Masarykova zahraniční akce a ruské revoluce

Celá činnost Masaryka v Rusku byla soustředěna ke dvěma otázkám. Za prvé se snažil překonat rozkol v zahraniční akci, který nastal Durichovým postupem, oddělujícím východní ruský odboj od západního. K úspěchu v této otázce mu pomohla sama ruská revoluce.

Durichova akce, podporovaná carskou vládou, se totiž uvnitř české a slovenské kolonie opírala o její procarské skupiny, které vycházely ze staré rusofilské a carofilské linie české politiky, tzn. v podstatě ze staré linie, na níž stál Kramář a Durich sám.

Únorovou revolucí byly tyto skupiny smeteny ze svého vedoucího postavení. Na jejich místo nastoupily demokratické proudy podporující prozatímní vládu. V tomto převratu padl i Durich, který byl nejprve sesazen ze své funkce a nakonec vyloučen z Československé národní rady. Současně se do popředí Svazu československých spolků na Rusi stále zřejměji prosazovali zajatci přicházející z vlasti.

Na sjezdu v Kyjevě v roce 1917 došlo k novému organizačnímu sjednocení českého a slovenského hnutí v Rusku s Masarykovou akcí v Paříži. Československá národní rada v čele s Masarykem byla prohlášena za nejvyšší orgán hnutí. V Rusku byla zřízena její odbočka vedená tím členem pařížské národní rady, který bude právě v Rusku. Touto cestou došlo k překonání rozkolu zahraniční akce a k jejímu organizačnímu sjednocení. Masaryk, který přijel do Ruska den po skončení sjezdu, mohl za této situace navázat již na vyřešený problém a upevňovat prosazenou jednotu.

Ve své činnosti se soustředil k druhé otázce - k otázce vytvoření vojenských formací z Čechů a Slováků v Rusku. Celý problém byl nesmírně komplikovaný.

Již na samém začátku války v srpnu roku 1914 se uvnitř ruské armády vytvořila Česká družina - dobrovolnický sbor z příslušníků českých a slovenských vystěhovaleckých kolonií. Jejím úkolem nebyla činnost bojová, ale výzvědná a propagační. Proto byla rozdělena na malé skupiny přidělené jednotlivým divizím a plukům třetí ruské armády. Pokus, učiněný počátkem roku 1915, vybudovat z Družiny vlastní českou a slovenskou armádu, ztroskotal. Místo toho došlo k vytvoření zvláštních oddílů z kvalifikovaných dělníků-zajatců, kteří měli pracovat v ruských továrnách. Úsilí o vytvoření armády však pokračovalo. V létě roku 1915 byl získán na jedné straně carův souhlas, na druhé straně se však ruské úřady proti tomu ostře postavily. Ministerská rada zrušila i povolení k organizování zajatců. Příčiny byly několikeré.

Ruská armáda měla dostatek lidí a nepotřebovala nové vojáky. Naproti tomu potřebovala kvalifikované dělníky v továrnách. Vojenské kruhy neměly zájem na formování armády nějakého budoucího československého státu. Počítaly, že dojde-li vůbec k jeho vytvoření, má být zřízen zásahem ruské armády samé. Nejvážnější důvody byly pak důvody politické. Carské vládní kruhy s podezřením hleděly na československé hnutí spojené od konce roku 1915 s Masarykovým pařížským centrem.

Prozatímní vláda, s níž začal Masaryk po svém příjezdu roku 1917 jednat, dala plný souhlas k tomu, aby z Čechů a Slováků na Rusi byl vytvořen samostatný armádní sbor v rámci armády ruské. Tento sbor byl organizován podle disciplinárního řádu francouzské armády a měl vedle ruského velícího jazyka i velicí jazyk český. Armádního sboru, posíleného novým urychleným náborem z řad zajatců, bylo také již v létě roku 1917 využito k rekonstrukci rozkládající se ruské fronty. Úspěch československé brigády v boji s Němci v bitvě u Zborova 2. července 1917 byl posilou pro formování celé ruské armády.

