Ludvík Svoboda se o své vojáky staral jako o vlastní syny

Rozhovor s Lubomírem Moravčíkem, synem Ondřeje Moravčíka narozeného v roce 1922, účastníka druhé světové války jako člena 1. československého armádního sboru v SSSR

Když jsem tento rozhovor domlouval, netušil jsem, jak přímočaře a jasně se mi některé události oživí a jak silně mě to zasáhne. Události a postoje, které jsem slýchával stejně jasně od svého děda, který byl také Slovák, situaci na Slovensku znal velmi dobře a mnoho mi o tom vyprávěl. Uvědomil jsem si znovu, jakou hrůzou a paradoxy naši předkové prošli a co přináší skutečná válka. Spolu se slavným rodákem z Hybe a protifašistickým bojovníkem ing. arch. Jánem Špičákem jsme si řekli, že je nutno tyto věci znovu připomenout. Rotmistra Ondřeje Moravčíka jsme o něco málo času nezastihli, odešel za svými spolubojovníky na věčnost. Ale jeho syn Lubomír, který hlídá památku i odkaz svého otce, nám řadu událostí přiblížil slovy svého tolik milovaného otce.       (blaš)

Povězte, kdo byl váš otec Ondřej Moravčík a jak byste ho charakterizoval?

Můj otec Ondřej Moravčík byl především věřící a mírumilovný člověk, evangelík, dělník a skvělý řemeslník. Ale zároveň měl bojovného ducha. A vždy bojoval za pravdu a spravedlnost. Dělník, který musel pracovat jako všichni ostatní, i když byl 68 let bez nohy, o kterou přišel kvůli nastražené mině při akci proti banderovcům.

Víme, že bojoval v armádě vedené Ludvíkem Svobodou. Jak se tam vůbec dostal?

To bylo až v okamžiku, kdy vypověděl Slovenský stát Sovětskému svazu válku. Tehdy byl prezidentem Slovenského státu Jozef Tiso. A tak můj otec, jako obyčejný voják, spolu s mnoha dalšími vojáky uprchl do Sovětského svazu. Jednoznačně nechtěli bojovat proti tehdejšímu Sovětskému svazu. Ale na druhou stranu někteří vojáci naopak ve slovenské fašistické armádě zůstali a pak doslova bojovali proti svým bratrům.

Jaké hodnosti dosáhl váš otec, kde byl zařazen a jaký byl jeho vztah s generálem Ludvíkem Svobodou?

Dosáhl hodnosti rotmistra, ale na začátku byl, jak jsem se už zmínil, obyčejným vojákem. Když přišel do Sovětského svazu, tak se zaškoloval jako řidič těžké techniky. Tam se seznámil a spřátelil dokonce i s Martinem Dzúrem, pozdějším armádním generálem a dlouholetým ministrem národní obrany. Ten totiž pocházel z Liptovského Mikuláše. Mimochodem, Liptovský Mikuláš spolu později také osvobozovali.

Ale to už byl můj otec převelen na místo tankisty 1. československého armádního sboru generála Ludvíka Svobody. A tam, podle toho, jak situace vyžadovala, přešel znovu do funkce řidiče, když přišly americké pásové tahače, aby tahaly těžkou techniku. Tyto tahače tahaly nejvíce samozřejmě děla a tanky. A byly to prý neuvěřitelně silné stroje, co utáhly tři až čtyři děla a také jezdily až 80 kilometrů za hodinu.

Jak prožíval svou cestu a průběh osvobozování na frontě se Svobodovou armádou?

Můj otec osvobozoval se Svobodovou armádou území od Dukly až po Prahu. Nejvíce padlo vojáků, jak je známo, v Dukelském průsmyku, tam byly opravdu strašlivé boje. Mezi padlými měl i řadu kamarádů. Jeden byl z Banské Bystrice, nějaký Sokol. A druhý byl ze Staré Turé, rotný Kotula. To byli nejbližší přátelé mého otce. Pokaždé, když o nich vyprávěl, se můj otec rozesmutnil, tak si byli blízcí. Jeden na druhého se museli spoléhat a zároveň si rozuměli. Myslím, že právě toto bylo důležité.

Setkal se váš otec s Ludvíkem Svobodou ještě i po válce?

No samozřejmě. V roce 1962 v obci Hybe. Víte, můj otec vždy říkal, že Ludvík Svoboda byl jako jejich druhý otec, tak pěkně se o své vojáky staral, jako o vlastní syny. Proto ho měli vojáci tak moc rádi.

