Lužičtí Srbové…pod hákovým křížem

S nástupem nacistické hrůzovlády nastaly pro Lužické Srby nejhorší chvíle jejich dějin. Veškeré úsilí obludné mašinerie směřovalo k jejich brzkému a úplnému vyhlazení.

Již v dubnu 1933 se musel rozejít „Zwjazk łužisko-serbskeho Sokołstwa“, byl zakázán jediný lužickosrbský deník „Serbske nowiny“. Byl obsazen Srbský dům v Budyšíně, kde sídlila srbská banka, nakladatelství, muzeum, mnozí vlastenci byli zatčeni, učitelé přeloženi na vzdálená místa, studenti vyloučeni ze škol. Další nápor se soustředil proti ústřední lužickosrbské organizaci Domowině. Byly jí předloženy stanovy, vypracované úřady, v nichž byli Srbové označováni jako „vendsky mluvící Němci“ (wendisch sprechende Deutsche) a Domowina jako organizace, která pečuje o kmenové a krajové otázky vendského kmene v rámci německého národa. Naproti tomu Domowina ve svých vlastních stanovách se označovala jako „Svaz Lužických Srbů, jehož úkolem je hájení a posilování národa a zastupování jeho práv ve veřejném životě“.

Lužičtí Srbové odmítli přijmout předkládanou jim formulaci a předseda Domowiny Pawoł Nedo prohlásil na valné hromadě této organizace doslova: „My jsme Lužičtí Srbové, všichni, kteří lužickosrbsky mluvíme i kteří jsme lužickosrbského původu; jsme samostatný slovanský národ“. Protože Domowina vnucené stanovy nepřijala, byla v r. 1937 rozpuštěna. Ihned potom nastala další vlna perzekucí. Jmění Domowiny bylo zabaveno, všechny lužickosrbské spolky rozpuštěny, další vlastenci pozatýkáni, lužickosrbské vyučování zrušeno. Národní a kulturní pracovníci, pokud nebyli ve vězení, byli přesídleni do jiných končin Německa.

Válečná léta dolehla na Lužici těžce. Řada lužickosrbských vlastenců byla poslána do koncentračních táborů, kde mnozí z nich zahynuli. Na základě známého dokumentu ze dne 15. 5. 1940 „Behandlung der Fremdvölkischen im Osten“ bylo plánováno i vyhlazení Lužických Srbů.

Lužičtí Srbové projevovali proti nacistickému teroru odpor, pomáhali spojeneckým válečným zajatcům, rozšiřovali informace zahraničního rozhlasu. Ještě před začátkem války se podařilo navázat styky s lužickosrbskými emigranty v Polsku a utvořit ilegální skupinu, která se pak snažila navázat spojení s polským podzemním hnutím. Skupina byla odhalena gestapem v březnu 1940, kdy byla znovu zatčena řada bývalých funkcionářů Domowiny, mezi nimi A. Krawčik, který byl odsouzen nacistickým Volksgerichtem k 15 rokům káznice. V r. 1941 bylo zatčeno několik katolických kněží, mezi nimi Dr. Beno Šołta, Jan Cyž a Alois Andricki, který r. 1943 podlehl nelidským útrapám koncentračního tábora v Dachau.

Lužickosrbský lid byl podroben pečlivě vypracovanému systému dozoru, prováděnému velmi důsledně a systematicky. Ke sledování postoje a smýšlení lužickosrbského obyvatelstva bylo použito skupin Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend), které byly posílány do lužickosrbských obcí pod záminkou pomoci na zemědělských pracích. Vedoucí těchto skupin měli za úkol podávat zprávy o politických názorech hospodáře, u něhož pracovali. V těchto zprávách se jasně zrcadlí „nadšení“, s jakým Srbové přijímali tyto nezvané a nevítané „pomocníky“. Dovídáme se z nich, že je provázela velká nedůvěra srbskývh rolníků, kteří se s nimi nedávali do žádných diskusí, mezi sebou mluvili jen srbsky a otevřeně se k nim chovali jako k nevítaným hostům.

S pokračující válkou, která odčerpávala práceschopné muže stále více do armády, byly úřady nuceny válečné zajatce a do říše zavlečené pracovníky z podrobených zemí Evropy posílat na práci také do lužickosrbských obcí. Ti zde našli pochopení a lidský přístup, který byl v naprostém rozporu s nacistickými příkazy o zacházení s válečnými zajatci a cizinci. Nacistické policejní zprávy hlásí, že „Srbové stojí proti Němcům v odporu, sympatizují se svými slovanskými pokrevenci a vycházejí jim přátelsky vstříc“. S jakým nebezpečím byl tento statečný postoj spojen, svědčí brutální postihy za pomoc poskytovanou zajatcům. Devatenáctiletá zemědělská dělnice Marja Měškankec byla umučena v koncentračním táboře v Ravensbrücku za to, že poskytla polskému zajatci potravu a cigarety.

Konec války probíhal v Lužici ve znamení rozhořčených bojů mezi postupující sovětskou a polskou armádou a urputně se bránícími zbytky nacistických jednotek. I tyto poslední okamžiky války se vyznačovaly bestiální krutostí nacistů, kteří za sebou nechávali zpustošenou a spálenou zemi. Za protiútoku armády generála Schörnera, neblaze proslulého řáděním v Praze, koncem dubna 1945 přepadli jeho vojáci transport 200 těžce raněných polských vojáků u vesnice Hórki poblíž Kamjence a povraždili je do posleního muže.

Jaroslav Teplý, Česko-lužický věstník, 2/1998, (pokračování z čísla 12/1997)