MIP OPĚT O BRNĚNSKÝCH NĚMCÍCH

Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.

V roce 2000 vyzvala Mládež pro interkulturní porozumění brněnského primátora a radu města k omluvě a svého druhu pokání za vyvedení části Němců dne 30. a 31. května 1945 mimo město. Volání podnítilo velkou veřejnou diskusi o tom, jestli oslovení mají vůbec výzvu přijmout. Valná část občanů odmítala apel MIP pro jeho nátlakové formulace a nedostatečnou průkaznost vznesených obvinění. Převažoval názor, aby brněnská radnice nejprve iniciovala mnohostranný a důkladný historický výzkum daného tématu, dala seriozně zrekonstruovat dobovou realitu, v níž se evakuace Němců odehrála a teprve potom zvážila odpověď p. M. Konečnému a O. Liškovi, mluvčím MIP. Občané i leckteré společenské organizace varovali před zvednutím hozené rukavice, protože podle jejich mínění nemohla akce v dané době přinést nic pozitivního. Přes tato varování představitelé města nátlaku podlehli a reagovali na něj vybranými a rozvážně uspořádanými slovy o všeobecné lítosti nad válečnými obětmi. Jak realisté a skeptikové předpokládali, tok dalších výhružek, nepodložené kritiky, osočování z brutality a terorizmu, krvežíznivosti Brňanů a Čechů vůbec, neustal a naopak vykazuje zjevné zostření.

V dubnu 2004 zatroubila MIP k novému náporu na uvedenou kapitolu brněnské poválečné historie. Tentokrát volila formu výstavy nazvané Pochod smrti, instalované v prostorách Muzea romské kultury. Časopis Reflex, z 26.4. –2.5. 2004, str. 22, který při takové příležitosti nemohl chybět, nazval výstavu – intenzivním pokusem o vyrovnání s tímto traumatem. Ušlechtilý úmysl, nebo opět neomalený konjukturální výpad? Už letmý pohled napovídá, že výstava je kompilativní sestavou a nejednou také zneužitím účelově vybraných ilustrací brněnského revolučního období v roce l945. K serioznímu počinu má řeč panelů velice daleko.

Výchozím momentem k výkladu evakuační akce, pomyslným nultým bodem, je pro MIP je až 30. květen 1945. Co všechno předtím formulovalo panské a netolerantní počínání německé městské minority, o tom výstava cudně mlčí. Brutální devastace českého etnika za druhé světové války je odbyta pouhými 19 slovy (včetně spojek) a nestála za to, aby byla odsouzena jako zločinná.

Nadčlověk a nadnárod

Patologická agresivita brněnských Němců nebyla zplozena až pod vlivem hitlerovského režimu. Mládež dychtící pro porozumění by se měla například poohlédnout hodně zpět do dějin, daleko před první světovou válku, po likvidačních etnických programech, které měly vstoupit do praxe ihned po vítězství vilémovského Německa, přestože české země tvořily součást Rakouska-Uherska. Našla by vývody filosofa J.G.Fichta o nadčlověku a nadnárodu i tvrzení němčelého Angličana Camberlaina o tom, že mezi rasami je germánská rasa jedinečná. Z těchto a podobných zdrojů čerpal přední přední ideolog nacismu Alfred Rosengerg o ušlechtilé německé krvi a správném boji německého „kulturträgra“ proti méněcenným národům.

Z takových úvah vznikaly praktické politické programy. Anonymní prognostik v brožuře Gross Deutschland z roku 1900 je narýsoval přesně. Po vítězné válce budou nové regiony. Čechy budou rozděleny mezi Bavorsko a Sasko, zatímco Morava připadne ke Slezsku. Moravané dostanou poukázky na majetek, s nimiž budou vysídleny do Ruska. Jiný vizionář R. Tannenberg (1911) volal: „Potřebujeme prostor! … Slované nebo my!“ A významný historik T. Momsen? „Buďte tvrdí! Lebka Čechů nechápe rozumové důvody …“. Jak lákavé je srovnat tuto literaturu o nadčlověku, výjimečné rase a potřebě ovládnout chorou Evropu čerstvou krví s inauguračním projevem R. Heydricha z 2. října 1941. Je to v něm všechno, až na to, že se obával vystěhovat Čechy do Ruska, protože by se tam mohli zorganizovat v údernou sílu proti hitlerovskému Německu. Heydrich ale na své soukmenovce nezapomněl. Když vyložil svou tvrdou politiku vůči Čechům, uzavřel: „Kdo v taktickém zacházení s Čechy povolí, nemá zde uplatnění, takoví Němci nemají zde co hledat.“Zajistě zajímavé i pro mládež z MIP.

Brněnští Němci vstřebávali velkopanskou ideologii plnými doušky. Za své bytostné ohrožení považovali například i úsilí o zřízení druhé české univerzity v Brně a proto mu bránili ze všech sil. Příští rok uplyne 100 let od zavraždění Františka Pavlíka na manifestaci za českou univerzitu. Byla to ouvertura listopadu 1939. Bude tato událost v příštím roce vzpomenuta? Prozatím správa města dala velkým nákladem obnovit pomník Ch. d´Elvertovi, jednomu z hlavních odpůrců univerzity …

Vývoj brněnské německé minority je vskutku výjimečný. Například už tím, jak se v jeho zdech po první světové válce zorganizovali velkoněmečtí ultranacionálové kolem časopisu Aufbruch do pevného jádra německého dění. … Henleinovské hnutí bylo pro ně nedůrazné a příliš regionální. Jejich vidinou byla sjednocená Evropa pod německým diktátem. Někteří z nich ( mimo jiných K. Schwabe) stáli v roce 1923 před soudem pro špionáž ve prospěch cizí moci. Byli to právě příslušníci tzv. Aufbruchkreisu Schwabe, Judex, Tobolar, Kuhn, Branczik, Hahnreich a další, kteří v součinnosti s říšskými politickými a zpravodajskými kruhy provedli 15. března 1939 dokonalý puč a zmocnili se Brna několik hodin před příjezdem wehrmachtu a zvláštních komand gestapa.

Schwabeho pučisté už svou příležitost z ruky nepustili a měnili se v jádro okupační moci a správy, tedy spoluokupanty. Spolu se špičkami delegovanými z říše vytvořili dokonalou teroristickou diktaturu, v níž i ten poslední hájoťák v hnědé košili byl nedotknutelným nadčlověkem terorizujícím své okolí. Čeští Brňané byli pro ně pouhým společenstvím domovníků a služek, spodinou, což ostatně vyjadřovali slovem Unterschicht.

Všechny násilné akty v Brně i širokém okolí prováděli především brněnští Němci, ať již to byly čistky veřejných úřadů od sokolů a legionářů, přes nucené deportování na otrocké práce do Německa, vyhánění obyvatel z Vyškovska, obsazování rolnických usedlostí v pásu od Runářova po Vranovice Němci z východních zemí, až po likvidaci českého středního školství a nahánění studentů do zbrojního průmyslu. Nelze opomenout ani dalekosáhlý pogrom na docenty a profesory brněnských vysokých škol a přeměnu kounicových kolejí na věznici a katovnu horší středověkého Špilberku. Je tak zcela nepochopitelné, že v době kulminace nacistické agresivní války ta poplivaná, mučená, znevážená a znásilněná česká „spodina“ se vzbouřila a smetla své otrokáře?

Za všechno mohou komunisté

Je takový výrok žádoucí a dokonce pod ochranou zákona. Výstava tímto zjištěním svou expozici otvírá i končí. Hned na začátku hovoří „ o komunistech s gestapáckou minulostí“. O příslušnících brněnského gestapa, kteří předtím byli členy KS Německa, KS Rakouska, Slovenska i jiných stran se toho moc neví. Snad tedy až jindy. Můžeme ale veřejnost upozornit, že převážnou část osazenstva zpravodajského A referátu tvořili Němci z Brna a okolí. A mezi ostatními známými gestapáky nacházíme Brňany Ernesta Floriana, Karla Woachina, Antona Rottera, MUDr. B. Pilnyho, Johanna Baara, Hanse Goldra a mnohé a mnohé další.

Z evakuační akce brněnských Němců nelze komunisty vyloučit. Podíleli se na veškerém životě města a tedy i na ní mají své podíly na dobrém i špatném. Konkrétní pohled do přípravy vyvedení Němců z města však napovídá něco jiného. Nebyli to komunisté, k vysídlení Němců připravili předem zvláštní rezoluci a domohli její schválení ještě před vlastním jednáním o transferu, nýbrž zástupci národně socialistické strany na radnici. Mladým z MIP uniklo, že rozhodující schůzi ZNV řídil národní socialista F. Loubal a na radnici národně socialistický předák Josef Podsedník za nepřítomného V. Matulu. Také kampaň k odsunu začíná v novinách úvodníkem F. Loubala a teprve potom se připojují další.

Pozoruhodné je nejenom to, co předcházelo, ale také co následovalo po provedené evakuaci. Největší rozruch vyvolal Otto Šling na krajském sekretariátě KSČ. Když poznal k jaké akci v době své nepřítomnosti došlo, dal si po své stranické linii zavolat místopředsedu ZNV F. Píška, primátora V. Matulu, odborového předáka Josefa Kapouna, zástupce závodů a všem přítomným notně vyčinil. Rezolutně prohlásil, že to, k čemu došlo, se nemělo stát a F. Píšek na ZNV měl přijetí výnosu ZNV zabránit i za cenu toho, že by klub komunistů veřejně hlasoval proti tomu. Tato scéna je ovšem v literatuře popsána a je udivující, že představitelé MIP ji neznají.

