Z kongresu v Lublani

Z prvního evropského kongresu vyhnanců, uprchlíků a obětí fašismu a nacismu v Lublani

v roce 2009

Úvodem

6.6.2009 se konal v Lublani první evropský kongres vyhnanců, uprchlíků a obětí fašismu a nacismu z let 1920-1945. Zúčastnilo se ho 5000 delegátů z 85 krajských a oblastních organizací Spolku slovinských vyhnanců 1941-1945 a z jedenácti evropských států: Bosny a Hercegoviny, České republiky, Francie, Chorvatska, Polska, Rakouska, Ruska, Slovenska, Srbska a Ukrajiny.

Úvodní referáty přednesli prezident Slovinska dr. Danilo Türk a předsedkyně Spolku slovinských vyhnanců prof. Ivica Žnidaršič, následovaly projevy delegátů jednotlivých zemí. K nejvýznamnějším organizacím sdružujícím oběti nacismu patří polská organizace SPP se 400 000 členy, které reprezentoval Józef Sowa, dále Ukrajinský svaz obětí nacismu (150 000 členů, předsedou je Markijan Demidov) a Mezinárodní svaz mladistvých obětí fašismu (MSBMU), sdružující 100 000 lidí z Ruska, Arménie, Běloruska, Moldávie, Uzbekistánu a pobaltských zemí. Kongresu se zúčastnil jeho předseda, člen Ruské akademie věd prof. Mahutov.

Chceme zde některé projevy poskytnout čtenářům v češtině. Ač nerad, vynechávám projev slovinského prezidenta a také jsem z projevu prof. Žnidaršič vybral jen část, obsahující návrhy pro účastníky. Tyto návrhy byly účastníky až na jednu výjimku (delegace Francie) odsouhlaseny. I zde jsem krátil nerad, ale paní prof. Žnidaršič je už u nás známá (loni se zúčastnila naší konference), a její referát byl velmi obsažný.

Ing. Jiří Prokop, Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí

Ivica Žnidaršič,

univerzitní profesorka, předsedkyně Družstva vyhnanců Slovinska 1941–1945

Několik návrhů Družstva vyhnanců Slovinska 1941-1945 na shromáždění prvního evropského kongresu vyhnanců, uprchlíků a obětí nacismu a fašismu v letech 1920-1945

1. Osud vyhnanců a uprchlíků prožívaly mnohé národy, které byly okupovány německými, italskými a jinými nacistickými a fašistickými režimy mezi druhou světovou válkou, proto Družstvo vyhnanců Slovinska 1941-1945 podporuje ustanovení Mezinárodního odboru vyhnanců, uprchlíků a obětí fašismu a nacismu v letech 1920-1945. Organizace by se starala o vzájemné seznamování, ochraňování historických faktů, výměnu zkušeností a upozorňování vlád na opětovné výskyty fašismu, nacismu a všech druhů rasismu. Otevřené jsou také otázky o vyrovnání válečných škod.

V Evropě již máme organizace, ve kterých jsou spojené skupiny z různých koncentračních táborů, avšak chybí nám mezinárodní organizace pro vyhnance, uprchlíky a oběti nacismu a fašismu.

Jestliže bude návrh přijat, u kulatého stolu se bude hovořit o tom, kde se bude konat domicil.

2. Přáli bychom si rozšířit muzeum slovinských vyhnanců na hradě Rajhenburg v Brestanici u města Krško ještě o údaje a obrázky o vyhnanství jiných evropských národů. V tomto muzeu budeme vystavovat fotografie, které jsme obdrželi při přípravách na kongres. Rádi bychom shromáždili také publikace, které hovoří o násilí mezi druhou světovou válkou. Postupně by se toto muzeum stalo evropským muzeem vyhnanců, uprchlíků a obětí fašismu a nacismu.

3. Z kongresu bychom poslali dopis prezidentům evropských států, aby zabraňovali vzniku fašistických a nacistických organizací. Vždyť jsme jako živí svědkové tohoto násilí povinni upozorňovat na to, co to znamená pro mírové soužití v Evropě a ve světě. Právě druhá světová válka a její následky, které zanechala, vyžaduje, aby se v mezinárodním sdružení zabraňovalo opakování hrůz, násilí, útrapám, mučení, zabíjení a také všem ostatním formám neuznávání a nedodržování lidských práv, která byla v lidské historii nejdůrazněji vyjadřována právě v období trvání druhé světové války.

4. Očekáváme, že bude přiměřeně zaznamenáno ve společné evropské učebnici dějepisu také vyhnanství četných evropských národů z jejich domovů pro fašistické a nacistické násilí. Doufáme, že budou také opsány jiné formy odnárodňování a genocidní politiky k národům, které Hitler a Mussolini označovali za méněcenné a se kterými chtěli skoncovat.

5. Po rezoluci Organizace spojených národů byly státy, jež byly agresory, nuceny zaplatit za válečnou škodu válečné odškodné obětem válečného násilí. Tato zásada byla potvrzena také na konferencích o reparacích v letech 1945 a 1946 v Paříži a naposledy v Londýně. Již na konferenci tří vedoucích mocností mezi 4. a 11. únorem 1945 v Livadii u Jalty bylo domluveno, že Německo musí závazně zaplatit válečné odškodné v nejvyšší možné míře.

V roce 1945 byly pozvány všechny země spojenecké koalice, aby předložily údaje o škodách, která vznikly v důsledku agrese a rasové diskriminace mezi druhou světovou válkou. Na tuto výzvu reagovala i bývalá Jugoslávie a zprostředkovala údaje o válečné škodě. Taktéž učinily i jiné válkou postižené státy.

Celý svět, především spojenci Amerika, Anglie, Francie, vědí, že státy střední Evropy a východního bloku byly vyloučeny z vyplácení odškodného. Probíhala studená válka a východní státy nesměly dostat devizy.

Dělení obětí válečného násilí na západní a východní byla chyba, kterou chtělo Německo napravit zákonem - Paměť, zodpovědnost a budoucnost. Správné by bylo uhradit také ostatní škodu a škodu za ztracený majetek. Vyhnání Slovinců a jiných evropských národů byl genocidní čin vůči lidskosti a mezinárodnímu humanitárnímu právu.

My, vyhnanci a uprchlíci, jsme zůstali bez veškerého majetku, avšak válečné odškodné jsme nedostali. Proto vyzýváme vítězné spojence z druhé světové války, aby usnesení, která byla přijata na mírových a reparačních konferencích, uskutečnili.

1. Zjišťujeme, že nebylo postaráno o civilní oběti války všude stejně, což platí především pro střední a východní Evropu, a že se vyskytuje stále ještě mnoho nevyřešených problémů a místy i neuznávání oprávnění požadavků těchto obětí pro vyplácení odškodného. Proto je nutné všem civilním obětem války potvrdit způsobené škody a přiznat ta práva, ke kterým jsou oprávněny pro následky zdravotních potíží, invaliditu a ztracený majetek. Proto je nutné zviditelňovat potřeby pro pokračující a utužující solidaritu na mezinárodní a nacionální úrovni.

2. Důležité by bylo prostudovat, jak reagovali v jednotlivých společenských a politických systémech a různých státech na naše utrpení, jaké byly veřejné a reakce obyvatelů na vývoj forem pomoci dětem, které byly v táborech, ve vyhnanství a v uprchlictví. Bylo by důležité vyměnit si zkušenosti, jak je v jednotlivých evropských zemích postaráno o bezprostřední pomoc obětem fašismu a nacismu a co by mohli učinit kurátoři nadace - Paměť, zodpovědnost, budoucnost.

3. Zpráva kongresu je naším přáním po přátelské spolupráci mezi národy a uplatňování smířlivosti bez ohledu na těžkou a krutou minulost. Ujímáme se odstraňování rasismu a všech forem diskriminace.

4.Máme již dost válečných událostí a pamětí na naše utrpení. Máme radost z přítomnosti a dnů, které nám ještě zůstaly.

