Dr

Ze slovanské Lužice

Značná část východních Němců stále ještě pociťuje důsledky „politických rozhodnutí“ z konce osmdesátých a počátku devadesátých let. Nezaměstnanost se pohybuje kolem 20%, zaměstnaní mají platy o 20 –30% nižší než v západním Německu. Část měst, dokonce i některé vesnice, se vylidňují. Porodnost je nízká. Lidé opouštějí své domovy a odcházejí za prací. Sliby křesťansko-demokratického kancléře Helmuta Kohla, že po znovusjednocení Německa, někteří Němci však mluví o anexi NDR, se stane východní Německo kvetoucí zemí, se viditelně nenaplnily. Situace v Lužici je obdobná. V některých směrech horší, ne-li zoufalá. Těžká ekonomická situace je zhoršována národnostními tlaky. Saská „černá“ vláda zahájila generální útok proti Horním Lužickým Srbům ve všech oblastech. Jaksi se ztrácí dvojjazyčné nápisy i v samotném Budyšíně, vysílání rozhlasu v srbštině je zcela nedostačující, omezování divadelní činnosti je nepochybné. A k tomu ke všemu dochází ke stále četnějšímu „nahrazování“ srbských vedoucích různých institucí Němci nebo renegáty. Likvidací jedné z posledních škol typu A v Chrosčicích saská vláda nejenže hrubě porušila ústavu vlastní země – Svobodného státu Saska – ale i mezinárodní Chartu regionálních a menšinových jazyků a rámcovou úmluvu Rady Evropy, jíž SRN podepsala. A to vše při úporném mlčení všech našich „obhájců lidských práv“.

Krácení dotací o miliony eur je ještě málo a tak po likvidaci škol následuje útok proti srbským vlastencům v důležitých funkcích. Po tom, co z velké části Lužice udělaly předchozí i současné vlády nejvíce zničený kraj v Evropě, z něhož postupně byli vysídlováni další a další lidé, a to hojně i z čistě nebo převážně lužickosrbských vesnic, mají ještě někteří němečtí spoluobčané i část úřadů (údajně statistika) tolik „odvahy“, aby kladli otázky, cože vlastně ti Srbové s tolika penězi dělají. Situace došla tak daleko, že paní Ludmila Budarjowá, Srbka srdcem i duší, byla odvolána z funkce ředitelky Lidového nakladatelství Domowina. Při jednání se přítomní Němci zdrželi hlasování a tak rozhodly hlasy srbských renegátů. Ti se najdou všude. Našli se i mezi katolickými kněžími, i když ojediněle. Protože rozhodnutí přijal i Jan Nuk, předseda Domowiny, na protest proti tomuto jeho postupu přerušily čtyři lužicko-srbské spolky svoji činnost v Domowině, mezi jinými i Spolek Cyrila i Metoda. Paní Budwajerová podala proti rozhodnutí Rady Nadace žalobu. Z uvedených důvodů rezignovala na funkci v Radě i dr. Piniekowá.

Zde již nesmíme být lhostejní – tady jde o tažení proti zbytku Polabských Slovanů, tolik některým Němcům stále překážejícím.

Je to boj za zachování nás Slovanů! Útoky proti Srbům v Kosovu vedených albánskou UCK, tlak albánských teroristických organizací proti slovanskému obyvatelstvu v Makedonii či omezená práva Slováků v Maďarsku a jejich postupná maďarizace, jsou plíživým vytěsňováním, či dokonce vyhlazováním ?, Slovanů, jímž by se s plným důrazem měly zabývat naše příslušné ústavní orgány i sama Evropská unie.

F. Truxa

Co je to WITAJ – projekt ?

Jaroslav Valenta

Bretonci jsou původní obyvatelé francouzského departamentu Bretagne, náležející ke keltské jazykové skupině. Zhruba před třiceti lety nastal v jejich vývoji zlom, rodiče přestali jazyk předků předávat dětem, hrozil zánik národa. Tehdy se iniciativy ujala skupina osob, které nebyl osud jazyka a národa lhostejný, a založila hnutí DIWAN. Jejich cílem bylo zakládat mateřské školky, kde by se výlučně užívala bretonština. Po letech obtíží (Bretonci nebyli nikdy francouzským státem uznáni) oslavili úspěchy – první maturity v bretonštině. Zdá se, že krize byla překonána.

