Lužice jako místo setkávání:

Vztahy a kontakty mezi exulanty z českých zemí a Horních Uher a Lužickými Srby v 18. století (část II.) *

Lubina Malinkowa Přeložila Lucie Janovská Kolarovičová

Prostředník mezi světy: Jiří Petrmann

Klíčovou roli prostředníka mezi českými a uherskými přistěhovalci a Lužickými Srby Horní i Dolní Lužice stejně jako mezi pietistickými centry Halle a Ochranovem (lžs. Ochranow, něm. Herrnhut) zaujal Jiří (Juraj) Petrmann z Pukance v Horních Uhrách, tj. na dnešním Slovensku. V roce 1737 Petrmanna povolal do Horní Lužice tamní nejvyšší hejtman (Oberamtshauptmann) hrabě Bedřich Kašpar z Gerštorfu (1699-1751), bratranec a přívrženec Mikuláše Ludvíka z Zinzendorfu (1700-1760), který významně přispěl k založení Ochranovské jednoty na svých statcích ve dvacátých letech 18. století. V tu dobu řídil Petrmann českou školu v Berlíně, kterou založil podle hallského vzoru. Jejím cílem bylo vzdělávání a příprava nadaných českých chlapců na povolání faráře nebo učitele. Mimo jiné navštěvoval tuto školu Václav Letochleb (1717-1778), pozdější vrchní farář (Oberpfarrer) v Picně (něm. Peitz). Gerštorf nejprve povolal Petrmanna jako zámeckého kazatele, v roce 1738 mu ale nabídl místo faráře v Delním Wujězdě (něm. Uhyst/Spree). Petrmann však nezanechal stopy tam, nýbrž v Klukši (něm. Klix), obci ležící několik kilometrů severovýchodně od Budyšína, taktéž na Gerštorfově panství. Zde se Petrmann významně podílel na založení klukšského semináře, vzdělávacího zařízení podle hallského vzoru, které připravovalo absolventy teologie na úřad faráře ve dvojjazyčné Lužici. Mimoto se v klukšském semináři dostávalo vzdělání učitelům a také lužickosrbským chlapcům, kteří se tak připravovali na další vzdělávací stupeň. Výraznou stopu v lužickosrbských církevních dějinách zanechal seminář hlavně cílenou publikační činností. Mezi jinými se zde překládali pietističtí klasikové jako Johann Arndt a jeho dílo Wahres Christentum („Pravé křesťanství") a byla zde vydávána Bible a zpěvníky v lužické srbštině, dostupné za příznivou cenu. Jiří Petrmann zprostředkoval studium v klukšském semináři také dvěma hallským absolventům uherského původu, kteří se zde připravovali na úřad faráře v Lužici: byli to Petrmannův jmenovec a bratranec Jiří Petrmann (zemřel 1782) a Jan Kolár (1712-1780). Bratranec převzal následně německo-lužickosrbský farní úřad v Cybalině (něm. Zibelle, dnes Niwica v Polsku u Mužakova), Kolár se stal farářem ve Wochozech (něm. Nochten) a Jablonci (něm. Gablentz). Přítomnost tří česky hovořících kazatelů v Klukši byla pro mnohé exulanty velmi přitažlivá. A tak se v Klukši usadili někteří náboženští uprchlíci, kteří předtím žili v Berlíně či Žitavě, ale také přišli přímo z Čech. Během několika měsíců vznikl v Klukši český sbor.⁵

Jména některých Čechů usazených v Klukši jsou známa, jako např. Jana Šviholy (1704-1759), který do Klukše přišel ze Žitavy a později se přestěhoval do Berlína.⁶  Ústřední roli v klukšské „ecclesiola bohemica“ hráli František Budín a Václav Vach. Oba se jako vyslanci účastnili rozhovorů mezi Čechy a Ochranovem, což nakonec vedlo k založení Nízkého severovýchodně od Zhořelce (lžs. Niska, něm. Niesky). František Budín se však nakonec do Nízkého nepřestěhoval, nýbrž si našel cestu do kruhu duchovně probuzených Lužických Srbů a usadil se v Malém Wjelkowě (něm. Kleinwelka), poté co se oženil s dcerou Martina Forstera, prominentního lužickosrbského laického kazatele (něm. Stundenhalter). Také Lukáš Papež (1722-1763), který sice prchl z Čech do Berlína, avšak kvůli hmotné nouzi pak odešel do Klukše, se začlenil do kruhu zbožných Lužických Srbů a dokonce si na smrtelném loži nechal předzpívávat pouze lužickosrbské písně.⁷