Ludvík Svoboda jednou mého otce po jedné takové nebezpečné akci, kdy byla prudká přestřelka, také velmi pokáral. Tehdy mu řekl, že to, co udělal, byla nedbalost, když se zapojil a šel vytahovat tanky při této přestřelce. Kam bychom se to dostali, kdyby takhle umírali takoví dobří vojáci? Byla to výtka a zároveň pochvala. Takový byl generál Svoboda.

A nechtěl zůstat váš otec v armádě?

Ano, po válce mu to také nabídli, aby nastoupil do Československé lidové armády do Prahy, ale to nechtěla naše rodina, hlavně matka. Nechtěla odejít ze Slovenska.

A potom mu ta mina nohu utrhla. Když byl nasazen, jako zkušený voják se stal velitelem vojenské skupiny proti diverzantům, proti banderovcům.

Co se tehdy stalo, vždyť to bylo už po válce?

Otec spolu se svou skupinou hlídal železniční trať. A ukrajinští i polští banderovci a vlasovci, kteří utekli buď před Rudou armádou, nebo někteří i z ní, měli za úkol sabotovat a škodit poválečnému Československu. A právě tam chtěli banderovci vyhodit železniční most. Jak přijížděl vlak směrem do Lhoty, a plný cestujících, hrozilo velké nebezpečí.

Můj otec tehdy běžel po trati vlaku vstříc, aby ho zastavil. Protože to bylo v zimě, nešťastně uklouznul na ledovce a stoupl pak následně na minu. Museli ho odvézt do nemocnice, ale jinak vše dobře dopadlo.

Zastavme se ještě krátce u banderovců a vlasovců. Co byste u nich zdůraznil?

K vlasovcům a banderovcům vám povím jen tolik - toho zla a vražd, co udělali oni, neudělali samotní esesáci. Vraždili docela malé dětičky. Nechce se mi ani hovořit o tom, co to bylo za hrůzy a jak se jich lidi báli a jak je tenkrát nenáviděli. A teď je pro mě nepochopitelné, jak z nich můžou Ukrajinci dělat v současnosti hrdiny, stavět jim pomníky, anebo po nich přejmenovávat ulice.

Váš otec se dožil vysokého věku, jak on hodnotil dnešní společnost a dnešní politiku?

Nedobře. Vám to povím otevřeně. Byla to velká chyba, že jsme se odtrhli od Sovětského svazu a že se Sovětský svaz nakonec rozpadl. To se otci jednoznačně nelíbilo. A nelíbilo se mu ani to, jak nadávali na Rusy a uráželi je. To bylo pro mého otce to nejhorší. Byl vždycky tak rozčílen, že by ten televizor nejraději na místě rozbil. Vždy říkal: Kdyby všichni, co urážejí ruský národ, s Rusy prožili to, co já, tak by si jich sami začali vážit. Rusové se s námi dělili o to málo, co měli, často i o to úplně poslední.

A dnes? Dnes na Slovensku novodobí gardisté - vždyť to je hrůza, jak se chovají - oslavují Jozefa Tisa a Andreje Hlinku, dělají z nich také hrdiny.

Dnes jsou prý často i v domácnostech a rodinách na Slovensku vyvěšovány obrázky Tisa a hlavně Hlinky, nemýlíme se?

Ano, přitom tito představitelé Slovenské lidové strany udávali, a nejen ty, kdo jim stáli v cestě, ale vyřizovali si účty i osobní, nebo se chtěli zalíbit svým nadřízeným. První židé, co byli udáváni - tak mi to otec vyprávěl - byli udáváni otcem Jána Čarnogurského. A proto Čarnogurský vystoupil z vysoké politiky, protože se o tom začalo příliš mluvit. Aby právě nevyšlo najevo, kolik lidí a židů Čarnogurský udal. Mikloško to samé. A dnes k tomu oslavují fašisty Tisa a Hlinku.

Jaké poselství by váš otec rád zanechal současné společnosti?

Jsem přesvědčen - a otec o tom mnohokrát mluvil - že by bylo následující: Dobře si pamatuj synku, tak mi to říkával, jen aby válka nebyla. Neboť válka je strašná. Je to nejstrašnější věc, jaká může vůbec být na světě. Všechno ostatní se dá vybojovat politicky!      

Roman Blaško, Ján Špičák, Haló noviny, 11.9.2017, str. 3

Přišlo e-mailem