Masarykovo vzkříšení Karla Havlíčka
Marie L. Neudorflová
Vzhledem k tomu, že se již delší dobu idealizuje období před rokem 1918, začnu svou přednášku v širším kontextu, který se týká Masarykova vztahu k historii. Masarykův zájem o českou historii nezačal rukopisnými boji, datuje se již k jeho studiím ve Vídni. Již v té době se zajímal hlavně o českou reformaci a o české obrození. Obojí považoval za unikátní a velmi cennou historii nejen pro český národ, ale i pro naši civilizaci. Dokonce své budoucí ženě Charlottě Garrigue o těchto obdobích nadšeně psal v dopisech do USA. Charlotta se po sňatku nikdy nepřestala o českou historii zajímat, naopak její obdiv, zvláště k české reformaci, rostl a celý svůj pohnutý život svého muže v jeho úsilí o odhalování zanedbaných stránek české historie podporovala, podobně jako jeho úsilí o povznesení úrovně českého národa, včetně politické. Nikdy nepochybovali o geniu českého národa. Jeho značnou nedospělost, mravní i politickou, brali jako za důsledek pohnuté a často tragické historie.
Masaryk svůj zájem o historii brzy doplnil přijetím osvícenské ideje filosofie dějin, jejíž českou podobu přejal z Františka Palackého. Tato filosofie byla postavena na přesvědčení, že důkladná znalost historie je důležitá pro dospělost lidí, pro jejich sebeúctu, pro jejich zodpovědnost za vše pozitivní, co nám minulé generace zanechaly, za budoucnost. Nepochyboval, že z historie, zvláště národní, bylo možné se poučit a na její pozitivní stránky navazovat. Byl kritický k soudobému individualistickému liberalismu i positivismu jako vědecké metodě, neboť pomíjely důležitost národní entity, duchovní, mravní a sociální dimenze, nezabývaly se dostatečně důležitými souvislostmi jevů, smyslem života.
Skutečnost, že v důsledků dlouhodobých mocenských poměrů, byl český národ značně nedospělý a málo znal svou historii, Masaryk plně a bolestně pochopil již v době rukopisných bojů. Jako poslanec začátkem 90. let také pochopil, že bojovat politicky o důstojnější, rovnoprávné postavení českého národa v habsburské říši, bylo beznadějné. Nejviditelnějším důsledkem zintensivnění tohoto úsilí od začátku 90. let bylo vyhlášení výjimečného práva vládou v září 1893, a Masarykova resignace na poslanectví. Již dávno předtím se ale ztotožnil s vírou Palackého a Havlíčka, že vzdělání, sebeznalost, mravní a politická dospělost národa, zvláště malého, ovládaného větším národem, jsou rozhodující pro jeho úroveň, svobodu a budoucí existenci. Dobré vzdělání, znalosti byly i podmínkou pro politickou dospělost národa a jeho směřování. Problém byl, že kromě revolučního období kolem roku 1848 až do zavedení velmi omezeného parlamentarismu koncem 60. let, mnoho možností pro politické vzdělávání český národ nedostal.
Viděl jako problém, že se čeští politici od 70. let soustřeďovali hlavně na marný a jednostranný zápas o větší samostatnost zemí koruny české a českého národa, v němž úsilí o jazykovou rovnoprávnost v českých zemích se z nutnosti nakonec stalo nejdůležitější. Český liberální tisk se snažil vychovávat národ vlastenecky, dokonce i katolický tisk specificky katolickým způsobem, ale obsah této výchovy byl nedostatečně politický, nedostatečně demokratický a sociální, nerozvíjel potřebné znalosti a politickou iniciativu veřejnosti. Mezi liberálními politiky převážila víra ve všemocnost parlamentarismu, kterou však Masaryk nesdílel. Ale nesmírně oceňoval, že během národního obrození se kulturní úroveň českého národa velmi pozvedla a že to byla skromná česká literatura, která měla největší zásluhu na šíření demokratizačních, humanitních a sociálních ideálů. Vlivem liberalismu a modernismu se však literatura od 90. let začala odklánět od společenského kontextu k soukromé dimenzi a tím se zužoval i její politický význam.
V této situaci Masaryk považoval za důležité hledat cestu k rychlejšímu rozvoji politické dimenze české veřejnosti, k dospělosti, k větší sebedůvěře a iniciativě. Jeho návraty k české historii byly geniálním krokem. A bylo k čemu se vracet. Nejprve k české reformaci (Česká otázka, 1895), s důrazem na znalost velké národní historie, po staletí zakazované a překrucované, a nakonec ke Karlu Havlíčku Borovskému publikací Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení, 1896. A o dva roky později ještě přidal Humanitní ideály.
