expert David Binder, bývalý novinář New York Times a George Kenney, bývalý úředník diplomatických služeb jugoslávské sekce, odhadli množství mrtvých v Bosně mezi 20.000 až 70.000, tedy hodně daleko od čísla 200.000.

Ve své knize "Offensive in the Balkans" píše Yossef Bodansky, že "už v roce 1992 Izetbegovič nastínil/ukázal velmi přesný a nekompromisní strategický politický cíl sarajevského režimu: Přimět Západ porazit Srby a založit pro něj stát s nadvládou Muslimů." Izetbegovičova Islámská deklarace také uvádí: "mezi islámskou vírou a neislámskými institucemi nemůže být žádný mír ani soužití...islámské hnutí má morální právo a může a musí se chopit moci, jakmile bude početně a morálně na výši, nejen pro zničení neislámské moci, ale i pro vybudování nového islámského státu."

Zveličený mýtus 200.000 mrtvých byl součástí Izetbegovičovy strategie. Je načase zastavit přehánění a začít říkat americkým lidem pravdu. Udržování falešných tvrzení odebírá ze skutečných tragédií jako byla genocida ve Rwandě, či Holokaust za 2.světové války.

Zatímco úvodník pokračuje v mýtu o 200.000 mrtvých v Bosně, skutečná genocida se dnes odehrává v Kosovu, kde jsou srbská kultura, jazyk i náboženství vyhlazovány albánskými bandami.

Na konec vám ještě předkládám pár citací:

"Gigantická kampaň vymývání mozku Americe našimi médii proti srbským lidem, se svou denní dávkou jednostranných informací a naprostých lží je prostě neuvěřitelná." -- John Ranz, předseda přeživších koncentračního tábora Buchenwald, USA

"Tato organizovaná protisrbská a promuslimská propaganda by měla být příčinou k zamyšlení a vážného znapokojení pro každého, kdo věří v demokracii a svobodu projevu. Připomíná to Hitlerovu propagandu proti spojencům během 2.světové války. Fakta jsou překroucena a když se to hodí, jsou přehlížena." -- Yohanan Ramati, ředitel Jerusalem Institute for Western Defense.

Překlad Messin, 10.1.2007  Zdroj

Americké nálety na údajnou al-Kaidu zmasakrovaly přes 100 Somálců a množství zvířat, které pásli v krajině

MOGADIŠU: Kmenoví starší a obyvatelé jižního Somálska ve čtvrtek řekli, že při náletech amerických a etiopských vzdušných sil na domnělé cíle Al-Kaidy přišlo o život více než 100 lidí.

Kmenový vůdce Abdullah Ali Malabon řekl agentuře AFP, že v lokalitě Afmadow bylo nalezeno přes 100 mrtvých těl.

„Poslali jsme do oblasti tým, aby odhadnul počet obětí a tito lidé nám potvrdili, že bylo zabito více než 100 lidí,“ řekl telefonicky agentuře. „Mnoho dalších je zraněno, ale nemáme přesná čísla,“ dodal.

Poblíže hranic s Keňou mezi vesnicemi Afmadow a Dhobley bylo nalezeno 29 těl spálených k nepoznání. „To, co jsem viděl, bylo něco příšerného“ řekl agentuře AFP Mohamed Weli, který byl součástí týmu, který měl pohřbít těla.

„Byli zabiti, když dohlíželi na zvířata. Viděl jsem také zvířata, většinou krávy, jak leží mrtvé ve vesnicích.“

„Letadla bombardovala velkou plochu a džungli, kde není možné zjistit, co se stane konkrétním cílem,“ řekl starší z vesnice Dhobley pan Moalim Adan Osman. „Bombardovali kočovníky bez rozdílu.“

Etiopie, která svou armádou podporuje somálskou přechodnou vládu oznámila, že při náletech bylo zabito jen osm „teroristů“ a dalších pět mělo být zraněno.

„Neviděli jsme, že by zabili nějaké členy Al-Kaidy, ale zato jsme viděli množství mrtvých nevinných civilistů“, říká obyvatel Afmadow pan Guled. „Zaútočili na civilní místa a lesy, kde kočovníci drží zvířata“, dodal.

Dirir Hussein z vesnice Bulo, která leží mezi Afmadow a Dhobely popsal svůj hrůzný příběh. „Byli jsme skutečně vyděšení, slyšeli jsme výbuchy a velké exploze v naší vesnici. Byla tma a začali jsme utíkat. Ani jsme pořádně nevěděli kam běžíme. Běžel jsem se svými třemi dětmi, ale nálety zabily mou manželku a dva další členy rodiny.“

„Teď nemám vůbec nic,“ říká Hussein. „Ztratil jsem všechno, bombardovali mé krávy, kozy. Nevíme o žádném zločinu, kterého jsme se měli dopustit, že nás takto bombardují.“

Jak by vypadala „světová“ vesnice?

Kdybychom mohli zredukovat populaci Země na malou vesničku, se zachováním existujících proporcí, dostali bychom následující obraz:

63,3 by bylo Asiatů, 23,3 Evropanů, 4,5 ze západní hemisféry, 8,9 Afričanů;

52 by byly ženy, 48 muži, 70 by nebylo bílých, 30 by bylo bílých, 70 nekřesťanů, 30 křesťanů, 89 heterosexuálů, 11 homosexuálů.

70 by neumělo číst, 50 by trpělo špatnou výživou, 1 osoba by byla na pokraji smrti, 1 osoba by měla vysokoškolské vzdělání.

6 lidí by vlastnilo 59 % z bohatství celé vesničky a všichni by byly ze Severní Ameriky.

Ze 100 lidí by 80 žilo v nelidských podmínkách.

Pakliže máš v lednici potraviny, šaty ve skříni, střechu nad hlavou a místo na spaní, jsi bohatší než 75 % světové populace.

(Ze slovenského internetového materiálu)

Je uspořádání lidské společnosti spravedlivé? Nebo jeho struktury potřebují postupné základní změny? Ano, jiný svět je možný!

Messin, 12.1. 2007

Překlad a redakce: Jiří Messin Připravil: Svekos

………………………………………………………………………………………………….

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 198. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, leden 2007