Ludvíček přežil…

Stateční mučedníci - manželé Vaňkovi

Nejvíce Marie zaujala vnoučata vyprávěním krutého příběhu z období heydrichiády, jejíž obětí se stali i babiččini příbuzní: manželé Ludvík a Josefa Vaňkovi z Ouběnic na Benešovsku a jejich maličký synek Ludvíček. Mne potom coby novináře vláčela touha jejich osiřelé dítě, po mnoha létech již chlapa, najít a promluvit si s ním o jeho životním osudu.

Ludvíka Vaňka jsem našel. Jeho tatínek byl bratrancem babičky Marie. Narodil se Josefe ve vězeňské nemocnici na Pankráci 2. listopadu 1942.

Ludvík právě s manželkou odpočíval na dvorku své rekreační chlupy ve Mlýnech na břehu Semovického rybníka nedaleko Bystřice, odkud je coby kamenem dohodil do parku zámku Konopiště, kde babička Marie zamlada sušívala seno a vídala rodinku Ferdinanda d´Este jezdívat v kočáře.

Poté, kdy českoslovenští parašutisté, vyslaní do Protektorátu Čechy a Morava z Velké Británie s úkolem zabít zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, vykonali na katu českého národa spravedlivý ortel v kobyliské zatáčce, atentát na Hitlerova oblíbence zcela převrátil naruby život celé Vaňkovy rodiny. Ve sklepě svého domku v Ouběnicích ilegálně ukrývali protinacistické odbojáře MUDr. Břetislava Lyčku a řídícího učitele Františka Kotrbu. Doktor Lyčko ošetřoval atentátníka Jana Kubiše, raněného do tváře a oka střepinou granátu, který hodil na Heydrichovo auto.

Když přijelo gestapo do Ouběnic Lyčku a Kotrbu zatknout, oba raději zvolili statečnou smrt z vlastních rukou. Ve sklepě se zastřelili pistolí.

To již bylo po děsivém vyvraždění a vypálení Lidic a Ležáků, a bestiální fašistická mašinérie neumdlévala v popravách českých lidí. Vyhlášky v barvě krve s černým písmem zveřejňovaly seznamy zastřelených či sekyrou sťatých osob. Prolitá krev zbrotila celé území protektorátu. O život přicházeli rodinní příslušníci a příbuzní atentátníků a vlastenci, kteří jim pomáhali zlikvidovat Heydricha.

Marii sevřela v té hrůzné atmosféře hlavu obruč šíleného strachu a těžké deprese Trnula hrůzou, že si pro ni do Nové Vsi, kde bydlela, přijede benešovské gestapo. S nervy napnutými k prasknutí líhala za teplých letních nocí ve stodole na mlátě vystlaném trávou, s opratí od trakaře u hlavy. Rozhodnutá, že než padnout do spárů gestapa, raději se oběsí na trámu stodoly, o nějž měla opřený žebřík.

A její muž Josef nic netušiL Ležel v chalupě jako Lazar na posteli, sklácený děsem událostí a souchotinami.

Mariiným mozkem se ztřeštěně míhaly obrazy dcer, pečujících o tátu v jeho těžké chvíli. „Panenko Marjá, co jsem komu udělala," šeptala Marie v slzách. „Proč nás tak trestáš? Prosím tě, prosím, zachovej moji rodinu." Přitom dříve na mše do kostela nechodila, pouze půlnoční mši o Vánocích si v chrámu svátého Jakuba v Popovicích nikdy nenechala ujít

Odpovědí zoufalé sestřenici Ludvíka Vaňka bylo jen štěbetání vlaštovek - jiřiček, které si pod střechou nad vraty stodoly slepily dvě hnízda, z nichž vyváděly do světa vylíhlá ptáčata. Vlaštovky kroužívaly nad dvorkem Mariiny chalupy a létaly naproti přes prašnou silnici k Sochůrkově chalupě, kde se na dřevěných vratech kolny vypínalo bílým vápnem natřené písmeno V - Viktoria, jež propagandisticky vtloukalo venkovanům do hlav, že hitlerovská říše ve válce vítězí na všech frontách, jak taky vyřvával Goebbels.

