Ludvík Svoboda k nám přinesl svobodu

Rozhovor Haló novin s primátorem slovenského města Svidníku Jánem Holodňákem

Můžete se, prosím, našim čtenářům představit?

Jsem sedmým rokem primátorem města Svidníku, čtyři roky jsem byl zástupcem primátora. V samosprávě působím dvacet let.

Jak přiblížíte vaše město českému čtenáři?

Svidník je okresním městem na severovýchodě Slovenska. Nachází se v Prešovském kraji, v severní části Nízkých Beskyd. Žije u nás necelých 12 000 obyvatel, takže jsme malé městečko.

Máme jednu velkou nevýhodu, že se nacházíme 500 kilometrů od hlavního města Bratislavy. Ale současně máme jednu obrovskou výhodu, že jsme devatenáct kilometrů od polských hranic. Svidník leží na trase Via Carpatia, což je historická cesta mezinárodního významu vedoucí přes Litvu, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko až do Řecka. Tato cesta se nazývá také Cestou budoucnosti pro východní Evropu.

Svidník je tedy turisticky atraktivní.

Nejen turisticky, ale i jinak, má vše pro slibný rozvoj. Náš region se nachází na rozhraní Polska, Slovenska, Ukrajiny a Maďarska, takže má předpoklady, aby byl úspěšný. Město Svidník je spojeno s první i druhou světovou válkou, máme však také nádherné dřevěné kostely (v okrese Svidník se nacházejí unikáty, jako je chrám sv. Michala v Ladomírové, který je postaven bez jediného hřebíku, nebo dřevěný řeckokatolický chrám sv. Mikuláše v Bodružali, který je jedním z nejstarších dřevěných chrámů na Slovensku, výstavba se datuje rokem 1658 – pozn. aut.), nádhernou přírodu, blízký Dukelský průsmyk, takže cestovní ruch má potenciál pro rozvoj a vše závisí na tom, jak budeme pracovat.

(Spojitost s dukelským bojištěm se promítá i do městského znaku Svidníku, v němž je motiv dukelského památníku – pozn. aut.)

Jací jsou obyvatelé Svidníku a jaké mají u vás pracovní příležitosti?

Naše město je kosmopolitní, žijí zde nejvíce Rusíni, Slováci, Ukrajinci, máme i Čechy a Poláky. Co se týče vyznání, tak naši obyvatelé jsou nejvíce vyznání řeckokatolického, pak jsou pravoslavní, římští katolíci a evangelíci, a všichni žijeme v dobré shodě. Město je spojeno také s průmyslem, a to strojírenským a oděvním. Situace po změně režimu regionu východního Slovenska nepřála, největší rozmach v tomto smyslu byl za socialismu. V roce 1965 mělo město Svidník 2500 obyvatel. V sedmdesátých a osmdesátých letech se vybudovaly továrny, bytové bloky, sídliště, rodinné domky, infrastruktura…

Na východním Slovensku po změně režimu nebyla práce, a proto mnoho lidí, zejména mužů, odcházelo za prací jinam, i do zahraničí. Dříve jsme možná nejvíce chodili do Čech, dnes lidé odcházejí do Anglie, Irska, Rakouska, Holandska…

Dobrým znamením však je, že nezaměstnanost v našem regionu klesla, objevily se nové pracovní příležitosti, a tak se nám lidé ze zahraničí vracejí. K větším podnikům u nás patří oděvní podniky a strojírenské firmy. Jeden ze strojírenských podniků, který v současnosti u nás působí, vyrábí špičkové stroje pro potravinářský průmysl.

Jaká je u vás nezaměstnanost?

V širším regionu dosahuje od 17 do 18 procent, což je stále velmi vysoké číslo.

Vaše město je bytostně spojeno s armádním generálem a bývalým prezidentem ČSSR Ludvíkem Svobodou. Možno říci, že se zasloužil o rozvoj Svidníku. Co všechno jste po něm pojmenovali?

Naši lidé ve Svidníku na pana armádního generála Svobodu opravdu nedají dopustit. Stále se totiž zajímal o život našich lidí. Jeho osobnost je spojena s Karpatsko-dukelskou operací Rudé armády a Prvního čs. armádního sboru v SSSR, přinesl nám svobodu do našeho regionu. V našem kraji byla válka velmi těžká, strašná. Byly zde vedeny kruté, líté boje.