Počátkem devadesátých let již bylo jasné, že brzy vymře celá srbská evangelická Lužice (Horní a Dolní), došlo k témuž jako u Bretonců. Rodiče nenaučili potomstvo svému jazyku. První průkopník iniciativy obdobné DIWANU, Jan Bart st., hodlaje prosadit bretonskou myšlenku v Lužici, překvapivě narážel na odpor. V Lužici prý to nejde a nelze už utrácet na zbytečnosti drahocenné finanční prostředky. Avšak cílenou osvětou zlomil odpor u důležitých institucí v Lužici a přidali se k němu další. Nakonec vše zaštítilo Serbske šulské towarstwo a bylo započato s přípravami na otevření první mateřské školky, kde by děti byly vychovávány výhradně v lužickosrbské řeči. Nejdůležitější byla propagace u rodičů. Snadnější byla tam, kde babička či někdo z rodiny ještě ovládal lužičtinu. Mnoha osvětovými večery po vesnicích, kde nejdůležitějším faktorem je čas a mínění ostatních vesničanů, podařilo se přesvědčit část obyvatelstva Žylowa v Dolní Lužici, Rowného ve střední Lužici a Němců u Kulowa ve prospěch školky. Otevření dalších źiśowen v Dolní Lužici a pěstowaren v Lužici Horní je v plném průběhu.

Již dnes je vidět první úspěchy. Děti z německy mluvících rodin (ať německého či srbsko-německého původu) jsou ze školky zvyklé na ledasjaká zvířátka. Ve školce na ně mluví srbsky, mají-li zvířátko také doma, pak rovněž na ně hovoří srbsky! A to v německém domově. Jak je ale možné, že děti se naučí rychle dvěma jazykům. Děti jsou přirozeně zvídavé a v předškolním věku se naučí sami od sebe druhému jazyku jako mateřštině. Pak je ale třeba připravit pro školáky vyšedší z WITAJ – školky výuku ve škole s velkým zastoupením lužičtiny a poskytnout jim kompletní vzdělání v srbštině. A to je velmi nákladné a problematické, vyřešení této obtíže potrvá ještě nějaký čas. Důležité je, že se výchovy účastní i lužickosrbské babičky, které také přenášejí na děti i svůj dialekt a výslovnost (snad se podaří aspoň částečně uchovat jejich fonetiku). Pak se spouští pomalá řetězová reakce. Dítě mluví s babičkou lužicky a rodiče nerozumějí. Proto se také přihlašují na kurzy srbštiny pro dospělé! To nakonec v ideálním případě vede k posrbštění rodiny.

Bohužel kromě výše nastíněných problémů existuje ještě jeden. Z dolnolužických školek prvotně vyjde tak třicet dětí, s kým ale budou za deset let komunikovat? Rodilí mluvčí už nebudou existovat a chvilku potrvá, než se utvoří zázemí z dalších ročníků. Proto je třeba věnovat velkou péči knihám pro děti a mladé a pro ně též za-mě měřit v budoucnu rozhlas a televizi (ORB). Je zapotřebí zahájit velkou kampaň v celé bývalé Srbské Lužici (už se rozbíhá) a místo přebujelému ansámblu, v němž nevidím užitek, investovat do WITAJ – projektu. Nezbývá než doufat, že projekt pomůže zachránit dolnolužický jazyk, povede ke stabilizaci situace v Lužici a v budoucnu snad i pomůže navrátit srbštinu do dnes už poněmčelých oblastí.

Není divu, že po úspěších v Bretani celá srbská Lužice vzhlíží k tomuto projektu s nadějí a velkými očekáváními. Bez finanční podpory ze všech stran to ale nepůjde.

Přetištěno z Česko – lužického věstníku

(Jaroslav Valenta se věnuje sorabistice. Píše články především pro Česko-lužický věstník. Jeho studie Dějiny Polabských Slovanů byla publikovaná jako příloha časopisu Křesťanský sociál. Napsal ČLV. Upřesníme: Dějiny Polabských Slovanů jsme vydali v r. 2000 jako samostatnou brožurku o 28 stránkách. V r. 2001 jsme vydali brožurku Oběť germanizace –Lužičtí Srbové, jímž autorem je prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc. Včetně dotisku činil jejich celkový náklad přes 1000 výtisků. O Lužických Srbech zčásti pojednává i studie prof. PhDr. V. Čapka, DrSc., Slované a Velká Morava, jíž jsme ve spolupráci OR KČP Praha 10 vydali v r. 2002. Lužickosrbské tématice se hodláme věnovat i nadále – red.)