Přesto, že se mladočeská strana, která se odpojila od Národní strany v polovině 70. let 19. století, hlásila k myšlenkám a demokratizační orientaci Karla Havlíčka, Masarykovi neušlo, že představitelé strany ve skutečnosti jeho myšlenky a metody už neznali, neboť se rychle přiklonili k jednostrannému politickému a ekonomickému liberalismu (Julius Grégr, Josef Kaizl, Karel Kramář, atd.). Masaryk se pozapomenutému Havlíčkovi věnoval již koncem 80. let – kdy o něm uveřejnil sérii článků v Naší době. Ale v polovině 90. let viděl nutnost připomenout Havlíčka mnohem důkladněji. Nebylo to jen proto, že se blížilo 40. výročí Havlíčkovy tragické smrti, ale hlavně proto, že výjimečná a věcná politická aktivita českého národa od voleb r. 1891, byla potlačena výjimečným právem a tvrdou censurou. Vládl strach a obecná demoralizace, hledání obětních beránků zodpovědných za neblahou situaci a obecnou demoralizaci. Masaryk se také stal terčem útoků. Naštěstí nezahořknul. Naopak, nosil uvězněné mládeži a studentům do vězení knihy a věnoval se psaní, aby národ lépe rozuměl sobě i světu, ve kterém žil. Ve své knize o Havlíčkovi předkládal unikátně užitečný příklad zodpovědného žurnalisty a zároveň politicky užitečné znalosti a inspiraci. O deset let později měl o Havlíčkovi šestnáct přednášek po českých městech. Chtěl ovlivnit hlavně mladší inteligenci, v jejíž rukou spočívala hlavní iniciativa a zodpovědnost za společnost. Je nutné poznamenat, že se to Masarykovi podařilo v několika ohledech, o čemž máme celou svědectví, například F. X. Šalda, Václav Novotný, Vítězslav Šimák a další. Myslím, že je možné právem konstatovat, že demokracie první československé republiky byla do velké míry výsledkem dlouhodobého působení jak Masaryka a jeho generací, tak Havlíčka a obrozenců. Pro nás je nejdůležitější metoda, kterou Havlíček ovlivňoval mladou generaci politicky, a které se Masaryk věnoval.
V určitém ohledu Masaryk viděl podobnost své doby s dobou, ve které působil Havlíček (přibližně 1846 – 1851): zmařené naděje na více politické svobody, na větší samostatnost českého národa, obecná desorientace, beznaděj. To se týkalo i českých poslanců, kteří vůbec nechápali situaci. Hlavně většina z nich nechápala, že Austroněmci nikdy nepřipustí ani rovnoprávnost českého jazyka v českých zemích, ani rovnoprávnosti českého národa v říši, ani podmínky nutné pro funkční demokracii.
Masaryk, podobně jako Palacký, Havlíček a většina české inteligence si cenil entity a značné historické a kulturní integrity českého národa. Cenil si jeho historické dimenze i úrovně, které dosáhl hlavně vlastními silami a oběťmi, cenil si češtiny, která byla od konce 18. století nejdůležitějším prostředkem k úrovni národa. Cenil si drobné a statečné práce obrozenců a nabádal historiky, aby se jim věnovali. Shodoval se s Havlíčkem i s Palackým v tom, že každý národ má mít přirozené právo na svůj jazyk a kulturní vývoj a že by měl mít i přirozené právo na svou existenci. Nerespekt k tomuto principu měl velmi destruktivní důsledky. To vše bylo obsahem České otázky a řady článků. Ve své knize o Havlíčkovi citoval z Havlíčkova článku z roku 1846 (Pražské noviny 23. 4. 1846), že jazyková rovnoprávnost národních celků v habsburské říši byla nezastupitelnou podmínkou pro svobodu a demokracii. Potřebný respekt velkých národů vůči malým měl být zajištěn hlavně obecným přijetím „humanitního principu“ a konstruktivními vztahy mezi národy, založenými na vzájemném respektu, vyjádřeném „já pán, ty pán“. (Národní noviny, 6. 5. a 22. 8. 1849).
