Martin Schulz a jeho So oder so!

11.12.2017 Ivo Šebestík

Ivo Šebestík píše o tom, proč je Schulzův návrh „Spojených států evropských“ cestou k rozdrobené a konfliktní Evropě, ve které bude německá nadvláda trnem v oku těm ostatním.

Český historik Bořivoj Čelovský vydal v roce 2002 knihu, která přináší 760 dokumentů dokládajících možné varianty řešení takzvané „české otázky“ z pohledu konstruktérů „Třetí říše“. Čelovský soubor těchto arogantních dokumentů plných nadřazenosti jednoho vůči druhému nadepsal německým titulem: „So oder so“.

Přesně na tento výraz: So oder so (Buď tak, nebo tak) jsem si vzpomněl, když jsem minulý týden zaregistroval prohlášení předsedy německých sociálních demokratů Martina Schulze, učiněné na adresu výhledově neposlušných členů Evropské unie, kteří by se snad zdráhali přijmout diktát (doufám, že jeho „Grundgesetz“ [základní zákon, ústava] nemíní Schulz podepsat v Mnichově) Schulzem navrhované evropské federace vystupující pod krycím názvem Spojené státy evropské.

Kdybych chtěl být ironický, řekl bych, že někteří němečtí politikové, dost možná již od časů Ludvíka Němce, mají v krvi talent tu a tam zapomenout na diplomatické minimum, a tehdy se vyjádří jasně, otevřeně a neomaleně. Namísto latinského espritu, s jakým kouzlí se slovy jejich francouzští kolegové, nastoupí prostě jazyk sedláka, formana či drvoštěpa. (Nic proti těmto bohulibým profesím, pokud ovšem náhodou nezamíří do politiky.) Dobrý voják Švejk, zvyklý na vybraného ducha rakousko-uherských feldvéblů, by špatně utajenou výhrůžku Martina Schulze prostě přeložil takto: „Buď sklapneš podpatky, nebo dostaneš přes držku!“ Zkrátka so oder so!

Návrat do minulosti Evropy

Spojené státy evropské ve vizi Martina Schulze, prozatím sdílené i francouzským prezidentem Macronem (jenž ale, jak dnes doufají už i jeho voliči, déle než jedno volební období v Elysejském paláci nepobude), by se po odchodu Velké Británie z EU vlastně vrátily ke konceptu Franské říše [1] založené na spojenectví Německa a Francie s tím, že Francie by Německu přenechala dominanci na východě a na jihovýchodě kontinentu a sama by se „postarala“ o své bývalé kolonie v severní Africe. K jejich škodě, pochopitelně.

Země na východě a jihovýchodě Evropy, které by se začleněním do „novofranské říše“, v níž by měly – jak také jinak – postavení poslušných vazalů, nesouhlas by Schulz ztrestal (tak se aspoň domnívá) vyloučením z „federace“ a ponecháním na pospas izolaci a své vlastní hospodářské slabosti. Podle očekávání by měly samy posléze přijít ke křížku. Nejlépe bosy a pěšky.

Na Schulzovo poselství k neposlušným můžeme ale pohlédnout i z úplně jiného úhlu. A sice, že je to tak trochu jeho osobní problém. Martin Schulz je politik s mnohaletou zkušeností národní i evropskou, učiněnou ale bohužel způsobem, který mu nijak nepřidává na osobní přitažlivosti, tedy z pohledu jeho spoluobčanů a spolustraníků. Celá desetiletí pouze mluvit a mluvit, produkovat klišé a fráze, nepřijít s žádnou jiskřivou myšlenkou a nestat se vpravdě ani evropsky populární, natož celosvětově, to musí být po tolika letech politické dřiny nesmírně vyčerpávající a frustrující. Jak z té prázdnoty a marnosti, jež trvala tolik dlouhých let, naráz vyjít jako vítěz? Co tak učinit nějaké nečekané, rozhodné, provokativní a konfliktní prohlášení? A tak se stalo, že Schulz pohrozil ukazováčkem směrem k Východu.