Společnost přátel Lužice

udržuje kulturní styky s Lužickými Srby a také s dalšími etnickými menšinami v duchu nejlepší tradice, pomáhá jim a brání zájmy lužickosrbské menšiny v ČR. SPL byla založena v r. 1907 několika studenty. Za první republiky značně rozšířila svoji členskou základnu a činnost. Od r. 1920 vydává Česko – lužický věstník a různé publikace. Významnými činiteli společnosti byli bratří Pátové, zejména prof. Josef Páta z UK. Za války byli popraveni nacisty.Po osvobození Československa byla činnost Společnosti přátel Lužice obnovena. V lednu 2003 se sloučila se Spolkem česko – lužickým a Sdružením přátel Lužice při Společnosti Národního muzea.

Na valné hromadě v r. 2004 byl předsedou společnosti zvolen doc. PhDr. Leoš Šatava, CSc., místopředsedy ing. Arch. H. Härtel a student sorabistiky Radek Čermák. Česko-lužický věstník, který SPL vydává, vychází v nákladu 400 výtisků. Jeho šéfredaktorem je R. Čermák, Málkovského 596, Praha 18 – Letňany, 199 00.

Borwin

Werner Měškank

V roce 1160 zabili Němci obodritského knížete Niklota. Slovanské kmeny, jež si Velkým slovanským povstáním roku 983 ještě jednou na téměř dvě stě let vybojovaly samostatnost, v 12. století definitivně podlehly. Velmi rychle, jak se zdá, se Němcům podařilo zgermanizovat téměř celý polabsko – slovanský kraj. Desítky slovanských kmenů zmizely z národopisné mapy Evropy. S výjimkou Lužických Srbů, ačkoliv ti byli natrvalo podrobeni již od 10. století! Víme, že jazyk Dřevanů (v kraji, který se dodnes nazývá Hannoversches Wendland) na tak říkajíc posledním jazykovém ostrově Polabských Slovanů mimo Lužici umlkl okolo roku 1750. A tím skončila slovanská kapitola těchto končin. Či snad ne docela?

Nedávno jsem do rukou dostal krátký článek z nějakého pestrobarevného německého časopisu. Objevilo se v něm jméno Borwin jako jména syna šlechtické rodiny, která se po sjednocení německých států vrátila ze západu ke svému zděděnému majetku. Rodině jsem napsal o dobrozdání s otázkou, zda to není prastaré slovanské jméno a co otce přimělo dát je svému synovi. Odpověď došla (v německé řeči) a starý pán v ní píše: „Jméno mého syna Borwina je velmi staré rodné jméno meklenburského rodu. Už vnuk našeho praotce Niklota se jmenoval Heindrich Borwin. Meklenburská šlechta, zvěřínský a střelecký rod, jsou Obodrité. Jsme tedy jediná srbská (píše Wendisches Haus) šlechta v Německu. Tak jako se jiné šlechtické rody nazývají Hohenzollerové, Wittelsbachové, Wettinové, Zähringové atd., my jsme Obodrité.“

Mezi dalšími zajímavými materiály jsem od něj mezitím dostal také rodospis rodiny. Mezi jiným z něho vyplývá, že v Německu ještě opravdu existují dvě šlechtické rodiny, které pocházejí přímo od slavného knížete Obodritů, od Niklota. A obě jsou si toho vědomy a jsou hrdy na to, že zároveň nejstarší šlechta v Německu je slovanského původu. Listování ještě trvá.