(Překlad do češtiny byl pořízen ve Slovinsku)

Profesor N.A. Mahutov, předseda MSBMU, člen Ruské akademie věd

Uchování vzpomínky na oběti fašismu a nacismu na mezinárodní úrovni

První evropský kongres obětí fašismu a nacismus se koná 6. června 2009 v Lublani a hostí reprezentanty z několika evropských států, které utrpěly škody během války. Organizátorem této události je Slovinský svaz vyhnanců 1941-1945.

Mezinárodní kongres se časově shoduje se 70. výročím začátku 2. světové války, nejkrvavější války dějin, která si vyžádala více než 50 milionů životů.

Jménem Mezinárodní organizace někdejších mladistvých obětí nacismu zdravíme prezidenta Slovinské republiky, organizační výbor a všechny účastníky kongresu, a přejeme všem mnoho úspěchů při uchovávání vzpomínek na oběti války a v jejich snaze o lepší budoucnost Evropy i celého světa.

Jednou z největších tragedií 2. světové války je skutečnost, že válečné operace na okupovaných územích si vyžádaly třikrát více životů civilistů ve srovnání s vojáky. Do té doby nikdy v dějinách nedošlo k tak masovému vraždění civilní populace. Zločiny spáchané fašisty a jejich kolaboranty byly odhaleny a odsouzeny norimberským mezinárodním tribunálem v r.1946.

Nejhrůznější v celé historii 2. světové války a norimberském procesu však byla skutečnost, že četné zločiny byly spáchány na dětech a mladistvých, nejnevinnější a současně nejméně chráněné skupině válečných obětí.

Mezinárodní asociace bývalých mladistvých vězňů fašismu byla založena v Sovětském svazu ke Dni památky a výstrahy 22. června 1988 v Kyjevu. Dnes asociace představuje nejrozsáhlejší strukturované společenství těchto dětí a sdružuje statisíce občanů Arménie, Běloruska, Kazachstánu, Lotyšska, Litvy, Moldávie, Ruska, Uzbekistánu, Ukrajiny a Estonska, kteří prožili hrůzy mučení v koncentračních táborech, ghettech, vězeních a jiných formách útlaku, které byly prováděny nacistickým Německem na okupovaných územích Sovětského svazu, evropských států i území Třetí říše a jejích spojenců.

Založení Mezinárodní asociace bývalých mladistvých vězňů fašismu je první masovou reakcí lidí, kteří byli drženi ve fašistickém zajetí v době svého dětství a tragicky tak o své dětství přišli. Utvoření asociace zároveň představuje první oficiální uznání mezinárodního problému ochrany dětí a mladistvých před válečnými zločiny a konflikty. Mezinárodní asociace bývalých mladistvých vězňů fašismu považuje připomínání mladistvých obětí 2. světové války za svůj hlavní a nejdůležitější úkol. Založením asociace a vydáváním novin s názvem „Osud“ chtějí přívrženci asociace varovat před netolerovatelnými zločiny proti dětem a předat tuto důležitou zprávu mladším generacím.

Mnohá města v různých zemích mají dnes muzea, památníky, pamětní plakety, knihy, obrazy a hudební skladby, které přinášejí svědectví o utrpení dětí zločiny nacistického režimu. Legislativa a exekutiva dříve uvedených států přijala řadu rezolucí, jejichž záměrem je zachovat památku obětí války a poskytnout četné možné výhody mladistvým obětem fašismu. Evropská a americká veřejnost dosáhly založení tří zvláštních fondů Spolkovou republikou Německo a Rakouskem v letech 1993 až 2006, jejichž účelem byly platby obětem nacistického režimu. Tak mohly obdržet tisíce lidí, kteří otrocky pracovali nebo trpěli v ghettech či koncentračních táborech na území Třetí říše, materiální pomoc nebo lékařskou péči. Finanční prostředky, vynaložené rakouským a německým fondem „Připomínka, odpovědnost a budoucnost“ a následné operace spolkového fondu „Připomínka a budoucnost“ budou definitivním příspěvkem k výše zmíněným problémům.

Mezinárodní asociace bývalých mladistvých vězňů fašismu také oslovila OSN s otázkami ochrany dětí jako obětí válek ve 20. a 21. století a otázky mezinárodního uznání Asociace jako nevládní organizace. Realizace řady úloh bude také v budoucnu pokračovat spoluprací s ruským, ukrajinským a běloruským ministerstvem zahraničních věcí.

Využili jsme 60. výročí osvobození Osvětimi k výzvě na představitele států, které se účastnily 2. světové války, aby řešili otázku ochrany dětí a uchování památky dětí, které zahynuly během války.

Mezinárodní asociace bývalých mladistvých vězňů fašismu spolu s Národní asociací se aktivně snaží posilovat spolupráci se společnostmi obětí nacismu v Polsku, Slovensku, České republice, Norsku, Finsku stejně jako v Německu, Bulharsku, Izraeli, USA a Rakousku. Národní asociace Ukrajiny (předseda M.D.Demidov), Běloruska (předseda N.A.Lič) a Ruska (předseda N.N.Dorožinski) byli v této snaze nejdůslednější.

Drazí účastníci prvního evropského kongresu obětí fašismu a nacismu!

Doufáme, že vaše úsilí přinese nové podněty pro mezinárodní asociaci obětí fašismu a nacismu. Mezinárodní asociace bývalých mladistvých vězňů fašismu je připravena upevnit kontakty se všemi spolky obětí nacismu a zároveň si také přeje podobné setkání v r.2010, kdy budeme slavit 65. výročí konce druhé světové války.

Přejeme zdraví, štěstí a zachování víry v důležitost naší práce všem účastníkům kongresu.

( Přeložil Ing. Jiří Prokop)

Markijan Demidov, vedoucí Ukrajinské Unie vězňů a obětí nacismu

Zpráva o činnosti Ukrajinské Unie vězňů a obětí nacismu

Každý rok dne 22. června slaví Ukrajinci začátek Velké vlastenecké války 1941-1945 jako jednu z nejtemnějších stránek historie země.

Pro ukrajinský lid byl tento den počátkem utrpení a ponížení, způsobené nacistickým režimem a Třetí říší.

Mezi léty 1933 a 1945 zřídilo nacistické Německo okolo 20.000 lágrů, aby uvěznilo miliony svých obětí. Bohužel, teprve po 43 letech od vítězství nad nacistickým Německem získali tito lidé právní uznání jako oběti vojenského konfliktu.

Díky sovětskému fondu "Dětský fond Lenina" a vedoucímu fondu p. Albertu Likchanovovi, první setkání bývalých dětských vězňů fašizmu se uskutečnilo v Kyjevě 22. června 1988.Tato historická skutečnost byla počátkem rehabilitace této kategorie lidí v morálním a právním smyslu.

Ukrajinská Unie bývalých dětských vězňů fašismu byla založena 8. února 1991 na konferenci 13 místních a městských organizací bývalých dětských vězňů fašismu.

Dne 9. října 1998 na konferenci Ukrajinské Unie bývalých dětských vězňů fašismu bylo rozhodnuto přejmenovat unii na Ukrajinskou unii vězňů a obětí nacismu a byly schváleny nové stanovy.Tímto způsobem se stali členy Unie všechny oběti nacismu bez ohledu na jejich věk. Dnes má Unie téměř 200 000 členů z celé Ukrajiny. Celkový počet obětí nacismu na Ukrajině je okolo 3 milionů.

Během ukrajinské ekonomické krize 1991-2000 velký počet obětí nacismu se ocitnul pod úrovní chudoby. Následkem této skutečnosti významně stoupla jejich úmrtnost. Z toho důvodu se Unie stala společným sponzorem ukrajinského zákona "Status válečných veteránů, záruky jejich sociální ochrany", schváleného v roce 1993.