Schulz se zmýlil v čase i v situaci

Ovšem trochu se zmýlil v čase i v situaci. Především není nikde psáno, že s vazalstvím vůči německo-francouzskému impériu vystupujícímu pod pseudonymem Spojené státy evropské, budou souhlasit i bohaté země na severu Evropy či Nizozemsko, Belgie nebo Itálie, Španělsko a Portugalsko. A další, mnohem vážnější omyl spočívá v předpokládaném bezmocném osiření států na Východě.

Především se už dávno změnila politická mapa světa a ekonomicky silná Čína se svou Hedvábnou stezkou a desítkami dalších hospodářských projektů jenom čeká na odpadlíky z EU, případně na země odvržené, aby s nimi navázala všestrannou spolupráci. Nehledě na to, že státy, které chce Schulz trestat ostrakismem, mohou docela dobře vytvořit svoje vlastní hospodářské uskupení. Schulz sice počítá s tím, že některé ze zemí, jako například Česká republika, jsou již natolik těsně ekonomicky spojeny s Německem (zásluha to celé řady českých vlád), že se osamostatnit už nikdy nemohou.  Jistě, bylo by to velmi obtížné, ale pod tlakem diktátu může vzniknout velmi silný protiklad, který si už k uvolnění najde cestu. Kdo by se chtěl pořád dívat na Schulzův hrozící ukazovák?

Skutečnosti ze všeho nejvíce asi odpovídá, že Martin Schulz si svým výrokem o evropské federaci pouze přihřívá svoji vlastní polívčičku. Že se při své osobní nezajímavosti a myšlenkové vyprahlosti zoufale snaží získat politické body a tak sází na tvrdost a rozhodnost, a také na starou kartu s nadřazeností Západu nad Východem. Jeho projekt tak trochu připomíná „Čtvrtou říši“, ve které je ovšem vyčpělá rasová nadřazenost nahrazena modernější formou arogance, a to nadřazeností hospodářskou. Na místo „panské rasy“ prostě přicházejí státy starého dobrého západního společenství vedené odpovědnými elitami, znalými toho, co je správné. Naproti tomu státy, jež byly před lety milostivě pozvednuty z jejich východní bídy a posazeny ke stolu, si této milosti neváží a začínají zlobit. Nakonec snad přestanou souhlasit i s rolí ekonomických kolonií. No, kde to jsme? To by tak hrálo! Tedy na kolena nebo z kola ven! Zkrátka, so oder so!

Uvážlivější mozky v jeho zemi i v Evropě by si ale dobře rozmyslely rozehrát s Evropskou unií právě tuto rozkladnou hru na návrat k původní Patnáctce – před masovým rozšířením z roku 2004. Nabízí se ale ještě jeden možný úhel pohledu. EU se po roce 2004 začala rozšiřovat tak mohutně na Východ především kvůli naplnění amerického projektu vytlačování Ruska z Evropy a jeho následné kolonizaci. Tento americký projekt ve své úplnosti nakonec neuspěl, politická mapa světa se radikálně změnila a Německo se v současné době snaží snížit míru poslušnosti vůči USA. Dokonce se občas objevují projevy nespokojenosti s přetrváváním amerických vojenských základen na jeho území. Proto úvahy o budoucí německé koncepci mohou zahrnovat i transparentní obnovování hegemonie uprostřed kontinentu a na východě a jihovýchodě. Schulz tak dost možná pouze vyslovil bez obalu to, co jiní lidé říkají zaobaleně, nebo zatím neříkají vůbec, ale uvažují o tom.

Jestli se USA stáhnou více do sebe a ponechají Evropu také sobě samé, pak Německo jako její hospodářsky nejsilnější země může či dokonce musí uvažovat o své roli. A to, že Německo nikdy nechce a nebude (tedy dobrovolně) hrát druhé housle, je historicky ověřený fakt. Jak se v tomto svém hegemonistickém úsilí shodne s Francií, zůstává ovšem otázkou. Dějiny praví, že dlouhodobá bratrská shoda Německa s Francií nikdy nastolena nebyla. Uvnitř Evropské unie pokrývající velkou část kontinentu mohla vůči Německu i Francii vznikat určitá protiváha ze strany ostatních členských států. Pokud některé z nich Unii opustí, prostor pro vybalancování německé vůle se zmenší a Spojené státy evropské se skutečně přiblíží k tomu, co bychom v nich spatřovali opravdu neradi, tedy k nové formě tentokrát již transparentní německé hegemonie za trapné asistence Francie.

