Informace,
o kterých málo víme
XII.
Z internetových materiálů
V roce 1939 Hitler prohlásil, že
"velké masy lidí se snadněji stanou obětí velké lži, než nějaké
malé."
Dokonalý příklad se objevuje v
úvodníku ("Iran and Holocaust deniers, Tuesday)", kde se píše:
"V Bosně bylo dostatek varování, že Slobodan Miloševič je připraven
zabíjet své sousedy, ale svět odmítl jednat, dokud nebylo zabito 200.000
Bosňanů." Média pracovala s bosenskými čísly obětí bez doložení, či
ověření. Statistika přitom pocházela od bosensko-muslimského prezidenta A.
Izetbegoviče.
Podle zprávy BBC z roku 2002
"asi 40.000 civilistů bylo zavražděno, když Srbové, Muslimové a Chorvati
bojovali v letech 1992-1995 o kontrolu nad Bosnou." Mimoto, balkánský
expert David Binder, bývalý novinář New York Times a George Kenney, bývalý
úředník diplomatických služeb jugoslávské sekce, odhadli množství mrtvých v
Bosně mezi 20.000 až 70.000, tedy hodně daleko od čísla 200.000.
Ve své knize "Offensive in the
Balkans" píše Yossef Bodansky, že "už v roce 1992 Izetbegovič
nastínil/ukázal velmi přesný a nekompromisní strategický politický cíl
sarajevského režimu: Přimět Západ porazit Srby a založit pro něj stát s nadvládou
Muslimů." Izetbegovičova Islámská deklarace také uvádí: "Mezi
islámskou vírou a ne-islámskými institucemi nemůže být žádný mír ani
soužití...islámské hnutí má morální právo a může a musí se chopit moci, jakmile
bude početně a morálně na výši, nejen pro zničení ne-islámské moci, ale i pro
vybudování nového islámského státu."
Zveličený mýtus 200.000 mrtvých byl
součástí Izetbegovičovy strategie. Je načase zastavit přehánění a začít říkat
americkým lidem pravdu. Udržování falešných tvrzení odebírá ze skutečných tragédií
jako byla genocida ve Rwandě, či Holokaust za 2. světové války. Zatímco úvodník
pokračuje v mýtu o 200.000 mrtvých v Bosně, skutečná genocida se dnes odehrává
v Kosovu, kde jsou srbská kultura, jazyk i náboženství vyhlazovány albánskými
bandami.
Na konec vám ještě předkládám pár
citací: "Gigantická kampaň vymývání mozku Americe našimi médii proti
srbským lidem, se svou denní dávkou jednostranných informací a naprostých lží
je prostě neuvěřitelná." -- John Ranz, předseda přeživších koncentračního
tábora Buchenwald, USA."Tato organizovaná protisrbská a promuslimská
propaganda by měla být příčinou k zamyšlení a vážného znepokojení pro každého,
kdo věří v demokracii a svobodu projevu. Připomíná to Hitlerovu propagandu
proti spojencům během 2. světové války. Fakta jsou překroucena a když se to
hodí, jsou přehlížena." -- Yohanan Ramati, ředitel Jerusalem Institute for
Western Defense. Překlad Messin, 10.1.2007
MOGADIŠU: Kmenoví starší a obyvatelé
jižního Somálska ve čtvrtek řekli, že při náletech amerických a etiopských
vzdušných sil na domnělé cíle Al-Kaidy přišlo o život více než 100 lidí. Kmenový
vůdce Abdullah Ali Malabon řekl agentuře AFP, že v lokalitě Afmadow bylo
nalezeno přes 100 mrtvých těl.
„Poslali jsme do oblasti tým, aby
odhadnul počet obětí a tito lidé nám potvrdili, že bylo zabito více než 100
lidí,“ řekl telefonicky agentuře. „Mnoho dalších je zraněno, ale nemáme přesná
čísla,“ dodal.
Poblíže hranic s Keňou mezi
vesnicemi Afmadow a Dhobley bylo nalezeno 29 těl spálených k nepoznání.
„To, co jsem viděl, bylo něco příšerného“ řekl agentuře AFP Mohamed Weli, který
byl součástí týmu, který měl pohřbít těla.
„Byli zabiti, když dohlíželi na
zvířata. Viděl jsem také zvířata, většinou krávy, jak leží mrtvé ve vesnicích.“
„Letadla bombardovala velkou plochu a džungli, kde není možné zjistit, co se
stane konkrétním cílem,“ řekl starší z vesnice Dhobley pan Moalim Adan Osman.
„Bombardovali kočovníky bez rozdílu.“
Etiopie, která svou armádou podporuje
somálskou přechodnou vládu oznámila, že při náletech bylo zabito jen osm
„teroristů“ a dalších pět mělo být zraněno.
„Neviděli jsme, že by zabili nějaké
členy Al-Kaidy, ale zato jsme viděli množství mrtvých nevinných civilistů“,
říká obyvatel Afmadow pan Guled. „Zaútočili na civilní místa a lesy, kde
kočovníci drží zvířata“, dodal.
Dirir Hussein z vesnice Bulo,
která leží mezi Afmadow a Dhobely popsal svůj hrůzný příběh. „Byli jsme
skutečně vyděšení, slyšeli jsme výbuchy a velké exploze v naší vesnici.
Byla tma a začali jsme utíkat. Ani jsme pořádně nevěděli kam běžíme. Běžel jsem
se svými třemi dětmi, ale nálety zabily mou manželku a dva další členy rodiny.“
„Teď nemám vůbec nic,“ říká Hussein.
„Ztratil jsem všechno, bombardovali mé krávy, kozy. Nevíme o žádném zločinu,
kterého jsme se měli dopustit, že nás takto bombardují.“ Messin, 12.1. 2007 Další informace o
náletech na kočovníky přinesl 13.1.The Independent.
Amalia Zamora: Venezuela a Hugo Rafael Chávez Frías
„Láska a Kristus - to je
socialismus, budoucnost Venezuely,“ pozdravil Hugo Chávez své očekávané
volební vítězství. Ostatně, církev, která ještě v červenci požadovala vypsání
referenda k odvolání Cháveze, ho ve volbách vehementně podporovala - kromě
penzionovaného třiaosmdesátiletého kardinála Rosalia Castilla, jenž chtěl
mermomocí vtrhnout do ulic a vyhlásit lidovou revoluci - a po volbách 3.
prosince se v prohlášení monsignora Ovidia Péreze přihlásila ke spolupráci s novým prezidentem při
budování „socialismu 21. století“.
Manuel Rosales, poražený kandidát
opozice, v noci po volbách hned na začátku svého projevu, ve kterém uznal
Chávezovo vítězství, vyslovil závažné prohlášení: „Byl jsem požádán, abych
lhal, ale venezuelskému lidu lhát nebudu, a proto porážku přijímám.“
Mezinárodní tisk však toto prohlášení zcela ignoroval. Otevřeně totiž
odkazovalo na agenturu PSB (Penn, Schoen and Berland), která se specializuje na
politické změny a na delegitimizaci voleb a jejíž vliv byl znát například na
Ukrajině nebo při nedávných volebních podvodech v Mexiku. Proto již před
volbami připravená trička s nápisem fraude (podvod) zůstala ležet ladem.
Ostatně k podvodu by v posledních
venezuelských volbách dojít nemohlo. Venezuela dnes disponuje nejmodernějším a
nejspolehlivějším elektronickým volebním systémem na světě. Na rozdíl od
systémů v USA, které jsou proprietární (to znamená, že do programu vidí jen
jeho tvůrci a program může obsahovat nástroje k volebním podvodům), je venezuelský
systém „open source“ (tedy veřejný, kdokoliv si může ověřit, jak program
funguje a zda neobsahuje nástroje k podvodům). Navíc systém vytiskne o každém
jednotlivém hlasování protokol, který volič ještě vhodí do volební urny, a po
skončení voleb se elektronické výsledky v namátkově vybraných 52 % obvodů
zkontrolují s papírovými. Pro srovnání: v USA jen ve 2 % a ve většině
severoamerických států ani kontrolní papírové protokoly neexistují, nelze tedy
zpětně nic zkontrolovat.
Chávez se dostal poprvé do přímého
kontaktu s mocí a do pozornosti venezuelských médií při neúspěšném převratu v
roce 1992. Těsné poté, co dokončil studium politických věd na vojenské
akademii. Dvouleté vězení však jen zvětšilo jeho popularitu, stal se z něho
národní hrdina a ve všech volbách a referendech v letech 1998, 2000, 2004,
2005, 2006 zvítězil bez ohledu na přízeň či spíše nepřízeň médií. Jejich
podporu neměl ani v době, kdy se mu úspěšně podařilo potlačit pokus o puč 11.
dubna 2002.
Po vítězství v demokratických volbách
v roce 1998 se ziskem 56 procent hlasů - v těch současných obdržel 62 procent -
začal tehdy pětačtyřicetiletý Chávez přepisovat ústavu. V roce 1999 nechal
Venezuelu přejmenovat na Bolívarovskou republiku Venezuela (República
Bolivariana de Venezuela) a tato změna názvu země byla schválena v referendu. A
v ústavě byly také zdůrazněny prvky participativní demokracie - každý zvolený
zástupce včetně prezidenta může být odvolán po polovině svého mandátu. Dále do
ní zavedl takzvané Bolívarské kroužky, ve kterých občané diskutují o politice a
uplatňují svá práva. Zanesl do ní také bezplatnou lékařskou péči a vzdělání a
mnoho dalších věcí.
