Lužice jako místo setkávání:
Vztahy a kontakty mezi exulanty z českých zemí a Horních Uher a Lužickými Srby v 18. století (část I.) *
Lubina Malinkowa Přeložila Lucie Janovská Kolarovičová
Lužickosrbské, české a případně i německé studie k lužickosrbsko-českým vztahům v 18. století vyzdvihují především roli Lužického semináře, založeného v roce 1724 v Praze, jako zvláštního styčného bodu těchto kontaktů. Pravidelně se přitom zdůrazňuje jméno lužickosrbského jezuity, jazykovědce a historika Jakuba Xavera Ticina (1656-1693), jakož i sochaře Matěje Václava Jäckela-Jakuly (1655-1738), jehož sochy se nacházejí mimo jiné na Karlově mostě v Praze. Jmenovaným osobám a institucím je společné, že mají své pevné místo v katolickém prostředí, resp. jsou spjaty s duchovními elitami. Kromě toho se v těchto studiích považuje za hlavní místo setkávání Lužických Srbů a Čechů České království, které nepochybně mělo pro Lužici veliký význam. Naproti tomu nejsou prozatím k dispozici žádné výzkumy styků Čechů s Lužickými Srby v samotné Lužici. Toto zjištění je překvapující, uvážíme-li, že po roce 1620 emigrovaly do Lužice stovky Čechů, Moravanů a později i exulantů z Horních Uher a usadily se tam.
Dějinám českých exulantů v Sasku a Lužici se v posledních letech věnovala jistá pozornost. Skutečnost, že se Češi a příchozí z Uher setkávali vzhledem k regionu s převážně lužickosrbsky mluvícím obyvatelstvem, zůstává však doposud bez povšimnutí. Kde tedy docházelo ke vzájemnému kontaktu mezi oběma slovanskými etniky? Vyhledávali Češi úmyslně blízkost Lužických Srbů? Jak reagovali jedni na druhé? Kde vznikala styčná místa, jaký spletenec vztahů lze ještě rekonstruovat, a konečně jaké stopy zanechaly krátkodobé styky a dlouhodobé vztahy evangelických Lužických Srbů a exulantů?
Na tyto otázky by měla odpovědět následující studie, přičemž ke skupině českých exulantů budou počítáni také náboženští uprchlíci z Horních Uher (tj. dnešního Slovenska -pozn. red.); uherští exulanti po příchodu do Lužice většinou splynuli s českými skupinami resp. osadami. Obě skupiny spojovala čeština jako jazyk liturgický i jako jazyk Bible (kralické - pozn. red); kromě toho se exulant uherského původu mohl v zásadě bez obtíží domluvit s exulantem původu českého. Většinu exulantů a Lužických Srbů spojovala jejich česká resp. lužickosrbská jednojazyčnost, s výjimkou duchovních. Řada exulantů a Lužických Srbů totiž neměla ve sledovaném časovém období žádné nebo jen vyloženě malé znalosti němčiny.
Popišme ještě krátce problematiku pramenů: velká část archiválií pro tuto studii pochází z archívu Ochranovské jednoty (Herrnhutter Brüdergemeine, známé ve světě dnes také jako Moravští bratří, Moravian Church); proto hraje Ochranovská jednota v této práci velkou roli. Nepochybně i vně této církve existovaly mnohé vztahy mezi česky mluvícími exulanty a Lužickými Srby, chybějí však konzistentní zprávy, jež by to dokazovaly. Jedinečnost zdrojů dat a informací pro tuto studii ovšem také ukazuje, jaké dosud neobjevené poklady k tématu historie Lužických Srbů i českých exulantů ochranovský archív ukrývá.
Ochranov byl spolu s tzv. Franckého nadacemi (Franckesche Stiftungen) v Halle jedním z nejdůležitějších pietistických center v Německu. Pietismus je nejvýznamnější obrodné hnutí v rámci evangelické církve od období reformace. Jeho stoupenci usilovali především o intenzivní osobní vztah k Bohu. Zvláště v pietismu ochranovského směru hráli rozhodující úlohu laikové, kteří se scházeli ke společnému studiu Bible, k modlitbě a zpěvu a ustavičně se snažili získat další lidi pro svoje pojetí víry. Víra prožívaná velmi citově, dobročinné působení a zdůraznění osobní zodpovědnosti ve věci vyznání silně přitahovalo četné české exulanty i Lužické Srby.
