Erik Prince, mlčenlivý 38letý vlastník hlavní americké
žoldácké firmy Blackwater USA, se zřídkakdy objevil na veřejnosti. Nikdy neměl
tiskovou konferenci a známé je jen jedno jeho interview, poskytnuté televizní
stanici Fox News krátce po 11. září 2001. Když ho Kongres v únoru povolal
svědčit, poslal za sebe svého právníka. Ale když se 2. října Prince ocitl pod
přísahou před kongresovým výborem vedeným kongresmanem Henrym Waxmanem, tak se
na jeho chlapeckou tvář zaměřily televizní kamery.
Prince se ocitl na horké židli kvůli
neblaze proslulé střelbě na náměstí Nisour v Bagdádu, kde bylo 16. září
zabito nejméně 17 iráckých civilistů. Po zuby ozbrojení soukromí vojáci zahájili
tehdy zcela bezdůvodně palbu do kolemjdoucích i po projíždějících autech. Lidé
z Blackwateru použili dokonce kulomety a granátomety. Ale Prince nemusel
čelit otázkám o střelbě. Waxman řekl, že ministerstvo spravedlnosti ho žádalo,
aby nebral svědectví o incidentu, protože ten je předmětem vyšetřování FBI.
Prince ve svém připraveném svědectví hovořil o tom, že by lidé měli počkat na
výsledky vyšetřování ministerstva zahraničí „pro úplné pochopení té události.“
Jenomže vyšetřovací proces běží stěží nezaujatě. Časně ráno v den Princeho
svědectví CNN hlásila, že počáteční zpráva ministerstva zahraničí o střelbě
byla napsána dodavatelem Blackwateru Darrenem Hannerem. Další den přišla
neskutečná zpráva, že FBI tým, který byl určen k vyšetření incidentu, je
sám strážen firmou Blackwater.
Prince při slyšení prohlásil, že jeho
muži v Iráku jednali „vždy přiměřeně“ a zdálo se, že popírá jakékoliv
zabití civilistů. Uznal pouze, že někteří mohli zemřít v důsledku
„odražených kulek“ a „dopravních nehod“. Princeho tvrzení je prostě
neuvěřitelné. Podle zprávy připravené Waxmanovým výborem, sepsané hlavně
z informací z vnitřku ministerstva zahraničí a dokumentů Blackwateru,
spustili pracovníci Blackwateru palbu nejméně při 195 příležitostech. Navíc ve
více než 80 procentech případů vystřelil Blackwater jako první. A to jsou to
ještě pouze ty, o kterých společnost informovala. Zpráva také odhaluje
incident, při kterém „jednotky Blackwateru střelily do hlavy nezúčastněného
civilního kolemjdoucího. V jiném případě úředníci ministerstva zahraničí
věcí hlásí, že se Blackwater snažil krýt střelbou, která zabila očividně
nevinného nezúčastněného diváka.“
Není nijak překvapivé, že Prince
vyjádřil podporu pokračování Bremerova výnosu (Order 17) o beztrestnosti
soukromých jednotek jako je Blackwater před iráckými soudy. Prince dále mluvil
o tom, že na 120 pracovníků firmy muselo zemi opustit kvůli nedodržení
standardů.
Waxmanův výbor zkoumal jeden
incident: údajné zabití člena ochranky iráckého viceprezidenta opilým žoldákem
Blackwateru. K incidentu mělo dojít uvnitř „Zelené zóny“ o loňských
Vánocích. Prince potvrdil, Blackwater muže odsunul z Iráku a následně
vyhodil. Dodal, že společnost muži naúčtovala zpáteční letenku jako pokutu.
„Pokud by žil v Americe, byl by zatčen a čelil by kriminálnímu obvinění“
řekla Princemu demokratka Carolyn Maloneyová, „ale tohle vypadá, jako by měl
Blackwater zvláštní pravidla.“ Prince odpověděl: „nemůžeme dělat nic víc,
nemůžeme ho spráskat, nemůžeme ho uvěznit.“ Když byl přímo tázán, zda toto nebyla
vražda, jak uváděli iráčtí představitelé, Prince po poradě se svými poradci
udělal vtip o znalostech takových věcí pouze z kriminálních dramat a
televize, a popsal incident jako „chlap, který dostal sebe do špatné situace“,
kde „se stalo něco velmi tragického“.
Podle zprávy výboru doporučil
zástupce ministerstva zahraničí Blacwateru po zabíjení uskutečnit “značnou
platbu“ rodině zabitého strážce. Úředník navrhoval 250.000 dolarů, ale
diplomatická bezpečnostní služba ministerstva řekla, že to je příliš mnoho a
mohlo by to způsobit pokusy Iráčanů „pokusit se být zabit“. Nakonec se
ministerstvo a Blackwater údajně dohodli na platbě 15.000 dolarů.
Z vyšetřování Blackwateru Kongresem
se vynořuje takovýto vzor: Ministerstvo zahraničí nutí společnost platit množství
umlčujících poplatků rodinám obětí, zatímco usnadňuje návrat domů pracovníkům
firmy, kteří jsou zapojeni do smrtelných incidentů, kvůli kterým ani jeden
nečelí trestnímu stíhání. Podle vyšetřování výboru „neexistuje žádný důkaz“, že
by se „ministerstvo zahraničí snažilo zabránit jakýmkoliv akcím Blackwateru,
zvyšujícím znepokojení ohledně incidentů střelby zahrnující Blackwater nebo
jeho rychlému prvnímu střílení.
Pokud je kongresové vyšetřování
míněno vážně a odpovědně, měli by se Erik Prince a jeho „umožňovači“
z ministerstva zahraničí objevit na vrcholu tak často, jako podporovatelé
jeho „průmyslového odvětví“ za posledních několik let. Ale jejich návštěvy by
měly začínat s jejich vztyčenou pravicí. Překlad Messin, 12.10.2007
Premiér Koštunica: USA blokují dohodu o Kosovu
Srbský premiér Vojislav Koštunica dnes obvinil Spojené státy
z aktivního blokování kompromisního řešení ohledně budoucnosti Kosova.
„Každodenní prohlašování amerických
představitelů, že Kosovo bude po 10. prosinci nezávislé, je účelové a má
odradit kosovské Albánce od akceptování kompromisní dohody o budoucnosti
provincie,“ řekl srbský premiér.