V roce 1995 poslanci změnili tento zákon v tom smyslu, že váleční veteráni mohou dostat různé půjčky dle pravidel, vydaných kabinetem ministrů Ukrajiny. Těžce nemocným veteránům měla být dána možnost různých druhů kompenzačních služeb dle pravidel, vydaných vládou.

Koncem devadesátých let ukrajinská Unie vězňů a obětí nacismu, společně s Mezinárodní Unií bývalých vězňů fašismu dala na pořad otázku kompenzačních plateb obětem nacismu. Později, společně s fondem "Vzájemné porozumění a smíření" začal boj o kompenzační platby bývalým obětem nacistů. Náhrady byly vyplaceny v březnu 2000, jako výsledek úsilí na všech možných zainteresovaných stranách.

Spolková republika Německo podnikla první iniciativu k odškodnění zákonem "Spolkový zákon o odškodnění obětí", tento však naneštěstí ignoroval některé kategorie obětí nacismu. Stále vedeme jednání, abychom dosáhli spravedlnosti.

Aktivisté Unie usilují o získání dodatečných plateb od pojišťovacích ústavů Třetí Říše a získání humanitární pomoci od dárcovských organizací, právnických a fyzických osob SRN. Souběžně s jednáním na mezinárodní úrovni a z iniciativy členů Unie probíhaly práce na právním základě, který by zaručil obětem nacismu na Ukrajině legislativní bázi jejich práv.

Jako výsledek dne 20 března 2000 schválil parlament Ukrajiny a prezident Ukrajiny zákon "O obětech nacistické perzekuce". Zákon uvádí jednotlivé kategorie obětí nacismu, reguluje předpisy o státních náhradách obětem nacismu a zaručuje sociální ochranu a práva obětem nacismu, jakož i uplatnění jejich práv na Ukrajině. Dnes se na Ukrajině každá oběť nacizmu cítí jako plně zaopatřený občan. Od roku 2004 členové Ukrajinské Unie vězňů a obětí nacizmu společně začali pracovat na návrzích programu Fondu budoucnosti, což nám umožnilo upevnit významně naše mezinárodní kontakty.

Vybudovali jsme přátelské vztahy a obchodní styky s polskými veřejnými organizacemi a vzdělávacími institucemi. Společně s "Unií polských obětí Třetí říše" jsme podepsali asociační dohodu. Vybudovali jsme obchodní styky s muzeem smrti "MAIDANEK", kde organizujeme mezinárodní setkání ukrajinských, polských a německých studentů.

Již několik let spolupracujeme s veřejnou německou organizací "Akce usmíření", Rusko-německá výměna", s muzejními "lágry smrti", církevními komunitami a berlínskými veřejnými organizacemi "Kontakty, Bunker", atd.

Pokládáme za velmi důležitou činnost ukrajinské a německé Unie ve věci nucené práce prostřednictvím kultury a umění. Dnes pracujeme na organizaci výstav a divadelních představení. V červnu 2000 zahájili členové Unie se členy organizace "Kontakte" výstavu "Ost Arbeiter v Berlíně".

Na základě této akce dostala řada Ukrajinců finanční a humanitární pomoc.

Za skvělou dobrovolnou práci v roce 2006 dvě delegace ukrajinských studentů navštívily Berlin, kde se zúčastnily festivalu "Ost Arbeiter".

Během pobytu v Berlíně měli studenti příležitost navštívit muzeum a vojenský koncentrační tábor "Ravensbrück." Pro zachování paměti historických událostí jednají členové Unie ve všech oblastech Ukrajiny o umístění soch a pamětních desek. Díky finanční podpoře městské správy a darů dobrovolných dárců byl odhalen v Kyjevě 22. června 2005 pomník "Památka pro budoucnost"

Pracujeme na shromáždění a vydání pamětí žijících obětí ukrajinské tragedie. Všechny rukopisy jsou předány Národnímu muzeu II.světové války. Mnoho autobiografických příběhů bylo hodnoceno Ukrajinským národním fondem s uznáním a porozuměním.

Druhá kniha "Vzpomínek pro budoucnost" byla vydána u příležitosti 60. výročí vítězství a konce II. světové války. Ke 20. výročí mezinárodní Unie bývalých dětských zajatců fašismu bylo uspořádáno za podpory prezidenta Ukrajiny Juščenka V.A. mezinárodní forum za účasti všech bývalých zemí SSSR v Kyjevě od 22. do 24. června 2008. Byly předloženy 2 nové knihy: Třetí kniha "Vzpomínek pro budoucnost" a sbírka básní "Ozvěna utrpení v paměti otroků Třetí říše."

Všechna naše oddělení spolupracují s rozhlasovými a televizními společnostmi na Ukrajině. Díky této skutečnosti jsou lidé informováni o naší činnosti.

Pracujeme na výchově mládeže v duchu antitotalitarismu, antimilitarismu, antirasismu a xenofobie. Na tomto projektu pracujeme společně s německou organizací "Usmíření". Mladí dobrovolníci z Německa stále pracují s našimi organizacemi. Tuto spolupráci považujeme za velmi důležitý krok na cestě k vzájemnému porozumění.

Ukrajinská Unie vězňů a obětí nacismu je uznávána všemi vládními strukturami na Ukrajině stejně jako Ukrajinskou organizací veteránů.

Vláda oceňuje veřejnou činnost Unie odpovídajícím způsobem. Více než 100 členů Unie obdrželo medaili "Za zásluhy" všech stupňů, medaili "Princezna Olga" všech stupňů, čestné diplomy prezidenta Ukrajiny, parlamentu a kabinetu ministrů Ukrajiny.

( Přeložil Ing. Antonín Smrček)

Józef Sowa

Prezident ústředního výboru SPP Sdružení polských občanů poškozených Třetí Říší (popis aktivit)

Během 2. světové války (1939-1945) zavedl nacistický režim Třetí Říše v Polsku ještě krutější systém útlaku a nucených prací než v ostatních okupovaných zemích. Během války Polsko ztratilo 6 028 000 obyvatel, z nichž 600 000 přišlo o život přímo na frontě. Většina z 6 mil. byla zabita v důsledku vyhlazovací okupační politiky uplatňované vůči polskému národu. Okupanti zřídili 3 690 koncentračních táborů a dalších vyhlazovacích center na území Polska. Poláci byli také deportováni do celkem 7862 Hitlerových koncentračních táborů po celé Evropě. Mezi deportovanými bylo cca 600 000 dětí do 15 let. Kromě toho bylo posláno 200 000 dětí na převýchovu v rámci germanizace. Před německou agresí vůči SSSR byli Poláci prvními „na ráně“, potom hned druzí, s ohledem na počet osob deportovaných Třetí Říší. Jedna z forem zotročování a šikany Poláků nařízených Hitlerem bylo povinné nošení kosočtverce s písmenem „P“ na šatech, které mělo za cíl jejich nositele ještě více ponížit. Němečtí okupanti deportovali odhadem 3 200 000 lidí do Třetí Říše nebo dalších okupovaných území. Tyto údaje jsou založeny na přibližném odhadu, protože přesná dokumentace se bohužel nezachovala. Teror a popravy, především popravy zastřelením, byly na denním pořádku po celém Polsku. Protože chceme podat dnešní mladé generaci obraz o tom co se tehdy dělo, předkládám zde svědectví o tom jaké metody Němci používali při deportacích lidí na nucené práce do Třetí Říše v rámci jejich hrůzovlády:

Za prvé: Lidé byli například předvoláni Ministerstvem práce a posláni specielním transportem v určený den do sběrných táborů.

Za druhé: Byly organizovány pouliční razie. Německá policie uzavřela ulice a všechny polské občany, kteří se náhodně nacházeli venku, jak muže, ženy tak i děti nad 13 let, poslala na nucené práce do Německa v předem připravených vozidlech.

Za třetí: Děti ze základních škol byly transportovány do Německa na převýchovu. V r. 1940 vybrala německá policie mnoho děti z vyšších vrstev a po skončení selekce je poslala v nákladních autech na nucené práce v různých částech Německa. Rodiče se obvykle o jejich místě určení dozvěděli až po týdnu, poté co obdrželi výzvu, aby poslali svému dítěti jeho osobní věci.