Současně však vzhledem k Masarykovu květnovému hodnocení celkové situace v Rusku byla od počátku vedena jednání o to, aby část této armády byla přepravena na francouzskou frontu. Mezi Francií a Ruskem existovala již z roku 1915 dohoda, že Rusko pošle část svého vojska na západní frontu. Z této dohody byl však realizován pouze nepatrný zlomek. Místo slíbeného půl milionu vojáků přišlo v roce 1916 do Francie pouze 15 tisíc ruských vojáků.

Této dohody využil Masaryk ve svých pařížských jednáních v tom smyslu, že místo vojáků ruských by byli do Francie odesláni z Ruska vojáci českoslovenští. Jednáními v Rusku v létě roku 1917, vedenými spolu s Masarykem i zástupcem francouzské vlády, bylo dosaženo v této otázce dohody s prozatímní vládou. Do Francie mělo být přepraveno 30 tisíc československých vojáků. V listopadu odjel první transport přes Archangelsk. Počítalo se zároveň s tím, že bude umožněna doprava i přes Sibiř, zřejmě proto, že tato cesta byla klidnější než archangelský směr.

Masaryk tím sledoval cíl odvést co největší část československého vojska z neklidné, stále se vyhrocující situace v Rusku. Avšak dříve než tohoto cíle mohlo být dosaženo, vyvrcholil ruský vývoj výbuchem a vítězstvím nové, bolševické revoluce, vedené V. I. Leninem. Prozatímní vláda byla svržena a byla ustavena revoluční vláda sovětů. Vítězství revoluce bylo podnětem k výrazné politické diferenciaci mezi Čechy a Slováky v Rusku. Situace byla velmi složitá.

Únorová revoluce svými politickými důsledky vedla k sjednocení západní a východní zahraniční akce pod vedením Masarykovým. Avšak překonání organizačního rozkolu nevyřešilo a nemohlo vyřešit a likvidovat hluboké vnitřní politické rozdíly. Již v průběhu roku 1917 se část československého vojska, stojícího na procarských pozicích, vymkla z centrálního vedení a jako zvláštní „Kornilovský prapor“ vytvořila spolu s vybranými ruskými údernými pluky základnu Kornilovova zářijového pokusu o monarchistický převrat.

V okamžiku, kdy se po říjnové revoluci fakticky rozpadla celá ruská armáda, stoupl význam československého legionářského korpusu. Obě bojující strany se ho snažily získat na svou stranu. A toto úsilí se obráželo i ve vnitřním vývoji legií. Zesílily jednak pravicové tendence. Stará procarská linie, podporovaná ruskými carskými důstojníky, nalezla výraz ve snahách aktivně přispět k svržení sovětské vlády. Vynořily se plány na vytvoření společné protisovětské fronty z československých, rumunských a jihoslovanských zajatců. Kornilovský prapor se také přímo zapojil do protisovětské fronty zformované na Donu a zúčastnil se bojů po boku vojáků pod vedením nejprve bílého generála Kornilova, později pod bílým praporem generála Děnikina.

Také sovětská vláda se snažila získat legie na svou stranu a využít jich k posílení své moci. Tuto linii podporovalo vyhraňující se levé, komunistické křídlo v legiích. V samotné odbočce Národní rady byla vytvořena revoluční československá rada dělníků a vojáků, která se v únoru 1918 pokusila provést revoluční zvrat ve vedení legií s cílem navázat užší spolupráci se sovětskou vládou. Převrat se však nezdařil. A tak se z levého křídla uvnitř legií začaly tvořit nepříliš početné československé rudoarmějské skupiny, které se postavily po bok sovětské vládě.

Hlavní vedení legií udržel však v ruce Masaryk. Jeho prvním cílem bylo zajistit neutralitu legií ve vnitřních ruských záležitostech. Výsledkem jeho úsilí byla dohoda o tom, že legií může být použito pouze proti vnějšímu nebezpečí, tj. proti rakouským a německým vojskům, nikoli však při řešení vnitřních ruských sporů. Listem z 9. listopadu 1917 uvědomil Masaryk o této dohodě všechny vojenské úřady a náčelníky velící československým sborům. „Opíraje se o dohodu Československé národní rady se stanem nejvyššího velitele a s hlavní správou generálního štábu, že československých vojsk nemůže být použito ve vnitřních sporech v Rusku, nýbrž jen proti vnějším nepřátelům Ruska, žádám, aby československých oddílů v žádné formě nebylo používáno při nynějším politickém mezistranickém sporu.“ Tím vyhlašovaly československé legie svou neutralitu v ruských záležitostech.

