Marmarošský proces s Rusíny

Vedle „záhřebského velezrádného procesu“ představuje marmarošský proces jednu z nejostudnějších episod uherského politického panství. Znamenal také totální krach diskriminačního zákona, takzvaného „Lex Appónyi“. Proces rovněž signalizoval naprostou zkázu austrohungarské politické a sociální prestiže v celé tehdejší civilizované Evropě. Způsob zacházení s Rusíny se dal srovnávat snad pouze s obdobným zacházením „hungaronobility“ s dalším příbuzným slovanským národem - totiž se Slováky. Jestliže ve styku se Slováky platilo pro nadřazené divošské úsloví „Tót nem embér!“ („Slovák není člověk“), pak takové úsloví platilo stonásobně v tzv. marmarošském procesu s Rusíny. Co se to vlastně odehrálo v tehdy zapadlé marmarošské župě ?

Již v letech 1906-1909 probíhal v některých župách Zakarpatí a východního Slovenska - zvláště v župě šarišské, berehovské a marmarošské - proces sbíhání prostých rolníků od uniatské víry k pravoslaví. Nejdříve šlo o jednotlivé případy, které však časem narůstaly v konverzi celých osad. Austromaďarská vládní mašinerie spatřovala v těchto projevech symptomy „lstivé ruky Moskvy“. Všude hledala „agenty Rusi“, kteří měli takto provokovat nežádoucí „panslavismus“ nakažených poddaných. (Pop D., 2005, s. 147.) Současně se vedl zápas o „výchovu Rusínů“. Roku 1907 zavedl hrabě Appónyi, jeden z čelných představitelů austrohungarského šovinismu, školský zákon, který postavil veškeré školství pod prokuraturu austrohungarské státní byrokracie.

(Uniatská církev byla vyhlášena v Užhorodě 24. dubna 1649. Vyznačovala se řecko-slovanskou liturgií, nutností potvrzení místního biskupa Římem a biskupství bylo podřízeno římskokatolickému arcibiskupovi jagerskému – pod přímým uherským vlivem. Vznikla sjednocovací snahou křesťanských církví, výstižně řečeno – sjednocení pod nadvládou Říma.)

Všichni učitelé byli postaveni pod státní dozor, byli placeni státem a dostávali státní penzi pod podmínkou otrocké loyality k velkomaďarství. Jiný politik, hrabě Andrássy se chlubil - „Do roku 1911 nebude v maďarském školství jediného Slováka, ba v horních Uhrách nebude Slováka vůbec!“ Zákon jakožto kulturní a národnostní typ genocidy vzbudil dokonce pohoršení i v zahraničí. Norský literát Björnson tehdy prohlásil, že kdyby při společenské akci vstoupil do sálu hrabě Andrássy, musel by sál opustit. Slovenskou diskriminaci podrobně rozebíral ve svých pracích o austrohungarské monarchii britský politik, přítel TGM, Seton Watson, stejně jako francouzský badatel Chéradame.

Do roku 1913 austrouherská vláda organizovala proti rebelujícím Rusínům a Slovákům - „jinověrcům“ - jen jednotlivé procesy (viz Pop D., Istorija Podkarpatskoj Rusi, Užgorod 2005 s. 147.) Od tohoto roku však uherská byrokracie podnikla frontální útok a zinscenovala doslova monstrproces. V době od 29. prosince roku 1913 do 3. března roku 1914 stanuli před uherským soudem celkem devadesát čtyři obžalovaní Rusíni. Jakého zločinu podle uherské vlády se dopustili tito mužové a ženy ve věku od 17 až do 64 let ? Uherská vláda na nebohé Rusíny vynašla hned dva paragrafy tehdejšího trestního zákona. Byly to paragraf 172. a 173., které kvalifikovaly domnělý zločin obžalovaných tak, jako by se měli dopustit „státní velezrady“ přestupem k pravoslaví, a tím k politické iredentě. Prý chtěli „podrobit karpatoruské pravoslavné věřící církvi moskevské“, a tím pracovat pro „odtržení části uherského státu“ - tedy žup obydlených Rusíny - Marmaroše, Ugoše a Berehova, k ruskému carství! Větší politickou zhovadilost bylo tehdy možno vymyslit jen stěží. Nešťastní, většinou negramotní obžalovaní, totiž neměli ve valné míře vlastně ani ponětí, proč a z čeho byli obžalováni. Proces podrobně popsal ve své monografii Miroslav Hrabec.

Přitom jediným „proviněním“ prostých vesničanů a horalů byla jejich snaha odvrátit se od dosavadního systému dávek uniatské církve a přehlásit se k církvi pravoslavné bez platební zátěže.

Základní podstatou rusínské náboženské rebelie byl vytrvalý odpor sedláků a horalů k věčnému zatěžování tzv. „koblinou“ a „rokovinou“. Tyto peněžní i naturální dávky, které se někdy nahrazovaly rovněž pracovní robotou na kněžském majetku, byly reliktem feudalismu …  Dávky přenášené na zbídačelé vesnické Rusíny byly často natolik neúměrné jejich možnostem, že vedly k jejich trvalému protivenství.

