Lužickosrbský všudybyl Jurij Wićaz

Marcel Černý

Lužickosrbský novinář, překladatel a polyglot Jurij Wićaz (něm. Georg Lehmann; požíval přídomek Praski, tj. Pražský; 19. října 1899 – 22. ledna 1974) zanechal nesmazatelnou stopu zejména v Praze, v českém kulturním životě a v dějinách lužickosrbsko-českých vztahů. Narodil se v lužickosrbské vísce Špitlu (od roku  1903 je součástí Kamence), od roku 1913 studoval a pracoval téměř nepřetržitě (jen s malou přestávkou v letech 1917–1918) v Praze, od roku 1922 jako zahraniční zpravodaj ČTK (zaměstnán v agentuře Centropress; do fines novinářského řemesla jej zasvětil jeho spolubydlící z Lužického semináře, významný lužickosrbský publicista, literát a politik Jan Skala). Procestoval řadu zemí (Srbsko, Bulharsko, Polsko, Rumunsko, Turecko, Moskva, Řecko, Jeruzalém, Egypt, Sýrie, Libanon, po r. 1945 Paříž, Londýn, New York); zapojil se do československého zahraničního odboje jako jeden z mála, ne-li jediný představitel lužickosrbského zahraničního odboje za 2. světové války; byl v písemném styku s československou politickou emigrací v Londýně a žádal ji o pomoc pro Lužické Srby v poválečném uspořádání světa, pohyboval se však i v prostředí sovětském (v letech 2. světové války byl zpravodajem agentury TASS). Po skončení války po mnoha letech poprvé znovu navštívil Lužici, kde spolupracoval s různými periodiky (Nowa doba, Rozhlad ) a vydal dva díly barvitých memoárů z Balkánu a Blízkého východu Z Kamjenskim nosom - Što dožiwi serbski nowinar we swěće (1961, 1963; titul díla, českému čtenáři bohužel nepřístupného, by se dal volně přeložit jako Měl jsem na to nos/čich. Co zažil lužickosrbský novinář ve světě ).

Jiří Mudra na něj v r. 1999 na stránkách ČLV vzpomínal: „Až do smrti bydlil v Lužickém semináři, docházel do pracovních schůzí a na večery Sekce pro studium lužickosrbské kultury při Společnosti přátel Národního muzea, občas redigoval Přehled vydávaný Sekcí a přispíval do něho. [...] zemřel náhle na Malostranském náměstí nedaleko svého bydliště. Svědkem jeho úmrtí byl dr. Zd. Boháč, který šel náhodou okolo. Práce novináře je pomíjivá, jeho články jsou ponejvíce psány na zlobu dne a časem ztrácejí pro čtenáře zajímavost. Takový osud postihl i Jurije Wićaze. Veliké množství jeho prací je roztroušeno po nejrůznějších novinách a časopisech a tam jsou těžko dostupné.“Příznačným rysem jeho povahy byla také zvláštní arbesovská tajuplnost a nechuť prozrazovat detaily ze své minulosti – podle Jana Petra „o druhých vyprávěl velmi mnoho, avšak o sobě téměř nikdy nic“. Mnohostrannost Wićazových aktivit i dobrodružný život „Lužickosrbského všudybyla“ (tak býval přezdíván) skutečně láká k zevrubnějšímu monografickému zpracování, o něž se v současné době v podobě závěrečné magisterské práce zasazuje lipská studentka Judith Wjenkec. J. Wićaz totiž nezanechal jen cenné a svým způsobem jedinečné cestopisy, nýbrž také přeložil řadu literárních textů, zejména do lužické srbštiny: např. pojednání T. G. Masaryka Nová Evropa (1922) a Slované po válce (1923), legendu O loretánských zvoncích a některé Povídky malostranské

Jana Nerudy, Filozofskou historii Aloise Jiráska, brožuru Lužice svého učitele Josefa Páty, román Drevená dedina Františka Hečka (1958) nebo dramata Ivana Vazova (Službogonci ; čes. Přimluvte se u pana ministra) a N. V. Gogola (Ženitba). Coby stoupenec Pražského jara ještě krátce před smrtí chystal publikaci o postojích tehdejších lužickosrbských kulturních a politických představitelů k událostem v roce 1968 v Československu, ale dříve než se odhodlal k jejímu sepsání, náhle zemřel. Bohatý studijní materiál pak poskytuje jeho pozůstalost v Lužickosrbském kulturním archivu (SKA) v Budyšíně, kde se mimo jiné nachází torzo 3. (nevydaného) dílu cestopisných vzpomínek Z Kamjenskim nosom (sign. SI XXII/ 148 C), rukopisné Dopomjenki serbskeho nowinarja I.(1927–1942), II. (1942–1946) (sign. ZM XLI/ 19 B, C) či jeho dopisy adresované Arnoštu Bartovi, Janu Cyžovi, Adolfu Černému, Frycu Latkovi, Mikławši Krječmarovi aj. (podrobněji internetově dostupný soupis Dokumente von und über Jurij Wićaz-Praski (1899–1974)  im SKA, viz Literatura).

Jeho hrob na Olšanských hřbitovech byl dlouho zanedbán, díky iniciativě Jiřího Mudry v devadesátých letech 20. století obnoven, a od té doby je placen z prostředků českých sorabofilů. Tím je i po smrti udržována památka tohoto významného kulturního pracovníka a světoběžníka. Třebaže jeho novinářské dílo je rozptýleno v českém i lužickosrbském periodickém tisku a u nás prakticky neznámo, v kontextu našich kulturních styků s Lužicí sehrála jeho osobnost důležitou úlohu a J. Wićaze můžeme po právu nazývat jedním z nejpozoruhodnějších představitelů lužickosrbsko-české vzájemnosti v 20. století.

Česko-lužický věstník, č.10/2014, str. 72-73