Vysídlení Němců z Brna předestřela také před několika léty divákům Česká televize, studio Brno. V promítaném „dokumentu“ zazněla také slova o tom, jak tajemník KSČ O. Šling provázel na konci průvod Němců. U Pohořelic vystoupil na nějakou vyvýšeninu a halasně si pochvaloval, jak ten transfer se jim dobře vydařil. Je to nesmysl, protože Šling k  Pohořelicím nejel. Snad došlo k záměně za V. Matulu, ten tam skutečně byl a také jeho náměstek Josef Podsedník s knězem P.P. Lekavým Němce vyprovázeli. Ale i tak zmateně se historie píše.

Tvůrci výstavy uvážili, že do vizuálního i obsahového stylu výstavy bude vhodné instalovat portrét nějakého odporného zločince. Vzor našli v knížce H. Hertla a kol. : Němci ven! Die Deutschen raus ! v kapitole o škpt. Bedřichu Pokorném a tak z ní převelice pilně opisovali. Pokorného biografie teprve na své solidní zpracování čeká, takže v mnohém nelze předbíhat. V souvislosti s vysídlením Němců je nezbytné mládeži z MIP připomenout několik, snad už také dostatečně známých skutečností. Především to, že v Praze u ministerstva vnitra v hotelu Alcron byla domluvena evakuace Němců v důsledku krizové situace a to do okolí Brna a nikoliv za hranice. Ministr výslovně požadoval, aby nebyli převáděni do Rakouska až do usnesení vlády. K takovémuto usnesení však vláda nikdy nepřistoupila. Když do Prahy 31. května došly zprávy o tom, že evakuační akce se změnila v drastický pochod do Rakouska, uložil ministr Pokornému, aby okamžitě odjel na jižní Moravu a transfer zastavil. Pokorný přijíždí na Pohořelicko až v době, kdy asi polovina transportovaných překročila rakouské hranice. Zastavil tedy zbývající a hledal pro ně řešení ve městě i okolích obcích. Jednal podle příkazu a jeho počínání není v naznačeném smyslu nevysvětlitelné.

Pokorného líčí V. výstavní panel jako konfidenta německé bezpečností služby (sicherheitsdienstu), ovšem bez uvedení důkazu. Toto tvrzení je převzato z knihy H. Hertla a kol. : Němci ven! Die Deutschen raus! A tam je podepřeno výslechovým protokolem se spolupracovníkem gestapa Milošem Krejčím. Jedná se o jeden z tzv. dodatkových protokolů pořízených s odstupem několika let po odsouzení Krejčího. V nich už nešlo o Krejčího, ale o to, aby StB získala dodatečně svědectví proti někomu jinému. Za nějakou úlevu ve vězení byl Krejčí ochoten podepsat fantastické nesmysly. Z toho důvodu je nezbytné Krejčího svědectví řádně ověřit a doložit také z jiných pramenů. Prozatím je konfidentství Pokorného posuzovat s výhradami.

A konečně: Pokorný podle výstavní expozice zničil tzv. zelenou kartotéku konfidentů brněnského gestapa. Prozatím není prokázáno, že by gestapo takovou kartotéku v Brně zapomnělo. Rovněž záměna za příruční kartotéku levicového referátu není jistá. Ta není „zelená“ a řeč bude o ní v poslední části. Ale něco ona zelená barva napovídá. Když byl zatčen politik Josef Smrkovský, bylo proti němu vzneseno obvinění z konfidentského závazku pro gestapo v Brně. Jako „důkaz“ byla předložena zelená evidenční karta z N. referátu E. Taudta. Zakrátko však vyšetřovatelé prohlásili kartu za nepravou a jako falzum ji odložili. Když po nějakém čase hledal Smrkovského kartu jiný příslušník StB bylo mu řečeno, že byla neoprávněně skartována. Jestli měl Pokorný podíl na výrobě i skartování falešných zelených karet, pak je třeba nový důkladný výzkum a volit tomu odpovídající metody historického bádání.

Sčítání obětí

Pohořelický pochod byl krutý, to snad nikdo nepopírá, stejně tak by neměl popírat následující opatření k rychlému překonání útrap a k co nejrychlejšímu zrušení tábora. Podle výstavního libreta převzatého z knihy H. Hertla, bylo během evakuace ubito (zastřeleno) na 5.200 osob. Německá literatura uvádí i vyšší čísla. Dnes je toto sdělení překvapující, protože už v roce 1966 otiskl sborník Jižní Morava materiálovou studii, v níž je na konkrétním materiálu úřední provenience dokázáno, že v Pohořelicích zemřelo na následky epidemií a vyčerpání 453-455 osob.V okolních vesnicích pak 194 dalších. Na rakouském území je prokázáno 1066 úmrtí. Tato čísla jsou podložena věrohodným archivním materiálem, mohou být doplňována, avšak nikoliv ignorována, jak to německé spolky s oblibou činí.

Jestliže si někteří publicisté nevědí rady s prokázanými čísly, snaží se démonizovat brněnskou evakuační akci teorií masových hrobů. Podle jejich tvrzení je takových hrobů podél trasy z Brna do Mikulova bezpočet a samozřejmě je v nich bezpočet mrtvých, většinou ubitých a zastřelených. Na téma hromadných hrobů bylo už proneseno mnoho úvah. Jedno však chybí: od konce druhé světové války nebyl žádný takový hrob obnažen, prozkoumán a mrtví exhumováni. Žádný historik, novinář nebo zástupce krajanského spolku neuvedl nějaký terénní znak, polní kříž, skupiny stromů, kapličky, silniční stavby nebo cokoliv jiného, co by umožnilo ustanovení hrobu provést a zveřejnit jeho průzkum. Na jihomoravském bojišti bylo v uplynulém padesátiletí nalezeno mnoho kosterních pozůstatků, převážně vojáků, o nichž se psalo v tisku a které byly patřičně pietně uloženy. Že by se tyto metody vyhýbaly právě jen a pouze německým masovým hrobům? Jestliže tvrzení o masových hrobech stále narůstají a dostávají i knižní podobu, pak je na jejich zastáncích, aby předložili důkazy a půjdeme je společně s patřičnými odborníky prozkoumat. Od slov a spekulacím k činům!

Další mlžící smyšlenky barvitě líčí střílení evakuantů v příkopech kolem silnice, v pohořelickém táboře i v terénu. Tvrzení o údajném střílení Němců ranou do týla se dostala i na mezinárodní fóra. Tím je věc závažnější. Jenže opět jako u těch hrobů: důkazy, důkazy a důkazy. Dosud znám jen tři případy použití zbraní a ty byly popsány ve zmiňované studii v Jižní Moravě. Dochovaný soubor Zpráv o úmrtí vystavovaných stanicí NBS v Pohořelicích jako důvod smrti použití střelné zbraně neuvádí. A sotva kdo bude mít tu odvahu, aby osádku stanice považoval za nezodpovědné osoby mající eminentní zájem na falšování skutečnosti. Abychom se dopracovali pravdy je nezbytné provést exhumaci osob pohřbených v jednotlivých hrobech u Pohořelic a archeologickými metodami zjistit násilné poškození skeletu při brutálním zacházení s lidmi, nebo stopy po jejich zastřelení. S výsledkem takového postupu nebude už možné dál polemizovat, nadto je bude možné publikovat v zahraničí. Česká strana komise exhumaci podporuje, někdo se jí obává … .

Proč právě Brno?

Touto otázkou MIP svou expozici uzavírá, avšak předložená odpověď je víc než plytká. Chybí jakýkoliv popis (o rozboru nemluvě) konkrétní brněnské zkušenosti z procesu nacizace drtivé většiny německých obyvatel a jejich chování v době, kdy šlo skutečně o bytí a nebytí člověka, který nenáležel k panskému národu.

Autoři libreta na prvém místě naznačují, že za okupace došlo v Brně k takové destrukci češství, že v době revoluce nebylo schopné jiného řešení německé otázky než v podobě drsného transferu. Vysvětlují to ve shodě s historikem Jánem Mlynárikem svým tvrzením o 10.000 konfidentů, kteří po válce potřebovali rychle smýt špínu ze svých rukou a zlikvidovat svědky své zákeřné činnosti.. Taková orientace problému je skrznaskrz vadná. Odkud naznačovaná myšlenka o deseti tisících gestapáckých konfidentech povstala, lze však naznačit.

Před útěkem z Brna gestapo pečlivě přetřídilo svůj archivní materiál: politické a zpravodajské spisy poslalo po železnici do Plauen (Plavno) v Německu, nepodstatné sešrotovalo. Pod odklápěcí deskou jednoho psacího stolu skutečně zapomnělo část příruční kartotéky levicového referátu. Na mnoha místech mezi osobními údaji lze najít zkratky: konf., konfl., kon., knl. A jejich další varianty. Ti, co měli po válce ke kartotéce přístup, identifikovali zkratky jako vyjádření konfidentského vztahu. Kartotéka má necelých 10.000 lístků a tak už nebylo vzdálené vztáhnout konfidentství na všechny evidované. Tak nějak k tomu došel pan Mlynárík.

StB byla pečlivější, spočítala, že takové zkratky jsou pouze na 931 kartotékách a tak ustanovila jen tento počet konfidentů. Tento údaj s radostí převzal Rudolf Ströbinger, zpravodaj českého rozhlasu v Bonnu, do své knihy Rudá zrada. I tento nižší počet agentů byl přece zarážející. Jenže všechny ty zkratky nejsou nic jiného než vyjádřením náboženské příslušnosti, v uvedeném případě jsou zkrácením slova – konfessionslos – čili bez vyznání. Uvádět na tento druh karet značky o spolupráci bylo výslovně zakázané.