„Bohužel, tohle všechno přineslo
kruté a nelegální bombardování Srbska organizací NATO a Spojenými státy, které
mělo přivést rozmístění jejich jednotek v provincii za účelem odcizení 15
procent našeho území“ řekl Koštunica.
„Nepřestaneme opakovat, že Kosovo
nemůže být válečnou kořistí NATO a že mezinárodně uznané hranice Srbska
zůstanou neměnné tak dlouho, jak dlouho bude existovat charta OSN,“ dodal
premiér Koštunica. Messin, 16.10.2007 Řím v plamenech
Racionalitu fenoménu zvaného mezinárodní terorismus lze hledat pomocí
otázky Qui bono? – madridský
atentát al-Kajdy se uskutečnil bezprostředně před španělskými volbami, v
Londýně explodovaly bomby v metru v době, kdy se v Británii konal summit G8.
První teroristický poplach v Německu se „stopami“ vedoucími do Libanonu propukl
během debaty o nasazení bundeswehru v této blízkovýchodní zemi, druhý nedávno
„zasáhl“ do debaty o zostření tzv. protiteroristických opatření, mimo jiné
kontroly internetu. Tentokrát se prý jedná o pákistánskou spojku – v pravý čas
k debatě, zda mají USA začít bombardovat pohraničí Pákistánu sousedící s
Afghánistánem.
Budeme-li události z 11. září 2001
posuzovat právními měřítky, musíme konstatovat následující: jasné je pouze to,
že se staly. Pochyb, nejasností a evidentních nesrovnalostí je více než jasných
důkazů, nicméně v době zglajchšaltovaných médií a „středových“ partají se
neustále opakovaná tvrzení a nereflektované „informace“ stávají fakty.
Prominentní britský právník Anthony Scrivener to v deníku The Times z října 2001 vyjádřil takto:
„Je na pováženou, že na obžalobu drobného zloděje je zapotřebí lepších důkazů
než na zahájení války.“
A skutečně. Jedna z mála reálných
stop vedoucí ke skutečnému pozadí atentátu zůstala – jak jinak! – jaksi stranou
pozornosti oficiálních vyšetřovatelů. Jednalo se o nápadně vysoké burzovní
obraty obou postižených leteckých společností, United Airlines a Američan
Airlines, několik dnů před samotnou událostí. Čím jiným, než
„Crassovou doktrínou“ vysvětlit skutečnost, že se množí zákony umožňující stále
více kontrolovat občana, zatímco pohyb podezřelých financí a „vypraných“ peněz
zůstávají tabu?
Otazníky nestojí pouze nad „9/11“, nýbrž i nad atentáty ve Španělsku a
Británii – příklad Madrid. Když před dvěma lety začal španělský deník El Mundo uveřejňovat investigativní články,
ve kterých prokázal nejen vazby madridských atentátníků na španělskou policii,
tajnou službu CNI a marockou tajnou službu, ale i to, že policie o
připravovaném teroristickém útoku předem věděla, byl ultimativně vyzván
Národním soudním dvorem k okamžitému vydání všech podkladů a materiálů. Dlužno
dodat, že se jednalo o jedinou reakci „právního státu“ na tato závažná obvinění
a veřejně položené otázky.
Náš svět nezměnil „9/11“, nýbrž promyšlený a plánovaný nástup amerických
neocons k moci. Jeho součástí je jednoduchá a přitom vysoce efektivní
„strategie napětí“ – racionální prvek ve zdánlivě iracionálním chaosu. Heslo
„boj proti terorismu“ totiž umožňuje vojensky zasahovat kdykoli a kdekoli, mimo
mandát OSN a bez ohledu na mezinárodní právo i právní stát. Zároveň vytvořilo jakýsi
pseudomorální imperativ, který se nehodí zpochybňovat. Další kalkulovatelný
moment je jeho dlouhodobé trvání. Tzv. boj s terorismem v našem sociálně
hluboce roztříštěném světě může trvat věčně, neboť ze své podstaty sám sebe
reprodukuje. Problém, proti kterému
údajně bojuje, svými metodami sám zvětšuje či dokonce vyvolává.
Na počátku konce římské demokracie nestáli barbaři-teroristé, nýbrž –
vyjádřeno moderními pojmy – plutokratická oligarchie, která římskou republiku
politicky „vytunelovala“ natolik, že jí zbavila její substance: z instituce res publica se stalo pouhé státní logo. A pak že je historie
učitelkou života..!
Článek vyšel příloze „Salon“ deníku
Právo 18.10.2007. Petr Shnur, Hannover
MPRI – Skutečně zlí psi
války
Srdja Trifkovic, Global Research
Soustředit se na Blackwater a zároveň přehlížet MPRI je jako
celá léta vyšetřovat Ivana Demjanjuka (údajný
dozorce KT Treblinka, pozn. mess),
ale dovolit Adolfu Eichmanovi v klidu žít v Buenos Aires.
Až
17 Iráčanů bylo 16.září zabito žoldáky pracujícími pro bezpečnostní společnost
Blackwater USA při něčem, co Iráčané a někteří američtí úředníci nazývají
nevyprovokovaná vražda. Na začátku minulého týdne byly zase lidmi najatými
Unity Resources Group zabity dvě arménské křesťanky. Zdrcující zpráva
vyšetřovací komise obvinila Blackwater, že jedná jako vražední kovboji, přesto
firma pořád dál beztrestně operuje - a nemusí se zodpovídat jak americké, tak
ani irácké justici. I přes opožděné a nutné zaměření pozornosti na
„bezpečnostní dodavatele“ a jejich přestupky je zvláštní, že média opomněla
práci mnohem hrozivější žoldácké organizace, která způsobila v průběhu let
tisíckrát více smrti a utrpení.
