Má všechno zůstat tak, jak je I.

Multiplikační seminář v Heiligenhofu

Téma „migrantů, uprchlíků a vysídlených po roce 1945: paralely tehdejška a dneška“ startovalo několikadenní multiplikační seminář v Heiligenhofu, vzdělávací instituci sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), v lázních Bad Kissingen.

Hildegarda Schusterová informuje:

Zahájil spolkový jednatel SL Christoph Lippert se svou přednáškou „Organizace vyhnanců a současné migrační debaty.“ Termíny „útěk“ a „vyhnání“ se často v běžném jazyce zaměňují, takže jednotný obraz dnešních uprchlíků a vyhnanců z německých východních území po skončení Druhé světové války neodpovídá historické realitě. Tento obraz je často používán z důvodů obrany veřejné argumentace, že integrace po roce 1945 proběhla dobře, proč by to nemělo fungovat znovu dnes. Porovnávání však musí vykazovat rozdíly.

Různé identity, které jsou také ovlivněny příslušným sociálním prostředím, nemohou být měněny silou, ale mohou se vyvíjet jen pomalu. Lippert citoval jako příklad Turky, kde, i přes stálý státní tlak, nebylo možné dodnes mezi nimi dosáhnout západoevropského způsobu myšlení. Proto se nedá očekávat, že by se dnešní uprchlíci snadno stali Západoevropany. Není to tak snadné. Spíše se člověk setkává s výzvou - akceptovat různé mentality.

V této souvislosti je důležité znovu a znovu upozorňovat na rozdíly mezi vyhnáním po Druhé světové válce a dnešní útěkovou vlnou. Němečtí vyhnanci po roce 1945 měli stejnou mentalitu jako domácí populace. Vzhledem k tomu nebyly procesy integrace tak obtížné jako dnes.

Zvláště z řad vyhnanců se mnoho nejaktivnějších osob podílelo na podpoře a poskytování pomoci dnešním uprchlíkům. Pokud se zeptáte na jejich motivaci k této humanitární akci, můžete slyšet: "My to známe z vlastních rodin, z našich zkušeností, jak špatné to je, a proto chceme těmto lidem pomoci.“ Ale jsou také krajané, kteří imigraci striktně odmítli a řekli: „S uprchlíky nechceme mít nic společného."

„Svět nelze zastavit. Jde dál a dál“, řekl Lippert. „Naším úkolem je nyní také v této otázce migrace, přicházející změny neignorovat, problém řešit pozitivně, s ohledem na budoucnost." Zvláště sudetští Němci jsou k tomu předurčeni, protože pocházejí z tradice různých kultur, které žily v jedné zemi. Vědí, jak může být výhodné, když se různé kultury v jedné zemi navzájem obohacují. V českých zemích to byli Němci, Češi a Židé. A po staletí kultura českých zemí prosperovala a šířila se po celé střední Evropě.

Tento kulturním úspěch vznikl jen proto, že se vzájemně obohacovaly různé mentality. Po válce a vyhnání byl v českých zemích víceméně kulturní klid. Dokonce i dnes existuje stále mnoho Čechů, kteří myslí v tradici nacionalistů - „vytyčování hranic, uzavření hranic, všechno by mělo zůstat jak to je“, každý vliv, který by mohl něco změnit, je nežádoucí.

Historik Andreas Wiedermann zdůraznil ve své přednášce, „Němci jako oběti? K české debatě o vyhnání a násilí po skončení Druhé světové války“, iniciativy a události, které v posledních letech v České republice vyvolaly širší společenské a politické diskuse. Wiedemann žije v Praze, studoval moderní a soudobé dějiny, historii Východní Evropy a mediální vědy v Düsseldorfu. Jeho disertační práce „Pojďte s námi budovat pohraničí!", o rekolonizaci bývalého německého osídlení v sudetských oblastech, se objevila v roce 2007 a v roce 2016 vyšla v českém překladu. Dva roky na vědeckém vydání pracoval a byl rok šéfredaktorem mezinárodní, německojazyčné služby Českého rozhlasu (Rádio Praha).

Podle Wiedermanna se během posledních 15 let vyhnání a nucené vystěhování německy mluvícího obyvatelstva po roce 1945 stále více stává v České republice středem zájmu médií a veřejné debaty. Spousta spisovatelů, umělců, divadelníků, mladších historiků, a jak dnes říkáme aktivistů, se tímto tématem obecně zabývalo, ale také historií Němců ve své zemi a německo-českými vztahy. Toto intenzivní zpracovávání tématu a medializaci vykazuje celá řada různých iniciativ a nevládních organizací, například občanská iniciativa Antikomplex a nezisková kulturní, vzdělávací a výzkumná instituce Collegium Bohemicum v Ústí.