Co například říkali rolníci Babinec, Borkaňuk, Hlušmaňuková, Kabaljuk, Petrovcij, či Vorobčuk, na svá obvinění ? Pravili například toto:

„Uniatská víra je zkažená, zkazili ji popi. Popi žijí jen pro své kapsy a pro své tělo. Oni nedovedou a nechtějí se modliti, jen spěchají obědvati, baviti se, tančiti a píti a nestarají se o národ a o duši. Uniatská víra není dobrá, poněvadž její hlavou je papež. My je nemůžeme potřebovati, poněvadž oni jsou Maďaři a my jsme Rusíni. My potřebujeme takové kněze, jako jsou ruští svatí mnichové.“

Je citován též výrok jiného Rusína, C. Prokopa, o tom, že uniatská víra ji nepravá, že popi zkazili Kristovu víru:

Není třeba žádného zvláštního důvtipu k tomu, abychom pochopili, že tyto buřičské postoje prostých Rusínů permanentně vyvolávaly těžké zdivočení uherské vládnoucí byrokracie.

U Rusínů se celý jejich společenský život tehdy překrýval s náboženstvím, dokonce i pojem národa se s ním často ztotožňoval. Hájit pravoslaví tedy znamenalo nejenom odpor proti feudalismu dávek, ale rovněž proti „hungarizované“ menšině uniatského kléru. Na tomto místě v zájmu historické pravdy nutno poznamenat, že značná část uniatské církve byla trvale rusínská, slovanská! Výše řečené ovšem sebou neslo i riziko represálií - a to si naopak

část Rusínů velice rozmýšlela. Zejména pak ti Rusíni, nebo ti asimilovaní  obyvatelé, kteří se chtěli hospodářsky a společensky realizovat - „povýšit nad průměr".

Byrokratický postup naprosto nemohl zabránit faktickému provozování starobylých obyčejů (nešlo o pouhé zvyky!). Přitom široké vrstvy rusínského obyvatelstva neviděly ve slavení svátků v „pravoslavném čase žádnou „politiku“ - tu viděla pouze uherská byrokracie !

Svátky se tedy slavívaly nadvakrát - jednou podle „uherského kalendáře", podruhé - nelegálně - podle „ruského“. Vznikal však problém s uznáním víry - jen ty svátky a posty byly uznány za pravé, které lid slavil podle starého, tj. „pravoslavného“ času. Tento rozpor ovšem uniatská církev nesměla uznat - úřady hrozily tresty. Tak například o velikonocích sinovirský farář zjišťoval úřední dodržování půstu tím způsobem, že při mši nutil věřící kousat do masa (!). Lidové podání pak praví, že věřící sice kousali do masa či do sádla, po odchodu kněze zbytky vyplivli a postili se „porusku“ nadále. Je naprosí zřejmé, že tyto praktiky sinovirský farář prováděl pouze u těch, kdož byli veřejně známi jako odpadlíci, „pravoslavní renegáti“ či „špatně zapsaní sympatizanti.

Jaké výsledky nakonec měly všechny represe austrohungarských úřadů proti rusínskému obyvatelstvu? A jak dopadl marmarošský proces? Brachiální násilí maďarských úřadů a soudů vyvolalo v oblasti kolem Velkich Luček v berehovské župě, kolem Izy, Marmarošské Sihoti, a Chustu doslova vzbouření. Rolníci nejenom odmítali uniatství, nejenom odmítali platit dávky a daně. Nakonec i bojkotovali všechny maďarské úřady a volali po sjednocení s ukrajinským a s ruským národem. Byrokratická neschopnost, národnostní šovinismus úřadů a církevní intolerance vyprovokovaly skutečnou vzpouru obyvatel. Vláda nakonec musela do kraje povolat vojsko. Stovky rolníků byly zavřeny do vězení. (Jovbak V., 2001, s. 98.) Samotný soudní proces však pro maďarskou vládu znamenal de facto obrovské fiasko. Z 94 obviněných bylo odsouzeno jen pouhých 32 osob. Proti 62 obviněným se ani prohungaristicky podjatým soudům nepodařilo prokázat jakoukoli vinu.

V případech odsouzených pak jako tzv. „důkazy“ sloužily naprosto kuriózní „corpora delicti“ . Tak například šlo o sborníky modliteb a zpěvů, o církevní tisky, jako byly „Konec světa a druhý příchod Krista“, „Srdce člověka“, „Život svatých“, „Ruská bible“. Soudy

Marmarošský proces však měl jeden naprosto nechtěný efekt pro „evropské aspirace“ austromaďarského státu. Vzbudil v zahraničních kruzích poprvé v historii Zakarpatí doposud nebývalý zájem o problémy potlačených Rusínů na periferii zájmu dvojmonarchie.

Výňatky z knihy  Jiřího Jaroše Nickelliho – Syn Karpat , str. 29-35

Vydavatel Mgr. L. Jarošová, 628 00 Brno, Poledníkova 5. IČ 704924468 , 2008