Když Marie kolem tohoto velkolepého symbolu německé nadřazenosti jezdívala s trakařem, naloženým ve škarpě silnice posečenou trávou pro králíky a kravku Bělinu, vždy si s gustem odplivla. Písmeno V Marii připomínalo dvě ostří velkých nůžek, které můžou kdykoliv přicvaknout obě ostří k sobě jako gilotina.

Běsnící nacistický moloch se ale nakonec babičce vyhnul. Považovala to za zázrak. Z vděčnosti k Panně Marii, své jmenovky ni, pak za vlahých nocí obracela oči k obloze, přibité k bezedné tůni vesmíru zlatými hřeby hvězd a vroucně šeptala: „Panenko Marjá, odpusť mi, že jsem se ti tak rouhala. Děkuji ti, žes mě vyslyšela."

Obětí heydrichiády

Ale smrtka heydrichiády si v ouběnickém případě vybrala svou krutou daň Panna Maria k mnohým milosrdná nebyla tak jako k babičce. Nechala napospas mnohá těla a duše lidí českého národa, který heydrichiáda bezcitně plenila a hubila. Jen v Ouběnicích a jejich okolí si vyžádala jednadvacet obětí.

Přímo v této obci si 21. července 1942 sami vzali život v obklíčení gestapem Břetislav Lyčka, lékař z Prahy Karlína a řídící učitel František Kotrba z Nové Dubče u Prahy. V táborské nemocnici 2 srpna téhož roku zemřel zatčený Emanuel Vejvoda, truhlář z Bystrice V koncentračním táboře Mauthausen pak v říjnu 1942 popravili katané Antonína Čuříka, šafáře z Líšna a jeho manželku Marii. Četnického strážmistra Jana Heše z Bystrice a jeho ženu Kateřinu. Karla Jedlana, truhláře z Bystřice. Františka Karabela, truhláře z Votic. Jarmilu Karabélovou, hostinskou v Srbicích u Votic. Marii Kotrbovou, učitelku z Nové Dubče, manželku Františka Kotrby. Františku Lyčkovou, ženu lékaře Břetislava Lyčky. Antonína Opičku, městského tajemníka ve Voticích. Františka Trojana, obchodního vedoucího z Bystřice a jeho ženu Annu Trojanovou. Ludvíka Vaňka, truhláře z Ouběnic. Jitku Včelákovou a Marii Vejvodovou, obě z Bystrice. Vladimíra Vy hnise a jeho manželku Annu z Drachkova. Ze všech těchto mučedníků nacisté nejpozději usmrtili Josefu Vaňkovou, za svobodna Sekáčovou, v plynové komoře Mauthausenu 26. ledna 1943. To už pomalu začínala zvonit hrana hitlerovskému Německu v bitvě o Stalingrad, který po vítězství Rudé armády znamenal zásadní přelom ve válce na východní frontě.

Jožka byla zavražděna záhy poté, co v pražském vězení v listopadu 1942 porodila syna Ludvíka.

Matce ho odebrali a převezli do jednoho z pavilonů Thomayerovy nemocnice v Krči, kde tyla umístěna také batolata z vypálených Udic.

Ouběnice a domek manželů Vaňkových

Při hledání Ludvíka, syna zavražděných manželů Vaňkových, mi pomohl profesor pražské Univerzity Karlovy ve výslužbě Josef Petráň, erudovaný historik a rodák z Ouběnic, o jehož skvělou studii se v některých faktech opírám. Rozmlouval jsem s ním v Ouběnicích na zápraží jeho chalupy, která se nachází poblíž domku Josefy a Ludvíka Vaňkových. Stavení nyní patří Petru Vaňkovi, jehož strýc je Ludvík Vaněk, syn popravených rodičů Josefy a Ludvíka. Útulná je ves Ouběnice, jíž tak málo scházelo k osudu Lidic a Ležáků. Pod naším národním stromem na návsi - lípou - se vyjímá kamenný obelisk s kovovým českým lvem. Do obelisku jsou vytesána pozlacená písmena: „Obětem heydrichiády v Ouběnicích 21. 7. 1942. Věrni zůstaneme."

