L I S T Y č. 49

Sudetendeutsche Zeitung z 30.9. 2005

Petr Bartoň: Papež a my

Jaroslav Kojzar, redaktor obávaného komunistického deníku „Haló noviny“, je tak trochu šéfem ideologie své strany. Má dlouhou zkušenost s dutou propagandou z doby studené války, když v Rudém právu působil pro centrální orgán KSČ. Na rozdíl od jiných států střední Evropy se rétorika pokračující strany KSČM ve svých reformách po roce 1989 nijak nezměnila

.U příležitosti 70. výročí schválení norimberských rasových zákonů v německé říši přihlásil se pan Kojzar pozoruhodným komentářem o slovo. Již jednou jsem musel upozornit redakci na to, že členství v Hilerjugend nebylo žádnou dobrovolnou záležitostí, a že tato výtka adresovaná papeži Benediktovi XVI. je v každém případě neoprávněná, nehledě ke skutečnosti, že když někdo chce někomu číst levity, ten by se raději měl napřed podívat na vlastní minulost a kvůli ní raději mlčet. Kojzar zneužil tragického výročí k tomuto neobyčejnému útoku:

„Vraťme se ještě k oněm norimberským zákonům a jejich následkům. Kdo vlastně patřil k největším fanatikům jejich zavedení do praxe? K těm, kteří nejaktivněji zapalovali synagogy, nejvíce sbírali knihy, které pak nechávali pálit na hranicích, bohužel patřívali i členové nacistické Hitlerjugend. Podle pana Bartoně ze Sudetoněmecké kanceláře v Praze se při tom jedná pouze o organizaci, která je srovnatelná s československou organizací pionýrů. Psal jsem o tom v souvislosti s minulostí papeže Josefa Ratzingera, který v  oné době byl členem zmíněné organizace (Hitlerjugend – pozn. red.). Pionýři byli vychováváni k míru a přátelství. Ale k čemu byli vychováváni členové Hitlerjugend, k nimž také patřil nynější papež? V této souvislosti citujeme slova samého vůdce Hitlera. ´V mých výchovných ústavech vyrůstá mládež, které se jednou bude bát celý svět. Plná násilí, panovačnosti, neznající strach a krutost. A já právě chci takovou.´ A právě takovou měl. A tato konsekventně uváděla zákony do praxe a později zapalovala i synagogy.

Nezávislá evropská poslankyně Jana Bobošíková je velmi dobře známa čtenářům ´Sudetoněmeckých novin´. Naposledy jsem upozornili na její iniciativu v Evropském parlamentu na záchranu Postupimských dohod, kterou vnesla do diskuse s českými komunisty Miloslavem Rannsdorfem a Jaromírem Kohlíčkem a v Německu známou komunistkou Sahrou Wagenknechtovou. Jak se dá vlastní minulost šikovně zaonačit, dokazuje Bobošíková na své internetové stránce (www.bobosikova.cz), a to dokonce v angličtině: Ve svém životopisu uvádí, že až do prosince 1989 pracovala jako obyčejná uklízečka. Z toho by měl čtenář získat dojem, že Bobošíková měla být disidentkou, která byla komunistickým režimem o svou kariéru ošizena. Ve skutečnosti ale byla prominentní funkcionářka komunistického svazu mládeže (SSM), pro který pracovala ve vedení města Prahy.

V této souvislosti bych chtěl připomenout rudému ideologovi Jaroslavu Kojzarovi protisemitské komunistické výpady v bývalém Sovětském svazu: také tam byly bourány synagogy a také i křesťanské kostely.

Německo zcela jednoznačně zrušilo rasistické Norimberské zákony. Naproti tomu Česká republika až dosud bojuje za zločiny své minulosti: Jednou slyšíme, že rasistické Benešovy dekrety jsou ´vyhaslé´, potom jednohlasně potvrdí parlament jejich platnost, pak je opět připuštěno, že ´nebyly někde správně aplikovány´.

A nakonec považuji za velmi lichotivé, že Kojzar mě jedním dechem jmenuje vedle našeho papeže. K takové veřejné poctě, nepřijde člověk tak lehko.