Cesty do Lužice a přes Lužici - lužickosrbsko-české kontakty v 18. století
Jak v 17., tak v 18. století existovala celá řada lužickosrbských duchovních s vazbami v Čechách či Uhrách. Tak se Samuel Martini (1636-1708), jehož otec kázal česky v Perně (něm. Pirna), úspěšně ucházel o místo lužickosrbského faráře ve Wojerecích (něm. Hoyerswerda). Rovněž předkové Michala Racyho (něm. Michael Rätze; 1657-1730) a Michala Frencla (něm. Michael Frentzel; 1628-1706), kteří jsou považováni za zakladatele spisovné lužické srbštiny, přišli do Lužice z Čech. Ve svých překladech se Frencl, tak jako jiní lužickosrbští faráři, opírá o českou Bibli. Někteří potomci exulantů jako Franz/František Kantner z Jindřichova Hradce nebo Daniel Majaros ze slovenské Rožňavy usilovali o místo faráře ve dvojjazyčné Lužici, jejich snahy však z různých důvodů ztroskotaly. Naproti tomu Michael Klauser (1740-1799) se do úřadu dostal jedinečným způsobem. Pocházel z Banské Štiavnice a byl v době třicetileté války jako rytmistr ubytován na faře v Budestecích (něm. GroEpostwitz) u Johanna Gottraua Bohmera (1710-1779). Podle dochovaných zpráv vystudoval ‘Klauser následně v Lipsku teologii z lásky k farářově dceři Johanně Christianě. Po zakončení studia se s ní oženil a převzal i budesteckou faru, kde již působila tradice zájmu o lužickou srbštinu: kolem roku 1700 zde působil právě Michal Frencl. Význam Klausera jako prostředníka mezi lužickosrbským a českým kulturním prostředím zůstává dodnes mimo zájem sorabistiky.
Vedle vazeb na úrovni sociálních a duchovních elit lze spatřovat četné kontakty mezi Čechy a Lužickými Srby i na úrovni členů církve obecně. Po první migrační vlně bezprostředně po bitvě na Bílé hoře došlo na počátku 18. století, zvláště mezi lety 1720-1730, k druhé vlně vystěhovalectví z oficiálně rekatolizovaných Čech a Moravy. Velká část těchto skupin exulantů hledala nový domov v Braniborsku, resp. Prusku. Na cestě do Berlína procházeli částečně i místy s převážně lužickosrbským obyvatelstvem. Takto pojednává o setkání v dolnolužickém Drjowku (něm. Drebkau) Martin Kopecký ve své „Labutí písni“ (Schwanengesang), která je věnována stěhování asi 300 Čechů do Berlína v roce 1732. 1
116. Když sme za město wyšli
Děkan nám winšowal
A nás w mnohých zarmutcých
welmi potěšowal.
Udělal nám kazanj
Swým gazykem Srbským
Nám z částky bylo známé
Gak by bylo Českým.
117. Dáwal nám požehnánj
Z upřjmného srdce
Až sme wšickni plakali
Z toho se těšjce.
On též slzj wyléwal,
Nám polibenj dal
A tak z srdečné lásky
S námi se rozžehnal.
Mezi exulanty, kteří mířili přes Drjowk do Berlína, byla také Rozina Zimová (1711-1766), která zážitek líčí následovně:
„My jsme pak přišli k jednomu lesu, chtěli jsme sobě v něm oheň udělat a přes noc v něm zůstat; poněvadž jsme ale při sobě malé dítky měli a noci tuze studený byly, tedy jsme se rozmyslili a poslali jsme některé za ten les do městečka; páni toho města řekli, že nás přijmou, a poručili kantoru, aby šel proti nám; on vyšel se svými školáky až blízko lesa a zpívali pěkné verše ze žalmů, což nám tuze milý bylo. Ráno poručil ten kněz toho města, abychom šli do jedné stodoly, v nížto nám držel kázání a udělil nám požehnání v srbské řeči, aby nás ten kněz věčný neopouštěl; a činil to s pláčem.“2
Podobně jako Čechy potěšilo lužickosrbské kázání v Drjowku, tak si naopak Lužičtí Srbové vážili účasti na české bohoslužbě. Georg Körner (1717-1772) sděluje, že několik Lužických Srbů v roce 1747 v Drážďanech „potkával v českém kostele sv. Jana, kde více rozuměli českému než pruskému kazateli3. Již dlouho předtím, než se od roku 1848 pravidelně sloužila lužickosrbská evangelická bohoslužba v Dráždanech, nacházeli tedy někteří Lužičtí Srbové svůj duchovní domov v českých kostelích. Jazyková blízkost češtiny a lužické srbštiny hrála jistě roli i při začleňování česky mluvících exulantů v Chotěbuzi, kde okolo roku 1735 vznikla relativně velká česká obec. Tato úvaha se alespoň nabízí, vezmeme-li v úvahu životopis Václava Jičínského (1724-1770), který se v Chotěbuzi očividně cítil dobře.
„Roku 1736 dočekal tu vinšovanou hodinu, že všichni z té familie z Čech vyšli a v Šejnbornu [Schonbrunn, Grofihennersdorf] v Horních Lužicích se nedlouho pozdržíce, do Kotvice [Cottbus] se dostali, kdež on se mezi Srby do služby dal. A když jeho otec do Berlína šel, vzal jej s sebou. Zde on měl u pana Petermanna na kněžství študírovat, však ale neměl k tomu žádné náklonnosti, šel zase k svým předešlým Srbům do služby, řka své sestře (která se ještě v Kotvici nalézala): Já nechci být knězem, raději budu prostým člověkem, snad bych se více prohřešil, než bych dobrého vykonal. ‘ Po nějakém čase šel pro něj jeho otec zase a přivedl ho s sebou sem. Tu on se dostal k jednomu německému muži k vyučení se řemesla.“4
Prostředníkem mezi Lužickými Srby a exulanty v Chotěbuzi byl Johann Gottlieb Fabricius (1681-1741), od roku 1726 superintendant v Chotěbuzi, který se v pověření hallského pietistického centra zasloužil o vytvoření spisovného dolnolužickosrbského jazyka a podporoval lužickosrbské školství. Fabricius provdal svou dceru za českého kazatele Matthäuse Wanecka (snad tedy Matouše Vaňka, 1699-1736) z Grofthennersdorfu, který se mezi Lužickými Srby taktéž těšil velkému uznání.
Tři epizody z Drjowku, Drážďan a Chotěbuze svědčí o tom, že jazyková blízkost byla kladně přijímána a částečně také aktivně vyhledávána. Důvod je nasnadě; Lužičtí Srbové a česky mluvící přestěhovalci se považovali nejen za „bratry ve víře“, ale i „bratry v jazyce“ Tato zkušenost mohla zřejmě ještě v době před národním obrozením vyvolat počátky národního cítění, mohla vzbudit pocit vzájemného „národního příbuzenství“, přinejmenším však mohla na obou stranách posílit vědomí velké slovanské jazykové rodiny, se kterou člověk cítil spojení a sounáležitost.
________________________________________________________________________
* Hubert ROSEL, Der Schwanengesang des Martin Kopecký, in: Joachim Tetzner (ed.), Deutsch-slawische Wechselseitigkeit in sieben Jahrhunderten: gesammelte Aufsätze. Eduard Winter zum 60. Geburtstag dargebracht (Veroffentlichungen des Instituts fur Slawistik 9), Berlin 1956, s. 299-323, zde s. 314. Píseň byla zpívána na nápěv „Již se z tebe ubírám, bídný marný světe“.
/1 Zevrubná studie k této problematice vyjde v první polovině roku 2018 v publikační řadě Lužickosrbského ústavu v Budyšíně.
/2 Archiv der Briidergemeine, Berlin AIV-1,126b.
/3 „...in der bohmischen Kirche zu St. Johannis an[getroffen], wo sie viel eher den bohmischen ais einen deutschen Prediger verstehen konntenGeorge KÔRNER, Soldatenschicksal im zweiten Schlesischen Krieg, in: Hartmut Zwahr (ed.), Meine Landsleute. Die Sorben und die Lausitz im Zeugnis deutscher Zeitgenossen. Von Spener und Lessing bis Pieck, Bautzen2 1990, s. 57.
/4 Archiv Moravských bratří Rixdoef, A IV-2,18
Česko-lužický věstník, č. 10/říjen 2017, str. 71,72