Proč Brno? Třeba také proto, že se v něm zkonsolidovala perfektní pátá kolona pro agresivní záměry Hitlerovy říše. Z mnoha způsobů jejího utváření uveďme alespoň jeden. Na podzim 1938 vznikl v Brně německý Pracovní úřad. Po zákazu Sudetoněmecké strany se Arbeitsamt stal krycí organizací zapovězené SDP. Němečtí zaměstnanci záměrně opouštěli svá pracovní místa a rozmnožovali armádu německých nezaměstnaných, čímž neskutečně dramatizovali poměry v ČSR. Na „pomoc“ jim přispěchala Německá říšská pomoc. Sám A. Hitler poslal svým soukmenovcům do Brna 5 milionů RM a pak docházelo z Německa měsíčně nejprve 50.000 Kč, později 400.000 Kč. Nacisté kolem Arbeitsamtu udržovali kontakty na říšské tajné služby, mimo jiné až do úřadu státního tajemníka v ministerstvu zahraničních věcí barona R. von Weiszäckera.

Autoři výstavy MIP spatřují v tehdejší „kulturní rozmanitosti města“ neobyčejný přínos. O jakou rozmanitost šlo, vyplývá z rozkazu krajského vedoucího hitlerovy strany ing. K. Folty. Požadoval v něm okamžitý soupis všech nespolehlivých Čechů (6. 10. 1941). Zhruba v téže době vydává instrukci k součinnosti skupin NSDAP s bezpečnostní policií, zejména pokud jde o zprávy „o práci politického odpůrce.“ Kdo toho odpůrce představoval třeba Čechům vysvětlovat. Písemná hlášení musela jít v opise na gestapo a SD. Mimoto nižší složky NSDAP podávaly zprávy o politické situaci každých čtrnáct dnů. Taková byla tedy všeobsahující špiclovská organizace mezi brněnskými Němci.

Jakmile zbraně schopné Němce stále více žádala fronta, jejich staří a choří soukmenovci obětavě nastupovali do všech sfér tehdejšího života. Například působili jako dozorci nad českými chlapci nakomandovanými na kopání zákopů a stavění opevnění před blížící se frontou. Od 1. 12. 1944 byli němečtí důchodci a muži neschopní vojenské služby zmobilizováni do tzv. Volkssturmu. Starší lidé ještě pamatují, jak s panceřovými pěstmi na ramenou 16. – 17. dubna 1945 dýchavičně pokulhávali přes Modřice na frontu pod Rajhradem. A nesmíme opomenou středoškoláky vyhnané k 1. Září 1944 do válečného průmyslu. Jejich vedoucí a dozorci byli vesměs reaktivovaní němečtí stařečkové. Toto všechno – a jsou to pouhé ilustrace oné doby – nemohli čeští obyvatelé Brna nevidět a neprožit. Proto právě Brno.

Kromě nepočetných skupinek levicově zaměřených Němců známých veřejnosti už z předmnichovských časů, nikde žádné větší stopy o tom, že by německé obyvatelstvo Brna hledalo východisko z marasmu války a okupace ve změně mocenského, militantního a šovinisticky nadřazeného postoje. Němci kolem Protifašistického výboru se snažili o likvidaci nejostřejších konfliktů, avšak bylo jich žalostně málo … . Potvrzovali však důležitou skutečnost, že hlavní společenský rozpor se netáhl v rovině etnické mezi Čechy a Němci, nýbrž mezi nacismem, fašismem a antifašismem.

Když o problematice válečných zločinů diskutovali s významným německým filosofem Karlem Jaspersem, tento mimo jiné řekl: „Člověk nemůže žít s lidmi, kteří upírají jiným právo na existenci.“ V tom je veškerá filosofie odsunu.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tento vynikající článek, v němž autor ukazuje na nepravdy, polopravdy a zamlčování údajů, organizátorů výstavy, nebyl dosud v periodickém tisku publikován. Redakce, jímž p. prof. Žampach článek nabízel , neuveřejnily z něj, jak jsem informováni, ani několik řádků. Existuje tedy ještě nějaká forma cenzury? „Český tisk“ v německém vlastnictví opět ukázal, jaké zájmy sleduje.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Akce Čechů proti Němcům a kolaborantům

Informace o situaci v Brně v květnu 1945

23. května 1945 informoval ministr Stránský vládu o návštěvě delegace národního výboru Brna. Sdělila mu, „že tam mají ve vězení 1 600 zajištěných osob, z nichž asi 1 500 jsou Němci a zbytek Češi. Obyvatelstvo Brna se srocuje před vězením a žádá okamžité souzení a potrestání těchto osob. Národní výbor musel před vězením umístit kulomety. Situace je povážlivá, neboť hrozí nebezpečí, že zajištěné osoby budou buď lynčovány, nebo že národní výbor k jejich ochraně bude muset střílet do českého lidu … „ (Archiv Úřadu vlády, vláda 23. května 1945)

Akci předcházela řada požárů, založených v Brně ve dnech 26.-30. dubna 1945, které byly dílem německých ozbrojených skupin. Ve zprávě československého ministerstva vnitra z 8. srpna 1945 jsou uvedeny požáry v moderním poštovním úřadě před hlavním nádražím, v obchodním domě Alfa, kde byla dříve tajná úřadovna gestapa, v blocích obytných domu na Kolišti, v budovách v ulici Na hradbách a na Lažanského náměstí. Řada menších požárů byla včas uhašena.

(Viz: Die Deutscen, s. 561)

Gerilová válka v pohraničí, ze zprávy čs. ministra vnitra z 8. srpna 1945

Plně vyzbrojeni, začali němečtí státní příslušníci na celém státním území, především však v pohraničí, organizovat skupiny, které zahájily státu nepřátelské akce. Z těchto organizací jsou známé: Wehrwolf, Guttenberg, Teppelin, Vernichtungsbrigade Egerland.

O tom, že bojové a sabotážní skupiny organizovaných německých příslušníků vyvíjejí svou činnost a vyzývají veškeré německé obyvatelstvo k odporu, svědčí leták, který byl počátkem července nalezen v okolí Bruntálu. Nese název: „Wir machen Front“ (Budujeme frontu) V tomto letáku byli všichni Němci vyzváni k boji za znovudobytí sudetské vlasti. Byli vyzváni k boji v ulicích, v dílnách, továrnách, úřadech a obchodech. Leták žádá disciplínu a pořádek. Každý, kdo opustí své místo v boji bude považován za dezertéra. Leták končí ujištěním, že den odplaty a osvobození přijde … .

Výše uvedené citace obsahuje publikace Edvard Beneš, Odsun Němců, Výbor z Pamětí a projevů doplněný edičními přílohami, s. 96 a 97, k vydání připravila prof. dr. V. Olivová, DrSc., Praha 1995, vydání první.

O květnových až červencových událostech v r. 1945 v Brně a okolí napsal pan prof. V. Žampach publikaci „Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 3O. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1.6. – 7.7. 1945“. Vzhledem k malé informovanosti o uvedených událostech považujeme za velmi žádoucí opětně tuto publikaci vydat, případně i v rozšířeném znění.

Redakce: J.Konečný Připravil: JUDr.O.Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s brněnskou MO Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí jako svou 120. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, září 2004.

nástavce z každé strany nestačí na to, aby překonaly tuto kapitolu společné evropské minulosti.“ Proto je zapotřebí, aby byl vytvořen program EU, který by objasnil význam historických území, která se stala v důsledku vyhnání ve svých prožitcích , útrapách i formách vzhledu kulturním dědictvím mnoha národů a současně i Evropy. Takovýto program se vzdává soudů o vyhnání. Chce chránit materiální i nemateriální díla, která byla vytvořena na územích vyhnání před rokem 1945, ale jsou ohrožena ve své existenci, budou-li odstraněna nebo bude-li na ně zapomínáno.

Zde padá náš pohled zejména na Němce, kteří zůstali v sousední zemi a nebyli odsunuti. Jejich počet je zdecimován na 1 – 2% předválečného počtu. Žádná jiná národnostní skupina se nenachází v tak deprimující pozici. Tím je důležitější, že podskupina českého diskusního fora, tj. diskusní skupina pro menšinové otázky německo-české, a k této skupině patřím i já, v žádném případě nevypracovala ještě doporučení pro postup, aby se místní jména a zeměpisná označení vyjadřovala dvojjazyčně.

S Petrem Pithartem, předsedou českého Senátu, jsem sdílela názor, že situace Němců v naší sousední zemí musí být změněna. Zacházení s nimi podle předpisů Benešových dekretů odporuje lidským právům a spravedlnosti. Nikde by se v německo-českých vztazích nedalo utvořit více nezištné důvěry nežli rovným zacházením s těmito lidmi. Nikde nebude signálů evropského porozumění více třeba nežli zde.

( K nositelům sudetoněmecké kulturní ceny mimo další patří autorka Sidonie Dědinová, jihomoravský pěvecký a hudební soubor Stuttgart – pozn. re)

I. Za sociální spravedlnost

Jednou z nejvýznamnějších myšlenek, které již v 19. století hluboce pronikly do vědomí českého dělnictva a dalších chudých vrstev našeho národa, ovládly je a tak se staly obrovskou silou stále více ovlivňující vývoj společnosti, byla idea sociální spravedlnosti. Formování a stoupající naléhavost jejího naplnění byly odrazem sociálně ekonomické reality předminulého století, kdy rozvíjející kapitalismus uvrhl značné množství lidí práce do mimořádně těžkých životních podmínek.