Poté zahájil Masaryk jednání se sovětskou vládou o evakuaci nejen části, ale celé československé armády z Ruska. Na toto rozhodnutí působilo jeho zásadně odmítavé stanovisko vůči bolševické revoluci, které bylo logickým důsledkem jeho celkového politického postoje. Chaos, který v Rusku po revoluci zavládl, ohrožoval současně samotnou existenci legií. Masaryk si byl dobře vědom nebezpečí, kterému byly legie v ohromných prostorách Ruska vystaveny. Zhroucení ruské fronty činilo současně pobyt legií v Rusku nejen bezpředmětný, ale i krajně nebezpečný i z dalšího hlediska. Sovětská vláda se totiž připravovala k uzavření separátního míru s Německem a s Rakousko-Uherskem.

Pro sovětskou vládu bylo ukončení války nezbytným předpokladem pro upevnění revoluce a pro její rozšíření na celé ruské území. První dekret sovětské vlády, dekret o míru, získával revoluci podporu u vojáků na frontách i u zbídačeného ruského lidu v zázemí. Uzavření míru mělo umožnit demobilizaci rozložené ruské armády, která na celé frontě ustupovala před německým a rakouským vojskem.

Za této složité situace došlo k uzavření důležité dohody mezi legiemi a sovětskou vládou. Podle ní byly československé legie vyňaty z pravomoci ruské armády a přeměněny v součást samostatné československé armády ve Francii. Tím se staly i součástí francouzského vojska. Měly pokračovat ve svém boji proti ústředním mocnostem na francouzském bojišti. Sovětská vláda s tímto řešením souhlasila. Bylo dohodnuto, že legie budou dopraveny přes Sibiř do Vladivostoku, odkud budou spojeneckými loděmi převezeny na francouzské bojiště. Tím byl položen základ k likvidaci ruské části československého zahraničního odboje.

Počátkem roku 1918 se daly také ešalony s legionáři do pohybu směrem na východ.

Po dramatickém jednání došlo 3. března roku 1918 v Brestu Litevském k podpisu separátního míru mezi Ruskem a centrálními velmocemi - Německem a Rakousko-Uherskem.

Německé hranice jím byly posunuty daleko na východ. Německo získalo celé Polsko a baltské země, pod německým vlivem bylo Finsko i Ukrajina. Mírem byla potvrzena existence Rakousko-Uherska. Z mocenského hlediska se staly centrální mocnosti vítězem na východní frontě a tím i pánem východní Evropy.

Československý zahraniční odboj byl uzavřením brestlitevského míru značně otřesen. Mír byl v naprostém protikladu k jeho úsilí o oslabení Rakousko-Uherska a o vytvoření samostatného československého státu. Akceptoval neměnnost habsburské monarchie a politicky i územně posiloval hegemonii Německa ve východní Evropě.

Za této situace ztratilo Rusko jakýkoli význam pro československou zahraniční akci. Československé legie byly proto urychleně přepravovány na východ, aby mohly co nejdříve posílit protiněmeckou frontu ve Francii. A bezprostředně po brestlitevském míru se 7. března 1918 vydal po cestě určené pro odchod legií i Masaryk. Odjížděl přes Sibiř do Vladivostoku a dále přes oceán. Odjížděl hledat novou mocenskou oporu pro své úsilí o vytvoření samostatného československého státu. Jeho cílem a novou nadějí se staly Spojené státy americké.

Přinesl-li tedy rok 1917 v podstatě neúspěch a ztroskotání Masarykovy akce v Rusku, nebyla situace o mnoho jiná ani v západní Evropě.

Ve Francii bylo kladem zahraničního odboje zformování samostatné československé armády. I jinak se celá akce organizačně značně rozrostla a upevnila kontakty. Ale celková politická situace se pro ni vytvářela krajně nepříznivě. Krvavé boje na francouzské frontě byly ve znamení ztroskotání všech francouzských i anglických pokusů o průlom. A naopak centrálním mocnostem se podařil na podzim průlom italské fronty.

Pasáž z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 29-32

Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9