Památník pod lípou svobody zdejší občané odhalili v roce 1947. Lípa na návsi byla zasazena již 28. října 1920 na počest druhého výročí zrodu Československé republiky. Současně s odhalením památníku v sedmačtyřicátém byla na domku Josefy a Ludvíka Vaňkových číslo popisné 31 odhalena i pamětní deska, na které je nápis: „MUDr. Břetislav Lyčka z Karlina, přímý účastník atentátu na Heydricha, a jeho spolupracovník František Kotrba, učitel z Dubče, zastřelili se v tomto domě 21. července 12942, aby unikli zatčení."

Stateční manželé Vaňkovi tak jako tisíce ryzích českých vlastenců, kteří položili své životy na oltář vlasti, jsou mučedníky našeho národa. Právě pro ně Julius Fučík ve své Reportáži, psané na oprátce, vzkázal budoucím pokolením svůj nehynoucí vzkaz za lepší svět: „Chtěl bych, aby se vědělo, že nebylo bezejmenných hrdinů. Že byli lidé, kteří měli své jméno, svou tvář, své touhy a své naděje, a že proto bolest i nejposlednějšího z nich nebyla menší než bolest pivního, jehož jméno bude zachováno. Chtěl bych, aby vám všichni byli vždy blízcí, jako lidé vám známí, jako lidé rodní, jako vy sami. Byly vyvražděny celé rodiny hrdinů. Zamilujte si aspoň jednoho z nich jako synové a dcery a buďte naň hrdi jako na velikého člověka, který žil budoucnosti. Každý, kdo věrně žil budoucnosti a pro její krásu padl, je postavou z kamene tesanou."

Ves poctili návštěvou Viktor Dyk i bratři Čapkové

Ves Ouběnice byla jen zdánlivě zapadlou českou vsí v románu Raisových Zapadlých vlastenců. Kypěl tady čilý kulturní a sportovní ruch, sokolský duch.

Kulturní dění zažehl v Ouběnicích dramaturg pražského Národního divadla František Khol, majitel literárně dramatické agentury. Khol pobýval v Ouběnicích v letech 1927 až 1929 při návštěvách svých přátel.

A s tímto Mistrem ze Zlaté kapličky na vltavském nábřeží Ouběnice poctil i autor Matky či Války s mloky spisovatel Karel Čapek, který vlastně v předstihu varoval tuto pokojnou českou vesnici před nacistickým zhoubným morem nejen Válkou s mloky, ale i Bílou nemocí Karel zavítal tenkrát do Ouběnic se svým bratrem Josefem, jehož malířský talent vyhasl v koncentračním táboře.

Ouběnice si zamilovali také spisovatel František Langer a básníci Hanuš Jelínek a Viktor Dyk a další mistři slovesného umění.

Ouběnice vdechly inspiraci Karlu Čapkovi k napsání povídky Zločin na poště. Povídka byla vydána v roce 1928 a později zahrnuta do čapkových Povídek z jedné kapsy. Klíčovým motivem tohoto Čapkova díla kriminalistického ražení se stal příběh ouběnické poštmistrové Otylie Gabrielové, která se utopila v blízkém Podhrázském rybníce 18. září 1927.

O prázdninách roku 1925 v Ouběnicích při odpočinku na letním bytě u rodiny Otradovců napsal Viktor Dyk fejeton Blaník, ve kterém zvolal: „Svatá legendo blanická! Jak tebe chápu a jak jsi česká..." Dykova pozdější manželka Zdeňka Halásková bydlela současně v domě číslo 2 u Dědů.

Právě z tohoto gruntu pochází Václav Děd, kterého gestapo přinutilo v Ouběnicích vézt na márách do zdejší márnice u kostela svaté Markéty mrtvá těla sebevrahů Břetislava Lyčky a Františka Kotrby, kteří se zastřelili ve sklepě Vaňkova domku v bezvýchodné situaci. Obhlížíme i místní starou školu vedle fary, kde trávil čas na letním bytě řídící učitel František Kotrba, který zajistil úkryt pro ilegálního odbojáře Břetislava Lyčku, jenž ošetřovatel zraněného atentátníka Jana Kubiše, který v kobyliské zatáčce hodil na Heydrichovo auto granát.

Na faře byl sluhou božím v letech 1889 až 1919 kněz Bohumil Zahradník-Brodský, spisovatel knih lidového čtení a později jeden ze zakladatelů Československé církve husitské.

Ludvíček se narodil ve vězeňské nemocnici na Pankráci

O příběhu dítěte Ludvíka Vaňka, narozeného za heydrichiády Jožce Vaňkové, podala svědectví paní Marie Novotná na podkladě vyprávění Věry Smejkalové, sestry Josefy Vaňkové.

Když se Jožčin syn Ludvíček narodil 2. listopadu 1942 ve vězeňské nemocnici na Pankráci, přišla německá dozorkyně za Annou Vaňkovou-Sekáčovou, matkou popraveného Ludvíka Vaňka. Objevila se jako strašidlo za ponuré noci, kdy studený vír harašil větvemi stromů a kvílel jak plačka nad hrobem nebožtíka. Od žalářované Josefy doručila moták, napsaný na toaletním papíře hnědé barvy. Anna přelétla očima řádky a bolestnou radostí ji bodlo u srdce z té zprávy: „Narodil se mi chlapeček. Má modré oči a po tátovi mu říkám Ludvík. Jestli se nevrátím domů, ať ho vychová maminka stejně jako mě a sestru Věru." Na konci vzkazu na motáku mámě a sestře přikázala, aby jej spálily, což také udělaly.

Německá dozorkyně se u Sekáčů ukázala dvakrát.  Za její vstřícnost jí darovali mýdlo. Byla to malá žena, oblečená do hnědého kabátu, ošklivé tváře, s tlustými skly na očích. Na hlavě měla legrační špičatou čepici zavázanou tkalounem pod bradou. Byla hodná a snažila se rodinám zatčených vlastenců pomáhat. Po válce se tím vyhnula tvrdému trestu, ale čekal ji odsun do Německa. S přispěním této Němky nechali Sekáčovi vystavit chlapci rodný list.

Ve vězeňské nemocnici sloužíval lékař Navara. Anna Vaňková-Sekáčová se přes něho pokoušela navštívit na Pankráci dceru Josefu. Navara popřel, že by o Josefě cokoliv věděl. A zděšeně ji okřikl: „Pani, radši se o to nestarejte!"

V roce 1945 dostal Navara Malý retribuční dekret jako provinilý proti národní cti za nacistické okupace naší země Chtěl spáchat sebevraždu skokem z okna. Ale nezabil se Jenom si pochroumal nohu.

Matka a dcera Sekáčovy hledají chlapečka

V  březnu 1943 oznámil gestapák rodině Sekáčové smrt Josefy Vaňkové Byla popravena 26. ledna téhož roku v mauthausenské plynové komoře

„Přišel k nám v pátek večer v koženém kabátě a se štětkou na klobouku," vyprávěla Věra Smejkalová. „Vytáhl úmrtní list a vyzval matku, aby podepsala jeho převzetí Máma leknutím a v mdlobách spadla pod stůl. Můj bratr gestapákoví povídal: .Dejte mi to, já vám převzetí podepíšu sám.' Bratr chtěl, aby gestapák brzy odešel z našeho domu. Ale ten tvrdošíjně vyžadoval podpis od šokované mámy. Chuděrka se nakonec přece jen zmátořila a lejstro se strašnou zprávou vlastnoručně pode psala. Když gestapák odcházel ze světnice, musel jít bratr před ním. Tolik se bál, že by mu mohl zezadu něco zlého udělat." 

Od tohoto tragického okamžiku matka Sekáčová a její patnáctiletá dcera Věra vytrvale hledaly Josefino dítě. A přitom musely pravidelně docházet k výslechům na gestapo.

Anna s sebou přinesla do Petschkova paláce dva kufry - v jednom bylo prádýlko pro nemluvně a v druhém jídlo „Někde mi tady rodila dcera, dyť to bude potřebovat," bláhové žádala gestapáky o předání kufrů Josefě Gestapák stroze odsekl: „Támhle to postavte. Když to bude potřebovat, tak si to vezme.** Anna se ho otázala: „Můžete mně aspoň říct, co se dceři narodilo?" Kolohnát se smrtkou na čepici se ušklíbl a potměšile procedil skrz zuby: „Pani, já u toho přece nebyL"

Anna horečně pátrala po Ludvíčkovi. Naštěstí se potkala s Naďou Kadlecovou, provdanou Jeníkovou, přítelkyní její dcery Josefy. Naďa měla také další kamarádku, která dělala ošetřovatelku v Thomayerově nemocnici v Praze-Krči a sloužívala tady i v lazaretu pro raněné německé vojáky. Ta Nadě umožnila navštívit v jednom z pavilonů nemocnice šestnáct dětí, o nichž nevěděli, odkud jsou, ani neznaly jejich jména. V Nadě však procitla intuice důvtipného detektiva. Vzala do náruče jednoho chlapečka, s kterým se nechala vyfotografovat. A nemýlila se! Byl to Ludvíček.

To se událo v březnu 1945, kdy se přísnější poměry v nemocnici uvolnily a kdy se hitlerovská říše řítila do záhuby. Naďa se domluvila s Annou a Věrou Sekáčovými na smluvené místo na kopci pod stromy v Krčském lese v sousedství nemocnice, kam přivedou Ludvíčka s ostatními caparty na vycházku. „A na vašeho chlapečka ukážu rukou,“ slíbila Naďa. A slovo opravdu dodržela.

Já stála s maminkou za keřem a kolem nás šly ty děti oblíknutý do kabátků z vojenských dek. Kalhotky měly ze sypkoviny a na hlavičkách červený rádiovky," vzpomínala Věra. „A na konci toho klubíčka capartů se šoural klouček, který pak z cestičky lezl po čtyřech na kolínkách kousíček nahoru na travnatý palouček. A já v tu chvíli vyhrkla: ,Mami, ten poslední je náš. Ludvíček‘„

Rudá armáda osvobodila Prahu 9. května 1945. Dva dny poté si Anna s Věrou přišly pro Ludvíčka do Thomayerovy nemocnice. Neměl žádné doklady. Pouze měl na krku na šňůrce zavěšenou plechovou ceduličku s nápisem: „GT 57." GT byla zkratka gestapa. Záhy však československé úřady vystavily dítěti rodný list a babička Anna mohla dostávat na Ludvíčka potravinové lístky. Rozuměl německy i česky. Ale sám nepromluvil ani slovo. „My doma neměli postýlku. Tak ho matka uložila na velkou postel s prošívanou dekou,“ líčí Věra. A když v noci máti rozsvítila, viděla, jak Ludvíček sedí uprostřed pokoje na podlaze, sedí a nebrečí, jen se kouká a nemluví..

Dítěti chutnaly slupky od brambor

Babičku Annu trápil vzhled chlapce, který přišel na svět ve vězeňské nemocnici poznamenaný podvýživou. Měl křivé nohy a nafouklé bříško. A strašně se bál fotografa, když si chtěli pořídit jeho snímek. Anna proto odcestovala s Ludvíčkem za svým bratrem - lékárníkem do Kopidlna. Na ozdravné kúře s dítětem tady zůstala čtvrt roku a hubeňourka tam kurýrovali léky a živili dobrým jídlem a vitamíny. „A můj strejda zakřiknutého nemluvu Ludvíčka v Kopidlně naučil říci první slovo, které jsme s velkou radostí poprvé uslyšeli: ,Eště.‘ Strejda mu škrtal sirky o krabičku, klučinovi se moc líbilo, jak sirka vzplála, chtěl škrtat další a další a přitom jásal a volal:

,Eště, eště, eště..

A Ludvíček měl pořád hlad.

Chutnaly mu i slupky od brambor.

Věra říká: „Když se najedl a potom kakal, tak z konečníku vytlačoval střeva. Já jsem nechtěla být s Ludvíčkem sama doma. Bála jsem se, že s ním budu muset jít na nočník.

