Masaryk mezi pátečníky

Karel Poláček

Ani se už nedovedu upamatovat, kdy president po prvé přišel na černou kávu do vily Karla Čapka. Je to dvojdomek v úzké ulici na Floře. V jedné půlce bydlí Josef, druhou obývá jeho bratr. K domku přiléhá zahrádka, pěstěná oběma bratry s něžnou láskou, velkým uměním a odbornou znalostí. Tato zahrada je ostatně z literatury dobře známa.

Před několika lety zasadil tu Karel malé břízky. Každý z pátečníků se musil chopit rýče a položit na kořeny přehršli prsti. Po tomto symbolickém obřadu byl stromek pojmenován po něm. Některé břízky zahynuly, ale bříza presidenta Masaryka je dnes mohutný, stinný strom.

Jednou prováděl Karel Čapek presidenta zahradou. A Masaryk povídá: „Máte to tu hezké, doktore. Já myslím, že vaši sousedé se od vás můžou učit zahradničit!“ „To ještě nic není,“ chlubil se Čapek, „ale přijďte se, pane presidente, podívat na tu zahradu tak za dvacet let. To budou stromy.“

Tehdy jsme měli všichni pocit nevolnosti. Masarykovi bylo tehdy hodně přes osmdesát, co je to, starému člověku připomínat smrt. To se nemá. Avšak Masaryk nevěřil ve smrt. Usmál se, potáhl se za knír a pravil: „Tož podívám se...“

Chtěl jsem vypravovat, jak to bylo, když president po prvé přišel mezi pátečníky. Najednou tu byl, štíhlý, růžový, usměvavý. Čapek představuje jednoho po druhém. Masaryk stiskl každému ruku. Byl to krátký, silný stisk a při tom se zpytavě tak na dvě, tři vteřiny zadíval do očí. Jméno jako by přeslechl.

Později vykládal: „Já mnohdy jméno si schválně nepamatuj u. Jméno - tož to je nic. Výraz očí, tvář, fysiognomie - to povídá daleko víc o člověku. Léta si pamatuj u tváře...“

Někdy přicházel pěšky. Představte si - z Hradčan na Floru, to je přece lán světa. Měřil si to nejživějšími ulicemi, kolikrát za nesnesitelného pražského parna svým bohatýrským krokem. Detektivové, jejichž povinnost byla jej hlídat, tehdy mívali těžkou službu. Masaryk nešel, nekráčel, neubíral se. Masaryk se zrovna řítil. Tak se mnohdy stalo, že přišel do společnosti náramně brzy.

Jednou jsem ho zastihl, jak seděl sám ve starobylém křesle. Karel Čapek o něm nevěděl, právě se holil. Masaryk se zeptal: „Je dnes opravdu pátek?“ Když jsem přisvědčil, tu se zasmál: „Už jsem myslil, že jsem to popletl.“

Na první pohled se poznalo, v jaké náladě přichází. Když se zlobil, měl nějaké nepříjemnosti s politikou, tehdy jeho tváře byly zažloutlé, propadlé. Sedával mlčky, ruce nehnuté položeny na opěradla křesla - starý člověk. Avšak dobrá nálada sňala z něho rázem dvacet let. Tváře tlusťoučké, zardělé, oči střílely přes skřipec a smál se celým obličejem. Potahoval se za knír a cenil své velké, zdravé zuby. Už podívání na něho bylo líbezné. Patřil k onomu nečetnému druhu lidí, o nichž se říká, že rostou do krásy. Čím starší, tím byl subtilnější, harmoničtější a elegantnější. Jako by věk snímal z něho všechno, co činí člověka hrubým a hmotným.

V dobré náladě rád slýchal anekdoty, drobné příhody z denního života, o řemeslnících, dělnících, policajtech a úřednících. Sám však nejvíce k zábavě přispíval. Z počátku mluvil zvolna, stařecky. Neohebný jazyk ho nechtěl poslouchat. Potom se však rozhovořil, vypravoval o svém dětství, i o příhodách dávno minulých. Měl tu šťastnou povahu, že nepříjemnosti, příkoří a nesnáze lehce zapomínal. Jednou se mluvilo o rukopisných bojích. President se usmíval a pravil pobaveně: „Tož, bývaly to kolikrát hlouposti.“ Avšak Jan Herben, který seděl vedle něho, se rozhorlil: „Žádné hlouposti, pane presidente. To bylo tak...“ a nyní starý pamětník důkladně Masarykovi vyložil, jak to bylo, když se bojovalo o Rukopisy. A Masaryk se zálibou naslouchal.

Byl to veselý člověk, byl z rodu udatných a vždy veselých bojovníků. Proti mysli mu byli pedanti a zásadně

pouční lidé. Ovšem neměl rád to, čemu se v pražském žargonu říká fóry. U něho anekdota musila mít jakousi důsažnost a měla obsahovat vždycky něco, co slouží k poznání lidí.

Nejraději vypravoval anekdotu: „Přijde Irčan do Ameriky a první jeho otázka byla: Máte tu nějakou vládu? - Máme. - Tož jsem proti, povídá Irčan.“

Míval poťouchlou radost, když se před ním někdo naparoval a pak se mu to pokazilo. Jednou v Lánech

chtěl jeden pátečnický mužský vylézt na mohutný strom, aby prokázal, jaký je junák. Hrabal se, pachtil se, ale pokaždé sklouzl zase po kmenu na zem. Najednou ho Masaryk popadl za zadnici a vysadil ho na větev. Potom řekl: „Ale slézt dolů, to už musíte sám, když jste takový kabrňák.

A usadit dovedl, copak o to! Jednou dcera autora těchto vzpomínek slavila deváté narozeniny. Byl právě

pátek. Holka si vždycky přála vidět presidenta, a tak ji otec zavedl k Čapkům. President byl právě na zahrádce. Byl máj, všechno v květu.

„To je vaše dcera?“ ptá se Masaryk.

„Ano. Víte, pane presidente, ona má narozeniny, a tak jsem jí k svátku ukázal presidenta.“

„Tož jste náramně štědrý. Vy jste jako ti kmotři od nás ze vsi, co dají kluky jako present k biřmování ostříhat.“

Takové nějaké obřady, okolky, jaké mívají ve zvyku jiní lidé, to pro něho nebylo.

Stávalo se, že v živé zábavě, takřka uprostřed věty se náhle podíval na hodinky a řekl: „Tož a už musím jít.“ Vstal a byl ten tam.

Pravda, musíte jít, náš presidente, musíte jako všichni smrtelní lidé. Avšak přes to, že to dobře víme, přes to jsme tak zarmouceni, že to ani nedovedeme říci...

{z Lidových novin dne 14. září 1937}

Výňatek z publikace: Už vícekrát nezazní tak těžce requiem , Výbor z dokumentů, str. 24-26

Vydala Masarykova společnost a Ústav T. G. Masaryka, o. p. s., V Praze v září 2007

Druhé doplněné vydání (první knižní) , ISBN 978-80-86142-27-2