Za čtvrté: Na základě předem připravených seznamů se německá policie náhle objevila v určitém místě, např. ve 4 hodiny ráno, a násilím naložila vybrané obyvatele do nákladních aut a odvezla.

„Nábor“ na práci byl úzce spjat s deportacemi jako metodami hojně používanými v rámci Třetí Říše.

Pojmem deportace lze rozumět násilné vystěhování lidí pod přímým nátlakem během pouličních razií, přičemž rozkazy pro polské občany k opuštění II. zóny polské republiky (v jejích hranicích před 1. září 1939) a odjezdu na nucené práce do Třetí Říše vydával příslušný úřad hitlerovského režimu (Arbeitsamt). Osud lidí nosících znamení „P“, který sdílely statisíce převážně mladých lidí, zůstává v paměti civilizovaného světa jako stěží pochopitelná diskriminace.

Nikdo nemůže zapomenout na smrt svých přátel a nejbližších, na razie, ponižování, život ve stálém strachu, na otrockou práci v nelidských podmínkách, které byly vynucovány hitlerovským režimem beze stopy slitování. Nejhůře postiženými obyvateli Polska byli mladí lidé, v to počítaje i mládež v adolescentním věku – oběti války, stovky tisíc utiskovaných polských dětí, které dodnes tíží následky represí ale i např. nedostatek vzdělání a důsledky těžké otrocké práce přesahující možnosti jejich věku. Polská inteligence a intelektuální síla byly zdecimované. Její představitelé skončili ve vězeních a pracovních táborech. Toto období dějin lidstva by mělo zůstat v paměti jako období koncentračních táborů, budování totalitního systému („civilizace smrti“) a moderního otroctví. Lidé se znamením „P“, zotročení tímto systémem, tvořili v jednu chvíli téměř polovinu, ke konci války 25 % všech pracovních sil (Fremdvolkischarbeitselnatz) německého válečného průmyslu.

Problém reparací po skončení 2. světové války.

Po válce byly reparace za následky škod způsobených Třetí Říší západoevropským zemím řešeny na základě Londýnské dohody z 27. února 1953. To umožnilo Německu připravit se na možné budoucí nároky zemí střední a východní Evropy. Poválečné úsilí polských představitelů o dosažení uplatnění poválečných reparací, týkajících se jejich národa, bylo jasně deklarováno ministerstvem zahraničí Polské lidové republiky Marianem Orzechowskim v jeho odpovědi na interpelaci členky polského parlamentu Heleny Galus. Ministr Orzechowski mimo jiné řekl: “Stanovisko k reparačním občanskoprávním nárokům“, týkajících se Poláků deportovaných a nuceně nasazených, bylo deklarováno Polskou vládou v r. 1947 v memorandu předloženém na Londýnské konferenci.

Mezinárodní válečný tribunál a jeho soudci prohlásili systém deportací a nucených prací za válečné zločiny ve smyslu Článku 6 ustanovení Tribunálu i na základě Článku 82 Haagské úmluvy z r. 1907. Navzdory tomuto stanovisku, z pozice mezinárodního práva legálnímu, se SRN k požadavku uznání reparačních nároků Polska staví negativně. Reparační řízení bylo v SRN připravováno tak, aby umožnilo občany Polska z tohoto reparačního programu vyloučit. Nejvyšší soud SRN rozhodl, bez příslušných legálních podkladů, že pronásledování Poláků bylo nutné v zájmu obrany hitlerovského Německa, čímž byla nastíněna zcela paradoxní teze, že zločiny vůči polskému národu – oběti hitlerovské agrese – byly nutné pro obranu Německa před nebezpečnými a nepřátelskými aktivitami Poláků.

Ve své zprávě z 27. září 1960 pro OSN, Polská lidová republika znovu potvrdila platnost reparačních nároků svých občanů, předala příslušné právní podklady a návrh na realizaci reparací. Podepsání smlouvy z r. 1970 a zahájení diplomatických styků umožnilo Polákům předložit požadavek reparačních nároků německé spolkové vládě přímo (v září 1972, při návštěvě polské ministryně zahraničí v Bonnu). Nicméně vláda SRN odmítla změnit své negativní stanovisko.

V následujících letech, v prosinci 1983 a dubnu 1984, se polská vláda snažila otázku reparací opakovaně otevřít, zejména v souvislosti s nepravdivými zprávami šířenými různými německými úřady, že německá vláda zaplatila Polsku v rámci reparací částku 100 miliónů DM obětem lékařských experimentů a 1,3 miliardy DM jako platbu válečné renty. Polská vláda v později předložených dokumentech jasně ukázala, že ani 100 miliónů DM obětem experimentů, ani 1,3 miliardy DM zaplacených v rámci smlouvy z 9. října 1975 o válečných rentách, nespadá pod reparační nároky polských občanů. Přestože některé kruhy v Německu inklinují k souhlasnému stanovisku s tímto postojem, vláda SRN nedokázala přinést žádné jasné argumenty proti a pouze sveřepě trvala na svém. SRN potvrdila své stanovisko 20. května 1986 ve své odpovědi na interpelace v Bundestagu a ve svém prohlášení o reparacích, předložené v listopadu 1986.

V této situaci polská vláda předložila vládě SRN oficiální nótu, ve které byl problém občanskoprávních reparací pro polské občany široce zmíněn. Takový je obraz snah polské vlády do konce roku 1986.

Je třeba zdůraznit, že Sovětský svaz přerušil příjem plateb v rámci reparací z NDR, které probíhaly mimo jiné prostřednictvím dodávek zboží, již v r. 1953 po dohodě s PLR. Vláda PLR šla však ještě dál. Nejen že souhlasila s výsledky jednání SSSR-NDR, ale 23. srpna 1953 též deklarovala, že se zříká reparací ve vztahu k Německu jako celku.

Po tomto kroku zůstává již kolem polských reparací nadále ticho, a to i po pozdějších dohodách se SRN a s nimi souvisejícími dokumenty. Tento křiklavý příklad právní neschopnosti bránit polský stát a jeho lid, umožnil německým právníkům záminku pro argumentaci ve smyslu odmítnutí vyplácení dalších reparačních nároků Polsku. Je třeba přiznat, že manipulace a podvody ve vztahu k reparacím týkajících se škod způsobených Třetí Říší během 2. světové války byly rozpoznány i mnohými Němci, kteří vyjadřovali svoji podporu různými prohlášeními a charitativní pomocí. Měli bychom také zmínit slova člena Bundestagu, Markuse Meckera (SPD), který popsal situaci kolem odmítání zločinů nacionálního socialismu jako “historii bezcitných studených srdcí, zamlčování viny a utíkání se k právnickým kličkám.“

Založení Sdružení

V období častého a často vážného politického napětí v Evropě a ve světě v poválečném období, zvaném též období „studené války“, často neměli lidé postižení za vlády Třetí Říše příliš mnoho možností pro organizovaná hnutí a sdružení, která by mohla pomáhat ve věci dosažení spravedlivého občansko-právního odškodnění.

Na druhé straně, nebyly zde politické podmínky pro vznik takových organizací, neboť to by nastolilo požadavek reparací vzhledem k oběma německým státům, tedy i NDR, jejíž politika zcela závisela na „bratrských vztazích“ se SSSR a také s PLR. Vlády PLR tedy vznik takových organizací nijak nepodporovaly, a to až do konce 80. let. Polský systém nebyl do 80. let nakloněn sdružením občansky angažovaných lidí, pokud nebyly přímo pod dozorem strany. Otázka reparací škod utrpěných následky 2. světové války zůstávala zahalena mlčením. Kvůli obavám z témat, která byla v NDR a SSSR tabu, nebylo možné v této věci nic podnikat. Se SRN, která byla vnímána jako nástupnická země Třetí Říše, nebyly udržovány žádné diplomatické styky, což zabraňovalo prosazení práv k restitucím, tak jak je umožňovalo německé restituční právo (Bundesentschaedigungsgesetz).

