Lužickosrbská otázka, československá vláda v Londýně a Jurij Wićaz
Jaroslav Šůla
(Výňatky z článku)
Nedávno se JUDr. Josef Lebeda nepříznivě vyjádřil o lužickosrbském novináři J. Wićazovi. …“V době 2. světové války měl světoznámý lužickosrbský novinář Jurij Wićaz, činný pro exilovou ´četku´, dost času neformálně hovořit s ministrem zahraničí USA Hullem a jeho britským kolegou Edenem a požádat je o mezinárodní řešení lužickosrbské otázky. Bohužel tak neučinil.“
Tento odsudek považuji za ne zcela spravedlivý a dostatečně podložený. Je třeba si uvědomit, že britští politici za 2. světové války, kdy se jednalo o smrtelný boj s nacismem a fašismem a o nové mocenské rozdělení Evropy a světa, neměli zájem řešit pro Velkou Británii takovou podružnou otázku, jakou pro ně byla otázka bytí či nebytí malého západoslovanského národa, čítajícího cca jen 150 000 příslušníků. Navíc ji museli považovat za problém, jehož vyřešení spadá do kompetence československé či polské sféry vlivu v Evropě, čili – od roku 1943 –za záležitost mocensky čistě sovětskou. A americká zahraniční politika byla prvořadě zaměřena na řešení dálněvýchodních problémů, … .A dnes víme, že Britové a Američané se jen obtížně orientovali v evropských problémech, zejména středoevropských, které považovali za skoro tak složité jako balkánské.
O budoucím osudu Lužic se několikrát v Londýně vskutku jednalo, i v československých politických kruzích. A Jurij Wićaz (1899-1974), bytostně spjatý s pražským a českým politickým prostředím, správně předpokládal, že pro optimální řešení musí v prvé řadě získat emigrační československé kruhy v Londýně. Proto svoje úsilí na osvobození Lužičanů z područí Němců směřoval na československou vládu. Situace pro něj však a pro jeho úsilí – jak ještě dále ukáži – nebyla příliš příznová, nakonec se nedočkal pochopení ani u svých nejbližších bratrů – u Čechoslováků.
Dne 14. dubna 1942 napsal v Istanbulu J. Wićaz, reportér Četky, dopis adresovaný Státní Radě Republiky československé v Londýně. Stručně vylíčil vývoj v Lužici po roce 1918 až do současnosti a navrhl po válce buď připojit Lužici přímo k ČSR (přičemž by se stala součástí tehdy plánované Polsko-československé federace), nebo přestěhovat po válce srbské obyvatelstvo do ČSR, „kde nejlépe by se hodilo pro jejich usazení území v severní Moravě, obydlené nyní Němci, směrem ke Kladsku, ježto toto území svou rozlohou odpovídá asi rozloze národopisné Lužice a kde i ráz kraje celkem je podobný Lužici.“ Současně J. Wićaz navrhoval zahájit v každém případě informační kampaň v tisku i rozhlasu (československém, polském sovětském, jihoslovanském, anglickém a americkém), zahájit z Jeruzaléma vysílání „v jazyku lužickém“, pátrat v zajateckých táborech Spojenců po srbských vojácích, soustředit je a organizovat pro ně kurzy českého a srbského jazyka a vlastivědy. Nabídl Státní radě, že by se rád ujal v tomto směru organizační práce.
Svůj oficiální dopis doprovodil prosbou k Prokopu Maxovi ( v letech 1941 – 1945 působil v Londýně ve funkci předsedy Státní rady československé), aby věc předložil Státní radě i ostatním ústavním činitelům, pro tuto věc kompetentním“, …
Tento dopis byl doprovázen osmistránkovým memorandem. Wićaz v něm podrobně představuje svůj národ, území, jazyk, náboženství, hospodářské poměry, germanizaci Lužice, lužické kulturní snahy, politické snahy Lužických Srbů (od roku 1848), vztah Lužice a ČSR, československý odboj 1914/18 a Lužici (cituje z Masarykovy knihy Nová Evropa vzniklé koncem první světové války, ve které T.G. Masaryk reklamuje právo sebeurčení také pro Lužičany a žádá důtklivé osvobození neněmeckých národností v Německu. („Lužičané, kdyby si toho přáli, mohou být přičleněni k Čechám …Nepochybuji dost málo, že pangermáni takové řešení pruské otázky odmítnou s největším rozhořčením – Lužičany osvobodit! Na dostřel od Berlína má být svobodná slovanská oblast? Ano – to by bylo vítězstvím spravedlnosti a Nemesidy …“, T.G.Masaryk, Nová Evropa). Své memorandum J. Wićaz končí: „Z předcházejícího vyplývá, že Lužičtí Srbové zdaleka ještě nejsou poněmčeni, že jejich uvědomění je dnes nepoměrně větší než bylo po první světové válce a že rozřešení lužické otázky mělo by výhody nejen pro Lužičany samotné, ale také pro republiku Československou, která z důvodů historických a pro blízkost jazykovou má největší nárok na Lužici.“…
Mezitím generální konzulát Československé republiky v Jeruzalémě odeslal 24. června 1942 ministerstvu zahraničních věcí ČSR v Londýně další memorandum jiřího Wićaze, který je současně adresoval předsednictvu vlády a kanceláři prezidenta republiky, které je pouze nepatrně obměněno vůči memorandu předchozímu.