Z dolní lužické srbštiny přeložil R. Bígl

Přetištěno z Česko –lužického věstníku

Několik údajů z přehledu dějin Lužických Srbů

Kolem r. 600 osídlily slovanské kmeny území mezi Labem/Sálou a Odrou/Kwisou. R. 631 první zmínka o Lužických Srbech v kronice Fredegara. 990 porážkou Milčanů ztrácí poslední lužickosrbský kmen svou politickou nezávislost. Vojenská dobyvačná politika německého státu byla doprovázena násilným šířením křes-ťanství na slovanském území. 1000 – 1100 vnitřní budování země lužickosrbskými sedláky. 1150 – 1300 přistěhování franckých, vlámských, durynských a saských sedláků. Na začátku 13. století tvořilo lužickosrbské obyvatelstvo více než 90% obyvatelů mezi Sálou a Bobrem/Kwisou. Vládnoucí vrstva (markrabata, biskupové, opatové, rytíři) byla výlučně složena z německých dobyvatelů. 1293/1327 zákaz lužické srbštiny v Bernburgu nad Sálou, Altenburgu, Cvikově a Lipsku. Kolem r. 1500 byla složena lužickosrbská měšťanská přísaha, jež je nejstarší známou lužickosrbskou písemnou památkou.1548 vznikl první překlad Nového zákona do lužické srbštiny. 1574 byla vytištěna první lužickosrbská kniha. V době třicetileté války zahynula téměř poloviny lužickosrbského obyvatelstva. Po r. 1750 jsou kladeny počátky lužicko-srbského vlasteneckého vědomí občanů za pomoci slovanských sousedů. Němečtí a lužickosrbští osvícenci se vědecky zabývají lužickosrbským jazykem a lužickosrbskou kulturou. 1815 – Nové teritoriální členění území osídleného Lužickými Srby, stanovené Vídeňským kongresem, způsobuje, že lužickosrbské obyvatelstvo je téměř ve všech okresech zatlačeno do menšiny. 1818 – V Prusku je vydáno nařízení o dalším omezení lužické srbštiny. 1847 – Založena vědecká společnost „Maćica Serbska“. 1848/1849 – Vznik spolků lužickosrbských rolníků v Horní Lužici; m.j. žádají sociální a národní práva (Lužickosrbská rolnická petice); inteligence žádá rovnoprávnost lužickosrbského jazyka a lužickosrbské kultury ve škole, v církvi a před soudem („Velká petice Lužických Srbů“ s podpisy 5000 hospodářů). 1851 saská vláda dělá ústupky ve sféře školní politiky. 1854 první velká vlna lužickosrbských vystěhovalců, která míří do Texasu a Austrálie; zde jsou zakládány lužickosrbské kolonie. 1862 – První lužickosrbské bylo sehráno v Budyšíně. V r. 1875 byl vydán zásadní zákaz lužické srbštiny ve školách pruské Horní Lužice. Kolem r. 1875 národní útisk Lužických Srbů v Německé říši zesílil. Jako reakce na něj se silněji vyvýji úsilí o lužickosrbskou kulturu. Vzniká „Mladolužickosrbské hnutí“ pod vedením Arnošta Muky a Jakuba Bárta-Ćišins-kéského. 1904 dochází k otevření Lužickosrbského domu v Budyšíně. V r. 1912 se ve Wojericích účastní 31 srbských spolků zakládací schůze D o m o w i n y.

Po roce 1933 nacistická diktatura usilovala o fyzické a psychické vyhubení lužickosrbského národa; dochází k vyhnání lužickosrbských učitelů a duchovních z Lužice, lužickosrbští antifašisté jsou vražděni.

1937 byla Domowina zakázána poté, co odmítla nacistické usměrňování veškerého veřejného lužickosrbského života. 1937 nacisté konfiskovali Srbský dům a v r. 1944 ho SS spálila. V r. 1939 nacisté zakázali časopis „Katolický Posol“. Tak zlikvidovali poslední publikaci v lužické srbštině. 1941 braniborská konsistoř zakázala poslední bohoslužby v lužické srbštině.

10. května 1945 byla obnovena Domowina jako první demokratická organizace po válce, brzy poté i lužickosrbské tiskové orgány a školy, včetně dvanáctileté školy. Braniborsko povolilo Domowinu v Dolní Lužici až v r. 1949, přestože saský zemský sněm již v r. 1948 schválil zákon o zachování práv lužickosrbského obyvatelstva.

Po roce 1958 byly zakládány četné státní lužickosrbské instituce, které sloužily k rozvoji národně – kulturního života: Lužickosrbský učitelský ústav (1946), Ústav lužickosrbské etnografie Akademie věd NDR (1951), Ústav sorabistiky na univerzitě v Lipsku (1952), Lužickosrbská střední škola v Chotěbuzi (1952) – dnešní dolno-lužické gymnázium, Nakladatelství Domowina (1958).

Otevření nového Lužickosrbského dmu v r. 1956. V témže roce lužickosrbští intelektuálové a rolníci protestují proti rostoucí industrializaci Lužice a za zachování svérázného a jedinečného území osídleného Lužickými Srby; extenzivní dobývání hnědého uhlí vede k postupnému zániku řady lužickosrbských vesnic a jejich okolí.

Nová úprava lužickosrbské školní výuky v r. 1964 vede k výraznému snížení počtu školáků účastňujících se výuky lužické srbštiny.

V r. 1990 byl otevřen Serbský dom v Chtěbuzi. V r. 1991 byla obnovena Domowina jako zastřešovací svaz lužickosrbských spolků a Nadace pro lužickosrbský lid na podporu národního a kulturního rozvoje Lužických Srbů.