V období „uvolnění“ které začalo v Polsku po r. 1956, občané, kteří za války museli nosit označení „P“ se začali sdružovat a dávali o sobě vědět na mezinárodní úrovni. První takovou iniciativou byl „Klub občanů nosících znamení „P“, založený Dr. Czieslawem Ziembou v rámci Společnosti přátel Wroclawi. Klub mimo jiné vůbec poprvé na území Polska uveřejnil fotografie dokumentující nucené práce v Polsku pro Třetí Říši.

Klub také navrhl uspořádat připomínkovou výstavu dokumentující deportace Poláků na nucené práce do Německa ve zbrojnici Historického muzea. Na místech připomínajících památku obětí začal Klub umisťovat pamětní plakety – cihly, s věnováním padlým. V r. 1985 Klub zorganizoval symposium „Polští občané na nucených pracích ve Wroclawi v období 2. sv. války“.

23. dubna 1987 bylo u varšavského soudního dvoru zaregistrováno „Sdružení Poláků vykořisťovaných Třetí Říší“. V čele stáli dr. Jacek Wilczur a St. Dojlida. Sdružení začalo s aktivním náborem členů na území celé země a začalo konkurovat dalším iniciativám v otázce reparací.

Tisk, rádio a televize začaly široce informovat o všech iniciativách zajímajících se o morální a fyzické škody způsobené Třetí Říší, začaly se vytvářet spolky válečných rentiérů, invalidů a dalších poškozených, což způsobovalo také vzestup osobních ambicí a rivality. Vláda se snažila sdružit všechny spolky do jedné, státem kontrolované všenárodní organizace, protože se mělo za to, že podpora společnosti může být silným argumentem ve snaze domoci se reparací, pro které v r. 1984 neexistovala žádná oficiální dohoda kvůli předchozím neúspěšným diplomatickým snahám Polské lidové strany.

Na základě návrhu ministra spravedlnosti Czeslawa Domaradzkiho, bylo 7.4. 1988 uskutečněno spojení do jedné organizace „Sdružení Poláků poškozených Třetí Říší“. Byla také utvořena aktivní skupina, v čele se zvoleným předsedou, plukovníkem Tadeuszem Szadkowskim, bývalým nuceně nasazeným a deportovaným do Třetí Říše. Na kongresu byl ustanoven úřední statut, potřebné stanovy a ústřední výbor, v souladu s tehdejšími autoritami.

10.5.1988 soudní dvůr Varšavského vojvodství (VII. Civilní oddělení) potvrdilo statut SPP, zároveň byly ustanoveny tyto jeho cíle:

1. Dokumentace a pravdivé historické vylíčení týkající se polských žen a mužů perzekuovaných Třetí Říší

2. Snaha o zabezpečení jejich náležitých práv a sociální pomoci

3. Aktivita jak na domácí, tak zahraniční půdě směřující k dosažení morální i materiální satisfakce pro polské muže a ženy postižené v Třetí Říši pronásledováním, pobytem v koncentračních táborech, pracovních táborech, nuceným nasazením a dalšími formami pronásledování.

Sdružení začalo své aktivity ihned po registraci. Byla započata akce ověřování a registrování lidí, kteří by měli právo uplatňovat nárok na kompenzace.

Kongres adresoval prosbu veřejnému mínění o solidaritu s cíli Sdružení v těchto bodech:

SPP chce rozhodně vyjádřit svou roli jako subjektu nejen coby obhájce, ale také coby zplnomocněnce v roli ověřovatele. S ohledem na to, že otázka reparací zůstává po 50 letech od hitlerovské agrese a okupace stále nevyřešena, musíme jednat podle toho a dovolávat se podpory světového veřejného mínění neustálým otevíráním otázky občansko-právních nároků našich občanů. Vytvořili jsme spojení se sociálními i politickými silami doma i v zahraničí, dokonce i v SRN, které má za cíl najít řešení v otázce reparací. Rádi bychom pomohli vytvořit systém svépomoci pro členy Sdružení. Vyzýváme tímto státní autority, sociální a politické kruhy, aby podpořily naše snahy a přednášely naši otázku na domácí i mezinárodní scéně.

„…Našim cílem je mimo jiné vytvoření Centra pro dokumentaci reparací, které by spolupracovalo s Institutem národní paměti. Kongres by zplnomocňoval členy Sdružení v jejich snaze neponechat otázku reparací jako bílé místo v poválečné historii“.

Vznik Sdružení také zaznamenala zahraniční média v USA, Kanadě a Německu a vesměs reagovala vstřícně. Abychom zůstali jednotní a získali morální autoritu, bylo důležité, že Sdružení zůstalo nezávislé na měnící se politické situaci v Polsku. Sdružení si kladlo za cíl aktivovat společenské síly pro podporu správné věci, ale bez oficiálních složek, které by mohly zasahovat do složitých procesů přetváření světové politiky.

S těmito snahami jsme úspěšně posílili osamocené skupinky a vojvodské výbory, úspěšně zvládli mohutný nárůst různých spolků a také ošetřili systém členských příspěvků a připravili potřebné stanovy.

Činnost SPP brzy pomohla k vytvoření vlastních fondů, k založení bankovních účtů, které pomohly pokrýt nutné výdaje a posílení materiální základny, která mohla přispívat pracovníkům sdružení (nabídky premis, slev atd.). SPP se rychle stala největší společenskou organizací v Polsku, s více než 100 000 členy, kteří shromažďovali dokumenty o historické pravdě o osudu Poláků v čase Hitlerovské okupace.

V další fázi vyjádřilo Německo své stanovisko k reparacím, a to 8.3.1990 rezolucí vydanou Bundestagem. Zde se mimo jiné píše: „Nehledě na to že se Polsko zřeklo svých reparačních nároků vůči Německu v r. 1953, reparační nároky datované 14.11.1989 na základě společného prohlášení premiéra Tadeusze Mazowieckéhop a kancléře Helmuta Kohla, zůstávají v platnosti po sjednocení Německa.

V červnu 1991 kancléř Helmut Kohl a premiér Jan Krzystof Bielecki podepsali dohodu v Bonnu o přátelských vztazích a vzájemné pomoci mezi oběma zeměmi. Zároveň byly proneseny projevy na téma vyrovnání, které by německá vláda měla poskytnout obětem hitlerovského režimu v Polsku. Debaty trvaly 6 měsíců a skončily vytvořením Institutu polsko-německého usmíření. Tato dohoda nebyla smluvně zakotvena a existovala pouze ve formě dopisů mezi zástupcem Německa, ministrem zahraničních věcí Dietera Kastrupa, a ministrem úřadu RN Krzystofem Zabinskim.

Dopis od Dietera Kastrupa zmiňuje v bodě 1.: „Vláda SRN je připravena uvolnit sumu 500 mil. DEM na účet Organizace polsko-německého usmíření pro humanitární účely. Ministr Zabinski odpověděl ve svém dopise: … „Vláda Polské republiky potvrzuje, že toto definitivně ustanovuje otázky které jsou předmětem této dohody. Vláda Polské republiky nebude již dále vyžadovat splnění žádných dalších požadavků polských občanů týkajících se perzekuce v období Třetí Říše.“

V této době byla dozorčí rada Organizace polsko-německého usmíření tvořena respektovanými osobnostmi politického života jako byli Wladyslaw Bartoszewski, Jan Krysztof Bielecki, Tadeusz Mazowiecki, Wlodyslaw Skubiszewski, Stanislaw Stomma, Andrzej Sczypiorski a dalšími. Za německou stranu byl účasten Friedrich Vogel.