Na ministerstvu zahraničních věcí mezitím shrnuli „pro domo“ vyjádření dr. J. Špačka, J. Hejreta, dr. Körbla, MNO a dr. Opočenského takto: „Otázka není aktuální. Politicky je značně chimerická a proto nevhodná ku propagaci.“ A na generální konzulát RČS v Jeruzalémě šel 17. 7. 1942 tento neúpřímný a alibistický pokyn: Poděkujte red. Wićazovi za jeho práci o Lužici, která obsahuje velmi zajímavá data k lužické otázce. K jeho podání Státní radě, které zaslal přímo, oznamuje ministerstvo zahraničních věcí, že zatím není možno zaujímat k věci stanovisko. Proto také ministerstvo zahraničních věcí nerozhoduje o jeho ostatních námětech. Pokud je v Londýně literatura o Lužici, je bohužel v jediném výtisku, a proto lituje ministerstvo zahraničních věcí, že žádosti o zaslání duplikátů nemůže vyhověti.“
… V červenci 1942 psal J. Wićaz … J. Hejretovi … Připojil článek o Lužici … Lužice a Lužičtí Srbové … zmiňuje se aktuálně, že na Karlově universitě byla zřízena stolice lužického jazyka a literatury, „na které přednášel dobrý znalec Lužice, prof. dr. Josef Páta, zavražděný koncem června t.r. nacisty“ i že „mnoho národních pracovníků bylo zatčeno a uvrženo do koncentračních táborů“) a končí takto: Lužičané však nechtějí utonouti v německém moři, neboť je to ve svém celku lid národně uvědomělý … Doufejme, že tato válka přinese osvobození nejen všem ostatním národům, ale také nejmenšímu z nich – Lužickým Srbům“. …
Když se prezident vracel přes Střední východ z moskevských jedná, napsal mu J. Wićaz dopis … s datem 27. prosince 1943. …“Poměry před půldruhým rokem však ještě zřejmě nedovolovaly, aby ve věci byly učiněny závažnější kroky. Nyní však, kdy poslední dalekosáhlé události vojenské a politicko-diplomatické znamenají podstatný krok blíže k porážce Německa a tím ke konečnému vítězství, mám za to, že povolaná čs. místa by měla pozvednouti svůj hlas i ve prospěch slovanské Lužice, která po staletí byla součástí Koruny svatováclavské … . Připomínám i čs. pomoc lužickému národnímu hnutí z let 1918/1919, kdy to byla Vaše zásluha, pane prezidente, že dne 5. února 1919 byla lužická věc uvedena Vámi na mezinárodní forum mírové konference pařížské.“
Tolik o úsilí J. Wićaze za 2. světové války o osvobození Lužických Srbů po vítězné válce. … musíme trpce konstatovat, že Wićazovo úsilí nenacházelo u politických a diplomatických kruhů československé londýnské emigrace patřičný odraz, že naše vláda již během války Lužici odepsala, i když pro ni mohla udělat více. … Československá vláda nezařadila do svého programu za II.světové války ani po ní jako cíl osvobození Lužice a jejího odtržení od Německa a nanejvýš se omezila pouze na větší či – spíše – menší slovní podporu lužickosrbských národních snah. ..
České aktivity za úplné osvobození Lužických Srbů byly neseny vlasteneckými jedinci a zejména Společností přátel Lužice a jejími funkcionáři, kteří si uvědomovali důsledky dalšího setrvání Lužických Srbů v Německu pro jejich národní existenci. … Vymlouvat se na stanovisko Moskvy po II. světové válce je neudržitelný alibismus. Politika československé vlády v lužickosrbském problému tak spoluzavinila postupnou asimilaci Lužických Srbů. Polská politická a vojenská reprezentace měla pro osud nejmenšího západoslovenského národa větší porozumění, snažila se dělat slovanskou politiku a byla aktivnější než reprezentace československá. (Již v říjnu 1940 polský ministr Marian Seyda navrhoval československé straně budoucí anexi Lužice. Ta však 26. 11. 1940 sdělila, že o Lužici nemá zájem, neboť by její připojení znamenalo přílišné zvětšení počtu Němců v republice.)
Přetištěno z Česko – lužického věstníku
Připravil: F. Truxa, člen Společnosti přátel Lužice