Sudentendeutsche Zeitung z 2.12.2005

Spolkový kancléř Wolfgang Schüssel v „Domě vlasti“ ve Vídni

Rakouský spolkový kancléř Wolfgang Schüssel, nositel Evropské Karlovy ceny sudetoněmeckého Landsmanšaftu, navštívil minulý týden ve Vídni „Dům vlasti“, sídlo SLÖ (sudetoněmeckého Landsmanšaftu Rakouska).Přišel tam na pozvání SLÖ. Byl provázen mluvčím vyhnanců Rakouské lidové strany Norbertem Kapellerem.

Ve svém projevu zastával spolkový kancléř k otevřeným otázkám vyhnanců z vlasti tento názor: V sudetoněmecké otázce ubezpečoval, že bezpráví vyhnání by dále mělo být předmětem jednání. Schüssel ocenil gesta české vlády pod vedením jejího předsedy Jiřího Paroubka, ale vysvětlil, že tím nebyla udělána žádná „konečná tečka“. Kancléř zdůraznil důležitost otevřeného dialogu a prosazoval zrušení zákona č. 115 z 8. května 1946, který je stále součástí českého právního řádu. Podle tohoto zákona zločiny proti sudetským Němcům byly nejenom beztrestné, ale dokonce nebyly považovány za bezprávné. Schüssel zdůraznil, že „takovéto zákony by v Evropě 21. století neměly mít dále žádné místo.“

Rakouský spolkový kancléř pochválil Chorvaty. Dva dny předtím Chorvatsko podepsalo s Rakouskem dohodu, na základě které rakouští státní příslušníci, kteří po roce 1945 byli vyhnáni z území dnešní Chorvatské republiky, mohou dostat odškodné. Do této skupiny se v první řadě počítají podunajští Švábové, kteří byli vyhnáni. Pro Schüssela je právě Chorvatsko příkladem toho, jak ve vzájemném dialogu je možno odstraňovat staré hříchy historie se vzájemným souhlasem a pochopením obou stran.

Schüssel se vyslovil také pro to, aby tato tématika starých rakouských vyhnanců byla v budoucnosti prodiskutována ještě výrazněji v rozhlase, televizi ÖRF a právě tak i ve školících zařízeních pro rakouskou veřejnost. P.V.

Sudetendeutsche Zeitung z 9. prosince 2005

Apel na prezidenta Václava Klause

České církve požadují konec diskriminace

Nový ministr kultury Jandák usiluje také o uvolnění.

Ekumenická rada církví se obrátila s otevřeným dopisem na prezidenta republiky Václava Klause a prosila ho, aby nepodepisoval nedávno poslaneckou sněmovnou přijatou novelu církevního zákona. Tato novela obsahuje ustanovení, která církvím zakazuje zřizovat si podle vlastních pravidel charitativni stanice, diakonie, školy, ošetřovatelské domovy a jím podobná zařízení. Církevní hodnostáři napsali: „Protože nechceme, aby od církví byla odtržena nově vybudovaná zdravotní, sociální a výchovná zařízení, která v minulých letech byla obnovena jen s velkými oběťmi, prosíme Vás, abyste nepodepisoval novelu zákona, která nemá mít své místi v žádné demokratické společnosti. Senát pražského parlamentu již předem zamítl tento návrh, takže musel být znovu projednáván v poslanecké sněmovně. Tam však má sociálnědemokratická a komunistická levice určitou většinu, která svá rozhodnutí uplatní tak, jako tomu bylo i v tomto případě. Na základě této většiny ztroskotala také v minulém roce ratifikace již předem podepsaného konkordátu mezi Svatou stolicí a Českou republikou.