Masaryk již v této době zdůrazňoval existenci integrovaného národa jako podmínku pro existenci demokracie. Demokracii viděl, podobně jako mnozí osvícenci, včetně Palackého a Havlíčka, jako jediný systém, který může vytvořit podmínky příznivé pro pozitivní rozvoj většiny lidí i celku, národa. Ale byly k tomu potřeba určité předpoklady -- kromě specifických institucí, nejdůležitější bylo vzdělání veřejnosti s humanitním podtextem, koncept rovnosti a spravedlnosti, politická a mravní dospělost veřejnosti a její iniciativa. Již Havlíček upozorňoval na trvalý jev, že málo demokratické skupiny, včetně politických stran, měly často nepoctivé, proti demokratické záměry. Tady bych zmínila, že už v této době Masaryk dokazoval, že v zájmu demokracie je nutný respekt k historii, podmínkám, úrovni a kultuře každého národa, neboť i v Evropě se národy velmi lišily. Myšlenku rozvinul později v Nové Evropě. Řada západních historiků a dokonce i politiků, dospívá k tomuto názoru až v současnosti (R. Dahl, J. Dunn, Ch. Tilly, atd.), včetně názoru, že západní demokracii není možné vyvážet bez destruktivních následků. .
Masarykova kniha o Havlíčkovi, Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení, 1896, měla téměř 500 stránek a je stále aktuální školou politického vzdělávání relevantního pro rozvíjení funkční demokracie a svobody lidí. Masaryk i Havlíček myslili v dlouhodobé perspektivě. Masaryk s mravenčí prací prošel všechny noviny, v nichž Havlíček své názory publikoval: Pražské noviny, Pražský posel, Národní noviny, Slovan; (tyto noviny byly kvůli Havlíčkovým článkům často konfiskovány a Havlíček byl vláčen vládou po úmorných soudních procesech). Masaryk vyčetl českým historikům, že Havlíčkovy články neexistovaly v souborně vydané formě, neexistoval důkladný životopis Havlíčka. Do své knihy zahrnul systematicky jeho názory na politiku, stát, ústavnost, parlamentarismus, politické strany, demokracii, konservatismus, liberalismus, úskalí veřejné politiky, náboženství, církve, atd. Zmíním se jen o některých.
Masaryk považoval za velkou zásluhu, že Havlíček podrobně vysvětlil veřejnosti na desítky politických pojmů, což bylo velmi užitečné i v Masarykově době. Základní podmínkou politiky poctivé, ve prospěch obecného dobra a úrovně lidí, byla pro Havlíčka vzdělaná a dospělá veřejnost, schopná efektivně ovlivňovat a kontrolovat mocenskou vrstvu, která má vždy sklon svou moc využívat k soukromým a korporativním zájmům. Pokrok v širokém smyslu pozitivního rozvoje lidí v oblasti mravní, kulturní, včetně vzdělání, politické, sociální oba viděli jako nejdůležitější cíl vývoje. Role poctivého tisku byla pro pokrok a stabilitu společnosti nezastupitelná.
Masaryk předložil veřejnosti Havlíčka jako zakladatele té nejlepší české žurnalistické tradice – „nedráždil, ale nasycoval hladového ducha“ českého národa. Ten byl záměrně mocnými, církví i šlechtou, udržován po staletí v nedospělém, zanedbaném stavu. Již v České otázce Masaryk charakterizoval Havlíčka jako „nedostižný vzor české žurnalistiky … v tom, jak i denní … práce žurnalistická podat může … celkový názor politický a světový vůbec, jak každá řádka pro potřebu dne napsaná vyplynout může a musí z přesvědčení zbudovaného předchozím a ustavičným přemýšlením o základních požadavcích života společenského i soukromého“. „…žurnalistu, jakým byl Havlíček, může nám cizina závidět – jak krásné to budou doby, až český novinář z Havlíčka bude hledat poučení, jak má pracovat!“ (Česká otázka, 2000, s. 79, 113, 171). Masaryk s ním plně sdílel, že „žádný národ nemůže jinak ke konečnému vítězství přijít než skrze svou vlastní sílu“. (TGM, Havlíček, 1996, s. 185). Také souhlasil, že „žádná moc tohoto světa, byť se i s celým peklem spolčila, neudrží národ vzdělaný, ušlechtilý a statečný v poddanosti, v otroctví… Lehko jest lid, zvláště nevzdělaný, dráždit, těžko vzdělávat, a proto my necháme dráždění těm, kteří v tom svou svobodomyslnost vyhledávají, a budeme si raději hledět poučování a vzdělávání“.(s. 150). Tato část téměř volá po nějakém komentáři či diskusi ve vztahu k současnosti, vzhledem k tomu, že tlaky k udržování veřejnosti v nedospělém stavu existují stále, jen různými prostředky.