Ve jménu uskutečnění cílů ustanovených při svém zakládání, Sdružení Poláků poškozených Třetí Říší vynakládalo značné úsilí o dosažení materiální i morální satisfakce. Adresovalo otevřené dopisy týkající se uznání spravedlivých nároků na reparace kancléři SRN a navrhovalo nejvyšším polským představitelům řešit tyto záležitosti při jednání s nejvyššími představiteli Německa.

Ve třetím čvrtletí r. 1994 adresovalo prezidium SPP apel prezidentu SRN Romanu Herzogovi, aby tak podpořilo nároky poškozených stran. Ve své odpovědi 8.11.1994 vedoucí prezidentské kanceláře vyjádřil své sympatie k nuceně nasazeným a jejich utrpení. To byla alespoň částečná satisfakce pro ty, kteří trpěli za Třetí Říše a pro oběti Hitlerova nacismu, ale v dopise bylo také řečeno že prezident SRN nemá žádný vliv na stanovisko německých společností, které využívali práce nuceně nasazených a kterým by také dnes měly být adresovány požadavky na odškodnění.

V r. 1997 se Ústřední výbor SPP znovu obrátil na kancléře Helmuta Kohla v dopise týkajícím se nucených prací během Třetí Říše. Organizace obdržela odpověď od zástupce kancléře Helmuta Kohla ze dne 26.7.1997, že otázka reparací je definitivně vyřešena.

V období normalizace polsko-německých vztahů byla tedy výsledkem snah Sdružení dohoda ve formě korespondence se zástupcem Ministerstva zahraničních věcí Dieterem Kastrupem a Předsedou rady ministrů Krzystofem Zabinskim z 16.10.1991.

Dohoda stanovila, že polská vláda zvolí příslušnou organizaci (výbor Organizace polsko-německého usmíření) a že vláda SRN poskytne 500 mil. DEM jako humanitární pomoc lidem, kteří byli poškozeni během Třetí Říše. Tato částka byla rozdělována s pomocí ověřovacích komisí Organizace polsko-německého smíření ve spolupráci s reprezentanty vlády SRN.

Aplikační formuláře, tj. kvalifikační ověřené karty (KKW karty) byly připraveny oběma zainteresovanými stranami, z největší části pak členy všech oddělení Sdružení.

Tou nejtěžší fází přípravy aplikace byly obtíže při kompletaci dokumentace, kterou zúčastněné strany navrhly a která byla mnohdy neúplná a dokumentovala represe jen ve fragmentech. Po 47 letech bylo velmi obtížné získat všechny potřebné údaje.

Poslední fází bylo posouzení zástupců Sdružení. Platby byly zahájeny v r. 1992 a skončily v r. 2001. Přibližně 616 000 lidí podalo žádost o odškodnění s pomocí Sdružení.

Platby polské vlády

Zároveň s výše popisovaným, Sdružení Poláků poškozených Třetí říší vzneslo požadavky vůči orgánům Polské republiky na placení poškozeným stranám, podobně jako bojovníci a deportovaní na Sibiř dostávají odškodné na základě zákona z 21.1.1991 (s následnými doplňky a změnami). Díky organizacím sdružujícím žalobce, především díky Sdružení, stejně jako porozumění některých členů parlamentu, se podařilo připravit zákon, který by uspokojil i tuto kategorii lidí. 31.5.1996 zákonodárné shromáždění Polské republiky přijalo zákon o placení reparací deportovaným na nucené práce a osobám, které pracovaly v pracovních táborech Třetí říše a Sovětského svazu (of. J. 1996, No. 87 poz. 395). Tento zákon ustanovil poškozeným stranám pravidelnou platbu, ovšem každý poškozený (deportovaný či nuceně nasazený) musel doložit svou vlastní důkazní dokumentaci. Zákon z 31.5.1996 ustanovil, že žádost o odškodnění adresovaná Úřadu válečných veteránů musí být doprovázena vyjádřením Sdružení poškozených dle jejich vlastního posouzení. Při této zřejmě nejtěžší fázi, zvlášť při dokládání potřebné dokumentace a při rozdělování finančních kompenzací, hrála významnou roli všechna oddělení Sdružení Poláků poškozených Třetí Říší. Zákon byl prakticky prováděn od listopadu 1996 do konce roku 1999 a týkal se více než 270 000 lidí.

Další aktivity SPP

1. Zástupci SPP si vytvořili spoustu kontaktů na členy polské vlády a účastnili se domácích i mezinárodních setkání, kde se jednalo o otázce reparací pro nuceně nasazené. Tyto kontakty pomáhaly zvyšovat prestiž sdružení a zdůrazňovaly otázky nároků polských občanů vykořisťovaných Třetí Říší.

2. Je potřeba zmínit plodné kontakty se švýcarskou občanskou společností, která pomáhala obětem holocaustu a později rozšířila svoji pomoc i pro členy SPP postižené povodněmi. Někteří členové SPP také obdrželi pomoc z bankovního fondu Schweizen Fundszugunsten Bedeuftigen Opfer von Holokaust (Shoa).

3. Spousta setkání a konferencí v Polsku a Německu organizovaných SPP a německými kruhy Polsku nakloněnými, poskytla možností vytváření přátelských kontaktů se známými osobnostmi Německa, například s právníky a vědci. Významným zadostiučiněním lidem, kteří museli za války nosit označení „P“, bylo odhalení pamětní desky věnované Polákům deportovaným na nucené práce, na zdi továrny Siemens v Berlíně 1. září 1995 v den výročí vypuknutí 2. světové války a odhalení pomníku obětem poškozeným Třetí říší ve Varšavě. Zvláště významná událost proběhla 7. května 1996 na hřbitově Powazki ve Varšavě, když byl slavnostně odhalen pomník věnovaný Polákům, nuceně nasazeným za Třetí Říše. To znamenalo velkou morální satisfakci lidem trpícím za Třetí. říše. Obřadu se také zúčastnil prezident Polska A. Kwasnievski (který měl při té příležitosti také projev). Spolu s premiérem Wlodzimierem Cimoszewskim uzavřeli ústavní smlouvu. Slavnostního průvodu podél čety hradní stráže se zúčastnili také reprezentanti parlamentu a vlády Polské republiky a starosta Varšavy spolu se skauty a zástupci SPP s vlajkami.

Otázka satisfakce – nová fáze

Akce nalézající ozvěnu na mezinárodním poli, zvláště veřejné apely organizace Rada židovských nároků, jejíž členové byli poškozeni Třetí Říší, veřejné vystoupení SPP a jednotlivé soudní procesy před německým soudem a představiteli SRN vedly k tomu, že komise pro petice v německém Bundestagu rozhodla 4.11.1994 o existenci možnosti řešení otázky reparací tak, že společnosti, které za války využívaly práce nuceně nasazených Poláků, jim vyplatí odškodnění na základě vlastního rozhodnutí. Toto je jedno ze zásadních německých rozhodnutí v otázce odškodnění. Některé německé koncerny (Siemens, Daimler-Benz) začaly již uvolňovat prostředky k odškodnění výše zmíněných dělníků.

Moderní německá legislativa a diplomacie se úspěšně bránila slovům jako „reparace“ tak, aby nedošlo k lavinovitému nárůstu nároků na odškodnění v důsledku pravdivého pojmenování morálních škod a zločinů spáchaných v oblasti východní a střední Evropy.

V důsledku toho informace, objevující se jak v německém, tak v polském tisku, a používající termín „reparace“, nejsou úplně přesné, hovoří-li o různých platbách, které Němci dosud SPP zaplatili. Nesmíme sice zapomínat jednotlivá humanitární gesta (ač jich nebylo málo), různých německých kruhů, která pomohla poškozeným, nicméně tato gesta nemohou být pokládána za úměrná škodám způsobeným 2. světovou válkou a Třetí Říší.