Náš doktor Pavelka mu plácnul do zadečku kus vazelíny, střeva mu strčil zpátky a povídal: Až dítě zesílí, tak se to bude muset chirurgicky spravit'"

Zásluhou léčebného pobytu u strýčka v Kopidlně se chlapec operaci vyhnu L Pravidelně však musel jíst vařenou mrkev, rozmačkanou na kaši. V poválečném Československu byla mrkev vzácnou zeleninou. Mrkev šla klučinovi k duhu. Anna Sekáčová se uměla ohánět Sehnala půlmetrákový pytel mrkve. A k tomu jako hlavní diod servírovala dítěti pudinky.

Profesora Manna znepokojovala jizva rýsující se na Ludvíčkových zádíčkách. Ale podezření, že na něm mohl být spáchán pokus nacistických lékařských zrůd, se naštěstí nepotvrdilo.

„Já chci jen maminku"

Sirotek Ludvík začal chodit do první třídy. Byl šikula. Dobře se učil, jiskřila v něm kutilská dušička. Učitelka si postěžovala jeho babičce: „Prohlížejte mu kapsy a tašku, co nosí do školy. Má dvě špulky od nití a u nich přidělaný nějaký strojek. A když kreslím ve třídě na tabuli, tak všechny děti mě nesledují Oči mají jenom pro Ludvíka. Dívají se, co s těmi špulkami provádí" Po stížnosti učitelky mu babička doma špulky sebrala. Ale on si je zhotovil znova a schoval v křoví u školy.

Potíže s trávením sužovaly Ludvíka do deseti let Anna Sekáčová se o něho pečlivě starala Vždyť zůstal jedinou živoucí památkou po její dceři Jožce Když se Věra provdala, narodila se jí dcerka Ivanka. Později o Vánocích dostala od mámy pod stromeček kočárek a synovci Ludvíkovi Věra darovala malé jízdní kolo. Ludvíka dárek pranic nepotěšil Jako střela vyletěl ze světnice dveřmi do předsíně chalupy a křičel: Já nic nechci, já chci jen maminku.“ Všem bylo do pláče.

„Do nebe by se měla dostat moje ségra"

Ještě za svého života dostala Josefa od manžela Ludvíka dva nádherné prstýnky. Jeden s modrým safírem a druhý svítil stříbřitou bělobou. Věra obdivné vyhrkla na Jožku: „Ten druhej prstýnek je tak krásnej!"  Sestra jí odvětila: „Kdyby se náhodou někdy se mnou něco stalo, tak jsou oba prstýnky tvoje, Věruš." Jako by snad tušila nepříznivý osud.

Ludvík velice miloval svou ženu. Rád ji vídal hezky oblečenou. Koupil jí velice elegantní boty a kabelku z krokodýlí kůže se stříbrným uzávěrem To tenkrát byl dárek jako hrom! Věře ten prezent div nevyrazil dech. „To je krása!“ vyhrkla a pomyslila si, jak moc musí Ludvík milovat Jožku. A v duchu si vroucně přála, aby jednou, až se vdá, měla také takového pozorného muže Záhy Ježka sestru, nadšeně obdivující dary od Ludvíka, omráčila slovy: „Tak si ty boty vezmi, Věruško, mně úplně stačí kabelka.“

Naposledy Věra viděla starší sestru Josefu v červnu 1942. Ve škole právě začínaly dětem prázdniny. „Měla jsem domluveno s přítelem Jardou rande u lesa. A Josefa mě tam doprovodila už s tím zvětšeným bříškem, když čekala Ludvíčka,“ pověděla o popravené sestře. Jestli by se někdo měl dostat do nebe, tak určitě moje ségra."

Dědečkem šesti vnoučat

Synovi popravených rodičů Ludvíku Vaňkovi bude letos na podzim 75 roků.