O životním údělu a formování českého dělnictva napsal známý český historik dr. Z. Tobolka ve svých dějinách: „Český proletariát vznikl ke konci XVIII. a počátkem XIX. století … Proletariát trpěl sociálně pod kapitalistickým hospodařením manšestrovsky smýšlejících podnikatelů, zvláště pak trpěl v druhé polovici sedmdesátých let, kdy bylo po hospodářské krizi r. 1873 dělnictvo propouštěno a mzdy byly snižovány. Čtvrtý stav byl na počátku proti liberalistickému hospodaření zcela bezmocný.“ (Politické dějiny čsl. národa, Praha 1934, str. 303 – 304)

Politickým mluvčím značné části českého dělnictva se již v sedmdesátých letech stala sociálně demokratická strana. Její ateistická, internacionální politika, umocněná i v praxi uplatňovanou teorií třídního boje, křesťansky a národně cítící dělnictvo stále výrazněji kritizovalo a méně či více odmítalo. Někteří křesťanskosociálně založení dělníci, konfrontováni s málo tolerantním ateizmem, vystupovali ze sociální demokracie a postupně začali klást základy křesťanskosociálnímu hnutí, na jehož programových principech pracovala již celá desetiletí řada křesťanských myslitelů sociálně orientovaných. A byli to především oni, kteří ve svých dílech přesvědčivě poukazovali na neslučitelnost liberalismu s křesťanstvím.

II. K formování základů křesťanskosociálního programu

Jedním z předních křesťanských sociologů byl prof. Matěj Procházka, spoluzakladatel Katolické jednoty sušilovské. Ve svém díle Otázka dělnická, vydaném v r. 1872, na svou dobu velmi ostře odsoudil liberalistický kapitalismus. „Ve společnosti utvořily se brzo dvě protivy, na jedné straně chudoba náramná a na druhé straně bohatství; i nemohl tudíž také brzo nedostavit se ten boj mezi chudou pracovní silou a mezi velkým, jen duševně pracujícím kapitálem. … v národním hospodářství opanoval skutečně skoro po celé Evropě pouhý směr egoistický … Vzešla válka všech proti všem … kdo s koho můž, ten toho zduš! … Že by dle nauky křesťanské nadbytek chudým vlastně patřil, a že by bohatec jako štědrá matka zvláště k těm se míti měl, kteří mu pomohli bohatství vydobýti, to mu ani ve snách na mysli netaje.“ (c.d., s. 86)

Křesťanství, které jako první vytýčilo zásadu: „Kdo může pracovati a nepracuje, ať nejí“, nebylo přes značné úsilí sociálně cítících věřících schopné zabránit tomu, aby mnozí dělníci a členové jejich rodin netrpěli těžkým nedostatkem základních životních potřeb, především hladem. Prof. M. Procházka si byl vědom toho, že dobročinnost a svépomoc nemohou vést k odstranění k odstranění palčivých sociálních problémů. „Ihned při líčení svépomoci podotkli jsme krátce, že všemi jejími prostředky bídě a nouzi dělníků … podstatně pomoci nelze …Hlavní toho příčinou jest, že všem svépomocným dělnickým spolkům … jest podnikati nerovný boj s velemohutným kapitálem, dobře soustředěným, ponejvíce nekřesťansky a tudíž bezohledně … sobě počínajícím, všepožíravým, i zákonodárství dle chuti si zařizujícím.“ (c.d., s.77)

Síle kapitálu podle prof. M. Procházky mohlo úspěšně čelit pouze organizované dělnictvo. „…dokud těsně spojený, silně ozbrojený a nemilosrdný kapitál stojí proti práci za pouhý tovar považované …nemají i nejpřísnější moralisté nic, co by proti tomu namítali, aby se také dělníci vespolek spojovali …“ Podle názoru prof. M. Procházky však bylo pro vyrovnání síly mezi kapitálem a organizovaným dělnictvem dále nutné, aby stát opustil dogma o volné soutěži a sociálním zákonodárstvím a dalšími opatřeními zasáhl ve prospěch dělnictva

Úsilí o přípravu a uskutečnění nutných sociálních reforem, v jejichž průběhu by člověk polepšil sebe a tak polepšil i sám sobě, ovlivnilo i řadu mladých lidí, k nimž patřil i Tomáš Masaryk, jehož prof. M. Procházka učil nejen náboženství, nýbrž i sociálnímu cítění. Prof. M. Procházka měl hluboké znalosti o dělnické otázce. Prostudoval i tehdejší socialistickou a marxistickou literaturu. Byl nejen sociologem evropského formátu, ale i hluboce věřícím člověkem, který se snažil zlepšit postavení dělnické třídy ve společnosti v duchu křesťanských zásad. Právem proto považujeme prof. M. Procházku za jednoho z nejvýznamnějších tvůrců programových zásad křesťanskosociálního hnutí.

Dalším spolutvůrcem křesťanskosociálního programu byl Václav Žižka, stříbrnický dělník a redaktor Dělnických novin, který vyznával zásadu, že základem nového sociálně spravedlivého řádu musí být práce. „Právo práce a právo vlastnictví činí nejhlubší základ společnosti lidské … Právo vlastnické ovšem za svaté se prohlašuje …, ale právo dělníka … to se zamlčuje. Kdyby všechna jiná práva na světě zaniknouti měla, právo dělníka nikdy nezanikne … Ono má přednost před vlastnictvím, neboť vlastnictví musilo dobyto býti napřed prací. Výživa dělníka přednější jest než užitek … majitele nebo podnikatele. Právo vlastnictví musí ustoupit právu dělníka. Kristus potvrdil právo dělníka ´Hoden jest dělník mzdy své´… Dělník jí svůj vlastní chléb, ne cizí, jest demokrat dle ducha křesťanského ... (in Dr. C. Horáček, Počátky českého hnutí dělnického, Praha 1886, s.88)

Politicky velmi činným křesťanským sociálem současně však i formulovatelem programových principů byl Tomáš Josef Jiroušek, který až do poloviny osmdesátých let 19. stol. patřil k významným sociálnědemokratickým funk-cionářům a redaktorům. Za aktivní účast na zápase za dělnická a česká národní práva byl pronásledován a vězněn. Jako věřící člověk byl pevně přesvědčen o tom, že sociální otázky, především postavení pracujících ve společnosti, je nutné řešit nikoliv násilím, revolucí, nýbrž evolučně, v křesťanském duchu.

V Brně od počátku r. 1885 redigoval čtrnáctideník Dělník. V programovém článku Co chceme, uveřejněném v prvním čísle, zdůraznil: „Otázka sociální … jest v plném proudu a směšné … jest počínání těch, kdož jí buď nepřikládají žádnou důležitost, nebo chtějí bodákem jí učiniti konec… vedeni jsme přesvědčením, že uspokojivé řešení je možno pouze na základě onoho socialismu se zásadou: ´Miluj bližního svého jako sebe samého.´… budeme se domáhati, aby dělníkem neopovrhaly (majetné vrstvy – aut. pozn.) proto, že jest pouhým dělníkem, aby jemu alespoň mzdu slušnou za jeho práci nezkracovali .. Nuže, kdož souhlasíš s námi, vstup pod prapor náš a bojuj s námi za věc spravedlivou.“

Pod křesťanskosociální prapor se věřící však nehrnuli. V některých případech naopak kladli rozvoji hnutí odpor. V září 1885 přijel T. J. Jiroušek do Rosic u Brna. Před hostincem, kde se měla konat schůze, stál pouze farář Florian Eichler, který Jirouškovi řekl, že vše zastavil. Kdo přesto přišel, toho poslal domů, že schůze nebude. Závěrem výslovně zdůraznil: „My tady žádný sociální spolek nepotřebujeme.“

Podobně postupovali kněží i na jiných místech Moravy. Když T.J. Jiroušek mluvil v Líšni na Moravě, kam byl pozván, o nutnosti založit křesťanskosociální spolek, vstoupil mu do jeho projevu P. Pavelka slovy: „Lidi! Neposlouchejte ho, socialista jako socialista, jaké pak rozdíly! My tady žádný křesťanskosciální spolek nepotřebujeme … Pojďte všichni domů!“ Sotva tato slova dozněla, lidé se hrnuli z hostince. P. Pavelka však záhy poznal, že chybil. Nebyl schopný ve své farnosti čelit sociálně demokratické agitaci. Proto sám požádal T. J. Jirouška, aby mu zasílal 20 exemplářů Dělníka.

Ani ve spolcích katolických tovaryšů nemohl T.J. Jiroušek mluvit. Až do vydání encykliky Rerum novarum vládl mezi duchovenstvem, zvláště vyšším, a značnou částí věřících velký strach před socialismem. „Pevní“ katolíci říkali: „Socialismus je socialismus. Na žádném si nic nevyberete.“ V některých místech se křesťanskosociální spolky nedaly proto vůbec zakládat. Přesto se křesťansko-sociální hnutí na Moravě uchytilo a rozšiřovalo.

V Čechách, kam TJ. Jiroušek přijel v r. 1888, byla půda pro křesťanskosociální myšlenky ještě méně připravená než na Moravě.Bylo zde nutné především odpoutat politicky činné věřící od úzké spolupráce s konzervativní a málo již schopnou Staročeskou stranou a začít provádět samostatnou sociální politiku. Začátky byly přetěžké. Konzervativně smýšlející křesťané byli organizováni v Katolicko-politických jednotách, v jejichž čele stál v Čechách hr. Schönborn. Jednoty byly nejen silně konzervativní, nýbrž i prorakouské a prohabsburské.. Jejich činnost směřovala k obhajobě tehdejšího společenského řádu a státního zřízení.

