Lužičtí Srbové, nám blízký slovanský národ, který bojuje o přežití III

Národní obrození

Po vídeňském kongresu r. 1815 byla Lužice rozdělena mezi dva státy, Sasko a Prusko, což způsobilo i rozdělení dosud jednotného srbského území mezi dva státní celky. Největší část dostalo Prusko - asi 50 tisíc. Podmínky pro jejich národní vývoj byly nestejné, v Prusku mnohem horší než v Sasku.

V 19. stol. nabyly snahy o potlačení srbské řeči jiných forem. Nebyly to již zákazy používání srbštiny jako dříve, ale stát se snažil vymýtit ji jinými prostředky. Tak např. na školách bylo dovoleno vyučovat srbsky jen náboženství, všechny ostatní předměty se učily jen německy. Tato opatření však vyvolávala u Srbů protitlak a probouzela v nich národní vědomí. Začínají si ve větší míře uvědomovat svoji příbuznost s ostatními slovanskými národy. Zejména tomu tak bylo mezi srbskými studenty, z nichž někteří studovali v Praze a tam se setkávali s představiteli našeho národního obrození. Stejně tak jako u nás to byli především duchovní a učitelé, kteří probouzeli v lidu národní uvědomění a lásku k rodnému jazyku.

V důsledku osvícenských idejí, francouzské revoluce a jara národů v r. 1848 se zmírnil i útlak ze strany státu a Srbům se naskytl větší prostor pro jejich národní snahy. Objevují se srbské časopisy a rozkvétá srbský spolkový život, literatura a hudba, zakládají se kulturní instituce, byl založen první srbský vědecko-kulturní spolek Macica Serbska, která kolem sebe soustředila největší část srbské inteligence.

Za revolučního kvasu v r. 1848 podali Srbové svým vládám petice, ve kterých mimo jiné požadovali zřízení srbských škol, kostelů a soudů, srbské úředníky a zákony v srbské řeči, pokud se týkají srbských věcí.

Na všeněmeckém sněmu ve Frankfurtu bylo na návrh Roberta Bluma přijato usnesení, ve kterém se mimo jiné praví: "Sněm vyhlašuje slavnostně, že plně uznává právo neněmeckých národů na území Německa žijících na nerušený národní rozvoj v oblasti církevní, ve školství, v literatuře, ve vnitřní správě a soudnictví, na rovnoprávnost svého jazyka na území, které obývají." To bylo později přijato i do ústavy.

Tento nadějný vývoj byl však přerušen porážkou revoluce a nástupem reakce. Přesto však některá ustanovení zůstala v platnosti. V letech 1848-1851 bylo v Sasku dovoleno na školách vyučovat srbsky. Na budyšínském gymnáziu se vyučovalo nepovinně srbskému jazyku v rozsahu 4 hodin týdně. Srbštině se také vyučovalo na dvou učitelských ústavech v Budyšíně.

Toto částečné uvolnění bylo podnětem k pozoruhodnému rozmachu srbských národních snah. V r. 1860 založil Michal Hórnik (1835-1894) literární časopis Lužičan. V tomto období tlak proti Srbům značně polevil a srbské národní vědomí se upevnilo.

Jaroslav Teplý , Česko-lužický věstník, č. 9/1997, s. 25-26, 33, 44

Období mezi válkami

Po porážce Německa v 1. světové válce zasvitla srbským vlastencům jiskra naděje na lepší časy. Již v listopadu 1918 se sešel z iniciativy poslance Arnošta Barta „Srbský národní výbor“, který požadoval pozemkovou reformu, sociální reformy, národní rovnoprávnost a územní autonomii pro oblast Horní a Dolní Lužice. Zároveň požádal tento výbor pařížskou mírovou konferenci, aby projednala srbské požadavky na základě 14 bodů amerického prezidenta Wilsona. Srbské požadavky zde přednesl Arnošt Bart, který se zúčastnil mírové konference v rámci československé delegace. Srbové navrhovali různé varianty řešení: autonomii v rámci Německa, samostatný stát, připojení k Československu. Na podporu lužickosrbských požadavků vystoupil i československý ministr zahraničních věcí Eduard Beneš. Hlas malého a nadto velmocem úplně neznámého národa nebyl ovšem na konferenci vyslyšen a srbské požadavky se neprojednávaly.