Za Jiřího Petrmanna se z Klukše stalo místo kulturních kontaktů mezi Lužickými Srby a exulanty s napojením na další ochranovské obce a exulantské kolonie. Jak velká byla česká obec v Klukši a jak dlouho skutečně existovala, je těžké odhadnout. Důležitým předělem byl však Petrmannův odchod do Dolní Lužice v létě 1741. Hrabě Erdmann II. z Promnitz (1683-1745) povolal Jiřího Petrmanna jako arcijáhna do Wětošowa (něm. Vetschau), kde byl pověřen poskytováním duchovní péče v dolnolužické srbštině. Tu si Petrmann rychle osvojil, jak ukazují jeho překlady více než padesáti pietistických písní do dolnolužické srbštiny.⁸  Vydání vlastního Petrmannova zpěvníku zabránila smrt hraběte v roce 1745. Přesto byly četné Petrmannovy překlady zahrnuty do dolnolužickosrbského zpěvníku z roku 1749, prvního, který vyšel tiskem po 170 letech. Ještě dnes jsou v dolnolužickosrbském evangelickém církevním zpěvníku některé Petrmannovy překlady obsaženy.

I nadále se Petrmann ve Wětošowě profiloval jako pietistický kazatel a položil svými angažovanými kázáními, která mnohdy vedla k prohloubení duchovního života posluchačů, základ pro lužicko-srbské působení diaspory Ochranovské jednoty v Dolní Lužici. Mimoto se Petrmann snažil jako prostředník získávat další kazatele pro Dolní Lužici. Neuspěl však ani u Ernsta Gottlieba Woltersdorfa (1725-1761), ani se mu nepodařilo dopomoci Janu Jacobaeiovi (1722-1799), původem z dnešního Slovenska, k místu kazatele v Lubině (něm. Lubben). Již roku 1747 opouští Petrmann Wětošow a působí nadále jako kazatel v české církevní obci v Drážďanech, v jejímž čele pak stál více než čtyři desetiletí.

Lužickosrbsko-české vztahy a vazby mezi Ochranovem, Nízkým a Malým Wjelkowem

Aby bylo využito synergie poskytování duchovní péče a působení ve farnosti mezi skupinami Čechů a Lužických Srbů, vznikaly v Ochranovské jednotě plány na větší propojení českých přesídlenců v Nízkém s misijním působením mezi Lužickými Srby. Nestalo se tak nakonec pro nedostatek lidí schopných působit v obou jazycích, ať už jako učitelé, duchovní či laikové, kteří v pastoračních skupinách vedli např. vdovy nebo neprovdané dívky.

Návrh na těsné územní propojení Čechů a Lužických Srbů předložil Hans Herrmann von Damnitz (1706-1761), zemský komorní rada polského krále a saského kurfiřta a člen ochranovské obce. Dle jeho představy by Češi z Nízkého přesídlili do Hučiny (něm. Guttau), lužickosrbské vesnice nedaleko Klukše. Hlavním Damnitzovým argumentem byl následující postřeh:

„Ze zkušenosti lze říci, že Lužičtí Srbové rozumějí českému jazyku v potřebné míře a tak, že pochopí kontext řečeného, ačkoliv je někdy přízvuk některých slov jiný Nelze tedy pochybovat, že by v Hučině došlo ke značnému přílivu Lužických Srbů, kdyby se konala česká shromáždění [...] a že by se tím vůbec osvobodili, vzdělali a splynuli s Čechy v jednu skupinu “⁹

Také Češi by měli z přesídlení své výhody, protože by v Hučině bylo lépe postaráno o jejich duchovní život, křty, svatby a pohřby,, neboť „srbská řeč není Cechům bezpochyby méně srozumitelná, než český jazyk Lužickým Srbům“.