V 90. letech započaly debaty o odškodnění postižených stran. To způsobilo tlak veřejného mínění na Německo, zvláště po výměně vlády a převzetí moci SPD. Veřejné sdělovací prostředky zachovávaly sociálně-demokratickou rétoriku. Pod tlakem veřejného mínění a zvláště pak mocných židovských kruhů v USA se kancléř Gerhard Schroeder rozhodl pro nastolení otázky odškodnění pro národy stižené válkou a vyřešit otázku humanitární pomoci. Navrhl vytvoření obecného fondu pomoci, který by se skládal z veřejných prostředků a z části z prostředků soukromých koncernů, společností a dalších institucí, které využívaly práci okupovaných národů během války.

Tato finanční pomoc by měla konečně smýt odpor, který Německo stále vzbuzuje, a který přetrvává od doby Hitlerových zločinů a ukončit nároky na materiální odškodnění. Tento fond by měl posloužit k usmíření a spolupráci mezi národy. S odkazem na hlas někdejšího prezidenta, Richarda von Weizsackera, který řekl: „Očištění je klíčem k usmíření“, byl fond pojmenován „Paměť, odpovědnost a budoucnost“. Za těchto okolností započala jednání s rakouskými autoritami ohledně odškodnění nuceně nasazených. Společné delegace SPP a organizace polsko-německého usmíření společně s polským velvyslanectvím ve Vídni vedlo plodné rozhovory se zástupci rakouské vlády a centra Simona Wiesenthala ohledně zajištění finanční pomoci vězněným a nuceně nasazeným Polákům na území Rakouska. Rakouský fond usmíření, míru a spolupráce byl založen nedlouho nato. Určení výše finančních prostředků v Německu vytvořené organizace trvalo nějaký čas, jak v USA tak i v Německu, předtím než Bundestag takovou organizaci utvořil. Rozhovorů se zúčastnili i zástupci zainteresovaných národů – Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, a Češi s Poláky, reprezentovaní ministry J. Widzykem, J. Kranzem, prezidentem Polsko-Německého fondu usmíření B. Jalowieckim a Dr. Karolem Gawlowskim z SPP. Zákon o fondu „Paměť, odpovědnost a budoucnost“ vešel v platnost 2.8.2000 a týkal se jen těch osob, které byly naživu k 16.2.1999. Fond měl realizovat dohodnuté platby ve dvou fázích s pomocí partnerských organizací, se kterými byla uzavřena dohoda. Limit pro polské občany byl nastaven na 1.812 milionů DEM.

Platby by měly být provedeny polsko-německým fondem usmíření v zastoupení fondu „Paměť, odpovědnost, budoucnost“ v souladu s opatřeními dohodnutými kurátory Federálního fondu. Pro praktické uskutečnění platby bylo nutné vyplnit formulář a podat jej do určité doby společně s požadovanými dokumenty. Bylo třeba přiložit také podepsaný dokument stvrzující, že dotyčný nebude již nic dalšího požadovat ani od německé vlády ani od německých společností. Výše částky závisela pak na tom, do jaké kategorie byl dotyčný zařazen.

Platby z německé strany

Poláci, kteří utrpěli poškození Třetí Říší, by měli dostat celkem 1.812 mil. DEM, přičemž v první fázi by to mělo být 75% a v druhé 25%. Právním podkladem pro platby byl zákon vydaný Bundestagem 2.8.2001, který určil principy pro klasifikaci plateb a jejich množství pro individuální dosud žijící skupiny postižených:

1. Vězni v koncentračních táborech a ghettech - 15 tisíc DEM

2. Vězni ve výchovných táborech AEL - 12 tis. DEM

3. Vězni v trestných táborech - 10 tis. DEM

4. Vězni v táborech Polenlager ve Slezsku - 10 tis. DEM

5. Vězni v táboře Potulice kteří byli uvězněni v období 2.10.1941 až 20.1.1942 –

5 tis. DEM

6. Vězni v táboře Potulice kteří byli uvězněni v období 5.1941 až 1.12.1942 nebo do 21.1.1942 - 5 tis. DEM

7. Vězni a uvěznění - 5 tis. DEM

8. Děti do 16 let zadržované v transportních táborech nad 180 dní - 5 tis. DEM

9. Dělníci, deportovaní do Třetí Říše a na okupovaná území pro práci v průmyslu a veřejném sektoru - 4 tis. DEM

10. Dělníci, deportovaní do Třetí Říše a na okupovaná území pro práci v zemědělství, službách a řemeslech - 2 tis. DEM

11. Děti do 12 let, deportované spolu s rodiči, nebo ty, které se narodily během nucených prací - 2 tis. DEM

12. Děti pobývající v transportních táborech do 180 dnů – 1 tis. DEM.

Další platby v max. výši 15 000 DEM budou poskytnuty matkám, jejichž děti zemřely v dětských domovech a obětem pseudomedicinských experimentů.

S pomocí intenzivní spolupráce s Fondem polsko-německého usmíření a Sdružením těch, co utrpěli poškození, mezi jinými též Sdružení Poláků poškozených za doby Třetí Říše, bylo dosaženo odškodnění 490 000 lidí a vyplaceno celkem 2.5 mld PLN (stav z 28.4.2003).

Platby za rakouskou stranu

Díky snahám PNP fondu a Sdružení poškozených, stejně jako rakouských politiků a právníků, byl přijat Zákon o usmíření, který upravuje platby pro osoby, jež byly využívány během války následujícími způsoby:

1. Oběti nucených prací na území Rakouska a na územích srovnatelných s koncentračními tábory – platby ve výši 7.630,65 Eur/osobu.

2. Obětem nucených prací v průmyslu, řemeslech, stavebnictví, energetice, v komunálních institucích, na železnici a poštovnictví – platby ve výši 2.543,55 Eur/osobu.

3. Obětem nucených prací v zemědělství, lesnictví a v domácnostech – 1.453,46 Eur/osobu

4. Ženám, které porodily v období nucených prací, nebo byly donuceny potratit – 363.36 Eur/osobu.

Rakouské platby byly uskutečněny najednou a stejným způsobem jako německé. Role Sdružení při přípravě podání a při uskutečnění plateb byla stejná jako v případě Německa.

Směry dalších aktivit SPP

Zasedání SPP delegátů vždy reprezentovalo možnost dosažení cílů aktuálně možných a analýzu dalšího programu, jak nejlépe chránit zájmy těch lidí, kteří byli poškozeni Třetí Říší. Toto vždy znovu určuje výchozí bod pro určení směru dalších postupů Sdružení a pro vyhodnocení nejdůležitějších úkolů. S ohledem na mnohost směrů v rámci operací Sdružení musí být budoucí práce zaměřena na následující úkoly:

1. Pokračovat, společně s Fondem polsko-německého usmíření, v úspěšném dokončení odškodnění obětí perzekuovaných Třetí Říší.

2. Dalším důležitým úkolem je projekt Zákona o peněžních platbách nezletilým obětem války v letech 1939 – 1945. Naše sdružení dosud odmítlo tři iniciativy v tomto směru, jednak protože byla příliš tendenční a požadavky by znamenaly ohrožení státního rozpočtu. Polská vláda a síly, které podpořily tento projekt, se liší ve svých odhadech počtu osob, které by měly být odškodněny. V září 2002 obdržel polský senát následný projekt Zákona o peněžním odškodnění nezletilých obětí války, který již bral v potaz kritické komentáře opozice Sdružení. Otázku rozšíření sociální pomoci na základě vlastních fondů Sdružení je také třeba dobře zvážit. Uvažujeme také o možnosti zvýšené podpory pro naše členy. Úspěch tohoto snažení záleží na možnosti získání grantů z fondu, které by zbyly po ukončení statutární aktivity fondu polsko-německého usmíření, a na finanční pomoci fondu polsko-německé spolupráce, stejně tak na podpoře státních institucí například Ministerstva práce a sociálních věcí.

(Přeložil Ing. Jiří Prokop mladší)

Delegace z České republiky

Delegaci ČR měli původně tvořit PhDr. Václav Kural, CSc., a Ing. Jiří Prokop. Dr. Kural se bohužel nemohl ze zdravotních důvodů zúčastnit, jeho referát však ve sborníku z kongresu byl (sborníky byly vydány slovinsky a anglicky). I když oba referáty byly už uveřejněny ve “Zprávách z Kruhu“, uvedeme je i zde.