(Zpracováno podle materiálů vydaných Domem lužickosrbské kultury v Budyšíně v r. 1994, zaslaných Křesťanskosociálnímu hnutí)

Lužickosrbská otázka, československá vláda v Londýně a Jurij Wićaz

Jaroslav Šůla

(Výňatky z článku)

Nedávno se JUDr. Josef Lebeda nepříznivě vyjádřil o lužickosrbském novináři J. Wićazovi. …“V době 2. světové války měl světoznámý lužickosrbský novinář Jurij Wićaz, činný pro exilovou ´četku´, dost času neformálně hovořit s ministrem zahraničí USA Hullem a jeho britským kolegou Edenem a požádat je o mezinárodní řešení lužickosrbské otázky. Bohužel tak neučinil.“

Tento odsudek považuji za ne zcela spravedlivý a dostatečně podložený. Je třeba si uvědomit, že britští politici za 2. světové války, kdy se jednalo o smrtelný boj s nacismem a fašismem a o nové mocenské rozdělení Evropy a světa, neměli zájem řešit pro Velkou Británii takovou podružnou otázku, jakou pro ně byla otázka bytí či nebytí malého západoslovanského národa, čítajícího cca jen 150 000 příslušníků. Navíc ji museli považovat za problém, jehož vyřešení spadá do kompetence československé či polské sféry vlivu v Evropě, čili – od roku 1943 –za záležitost mocensky čistě sovětskou. A americká zahraniční politika byla prvořadě zaměřena na řešení dálněvýchodních problémů, … .A dnes víme, že Britové a Američané se jen obtížně orientovali v evropských problémech, zejména středoevropských, které považovali za skoro tak složité jako balkánské.

O budoucím osudu Lužic se několikrát v Londýně vskutku jednalo, i v československých politických kruzích. A Jurij Wićaz (1899-1974), bytostně spjatý s pražským a českým politickým prostředím, správně předpokládal, že pro optimální řešení musí v prvé řadě získat emigrační československé kruhy v Londýně. Proto svoje úsilí na osvobození Lužičanů z područí Němců směřoval na československou vládu. Situace pro něj však a pro jeho úsilí – jak ještě dále ukáži – nebyla příliš příznová, nakonec se nedočkal pochopení ani u svých nejbližších bratrů – u Čechoslováků.

Dne 14. dubna 1942 napsal v Istanbulu J. Wićaz, reportér Četky, dopis adresovaný Státní Radě Republiky československé v Londýně. Stručně vylíčil vývoj v Lužici po roce 1918 až do současnosti a navrhl po válce buď připojit Lužici přímo k ČSR (přičemž by se stala součástí tehdy plánované Polsko-československé federace), nebo přestěhovat po válce srbské obyvatelstvo do ČSR, „kde nejlépe by se hodilo pro jejich usazení území v severní Moravě, obydlené nyní Němci, směrem ke Kladsku, ježto toto území svou rozlohou odpovídá asi rozloze národopisné Lužice a kde i ráz kraje celkem je podobný Lužici.“ Současně J. Wićaz navrhoval zahájit v každém případě informační kampaň v tisku i rozhlasu (československém, polském sovětském, jihoslovanském, anglickém a americkém), zahájit z Jeruzaléma vysílání „v jazyku lužickém“, pátrat v zajateckých táborech Spojenců po srbských vojácích, soustředit je a organizovat pro ně kurzy českého a srbského jazyka a vlastivědy. Nabídl Státní radě, že by se rád ujal v tomto směru organizační práce.

Svůj oficiální dopis doprovodil prosbou k Prokopu Maxovi ( v letech 1941 – 1945 působil v Londýně ve funkci předsedy Státní rady československé), aby věc předložil Státní radě i ostatním ústavním činitelům, pro tuto věc kompetentním“, …

Tento dopis byl doprovázen osmistránkovým memorandem. Wićaz v něm podrobně představuje svůj národ, území, jazyk, náboženství, hospodářské poměry, germanizaci Lužice, lužické kulturní snahy, politické snahy Lužických Srbů (od roku 1848), vztah Lužice a ČSR, československý odboj 1914/18 a Lužici (cituje z Masarykovy knihy Nová Evropa vzniklé koncem první světové války, ve které T.G. Masaryk reklamuje právo sebeurčení také pro Lužičany a žádá důtklivé osvobození neněmeckých národností v Německu. („Lužičané, kdyby si toho přáli, mohou být přičleněni k Čechám …Nepochybuji dost málo, že pangermáni takové řešení pruské otázky odmítnou s největším rozhořčením – Lužičany osvobodit! Na dostřel od Berlína má být svobodná slovanská oblast? Ano – to by bylo vítězstvím spravedlnosti a Nemesidy …“, T.G.Masaryk, Nová Evropa). Své memorandum J. Wićaz končí: „Z předcházejícího vyplývá, že Lužičtí Srbové zdaleka ještě nejsou poněmčeni, že jejich uvědomění je dnes nepoměrně větší než bylo po první světové válce a že rozřešení lužické otázky mělo by výhody nejen pro Lužičany samotné, ale také pro republiku Československou, která z důvodů historických a pro blízkost jazykovou má největší nárok na Lužici.“…

Mezitím generální konzulát Československé republiky v Jeruzalémě odeslal 24. června 1942 ministerstvu zahraničních věcí ČSR v Londýně další memorandum jiřího Wićaze, který je současně adresoval předsednictvu vlády a kanceláři prezidenta republiky, které je pouze nepatrně obměněno vůči memorandu předchozímu.