Ochranov na Damnitzův nápad nijak nereagoval, ani později se nikdo nezabýval návrhy na takové územní a organizační propojení Čechů a Lužických Srbů. Naproti tomu však bylo využíváno jazykových předpokladů Srbů a Čechů, takže vznikly rozmanité spojnice mezi pastorační činností českých a lužickosrbských obcí v Lužici. Takto působil v delnowujězdských institucích farář Jan Jiří Mészáros (Messarosch; 1699-1749), narozený v Leopoldově (dnešní Slovensko). Dostalo se mu velkého ohlasu, „protože rozuměl jazyku slovanskému jakožto mateřštině Lužických Srbů.¹⁰ Také Gottlieb Clemens (1722-1788), pozdější biskup Ochranovské jednoty, představoval prostředníka mezi jazykovými světy; nejprve působil od roku 1751 jako český kazatel v Nízkém a potom od roku 1759 po šest let jako lužickosrbský kazatel v Malém Wjelkowě. Mezi německým, lužickosrbským a českým jazykovým prostředním se pohybovala i Anna Papežová (1761-1819), dcera Lukáše Papeže, který do Klukše přišel z Berlína. Dětství prožila v Malém Wjelkowě, potom byla povolána do Rixdorfu (bratrské osady na dnešním území Berlína), aby se tam starala o svobodné sestry. Také jako manželka postupně dvou českých kazatelů v Berlíně se ujala úkolů duchovní péče v českém jazyce. Ke konci života pečovala o vdovy v Malém Wjelkowě, kde naopak byly vyžadovány její znalosti lužické srbštiny. Dalším prostředníkem byl Jan Bjedrich Bjenada (Benade, 1743-1829), syn lužickosrbského duchovního. V roce 1756 jej vyslali Moravští bratři jako „Candidatum Ministerii bohemici“ do Berlína. Měl vyučovat češtinu, převzít práci s mládeží v českém jazyce a vyhotovovat překlady do češtiny. Bjenada se však v berlínské české obci necítil doma a rozhodl se o několik let později pro luteránský farní úřad v srbské Lužici.

***

Mezi česky hovořícími exulanty a Lužickými Srby existovaly různorodé vztahy, přičemž šlo o krátkodobé kontakty, jako tomu bylo v Drjowku, i o dlouhodobé akulturační procesy, jako v případě klukšských Čechů. Prvořadými místy setkávání Lužických Srbů a exulantů bylo přitom sociální prostředí rodiny, práce a církve stejně jako sbory Ochranovské jednoty.

Jako prostředníky par excellence musíme mezi exulanty vyzdvihnout především mnohé duchovní. Ti pocházeli v 18. století téměř výlučně z území dnešního Slovenska, kde se evangelické církevní struktury mohly udržet déle než v Čechách. Stav lužickosrbského duchovenstva díky přišedším farářům výrazně narostl a dostalo se mu i obsahových impulsů, neboť někteří duchovní-exulanti zastupovali rozhodně protestantský, zčásti pietisticky utvářený postoj. Způsob jejich života vykazuje situační etnicitu, částečně se také měnící v závislosti na kontextu. V žádném případě je nelze chápat v jediném esencialistickém národnostním pojetí.

Na pozadí zde představených skutečností je možné pozorovat četné kulturní transfery. S ohledem na Lužické Srby lze říci, že čeští exulanti hráli - vedle německé šlechty, lužickosrbsko-německých farářů a příslušné literatury - velkou roli ve zprostředkovávání pietistických myšlenek. Ještě i Jan Kilián (1811-1884) konstatoval okolo roku 1850 v texaském Serbině, že ho inspirovaly zvláště písně českých exulantů.

Tato stať ukázala Lužici jako místo setkávání i cílový region přesídlenců. Země byla formována signifikantní pluralitou jazykovou (němčina, dolní a horní lužická srbština, čeština a slovenština vždy v silně odlišných dialektech) a konfesní (evangelicko-luterská církev mezi luteránskou ortodoxií a radikálním pietismem, římskokatolická církev a tradice Jednoty bratrské).

Styky a vztahy mezi Lužickými Srby a česky hovořícími exulanty musíme zařadit do celoevropského kontextu, který se formoval pod vlivem habsburské rekatolizace, středoevropských náboženských migrací a mezinárodního pietismu. Církevní dějiny evangelických Lužických Srbů nejsou tedy jen součástí saské nebo braniborské historie, nýbrž mají své místo ve vývoji „mezinárodního protestantismu' raného novověku.