Nejvíce na lidi zapůsobil krásný vztah Ludvíka Svobody ke Svidníku a jeho obyvatelům po válce. On se o Svidník velmi, velmi zajímal. Založil sirotčinec pro děti, které přišly o své rodiče v důsledku války. Tento sirotčinec se později transformoval na dětský domov, a tento domov letos oslavil 70 let! Na této slavnostní akci, které jsem se zúčastnil, jsme na zakladatele armádního generála Svobodu vzpomínali.

Ve Svidníku máme jedinou v bývalém Československu, a vlastně v celé Evropě, sochu generála Svobody – v nadživotní velikosti. Byla instalována v srpnu 1989, revoluce přišla v listopadu… Ale nikdo tuto sochu ani po převratu nezpochybnil! (Autorem sochy je akademický sochař Ján Kulich – pozn. aut.) Když jsou dušičky či různá výročí, lidé přicházejí nezištně k soše a zapalují svíčky.

Na Svobodův podnět se podařilo ve městě postavit první dřevěnou nemocnici, která byla odevzdána do užívání v roce 1947. To se lidem velmi vrylo do paměti a zapsalo do jejich srdcí. Dále se za podpory generála Svobody začala budovat zdejší nemocnice s poliklinikou, která nyní nese čestný název Nemocnice arm. gen. Ludvíka Svobody. Do užívání byla odevzdána v roce 1981.

Máme velké sídliště ve Svidníku, které nese jeho jméno, a máme ve městě dvě školy, jež jsou po něm pojmenované. Jednou z nich je Střední odborná škola arm. gen. L. Svobody. Před dvěma lety jsme po Svobodovi pojmenovali také park, ve kterém se nachází jeho socha.

Velmi se raduji, když oslavujeme výročí Karpatsko-dukelské operace ve Svidníku, že k Svobodově soše přichází obrovské množství našich občanů, a lidé se mě vždy jako první ptají – ne, zdali přijede prezident nebo předseda vlády, ale zdali přijela paní Zoe Klusáková Svobodová, dcera pana generála Svobody. Ona je také velmi pozitivně přijímána našimi občany. A proto se velmi radujeme, když se s ní můžeme setkat. Když slavila své devadesáté narozeniny, tak jí město udělilo jednomyslným rozhodnutím zastupitelstva nejvyšší možné vyznamenání, Cenu města Svidníku.

Mohu-li to shrnout, Ludvík Svoboda přicházel do našeho regionu dávno, když ještě vůbec nebyl prezidentem, a stále se zajímal o život lidí v kraji. Proto ho lidé u nás mají tak rádi.

Ve Svidníku na hřbitově jsou pohřbeni také rudoarmějci, kolik jich zde leží?

U Památníku Sovětské armády ve Svidníku, národní kulturní památky, se nachází hřbitov, na němž je pochováno 9000 rudoarmějců. Vždy říkám, že jsou to vojáci ruští, běloruští, ukrajinští a dalších národů, které tvořily Rudou armádu SSSR. Je to obrovské číslo a my si jejich obětí velmi vážíme. Ten vztah k nim, k těmto hrobům, přechází z generace na generaci. Snažíme se dostávat tuto historii do povědomí našich žáků a mladých lidí, pořádáme například různé soutěže, kvízy apod. Pro mě je největší odměnou, když to, co máme v sobě, dokážeme předat dalším generacím.

Svěřím se vám ještě s jedním pocitem: Když při oslavách výročí Karpatsko-dukelské operace čekám jako primátor na příchod nejvyššího představitele státu a vidím ty davy lidí, které přicházejí, tak to je pro mě velmi silný moment. Přicházejí lidé z celého Slovenska, i z Čech, přijíždějí autobusy, na které se sami skládají. A dovolím si říci, že nyní přichází více lidí, než chodilo v době socialismu.

Péče o válečné hroby je povinností státu. Kdo je majitelem sochy Ludvíka Svobody?

Socha generála Svobody je majetkem města, o sochu se tedy staráme my. Také se staráme o zeleň kolem muzea spojeného s Karpatsko-dukelskou operací, které máme ve Svidníku – to je Vojenské historické muzeum Svidník, do kterého se velmi investovalo. Má novou expozici. Muzeum spravuje slovenský Vojenský historický ústav. Recipročně nám muzeum pomáhá při organizování našich soutěží.

Promiňte za neinformovaný dotaz – jaká je vzdálenost mezi Svidníkem a Památníkem Karpatsko-dukelské operace?