A za těchto neutěšených podmínek se hrstka křesťanských sociálů rozhodla stávající stav zásadně změnit. Patřil k nim T. J. Jiroušek, ThDr. R. Horský, Škrdle, V. Žižka a farář Blažko z Noutonic.

Křesťanská politická činnost, prováděná křesťanskými sociály, do jejichž řad –mnohdy proti vůli církevní vrchnosti – vstoupili i někteří příslušníci nižšího kléru, se ještě několik dalších let rozvíjela bez uceleného a všeobecně uznávaného programu. Tento nedostatek částečně odstranil článek Co chceme, otištěný 21.2. 1891 v Nedělní příloze listu Čech. Jiroušek v tomto článku již zformuloval hlavní body křesťanskosociálního programu, zvláště vyzvedl: „Chceme spravedlivé opravy vše ochuzujícího manchesterského systému výroby …, kterýž systém vleče ženu z domácnosti a dítě ze školy a chrámu v nedostatečném věku do dusných kobek továrních, kde již sám muž … v únavě pracuje, co zatím tlupy jiných dělníků bez zaměstnání po ulicích od vrat ke vratům továren bloudí… .

Chceme, aby práva jednoho a každého člena společnosti lidské na majetek, práci, politiku, čest i svobodu křesťansky byly pojímány a každému zabezpečeny … Chceme, aby vykořeněno bylo sociální zlo a spravedlivé právo dělníků došlo uznání … by konečně dělník neměl příčin neustále si naříkati, že není za svoji práci tak po spravedlnosti a právu odměňován, aby křesťansky se svojí rodinou živ býti mohl …

Nám se jedná o duševní i hmotné povznesení třídy dělnické a s ní všech stavů výrobních.

Článek Co chceme osvětlil některé zásady křesťanského socialismu, jimiž se stoupenci hnutí řídili až do litomyšlského sjezdu. Za zvlášť významnou lze považovat skutečnost, že uvedený článek T.J. Jiroušek napsal a publikoval na základě závěrů porady v Noutonicích, konané 12.2. 1891, na níž se účastníci doho-dli, že vytvoří Křesťanskosociální hnutí a založí Křesťanskosociální časopis. Poté se tito obětaví lidé chopili práce.. Přestože mnohdy nebyli chápáni ani svými, křesťany konzervativně orientovanými, a byli napadání nejen slovně, nýbrž i fyzicky, podařilo se jim svolávat schůze, zakládat spolky a organizace. Křesťanskosociální hnutí v Čechách, tak jako před několika lety na Moravě, se začalo rozvíjet. Zásluhy v tom směru nelze přičíst pouze ThDr. R. Horskému, T.J. Jirouškovi, Vrbovi,, nýbrž stovkám zanícených křesťanských sociálů v terénu, ve městech i na vesnicích.

III. Encyklika Rerum novarum

Od r. 1873, kdy došlo v celé habsburské říši a především v historických zemích k silnému hospodářskému poklesu, jenž připravil o zaměstnání a tím také o obživu značné množství dělníků, nabýval zápas mezi lidmi práce a vlastníky výrobních prostředků na intenzitě. Liberalistický stát do něho zasahoval ve prospěch kapitálu, jenž tak ve svých rukou spojoval hospodářskou a politickou moc. Organizace dělníků stát zakazoval či trpěl jen v omezené míře.

Zatímco se v rukou malé skupiny kapitalistů hromadilo nesmírné bohatství, byli pracující ohrožováni vzrůstající nouzí. Jejich plat mnohdy ani nestačil k zahnání hladu. Nespokojenost dělnictva, které právem vytýkalo církvi, že chudým v jejich utrpení hlásá jen odevzdanost a bohaté pouze nabádá k velkodušnosti, rostla.

A právě za této historické situace, jako odpověď na soudobé sociálně ekonomické i politické proudy, potřeby a tlaky, papež Lev XIII. vydal v květnu 1891 encykliku Rerum novarum. Již v úvodu tento okružní list zdůrazňoval: „Buď jak buď, vidíme zřetelně – a v tom souhlasí všichni – že nejchudší vrstvě lidu se musí rychle a přiměřeně pomoci, protože nesčetní lidé žijí v poměrech ubohých a žalostných, až je to nedůstojno člověka,.. dělníci stojíce osamoceně a bez ochrany ponenáhle upadali do rukou nelidskosti zaměstnavatelů a nezkrocené ziskuchtivosti soutěžících. Zlo ještě zhoršila žravá lichva, která sice nejednou Církví byla odsouzena, ale hrabiví a ziskuchtiví lidé se jí pod různými formami dopouštějí opět a opět; k tomu přistupuje, že výroba i obchod byly soustředěny v rukou téměř jen několika málo lidí, takže hrstka majetných boháčů vložila jho téměř otrocké na nesmírné množství proletářského lidu.“

Papež v encyklice důrazně odsoudil třídní boj. Byl si však plně vědom toho, že mít mezi oběma třídami, mezi bohatými a proletáři, musí být založen na spravedlnosti, jíž mělo zajistit plnění povinností uložených dělníkům i kapitalistům. Bohatí nesmějí, jak uváděla encyklika, „považovati dělníky za otroky. Je spravedlivo, aby měli v úctě jejich lidskou důstojnost, … Výdělečná práce … není člověk k hanbě, nýbrž ke cti, poskytujíc mu čestnou možnost opatřit si živobytí; opravdovou hanbou však je a nelidskostí, když se vykořisťují lidé jako zboží nějaké, aby se z nich docílilo zisku, a když se v nich cení toliko zdatnost nervů a tělesná síla a všecko ostatní se nepokládá za nic.“ Papež též zvlášť zdůraznil povinnost zaměstnavatelů platit dělníkům spravedlivou mzdu. “ … všeobecně však vzato, ať mají na paměti lidé bohatí a zaměstnavatelé, že utlačovati pro svůj zisk lidi nuzné a ubohé a těžiti z cizí bídy, že jest těžkým proviněním proti zákonům Božím i právům lidským. Oklamávati však někoho o povinnou mzdu, že je velkým hříchem, který svolává na pomstu křikem svým hněvy s nebe. „Hle, zadržená mzda dělníků … křičí od vás, a volání těch, kteří žali, vešlo v uši Páně zástupů (Jakub 5,4).“

Encyklika vychází ze zásady, že soukromé vlastnictví je přirozeným právem člověka. Odpovídá však též na otázku, jak má člověk těchto statků používati. „Pokud se toho týká … nemá člověk zevnějších statků vlastniti tak, jako by byly jen a jen jeho, nýbrž jako by byly společné,…Vzájemná láska mezi křesťany byla v nejstarších dobách tak mohutná, že velmi často se bohatší zbavovali vlastního jmění, aby pomáhali chudším; … je svatou pravdou, že národní bohatství nevzniká odjinud než z práce dělnické. Velí tedy spravedlnost, aby stát pečoval o dělníka, aby z toho, čím sám přispívá k obecnému blahu, dělník dostával také část, aby s menšími obtížemi mohl žíti, maje zabezpečeno přístřeší, oděv, zdraví.“

Papež se též vyslovil pro to, aby dělníkům zaměstnavatel vyplácel rodinnou mzdu, z níž by slušně mohla žít nejen rodina, nýbrž aby dělník měl možnost z této mzdy si i něco ušetřit a tak se alespoň k menšímu majetku dostat. A právě tato možnost by napomohla k spravedlivějšímu rozdělení statků.

Encyklika prohlásila liberalistický kapitalismus za řád, který je neslučitelný s křesťanstvím, a v duchu jeho zásad vyzvala dělníky a zaměstnavatele, aby své vztahy uspořádali podle principů lidské solidarity. Dělníkům nejen přiznala při-rozené právo se sdružovat ve spolky a svazy, nýbrž též vyzvala katolické dělnictvo, aby se organizovalo, a duchovenstvo, aby ze všech sil tuto snahu dělnictva podporovalo.

Sociální encyklika mocně povzbudila křesťanskosociální hnutí v Čechách, na Mora-vě i ve Slezsku. To již vzhledem k rozkladu a pádu původně celonárodní staročeské strany, pod jejímž vlivem byla i část křesťanského dělnictva, rozšiřovalo svou členskou základnu, budovalo nové organizace a pokračovalo ve formulování programu, aby se mohlo plně politickoorganizačně osamostatnit a založit vlastní stranu.

Na Moravě byly založeny nové křesťanskosociální listy – Obrana práce v Brně a Zájmy dělnictva v Ostravě. V Praze byl ustaven křesťanskosociální politický klub s působností pro celé Čechy. Jeho činnosti značně napomáhaly Dělnické noviny, první plně křesťanskosociální list v Čechách, jejichž vydavatelem bylo družstvo Vlast. Redaktorem těchto novin se stal T.J. Jiroušek.

Pod vlivem myšlenek obsažených v encyklice Rerum novarum si katolíci postupně začali uvědomovat obrovský význam sociálních otázek. A tak po dlouhých debatách,  vzájemných zápasech se TJ. Jirouškovi a ThDr. R. Horskému podařilo prolomit nezájem a odpor křesťanských konzervativců vůči křesťanskosociálním myšlenkám a část z nich dokonce získat pro ideály jimi hlásané. V nové atmosféře křesťanskosociální hnutí získalo postupně převahu nad konzervativci a tak si vytvořilo podmínky pro uskutečnění svých záměrů.