Přívrženci charismatického a autoritářského vůdce, jak Cháveze často označují
média, protichávezovský pokus o puč z 11. dubna nazývají „převratem médií“. A
nejlépe o tom vypovídá dokumentární film Kima Bartleyho a Donnacha O’Briana z
roku 2003 Revoluce v televizi nebude (The Revolution will not be Televised), v
němž se odstranění a návrat Cháveze ukazuje. Neúspěšný převrat tehdy
podporovalo nejen sdružení největších soukromých televizních stanic
(Venevisión, Radio Caracas Televisión, Globovisión, CMT), devět z deseti
národních deníků, katolická církev, podnikatelé a část armády, ale i Spojené
státy americké a mezinárodní média. Na omluvu posledně jmenovaných však
řekněme, že nejenom v případě Venezuely většinou zcela přesně nevědí, o co v
dané zemi či v dané situaci jde. Většina televizních stanic i vláda USA tehdy
ani po měsíci nevzaly na vědomí, že dvoudenní převrat byl již dávno potlačen.
Příznivci teorií spiknutí tenkrát spekulovali, že puč zosnoval Chávez sám, aby
upevnil svou moc, a ti nejodvážnější konspirátoři dokonce tvrdili, že mu v této
činnosti tajně pomáhala CIA.
Záhadou však zůstává, alespoň pro přemýšlivého Evropana, základ tehdejšího i
dnešního úspěchu Hugo Cháveze a jeho politické a mediální síly. Boj proti
chudobě a negramotnosti je přece ve volební výzbroji každého, nejen
latinskoamerického politika. Chávez však vítězil i v době, kdy ho média zcela
ignorovala či představovala tak, že ani ten největší bídák by mu ruku nepodal.
Chávez si z toho ostatně vzal ponaučení a dal schválit nejen několik mediálních
zákonů „ošetřujících“ obsah a formu televizního vysílání (větší část reklam
musí být na venezuelské výrobky, násilí se může v televizi objevit jen v
určitých hodinách, musí být jasně oddělena zpráva a názor a tak dále), ale
později i založil globální panamerickou televizi Telesur pokrývající i západní
Evropu, což je eufemismus pro severní Afriku. Telesur, přezdívaná telefidel či
telechávez, vysílá ve španělštině s portugalskými titulky a přenáší mimo jiné
mnohahodinové projevy Hugo Cháveze a Fidela Castra. Sleduje ji především
opozice a má z českého pohledu všechny znaky „bolševické“ televize: málo zábavy
a mnoho poučování. Nicméně v latinskoamerickém světě panuje úcta a touha po
vzdělání, byť televizním, a tak se televize těší jistému respektu. Ostatně bavit
se umějí i bez televize.
Je opravdu Hugo Chávez jen
lehkomyslný a charismatický levicový populista v červené košili, který dráždí
liberály i marxisty, jak ho líčí mainstreamová média? Co tvoří základ Chávezova
úspěchu? Jakou roli hraje ropa, lidé vyloučení ze společnosti, globalizace,
napětí ve společnosti, kterou rozděluje přístup k technologiím a přírodním zdrojům,
formy a hodnoty demokracie, armáda, polemika o občanské společnosti, měnící se
mocenská struktura světa a v neposlední řadě spojení s ostatními latinskoamerickými
zeměmi v čele s Kubou?
Chávezův mezinárodní i domácí vliv
plyne jednak z neohrabané politiky USA k Venezuele. Spojené státy jsou závislé
na venezuelské ropě, ale snaží se závislosti zbavit, a proto podkopávají
současné politické zřízení země. (Obyvatelé Latinské Ameriky mají Spojené státy
asi stejně rádi jako Češi Rusko(?). Jednak z obratnosti a intuice venezuelského
prezidenta, který snahu USA o izolaci Venezuely dokázal proměnit v posílení
postavení Venezuely ve světě různými ekonomickými smlouvami - především s Čínou
- ale i v posílení ekonomického a politického významu Kuby (podpora technologií,
financování těžby nedávno objevené kubánské ropy a dalších nerostných surovin a
přizvání k účasti, spíše symbolické, na televizní stanici Telesur) a ostatních
států Latinské Ameriky. A zároveň i v oslabení postavení Spojených států ve
světě.
Navíc růst cen ropy, jehož jednou z
příčin je nestabilita v Iráku, umožňuje Chávezovi vkládat stále větší finanční
prostředky do infrastruktury, zdravotnictví a vzdělání obyvatel své země. A co
může více zapůsobit na negramotné a nemajetné venkovany či lidi žijící na
periferiích měst, kteří nemají televizi a přístup k informacím, než velký počet
kubánských lékařů a učitelů? Místo novin tak obíhají jakési bedlivě střežené
samizdaty z Kuby či Argentiny, které vzbuzují velkou důvěru. Nelze ani podceňovat vliv církve, která je
především na venkově - z evropského pohledu - levicově, tedy sociálně zaměřená,
což je ostatně jejím úkolem.
Integrace Latinské Ameriky navíc neprobíhá na tržních základech, ale názorně
odhaluje onu „třetí“ cestu, kterých - jak je u nás známo - není: křesťanský a
indiánský socialismus 21. století. Latinská Amerika však není racionální a
lineární. A tak za rok může být zase všechno jinak. Což ostatně platí i pro
zbytek světa.
Podle navržených pravidel, jejichž
kopie dostala agentura AP, nebudou mít navíc obhájci podezřelých možnost při
obhajobě zveřejnit utajované informace, dokud nebude mít možnost je posoudit
vláda.
Nová pravidla by mohla zažehnout nový
konflikt mezi Bushovou administrativou a Kongresem, kam byl manuál poslán
k posouzení. Činnost Bushem plánovaných vojenských soudů přitom už
v minulosti pozastavil Nejvyšší soud, protože jsou porušením amerických i
mezinárodních právních norem.
Na americké základně Guantánamo je
v současnosti asi 400 vězňů, které Washington nazývá „nepřátelskými
bojovníky.“ Tento termín umožňuje jejich zadržování na neomezeně dlouhou dobu
bez soudu a nároku na přístup k právníkovi. Pouhých deset lidí
z tohoto počtu bylo dosud obviněno, odsouzen nebyl nikdo. Dalších 380
zadržovaných bylo postupně přesunuto jinam, či propuštěno.
Messin, 19.1.2007
Prezident při spoléhání se na tisíce
soukromých vojáků přehlíží znepokojující příklad zapletení vojensko
průmyslového komplexu.
Současně s vystoupením prezidenta
Bushe s pravidelným projevem o stavu Unie dostalo pět amerických rodin zprávu,
která se už stala naprosto běžnou: Jejich milovaní byli zabiti v Iráku. Ale v
tomto případě se ani jednou nejednalo o "civilisty" jak prohlašovala
řada novinových zpráv, ani se nejednalo o vojáky americké armády. Byli to
výborně trénovaní žoldáci, rozmístění do Iráku tajnůstkářskou soukromou
vojenskou společnostní sídlící v Severní Karolíně - firmou Blackwater.
Společnost se dostala na titulní
stránky novin v roce 2004, kdy byli její čtyři vojáci zabiti a následně spáleni
v sunnitském městě Fallujah (Fallúdža) . Incident, při kterém byla jejich mrtvá
těla vláčena davem byl významným předělem války. Událost zažehla opakovaná
americká obléhání města a pomohla podpořit irácký odpor, který dodnes sužuje
okupaci.
Teď je o společnosti Blackwater v
médiích opět slyšet, a připomíná nám to, jak byla válka zprivatizována. V úterý
byla v jedné z nejnásilnějších oblastí Bagdádu sestřelena jedna z helikoptér
společnosti. Zabití muži poskytovali diplomatické zabezpečení jako součást 300
milionového kontraktu, který uzavřelo se společnostní Blackwater ministerstvo
zahraničí USA. Kontrakt se datuje už od roku 2003, kdy společnost zajišťovala
ochranu pro prvního poválečného správce Iráku - Paula Bremera. Současný americký
velvyslanec Zalmay Khalizad, který je také chráněn firmou Blackwater řekl, že
si šel prohlédnout do márnice těla mrtvých mužů a trvá na tom, že okolnosti
jejich smrti jsou nejasné kvůli "nepřehledné válečné situaci."
Bush se během své řeči o stavu Unie o
sestřelené helikoptéře ani slůvkem nezmínil. Zmínil ale záležitost, která dělá
z privatizace války základní pilíř jeho irácké politiky - potřebu více vojáků.
Prezident navštívil Kongres kvůli schválení navýšení množství vojáků v aktivní
službě přibližně o 92.000 mužů během následujících pěti let. Přitom utrousil
zmínku o hlavní iniciativě, která představuje významný vývoj v katastrofické
rekonstrukční válečné mašinérii: Civilním rezervním sboru (Civilian Reserve
Corps).
"Takový sbor by fungoval jako
naše armádní rezerva. Ulehčilo by to tlak na ozbrojené síly tím, že by to
umožnilo najmout civilisty v rozhodujících momentech na mise do zahraničí, když
je Amerika potřebuje," prohlásil Bush. To je přesně to, co už
administrativa udělala, převážně za zády amerických občanů a s malým vstupem
Kongresu, což je revoluce ve vojenských záležitostech. Bush a jeho političtí
spojenci používají dolary daňových poplatníků k provozování laboratorního
outsourcingu. Irák je jejich Frankenstein monstrem.
Už předtím představovali soukromí dodavatelé
v Iráku druhou největší "sílu". Podle posledních čísel ze zprávy
vládní kanceláře je v Iráku okolo 100.000 dodavatelů/podnikatelů, ze kterých
tvoří soukromí vojáci počet 48.000. Tito vojáci působili bezpochyby téměř bez
právního dozoru, nebo účinných legálních zábran a byli pro okupaci nevyhlášenou
možností expanze. Mnozí z nich berou 1.000 dolarů denně, což je o hodně více
než vojáci v aktivní službě. Navíc jsou tyto jednotky výhodné i politicky,
protože jejich úmrtí se nepočítají do oficiálních ztrát.
Prezidentem navrhovaný Civilní
rezervní sbor nebyl jen jeho nápadem. Jeho zprivatizovanou verzi vypustil do
vzduchu už před dvěma lety Erik Prince, uzavřený mega milionář, konzervativní
vlastník Blackwater USA a muž, který celá léta sloužil jako klamavý vůdce
propagandistické kampaně za obnovení žoldáků jako legitimních sil. Na začátku
roku 2005 Prince - jako největší finanční podporovatel prezidenta a jeho
spojenců - prosadil na vojenské konferenci ideu "brigádních
dodavatelů" jako doplnění oficiální armády.
"V Pentagonu panuje zděšení z
neustálého zvětšování velikosti armády," prohlásil Prince. Úředníci
"chtějí navýšit stavy o 30.000 lidí a mluví o výdajích mezi 3,6 až 4
miliardami. Dobře, podle mých výpočtů to je 135.000 dolarů na vojáka. "Mohli
bychom to jistě udělat levněji", dodal Prince.
A Prince není jen muž s nápadem: je
to muž s vlastní armádou. Blackwater začal v roce 1996 se soukromým výcvikovým
táborem "k naplnění očekávaného požadavku na vládní outsourcing."
Dnes jeho kontrakty běží od míst hluboko uvnitř armády a tajných služeb až k
nejvyšším místům Bílého domu. Zajistil si status něčeho jako elitní
pretoriánské gardy pro celosvětovou válku proti terorismu, s největší soukromou
vojenskou základnou na světě, flotilou 20 letadel a 20.000 připravených vojáků.
Od Iráku, Afghánistánu, hurikánem zpustošených ulic New Orleansu až k setkáním
s guvernérem Arnoldem Schwarzeneggerem v souvislosti s reakcí na pohromy v
Kalifornii se firma Blackwater představuje jako FedEx obrany a domácích
bezpečnostních operací. Taková moc v rukou jedné společnosti, řízené moderním
křižákem a člověkem financujícím prezidenta ztělesňuje "vojensko
průmyslový komplex", před kterým varoval prezident Eisenhower v roce 1961.
Další privatizování státní válečné
mašinérie - nebo vynalézání nových zadních vrátek pro vojenskou expanzi pod
vymyšlenými názvy jako Civilní rezervní sbor bude představovat zničující ránu
budoucnosti americké demokracie. Překlad
Messin, 28.1.2007
Ahtisaariho „konečné
řešení“ – prostě hrůza Nebojsa Malic, Antiwar.com
Zvláštní pověřenec OSN pro Kosovo
Martti Ahtisaari tento pátek přednesl svůj návrh pro řešení budoucího stavu
Kosova vládě v Bělehradě a prozatímní albánské vládě v Prištině.
Kosovo, známé také jako Kosovo-Metohija, je srbskou provincií, která je od
června 1999 okupována NATO a nachází se pod správou OSN, která následovala po
78 denní bombardovací kampani vedenou Spojenými státy. Bombardování začalo pod
záminkou donutit Srbsko souhlasit s „mírovou dohodou“ představenou během
fingovaných jednání mezi jugoslávskou vládou a kosovsko-albánskými separatisty.
Po zahájení bombardování NATO použilo záběry prchajících uprchlíků
k tvrzením o konajících se „etnických čistkách“ a „krutostech“ a využilo
tak masmédia k výrobě ospravedlnění pro svůj útok.
Po stažení srbské policie a
jugoslávských ozbrojených sil byly z provincie vyhnány stovky tisíc Srbů,
Romů, Turků a dalších ne-Albánců a jejich majetek (včetně nemovitostí) byl
vypleněn a zničen albánskými ozbrojenci, často pod namířenou hlavní zbraně. Tradiční
západní tisk to omlouval. Od roku 1999 bylo znesvěceno, nebo kompletně zničeno
více než sto srbských pravoslavných kostelů, kaplí, klášterů a hřbitovů..
Od té doby obhájci nezávislého,
Albánci ovládaného Kosova, vedou ofensivu v médiích, diplomatických a
politických kruzích k zajištění „konečného řešení“ pro okupovanou
provincii, které upřednostňuje jejich věc. Nejnápadnějším advokátem tohoto
úsilí byla v Bruselu sídlící Mezinárodní krizová skupina (International
Crisis Group, ICS), mající za sebou dlouhou historii intervenčního aktivismu na
Balkáně. Zakladatel ICG, Morton Abramowitz byl jedním z poradců
kosovsko-albánské UCK při jednání v Rambouillet. Wesley Clark, velitel
jednotek NATO bombardujících Srbsko, následně sloužil ve ICG – jako Martti Ahtisaari, bývalý finský
prezident, který přesvědčil Bělehrad podepsat dohodu ukončující válku.
Ahtisaariho jmenování zvláštním zmocněncem OSN pro Kosovo naznačilo, jaké
řešení pro okupovanou provincii Evropa a USA upřednostňují. Soudě podle
předloženého návrhu, který je možné vidět jako sérii souborů Wordu na
internetové stránce, Fin nezklamal. I když extrémně mlhavě, objasňuje návrh to,
že by se Kosovo mělo stát samostatným státem úplně ve všem kromě názvu, nikde
s žádným náznakem srbské svrchovanosti. Aspektům Ahtisaariho plánu ohledně
práv a ochrany Srbů zanechaných v provincii se dostalo minulý v tisku
značného prostoru, ale i jen zběžné zkoumání dokumentu ukáže, že se jedná
přinejlepším o plané sliby.
Téměř stát
Člověk by to mohl i omluvit za
předpokladu, že Ahtisaari svůj návrh vypracoval na základě toho, co bylo
vyjednáno minulý rok při rozhovorech mezi bělehradskými úřady a povstaleckými
Albánci. Místo toho ale sestavil návrh podle seznamu požadavků obhájců
nezávislosti, přestrojený za kompromis.
Kosovo je například představováno se
všemi výsadami suverénního státu, kromě jména (nevyslovení je možností pro
vládu vyhlásit nezávislost a požadovat uznání): má mít vlastní vlajku, znak a
hymnu a má mít také oprávnění „uzavírat a rušit mezinárodní dohody, včetně
práva ucházet se o členství v mezinárodních organizacích.“
Ahtisaari nicméně přidává prostor pro
některé limity. Symboly „musí odrážet multi-etnický charakter Kosova“,
provincie by měla mít zakázány územní požadavky na jiné státy, nebo případné
spojení se s jinými státy, či jejich částmi. Politický systém by měl
vestavěné kvóty pro ne-Albánce, včetně mechanismu „dvojitého většinového“
hlasování v záležitostech „týkajících se oblastí zvláštních zájmů“ těchto
komunit. A ve všech směrech by zde byl imperiální dozor.
Zahraniční vládci
Návrh předpokládá Zvláštního zástupce
Evropské unie (European Union Special Representative - EUSR), který by byl
rovněž Mezinárodním civilním zástupcem (International Civilian Representative -
ICR), a který by byl „jmenován Mezinárodní řídící skupinou (International
Steering Group – ISG) složenou z klíčových mezinárodních investorů.“
Tahle ISG zní stejně podezřele jako
„Mírová implementační rada (PIC)“, která je v podstatě samozvanou, svévolnou
kontaktní skupinou, která si sama sobě svěřila pravomoc jmenovat místodržícího
v Bosně, kterého pravomoci se blíží absolutnímu diktátorství. Ani ISG ani
PIC nemají co dělat s OSN, OSCE, EU či nějakým mezinárodně založeným
orgánem, který by mohl být popohnán k odpovědnosti – přinejmenším teoreticky
– za jejich jednání. Ani v Bosně ani EUSR/ICR v kosovském řešení se
nezodpovídají nikomu kromě těchto pochybných samozvaných „investorů“
s neomezenou mocí.
Ahtisaariho návrh předkládá všechno
v Kosovu pod konečnou pravomocí ICR.
Opatření a komise/výbory
Vše v novém Kosovu, od policie a
soudnictví až po vládu a státní službu má být podřízeno kvótám. Na tento proces
by dohlížela „Kosovská soudní rada“, výbor zahrnující cizince, který by radil
prezidentovi. Ten by měl mimochodem „reprezentovat jednotu lidu Kosova“ ať už
to znamená cokoliv.
Kosovský parlament – odvozený
z nynějšího parlamentu podle dočasné ústavy vytvořené správou UNMIK – je
pověřen přijmout skutečnou ústavu (s limity popsanými v návrhu) do 120 dnů
od přijetí návrhu v platnost 2/3 většinou hlasů po „příslušných jednáních
s nevětšinovými členy shromáždění.“ Kdo mají být tito „nevětšinoví“
členové zákonodárného sboru není v návrhu specifikováno.
Další komisí je „Implementační
monitorovací rada“ (Implementation Monitoring Council), která by byla oprávněna
dohlížet na bezpečnost srbských kulturních dědictví a památných míst.
Dědictví a decentralizace
Mnoho se nadělalo z Ahtisaariho
údajného úsilí zahrnout do jeho návrhu silnou ochranu pro Srby a jiné
ne-Albánce. Ale ve skutečnosti se jedná o spíše o lehkou mlhu.Například
Kosovským parlamentem by muselo projít právní ustanovení „o ochranných zónách
kolem určených srbských náboženských a kulturních míst.“ Je tam 45 míst, která
by byla takto určena; zbytek srbského dědictví v provincii je volně
k dispozici („up for grabs“)
KFOR přejmenovaný na IMP
(International Military Presence – Mezinárodní vojenská přítomnost) by
„poskytoval bezpečnost množství předurčených míst… na začátku uskutečňování
dohody.“ Poté ale hlavní zodpovědnost za základní ochranu vlastnictví srbské
pravoslavné církve převezmou „Kosovské agentury pro vymáhání práva.“ („Kosovo
law enforcement agencies“)
Toto bude předáno Kosovské policejní
službě s ústředním velitelstvím v Prištině. Ano, dvakrát je zmíněno,
že Srbové „budou hrát roli“ při výběru náčelníků místní policie, ale jen do té
míry, do jaké sahá vliv ne-Albánců. Návrh předvídá během roku rozpuštění – Kosovského ochranného sboru (v podstatě
přejmenovaná teroristická UCK) a jeho nahrazení sborem pod názvem KSF (Kosovo
Security Force). Není těžké si představit, kdo by tvořil většinu kádrů KSF. Provincie by
dostala také vlastní zpravodajskou službu.
Pokud jde o centralizaci, Ahtisaari
navrhuje šest nových srbských magistrátů v oblastech se srbskou většinou.
Jenomže systém kosovské vlády je natolik centralizovaný, že si lze těžko
představit jejich životaschopnost. Návrh zmiňuje „zlepšení role při výběru
místních policejních velitelů“ a „ochranu a podporu kulturních a náboženských
věcí místní úrovně“. Přitom tato zvláštní magistrátní privilegia – dokonce i
když jenom na papíře – by z nich udělaly nový terč nenávisti a závisti
albánské populace, trvající na současné pozici.
Předstíraná lidská práva
Ahtisaariho návrh říká, že jsou
garantována všechna lidská práva, ale ručitelem by byla nevyhnutelně kosovská
vláda – ovládaná kosovskými Albánci. Návrh údajně „poskytuje právo všem
uprchlíkům a vnitřně přemístěným osobám na návrat do Kosova a znovuzískání
vlastnictví a osobního majetku "v souladu
s kosovským a mezinárodním právem“. To nicméně znamená, že
parlament může přijmout zákon zakazující návrat uprchlíkům, dokud neprokážou
svou nevinu při obvinění z válečných zločinů. Byl by aplikován, kdy by
vracející se ne-Albánci byli zatýkáni na základě tajných obvinění a dáni k soudu
za válečné zločiny. Tak by ani nebylo třeba nějakých usvědčení (ne, že by nešly
zajistit Albánci ovládanou justicí) a zadržení by sloužilo k odstrašení
potenciálních navrátilců.
Prázdné řeči
Při četbě Ahtisaariho návrhu by se
mělo několik věcí ozřejmit. Ten se hemží tvrzeními, které nemají vztah k
realitě: například, prohlašuje Kosovo za „různorodé“ multi-etnické a
demokratické, i když je zřejmé, že neexistuje žádný mechanismus, který by toho
docílil. Návrh jednoduše prohlašuje, že Albánci ovládané úřady by chránily
lidská a vlastnická práva a svobody, když k tomu přitom neprojevily
absolutně žádnou inklinaci během minulých osmi let. Jestliže NATO a UNMIK
s tisíci vojáků a byrokratů nebyli schopni zastavit neustálé násilí a
ničení namířené zvláště proti Srbům, co by mohla nezkušená a zchudlá albánská
vláda udělat lepšího? Pokud by samozřejmě nebyla ochotná se postavit násilným elementům ve své vlastní
společnosti, kteří se takových činů dopustili.
Albánský prozatímní předseda vlády
Agim Ceku řekl srbským novinám, že se nikdy nedopustil žádných válečných
zločinů; zvěrstva vojáků v Chorvatsku pod jeho velením prý byly „normální
věci, dějící se ve válce“ a sama UCK se nikdy nedopustila žádných krutostí.
Agim Ceku – a organizace stojící za ním – by chtěli, aby Srbové a celý svět
uvěřili tomu, že stovky tisíc Srbů, Rómů, a Turků etnicky vyčištěných
z provincie, zničení jejich vlastnictví a dědictví, a na zbylé členy těchto společenství za
minulých osm let, jsou pouze „izolované incidenty“ jednotlivých extremistů.
Takových, jako bylo těch 50.000 zvláštních „jednotlivců“, kteří se zapojili do
pogromu v březnu 2004?
Falešné vítězství impéria
Ceku a jeho následovníci jsou
z návrhu potěšeni, zřejmě protože vědí, že se jedná o zadní vrátka
k nezávislosti, která se vyhne ruskému vetu v OSN. Možná také proto,
že si na rozdíl od jiných pamatují, že práva mohou být ignorována a smlouvy
porušovány pro něčí výhodu, pokud se dotyčný těší podpoře impéria. Opravdu,
mohou očekávat, že impérium bude ochotným spolupachatelem v pošlapávání
části Ahtisaariho plánu – pokud bude někdy přijat – podobně jako podporovalo
jejich úsilí v roce 1999. Ale nakonec, i kdyby dostali všechno co chtějí,
budou mít kosovští Albánci nad sebou cizího vládce, a někoho – zbylé Srby –
k obviňování z jejich problémů.
To je důvodem, proč Ahtisaariho plán
není „konečným řešením“ pro okupované Kosovo; ledaže by samozřejmě představoval
pro Srby takový problém, že se zabalí a odejdou, což je něco, na co „západní
diplomaté“ toužící po nezávislosti,
tajně touží. Dalším klíčovým
předpokladem Ahtisaariho a jeho sponzorů je, že nově vytvořená pro-imperiální
vláda v Srbsku buď schválí tohle uchvácení země, nebo to s bezmocnou
rezignací přijme. Ať se tak stane, nebo ne, je to hypotéza, kterou by nikdo
neměl brát na lehkou váhu.
Na Balkáně není nikdy nic jisté.
Obzvláště ne „konečné řešení.“ Messin, 9.2.2007
BERLIN (Reuters) – Podle úterního výzkumu veřejného mínění
asi dvě třetiny Němců podporují názor ruského prezidenta Vladimira Putina, že
Spojené státy směřují k tomu, aby se staly „jediným pánem světa.“
Průzkum pro televizi N24 mezi 1.000
Němci ukázal, že 68 procent podporuje Putinovu kritiku Washingtonu, kterou
učinil na bezpečnostní konferenci v Mnichově o tomto víkendu.
S Putinovým názorem, že USA
dělají ze světa nebezpečnější místo děláním politiky zaměřené na vytvoření
jediné světové supervelmoci naopak nesouhlasilo 22 procent dotázaných.
Drtivá většina Němců oponovala USA
vedené invazi do Iráku v roce 2003 a pohlíží na prezidenta George W. Bushe
s hlubokou nedůvěrou Messin, 14.2. 2007
Vláda premiéra Vojislava Koštunici
vydala „usnesení“, které říká, že návrh OSN na budoucnost Kosova je
„v rozporu s mezinárodním právem, protože ignoruje
svrchovanost/suverenitu a územní integritu“ Srbska.
Plán vytvořený zmocněncem OSN Martti
Ahtisaarim počítá pro Kosovo se samosprávou, včetně vlajky, hymny, armády,
ústavy a práva připojit se k mezinárodním organizacím. Albánská většina
v provincii se chce od Srbska odtrhnout a plán OSN velmi uvítala.
„Darování výsad suverénního státu
Kosovu… je nebezpečný precedens, když pomyslíme na otázky menšin a územních
sporů v Evropě i celém světě,“ říká srbská vláda v dokumentu, který
by měl dnes podpořit parlament.
Nicméně, vláda vzala na vědomí, že se
její zástupci setkají s Ahtisaarim 21. února ve Vídni na konečné kolo
rozhovorů o kontroverzním plánu.
Srbská národní rada - reprezentující
nějakých 100.000 Srbů stále žijících v provincii – zatratila návrh jako
„absolutně nepřijatelný.“
„Plán (OSN) chce připravit Srbsko o
důležitou část území“, řekla Rada. Pokud by byl plán přijat Radou bezpečnosti
OSN „učinil by přežití Srbů nemožným… a vedl by k destabilizaci celé
oblasti.“ Messin, 14.2. 2007
Výbuchy byly zosnovány lidmi, kteří
věří, že mohou ovládat veřejnost pomocí řízeného vnímání. Prakticky to znamená,
že vytvoří události, které mohou být použity k podpoře jejich extrémně pravicové
doktríny. V tomto případě bylo zničení mešity použito ke zmatení
veřejnosti ohledně skutečného počátku vzrůstajícího sektářského napětí a
nepřátelských akcí. Boje mezi sunnity a
šíity jsou předvídatelným výsledkem nepravidelných výbuchů a násilí, které
nesou znaky tajných operací uskutečněných zpravodajskými službami. Většina
iráckého pekla je výsledkem masivního množství proti-povstaleckých operací
(black-ops) a nikoli občanské války.
Zdá se, že nový a intenzivní přístup
Pentagonu k psychologickým operacím (psy-ops) je odvozen z teorií
bývalého činitele ministerstva zahraničí USA Philipa Zelikowa (který také
zasedal v komisi vyšetřující události z 11. září 2001). Zelikow je expert na
vytváření a udržování „veřejných mýtů“, či „veřejných domněnek/předpokladů“.
Jeho teorie podrobně rozebírá, jak je lidské vědomí formováno „ožehavými
událostmi“ , které tak nabírají „mimořádnou důležitost“ a tak mohou pohnout
veřejným míněním ve směru zvoleném politiky.
V prestižním časopisu Foreign Affairs
(č.11-12/1998) Zelikow jako spoluautor článku „Katastrofický terorimus“
spekuluje, že pokud by byl bombový atentát na World Trade Center v roku
1993 úspěšný, „následná hrůza a chaos by překonaly naše schopnosti to popsat.“
„Takovýto čin katastrofického terorismu by byl mezníkem v americké historii.
Mohl by zahrnovat nebývalé ztráty na životech i majetku a podkopat zásadní
americký pocit bezpečí, jako to udělal test bomby Sovětů v roce 1949. USA
by mohly zareagovat drakonickými opatřeními, omezením občanských svobod, umožněním
širšího sledování občanů, zadržováním podezřelých a použitím smrtelné síly.
Mohlo by následovat více násilí, jak teroristických útoků, tak amerických
protiútoků. Američané by mohli později odsoudit své vůdce pro nedbalost a
nevčasné reagování na terorismus.“ ( )
Zelikowův článek předpokládá, že když
se vytvoří „ožehavá událost“ (taková jako 9/11 nebo vyhození svatyně do
vzduchu) je možné nasměrovat veřejnost jakýmkoliv směrem, který si vyberou.
Jeho teorie zcela závisí na „vztahu státu a médií“ na který se může spolehnout
při šíření jednotné propagandy. V dnešním
světe neexistuje spolehlivější systém propagandy než západní média.
Nové stopy v případu odpálení svatyně
V případě bombového útoku na
svatyni v Sámaře se objevily nové stopy, které naznačují, že tvrzení
Bushovy administrativy jsou lživá. Článek „O rok později, zlatá mešita stále
v ruinách“ – Marc Santora – New York Times) poskytuje svědectví očitého
svědka o tom, co se skutečně před rokem stalo:
„Správce svatyně, popisující to, co
se stalo v den útoku, zůstává v anonymitě, protože se obává, že
mluvení s Američanem by ho mohlo stát život. Přibližný obrys jeho popisu
byla potvrzen americkými a iráckými úředníky. Noc před explozí, těsně před
dvacátou hodinou dne 21.února 2006 západního kalendáře, vniklo do mešity
komando v uniformách vydávaných ministerstvem vnitra. Správce říká, že byl
zbit, svázán a zamčen v místnosti. Během noci, říká, byl slyšet zvuk
vrtání do zdí, jak útočníci umísťovali výbušniny, očividně takovým způsobem,
aby způsobily co největší škodu na kopuli.“ (NY Times)
Samozřejmě, jestliže měli muži
oblečené „uniformy jaké vydává ministerstvo vnitra“, pak je logické začít
vyšetřování na ministerstvu vnitra. Ale tam k žádnému vyšetřování nikdy
nedošlo a po správci nikdo nikdy nežádal, aby svědčil o tom, co viděl
v noci před výbuchem. Nicméně, pokud říká pravdu, nemůžeme vyloučit
možnost, že polovojenští dodavatelé (žoldáci) nebo operační specialisté (zpravodajští/tajní)
agenti ministerstva vnitra mohli mešitu zničit za účelem vytvoření dojmu rodící
se občanské války.
Není to tak, že Bush chce odvést pozornost od okupace a ukázat, že
skutečný konflikt je mezi šíity a sunnity?
Je nepravděpodobné, že byla mešita
zničena „sunnitskými povstalci nebo Al-Kaidou“, jak tvrdí Bush. Samarra je
převážně sunnitské město a sunnité mají téměř tolik respektu k mešitě jako
kulturní ikoně a svatyni jako šíité.
The Times také přidávají, „je jasné,
že útok byl pečlivě naplánovaný a vypočítavý.“
Opět pravda. Z rozsahu škod
můžeme vidět, že práce byla uskutečněna demoličními odborníky a nikoli pouze
„povstalci nebo teroristy“ s výbušninami.
The Times dokonce poskytují motiv
útoku: „Zlí lidé použili tento incident k rozdělení Iráku na odporném
sektářském základě.“
Bingo! Vláda USA opakovaně incident
opakovaně použila ke zdůrazňování rozkolu, vyprovokování rozhořčení a
prodloužení okupace.
Nakonec si The Times povšimly
podobností mezi 11. zářím 2001 a odpálením Zlaté mešity: „mohu to
charakterizovat jako přesně to, co se stalo Světovému obchodnímu centru.“(NY
Times) Skutečně, odpálení kupole mešity je zopakováním 11.září. V obou
případech bylo úmyslně zrušeno nezávislé vyšetřování a byl okamžitě poskytnut
pečlivě připravený příběh. Vládní verze událostí byla extrémně rozhodující pro
podporu politiky Bushovy administrativy.
Zrovna tak, jako bylo 11. září 2001
využito k ospravedlnění rozšíření moci „unitárního“ prezidenta, vykuchání
občanských svobod a permanentního válečného stavu; tak rovněž odpálení Zlaté
mešity bylo použito k vytvoření smyšleného příběhu o hluboce zakořeněném
sektářském násilí, které nemá žádný historický precedens. Obě události
potřebují být vystaveny důkladnému a nezávislému vyšetřování.
Bushova administrativa konzistentně opustila politiku „založenou na
realitě.“ Vládne prostřednictvím demagogie, násilí a podvodu.
11. září 2001 a Zlatá mešita jsou
základními kameny „strategicky informačního“ programu Pentagonu. Je to válka
nasměrovaná na americký lid a silně se spoléhá na sílu mýtu. Kdo je varován, je
i připraven. Překlad Messin, 19.2.2007
Státní žalobci na americkém
ministerstvu spravedlnosti počítali čtyři roky následující po útocích z 11. září
2001 mezi protiteroristické případy porušení migračního zákona, manželské
podvody a obchod s drogami, přestože je žádný důkaz nespojoval
s teroristickou činností. Takový výsledek přinesl v úterý zveřejněný
audit.
Celkově téměř všechny statistiky
týkající se vyšetřování a případů terorismu, které zkoumal generální inspektor
Glenn A. Fine byly buďto redukovány či nafouknuty.
Kontrola dále zjistila, že z 26
svazků vydaných ministerstvem mezi roky 2001-2005 byly správné pouze dva.
Mluvčí ministerstva v reakci
poukázal, že počty ukazují, že žalobci ve vedení ministerstva byli většinou
přesní, nebo svá data podhodnocovali – zdůrazňujíc to, co nazval snahou vyhnout
se nahušťování federální teroristické statistiky.
Čísla použitá v monitoru postupu
ministerstva při boji s teroristy byla ohlášena Kongresu a veřejnosti, a
částečně pomohla plánovat jeho rozpočet.
„Z těchto a dalších důvodů je
nezbytné, aby ministerstvo hlásilo správné statistiky související
s terorismem,“ uzavřel audit.
Podle kanceláře inspektora Finea jsou
zjištěná špatná data výsledkem „decentralizovaných a libovolných“ metod
shromažďování nebo neshod ohledně způsobu, jak počty ohlašovat a nevypadají
jako úmysl.
Chyby nicméně vedly senátora Charlese
E. Schumera k otázce, jestli oddělení nepřehánělo počet teroristických
kauz.
„Pokud není ministerstvo spravedlnosti
schopné mít v pořádku dokonce své vlastní knihy, jak můžeme předpokládat,
že dělá svou práci tak jak má? „ řekl Schumer, který sedí v právním výboru
Senátu, který dohlíží na oddělení. „Ať už je to početní chyba či pokus
nafouknout statistiku teroristických případů z nějakého jiného důvodu,
ministerstvo by mělo ze všech stran roztřídit případy podle toho jaké jsou a
nikoli podle toho jaké chtějí, abychom si mysleli, že jsou.“ Messin,
21.2. 2007
Ahtisaari žádá nový Mnichov
Finský vyjednávač Martii Ahtisaari žádá, aby mezinárodní
společenství přesvědčilo Srbsko, že se má pro jakési vyšší cíle míru a
stability na Balkáně vzdát Kosova. Skutečný obsah této věty převedený z
diplomatického jazyka do srozumitelné češtiny zní takto: Ahtissari žádá ve věci
Kosova nový Mnichov. V roce 1938 Německo také žádalo, aby západní velmoci
přinutily ČSR „v zájmu zachování míru“ vzdát se části svého území.
Paralely mezi česko-německým
konfliktem o české pohraničí a srbskoalbánským sporem o Kosovo jsou očividné.
Nikdo nepopírá, že většinu obyvatelstva Kosova tvoří dnes etničtí Albánci,
stejně jako nelze popřít, že v českém a moravském pohraničí tvořili naprostou
většinu obyvatel etničtí Němci. Ovšem Němce z pohraničí po vzniku
Československa v roce 1918 nikdo z jejich domovů nevyháněl (rok 1945 je jinou
kapitolou), zatímco vyhánění Srbů nabylo po roce 1999 masových rozměrů a ve
fakticky samostatném Kosovu bude nepochybně dokončeno.
Etnické poměry Kosova nebo českého
pohraničí ostatně nejsou až tak důležité, mnohem důležitější jsou historické
vazby. Nikdo totiž také nemůže popřít, že Kosovo bylo částí středověkého Srbska
a od porážky Turecka v první balkánské válce roku 1912 je trvale součástí
Srbska moderního, podobně jako tzv. Sudety byly vždy součástí české koruny.
Jedinou výjimku představuje v obou případech období druhé světové války, kdy se
české pohraničí stalo v roce 1938 součástí Velkého Německa a Kosovo po porážce
Jugoslávie na jaře 1941 součásti Velké Albánie; tu do roku 1943 ovládali
Italové a v letech 1943-44 byla formálně samostatným státem pod německou
ochranou. Jenže jak rozčlenění Československa, tak parcelaci Jugoslávie
prohlásili Spojenci už během války za neplatné, a právně tedy tyto změny hranic
neměly a nemají žádný význam.
Je pravda, že Miloševićův režim se
dopustil v letech 1989-1999 na albánském obyvatelstvu v Kosovu velkých křivd
(?), ale to neznamená, že za to má být trestána dnešní demokratická vláda a
všichni Srbové v Kosovu. Kosovo znamená pro Srby historicky totéž, co pro Čechy
pohraniční hory, které také chápeme jako nedílnou součást své minulosti. Žádná
vláda v Bělehradě proto dobrovolně Ahtisaarův plán nepřijme a přijmout z
vnitropolitických důvodů nemůže. Je samozřejmě možné k „dobrovolnému“
odstoupení Kosova Bělehrad soustředěným tlakem donutit, ale takový akt budou
široké vrstvy srbského obyvatelstva chápat jako diktát.
Při zániku Jugoslávie v roce 1991
přijalo mezinárodní společenství rozumnou zásadu, že hranicemi nových
samostatných států budou někdejší hranice svazových jugoslávských republik, a
to bez ohledu na etnické složení obyvatelstva. Nyní poprvé je tato zásada jasně
porušena. Západ se dušuje, že tím nevytváří precedens pro podobné požadavky
jiných menšin. Pokud to tedy správně chápu, má být obyvatelstvo zeměkoule do
budoucna rozděleno na dvě části: první budou tvořit Kosovští Albánci, kteří
získají právo na odtržení svého etnického území, a druhou všechny ostatní
národy a etnické skupiny, které toto právo mít nebudou. Takový přístup je ovšem
přijatelný jedině pro Albánce, a proto nemůže nikdy fungovat. Precedens
nepochybně vznikne a na jeho základě bude těžké bránit např. bosenským Srbům v
odtržení od Bosny a Hercegoviny.
Ahtisaariho plán je mrtvě narozeným
dítětem. Srbům a Srbsku neposkytuje prakticky nic, a není to tedy žádný
kompromis. Bude to jen nový Mnichov, tentokráte na Srbsku. A tak jako nepřinesl
mír Evropě diktát v Mnichově v roce 1938, nepřinese jej ani diktát z Vídně v
roce 2007.
Autor Doc. PhDr. Jan Rychlík, DrSc.
je český historik, univerzitní profesor
"Globalizace" je v podstatě
pokrytecký zmírňující výraz či eufemismus pro něco, co bývalí američtí
prezidenti Woodrow Wilson, Franklin D. Roosevelt, Harry S. Truman a George H.
W. Bush - v různých obdobích moderní historie - nazývali "Nový světový
řád".
Nový světový řád! Když tento termín
11. září 2001 neopatrně použil bývalý prezident George Bush starší, vládnoucí
síly si značně pospíšily se snahou zajistit, aby se nedostal do běžného používání.
Místo něj dosadily neutrální a zdánlivě neškodně znějící pojem
"globalizace", který nicméně skrývá jediný význam: prosazení
US-UK-izraelského imperialismu ve všeobjímajícím celoplanetárním měřítku. Tak
to dnes přinejmenším vidí rostoucí počet lidí v Argentině a celém našem
regionu.
Kdo jsou? Co chtějí?
Proces, který si zde popíšeme, není v
žádném případě anonymní - a o to méně tajný - protože mocenské skupiny
propagují a zřizují tento nový světový pořádek přímo před očima veřejnosti:
t.j. nadnárodní korporace (např. Fortune Global 500, na níž připadá přes 80
procent americké ekonomické aktivity); globální finanční infrastruktury
(zahrnující banky, investiční fondy, burzy a operátory komoditních burz);
multimediální monopoly; přední univerzity Ivy League; mezinárodní
multilaterální organizace (jako Světová banka, Mezinárodní měnový fond,
IADB/Meziamerická rozvojová banka, BIS/Banka pro mezinárodní vypořádání, OSN a
WTO) a především klíčové vládní posty ve Spojených státech, Izraeli, Velké
Británii a ostatních vyspělých průmyslových zemích. Řeč tedy určitě není o
něčem, co by se dalo odbýt jako "konspirační teorie".
Co zde můžeme pozorovat je vnitřní
struktura a logika za způsobem, jakým je budována a řízena Moc. Co však není na
první pohled patrné je skutečnost, že všichni hráči, kteří jsou součástí
"soukolí světové moci", mají jedno společné; jejich klíčoví manažeři
úředníci, akademici, stratégové, akcionáři a ostatní podstatné figurky patří ke
stejné vzájemně propletené síti mozkových trustů a lobystických organizací.
Tato síť třímá kormidelní kolo světové moci na současném destruktivním kurzu.
Mezi těmito mozkovými trusty - které
by měly být ve skutečnosti správně označovány jako plánovací centra světové
politiky - mimo jiných mají vitální důležitost Council on Foreign Relations
(CFR), Trilateral Commission (TC), Royal Institute of International Affairs
(RIIA), Brookings Institution, RAND Corporation, American Enterprise Institute
(AEI), American Israeli Political Action Committee (AIPAC) a Center for
Strategic and International Studies (CSIS).
Historická perspektiva
Abychom viděli, jak vznikla celá tato
situace, a správně chápali běh současného světa, musíme se ohlédnout zpátky. V
roce 1919 se malá skupina vlivných bankéřů, právníků, politiků a akademiků -
účastníků Pařížské mírové konference řešící vztahy mezi vítěznými Spojenci a
poraženými Centrálními mocnostmi po první světové válce - setkala v hotelu
Parisian Majestic kde dospěli k transcendentní dohodě: rozhodli se vytvořit síť
"mozkových trustů"- svým způsobem exkluzivních klubů nebo lóží - z
nichž by vzešlo "nové uspořádání světa", které by vhodným způsobem
vycházelo vstříc imperiálním celosvětovým zájmům a cílům anglo-americké
aliance.
V Londýně dostal tento mozkový trust
jméno Royal Institute of International Affairs (RIIA), zatímco ve Spojených
státech se měl stát známým jako Council on Foreign Relations (výbor pro
zahraniční vztahy - CFR) se sídlem v New York City. Obě organizace vykazovaly
nezaměnitelné znaky uplatňování sociální strategie postupného zavádění
socialistického, čili formálně "demokratického", ale ve skutečnosti
stále autoritativnějšího politického zřízení jako prostředku masové kontroly
populace. Tehdy byla propagována zednářskými organizacemi jako Fabian Society,
financovanou Round Table Group, kterou založili, kontrolovali a financovali
jihoafrický magnát Cecil Rhodes, mezinárodní finanční dynastie Rotschildů,
různé v UK sídlící starobylé rytířské zednářské lóže a Britská Koruna.
CFR dostala počáteční podporu
nejbohatších, nejmocnějších a nejvlivnějších rodin ve Spojených státech, jako
Rockefeller, Mellon, Harriman, Morgan, Shiff, Kahn, Warburg, Loeb, a Carnegie
(posledně zmínění tak učinili prostřednictvím nastrčené organizace založené
1910: Carnegie Endowment for International Peace).
Aby CFR mohl vykonávat a prosazovat
svůj vliv mezi elitou, bylo jedním z prvních opatření vydávání vlastního
periodika, které je dodnes jednou z hlavních světových hlásných trub v oblasti
geopolitiky a politické vědy: Foreign Affairs. Mezi prvními řediteli CFR byli
Allan Welsh Dulles, klíčová postava americké zpravodajské komunity (později
zřídil tajnou špionážní síť CIA a NSA), novinář Walter Lippman, ředitel a
zakladatel The New Republic, řada korporátních právníků J.P. Morgana, bankéři
Otto H. Kahn a Paul Moritz Warburg (1), bohatý německý emigrant, který roku
1913 navrhl a prosazoval legislativu vedoucí k vytvoření Federal Reserve Bank -
od základu soukromé centrální banky Spojených států, která od té doby
kontroluje finanční strukturu Spojených států (a jejím prostřednictvím značnou
část světa). Když roku 1945 skončila druhá světová válka, byla Federal Reserve
Bank doplněna o Mezinárodní měnový fond a Světovou banku, přičemž obě instituce
vymysleli a navrhli plánovači CFR a představili ji už v roce 1944 na konferenci
v Bretton Woods.
Dalším z členů CFR a jedním z jejich prvních ředitelů byl
geograf a prezident Americké geografické společnosti Isaiah Bowman, který
krátce po první světové válce vedl tým expertů překreslujících mapy střední Evropy.
Byl pak velice činorodý v období závažných evropských nepokojů, které nakonec v
roce 1939 vedly ke druhé světové válce. A byli to právníci CFR Owen D. Young
(prezident General Electric) a Charles Dawes (přední právník J.P. Morgan Bank),
kteří ve dvacátých letech navrhli a prosazovali "dluhové refinanční
plány" pro válečný dluh uvalený na Německo v rámci reparací podle Smlouvy
z Versailles. A byli to výkonní ředitelé Federal Reserve Bank a členové CFR,
kteří vytvořili monetární distorze, vedoucí v roce 1929 k finanční a následné
hospodářské krizi. Byli to ředitelé CFR, kteří prostřednictvím mocných, jimi
kontrolovaných médií jako NBC, ABC, CBS a novin, jako The Washington Post, The
Wall Street Journal, Chicago Tribune a The New York Times, v roce 1939 vybízeli
a tlačili veřejné mínění k přerušení americké izolacionistické neutrality, aby
tak vehnali národ do další evropské války, o jejíž vyvolání usilovali již od
počátku třicátých let.
Druhá světová válka
Na samotném počátku strašlivé
evropské občanské války, které se Spojené státy v roce 1941 účastnily pouze
formálně, založili členové CFR War and Peace Studies Group, která se stala
doslova součástí Ministerstva zahraničí USA a navrhovala hlavní body zahraniční
politiky ve vztahu k Německu, Itálii, Japonsku a jejich spojencům. Později
začala s přípravami pro poválečný "Nový světový řád" po předvídaném
vítězství Spojenců. V tomto smyslu CFR rovněž navrhla a prosazovala vytvoření
Spojených národů, aby bylo možné řídit světovou politiku atomového věku pod americkou
hegemonií, a prostřednictvím členů jako Alger Hiss, John J. McCloy, W. Averell
Harriman, Harry Dexter White, Henry Kissinger a mnoha jiných, zřízení některých
klíčových ekonomických organizací, jako MMF a Světová banka.
Jakmile válka skončila vytvořil
americký prezident Harry S. Truman dalekosáhlou národní bezpečnostní doktrínu
založenou na "zadržování sovětského expansionismu" , prosazovanou
dalším členem CFR, tou dobou amerického velvyslance v Moskvě George Kennana
(2), který v roce 1947 pod pseodonymem "X" popsal své myšlenky v
proslaveném klíčovém článku ve Foreign Affairs. Také takzavný "Marshallův
plán", který prezentoval světu amrický generál George C. Marshall, ve
skutečnosti navrhly složky CFR. Implementoval ho W. Averell Harriman.(3)
Elitní mocenské struktury
Ačkoli je veřejnosti málo známý, CFR
je velmi mocnou organizací s rostoucím vlivem, prestiží i škálou aktivit. Dnes
můžeme dokonce říci, že nepochybně působí jako "šedá eminence světa",
v tichosti řídící mnoho komplexních a vysoce volatilních sociálních,
politických, finančních, vojenských a ekonomických procesů po celém světě. Ať
už si to připouštíme nebo ne, neexistují národy, regiony nebo aspekty lidského
života nedotčené jeho vlivem a už samotný fakt, že dokázal zůstat "za oponou"
z něj dělá mimořádně mocnou a nepostižitelnou organizaci, skrytou i před
americkou veřejností.
Dnes je CFR diskrétní organizací
čítající více než 4 500 členů, nejlepších, nejschopnějších a nejbystřejších
mozků kooperujících s velmi mocnými a vlivnými jedinci, těšícími se velkému
vlivu ve svých profesích, korporacích, institucích, na vládních postech a v
sociální struktuře. Takto CFR svádí dohromady vrcholové korporativní
představitele z řad finančních institucí, průmyslových gigantů, médií,
výzkumných organizací, akademiky a vedoucí vojenské představitele, vládní
činitele, univerzitní děkany, šéfy odborů a studijních center. Jejich hlavním
cílem je nalézání a využívání široké škály politických, ekonomických,
finančních, sociálních, kulturních a vojenských faktorů, zahrnující libovolný
myslitelný aspekt veřejného a soukromého života ve Spojených státech, jejich
klíčových spojenců a zbytku světa. Díky mimořádné moci dosažené Spojenými státy
se dnes škála aktivit CFR rozprostírá doslova po celé planetě. Jeho výzkumy a
šetření provádějí rozličné účelové složky a studijní skupiny, které
identifikují příležitosti a hrozby, hodnotí silné a slabé stránky a navrhují
dalekosáhlé strategie k prosazování jejich zájmů po celém světě, přičemž každá
z nich má své vlastní příslušné taktické a operační plány. Ačkoliv tyto
intenzivní a dalekosáhlé záležitosti probíhají uvnitř CFR, klíčový bod k
pochopení jeho mimořádné úspěšnosti spočívá v tom, že Koncil sám o sobě nikdy
nekoná nic pod vlastním jménem. Spíše tak činí jeho individuální členové ze
svých formálních postů předsedů, generálních ředitelů a prezidentů hlavních
korporací, finančích institucí, mezinárodních multilaterálních institucí,
médií, klíčových vládních postů, postavení na univerzitách, v ozbrojených
složkách a odborových organizacích - nikdy ani sebemenším náznakem nedávaných
do spojitosti s CFR jako centrálou pro plánování a koordinaci.(4)
Členy CFR můžeme najít na mnoha
mocenských a rozhodujích postech. Abychom jmenovali aspoň hrstku z více než 4
500 členů, můžeme uvést nejznámější jména jako David Rockefeller, Henry
Kissinger, Bill Clinton, Zbigniev Brzezinski, Samuel Huntington, Francis
Fukuyama, Paul Wolfowitz, Collin Powell, Condoleeza Rice, Richard Perle, Robert
Gates, James Baker III., Stephen Hadley, Douglas Feith, L. Paul Bremer III.,
John Bolton, John Negroponte, bývalá ministryně zahraničí Madelaine Albright, podloudný
mezinárodní finančník George Soros,
soudce vrchního soudu Stephen Breyer, generální ředitel Lowes/CBS Laurence A.
Tisch, bývalý šéf General Electric Co. Jack Welsh, generální ředitel CNN W.
Thomas Johnson, bývalý předseda a generální ředitel The Washington Post /
Newsweek / International Herald Tribune Katerine Graham (dnes ji zastoupil její
syn), americký viceprezident, bývalý ministr obrany a bývalý generální ředitel
Halliburton Richard Cheney, bývalý prezident George H. W. Bush, bývalý poradce
pro národní bezpečnost prezidenta Clintona Samuel "Sandy" Berger,
bývalí ředitelé CIA John M. Deutsch a George Tenet, bývalý guvernér Federal
Reserve Bank Alan Greenspan a její současný guvernér Benjamin Shalom Bernanke,
bývalý prezident Světové banky James D. Wolfensohn, generální ředitel CS First
Boston Bank a bývalý guvernér Federal Reserve Bank Paul Volcker, reportéři Mike
Wallace, Barbara Walters, Wolf Blitzer, top- ředitelé CitiGroup John Reed,
William Rhodes, Stanford Weill a Stanley Fisher (dříve také č. 2 v IMF), ekonom
Robert E. Rubin, bývalý ministr zahraničí a "zprostředkovatel" během
války o Falklandské/Malvinské ostrovy mezi Argentinou a Británií generál
Alexander Haig, "zpostředkovatel" za balkánského konfliktu Richard Holbrooke, gen. ředitel IBM Louis
Gerstner, demokratický senátor George J. Mitchell, bývalý republikánský šéf
Newt Gingrich, bývalý poradce pro národní bezpečnost staršího Bushe gen.
letectva Brent Scowcroft, Kenneth Lay (v současnosti suspendovaný člen
Trilateral Commission a gen. ředitel Enron) a mnoho, mnoho dalších (5)
Ve světě obchodu mají všechny
korporace na špici Fortune 500 ředitele, kteří jsou členy CFR. Jejich společná
tržní hodnota se rovná téměř dvojnásobku hrubého národního produktu Spojených
států, koncentrují tak větší díl bohatství a moci této země a kontrolují
klíčové zdroje a technologie po celém světě. Jen ve Spojených státech
zaměstnávají přes 25 miliónů lidí a odpovídají za 80 procent jejich HDP.
Stručně řečeno, mají v rukou obrovskou moc, patřičné páky a odpovídající vliv,
jak ve Spojených státech, tak i v zahraničí.
Zde tedy máme klíč k enormní
efektivitě a moci CFR: jeho rozhodnutí a plány jsou vytvářeny a odsouhlaseny na
uzavřených schůzkách, ve studijních skupinách, na konferencích a při účelových
akcích. Ale když nastane čas, jsou tyto plány realizovány jeho různými členy;
každým z jeho formální pozice v mocných veřejných a soukromých organizacích. A jsou
to mocné posty a organizace!
Když byl například navržen a
odsouhlasen plán rozvoje globalizace ekonomiky a finančního systému, čili které
země se budou těšit míru a prosperitě, a které postihne válka, invaze a
hladomor, byly následně koordinovány akce osobností, jako prezidenta Spojených
států, jeho ministrů zahraničí, obrany, obchodu a financí, řediteů CIA, NSA a
FBI, klíčových mezinárodních bankéřů a finančníků, generálních ředitelů
společností Fortune 500, magnátů vlastnících média, reportérů a spisovatelů,
důstojníků, akedemiků, šéfů IMF, Světové banky a WTO, a všichni začali ve
správnou dobu a správném pořadí společně pracovat na nepřeberném množství
podrobností. Tímto způsobem mohou kdykoli a kdekoliv koordinovat konkrétní
akci, proti níž téměř není efektivní obrany. Takto to funguje už více než 80 let.
Skutečná a formální moc
Abychom pochopili skutečný příběh
tohoto světa, nejdříve musíme pochopit rozdíl mezi formální a skutečnou mocí.
To, co každý den s vysokým nasazením prezentují veřejnosti média formou
televizních a rozhlasových vysílání a v tisku, jsou v podstatě konkrétní
viditelné výsledky akcí formálních mocenských struktur, zejména národních vlád
a technologických, finančních a korporátních infrastruktur. Nicméně páky
skutečné moci, která "nechává aby se věci děly", jsou takřka
neviditelné. Mají je v rukou ti, kteří plánují, co se ve světě stane, kdy se to
stane, kde se to stane a kdo to provede. Formální moc operuje krátkodobě s
velkou publicitou. Skutečná moc operuje v dlouhodobém rámci, z pozadí a téměř
nulovou publicitou. V současnosti je formální moc většinou "veřejná",
zatímco skutečná je od základů "privátní". To odráží fakt, že se
instituce národních států (primární veřejná entita formální moci) staly
podřízeny soukromým zájmům (t.j. skutečné moci vedené finančními zájmy).
Vzhledem k tomu, že Spojené státy
jsou dnes jedinou suprevelmocí, je rozumné odvodit, že skrytá mocenská
sktruktura tohoto světa - a ta tu skutečně je - prozatím vykonává skutečnou
světovládu z teritoria a politických a ekonomických struktur Spojených států. Z
toho však v žádném případě nelze odvodit, že součástí tohoto schématu je
většina populace Spojených států, a že obyvatelé USA jsou "nepřáteli"
jiných lidí (zřídkakdy jsou "nepřítelem" lidé jakékoliv země; je jím
spíše její elita, která se stává nepřátelskou kvůli nadměrné koncentraci moci).
Hovoříme tedy o mocenských skupinách, operujících z území Spojených států (a
stejně tak z území Velké Británie, Německa, Japonska, Izraele a prostřednictvím
lokálních agentů i ze zemí jako Španělsko, Argentina, Brazílie a Korea), které
ale nelze ztotožňovat s lidem Spojených států.
Abychom lépe pochopili skutečnou
povahu Spojených států - zejména co se týče jejich zahraniční politiky - musíme
mít na paměti, že "americká" administrativa, jak Američané příhodně
říkají své vládě - t.j. formální moc - , sídlí ve Washingtonu DC. Nicméně
struktury skutečné moci ve Spojených státech sídlí především v New York City a
některých státech Nové Anglie. Jinými slovy, administrativa Spojených států
působí z Washingtonu DC, ale země je ve skutečnosti řízena z New York City.
Jakmile pochopíme tento koncept,
začne se automaticky vynořovat spousta dalších věcí. Skutečné světové mocenské
centrum navíc nesídlí v New York City, ale nejspíš v Londýně... Neprůhlednost
tohoto komplexního a promyšleného systému automaticky brání jednoduché
identifikaci a označení konkrétního "nepřítele", třeba Spojených
států, Anglie či libovolných jiných národů. V čase nepokojů nezřídka přinášejí
oběti občané Spojených států - a to mnohdy krvavou, jako ti, kteří padli ve
Vietnamu, Afghánistánu, Iráku či oběti ve World Trade Center. Nicméně - fakt,
že většina US Američanů tuto skutečnost ignoruje je nezbavuje odpovědnosti či
viny za genocidní strategie mocenských struktur Nového světového řádu
operujícího z území USA, prováděné k dosažení jejich cílů a využitím a
zneužíváním americké vojenské a ekonomické moci zbytku světa.
Že tomu tak je, je zřejmé od okamžiku
kdy si uvědomíme, že k dosažení natolik dalekosáhlých cílů vyžaduje výkon
skutečné moci operační kontinuitu po mnohá desetiletí a uskutečňování
komplexních strategií, rozprostřených nad národy a zdroji po celé planetě, není
možné bez dodržování řady pravidel a podmínek. To vše vyžaduje dlouhodobé
plánování, předsunuté o dvacet, třicet či padesát let dopředu.
Je ironií, že mocenská elita Nového
světového řádu velmi dobře ví, že politické kontinuitě, konsistenci jejich
plánů a provádění dlouhodobých globálních strategií nehrozí žádné větší
nebezpečí, než kdyby byly podřízeny demokratickému procesu, který by kladl
nemístné požadavky na profil vůdčích osobností, které při každém kroku, který
podnikají, musí (nebo by měly!) dbát "hlasu lidu", a navíc
pravidelnému přerušování moci v každém demokratickém volebnímu mechanizmu. Oč
lepší je diskrétně operovat z diskrétní platformy, kterou snad lze popsat jen
jako "klub gentlemanů", jako je CFR, kde mohou být mocní a vlivní
úředníky, řediteli a předsedy po celá desetiletí aniž by kdy měli jakoukoli
odpovědnost vůči komukoli jinému, než vůči vlastním pánům. Tímto způsobem může
4 500 individuí disponujících patřičnou mocí rozprostřít obrovský politický,
ekonomický, finanční a mediální vliv nad bezpočtem stovek milionů lidí po celé
planetě.
Netřeba zmiňovat, že jedním z
hlavních úkolů globálních mediálních monopolů je vštěpovat lidem
"politickou korektnost", obvykle vyjádřenou "systémem dvou
stran". Demokraté a Republikáni v USA, labouristi a konzervativci v UK,
CDU a SPD v Německu, radikálové a justicialisté v Argentině - to všichni jsou
jen variacemi jedné a tetéž politické politicky korektní doktríny a sebe sama.
Prakticky všechny stabilní západní demokracie jsou konfrontovány se systémem
jedné strany, s mírně odlišnými vnitřními frakcemi. Lidé si myslí, že mají
"volbu", ale předpokládané "možnosti" jednoduše neexistují:
je to něco na zůsob "volby" mezi Coca Colou a Pepsi Colou - bez
ohledu na co chtějí, abyste věřili, pravdou je, že obě tyto strany jsou v
podstatě jen rub a líc jedné mince.
To co zde popisujeme je ve
skutečnosti hlavní pákou sítě vytvořené skutečně mocnými lidmi, protože CFR je
aktivní prostřednictvím nepřeberného množství institucí, jak uvnitř tak i vně
Spojených států. Všechny tyto mozkové trusty svádějí dohromady ty
nejinteligentnější, nejvzdělanější, kreativní a ambiciózní muže a ženy v široké
škále působností a disciplín. Pokud se jasně nekompromisně ztotožňují se
základními politickými cíli CFR, jsou velmi královsky placeni a odměňováni -
ekonomicky i sociálním postavením. Konečným cílem není nic menšího než vytvoření
Soukromé světové vlády systematickou erozí struktur suverénních národních států
podkopáním jejich kulturních hodnot a sociálních norem (i když přirozeně ne
všude stejným způsobem, rychlostí nebo ve stejné době), a rozšíření
globalizovaného finančního systému založeného na hrubé spekulaci a lichvě a
řízením globálního válečného systému tak, aby bylo dosaženo udržení nutné
sociální soudružnosti mas vynuceným sjednocením proti skutečnému nebo
imaginárnímu nepříteli "demokracie", "lidských práv",
"svobody" a "míru" a dnes "terorismu".
Od roku 2003 jsme mohli z první řady
přihlížet tomu jak se neexistující irácké "Zbraně hromadného ničení"
za enormních útrap, bolesti a svízelí miliónů lidí přeměnily na Zbraně
Hromadného Odvedení Pozornosti. Invaze do Iráku a Afghánistánu jsou pouze dva
příklady dvojího metru a dvojsmyslnosti "newspeaku", na němž bují
celý tento systém.
Aby tedy člověk lépe pochopil dnešní
svět, musí číst a vyhodnocovat co říká a propaguje CFR - či spíše její
individuální členové -, protože mnohé jejich aktivity, i když diskrétní, ve
skutečnosti nejsou žádným tajemstvím. Kdokoliv kdo navštíví sídlo CFR v honosné
Park Avenue na 68 ulici v New York City, což jsem v posledních letech mnohokrát
učinil, může snadno získat řadu informací, včetně kopie poslední výroční zprávy
popisující hlavní aktivity této instituce a úplný abecední seznam jejich 4 500
členů. Všechny informace o zapojených organizacích jsou plně transparentní
každému kdo je chce vidět. Je však na každém, aby si porovnal všechna data o
členech CFR s tím, čím se ve skutečnosti zabývají ve svých profesích a
korporátních, akademických a vládních aktivitách.
Abychom mohli posoudit mimořádný vliv
CFR ve 20. století, musíme se poohlédnout v moderní historii. Tento koncil sám
o sobě a ve spojení se sesterskými organizacemi vymyslel či ovlivnil ideologie,
ovlivnil veřejné události, vojenská uskupení, prováděl politické zločiny, tajné
akce, vedl masovou psychologickou válku, vyvolal ekonomické a finanční krize,
prosazoval či likvidoval osobnosti politického a obchodního světa a ovlivnil
další události dalekosáhlého dopadu. U mnohých z nich je evidentně obtížné si
je vůbec připustit, neřku-li dosvědčit. Ale všechny tyto zásahy určovaly směr
vývoje lidstva v bouřlivé moderní době.
Užívaná technika je prostá. Spočívá v
tom držet nás všechny ve stavu příliš zaměstnaných pasivních diváků,
fascinovaných vírem každodenních světových událostí. To zaručuje, že téměř
nikdo nepomýšlí na to, aby se poohlédl po vhodném vysvětlení současné závažné
krize, protože jen to by umožnilo identifikovat ne tak efekty a šokující
důsledky mnoha politických rozhodnutí a skrytých akcí, ale skutečné a konkrétní
původce, organizátory a jejich cíle.
Pro úspěch této gigantické masové
psychologické války - protože o nic jiného se ve skutečnosti nejedná - jsou
životně důležitá nepodceňovatelná masmédia. Jsou nástrojem jehož úlohou je
podkopat neutralizovat schopnost samostatného myšlení světové populace. To je
klíčovou rolí globálních masmédií jako CNN, CBS, NBC, The New York Times, The
Daily Telegraph, Le Figaro, Fox News, The Economist, The Wall Street Journal,
Cirrieri della Sera, Le Monde, Washington Post, Time, Newsweek, US News and
World Report, Business Week, Reuters a jejich příslušných odnoží ve všech
zemích. Všechny jsou řízena klíčovými příslušníky CFR nebo jeho sesterských
organizací, jak ve Spojených státech tak kdekoli jinde.
A nejhorší na tom všem je, že i přes
všechno to obrovské tření, války, násilí a destrukci, které generuje, je Nový
světový řád prostě nefunkční. Nemůžete postavit světové impérium na miliardách
nekrytých dolarů, bombardérech B1, letounech F16, střelách Tomahawk, CNN a
velké lži a pokrytectví shora až dolů. Řím, Francie, Španělsko a nakonec i
Británie z historie věděly, že skutečné impérium, přetrvávající i poté , když
už je koloniální mocnost dávno historií, mohou konsolidovat pouze hlubší
kulturní hodnoty. To ostatně dodnes patrné v celé Jižní Americe, kde je dones
všude hmatatelný španělský, portugalský (a britský) vliv. Zdá se, že Spojeným státům
chybí klíčové kulturní faktory v tom smyslu, jak to vyjádřil bývalý francouzský
premiér George Clemensceau: "... komplexní politický a sociální přechod od
barbarismu k civilizaci, aniž by prošly nezbytnou kulturní fází..." (pokračování)
Messin, 22.2.2007, Překlad článku
vyšel v časopisu WM Magazín 59/60, původní zdroj: www.eltraductorradial.com.ar.
Argentinský autor Adrian Salbuchi je
výzkumníkem, autorem a moderátorem talk-show :El Traductor Radial" v
Buenos Aires a zakladatelem Hnutí za Druhou Argentinskou Republiku. Je mimo
jiné autorem knihy "Ele Cerebo del Mundo: la cara oculta de la
Globalización" (Šedá eminence světa: skrytá tvář globalizace).
Překlad a redakce: Jiří Messin
Připravil: Svekos
……………………………………………………………………………………………………………...
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci
s Historickou a dokumentační komisí Klubu českého pohraničí jako svou 205.
publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, březen
2007
Webová stránka:www.ksl.wz.cz
E-mail: Vydavatel@seznam.cz