Na ministerstvu zahraničních věcí mezitím shrnuli „pro domo“ vyjádření dr. J. Špačka, J. Hejreta, dr. Körbla, MNO a dr. Opočenského takto: „Otázka není aktuální. Politicky je značně chimerická a proto nevhodná ku propagaci.“ A na generální konzulát RČS v Jeruzalémě šel 17. 7. 1942 tento neúpřímný a alibistický pokyn: Poděkujte red. Wićazovi za jeho práci o Lužici, která obsahuje velmi zajímavá data k lužické otázce. K jeho podání Státní radě, které zaslal přímo, oznamuje ministerstvo zahraničních věcí, že zatím není možno zaujímat k věci stanovisko. Proto také ministerstvo zahraničních věcí nerozhoduje o jeho ostatních námětech. Pokud je v Londýně literatura o Lužici, je bohužel v jediném výtisku, a proto lituje ministerstvo zahraničních věcí, že žádosti o zaslání duplikátů nemůže vyhověti.“

… V červenci 1942 psal J. Wićaz … J. Hejretovi … Připojil článek o Lužici … Lužice a Lužičtí Srbové … zmiňuje se aktuálně, že na Karlově universitě byla zřízena stolice lužického jazyka a literatury, „na které přednášel dobrý znalec Lužice, prof. dr. Josef Páta, zavražděný koncem června t.r. nacisty“ i že „mnoho národních pracovníků bylo zatčeno a uvrženo do koncentračních táborů“) a končí takto: Lužičané však nechtějí utonouti v německém moři, neboť je to ve svém celku lid národně uvědomělý … Doufejme, že tato válka přinese osvobození nejen všem ostatním národům, ale také nejmenšímu z nich – Lužickým Srbům“. …

Když se prezident vracel přes Střední východ z moskevských jedná, napsal mu J. Wićaz dopis … s datem 27. prosince 1943. …“Poměry před půldruhým rokem však ještě zřejmě nedovolovaly, aby ve věci byly učiněny závažnější kroky. Nyní však, kdy poslední dalekosáhlé události vojenské a politicko-diplomatické znamenají podstatný krok blíže k porážce Německa a tím ke konečnému vítězství, mám za to, že povolaná čs. místa by měla pozvednouti svůj hlas i ve prospěch slovanské Lužice, která po staletí byla součástí Koruny svatováclavské … . Připomínám i čs. pomoc lužickému národnímu hnutí z let 1918/1919, kdy to byla Vaše zásluha, pane prezidente, že dne 5. února 1919 byla lužická věc uvedena Vámi na mezinárodní forum mírové konference pařížské.“

Tolik o úsilí J. Wićaze za 2. světové války o osvobození Lužických Srbů po vítězné válce. … musíme trpce konstatovat, že Wićazovo úsilí nenacházelo u politických a diplomatických kruhů československé londýnské emigrace patřičný odraz, že naše vláda již během války Lužici odepsala, i když pro ni mohla udělat více. … Československá vláda nezařadila do svého programu za II.světové války ani po ní jako cíl osvobození Lužice a jejího odtržení od Německa a nanejvýš se omezila pouze na větší či – spíše – menší slovní podporu lužickosrbských národních snah. ..

České aktivity za úplné osvobození Lužických Srbů byly neseny vlasteneckými jedinci a zejména Společností přátel Lužice a jejími funkcionáři, kteří si uvědomovali důsledky dalšího setrvání Lužických Srbů v Německu pro jejich národní existenci. … Vymlouvat se na stanovisko Moskvy po II. světové válce je neudržitelný alibismus. Politika československé vlády v lužickosrbském problému tak spoluzavinila postupnou asimilaci Lužických Srbů. Polská politická a vojenská reprezentace měla pro osud nejmenšího západoslovenského národa větší porozumění, snažila se dělat slovanskou politiku a byla aktivnější než reprezentace československá. (Již v říjnu 1940 polský ministr Marian Seyda navrhoval československé straně budoucí anexi Lužice. Ta však 26. 11. 1940 sdělila, že o Lužici nemá zájem, neboť by její připojení znamenalo přílišné zvětšení počtu Němců v republice.)