Německá vláda vystoupila velmi ostře proti představitelům Národního výboru. Bart byl po svém návratu do Německa zatčen a odsouzen pro velezradu ke třem rokům vězení. Byl propuštěn po dvou letech na žádost prezidenta Masaryka.

V nové německé ústavě, tzv. Výmarské, bylo zakotveno ustanovení: „národnostní menšiny nesmějí být omezovány ve svobodném národním vývoji, zejména v užívání mateřské řeči při vyučování právě tak jako ve vnitřní správě a soudnictví.“ Tato ustanovení Výmarské ústavy však prakticky nebyla uskutečněna. Postoje vládních míst k Srbům se zřetelně zračí např. ve stanovení cílů tzv. oddělení pro srbské věci (Wendenabteilung).

20. ledna 1920 se tam uskutečnila porada o „vhodných opatřeních k posouzení srbské otázky“ (über geeignete Maßnahmen zur Beachtung der Wendenfrage) u státního sekretáře říšského prezidenta dr. Meißnera za účasti zástupců zemí Saska a Pruska a dalších organizací (Deutscher Shutzbund, Deutsche Landesgeschichte), kde bylo rozhodnuto o zřízení srbského oddělení (Wendenabteilung) s následujícím cílem: „posílení práce pro Němectvo (Deutschtum) v srbských oblastech (wendische Gebiete), účinný postup proti nebezpečí srbského irredentismu ve všech oblastech veřejnosti i soukromého života, dalekosáhlá podpora širokého objasňování (propagandy) o velezrádném charakteru veškerých srbských národních snah i zdánlivě nezávadných (harmlos), odhalování veškerých snah o srbské národní uvědomění jakožto činností nepřátelských říši, podpora snah směřujících k zániku Srbů splynutím s Němci, zabránění jakémukoliv vlivu radikálního socialismu, zabránit jakémukoliv rozruchu při sledování těchto cílů, v žádném případě nesmí vzniknout dojem, že se se Srby jedná podle zpřísněných hledisek, proto příležitostná podpora takových srbských podniků, které neohrožují dosavadní pořádek, dozor nad srbským tiskem, přezkoumávání srbských knih a tiskovin, dozor nad srbskými shromážděními jakéhokoliv druhu, dozor nad jejich hospodářskými sdruženími, nad srbskými představiteli, dozor nad věcmi, týkajícími se škol a církví, nad činností učitelů a duchovních, shromažďování tuzemských i cizozemských informací, týkajících se Srbů, dozor nad cestami cizinců v srbském území a Srbů v zahraničí, sledování pokroku v činnosti na poněmčování srbských osad a vypracování zásad pro vhodná opatření v tomto směru atd. Určeno pro: 1) ministerstva Saska, Pruska a říšské, 2) podřízené úřady a instituce a starostu města Budyšína, 3) okresní a krajské správy Slezska a Braniborska, 4) policii a církevní úřady obou konfesí, 5) německé obranné svazy (Schutzbünde) a organizace hájící německé zájmy (Deutschtumsorganisationen).

Vpravdě nádherná ukázka německé důkladnosti! Zároveň otřesné svědectví, jak vážně to Německo myslilo s dodržováním Výmarské ústavy. - Že za těchto okolností neměli Srbové na růžích ustláno, je více než zřejmé.

Po ztrátě iluzí o možnosti řešit srbskou otázku na mezinárodním fóru nezbylo Srbům nic jiného než se spolehnout na vlastní síly. K hájení srbských národních zájmů byla již v r. 1919 založena a v r. 1924 obnovena „Serbska ludowa strona“, která do svého programu kromě národních požadavků pojala také řešení sociálních otázek. - Srbské obyvatelstvo tvořili kromě nepatrného množství větších sedláků a drobných živnostníků a řemeslníků z největší části domkáři a zemědělští dělníci. Příslušníky inteligence byli především učitelé a kněží, jen výjimečně lékaři, právníci a inženýři. Na venkově vládly polofeudální poměry, velkostatkář-junker měl určitá zděděná privilegia a byl pánem vesnice, ta na něm byla hospodářsky závislá. Srbové byli takto i hospodářsky a sociálně diskriminováni. Proto „Serbska ludowa strona“ žádala ve svém programu odstranění sociální nespravedlnosti, zrušení privilegií junkerů a pozemkovou reformu.