Podobně jako byly mnohé Havlíčkovy názory relevantní v Masarykově době, jsou aktuální i v současnosti. Masaryk uvedl například jeho názory na politické stran: „Poctivost každé politické strany se nejlépe pozná jak upřímně se o pravé vzdělání lidu stará.“ (TGM, s.150). Havlíčkovi neušlo, že nedemokratické strany si dávají často falešná jména, aby zmátly veřejnost. Nebezpečné podle něho bylo, že nedemokratické strany, reprezentující obvykle menšinu, svými agresivními a podvodnými metodami často udolávají strany demokratické. Demokratické strany obvykle sdílely ideové minimum, jímž byla svoboda, právo a vláda dle vůle většiny, ale jejich metody práce byly rozdílné. (TGM, Karel Havlíček, 2000, s. 219-224). O demokracii se tedy muselo trvale a důkladně pečovat.
Masaryk velmi oceňoval, že Havlíček užíval český jazyk v době, kdy to v odborném světě nebylo mezi Čechy běžné a že po svých cestách v Rusku a Polsku se stal kovaným Čechem a zaujal kritický postoj k tehdy módnímu slavofilismu a rusofilismu, postavených na nereálných ideálech.
Zajímavý je i přístup obou k náboženství. Byli oba oprávněně kritičtí ke katolické církvi, k jejímu materialismu, odmítání pokroku a sociální spravedlnosti, k jejímu odporu k osvícenství a k modernímu vědeckému vzdělání. Ale jinak oba hájili základní křesťanské principy, jako to nejlepší, co nám bylo dáno, ale co bylo církví v zájmu její moci brzy opuštěno a nahrazeno dogmaty a málo smysluplnými rituály. Masaryk dokonce dokazoval, že Ježíš byl velmi racionálně myslící člověk, který ztotožňoval náboženství s morálkou. Byl dokonce přesvědčen, že jeho způsob nahlížení na lidskou existenci a její smysl, byl velkým pokrokem proti minulosti. V jeho božskou podstatu však nevěřil. Na rozdíl od katolické církve Havlíček i Masaryk viděli podstatu náboženství ne v dogmatech, ale v mravnosti a to katolická církev odmítá do dnes. Oba sdíleli křesťanské krédo „víra, láska, naděje“, jako nejpodstatnější pro život. Za náboženství považovali Havlíček hlavně to, jak „každý člověk opravdu a upřímně smýšlí o původu a účelu světa a o svých povinnostech“. Ale k tomu byly potřeba znalosti, vzdělání.
Z těchto kořenů vyrůstala také Havlíčkova kritika liberalismu. Rozlišoval mezi pravým liberalismem (v podstatě demokratismus a mravnost v politice) a nepravým liberalismem. Masaryk souhlasil, že jak v politice tak v ekonomii a hlavně ve vztahu k demokratizaci, nehrál liberalismus již pozitivní roli. Oba však uznávali, že liberalismus svým bouráním panovnického a církevního absolutismu, udělal užitečné služby, zvláště v otevření cesty k větší svobodě lidí. Ale jeho důraz na individualismus, svobodu málo omezenou, podceňování morálky, důraz na konkurenci i destruktivní, na práva bez definování povinností, absence konceptu sociální spravedlnosti, atd. se jim jevil liberalismus spíše jako služebník nihilismu. (TGM, Karel Havlíček, s. 80-81, 119-26, 131-32 a další.). Zároveň rostoucí moc mezinárodních korporací a finančních institucí, orientovaných na zisk, vnímali jako nástroj ochuzování národů, zvláště slabších.
Havlíček nazval korporace „peněžní aristokracií“, která „jako upír saje krev z ostatního člověčenstva. To (je) vlastně za našich časů ta pravá nebezpečná aristokracie, která hrozí zmocnit se celého světa a uvrhnout na lidstvo mnohem horší, mnohem trvanlivější jho, než bylo jho feudální zemskopanské šlechty…. Její nástroje, ta síť, do které zapletla člověčenstvo, téměř neviditelné jsou a jenom účinek se teprve vidí a bolestně cítí. … Peněžní aristokracie jako neviditelná můra ubírá šťávy celému národu: na některé burze promluví spolu několik bankéřů několik slov, napíšou několik řádků – a již obrali zem o několik milionů pracně vydělaných peněz….(TGM, Karel Havlíček, s. 230-231).