Byla to však práce těžká. Zatímco křesťanskosociální hnutí zapouštělo kořeny v našem národě jen několik let, sociální demokraté, staročeši, mladočeši a agrárníci měli již své stranické struktury založené na vlastních programech.

Co křesťanský politický tábor zanedbal v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. Stol., se jen velmi těžko dohánělo, zvláště když přílišný a přetrvávající konzervatismus některých katolických kruhů křesťanskosociální proud stále zatěžoval a jeho rozvoj zpomaloval a dokonce i brzdil.

„Katolický směr v Čechách byl příliš pod vlivem vídeňského konzervativně katolického deníku ´Vaterland´vydávaného a financovaného aristokratickým episko-

pátem a feudální šlechtou. Vaterland byl národně spravedlivý, sympatizoval s federalismem a stál proti strohému vídeňskému centralismu. Tím se právě vemlouval do přízně duchovenstva českého, ale sociálně a ještě více politicky byl protidemokratický, potíral všecko, co by mohlo zmenšit vliv a stará privilegia šlechty … Křesťanská demokracie se musela proti tomuto světu probíjet … Vater-and reprezentoval duševní směr tzv. austrokatolicismu, který byl za každou cenu dynastický, a který proto byl potírán .. také mladou generací katolickou … Klid a status quo byl hlavním požadavkem dynastického austrokatolicismu.“ (Dr. J. Doležal, český kněz, 1931)

Tato mladá generace katolických duchovních vyšla mezi lid a v duchu sociálním a národním pro budoucnost naší vlasti pracovala. Byl to zejména Stojan a Šrámek na Moravě a ve Slezsku, Horský a Brynych v Čechách. Celá léta zápasili s přetr-vávajícími katolickokonzervativními tendencemi a současně i s výbojným ateismem liberalistickým a sociálnědemokratickou revolučností. Boj s liberalismem a konzer-vatismem však nebyl, a ani nemohl být dobojován. Probíhá dodnes. Jeho histo-rickou štafetu přebírají křesťanští sociálové dneška. V souladu se sociální doktrínou katolické a jiných církví usilují o sociálně spravedlivou společnost.

IV. Cestou k Litomyšli

V souladu s Noutonickou dohodou začalo několik křesťanských sociálů, zejména Jiroušek, Horský, jezdit po Čechách na schůze a zakládat křesťanskosociální organizace. Myšlenky obsažené v encyklice Rerum novarum jim v jejich průkop-nické činnosti značně již napomáhaly.

V r. 1894 bylo v Čechách, kromě dalších, již 30, na Moravě 20 a ve Slezsku 10 křesťanskosociálních vzdělávacích spolků dělnických.

Početně se rozrůstající křesťanskosociální hnutí nezbytně nutně potřebovalo ucelený program. Na něm usilovně pracoval ThDr. R. Horský a T. J. Jiroušek. Stu-dovali zahraniční literaturu, sledovali tisk, účastnili se i sjezdu sociologů v Bamberku, osvojovali si některé německé a francouzské křesťanskosociální myšlenky. Několik let s velkým úsilím, za pomoci již svých značných praktických politických zkušeností, připravovali vypracování tak očekávaného českého křesťanskosociálního programu.

Sounáležitost křesťanskosociálního hnutí k dělnictvu prokazovaly nejen progra-mové zásady, nýbrž i různé vnější formy a symboly. V tehdejším křesťanském politickém hnutí se užívalo – vedle oslovení bratře, sestro – zcela běžně i oslovení soudruhu, tak jak dokládá i samotný protokol Litomyšlského sjezdu, soudružko. Obvyklý pozdrav Zdař Bůh byl nikoliv ojediněle nahrazován pozdravem Křesťanské práci čest.

Křesťanskosociální hnutí mělo dokonce i svou často užívanou hymnu – Píseň práce. Z popudu dr. Horského a Jirouška ji v srpnu 1894, jako součást příprav na Litomyšlský sněm, zkomponoval na slova Msgre Vladimíra Šťastného, kněze a básníka moravského, Josef Cyril Sychra, ředitel staroboleslavského kůru.

Slova a melodie této hymny ještě dnes nejsou pouze pozoruhodnou součástí dávných křesťanskosociálních dějin, ale stále působivě promlouvají, jak svědčí následující text, i k dnešku: „Seskupme se k sobě, bratři, braňme práce svobodu, sdružme se, kdo k sobě patří, k vítěznému praporu! Světem ať náš prapor vlaje práce Bohem požehnané; jím se dáme k cíli vést, budiž práci sláva, čest!“ Neméně pozoruhodná jsou slova i druhé složky Písně práce. „Zapějme si píseň svoji, vždyť jsme práce národem, nehledáme slávy v boji, ale práce závodem. Jiní ať si světy boří, Slovan pracuje a tvoří, tak zní o nás dějin zvěst: práci české sláva, čest, tak zní o nás dějin zvěst: práci české sláva, čest!

Křesťanské dělnictvo zpívalo tuto Píseň práce ještě po první světové válce. Její slova zazněla opět hojněji v druhé polovině 80. Let. Křesťanská Píseň práce rozbušila srdce a nadchla mysl účastníků školení na Ústřední politické škole Čs. strany lidové, při seminářích či při jiných lidoveckých akcích. Někteří členové ČSL ve své činnosti začali navazovat i na jiné křesťanskosociální tradice.

O tom, co všechno předcházelo svolání sjezdu v Litomyšli, nechme promluvit jeho hlavní aktéry. Jak došlo k svolání Litomyšlského sjezdu r. 1894, TJ. Jiroušek napsal:

„Když v roce 1885 položili jsme základ ke křesťanskosociálnímu hnutí na Moravě s Placidem Janem Mathonem, Aloisem Karlem Šťastným a Františkem Chytilem … odebral jsem se do Čech, abych i zde se pokusil o vy\volání křesťanskosociálního ruchu – alespoň v menších rozměrech. Bylať tehdáž … pro každý nejen demokratický a internacionální socialismus půda v Čechách velmi neúrodnou – bodláčím a hložím za policejní a četnické persekuce vlády Taaffeovy zarostlou. Politického pracovníka v socialismu, ať toho nebo onoho směru viděti zde nebylo. ..

Tři léta to trvalo, než podařilo se mně, redaktoru Tom. Škrdlovi, Rudolfu Vrbovi a ThDr. Rudolfu Horskému zaujmouti v Čechách alespoň kousek půdy pro hnutí křesťanskosociální v dělnictvu českém.

Seznámiv se s ThDr. Horským, tehdáž kaplanem v Ouněticích u Prahy, učinil jsem pokus založiti zde nějaké centrum hnutí křesťanskosociálního a založiti i časopis i pro to hnutí …

Rozhodnutí vyvolati dělnické křesťansko-sociální hnutí a založiti křesť.-sociální časopis v Čechách stalo se v poradě v Noutonicích dne 12. února 1891 …Z porady noutonické za hesla: ´Organizovat a zakládat spolky vzdělávací a pořádat schůze´, rozjížděli jsme se každou neděli … na český venkov… Prahu a okolí zpracovávali jsme za večerů ve všední dny. A práce se nám dařila.

Když z jara roku 1894 po tříleté práci v Čechách i na Moravě za pomoci Sociálního odboru družstva Vlast ˇpodařilo se nám vytvořiti celou řadu katolických vzdělávacích spolků, počali jsme pomýšleti s ThDr. Rud. Horským na svolání sjez-du, vypracování programu a prohlášení Strany křesť. sociální českoslovanské.´

Počátkem měsíce června r. 1894 přijel jsem do Ounětic na několik dní k Dru Hors-kému a tam v pavilonku farní zahrádky ukuli jsme nejprve návrhy programu a pak plán na svolání sjezdu – já črtal, navrhoval a Dr. Rud. Horský piloval a brousil na návrzích, až program křestˇ. sociální českoslovanské strany dělnické byl hotov.

Na to rozhodli jsme se vyjeti spolu na Moravu do Brna, abychom pro práci naši získali i bratry Moravany … Na nádraží očekával nás Jan Skalla, bývalý dělník tkalcovský a odpovědný redaktor časopisu ´Obrana práce´… Z nádraží zavedl nás do redakce … kde nás již očekávali: dp. Methoděj Hošek … a Ant. Ripp, bývalý dělník tkalcovský a spolupracovník Obrany práce … Z Cejlu odebrali jsme se do Besedního domu, kde nacházela se tehdáž redakce Hlasu … a zde v přízemí dlel již dp. Prokop Šup … a Frant. Chytil, oba redaktoři brněnského Dělníka a Obecních novin.

Rokovali jsme až do sedmi hodin a výsledek byl, že sjezd má býti společný a veškeré naše návrhy schváleny. Mně a ThDr. Rud. Horskému bylo svěřeno svolati sjezd do některého města jihovýchodních Čech, na polovici cesty mezi Prahou a Brnem ...Druhý den na zpáteční cestě do Prahy zajeli jsme večer přes Choceň do Litomyšle, kterou jsme si právě vyhlídli za místo sjezdu. Tam v restauraci u Černého orla, v křesťansko-sociální jednotě Rovnost, jež povstala z Jednoty katolických tovaryšů, jíž jsme r. 1892 zde pomohl zakládati, byli jsme s nadšením přijati, když jsme sdělovali, že žádáme, abychom mohli svolati sjezd do Litomyšle ke dni 8. 9. září 1894. S obětavostí nevšední slíbili nám veškerou pomoc: místní děkan Otto Danielis … Jaroslav Stanzejský a jiní.