Ve volbách se SLS neprosadila pro nedostatek finančních prostředků k vedení volebního boje a také v důsledku volební geometrie, která roztrhala srbské území Lužice na několik volebních obvodů, takže SLS v žádném nedosáhla volebního čísla. Chtěli-li Srbové mít své zastoupením, musili kandidovat za některé německé strany, které jim za jejich podporu ve volbách slibovaly prosazovat některé srbské požadavky. Teprve v r. 1927 se jim podařilo získat zastoupení v saském sněmu, kdy byl za stranu „Sächsisches Landvolk“, která zastupovala zájmy zemědělců, zvolen srbský rolník Jurij Špitank. Ten se však po dvou letech vzdal mandátu, protože ztratil naději, že by pro srbský lid mohl něco získat. Srbští voliči dávali své hlasy nejvíce centru, sociálním demokratům a komunistům, kteří jim slibovali modré z nebe, ale když se dostali k moci, stali se největšími hrobaři Lužice.

K hájení hospodářských zájmů byla založena již v r. 1920 „Serbska ludowa banka“. Ačkoliv musila pracovat ve velmi obtížných podmínkách proti německé konkurenci a nepřízni úřadů, udržela se až do r. 1932, kdy za hospodářské krize byla nucena zastavit platy.

Se vzrůstajícím nacionalismem a šovinismem v Německu šla ruku v ruce snaha o potlačení národnostních menšin. To vedlo k poznání, že proti tomuto tlaku je možno bojovat jen spojenými silami. V r. 1924 byl v Německu vytvořen „Svaz národních menšin“ (Poláků, Srbů, Litevců, Dánů a Frísů), který měl hájit zájmy těchto národů a prosazovat dodržování práv národních menšin, k němuž se Německo zavázalo. Svaz vydával časopis „Kulturwehr“, jehož redaktorem se stal srbský publicista a básník Jan Skala.

Přes všechny perzekuce a šikanování ze strany úřadů nepolevili Srbové v úsilí o udržení svého jazyka a kultury. V březnu 1920 bylo založeno „Swobodne zjednoćenstwo serbskich wučerjow“, které si vzalo za úkol prosadit proti všem útokům a překážkám srbské vyučování na školách, vydávání srbských učebnic, umožnit v jazykových kurzech srbským učitelům, aby byli schopni srbsky vyučovat. Již za rok byly vydány srbské učebnice a příručka pro vyučování srbštině nákladem 90000 marek, které byly uhrazeny jen ze sbírek srbského obyvatelstva. Byly podávány petice proti germanizaci školství „Maćicí Serbskou“ r. 1924 a „Domowinou“ r. 1928 (přes 12 000 podpisů rodičů), ale všechno bezvýsledně, nikdo se věcí nezabýval.

Velký vliv na udržení národního vědomí v období mezi válkami mělo Sokolstvo. První sokolská jednota vznikla v Budyšíně v r. 1920. Do r. 1930 vzrostl jejich počet na 20. Sokolové, kromě tělovýchovného programu prováděli mezi svými členy i osvětovou práci, zaměřenou na srbské národní zájmy. Bylo pořádáno několik sletů v Lužici, ale již velmi brzo navázalo srbské sokolstvo styky se zahraničím, zejména s českým Sokolem. V r. 1926 se zúčastnila skupina cvičenců VIII. všesokolského sletu v Praze, účastnili se i sletů v Poznani (1929) a v Bělehradě (1930) a zejména pak na IX. všesokolském sletu v Praze, kde byli přijati s obrovským nadšením. Sokolstvo se stalo páteří srbského národního života a z jeho řad vyšli nejneohroženější bojovníci za srbskou národní věc.

Ani spolková činnost neutuchala, v r. 1928 zde působilo na 40 kulturních spolků v srbských vesnicích, které cílevědomě pěstovaly národní písně a srbské divadlo.

 Jaroslav Teplý , Česko-lužický věstník, č. 11-12/1997