Přetištěno z Česko – lužického věstníku č. 4/ duben 2004

Připravil: F. Truxa, člen Společnosti přátel Lužice

Koruna Česká a Lužice

Lužice byla spojena s Českou korunou v letech 1373 až 1635, Horní Lužice dokonce již od r. 1319. … v zemi nevládli čeští úředníci ve prospěch srbského lidu, ale němečtí pani a měšťané ve prospěch svůj. Ačkoliv Karel IV. ve svých výnosech psal o spravedlivé vládě nad poddanými, Němci utiskovali dále Lužické Srby. Poněvadž srbská národnost byla ještě silná byli nuceni jim ponechat alespoň vesnické soudy (das Wndische Landgericht), při nichž jednalo se ještě v XV. a XVI. století srbsky. …

Ač v r. 1356 na generálním sněmu stavů českých, moravských, slezských a lužic-kých bylo ustanoveno, že mají všechny tyto země tvořiti pro vždy nerozlučný celek České koruny, přece Karel sám před svou smrtí tuto nerozdílnost porušil, rozděliv země koruny České mezi své syny (1377). …

V době husitských válek lužická města se spojila se Zikmundem. Husitská vojska je dobývala. Jiřík z Poděbrad byl nucen silou zbraní hájiti práv koruny České k Lužici. Mírem gubinským (1462) byla Čechám vrácena i Dolní Lužice, ale ochuzená o Chotě-

buz a Picń se 120 vesnicemi, kteréž kraje potom navždy činily hluboký zářez do české Dolní Lužice. … Blahu země se však věnovati nemohl pro nepřátelství pape-žovo a Matiáše Korvína. … Kněží však šmahem hlásali i s kazatelen odboj proti Jiří-mu. … Konečně i města se prohlásila proti králi. …Další panování Vladislavovo i syna jeho Ludvíka v Lužici bylo pokojné, ale slovanskému obyvatelstvu Lužice nepřineslo valného prospěchu. … Poněmčování slovanského obyvatelstva Lužice dálo se od XVI. století čím dál uvědoměleji. Srbům bylo vstupování do cechů řemeslnických a do měšťanstva takřka zamezeno. V listech učennických byla po dlouhé časy formule, že dotyčný „učenník je z dobrého německého rodu a n i k o l i n á r o d n o s t i s r b s k é“.Pod vládou braniborskou na Chotěbuzsku … teprve r. 1525 přiřčeno bylo právo vstupování do cechů alespoň synům z manželství Lužičanky s Němcem. … Ještě hůře bylo na vsích, kde, lid úpěl v nejhrubším poddanství německých pánů. … Válka třicetiletá zasáhla rozhodujícím způsobem i do osudů Lužice. Jan Jiří I, kurfiršt saský , se postavil na stranu Ferdinanda II. … Mírem pražským dne 30. května 1635 odstoupena obojí Lužice (ovšem bez Chtěbuzska) jako dědičné léno koruny České Janu Jiřímu s podmínkou, že po vymření panujícího rodu saského spadne zase ke koruně České.

(Zpracováno podle údajů obsažených v Ottově slovníku naučném, díl XVI., s.492-494, Praha, 1900, -re)

Ještě k „případu“ paní Ludmily Budarjowé

„Odvolání Ludmily Budarjowé, známé katolicko hornolužickosrbské vlastenky, z funkce ředitelky Lidového nakladatelství Domowina, rozčeřilo ještě více lužicko-srbský společenský a politický život, vedlo k diferenciaci a dezintegraci lužicko-srbské společnosti a hlavně vyvolává zájem o jeho skutečné důvody a také zvláště o ty osůbky v Sasku, Horní Lužici, které daly opravdový podnět k tomuto na první pohled jen pracovněprávnímu postupu, s velkým však dopadem pro národní, spo-lečenský a vůbec obecný stav Lužických Srbů, nejen Horních, ale i Dolních.