Když přijeli jsme v sobotu odpoledne zpět do Prahy, bylo nám již jen vyžádati si písemně svolení ku svolání sjezdu od dp. Tomáše Kubíčka, kaplana a vydavatele Zájmů dělnictva v Moravské Ostravě … Dopsali jsme mu hned a šestý den, když došla souhlasná odpověď, vydali jsme záhy provolání sjezd svolávající.

Provolání vydali a podepsali tito svolavatelé: T.J. Jiroušek, dělník strojnický a redaktor Dělnických novin, Jos. Schwarz, dělník zlatnický, a Jos. Hovádek dělník knihařský z Prahy, Vilém Koleš, dělník krejčovský z Třebechovic, Jan Skalla, dělník tkalcovský …, Jan Kůra, dělník tkalcovský, František Manoušek, dělník soukenický z Brna a Jiří Mokrý, dělník z Uhřic na Moravě.“

Dalším mužem, který se zasloužil jak o rozvoj křesťanskosociálního hnutí v Čechách, tak i o zpracování tolik již potřebného programu, byl ThDr. Rudolf Horský, pozdější farář u Sv. Matěje v Praze, na jehož hřbitově má hrobku. V r. 1919 i dr. Horský napsal článek Několik vzpomínek, z něhož vyjímáme: „Je tomu třicet roků, kdy do zátiší mé kaplanky v Ouněticích přišel jednoho krásného dne Škrdle a začal do mne mluvit jazyky lidskými i andělskými, abych ze svého úkrytu … vylezl na světlo veřejného života … A já šel …Při jedné své návštěvě Družstva … před-stavil mi Škrdle nevelkého, suchého človíčka, to že je Tomáš Jiroušek … Byl mi sympatický. Když odešel, začal mi Škrdle o něm vyprávěti, že je to ´ bývalý socan´, který chce zorganizovat dělnictvo na křesťanských základech, že mu však nevěří … Ale ten nepatrný človíček v ošumělém kabátě brzy nás získal pro smělé své plány a já s největším napětím celé hodiny jsem poslouchal jeho sociální výklady …´Musí-me ven mezi lid, zakládat organizace, pořádat schůze´, vykládal Jiroušek.

Byla to však perná práce … vždyť v celých Čechách a na Moravě živořiloi sotva 17 tovaryšských Jednot. A teď jděte apoštolovat do měst a míst, kde nejen nikdo vás nezná, ale kde často i vlastní lidé vás neradi vidí a kde nepřátelé se na vás chystají i hrubým násilím. Kolik bouřlivých schůzí jsem prodělal na Kladně! V Horažďovicích šli ne mne s noži, místo mne však bodli starostu z Nalžova. V Moravské Ostravě do čtyř hodin ráno jsem byl zavřen a hlídán od našinců, aby mne protivníci neutloukli kamením … Po bouřlivé schůzi v Leopoldově ve Vídni mne vystrčili oknem ven a 35 policajtů mne dovedlo na nádraží, aby hulákající dav mne nezabil …

Ale snad jsme měli přízeň a podporu shora, od vysokého kléru a šlechty? Tak se nám to alespoň předhazuje a vyčítá. Na to odpovídám: Na naše agitace jsme od těchto pánů nedostali ani haléře, naopak Škrdle i já jsme byli ´nahoře´ ve velké ne-lásce. Kardinál Schönborn nechtěl mě k sobě ani předpustit … Teprve později … otevřel oči … Kardinál Skrbenský, od té doby, co jsem veřejně prohlásil, že v politice jsme hierarchii nikdy neposlouchali a poslouchati nebudeme, byl mým rozhodným nepřítelem. Strašlivé a bezcitné jeho pronásledování jsem sám na sobě od něho zakusil …

Šlechta pak, až na jediného hr. Vojtěcha Schönborna, se k nám nikdy nehlásila. Naopak Dr. B. Schwarzenberg a bývalý maršálek Lobkowitz mne přemlouvali, abychom spojili se s agrárníky. … Naopak naše strana hned ve svých počátcích, stála na stanovisku demokratickém a čistě lidovém, a proto trvá, roste a vzroste.“

V. Litomyšlský sjezd

K příznivému poměru sil mezi konzervativci a křesťanskými sociály v katolickém politickém táboře, vyznačujícím se mírnou převahou křesťanskosociálního směru, značně napomohla encyklika Rerum novarum dělnického papeže Lva XIII. Snahy křesťanských sociálů, jimž se podařilo prolomit nezájem a dokonce i zeslabit odpor pravičáků, zorganizovat se a společně čelit nelidskému kapitálu, který encyklika prohlásila za neslučitelný s křesťanstvím, a dosáhnout zpočátku alespoň částečného zlepšení životních podmínek pracujících vrstev, vyústily po předchozích usilovných několikaletých přípravách, ve svolání sjezdu, který se konal v Litomyšli ve dnech 8. a 9. září 1894. Litomyšlská křesťanskosociální organizace, která se zavázala, že vykoná veškeré přípravné práce pro řádné konání sjezdu, svůj slib splnila.

Delegáty sjezdu byli prostí, drobní lidé, skuteční mužové práce. Doslov Protokolu prvního sjezdu katolického dělnictva českoslovanského konstatoval: „V našem sjezdu zasedalo sto prostičkých dělníků, řemeslníků a maloživnostníků, čtyři redaktoři našich listů, jeden řeholník nejnižší kategorie a pět kaplanů, vesměs tedy samí chuďasové, kteří pociťují tíži nynějšího nespravedlivého společenského nepořádku ze zkušenosti vlastní. Byl to opravdový dělnický parlament, který toho si byl vědom., co jest jeho úkolem, a který za těch několik hodin, co byl pohromadě, svědomitě a ze všech svých sil pro dělnictvo pracoval.“ (Protokol prvního sjezdu, sestavil Dr. R. Horský a T.J. Jiroušek, Praha, 1895, s. 140)

Na sjezdu k vystoupení se přihlásilo 39 řečníků, z nichž dr. Horský, Jiroušek, Ripp, Petr a V. Myslivec se podíleli největším počtem referátů a diskusních vystoupení. Mezi nejstarší účastníky sjezdu patřil pražský stříbrník Václav Žižka, který referoval o jedné z nejdůležitějších otázek tehdejší doby – o mzdě. Sjezd se konal v exhortní místnosti budovy reálné školy. Mezi delegáty sjezdu, z nichž někteří přišli do Litomyšle pěšky, poněvadž neměli peníze, vládla skutečně bratrská nálada.

Jménem svolavatelského výboru zahájil sjezd Jiroušek následujícími větami: „Mužové práce! Bratří dělníci! Jménem pořadatelského výboru dovoluji si vás co nejsrdečněji uvítat a pozdravuji vás našim křesťansko-sociálním pozdravem: ´Zdař Bůh!“

„Bratři drazí! Vítám vás, kteří odložili jste kladiva u kovadlin, kteří nechali jste dohučeti měch a vyhasnouti výheň, kteří odložili jste pilníky u svěráků a zastavili přeložením soustruhy, kteří odložili jste člunky a zastavili stavy, kteří odložili jste lžíce a kámen na staveništi, kteří odložili jste pluhy na poli, kteří opustili jste dílny řemeslníků; vítám vás zvláště vy zástupcové hornictva ….“

Ve svém projevu Jiroušek dále pokračoval: „My sešli jsme se, abychom prohlásili poctivé a spravedlivé požadavky dělníků a řemeslníků, abychom dali nstraně naší návod k organizaci a taktice, jíž bylo by nám možno dosáhnouti našeho cíle … My sešli jsme se, abychom rozvinuli před zraky národa a před celou veřejností zdravý sociální dělnický program.“

1) Kterak smýšlí křesťanský dělník o národnosti

Tomuto sociálnímu složení víceméně odpovídal obsah projevů na sjezdu přednesených i samotné sjezdové závěry. Nebylo náhodou,nýbrž pochopitelným a nutným důsledkem již dlouho trvajícího zápasu českého lidu za národní rovnoprávnost, že sjezd na počátku svého jednání se zabýval otázkou vztahu křesťanského dělníka k národu. Referát na toto téma přednesl delegát Skalla z Brna, který zdůraznil: „Nás, katolické dělníky, internacionála k sobě nikdy nestáhne a její zásady, podle kterých nechce znáti ani vlasti, ani národnosti, nikdy nebudou zásadami našimi … v srdcích našich plápolá opravdová láska … věrně při ní vytrvá. Tu svobodu vývoje, kterou si přejeme, aby měl národ náš, přejeme i národům jiným, vždycky ale budeme na stráži a hotovi k obraně a k zápasu, kdykoli by našemu národu dála se křivda v jeho právech.“