Pradávní
králové a vlády odnepaměti najímali vojensky zdatné muže a skupiny, aby za ně
bojovali a poskytovali jim bezpečnostní služby. Dvě desetiletí od skandálu
Irán-Contra nicméně vzniklo několik hlavních „mezinárodních bezpečnostních
firem“ a „soukromých vojenských dodavatelů“ za účelem plnění zvláštních
požadavků vlády USA: poskytovat vojenský výcvik, logistiku, zbraně, vybavení a
rady zahraničním zákazníkům, kdykoliv potřebuje Washington hodnověrně popřít
přímé americké zapojení. Nejdůležitější mezi nimi byla MPRI. Firma prohlásila,
že má „více generálů na metr čtvereční než Pentagon“. Byly tu takové figury
jako např. generál Carl E. Vuono, bývalý náčelník štábu americké armády; generál
Crosbie E. Saint, bývalý velitel armády USA v Evropě; a generál Ron Griffith,
bývalý podnáčelník generálního štábu americké armády. Na firemním seznamu jsou
dále tucty vysloužilých nejlepších generálů a tisíce bývalých vojenských
zaměstnanců, včetně členů elitních speciálních jednotek. MPRI je proti
Blackwateru něco jako generál proti seržantovi. MPRI není tolik zainteresována vášní pro boj, ale podle vlastních
slov spíše „tréninkem, výcvikem, projektováním a vedením, logistikou,
vyzbrojováním, organizačními a operačními požadavky, humanitární pomocí,
simulacemi boje a válečných operací, rychlou vojenskou smluvní podporou a
pomocí při demokratizačních aktivitách.“
Když
v roce 1991 zbrojní embargo OSN zabránilo Clintonově administrativě pomáhat
Chorvatům a Muslimů přímo, byla MPRI angažována ve všem, co americká vláda
nechtěla dělat otevřeně. V roce 1994 se MPRI uvedla v Chorvatsku při návštěvě
ministra obrany Gojko Susaka, který se společností uzavřel řádnou smlouvu na
výcvik a vybavení jeho jednotek. Podle odborného časopisu U.S. Army War College Quartely , s
explicitním souhlasem amerického
ministerstva zahraničí i obrany se firma zavázala modernizovat a přeškolit
chorvatskou armádu, včetně generálního štábu. Díky takové pomoci mohla v létě
1995 dříve nešikovná chorvatská armáda uskutečnit operaci Bouře, kde
bylo použito typické americké taktiky kombinování zbraní, včetně zapojení
letectva, dělostřelectva a pěchoty, stejně jako manévru s útokem na srbské
velení, kontrolu a komunikační systémy. Francouzští a britští představitelé
obvinili MPRI z pomoci naplánovat chorvatskou invazi, která byla společností
popřena. V každém případě, MPRI se dostalo ocenění za vynikající úspěch.
Tento
„vynikající úspěch“ byl nejkrvavější epizodou etnického čištění v Evropě od
konce 2.světové války. Operace vyhnala
čtvrt milionu srbských civilistů z jejich domovů. Chorvatští vojáci s
výcvikem MPRI sumárně popravili opozdilce a bez rozlišení stříleli uprchlíky.
Po celou dobu, jak uvádí bývalý šéf chorvatské kontrarozvědky Markica Redic,
„měl nad operací Bouře kompletní kontrolu Pentagon.“ Miro Tudjman, syn bývalého
prezidenta a bývalý šéf chorvatské zahraniční zpravodajské služby, řekl, že
během operace šla veškerá chorvatská elektronická zpravodajská činnost „online
v reálném čase do Národní bezpečnostní agentury ve Washingtonu“. Několik
chorvatských důstojníků – včetně absolventů výcviku MPRI – bylo přivedeno k
soudům za válečné zločiny, ale žádný zaměstnanec MPRI nikdy nebyl obviněn.
„Tihle
noví žoldáci, kteří pracují pro ministerstvo obrany, zahraničí a Kongres,
vypadají jinak,“ řekl bývalý plukovník David Hackworth, velmi vyznamenaný
vietnamský veterán, když komentoval roli MPRI v balkánských válkách. „Americký
daňový poplatník platí za naší vlastní žoldnéřskou armádu, která znesvěcuje
prohlášení našich otců zakladatelů.“
MPRI
byl také udělen hlavní kontrakt na výcvik a vybavení bosensko-muslimských
jednotek. Toto bylo financováno množstvím islámských zemí. Saudská Arábie,
Kuvajt, Brunej, Spojené arabské emiráty a Malajsie uložili peníze do státní
pokladny Spojených států, která platila MPRI. Bosenští Muslimové přijali přes
100 milionů USD v přebytku vojenského vybavení od americké vlády na „tréninkový
a vybavovací program“, ale kontraktoři MPRI měli všechno ostatní, od plánování
dlouhodobé strategie k řízení vojenského cvičení a školení místních v použití
americké výzbroje. Podle Petera Singera z Brookings Institution to byl „skvělý
tah v tom, že americká vláda zaplatila někomu jinému za něco, co jsme chtěli z
politického hlediska.“
Dalším
úkolem MPRI bylo cvičit a vybavovat temné guerillové skupiny, které
ministerstvo zahraničí vinilo z toho, že jsou teroristickými organizacemi.
Zaměstnanci armády věděli, že americký speciální protidrogový úřad DEA (Drug
Enforcement Administration) podezříval guerilly z pašování vysoce kvalitního
afghánského heroinu do Severní Ameriky a západní Evropy a policejní úřady po
celé Evropě byly varovně upozorněny na propojení rebelů s různými mafiemi:
Byla
to ukázka z románu Toma Glancyho? Nebo šlo o retrospektivu jedné z mnoha
tajných setkání doprovázených lidmi jako Richard Secord, či Oliver North během
skandálu Irán-Contra během 80. let? Vlastně ani jedno. Byl to skutečný život a
současné strategické jednání v MPRI (dříve známé jako Military Professional
Resources, Inc.). Jejich klient: Kosovská osvobozenecká armáda (UCK/KLA).
MPRI
byla následně přistižena při ochraně, když bosensko-muslimská armáda
dojednávala zbraně v hodnotě milionů dolarů, tajně dopravených z bosenských
skladišť povstalcům UCK v Kosovu a srbským Muslimům v Sandžaku. Kvůli dopravě
zbraní ministerstvo zahraničí přechodně odložilo „výcvikový a vyzbrojovací“
program MPRI – ale ne na dlouho: brzy poté se UCK stala cenným klientem.
Plukovník Hackworth byl prvním významným komentátorem, který odhalil, že MPRI používala bývalý americký vojenský
personál k výcviku jednotek UCK na tajných základnách uvnitř Albánie.
Část vojenského velení UCK – včetně nynějšího kosovského „premiéra“ Agima Ceku,
válečného zločince par excellence – zahrnovala veterány z MPRI plánované
operace Bouře.