K mikroportrétu paní Ludmily Budarjowé bych uvedl, že nejen proto, že pochází z významné hornolužickosrbské katolické rodiny Nawků, respektované dílem a dílem i nenáviděné Němci, ale především pro svoji celoživotní práci, orientaci a způsob života, patří v nerozlučné dvojici se svým manželem básníkem Benem Budarem k tomu nejlepšímu, respektive k nejlepší části lužickosrbského společenství.Již po mnoho let se v Horní Lužici obecně uznává, že nejen dokonalá praxe v lužickosrbském kulturním a zvláště v jazykovém životě, ale především celodenní užívání horní lužické srbštiny, práce s lužickosrbskou knihou v obou verzích lužickosrbského jazyka, působení takřka výhradně v lužickosrbských společenstvích, vytvoření jedinečného lužickosrbského soukromí, domácího a rodinného života, pravá lužickosrbská orientace na obecný smysl lidského bytí z ní činí jednu z nemnoha Horních Lužických Srbek, opravdových velkých národních osobností přítomnosti, která náleží k těm nejpřesvědčenějším, které mají dnes Lužičtí Srbové z personálního i zaměstnaneckého hlediska k dispozici. … Ona má za sebou již dnes dílo ve prospěch Lužických Srbů s významem trvalým. … Když v lužickosrbské společnosti mluví o manželích Budarových, padne zpravidla poznámka:´Takových je v současné době ve slovanské části Lužice již jen velmi málo, takových uvědomělých a národním způsobem života žijících Lužických Srbů.“To takový Křesćan Baumgärtel, předseda Rady Nadace lužickosrbského národa, stejně jako ředitel Nadace Marko Suchy, oba Lužičtí Srbové přece jen vlažnější , by měli, pokud paní Ludmila Budarjowa hovoří o lužickosrbských záležitostech ze svých velkých zkušeností, brát její myšlenky jako závažné.

Co se vlastně stalo?“ Ve zkratce dodáme, že pan M. Suchy odvolání paní L. Budaj-rowé odůvodnil tím, že jmenovaná údajně .

opožděně dodala učebnice lužickosrbským školám a neoprávněně poskytla odměny redaktorům Serbských novin, pracujících též pro LND. Pan K Baumgärtel pak tvrdí, že se mu Němci v Budyšíně vysmívají, co Lužičtí Srbové dělají s těmi německými eury, které dostávají. Pan JUDr. J. Lebeda, autor uvedeného dopisu ubezpečuje, že při dobré vůli by vše šlo řešit bezproblémově.

„Dobrá vůle však není. Jak argumentuje Suchy i Baumgärtel, jsou to německé úřady
(např. saský statistický), ale je jich více, které proti LND a tím i paní Ludmile Budarjowé útočí.A tady již máme to pozadí věci. Nejprve jsou na řadě školy, potom významní vlastenci v důležitých funkcích. Vlastenci nemají ve slovanské části Lužice rozhodovat. Jejich čestná ocenění nevadí. Že by to Německo bylo tak doko-nalé? Připomeňme si nedávné nezákonné sponzorování CDU. Ale padla-li by CDU, co pak by mohla udělat z Německa pravicově extremistická seskupení. Neděje se proto CDU nic. Ve Stoiberově vládě v Bavorsku byl za zmizení 80 milionů … z rezortu zemského ministerstva spravedlnosti odvolán pouze příslušný ministr. A neděje se zase nic. … Důvody jsou stejné jako v kauze CDU. V pokladně jedné vý-znamné městské radnice v Poruří zmizela taktéž značná suma peněz v době nedávné. Jde o sociálnědemokratickou radnici…. A opět se nic neděje.

Leč zpět k Lužici. Zdá se mi, že „černý“ saský sněm a „černá“ saská vláda zahájily generální útok proti Horním Lužickým Srbům ve všech oblastech. Pokoušejí se pseudodemokratickými prostředky o konečné řešení lužickosrbské otázky. Ne o jednu bitvu, ale o konečnou válku se stále Němcům překážejícím zbytkem Polabských Slovanů. … Němci překročili svůj Rubikon. …

Skutečnost je však snad ještě komplikovanější. Při hlasování o odvolání Ludmily Budajrowé v Radě Nadace se zdrželi hlasování zástupci zemští – Saska a Braniborska a dále zástupce německé federace. To znamená, že většina hlasů požadujících odvolání musela být lužickosrbských. Dále. Toto hlasování respektují Jan Nuk, předseda Domowiny, a Marko Šiman, hornolužickosrbský katolík a poslanec CDU v saském sněmu, kteří přece jen nemohou být považováni za vlažné Lužické Srby a jednají tak zřejmě více z taktických úmyslů.“ (Část stati dr. J. Lebedy redakčně zvýrazněna)

Přetištěno z Česko – lužického věstníku

Jurij Lušćanski: Vůně hnízda

Jak dlouho tu učiteli budeme?

dokud se bude užívat duál!

jak dlouho tu faráři budeme?

dokud bude znít Otče náš

a vyslyš …

jak dlouho budeme táto?

dokud budeš mít přítele

priatel´ku przyjaciela podrugu

mámo jak dlouho?

dokud budou ve vsi hnízdit čápi

babičko jak?

dokud bude vonět lípa a včely budou

stát o med

a dědo? znova a dlouho.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha 2005.