Řekl nám:

Po osvobození v pětačtyřicátém roce si mě babička Anna - máma mojí maminky - vzala k sobě do opatrování Pracovala v někdejší firmě Hellada - továrně Kadlec na výrobu mýdla v pražské Michlí To mi byly tři roky. Potom jsme se přestěhovali do Mlýnů u Nesvačil na Benešovsku do rodinného domku, který vlastnila babička Anna po rodičích. Babička to udělala hlavně kvůli mně, abych tu na zdravém venkovském vzduchu pookřál a pořádně se uzdravil. V Nesvačilech jsem začal chodit do první třídy. Do škol jsme šlapali tam i zpátky denně pět kilometrů. Babička měla kromě mojí mámy ještě jednu dceru, která bydlela v Praze. A její dcerka - moje sestřenice - chtěly, aby se babička opět vrátila bydlet do hlavního města. A tak jsme se znovu stěhovali v roce 1949 z Mlýnů do dvouletkových domů na Pankráci. Tady ve škole Za zelenou liškou jsem se učil od druhé třídy a absolvoval celé základní školní vzdělání. Potom jsem se šel učit řemeslu. Truhlařina po tátovi mě netáhla. Vábila mě elektrotechnika. A tak jsem se nakonec v Brně vyučil telefonním mechanikem V té době to bylo velmi atraktivní povolání. Z Moravy jsem se vrátil s výučním listem v kapse do Prahy, kde jsme si Na šafránce pod vinohradskou vodárnou obstarali v jedné vilce garsonku, abychom tetě už nebyli na obtíž.

Na Žižkově ve Fibichově ulici jsem získal pěkné zaměstnání Práce se mi v meziměstské a mezinárodní telefonní ústředně velmi líbila a bavila mě. Tady jsem dělal osm roků. Pak jsem přešel pracovat na Ministerstvo obrany ČSSR, kde jsem opravoval telefonní zařízení. Tady jsem to dopracoval až do důchodu. A protože dobří holubi se vždy rádi vracívají do míst svého raného dětství, tak jsem pravidelně jezdíval do Mlýnů u Nesvačil do baráčku po babičce Anně. Tady jsem se také seznámil s budoucí manželkou Bohumilou. Vzali jsme se v roce 1967.

A nyní většinu času trávíme na chalupě poblíž semovického rybníka na Benešovsku, kterou moje žena, rodačka z Jírovic, zdědila po své babičce.

Ludvík a Bohumila Vaňkovi vychovali tři dcery - Barboru, Pavlínu a Martinu - které přivedly na svět babičce a dědovi pro potěšení tři vnuky a tři vnučky: Tomáše, Kristýnku, Davida, Jakuba, Lucii a nejmladší Haničku.

Hrdinné vzepjetí českého národa

„Pro život je moc špatný, když člověk přijde o rodiče Ale já jako dítě je vůbec nepoznal. Moje babička Anna o dceři Josefě, mojí mamince, hovořila velice hezky. Její smrt nesla velice těžce. Já jezdíval také do Ouběnic ještě k druhé babičce z otcovy strany. A ta se dožila požehnaného věku více než 90 let. Domek v Ouběnicích po mých popravených rodičích patří mému bratranci Petru Vaňkovi, který je synem Jana Vaňka, bratra mého otce Ludvíka. A můj děda, tedy otec mého otce, se také jmenoval Jan Vaněk. Byl truhlář a potom dělal sládka v pražském holešovickém pivovaře.**

Když se Ludvík Vaněk zamyslí nad atentátem na Reinharda Heydricha, řekne:

„Bylo to ohromně statečné vzepjetí českého národa. Ale odneslo to krůtě moc lidí Stálo to mnoho obětí Možná, že si aktéři tohoto protinacistického odporu v tu chvíli ani neuvědomili, jaké strašlivé následky atentát bude mít Teror, Lidice, Ležáky, stovky dalších popravených Čechů... Možná kdyby věděli, co za hrůznou odvetu od německých okupantů přijde, tak by třeba od atentátu odstoupili. Nacisté vyvražďovali lidi až do několika rodů - příbuzné atentátníků a jejich pomocníků.

Nejvíce se divím, že matky mého otce a mojí mámy teror přežily! Moji rodiče vůbec nemají hrob. Byli zavražděni v Mauthausenu. Já se tam nikdy nebyl podívat Oba znám pouze z fotografií. A jsou další miliony obětí fašistů, nemající svůj hrob. Ale tak nějak symbolicky a přece jen i geneticky moji rodiče žijí v našich dětech a vnucích!"

Ukázka z chystané knihy Drahokamy domova

Jan Jelínek, Haló noviny, 3.5. 2017, str. 11, 13,