Levice nediktuje a nevylučuje, levice jedná a hledá konsensus

I když myšlenka „evropské federace“ nemusí být z hlavy Martina Schulze, překvapuje, že tuto arogantní rukavici zvedl právě on, sociálně demokratický politik. Právě sociální demokracii by měla být každá forma mocenské arogance „ekelhaft“[německy odporný]. Levice přece nediktuje, nevylučuje ty, kteří se diktátu nechtějí přizpůsobit. Levice jedná a hledá konsensus. Jenže proti tomuto argumentu můžeme okamžitě postavit vysvětlení. Současná politika je celoevropsky zoufale chudá na osobnosti, které by měly myšlenku, dobrou vůli, charisma, esprit, erudici a dokázaly na sebe upozornit, aniž by provokovaly arogancí. Přesto lidé v politice zoufale touží po úspěchu. Zde se dost možná nabízí vysvětlení, proč je současná politika tak k pláči. Za Rakousko-Uherska bývala k smíchu, za reálného socialismu se člověk mohl na její účet pobavit také. Dnes ale k smíchu opravdu není…

Oslabování Evropské unie, její nahrazení nějakým špatně zamaskovaným německo-francouzským hegemonistickým paktem a následný rozpad Evropy na dva či více spolků navzájem znesvářených – to všechno jsou scénáře vyplývající ze zoufalství politických elit, které se nejprve bezhlavě a sebedestruktivně přimkly k USA a po oslabení svého „patrona“ hledají nové cesty, jak zachovat svůj vliv, přičemž se zadními vrátky vracejí k projektům, jejichž nebezpečnost už byla dějinami prokázána.

Je to velmi nešťastný vývoj pro všechny zúčastněné. Další důkaz současného totálního chaosu, úplné ztráty orientace. Návrat do minulosti, kdy byla Evropa navzájem znesvářená a kdy mezi jejími státy bylo více neshod než dobré vůle. Je to vývoj, který jde přesně opačnou cestou, než jaká by byla pro Evropu, jaká nutně potřebuje integraci na bázi rovnosti, přínosem. Je důsledkem neochoty či neschopnosti těchto elit přiznat své selhání včetně toho, co zničily vědomě.

Evropská unie by se měla vyvázat ze závislosti na USA, přestat se nepřátelsky vymezovat vůči Rusku, na bázi rovného s rovným spolupracovat s ostatními hospodářsky silnými státy či uskupeními planety a vnitřně se maximálním způsobem zrovnoprávnit. Tedy měla by se vrátit se k těm hodnotám, které sama deklarovala a díky kterým byla atraktivní pro doposud neintegrované státy Evropy. Schulzova cesta je cestou k rozdrobené a konfliktní Evropě, v níž dříve či později bude německá dominance opět trnem v oku všem ostatním.

Vysvětlivky

[1] Stará Franská říše, dílo Merovejců a Karlovců, se skládala v podstatě ze zemí, které se později staly Francií, Beneluxem a Německem plus několik úlomků jiných území. Vnukové Karla Velikého se hodně a rádi navzájem hádali, v čemž připomínali syny Svatoplukovy, a nakonec si své dědictví rozdělili na tři části, ze kterých vznikly víceméně současná Francie, Německo, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko i Rakousko. Velká Morava a Přemyslovské Čechy měly co do činění s Východofranskou říší původně Ludvíka Němce. V německých školách se děti učí, že k Franské říši a k pozdější Otonské říši německé náležely i české země, a to zcela bez výhrad, s jakými přicházejí historici, kteří si uvědomují příkré rozdíly v pojetí státu feudálního a moderního. Tedy, že lenní závislost knížete (krále) na franském či německém císaři (králi) neznamenala integraci jejich států do říšského území, neboť v jejich doménách císař (král) správu nevykonával. Ta území mohou být chápána jako do jisté míry závislá na Franské či německé říši, nikoliv však jako jejich integrální součást. Nehledě na to, že obě impéria byla i sama vnitřně velmi nesourodá a často nejednotná.

http://casopisargument.cz/2017/12/11/martin-schulz-a-jeho-so-oder-so/