Neblahé důsledky práce MPRI se
dostavily hned po bombardování NATO. Úplně stejně jako v Krajině byly stovky
tisíc kosovských Srbů etnicky vyčištěny, tisíce zavražděny, jejich domovy
vypleněny, jejich hřbitovy záměrně zničeny a jejich kostely vyhozeny do
vzduchu.
A
nakonec si v roce 2001 MPRI
vychutnala unikátní počin, když pracovala pro obě strany balkánského konfliktu
najednou. Udělala kontrakt s makedonskou
vládou – jako součást balíčku americké vojenské pomoci – „k zabraňování
ozbrojené agresi a obraně makedonského území.“ Pomáhala ale také místní odnoži UCK známé jako NLA, při její agresi proti území Makedonie. Na
konci června téhož roku podnikla makedonská armáda hlavní útok proti pozicím
UCK ve vesnici Aracinovo blízko Skopje. V operaci podporované NATO –
pravděpodobně na pomoc makedonské vládě – byli američtí vojáci posláni k „evakuaci“ a „odzbrojení“ teroristů. Vojáci
„zabezpečili“ 500 teroristů spolu s jejich výzbrojí, vzali je do jiné vesnice,
dali jim jejich v USA vyrobené zbraně zpět, a propustili je. Avšak zdroje v
americké armádě v Kosovu odhalily, že pravým cílem záhadné „evakuace“ byla
záchrana a zatajení totožnosti 17 Američanů, instruktorů MPRI, kteří byli mezi
staženými ozbrojenci. Ve srovnání s MPRI jsou Blackwater gangsterskými
amatéry. Překlad: Messin, 22.10.07
Milan Smiljanič, publica.cz,
2.11.2007
Zatímco se hovoří o budoucím
postavení Kosova a jeho odtržení od Srbska, o skutečnou realitu v této
provincii se nemluví. Pravdu řečeno - v Kosovu je vše při starém. Zbylé srbské
obyvatelstvo je nadále vystaveno albánskému teroru, mezinárodní společenství to
nezajímá a "nezávislá" média mlčí jak zarytá.
Dva mladíci z Orahovace, Mladen Lukić
a Marko Stošić, byli těžce zraněni, když spolu s další skupinkou lidí stáli na
autobusové zastávce a v plné rychlosti do nich ve svém pick-upu najel dosud
neznámý řidič. Při transportu zraněných navíc příslušníci tzv. Kosovské
policie, de-facto transformovaná UCK, z neznámých důvodů zastavili sanitku,
důkladně prohledali ji, řidiče, lékaře i zraněné (?!) a všechny propustili až
po 40 minutách.
Mladen Lukić poté co byl schopen
příjmout představitele médií prohlásil, že řidiče poznal. Neví sice jak se
jmenuje ale jedná se prý o zaměstnance uzenářské firmy z Velké Hoči, která se
před tím, než padla do rukou Albánců, jmenovala "18. listopad".
Paralelně bylo zjištěno, že auto, kterým byl zločin spáchán, patří stejné
firmě. Zdá se vám, že je to až až informací potřebných k nalezení pachatele? Ne
pro tzv. Kosovskou policii. Jako vždy vydala prohlášení, že se jí pachatele
nepodařilo najít a že se na případu dál pracuje.
Britský list Sunday Times zveřejnil
interwiev se třemi příslušníky Albánské národní armády (ANA), která se od roku
2003 nachází na seznamu teroristických organizací OSN. Jeden z nich Avdulj
Muškolaj, bývalý velitel UCK, mj. řekl: "Toto je konečné finále, nedopustíme další hraní s naším osudem. Jestli
rozhodnutí o statusu bude odloženo, existuje velké nebezpečí, že se situace
vymkne kontrole. Pravděpodobně to začne protesty, které se změní v násilí.
Nikdo z našich politiků nemá dost autority aby mohl nepokoje uklidnit."
Zkušený terorista k tomu ještě zasvěceně dodal: "Struktuty, hierarchie i
zbraně UCK dál existují. Mohla by se rychle mobilizovat. UCK žije, její
příslušníci jsou živí a připraveni na ještě jednu válku, když to bude
zapotřebí."
Dodejme také, že albánské útoky se
netýkají jen osob, ale jde také o vandalství ve vztahu k srbským památkám. Z
kostela Panny Marie Ljevišké (je ze 14. století a nachází se na seznamu
Světového kulturního dědictví UNESCO) a z kostela Sv. Neděle v Prizrenu byla
naposledy ukradena olověná střecha. Oba kostely byly již těžce poškozeny během
nepokojů v březnu 2004 a přes snahy Srbské pravoslavné církve i UNESCO vojska
KFOR nejsou schopna kostely uchránit od albánských vandalů.
Komu slouží Lajčák
v Bosně?
Zkušený slovenský diplomat Miroslav
Lajčák ihned poté, co začal vykonávat funkci Vysokého představitele OSN v Bosně
a Hercegovině, "udeřil" na Republiku Srbskou, jednu ze dvou entit
tvořících Bosnu a Hercegovinu, a začal tak narušovat Deytonské dohody, na kterých
spočívá křehoučký bosenský mír.
Co Lajčák udělal konkrétně?Nejdříve
se pokusil zrušit policii Republiky srbské a snažil se vysvětlit, že všem bude
mnohem lépe, když se tato bezpečnostní složka stane součástí jednotné
"Bosenské policie". Narazil s tím na tvrdý odpor Srbů a když viděl,
že se mu to zřejmě nepodaří, udělal něco neuvěřitelného. Využil totiž své
prakticky neomezené pravomoce a změnil zákon o Radě ministrů, podle kterého
dříve Bosna a Hercegovina nemohla přinést žádné významné rozhodnutí bez
souhlasu obou entit a všech tří národů.
Nyní to možné je - po Lajčákových
"reformách" k rozhodování stačí souhlas pouze jedné entity a dvou
národů. Jinými slovy vše se teď obejde bez Srbů a Republiky srbské. Teoreticky
by tak Muslimsko-chorvatská federace mohla sama zrušit nejen srbskou policii,
ale dokonce samotnou Republiku Srbskou.
Její premiér Milorad Dodik okamžitě
reagoval a prohlásil, že je Lajčákovo opatření protiústavní a že zasahuje
samotné podstaty Daytonských dohod. "Lajčákovo rozhodnutí narušuje
rovnováhu postavenou Daytonem a v budoucnu může vyvolat hlubokou krizi, která
by mohla uhrozit samotnou existenci Bosny a Hercegoviny. Kdyby se tato opatření
realizovala, došlo by k destabilizaci Bosny bez ohledu na sílu, se kterou
vyhrožuje mezinárodní společenství."
Dodik dále podotkl: "Pokud
Lajčák svá opatření nevezme zpět, Republika Srbská stáhne své činitele ze všech
společných institucí, včetně Rady Ministrů a Parlametu Bosny a Hercegoviny, a
požádá o ochranu od mezinárodních soudních institucí. Když to bude zapotřebí,
získáme 1milion podpisů a obrátíme se Evropskému soudu pro lidská práva ve
Štrasburku."
Proti Lajčákovým "reformám"
nyní v Republice Srbské protestovalo několik desítek tisíc lidí. Jen na
centrálním trhu v Banja Luce se sešlo 15000 demonstrujících. "Chceme jen
dodržení Daytonu, nic víc, " řekl na shromáždění premiér Dodik a dodal:
"Mám dojem, že Lajčáka někdo k provádění takovýchto kroků navádí, kdyby
neměl ‘záda', ani by ho to nenapadlo. " Jeho slova jen potvrdila mluvčí
Vysokého představitele EU pro zahraniční politiku a bezpečnost Javiera Solany
Christina Gallachová: "Pan Solana bezvýhradně podporuje pana Lajčáka. Jeho
opatření jistě nejsou usměrněna ani proti jednomu národu. "
Protisrbský scénář nové konfrontace?
Premiér Srbska Vojislav Koštunica
prohlásil, že Srbsko bude rezolutně bránit rezoluci Rady bezpečnosti OSN č.
1244 i Daytonské dohody, neboť zachování Kosova a Republiky srbské jsou
"nejdůležitější cíle státní a národní politiky". Koštunica dále řekl:
"Lajčákova opatření a Ahtisaariho plán pro Kosovo mají za cíl pošlapání
Daytonu a rezoluce 1244, tj. likvidaci Republiky srbské a prohlášení
nezávislého Kosova. Je to otevřené ohrožování existenčních zájmů srbského
národa. Srbsko, jako signatář Daytonských dohod, poskytne veškerou podporu
premiérovi a institucím Republiky srbské, aby uhájili její existenci, přesně
tak, jak je to zapsáno v Daytonských dohodách."
Chorvatský předseda Předsednictva
Bosny a Hercegoviny Željko Komšić, srbskému premiérovi vzkázal: "Ať drží
prsty dál od Bosny, jinak by mohl dostat po prstech i po nosu! A ať nezapomene
jak skončil jeden jeho předchůdce - Slobodan Milošević!"
Chtěl bych upozornit na to, že média
o tomto právním násilí (o tom verbálním ani nemluvě) nad Deytonskými dohodami i
Republikou Srbskou mlčí a pokud dojde k nepokojům, opět to bude vypadat že je
vyvolali "divocí" Srbové, které zničehonic napadlo zaútočit na své
mírumilovné sousedy. O Bosně se již dlouho mluví jako o "časované
bombě", jejíž rozbuškou by mohla být právě snaha revidovat
"Dayton".
Podle nejhoršího scénáře by se vše
mohlo odehrát asi takto: Lajčák nezmění svá opatření, Rada Ministrů (tj.
Muslimsko - chorvatská federace) přijme rozhodnutí zaměřené proti Srbům, ti
jako výraz protestu prohlásí nezávislost Republiky srbské. Média toto představí
světu jako jednostranný akt porušování Daytonských dohod a teritoriální
integrity Bosny a Hercegoviny. NATO potom podpoří Armádu Bosny a Hercegoviny v
jakési nové "kárné výpravě", která bude mít za cíl "hájení"
Daytonu, míru, územní celistvosti Bosny atd. Takováto situace by pochopitelně
byla využita k představení Srbů jako nenapravitelných agresorů, kteří si
Republiku srbskou a Kosovo opravdu nezaslouží...
Co Solana považuje za plod politické
zralosti
Jako by toto vše bylo málo, proti
Srbům se otevřela další fronta a to v donedávna sesterské Černé Hoře. Po
referendu o osamostatnění, o jehož zfalšování štěbatají vrabci na střechách, a
ve kterém měl opět prsty Miroslav Lajčák, tehdy ve funkci vyslance Javiera
Solany, se Černá Hora rozhodla přijmout novou ústavu. Opozice ji označila za
"ostudně antisrbskou" a vyzvala k jejímu bojkotu. Přestože Srbové
dnes tvoří 30% obyvatel této přímořské země, v nové ústavě nedostali status
konstitutivního národa, ale jen národnostní menšiny. Přitom je zajímavé, že
tzv. Černohorci (což je J. B. Titem uměle vytvořený národ) tvoří pouze 40%
obyvatel, tudíž netvoří většinu, která tam tedy fakticky neexistuje.
Přestože se přes 70% obyvatel
vyslovilo, že mluví srbsky, nová ústava počítá s tzv. černohorštinou jako
úředním jazykem. Je to nově vytvořený jazyk, který doposud nikdy neexistoval.
Po osamostatnění Černé Hory se ve školách název předmětu "srbský
jazyk" změnil na "mateřský jazyk", což byl jen předstupeň k
vytváření tzv. černohorštiny. Několik set učitelů a středoškolských i
vysokoškolských profesorů tehdy dostalo výpověď, protože odmítli předmět s
takovýmto patvarným názvem učit.
Andrija Mandić, líder "Srbské
Listy" (uskupení srbských stran v Černé Hoře) řekl: "Toto je ústava
organizovaného zločinu a kartelů a ne nejvyšší právní akt slušných občanů
oloupených během posledních 17 let. Tato tzv. ústava nezaručuje stejná práva
pro všechny a diskriminuje nás, Srby. Jsme jí převedeni v národnostní menšinu a
náš jazyk, kterým hovoří víc než dvě třetiny obyvatel a kterým se zde hovořilo
od nepaměti byl převeden na jazyk menšiny a zařazen mezi chorvatštinu,
makedonštinu a albánštinu. Navíc naše pravoslavná církev byla z textu
vyškrtnuta úplně, jako by se jednalo o nějakou sektu. Je tedy zřejmé, že se jedná
o formalizaci etnického čištění Srbů z těchto prostor."
"Známá firma" Javier Solana
k tomu řekl: "Nová ústava je plod politické zralosti a připravenosti, aby
se těžké otázky řešily v duchu kompromisu. Je to významný krok v konsolidaci
Černé Hory jako státu, v progresu, v reformách a v přibližování EU. "
Ať si říká, kdo chce a co chce, toto
vše nemůže být náhoda. Jedná se o
dokonale synchronizovaný útok na Srbsko, které se sice brání "zuby
nehty", ale jeho obrana bohužel spočívá "jen" na papíře, tj.
snaží se přesvědčit mezinárodní společenství, že se mezinárodní právo nemůže
porušovat. Za těmito právními argumenty však nestojí síla, která by jim měla
dát na důraze.
Tadič poškodil obranyschopnost Srbska
Od „demokratického" převratu z
roku 2000 srbská vláda a zejména část reprezentována Demokratickou
stranou Borise Tadiće naprosto zlikvidovala armádu a tím i
obranyschopnost země. Důstojníky poslala do předčasné penze (ty, kteří se o
obranu země zasloužili nejvíce rovnou do Haagu), jednotky rozpustila, techniku
rozprodala nebo rovnou zničila. Tadić např. osobně podepsal příkaz, kterým
byly čerstvě modernizované tanky jedné brigády poslány rovnou do tavící
pece.
Jinými slovy: I kdyby se nevím co
stalo, Srbsko se nemá ani čím bránit, o pomoci Srbům žijícím mimo Srbsko, nebo
těm, kteří zůstali v Kosovu, ani nemluvě. Pravděpodobně proto se mezinárodní
společenství rozhodlo "zaútočit" právě nyní. Vědí zkrátka, že jim od
bezbranné země nic nehrozí a mohou si s ní tedy dělat prakticky co chtějí.
Nebýt principiálního postoje Ruska,
kosovští Albánci by nezávislost vyhlásili již dávno a dost možná by ho i
etnicky dočistili. A kdyby došlo k podobným nepokojům jako 17. března 2004,
které za sebou zanechaly dvanáct mrtvých, několik desítek zbitých a podle údajů
UNMIK-u čtyři tisíce vyhnaných Srbů? Vojska KFOR se opět "stáhnou do
bezpečí" a nechají lidi na milost a nemilost rozběsněnému davu. Co by
Srbsko dělalo?
Srbská vláda místo toho aby své
občany bránila všemi dostupnými prostředky, což je její ústavní i morální povinnost,
by nejspíš jen otevřela nové uprchlické tábory, Srbsko je už dnes země s
největším počtem uprchlíků v Evropě, měla trochu "řečí" a možná
podala pár protestních nót. A řešení? Prozatím v nových volbách. Nejpozději 2.
března příštího roku se v Srbsku uskuteční prezidentské volby. Utkají se v nich
dva hlavní rivalové - Boris Tadić a místopředseda Srbské radikální strany
Tomislav Nikolić. Ve druhém kole minulých voleb Nikolić získal 47% hlasů.
Tentokrát jistě získá ještě větší voličskou podporu.
Vzpomeňme na Srby
v Kosovu, na jejich utrpení!
( Z webové
stránky:www.orthodoxia.cz/jugoslav.htm)
Ještě k březnovým
událostem roku 2004 v Kosovu
„Němci se zde chovají podobně, jako za 2. světové války.“
Etničtí Albánci ničili a vypalovali všechny srbské čtvrti
v Prizrenu, a při tom 3800
německých vojáků stálo, dívalo se a dělalo si fotografie. Biskup Artemis to
nazývá VELKOU OSTUDOU německé armády a
Německa: „Přišli jako mírotvorci a nechali Albánce vše obracet
v trosky. Jejich mise ztroskotala.“
Němečtí vojáci porušili písemnou smlouvu s vladykou
Artemijem.
„Doufali jsme, že Němci ukáží jinou tvář než tu, kterou
známe z druhé světové války. Bohužel však i dnes vidíme ten samý způsob
jednání,“ řekl jeden ze Srbů I. Jovanovič, který přišel o svůj dům
v Prizrenu. Pod německými fašisty za druhé světové války se zde kosovští
extremisté organizovali do sborů uvnitř
SS Skenderbey divize a páchali mnoho zločinů proti Srbům a Makedoncům
s tichým souhlasem vedení Wehrmachtu.
Česká a slovenská jednotka KFOR byla napadena Albánci
v srbské enklávě
„Zničili nám všechno uvnitř včetně našeho komunikačního
centra, a pak postavili před budovu obrovskou hranici a zapálili ji. Poté
jejich pozornost upoutal srbský hřbitov. Albánci
poráželi náhrobní kameny, vykopávali rakve a rozhazovali z nich kosti,“řekl
český kapitán Jindřich Pleschner. „Naši chlapci shromažďovali srbské rodiny,
vytahovali je ze sklepů a hořících domů, zachraňujíce jejich životy.“
„Bránili jsme pravoslavný kostel v Podujevu proti davu
500 Albánců, ale byla jich příliš velká přesila. Když se prolomili zdí kolem
kostela, dostali jsme rozkaz k ústupu.“
„Obyvatelé jsou vzájemně ve válce; používají co můžou –
železné tyče, pušky, pistole i granáty. V srbských enklávách kosovští
Albánci ničí majetek, zapalují domy, chytají lidi a linčují je. Srbové se
pokoušejí bránit a my se snažíme obě skupiny držet od sebe.“(Přeloženo z angličtiny. V naší
televizi podobná svědectví Čechů z Kosova neslyšíme.)
Chavier Solana prohlásil, že poslední pogromy v Kosovu
byly naplánovány
Vrchní představitel EU v otázkách vnější politiky a
bezpečnosti uvedl: „ Zděsili jsme se nad tím násilím, které se stalo
v Kosovu“. Vysoce postavení evropští politici (dle agentury Beta) navštívili
městečko Kosovo Pole poblíž hlavního kosovského města Prištiny a viděli
pozůstatky spálené budovy Domu zdraví, základní školy „Svatý Sáva“ a tzv. Bílý
dům, kde žilo 150 Srbů. Solana přiznal, že je skutečně těžké vidět zničení
školy, ze které byly evakuovány děti, vidět zabité lidi a spálené domy. „Cítím
hrůzu z krutosti, z ničení škol a chrámů, kde se lidé chtěli modlit.
Srbové, stateční lidé, musejí zůstat zde, musejí obnovit své domy a my jim
v tom pomůžeme.“
Kris Patten, člen Evropské komise pro vnější politiku,
prohlásil, že lidé, kteří prováděli takové zločiny, „ničili nejen budoucnost
druhých, ale i svoji“…
Koncem roku 2001 publikovali analytikové izraelské rozvědky
Mossad zprávu, ze které vyšlo na světlo, jaké mezinárodní síly stojí za
realizaci koncepcí „Velké Albánie“,
která prý se má stát novým geopolitickým útvarem – velkým silným
jednonárodnostním islámským státem na jihu Evropy. Měla by prý sjednotit
teritoria dnešní Albánie, Kosova, značné části Makedonie, jižní a jihovýchodní
část Srbska, východ Černé Hory a sever Řecka. To vše by vypadalo jako hloupý sen
a ignorance, kdyby nebylo událostí v Kosovu a potom také vpádu Albánců do
Makedonie. …
Bělehrad, 18. března 2004 na mimořádném zasedání posvátného
synodu Srbské pravoslavné církve pod předsednictvím patriarchy srbského Pavla
bylo přijato následující prohlášení:
„Nepokoje, které včera začaly a pokračovaly celou noc všude
v Kosovu a Metochii, jsou pokračováním celá desetiletí trvajícího
organizovaného albánského teroru vůči pravoslavnému srbskému národu, vůči jeho
světovému kulturnímu dědictví a téřž dalšímu nealbánskému obyvatelstvu na tom
to území. Terorismus a násilí, které se zvláštním způsobem projevily v r.
1981 zapálením budovy Pečského patriarchátu, pokračovaly bez přerušení až do r.
1999, kdy bombardováním NATO, vyhnáním několika stovek tisíc Srbů a dalšího
nealbánského obyvatelstva, nabyly ještě na síle a intenzitě. Plodem tohoto
neslýchaného násilí bylo několik tisíc zajatých a zabitých mužů i žen, spálené
srbské vesnice a města, zabrané či ohrožené majetky lidí a Církve, více než 115
zničených a vypálených klášterů a chrámů. Vrcholem všeho se jistě stal poslední
– očividně dříve naplánovaný – pogrom na zůstatek srbského obyvatelstva a jeho
věkovité svatyně. Více než 15 těch nejvýznamnějších svatyň a kulturních památek
ze 14. – 19. století …, bylo vypáleno a zničeno během jediného dne. Desítky lidí byly zabity, zapalují se a
ničí zbývající srbské vesnice po celém Kosovu a Metochii. …Každému jen
trochu rozumnému člověku je jasné, že je tu řeč o vyhlazení a všestranné
etnické čistce a zničení všech kulturních a duchovních stop po přítomnosti
křesťanského srbského národa na teritoriu Kosova a Metochie.
Při tom představitelé mezinárodního společenství, KFOR a
UNMIK svými činy nebo spíše nečinností – počínaje od r. 1999 – úmyslně či
neúmyslně napomáhají konečnému vyhnání srbského národa a zničení jeho kultury a
obecně křesťanských kosovských svatyň. Náš stát je i přes rezoluci Rady
bezpečnosti č. 1244 zbaven možnosti chránit svůj národ a část svého území, a
ti, kdo ve jménu ochrany lidských práv a svobod vzali na sebe protektorát a
odpovědnost, napomáhají svoji pasivitou stupňování nevídaného teroru
v srdci Evropy. …
Obracíme se křikem
bolesti k evropskému společenství, Rusku, USA, OSN, aby bez prodlení
zastavily tento pogrom a teror, kvůli Bohu a lidské důstojnosti. … Nakonec
vyzýváme náš lid, aby zesílil půst a modlitbu za záchranu a vysvobození, za mír
mezi námi a v celém světě.“
Pravoslavní kněží
nazývají běsnění extremistů proti Srbům druhou „Křišťálovou nocí“.
Ruský prezident V.
Putin označil násilí v Kosovu za etnické čistky, řekl, že Rusko se na to
nemůže netečně dívat, a vyzval mezinárodní společenství k energické akci
na podporu kosovských Srbů.
Biskup Artemije rašsko – prizrenské říká: „Nemáme nikoho, ke
komu bychom se mohli obrátit pro pomoc. Naši jedinou nadějí je Bůh. Nemáme tu svobodu, protože všichni
zločinci, kteří spáchali zločiny proti Srbům jsou na svobodě.
Kdo a proč vyvolal a
podporuje válku na Balkáně?
Mezinárodně uznávaným a právně zakotveným principem je, že
žádná skupina obyvatelstva, která ozbrojeným povstáním chce dosáhnout odtržení
části území některého státu, nesmí tímto způsobem dosáhnout svého cíle a nemůže
získat podporu pro jeho dosažení u žádného státu uznávajícího elementární
evropské morální a právní principy. Pokud některé etnikum chce dosáhnout
vyššího stupně autonomie na území, které obývá, lze toho dosáhnout jen
dlouhodobým postupným procesem a prostřednictvím vyjednávání, která trvají
řádově několik desetiletí. V průběhu tohoto procesu nesmějí být použity
zbraně , ani násilí, natož terorismus.
Takovýto proces „mírové postupné separace“ probíhá
v současnosti v Evropě hned na několika místech. Je jistě zvláštní,
že západní Evropa, která sama sebe postavila na vyvýšené místo, z něhož
hodlá zbylou (větší) část Evropy učit, co je morální a co nikoliv, co je
„evropské“ a co není, právě v tomto tak základním principu (řešícím mírové
spolužití evropských národů) používá zjevně tzv. „dvojí metr“ – tedy jinou
morálku aplikuje na západ Evropy a jinou morálku se snaží vnutit východu
Evropy.
Zatímco na evropském západě mají separatisté velice úzce
vymezený prostor, tak východoevropští separatisté jsou ze západu všemožně
podporováni (morálně, diplomaticky,
penězi i dodávkami zbraní) a tato činnost je maskována respektem
k právu na sebeurčení (jakoby
východní Evropa nebyla územím s dávnou historií, vzácným duchovním
dědictvím a bohatou kulturou, nýbrž byla nějakou druhou černou Afrikou a
východoevropské národy byly černošskými kmeny vedoucí v džungli své věčné
kmenové války o loviště).
Kde si kdo na východě Evropy vzpomene, že jeho národnostní
skupina by si zasloužila samostatnou existenci (zvláště, když obývá tu část hostitelského státu, jež je mimořádně
bohatá na nějaké nerostné nebo přírodní bohatství) a vyvolá kvůli tomu
občanskou válku, může se plně spolehnout na naprosté pochopení ze strany
západních politiků i na jejich sympatie a vstřícný postoj k jejich boji
proti „přežívajícímu komunismu“ na Balkáně. Že úplně jiný postoj mají západní
politici k vlastním separatistům zvláště
když sáhnou k násilí, aby dosáhli svého cíle), není třeba dokládat.
Jaký by tedy mohl být
pohled na situaci na Balkáně v jugoslávské provincii Kosovo, kdybychom
odložili brýle, které se nám na nos snaží nasadit propagandistická kampaň NATO?
Bandité z řad kosovských Albánců průběžně odmítali
veškeré mírové návrhy bělehradské vlády. Protože si byli jisti podporou Západu
pro dosažení svých separatistických záměrů (tuto
jistotu získali jinak na příkladu války chorvatské i bosenské, a pak také
z tajných jednání s některými vysoce postavenými západními politiky),
naprosto striktně odmítali přistoupit na jakýkoliv plán dlouhodobého budování
své autonomie a v rámci jugoslávské federace. V průběhu celé dlouhé
doby vyjednávání zřetelně a mnohonásobně deklarovali, že jediným cílem jejich
ozbrojeného povstání je okamžité odtržení Kosova od Jugoslávie a že se nikdy a
za žádných okolností nespokojí s žándou formou autonomie či jiným
kompromisem (tento jejich pevně neúprosný
postoj a maximalistický požadavek byl mnohokrát prezentován i v našich
sdělovacích prostředcích).
Svou ozbrojenou činností namířenou proti legitimní státní
vládě a neustálými proklamacemi své neústupnosti ve snaze o dosažení odtržení
části jugoslávské federace si vzali jako rukojmí celé své etnikum bydlící v Kosovu,
jež vtáhli do občanské války proti Srbům, kterou vyvolali a krvavě vedli. Tzv.
„Kosovská osvobozenecká armáda“ zabíjela nejen Srby, nýbrž i kosovské Albánce,
kteří jí nechtěli pomáhat. … V každém státě by byla takto se projevující
skupina lidí považována za zločince, bandity či dokonce vlastizrádce.
V každém západoevropském státě by nikdo s takto se chovajícím gangem
nejednal, nýbrž by státní moc vnímala jako svou povinnost použít veškeré silové
prostředky k jeho likvidaci.V případě Jugoslávie jsou však považováni za
„osvobozeneckou armádu“. …
Ve skutečnosti používají USA a západoevropské společenství
Albánce k dosažení svých vlastních zištných cílů. … Je patrno, že
ekonomickým zájmům nemůže stát nic
v cestě – ani mezinárodní právo, morálka nebo životy, utrpení a
zájmy místního obyvatelstva. …
Změna poměrů na Balkáně
prostřednictvím vyvolané války je nutnou daní za vznik EU. O dalším cíli této války se dosti
hovoří v pravoslavných zemích, kde vědí o staré snaze Západu rozbít blok
pravoslavných zemí – oddělit je od sebe (především Řecko od Slovanů a odtržení Rumunska a
Bulharska), aby nemohly vytvořit vlastní společenství.
Dříve Československo –
nyní Jugoslávie; tenkrát Mnichov – dnes Rambouillet; kdysi Němci – nyní
Albánci; … (www.orthodoxia.cz/kosovo3.htm)
Duchovní problém Západu – Alexander Solženicyn
„Kdybych dnes mluvil ve své zemi, soustředil bych pozornost
v rámci rozbitého světa na neštěstí Východu. Protože však už čtyři roky
musím žít zde, na Západě, a protože mám před sebou, a protože mám před sebou
západní posluchačstvo, bude užitečnější, když představím některé rysy
současného Západu tak, jak je vidím.
Co asi na dnešním Západě bije cizince do očí? Občanská statečnost zmizela, …
neprojevuje ji žádný z jeho států, žádná vláda, žádná strana a ovšem ani
OSN. Tento úpadek odvahy je zvlášť patrný na řídící vrstvě inteligence, takže
vzniká dojem, jakoby odvaha zmizela ze společnosti vůbec. Jistě – je zde
samozřejmě ještě mnoho individuální odvahy, ale to nejsou lidé, kteří by
udávali tón životu společnosti.Političtí a intelektuální činitelé vykazují
známky úpadku, slabost, nerozhodnost činů, slov …
Tento úpadek odvahy,
který tu a tam již vede k naprosté ztrátě jakékoli mužnosti, je se
zvláštní ironií podtrhován tam, kdy titíž činitelé projevují nečekané návaly
statečnosti – vůči vládám bez moci, vůči slabým státům, které nikdo nepodporuje
a vůči proudům, které všichni odsuzují a které zjevně nemohou nikomu ublížit….
Obrana práv jednotlivce je dovedena do takové krajnosti, že
společnost sama je bezbranná vůči některým svým členům: pro Západ je už na
čase, aby začal více zdůrazňovat lidské povinnosti, než lidská práva. Ve
srovnání se svobodou dělat dobré má svoboda destruktivní a nezodpovědná daleko
širší pole působnosti. Například zneužívání svobody pro páchání mravního násilí
na mládeži: pouhým teoretickým protějškem svobody nabízet filmy plné
pornografie, zločinu a satanismu, je svoboda mládeže na takové filmy nechodit.
Tak se ukazuje, že život pojatý takto právně a výhradně právně se nedokáže
bránit zlu a nechává se pozvolna nahlodávat.“ Z přednášky na Harwardské univerzitě r. 1981
(www.orthodoxia.cz/zn_doby/solzenic.htm)
H.Thaci, bývalý šéf krvavé UCK: Západ nám odtržení Kosova
slíbil.(Právo,14.11.07)
Překlad a redakce: J. Messin Připravil: dr.
S. Svekos, ing. P. Šuranský
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP
v Praze 10 jako svou 223. publikaci určenou pro vnitřní potřebu
vlasteneckých organizací. Praha, 15.11.2007.Webová stránka: www.ksl.wz.cz
E-mail: Vydavatel@seznam.cz