Česká historiografie, která se již dlouhou dobu zabývala vyhnáním, přesídlením a jejími důsledky, je zatím jen okrajová. V české vědě se téma vyhnání objevilo od převratu v roce 1989. Jako příklad uvádíme knihy českého historika Tomáše Staňka, které se nyní téměř všechny objevily v němčině. Staněk je nepochybně jedním z nejlepších odborníků na toto téma. Za zmínku stojí také česko-německé komise historiků, která se zabývá různými aspekty vztahů mezi Čechy a Němci.

Jedním z prvních, a nyní pravděpodobně nejvýznamnějším subjektem občanské společnosti, které se věnovaly kritickému zkoumání české historie zejména poválečného období, je občanské sdružení Antikomplex. Organizace, která byla založena v roce 1998, chce především prosazovat německo-český dialog o společné minulosti. Organizuje výstavy, veřejné debaty, publikuje knihy, účastní se projektů pro školy a tak dále. Projekt "Zmizelé Sudety", který vytvořil výstavu a připravil knihu s již více vydáními, patří mezi nejznámější aktivity. Byly srovnány staré fotografie z pohraničních oblastí českých zemí, které dříve obývali převážně Němci, se současnými snímky pořízenými ze stejného místa. Dá se tedy pochopit, jaké hluboké důsledky mělo vyhnání Němců pro mnoho vesnic a oblastí v tomto regionu.

Ve spolupráci se Shromážděním Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vydal Antikomplex také knihu „Zůstali tu s námi“ o sudetských Němcích, kteří museli, nebo jim bylo dovoleno zůstat doma, o německé menšině v dnešní České republice. Na základě rozhovorů je zřejmé, že otázku národní nebo etnické „identity“ Němců v České republice není tak snadné zodpovědět.

V roce 2010 publikovaná kniha s názvem „Tragická místa paměti - průvodce po historii regionu,“ se zabývá historií násilí mezi lety 1938 a 1945, v severních Čechách. Publikace je výsledkem spolupráce Antikomplexu s Collegia Bohemica. Kolem 80 studentů z Ústí nad Labem, Kadaně, Chomutova a Loun hovořilo se svědky a shromáždilo mnoho materiálů také o méně známých násilných činech. A to jak o násilných činech Němců v nacistické éře, stejně jako o násilných činech ze strany Čechů vůči Němcům po Druhé světové válce. Dvojjazyčné příspěvky tak poskytly komplexní obraz o násilném konci koexistence české, německé a židovské populace.

Nejen nálezy hromadných hrobů, ale také zkoumání tématu v dokumentárních a celovečerních filmech, vyvolalo diskuse. Pocity, intenzivní diskuse a politické reakce, zpracoval David Vondráček ve dvou dokumentárních filmech „Zabíjení po česku“ a „Řekni, kde ti mrtví jsou“, vysílaných ve večerních hodinách v České televizi.

Film o osmi různých místech vyšetřování vraždy německých civilistů byl točen bezprostředně po dnešním hledání hromadných hrobů. Jako pachatelé byli obvykle identifikováni členové takzvaných revolučních gard nebo jiných uniformovaných jednotek. Na všech místech, která film zobrazuje, jsou dotazováni čestí svědci, nebo potomci svědků, nebo příbuzní obětí. Opakovaně jsou zmínky o tom, že němečtí civilisté byli často zavražděni tzv. partyzány, kteří se postavili na stranu vítězů, teprve tehdy, když už nemohli nic ztratit.

Zkoumání jiného druhu na toto téma předložil Fotograf Lukáš Houdek, se svou sérii fotografií „Umění zabít“, kterou uveřejnil na začátku roku 2013. Šlo o zvěrstva a masakry na Němcích v poválečném Československu, po roce 1945. S panenkami Barbie Houdek opakuje scény z mučení, znásilnění a vraždy. Na 25 fotografiích byly dobře prozkoumány události, které se také tímto způsobem staly. Výstava fotografií byla v Národní technické knihovně v Praze. Sedm velkých fotografií z fotografického seriálu bylo také vystaveno na levém břehu Vltavy v galerii ARTWALL – pod širým nebem.

Publikace jako "Vyhnání Gerty Schnirchové" od Kateřiny Tučkové, která za to získala nejvýznamnější českou literární cenu, jsou nyní nepostradatelné. Zvyšují se aktivity vyšetřování poválečného vyhnání a publikování občanskými sdruženími a místními iniciativami, o poválečných událostech, objevech masových hrobů se zabitými sudetskými Němci, jakož i dokumentární a hrané filmy o válce. Je třeba poznamenat, že mezi mladšími Čechy existuje stále větší ochota zabývat se zločiny spáchanými proti Němcům. Tento trend lze od devadesátých let pozorovat i u české historiografie. Také u občanské společnosti v podobě organizací a iniciativ, stejně jako u širší veřejnosti.

Hildegarda Schusterová, Sudetendeutsche Zeitung, 24.11.2017, str. 5

Pro České národní listy kráceně a volně přeložil P. Rejf