V rámci diskuse k tomuto tématu vystoupilo několik delegátů. Dr. Horský prohlásil: „A tu již napřed prohlašujeme, že za internacionálou, vlasti, národnosti neznající, nikdy nepůjdeme … Přátelé! Takovéto odnárodňující snahy nesouhlasí se ctí českoslovanského dělnictva, nesouhlasí s jeho vlasteneckou minulostí. Otevřeme knihy dějin českých z nedávných let. Starší z nás to dobře pamatují, jak se hrálo o bytí a nebytí našeho národa a jak národ náš vydán byl od dob josefinských germanizaci na pospas. Já sám ještě jako dítě jsem děsné účinky germanizace ve školách zakoušel i mohu tedy z vlastní zkušenosti vypravovati, jak se nám rvala česká řeč z našich úst a láska k vlasti z našich srdcí. A to bylo již v dobách probuzení našeho národa. Jakž teprve tomu bylo v dobách jeho úplného ujařmení …Puchmajer, naříkaje nad četnými řadami odrodilců, smutně zapěl v dobách oněch: ´odrodnými obstoupena syny, vlast se řítí v smutné rozvaliny.´… Řeč česká, neznámá více v palácích a vypovězená z poněmčených domů měšťanských, nalezla bezpečného útočiště v chaloupkách lidu dělnického, v statcích malorolnictva a na farách českých, a právě z těchto míst vyšli buditelové našeho národa, kteří jej vzkřísili k novému životu …

Přátelé! I dnes se opět hraje o bytí a nebytí našeho národa, jenže ta hra jest tajnější, ale za to tím nebezpečnější. Vlny germanizační jako děsný příboj bijí do naší národnosti a zaplavily již mnohou českou obec, mnohou českou dědinu. I dnes je toho svrchovaně třeba, aby na obranu práv naší vlasti a našeho jazyka sešikovaly se řady upřímných vlastenců … Toho bohdá nebude, aby katolický dělník český z boje za svou vlast a za svůj národ utíkal!“

Delegát Vančuřík z Uherského Brodu mluvil o malém národním uvědomění dělnické mládeže. Vyzval přítomné, aby „ své mladší soudruhy v dělnictvu slovem i příkladem učili milovati svou vlast i svůj národ.“

Po diskusi na uvedené téma delegáti jednomyslně přijali rezoluci, v níž zdůraznili: „Katolické dělnictvo českoslovanské … prodchnuto jsouc pravou láskou k vlasti, chce jakožto část svého národa k duševnímu i hmotnému povznesení jeho ze všech svých sil přispívati a práv své vlasti i svého jazyka hájiti.

Zamítajíc internacionalismus takový, který nechce znáti ani vlasti, ani národnosti, prohlašuje se katolické dělnictvo českoslovanské pro úplnou rovnoprávnost všech národů, která by zaručovala každému národu svobodný vývoj, vylučovala každé utlačování národa jednoho národem druhým a byla základem opravdového sbratření veškerého lidstva.“

2) Křesťanský dělník a společnost

S otázkou národnostní často velmi úzce souvisely i problémy sociální. Nebylo totiž málo německých továrníků a statkářů, kteří nejen více či méně vědomě odnárodňovali české dělníky, nýbrž je současně i více vykořisťovali. Proto zápas za národní práva byl často spojen i s odporem proti sociálnímu útisku, proti liberalistickému kapitalismu.

Referát na uvedené téma přednesl delegát Myslivec. Konstatoval, že ze všech stran ozývají se hlasy nevole …Utiskování … dostoupilo míry vrchovaté. Armáda utiskovaných dovolává se pomoci …strana křesťanskosociální, co rozumná opravovatelkyně, uznává existenci a zachovati chce všechny třídy společenské, které k pravému dobru a blahu společnosti přispívají …Ozve-li se dělník, že za tak nepatrnou mzdu, jakou mu továrník platí, sebe i rodinu vyživiti nemůže, tu jsou s ním hnedle hotovi. ´Inu, když se vám to nelíbí, můžete jít, za jednoho deset.´ Umluví-li se pak dělníci a práci zastaví, tu teprve běda jim; zaměstnavatelé se umluví mezi sebou … že totiž žádného z těchto dělníků do práce zpět nevezmou … Ano toho všeho je schopen nevěrecký kapitalismus, jenž obral sobě za heslo právě opak toho přikázání lásky, jež zanechal zde Ježíš Kristus: ´Miluj bližního tvého, jako sebe samého.´Kdežto on řídí se heslem:´Miluj sebe samého a odři svého bliž-ního!´…Církev vždy a všude stavěla se proti vyděračství kapitalistů. Za tou příčinou neuznává strana křesťanskosociální všecky skupiny kapitalistické, které se utvořily na základě čistého sobectví, za účelem společného utlačování dělnictva ve svůj prospěch, jakož i odsuzuje všelikou nespravedlnost od ostatních tříd společnosti na dělnictvu páchanou … Bude sice třeba mnoho práce, námah, avšak to vše, doufám, nedovede nás odstrašit od cíle, k němuž kráčíme.“

V diskusi delegát Veinar z Mýta trpce uváděl, že „ za všechnu tuto neúnavnou práci bývá dělník namnoze špatně odměněn tam, kde prácedárce jej vykořisťuje ve svůj prospěch a pranic se o to nestará, zdali dělník i při své namáhavé práci sám i s rodinou hladem nezmírá.“

Delegát dr. R. Horský prohlásil současnou lidskou společnost za těžce nemocnou, a proto potřebuje nápravy, nikoliv však revoluční, nýbrž reformní. Dále však pokračoval: „Jednu operaci však chceme provésti a ta musí býti provedena, chceme totiž, aby bez milosrdenství vyříznut byl z těla společnosti lidské liberalistický kapitalismus, tento velký exudat, který stravuje výnos práce většinou sám, tak že na pracující třídy jen menší část zbývá. A bude-li tento nenasytný exudat odstraněn, pak … pracující třídy dostanou podíl, který jim právem přináleží. …každý člověk, ať pracuje duchem nebo tělem, jen práce jeho přináší dobro společnosti lidské – jest ´dělníkem´ a zaslouží si za svou práci poctivé mzdy. Kdo však ničím k tomu nepřispívá, aby lidstvo učinil šťastnějším nebo moudřejším, nebo mravně dokonalejším, nebo bohatším, nýbrž kdo jenom tyje a dobře tyje z práce jiných, byť se mu pochlebovalo nevím jak a byť měl sáhodlouhé sebe zvučnější tituly: takový zaslouží opravdu titul jen jeden a jeho titul zní – zloděj!“

Přijatá rezoluce uváděla: „Strana katolického dělnictva českoslovanského jakožto část svého národa uznává, že zdravý organismus společnosti lidské mimo třídu dělnictva musí míti i jiné třídy společenské … které k pravému dobru a blahu společnosti lidské přispívají. … za tou příčinou neuznáváme za třídy společnosti lidské všecky skupiny obyvatelstva, které se ustavily na základech pouhého sobectví, za účelem společného utlačování a vykořisťování dělnictva ve svůj prospěch, jakož i odsuzujeme i každou nespravedlnost od ostatních tříd společnosti na dělnictvu páchanou.“

3) Dělnictvo a náboženství

Referát přednesl delegát Bryndáč, horník z Kladna. Vyšel z teze, že dělník a náboženství je dvojice, „bez které lidská společnost nemůže obstáti … Dělník je to, který povrch zemský prací rukou svých proměnil … Bráti dělníku náboženství, jest atentát na nás páchaný … liberalismem. A atentátem liberálního kapitalismu na dělnictvu jest, když tento usiluje, aby veškeren ušlechtilý cit v něm se utlumil a duševní vývoj omezil, když hledí učinit z celé křesťanské společnosti stroj, aby mu sloužil jako necitelná hmota, pouze pro jejich blaho, rozkoše a libůstky. Tomu však musí býti jinak!“

K vztahu dělníka a náboženství se též vyjádřil Jiroušek. Toho na nás socialismus nežádá, abychom byli nevěrci nebo odpadlíky od svého národa, nebo dokonce zrádci své víry a vlasti … Otázku sociální i otázku dělnickou řešiti lze dle mého pevného přesvědčení jedině v duchu křesťanském.“

V diskusi dr. Horský uvedl: „My křesťanští socialisté tohoto náhledu nesdílíme a to z toho důvodu, že v sociální otázce nejedná se jenom o žaludek lidstva, nýbrž o lidstvo celé. To sice víme, že četným žaludkům se potřebného nedostává, ale víme též, že i jiného se lidstvu nedostává, a že zvláště na poli mravním třeba nápravy mnohé a rozhodné. Právě proto máme při řešení sociální otázky na zřeteli nejen žaludek, tj. hmotnou stránku člověka, nýbrž také jeho stránku duševní, tedy člověka celého …

Oltář není nepřítelem lidu, oltář nestál a nesmí státi na straně utlačovatelů, nýbrž na straně utlačovaných. Kristus Pán ukázal jednou na zástupy shromážděného lidu a pravil: „Toť jsou moji bratři, toť jsou moji přátelé.“ A tak musí mluviti každý služebník Kristův a buďte přesvědčeni, že já i spolubratři moji, majíce voliti mezi přátelstvím liberalistických kapitalistů a přátelstvím utlačovaného lidu, nikdy se nepostavíme na stranu vyděračských kapitalistů; těm zahřímáme slovy Kristovými do duše: Běda vám farizejové, kteří zžíráte domy vdov a kteří jste opustili zákon milosrdenství a víry …My ukážeme na lid v potu tváře pracující a já první volám: „Toť jsou moji bratři, toť jsou moji přátelé!“

Sjezd jednohlasně přijal pak rezoluci, z níž vyjímáme: „Katolické dělnictvo českoslovanské, uznávajíc náboženství Kristovo za základ dobře spořádané společnosti … a přesvědčenou jsouc, že otázka sociální rozluštiti se dá jen za spolupůsobení náboženství: chce působiti k tomu, aby veškeren život v rodině, obci i státu proniknut byl duchem křesťanským.“

3) Pracovní doba

Přátelé a soudruzi, oslovil referent Brož, kladenský horník, delegáty sjezdu, kteří se s ním