Tento kritický postoj však neznamenal, že by Havlíček a Masaryk přijímali levicový radikalismu, jeho revoluční teorii, iluzi, že revoluce přinese automaticky více svobody a prosperity. Revoluce nemohla přinést skutečnou nápravu, doku nebyla pořádně připravena porevoluční doba. Masaryk považoval za nejnebezpečnější revoluci shora. Havlíček se realisticky přimknul k Palackého politickému programu z r. 1848, ale odmítl jeho tehdejší víru v nutnost říše ve střední Evropě. V Pražských novinách vyjádřil názor, že Němcům a Maďarům na existenci říše a na její úrovni nezáleží, že jim záleží jen na moci a na privilegiích, které v této říši mají. Požadavky, které Havlíček formuloval, byly stále relevantní: odtržení zemí koruny české od německého spolku, administrativní samostatnost koruny české, nezávislá ústava a sněm, rovnost českého a německého jazyka v Království českém, ve školách, v úřadech a v českém sněmu, reforma škol, rovnost všech před zákonem, a za nejdůležitější považoval svobodný tisk. Nesouhlasil s volebním právem na principu placení přímých daní, protože stát měl daleko větší příjmy z nepřímých daní. Neuznával katolický princip, že rozdělení společnosti do stavů je dáno bohem. Naopak byl pro rovnost občanů, pro všeobecné volební právo, pro demokracii. A odmítal návrhy českých Němců, kterými si chtěli v podstatě upevnit svou privilegovanou pozici v českých zemích Naopak hájil myšlenku, že menšina se má přizpůsobit většině.
Ze základních křesťanských přístupů vycházela úcta Havlíčka a Masaryka k českým velkým osobnostem, jako byl Mistr Jan Hus, Petr Chelčický, Jan Amos Komenský a k české reformaci obecně. Havlíček dokonce vypracoval určitý politický katechismus, kterému se mělo vyučovat ve školách, aby děti vyrůstaly v politicky uvědomělé občany. Politiku orientovanou na obecné dobro, úroveň lidí i společnosti pokládali oba za nejlepší prevenci revolucí, které málokdy vedly ke skutečné svobodě a dobré vládě. Ale Velkou francouzskou revoluci považovali za oprávněnou.
Masaryk si nesmírně cenil Havlíčkova působení po porážkách revolucí 1848, kdy se uchýlil do Kutné Hory a začal vydávat své noviny Slovan. Masaryk velmi obdivoval, že dovedl plně využít omezený stupeň svobody k tomu, aby národ načerpal z jeho článků co nejvíce znalostí a sil, aby bylo možné svobodu co nejdéle udržet, co nejdéle odolávat přicházející nesvobodě, a udržet si schopnosti se znovu konstruktivně chopit svobody až k tomu zase přijde příležitost. Svoboda však musela spočívat na mravnosti, na mravních principech, aby se nemohla zneužívat. A mravnost a úroveň veřejnosti závisela do velké míry opět na vzdělání. To, že vzdělání mělo být propojeno s etickými, mravními principy rozuměli samo sebou. Masaryk sdílel s Havlíčkem, že práce pro úroveň jednotlivce je zároveň prací pro úroveň obce, národa, a naopak, že práce pro úroveň obce, národa, je práce i pro úroveň většiny jednotlivců. Přesto, že radikálové Havlíčka nenáviděli, po obnovení absolutismu roku 1849 utichli a „neradikál“ Havlíček zůstal na boj s nesvobodou sám. Nakonec ho vláda nechala v prosinci 1851 odvézt do Brixenu. Podle Masaryka, Havlíček „vypracoval zásady humanitní politické taktiky“, která vycházela z křesťanství, z českobratrství, humanismu a osvícenství, a stála v protikladu k liberalismu a ke všem nedemokratickým orientacím (TGM. Karel Havlíček, s. 183).
Od začátku svého veřejného působení kladl Havlíček důraz na pravdu a statečnost jako neúčinnější zbraň, podobně jako později Masaryk, opíraje se o Jana Husa. Na závěr bych přečetla citát z Havlíčkova článku 19. 3. 1848 v Pražských novinách, který Masaryk připomenul ve své knize:
„Mluvme a pišme zmužile pravdu, pokud ku prospěchu jest národu, každý dle svého nejlepšího přesvědčení, co můžeme zodpovídat před Bohem, před dobrými lidmi a před svým svědomím. Mluvme a pišme srdnatě, ale bojme se čestného úsudku rozumných a poctivých lidí. Tak…poslouží nám svobodný tisk k zvelebení vlasti, ne pak k roztržkám a k potupě, jak by nepřátelé pokroku rádi měli.“(TGM, Karel Havlíček, s. 137).
Navzdory tragickému konci Karla Havlíčka, zemřel udolán vládou ve věku 35 let, Masaryk byl přesvědčen, že Havlíček pro své veliké a stále aktuální politické dědictví, by měl být ctěn ne jako mučedník, jak byylo tehdy tradicí, ale jako vítěz.
Přednáška pro Masarykovu společnost 12. 1. 2017.