Dr. Václav Kural, CSc.,

Kruh občanů České republiky vyhnaných v r. 1938 z pohraničí

Neopodstatněné požadavky sudetských Němců

Rád bych se aspoň letmo zmínil o tom, jak na česko-sudetskou problematiku působí Sudetoněmecké krajanské sdružení (landsmannschaft, SL), usídlené ve Spolkové republice Německo. Vzhledem k nezbytné stručnosti můžeme se zde věnovat jen období od r. 1989. Jeho povaha byla předurčena sloganem tehdejšího mluvčího SL Franze Neubauera na sjezdu v květnu 1989: „Čas pracuje pro nás, neboť sovětský systém se hroutí… a přesně zde je teď moment, v němž sudetoněmecká otázka přichází na pořad dne a začíná hrát svou roli. Proto teď nelze složit ruce v klín, ale musíme vytáhnout plachty po příznivém větru a dobře plachtit. Jednejme!“

Sudetoněmecké krajanstvo v této první fázi doplachtilo až k přijetí téze rakouského profesora Felixe Ermacory, že „vyhnání“ sudetských Němců je „vraždou národa“ (Voelkermord, genocida). Po různých peripetiích, (zejména v souvislosti s česko-německou deklarací), se nová garnitura vedení SL v čele s duem Boehm-Posselt dostala do jisté defenzivy. Charakterizoval ji zejména fakt, že ČR byla na základě posudku německého právního znalce prof. J.A.Froweina přijata do Evropské unie.

Brzy však došlo k radikální obnově útoku - jak na půdě rakouského a německého parlamentu, tak na vnitřním plénu konaném v Augsburgu 14.-15.května 2005, kde měl hlavní slovo tehdejší bavorský premiér Stoiber. Ten svůj vyhlášený projekt útoku na ČR pro svůj volební neúspěch nemohl uskutečnit, nová bavorská vláda jej však v podstatě převzala.

Tím bylo posseltovské vedení SL výrazně posilněno a restartovalo svůj příklon k Ermacorovu pojetí „Vyhnání=genocida sudetských Němců. Dem Recht auf die Heimat gehoert die Zukunft“. Stalo se tak na norimberském sjezdu SL v Norimberku 2.-4.června 2006.Už v pódiové diskusi vřazené do jednání „letnic“ však dané pojetí neuspělo, a to zejména zásluhou šéfa Collegia Carolina prof. Schulze-Wessela; neuspělo však ani v celoněmecké politice a tak vedení SL v dalším roce vyhlásilo jen snahu dosáhnout v česko-německé koordinaci sepsání „pravdivého obrazu o sudetoněmeckém vyhnání“. Jak práce na tomto tématu na německé straně pokročily, přesně nevíme; předběžně však lze soudit, že bude mířit směrem, který naznačují radikalistické výsledky výzkumu skupiny ovládající rozsáhlý německý grant (po vytlačení renomovaného znalce D. Brandese). V jejím čele stojí švýcarský Němec von Arburg a orientuje ji na maximalizování skutečných nebo i údajných excesů české strany, aniž by (soudě podle stati otištěné v českých „Soudobých dějinách“) vzal ohled na roli německého faktoru v dějinách druhé světové války a okupace Evropy vůbec a českých zemí zvláště.

Bude zajisté zajímavé i důležité pozorně sledovat výsledky sudetoněmeckých „letnic“ v roce 2009 a zaujmout k jejich kurzu koordinované stanovisko.

Ing. Jiří Prokop,

Kruh občanů České republiky vyhnaných v r.1938 z pohraničí,

Vážené dámy, vážení pánové,

jsem velmi rád, že Vám mohu poskytnout informace o naší organizaci, která je obdobou té vaší. Kruh občanů ČR vyhnaných v r.1938 z pohraničí vznikl v r. 1993 s cílem čelit politickému tlaku, který je na Českou republiku vyvíjen sudetoněmeckými organizacemi, a účastnit se probíhajícího česko-německého dialogu.

Těžko budeme hledat v historii katastrofálnější politiku než byla politika appeasementu. Přivedla do neštěstí nejen český národ, ale poškodila celou Evropu, když zbraně, pohraniční pevnosti i vyspělý průmysl, vše, co mohlo pomáhat ve válce proti Hitlerovi, se stalo jeho snadnou kořistí. Přitom by Československu stačila i pouhá podpora morální, alespoň jistota, že nebude demokratickými státy Evropy vnímáno jako viník války.

Po Mnichovu opustilo pohraniční oblasti 230 000 lidí, kromě Čechů také němečtí antifašisté a Židé. Existovala sice možnost opce, ale bez řešení problému nemovitého majetku, takže přibližně půl milionu lidí své domovy neopustilo. Pozbyli však veškerá občanská práva, děti v základních školách s českým jazykem byly vystaveny germanizaci, střední školy pro Čechy neexistovaly. 15.3.1939 byl zbytek státu německou armádou obsazen a vytvořen tzv. Protektorát. Úděl českého obyvatelstva byl - zejména budeme-li srovnávat se Slovinskem – přece jen lepší než v jiných Němci okupovaných zemích. Hitler totiž potřeboval, aby mu sloužil český průmysl. Přesto vypadá závěrečná bilance nacistického panství takto: zahynulo 340 000 čs.občanů, z toho 220 000 z důvodů rasových, jen během heydrichiády dosáhl počet popravených pěti tisíc. Příprava na to, co budou nacisté dělat po případně vyhrané válce, však už začaly: pod záminkou budování střelnic docházelo k nucenému vysidlování obyvatelstva i z ryze českých území (Benešovsko, Sedlčansko). Se svými plány se ostatně nijak netajili, když R. Heydrich nastoupil do úřadu říšského protektora, prohlásil: „Tento prostor se musí stát německým a Čech tady konec konců nemá co pohledávat.“

Pro nás, Čechy, nezačala válka jako pro ostatní svět přepadením Polska. Pro nás začíná Mnichovskou dohodou, uprchlíci z pohraničí byli prvními oběťmi války. Pro naši organizaci to ale je nevýhodou. V době vzniku byl počet členů 1500, dnes je nás kolem tisíce a průměrný věk dosahuje k osmdesáti. Ti, kdo museli opustit v r. 1938 pohraničí, nedostali nikdy žádné odškodnění, i když u některých nejde jen o ztráty na majetku, ale henleinovský teror má na svědomí i ztráty na životech a zdraví. Odškodnění ostatních českých obětí nacismu bylo postupné: v r.1994 byly odškodněni vězni koncentračních táborů a vdovy a sirotci po zavražděných v koncentračních táborech a popravených. V r. 1997 byli odškodněni nuceně nasazení z peněz tzv. Česko-německého fondu budoucnosti, do něhož přispěla ČR i Německo (takže jedině v tomto případě se na odškodnění podílelo Německo) a v r.2004 byly zvýšeny důchody pozůstalým a vězněným. Odškodnění však není prioritou naší organizace. Chceme především čelit politickému tlaku, který je na Českou republiku vyvíjen ze strany sudetoněmeckých organizací, často s podporou bavorské zemské vlády, někdy i s podporou vlády spolkové. Chceme všechny své síly věnovat tomu, aby pohled na nedávné dějiny zůstal pravdivý a nebyl zkreslován. Velice jsme uvítali snahu předsedkyně Društva izgnancev Slovenije o mezinárodní spolupráci a rozhodně ji v tomto úsilí budeme podporovat. Přejeme Vaší organizaci mnoho úspěchů, a úspěch chci popřát i tomuto Kongresu.

Překlad a redakce: ing. J. Prokop, Ing. A. Smrčka. Ing. J. Prokop mladší Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a OR KČP v Praze 10 jako svou 302. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, říjen 2009.

Webstránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz