Masarykovo vzkříšení Karla Havlíčka

Marie L. Neudorflová

Vzhledem k tomu, že se již delší dobu idealizuje období před rokem 1918, a ponižují pozitivní aspekty naší moderní a její osobnosti, začnu Masarykovým přístupem k historii. Masarykův zájem o českou historii nezačal rukopisnými boji, datuje se již k jeho studiím ve Vídni. Již v té době se zajímal hlavně o českou reformaci a o české obrození. Obojí považoval za unikátní a velmi cennou historii nejen pro český národ, ale i pro naši civilizaci. Dokonce své budoucí ženě Charlottě Garrigue o těchto obdobích nadšeně psal v dopisech do USA. Charlotta se po sňatku nikdy nepřestala o českou historii zajímat, naopak její obdiv, zvláště k české reformaci, rostl a celý svůj pohnutý život svého muže v jeho úsilí o odhalování zanedbaných stránek české historie podporovala, podobně jako jeho úsilí o povznesení úrovně českého národa, včetně politické. Nikdy nepochybovali o geniu českého národa. Jeho značnou nedospělost, mravní i politickou, brali jako důsledek pohnuté a často tragické historie, v níž malý národ neměl mnoho šancí.

Masaryk svůj zájem o historii brzy doplnil přijetím osvícenské ideje filosofie dějin, jejíž českou podobu přejal z Františka Palackého. Tato filosofie byla postavena na přesvědčení, že důkladná znalost historie je důležitá pro dospělost lidí, pro jejich sebeúctu, pro jejich zodpovědnost za vše pozitivní, co nám minulé generace zanechaly, za budoucnost. Vyplývala z poznání, že západní civilizací prostupuje trvalá snaha, někdy viditelná, někdy skrytá, někdy násilná a někdy jen myšlenková, po větší svobodě lidí, po důstojné existenci, po spravedlnosti. Nepochyboval tedy, že z historie, zvláště národní, bylo možné se poučit a na její pozitivní stránky navazovat. Negativní stránky bylo ale také nutné znát, aby byla možnost předcházet vážným problémům a násilným konfliktům.

Byl kritický k soudobému individualistickému liberalismu i positivismu jako vědecké metodě, neboť pomíjely důležitost národní entity, duchovní, mravní a sociální dimenze, nezabývaly se dostatečně důležitými souvislostmi jevů, a už vůbec ne smyslem života. Ve své podstatě byly materialistické, lidskou existenci zjednodušovaly.

Skutečnost, že v důsledků dlouhodobých mocenských poměrů, byl český národ značně nedospělý a málo znal svou historii, Masaryk plně a bolestně pochopil již v době rukopisných bojů. Jako poslanec začátkem 90. let také pochopil, že bojovat v rámci oficiálních politických institucí o důstojnější, rovnoprávné postavení českého národa v habsburské říši, bylo beznadějné. Nejviditelnějším důsledkem zintensivnění tohoto úsilí od začátku 90. let bylo vyhlášení výjimečného práva vládou v září 1893, a Masarykova resignace na poslanectví. Již dávno předtím se ale ztotožnil s vírou Františka Palackého a Karla Havlíčka Borovského, že vzdělání, sebeznalost, mravní a politická dospělost národa, zvláště malého, navíc nesvobodného a ovládaného větším národem, jsou rozhodující pro jeho úroveň, svobodu a budoucí existenci. Dobré vzdělání, všeobecné i odborné, znalosti v souladu s vědeckým poznáním, s respektem k pozitivnímu potenciálu jednotlivců i společnosti, národa, byly podmínkou pro politickou dospělost národa a jeho směřování. Problém byl, že kromě revolučního období kolem roku 1848 až do zavedení velmi omezeného parlamentarismu koncem 60. let, mnoho možností pro politické vzdělávání český národ nedostal.

Masaryk viděl jako problém, že se čeští politici od 70. soustřeďovali hlavně na marný a jednostranný zápas o větší samostatnost zemí koruny české a českého národa, čas od času povzbuzovaným planými přísliby císaře i vlády. Postupně se z nutnosti se stalo nejdůležitější úsilí o jazykovou rovnoprávnost češtiny s němčinou v českých zemích. Český liberální tisk se snažil vychovávat národ vlastenecky, dokonce i některý katolický tisk specificky katolickým způsobem, ale obsah této výchovy byl nedostatečně politický, nedostatečně demokratický a sociální, nerozvíjel potřebné znalosti a politickou iniciativu veřejnosti. Mezi liberálními politiky převážila víra ve všemocnost parlamentarismu, kterou však Masaryk nesdílel, byl si vědom neústupností privilegovaných Austroněmců, a nedospělosti politiků, jejich orientace na různé specifické zájmy.

Z této situace začaly jeho intensivní návraty k české minulosti a jejím osobnostem, zvláště Františku Palackému a Karlu Havlíčku Borovskému. Oceňoval, že vůdčí osobnosti českého obrození sdílely víru v pozitivní potenciál ne vlastní vinou zanedbaného českého národa a že uznávali základní osvícenské hodnoty jako rovnost lidí, spravedlnost, svobodu lidí a možnost pokroku. Měl dostatečné důkazy, že obrozenci čerpali svou víru částečně ze znalosti historie české reformace a jejích osobností.

Nesmírně oceňoval, že během národního obrození, kdy se pomalu a s častými zvraty větší svoboda lidí prosazovala, se kulturní úroveň českého národa velmi pozvedla. Upozorňoval, že to byla hlavně skromná česká literatura, která měla největší zásluhu na šíření demokratizačních, humanitních a sociálních ideálů. Tato literatura předkládala čtenářům realitu v širším společenském, historickém a sociálním kontextu, čímž přispívala k hlubší sebeznalosti národa i jednotlivců a posilovala vědomí sounáležitosti.

To byl velmi cenný aspekt demokratizace společnosti bez něhož by politická dimenze jako veřejná záležitost nebyla možná. Vlivem liberalismu a modernismu se však literatura od 90. let začala odklánět od společenského kontextu k soukromé oblasti, a tím se zužoval i její integrační a politický význam. Masaryk se v této době, jako málokdo, zabýval literaturou jako uměleckého prostředku k sebepoznání.

V situaci značné politické demoralizace české společnosti Masaryk považoval za důležité hledat cestu k rychlejšímu rozvoji politické dospělosti veřejnosti, k její větší sebedůvěře a iniciativě. Národ měl více rozvíjet svou schopnost se spoléhat na své síly, na svou iniciativu, připravovat se na příležitost k větší svobodě. Jeho návraty k české historii, jako prostředku poučení a inspirace byly geniálním krokem. A bylo k čemu se vracet. Nejprve k české reformaci Českou otázkou, (1895), s důrazem na znalost velké národní historie, po staletí zakazované a překrucované, doplněné Naší nynější krizí, objasňující soudobé politické poměry. A následně vydává důkladnou práci o Karlu Havlíčku Borovskému: Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení (1896). A o dva roky později ještě přidává Otázku sociální a o tři roky později Humanitní ideály.

Když se Národní strana svobodomyslná (mladočeská) odpojila od Národní strany (staročeši) v polovině 70. let 19. století, hlásila se k myšlenkám a demokratizační orientaci Karla Havlíčka. Masarykovi však neušlo, že představitelé strany ve skutečnosti jeho myšlenky a metody už neznali. Rychle se přiklonili k jednostrannému politickému a ekonomickému liberalismu (Julius Grégr, Josef Kaizl, Karel Kramář, atd.). Masaryk se pozapomenutému Havlíčkovi věnoval již koncem 80. let – kdy o něm uveřejnil sérii článků v Naší době. Ale v polovině 90. let viděl nutnost připomenout Havlíčka mnohem důkladněji. Nebylo to jen proto, že se blížilo 40. výročí Havlíčkovy tragické smrti, ale hlavně proto, že výjimečná a věcná politická aktivita českého národa od voleb r. 1891, byla potlačena výjimečným právem a tvrdou cenzurou. Vládl strach a obecná demoralizace, hledání obětních beránků zodpovědných za neblahou situaci a obecnou demoralizaci. Masaryk se také stal terčem ošklivých útoků. Naštěstí nezahořknul. Naopak, nosil uvězněné mládeži a studentům do vězení knihy a věnoval se psaní, aby národ lépe rozuměl sobě i světu, ve kterém žil.

Ve své knize o Havlíčkovi předkládal unikátně užitečný příklad zodpovědného žurnalisty a zároveň politicky užitečné znalosti a inspiraci. O deset let později měl o Havlíčkovi šestnáct přednášek po českých městech. Chtěl ovlivnit především mladší inteligenci, v jejíž rukou spočívala hlavní iniciativa a zodpovědnost za společnost. Je nutné poznamenat, že se to Masarykovi podařilo v několika ohledech, o čemž máme celou řadu svědectví, například F. X. Šalda, Václav Novotný, Vítězslav Šimák, Edvard Beneš, a další. Myslím, že je možné právem konstatovat, že demokracie první československé republiky byla do velké míry výsledkem dlouhodobého působení jak Masaryka a jeho generací tak Havlíčka a obrozenců. 19. století, které nebylo stoletím nacionalismu, jak se dnes hlásá, ale pokračováním osvícenství v praxi – úsilím o demokratizaci společností, o možnosti ke vzdělání pro všechny, o povznesení úrovně národů, zvláště nerovnoprávných. Pro nás je nejdůležitější metoda, kterou Havlíček ovlivňoval mladou generaci politicky, a které se Masaryk věnoval.

V určitém ohledu Masaryk viděl podobnost své doby s dobou, ve které působil Havlíček (přibližně 1846 – 1851): zmařené naděje na více politické svobody, na větší samostatnost českého národa, obecná desorientace, beznaděj. To se týkalo i českých poslanců, kteří vůbec nechápali situaci. Hlavně nechápali, že Austroněmci nikdy nepřipustí ani rovnoprávnost českého jazyka v českých zemích, ani rovnoprávnosti českého národa v říši, ani podmínky nutné pro funkční demokracii.

Masaryk, podobně jako Palacký, Havlíček a většina české inteligence, si cenil entity a značné  historické a kulturní integrity českého národa. Entita národa skýtala nejširší škálu dimenzí, kterou lidé mohli ještě smysluplně sdílet. Nejdůležitější z nich byly: jazyk, území, historie, kultura, zkušenosti, podmínky a úroveň existence, perspektiva, atd. Masaryk kladl neobvyklý důraz na znalost české historie, která byla v důsledku nedemokratických a katolických poměrů v habsburské říši zanedbaná. Cenil si kulturní úrovně, které národ dosáhl od poloviny 19. století hlavně vlastním úsilím a oběťmi, cenil si češtiny, která byla od konce 18. století nejdůležitějším identifikačním a komunikačním prostředkem. Cenil si drobné a statečné práce obrozenců a nabádal historiky, aby se věnovali jejich studiu i české moderní historii. Bohužel, do současnosti nemáme důkladné dějiny českého obrození. Shodoval se s Havlíčkem i s Palackým, že každý národ má mít přirozené právo na svůj jazyk a kulturní vývoj a že by měl mít i přirozené právo na svou existenci. Bylo evidentní, že nerespekt k tomuto principu měl velmi destruktivní důsledky na úroveň menších, nesvobodných národů a většiny jejich obyvatel. To vše bylo obsahem České otázky a řady článků. Češi měli také výhodu, že české historické státní právo z dob samostatnosti českého království neztratilo úplně platnost.

Ve své knize o Havlíčkovi Masaryk hojně citoval z různých Havlíčkových článku z doby jeho působení mezi rokem 1846-1851, kdy vláda poslala Havlíčka do vyhnanství do Brixenu. Ve vztahu k důležitosti mateřského jazyka například citoval z Havlíčkova článku z roku 1846 (Pražské noviny 23. 4. 1846), že jazyková rovnoprávnost národních celků v habsburské říši byla nezastupitelnou podmínkou pro svobodu a demokracii.

Potřebný respekt velkých národů vůči malým měl být zajištěn hlavně obecným přijetím „humanitního principu“ a konstruktivními vztahy mezi národy, vyjádřeném „já pán, ty pán“. (Národní noviny, 6. 5. a 22. 8. 1849). I menší národy dosáhly úrovně, která si zasloužila respekt, který byla dobrým základem k dalšímu rozvoji. Inklinace k expanzi velkých národů na úkor malých přinášela hlavně destrukci, ničila cenné hodnoty i lidské životy. Masaryk se problém vztahu velkých a malých národů zabýval později více v publikaci Nová Evropa (anglicky 1918, česky 1920).

Masaryk již v této době  zdůrazňoval existenci integrovaného národa jako podmínku pro existenci demokracie. Demokracii viděl, podobně jako mnozí osvícenci, včetně Palackého a Havlíčka, jako jediný systém, který může vytvořit podmínky příznivé pro pozitivní rozvoj většiny lidí i celku, národa. Ale byly k tomu potřeba určité předpoklady -- kromě specifických institucí, nejdůležitější bylo vzdělání veřejnosti s humanitním podtextem, princip rovnosti a spravedlnosti, politická a mravní dospělost a informovanost veřejnosti a její iniciativa. Instituce samy o sobě, jako ústava, parlament, specifické zákony, svobodný tisk, atd. nemohly samy demokracii zajistit. Již Havlíček upozorňoval, že málo demokratické skupiny, včetně politických stran, měly často nepoctivé, protidemokratické záměry. Masaryk upozorňoval, že v zájmu demokracie je nutný respekt k historii, podmínkám, úrovni a kultuře každého národa, neboť národy se v tomto ohledu velmi lišily a stále liší. Řada západních historiků a dokonce i politiků, dospívá k tomuto názoru až v současnosti (R. Dahl, J. Dunn, Ch. Tilly, atd.), včetně názoru, že liberální formu západní demokracie není možné „vyvážet“ bez destruktivních následků cílené země.

Havlíček se geniálním způsobem chopil práce politicky vzdělávat český národ „otevírat mozky české“ a v tomto ohledu zanechal trvale cenné dědictví. Masaryk se tohoto dědictví chopil, aby inspiroval hlavně mladou inteligenci k podobné práci s vědomím, že důkladné znalosti o společnosti, o politice, schopnost veřejnosti komunikovat o důležitých potřebách a angažovanost v politice, byly pro svobodu lidí a národa nezastupitelné. Havlíčka charakterizoval jako zakladatele té „nejlepší české tradice – nedráždil, ale nasycoval hladového ducha“. Kvalita a úroveň českého národa byly v centru úsilí obou. V pozadí byla víra v právo lidí rozvíjet svůj duchovní, mravní a intelektuální pozitivní potenciál. Obecná politická nedospělost, nedostatek vzdělání v národě vnímali jako výsledek staletí trvajícího absolutismu a nesvobody. Práci pro kulturní, politický a ekonomický rozvoj národa, pro jeho demokratizaci v širokém smyslu, považovali za nejspolehlivější cestu k jeho svobodě. Český národ musel být schopen se spoléhat hlavně na vlastní síly, pokud se chtěl vymanit z nedůstojného, nerovnoprávného postavení v habsburské říši. Oba byly proti násilným revolucím, někdy však nutným, málokdy však úspěšným. Byly pro revoluci názorů a mravů.

Masarykova kniha o Havlíčkovi měla téměř pět set stránek a je stále aktuální školou politického vzdělávání relevantního pro rozvíjení funkční demokracie a svobody lidí. Bylo důležité, že Masaryk i Havlíček myslili v dlouhodobé perspektivě. Masaryk s mravenčí prací prošel všechny noviny, v nichž Havlíček své názory publikoval: Pražské noviny, Pražský posel, Národní noviny, Slovan; (všechny byly kvůli Havlíčkovým článkům často konfiskovány a Havlíček byl vláčen vládou po úmorných soudních procesech). Masaryk vyčetl českým historikům, že Havlíčkovy články neexistovaly souborně vydané, neexistoval důkladný životopis Havlíčka. Do své knihy zahrnul jeho názory na politiku, stát, ústavnost, parlamentarismus, politické strany, demokracii, konservatismus, liberalismus, úskalí veřejné politiky, náboženství, církve, atd.

Považoval za velkou zásluhu, že Havlíček podrobně vysvětlil veřejnosti na desítky politických pojmů, což stále platilo i v Masarykově době. Základní podmínkou politiky poctivé, ve prospěch obecného dobra a úrovně lidí, byla pro Havlíčka vzdělaná a dospělá veřejnost, schopná efektivně ovlivňovat a kontrolovat mocenskou vrstvu, která má vždy sklon svou moc využívat k soukromým a korporativním zájmům. Pojem pokroku měl široký obsah,  týkal se oblasti mravní, kulturní, včetně vzdělání, politické, sociální – což byly i nejdůležitější cíle vývoje. Masaryk sdílel s oběma, že vývoj každého národa k politické dimenzi jako sféře veřejného působení je známkou jeho dospělosti a v určitých případech známkou jeho státotvorné schopnosti. Role poctivého tisku byla v tomto kontextu nezastupitelná.

Masaryk předložil veřejnosti Havlíčka jako zakladatele té nejlepší české žurnalistické tradice, která poctivě informovala a vychovávala lid k politické dospělosti a zodpovědnosti. Lid byl po staletí záměrně mocnými, církví i šlechtou, udržován v duševně a mravně nedospělém, zanedbaném stavu. Již v České otázce Masaryk charakterizoval Havlíčka jako „nedostižný vzor české žurnalistiky … v tom, jak i denní … práce žurnalistická podat může … celkový názor politický a světový vůbec, jak každá řádka pro potřebu dne napsaná vyplynout může a musí z přesvědčení zbudovaného předchozím a ustavičným přemýšlením o základních požadavcích života společenského i soukromého“. „Žurnalistu, jakým byl Havlíček, může nám cizina závidět – jak krásné to budou doby, až český novinář z Havlíčka bude hledat poučení, jak má pracovat!“ (Česká otázka, 2000, s. 79, 113, 171). Masaryk plně sdílel, že „žádný národ nemůže jinak ke konečnému vítězství přijít než skrze svou vlastní sílu“. (TGM, Karel Havlíček, 1996, s. 185).

Také souhlasil, že „žádná moc tohoto světa, byť se i s celým peklem spolčila, neudrží národ vzdělaný, ušlechtilý a statečný v poddanosti, v otroctví… Lehko jest lid, zvláště nevzdělaný, dráždit, těžko vzdělávat, a proto my necháme dráždění těm, kteří v tom svou svobodomyslnost vyhledávají, a budeme si raději hledět poučování a vzdělávání“(s. 150). Různé způsoby jak udržovat veřejnosti v nedospělém stavu, existují trvale. Kromě nesvobody, nejobvyklejším způsobem je rozdělovat, atomizovat společnost, rozdávat privilegia specifickým skupinám na úkor většiny a spravedlnosti. Oba také odmítali liberalistický princip nezasahování vlád do řešení sociálních problémů, které byly způsobovány jednostranným, na zisk orientovaným ekonomickým systémem.

Podobně jako byly mnohé Havlíčkovy názory relevantní v Masarykově době, jsou aktuální i v současnosti. Například jeho názory na politické stran: „Poctivost každé politické strany se nejlépe pozná jak upřímně se o pravé vzdělání lidu stará.“ (TGM, Karel Havlíček, s.150). Havlíčkovi neušlo, že nedemokratické strany si dávají často falešná jména, aby zmátly veřejnost. Zároveň obvykle reprezentující menšinu, ale svými agresivními a podvodnými metodami často udolávají strany demokratické. Ty obvykle sdílely ideové minimum, jímž byla svoboda, právo a vláda dle vůle většiny, ale jejich metody práce byly rozdílné. (TGM, Karel Havlíček, s. 219-224). O demokracii se tedy muselo trvale a důkladně pečovat. Její součástí musel být i princip kolektivního práva národů.

Masaryk velmi oceňoval, že Havlíček užíval český jazyk v době, kdy to v odborném světě nebylo mezi Čechy běžné a že po svých cestách v Rusku a Polsku se stal kovaným Čechem a zaujal kritický postoj k tehdy módnímu slavofilismu a rusofilismu, postavených na nereálných ideálech. Jeho snem bylo, aby Češi a Slováci úzce spolupracovali, slovenština se mu zdála libozvučnější než hodně poněmčená čeština.

Zajímavý je i přístup obou k náboženství. Byli oba oprávněně kritičtí ke katolické církvi, k jejímu materialismu, odmítání pokroku a sociální spravedlnosti, k jejímu odporu k osvícenství a k modernímu vědeckému vzdělání. Ale jinak oba hájili základní křesťanské principy, jako to nejlepší, co nám bylo dáno, ale co bylo církví v zájmu její moci brzy opuštěno a nahrazeno dogmaty a málo smysluplnými rituály. Havlíček považoval za „pravé neštěstí tohoto světa, že se z každého náboženství ponenáhlu udělá také řemeslo a výživa.“ Masaryk dokonce dokazoval, že Ježíš byl velmi racionálně myslící člověk, který ztotožňoval náboženství s morálkou. Byl přesvědčen, že jeho způsob nahlížení na lidskou existenci a její smysl, byl velkým pokrokem proti minulosti. V jeho božskou podstatu však nevěřil. Na rozdíl od katolické církve Havlíček i Masaryk viděli podstatu náboženství ne v dogmatech, ale v mravnosti a to katolická církev odmítá do dnes. Oba sdíleli křesťanské krédo „víra, láska, naděje“, jako nejpodstatnější pro život. Za náboženství považoval Havlíček hlavně to, jak „každý člověk opravdu a upřímně smýšlí o původu a účelu světa a o svých povinnostech“. Ale k tomu byly potřeba znalosti, vzdělání.

Z těchto kořenů vyrůstala také Havlíčkova kritika liberalismu. Rozlišoval mezi pravým liberalismem (v podstatě demokratismus a mravnost v politice) a nepravým liberalismem. Masaryk souhlasil, že jak v politice tak v ekonomii a hlavně ve vztahu k demokratizaci, nehrál liberalismus již pozitivní roli. Oba však uznávali, že svým bouráním panovnického a církevního absolutismu, udělal užitečné služby, zvláště v otevření cesty k větší svobodě lidí. Ale jeho důraz na individualismus, svobodu málo omezenou, podceňování morálky, důraz na konkurenci i destruktivní, na práva bez definování povinností, absence konceptu sociální spravedlnosti, atd. se liberalismus jevil spíše jako služebník nihilismu. (TGM, Karel Havlíček,  s. 80-81, 119-26, 131-32 a další.). Zároveň rostoucí moc mezinárodních korporací a finančních institucí, orientovaných jen na zisk, vnímali jako nástroj ochuzování národů, zvláště slabších.

Havlíček nazval finanční mezinárodní korporace „peněžní aristokracií“, která „jako upír saje krev z ostatního člověčenstva. To /je/ vlastně za našich časů ta pravá nebezpečná aristokracie, která hrozí zmocnit se celého světa a uvrhnout na lidstvo mnohem horší, mnohem trvanlivější jho, než bylo jho feudální zemskopanské šlechty…. Její nástroje, ta síť, do které zapletla člověčenstvo, téměř neviditelné jsou a jenom účinek se teprve vidí a bolestně cítí. … Peněžní aristokracie jako neviditelná můra ubírá šťávy celému národu: na některé burze promluví spolu několik bankéřů několik slov, napíšou několik řádků – a již obrali zem o několik milionů pracně vydělaných peněz. (TGM, Karel Havlíček, s. 230-231).

Tento kritický postoj však neznamenal, že by Havlíček a Masaryk přijímali levicový radikalismu, jeho revoluční teorii, iluzi, že revoluce přinese automaticky více svobody a prosperity. Revoluce nemohla přinést skutečnou nápravu, dokud nebyla pořádně připravena porevoluční doba a to byl úkol téměř nemožný. Masaryk považoval za nejnebezpečnější revoluci shora. Havlíček se realisticky přimknul k Palackého politickému programu z r. 1848, ale odmítl jeho tehdejší víru v nutnost říše ve střední Evropě. V Pražských novinách vyjádřil názor, že Němcům a Maďarům na existenci habsburské říše a na její úrovni nezáleží, že jim záleží jen na moci a na privilegiích, které v této říši mají.

Požadavky, které Havlíček formuloval, byly stále relevantní: odtržení zemí koruny české od německého spolku, administrativní samostatnost koruny české, nezávislá ústava a sněm, rovnost českého a německého jazyka v Království českém ve školách, v úřadech a v českém sněmu, reforma škol, rovnost všech před zákonem, a za nejdůležitější považoval svobodný tisk. Nesouhlasil s volebním právem na principu placení přímých daní, protože stát měl daleko větší příjmy z nepřímých daní. Neuznával katolický princip, že rozdělení společnosti do stavů je dáno Bohem. Naopak byl pro rovnost občanů, pro všeobecné volební právo, pro demokracii. A odmítal návrhy českých Němců, kterými si chtěli v podstatě upevnit svou privilegovanou pozici v českých zemích. Naopak hájil myšlenku, že menšina se má přizpůsobit většině.

Ze základních křesťanských přístupů vycházela úcta Havlíčka a Masaryka k českým velkým osobnostem, jako byl Mistr Jan Hus, Petr Chelčický, Jan Amos Komenský a k české reformaci obecně. Havlíček dokonce vypracoval určitý politický katechismus, kterému se mělo vyučovat ve školách, aby děti vyrůstaly v politicky uvědomělé občany. Politiku orientovanou na obecné dobro, úroveň lidí i společnosti pokládali oba za nejlepší prevenci revolucí, které málokdy vedly ke skutečné svobodě a dobré vládě. Ale Velkou francouzskou revoluci považovali za oprávněnou.

Masaryk si nesmírně cenil Havlíčkova působení po porážkách revolucí 1848, kdy se uchýlil do Kutné Hory a začal vydávat noviny Slovan. Velmi obdivoval, že Havlíček dovedl plně využít omezený stupeň svobody k tomu, aby národ načerpal z jeho článků co nejvíce znalostí a sil, aby bylo možné svobodu co nejdéle udržet, co nejdéle odolávat přicházející nesvobodě, a udržet si schopnosti se znovu konstruktivně chopit svobody, až k tomu  zase přijde příležitost. Svoboda však musela spočívat na mravnosti, na mravních principech, aby se nemohla zneužívat. A mravnost a úroveň veřejnosti závisela do velké míry opět na vzdělání. To, že vzdělání mělo být propojeno s etickými, mravními principy rozuměli samo sebou, by to původně osvícenský koncept vzdělávání. Masaryk sdílel s Havlíčkem, že práce pro úroveň jednotlivce je zároveň prací pro úroveň obce, národa, a naopak, že práce pro úroveň obce, národa, je práce i pro úroveň většiny jednotlivců. Havlíček „vypracoval zásady humanitní politické taktiky“, která vycházela z křesťanství, z českobratrství, humanismu a osvícenství, a stála v protikladu k tradičnímu liberalismu a ke všem nedemokratickým orientacím (TGM. Karel Havlíček, s. 183). Přesto, že radikálové Havlíčka nenáviděli, po obnovení absolutismu roku 1849 utichli a „neradikál“ Havlíček zůstal na boj s nesvobodou sám. Vláda ho nechala v prosinci 1851 odvézt do Brixenu, aby se po čtyřech letech vrátil domů zemřít.

Od začátku svého veřejného působení kladl Havlíček důraz na pravdu a statečnost jako neúčinnější zbraň, podobně jako později Masaryk, opíraje se o Jana Husa. Masaryk připomněl Havlíčkův článek 19. 3. 1848 v Pražských novinách: „Mluvme a pišme zmužile pravdu, pokud ku prospěchu jest národu, každý dle svého nejlepšího přesvědčení, co můžeme zodpovídat před Bohem, před dobrými lidmi a před svým svědomím. Mluvme a pišme srdnatě, ale bojme se čestného úsudku rozumných a poctivých lidí. Tak…poslouží nám svobodný tisk k zvelebení vlasti, ne pak k roztržkám a k potupě, jak by nepřátelé pokroku rádi měli.“(TGM, Karel Havlíček, s. 137).

Masarykovi vadilo, že osobnost Karla Havlíčka žila v povědomí českého národa spíše jako legenda a symbol českého mučedníka než jako zdroj užitečných politických idejí, principů a metod. Navzdory tragickému konci Karla Havlíčka, zemřel udolán vládou ve věku 35 let, Masaryk byl přesvědčen, že Havlíček pro své veliké a stále aktuální politické dědictví, by měl být ctěn ne jako mučedník, ale jako vítěz.

Redakce: ing. P. Rejf, CSc.,   připravil: dr. O. Tuleškov 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 569. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 9. února  2017   

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz                                   e-mail: vydavatel@seznam.cz

Facebooková adresa: https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170