Devatenáct kilometrů. Památník se nachází těsně před slovensko-polskou hranicí. Mnoho se na Dukle v posledních letech udělalo, tamější památník prošel kompletní rekonstrukcí, nyní se rekonstruuje vyhlídková věž. Častokrát cestuji do Polska, a z mnoha míst, kudy jedu, centrální dukelský památník stále vidím a mám takové zvláštní mrazení. Je to mimořádně umělecky vydařené dílo. Je v něm nějaká duše, nevím, jak bych to nazval.

Co je cenné, že se podařilo vtáhnout do spolupráce i Poláky, takže při oslavách výročí Karpatsko-dukelské operace klademe věnce i na polském území, kde se nachází například památník československých vojáků, protože boje Karpatsko-dukelské operace probíhaly i na dnešním polském území. Máme to domluvené tak, že jedno kladení věnců, na slovenské straně, probíhá na hlavní svátek 6. října na Dukle, a to druhé, v předvečer, na polské straně.

A co je zajímavé, nikdy jsem si nemyslel, že budeme chodit – jako město a okresní úřad – na německý hřbitov. To nikdy nebylo. Je to pro mě zvláštní situace, nikdy jsem si nemyslel, že tam budu také chodit.

Jak to vnímají potomci těch, kteří v Karpatsko-dukelské operaci padli rukou německého vojáka nebo cedili krev? Na německých hřbitovech leží přece ti, kteří zabíjeli naše lidi.

Bylo to pro nás velmi citlivé, asi čas k tomuto dozrál. Asi potomci pocítili takové vnitřní smíření. Rodilo se to velmi těžce. Neumím posoudit, zdali je to dobře, nebo špatně. Tak to je, tak to u nás probíhá.

Dovolte otázku ještě k Památníku čs. armádního sboru v Dukelském průsmyku, který je národní kulturní památkou Slovenské republiky. Tam došlo před časem k výměně centrální sochy.

Ano. Jsem vnitřně ztotožněn s tím, že se vrátila původní socha, která tam byla instalována jako první v roce 1949. (Bronzový čs. voják s puškou, jenž vzdává čest padlým spolubojovníkům; původní autor Jan Vítek, soudobý autor Peter Mészároš – pozn. aut.)

Ony tedy všechny sochy, které tam kdy byly v průběhu uplynulých desetiletí instalovány, byly pěkné a velmi emotivní, silné. Ale byla zde jakási touha vrátit se k té původní soše. Nynější socha je kopií té první, protože se originál již nenašel.

Sochy, které zde stály dříve, nezmizely, jsou přemístěny na jiné místo pietního areálu, na vyhlídkovou věž, takže každý si je může prohlédnout.

Na Slovensku máte specifikum politické scény, neofašisty. Co tomu říkáte?

Tak jako jsem si nikdy nemyslel, že budeme chodit na německé hřbitovy, tak jsem si nemyslel, že v našem kraji skončí v parlamentních volbách strana Mariana Kotleby na třetím místě. Tuto stranu volili lidé, kteří možná nerozuměli, co se děje, možná tuto volbu vnímali jako vzdor vůči něčemu. Je to také možná spojeno s přežíváním idey Hlinkovy gardy z generace na generaci.

Pro mě to bylo nemilé překvapení, šok. Je to varující zvláště v našem regionu, kde boje proti fašistům byly opravdu velmi těžké. V městě Svidníku se ke kotlebovcům nikdo otevřeně nehlásí, nemohu vám tedy říci, kdo je vlastně u nás kotlebovec.

Jak vypadá výuka dějepisu na Slovensku? Doufám, že se slovenské děti učí o Karpatsko-dukelské operaci, o SNP… Zahájení povstání (29. srpna) je ostatně slovenský státní svátek.

Slovenský stát (na Slovensku také nazývaný válečný stát) je v našem regionu tabu, nikdo se k němu, kromě kotlebovců, nehlásí. V široké veřejnosti je tabu.

Co se týká výuky dějepisu, ta probíhá stále asi v těch osnovách, které byly i v minulosti. Záleží vše na konkrétním učiteli, jak historii podá. Jako gró však považuji, jak se chováme doma v rodinách, tam je základ výchovy mladých lidí a formování jejich hodnot osobním příkladem. Mohu-li hovořit za naše město, za mé okolí, za mou rodinu, Svobodova armáda, Ludvík Svoboda a další jeho spolubojovníci, Karpatsko-dukelská operace atd. – to je nedotknutelné.

Monika HOŘENÍ

http://www.halonoviny.cz/articles/view/45653797