Zároveň je zřejmé, že příští výklad dějin česko-lužickosrbských vztahů musí vzít v úvahu i styky mezi evangelickými Srby Dolní a Horní Lužice a exulanty, stejně jako působení mnohých česky hovořících duchovních v Lužici.

LITERATURA K ČESKÝM EXULANTŮM V LUŽICÍCH A SASKU

Frank METASCH, Exulanten in Dresden. Einwanderung und Integration von Glaubensfluchtlingen im 17. und 18. Jahrhunderty Schriften zur sáchsischen Geschichte und Volkkunde 34, Leipzig 2011.

Alexander SCHUNKA, Gaste, die bleiben. Zuwanderer in Kursachsen und der Oberlausitz im 17. undfruhen 18. Jahrhunderty Pluralisierung & Autoritát 7, Múnster (u.a.) 2006.

Alexander SCHUNKA, Pragmatisierung konfessioneller Autoritát. Zuwanderer im Kursachsen des 17. Jahrhundert im Spiegel des Supplikenwesens, in: Joachim Bahlcke (ed.), Glaubensfliichtlinge: Ursachen, Formen und Auswirkungen friihneuzeitlicher Konfessionsmigration in Europa, Religions- und Kulturgeschichte in Ostmitteleuropa 4, Múnster (u.a.) 2008, s. 235-256.

Alexander SCHUNKA, Migrationen evangelischer Geistlicher ais Motor fruhneuzeitlicher Wanderungsbewegungen, in: Hermann J. Seldenhuis - Markus Wriedt (ed.), Konfession, Migration und Elitenbildung. Studien zur Theologenausbildung des 16. Jahrhunderts, Leiden/Boston 2007, s. 1-26.

Ludger UDOLPH, Die tschechischen Emigranten in Zittau und ihre Literatur (1620 bis Mitte des 18. Jahrhunderts), in: Joachim Bahlcke (ed.), Die Oberlausitz im fruhneuzeitlichen Mitteleuropa. Beziehungen-Strukturen-Prozesse, Stuttgart 2007, s. 326-347

Ludger UDOLPH, Die Bibliothek der tschechischen Emigranten in Zittau

(17.-19. Jahrhundert), in: Marius Winzeler (ed.): Jan Hus. Wege der Wahrheit. Cesty Pravdy. Das Erbe des bóhmischen Reformators in der Oberlausitz und in Nordbohmen, Zittauer Geschichtsblátter 52, Górlitz - Zittau 2015, s. 237-257.

Wulf WÁNTIG, Grenzerfahrungen. Bóhmische Exulanten im 17. Jahrhundert, Konflikte und Kultur, Historische Perspektiven 14, Konstanz 2007.

Wulf WÁNTIG, Der Weg ins Exil - der Weg in den Mythos. Bóhmische Emigranten ais „Exulanten“ in der oberlausitzischen Geschichte und Historiographie, in: Joachim Bahlcke (ed.), Die Oberlausitz im friihneuzeitlichen Mitteleuropa. Beziehungen-Strukturen-Prozesse, Stuttgart 2007, s. 191-217.

__________________________________________________________________________

5/ Univerzitní knihovna v Basileji, oddělení rukopisů, E III Manuscripta Bohemica, odkaz Hieronyma Aqnnoni, deník Andrease Machera 19.02.1738, f. 179a.

6/ Farní archiv Königsfeld, GN 1777 III, 2.

7/ Archiv Ochranovské jednoty, GN 1763.B.VIII (1.17) ExA*. Životopis Lukáše Papeže.

8/ Archiv Franckesche Stiťtungen Halle, M 3 H 22 :82 Georg Petermann an [Gotthilf August Francké], Vetschau o.D. [1743].

9/ Archiv Ochranovské jednoty, R.6.A.a.47.5 Hans Hermann von Damnitz: Ohnmafígeblicher Vorschlag, wie man ohne sonderbare Kosten noch zu einem Gemein-Ort in der Oberlausitz kommen kónnen [Nedůležitý návrh, jak by bylo možno bez zvláštních nákladů získat ještě jedno místo pro obec v Horní Lužici], Ochranov, 18. května 1748.

10/ Archiv Ochranovské jednoty, R.21.A105.1. Lebenslauf Johann Georg Messarosch

Česko-lužický věstník, č. 10/říjen 2017, str. 71,72