Sporná novela pochází z jedovaté kuchyně bývalého ministra kultury Pavla Dostála, sociálního demokrata, který byl k církvím velmi nepřátelsky nakloněn. Když již před několika měsíci prezentoval tuto novelu v poslanecké sněmovně, prohlašoval, že její znění mělo být údajně projednáno s církvemi a tyto, žádné výhrady nevyslovily. Primas české katolické církve, pražský arcibiskup, kardinál Miloslav Vlk, označil toto tvrzení jako „ministerskou lež“. V již v zmíněném otevřeném listu ekumenické rady církví je také uvedeno, že příslušný zákon týkající se církví byl uveden v platnost bez partnerského dialogu s církvemi. „ Také u této novely se nebral žádný zřetel na názory církví. Tato novela také obsahuje ustanovení, která český ústavní soud před dvěma lety zrušil. Nyní se bude muset jimi opět zabývat.“

Nynější nový ministr kultury Vítězslav Jandák, který je bez stranické příslušnosti, není nadšen novým zněním církevního zákona, jak jej upravil jeho předchůdce. V českém rozhlasovém vysílání to označil „za nevhodné vést s církvemi věcný dialog o této otázce.“ Ministr vysvětlil, že ho dráždí především znění tohoto návrhu, a sám podle svých slov především usiluje o obrat v napjatém poměru mezi církvemi a státem.

Prvním krokem v tomto směru bylo výrazné zvýšení platů církevních hodnostářů, které ministerstvo kultury provede až v novém roce. Výše těchto platů je až dosud pod statistickým průměrem. Nicméně velmi pozdě po pádu komunismu provádí stát tato opatření k vylepšení svého vztahu k církvím. Samo o sobě chybí to podstatné. Stát si dosud nevyjasnil s církvemi hranice jejich autonomie. Směrnice pro financování církví jsou vydávány se zpožděním, právě tak jako je zpožděno vracení církevního majetku, zabaveného komunistickým režimem. Chybí také dohody, jak a z jakých prostředků by měla být financována restaurování a údržba církevních kulturních památek.

Český prezident Václav Klaus, který podle svých dřívějších vyjádření staví církve do stejné roviny se spolky zahrádkářů a turistů, se k otevřenému dopisu ekumenické rady církví hned přímo nevyjádřil, protože „měl důležitější věci na práci“. Podle zprávy úřední české agentury ČTK, prezident měl důležitý telefonický rozhovor se svým chorvatským úředním kolegou Stjepanem Mesićem, aby tomuto zajistil podporu. Mesin silně protestoval proti plánu chorvatské vlády, aby dohodou s Rakouskem došlo k odškodnění dunajských Švábů, kteří byli po konci války z území dnešního Chorvatska vyhnáni. Milan Kubes

Všechny nevyřešené problémy by měly být objasněny

Německo, Polsko a Centrum proti vyhánění

V Polsku byla s napětím očekávána návštěva německé spolkové kancléřsky Angely Merkelové. Nechyběly při tom žádné dobré rady, ani dobře míněné výzvy, ale zrovna tak málo potřebné pokusy o vměšování.

Tato návštěva mohla sloužit přirozeně jen k prvotnímu vzájemnému seznámení. Angela Merkelová byla ve svém úřadu teprve několik dní, polský ministerský předseda Kazimierz Marcinkiewicz jen o něco déle a polský prezident Lech Kaczňski dosud nebyl zvolen, byl stále veden jen pod označením „designovaný“. Napětí pozorovatelů se zaměřilo hlavně na otázku „Centra proti vyhánění“ v Berlíně.

Spíše problematickým se mohlo stát , že nová, černo-rudá vláda se nemohla sjednotit v názorech na Centrum proti vyhánění. Zatímco CDU/CSU s centrem souhlasí, nemůže SPD ze svojí staré čeveno-zelené kůže a favorizuje proto „Evropský síťový projekt vzpomínky a solidarity“ se sídlem ve Varšavě, který upřednostňovala dosavadní ministryně kultury Christina Weiss ve spolupráci se zeleným ministrem zahraničí J. Fischerem.

Ve vládním prohlášení velké koalice je od Angely Merkelové uvedeno: „Chceme v duchu smíru také v Berlíně umístit viditelné znamení nespravedlnosti vyhnání a to chceme učinit v evropském kontextu.“ Jasný postoj k Berlínu a již dnes jasná vyhlídka na „ síťový projekt“, který je označen za anomálii a jemu věnována zbytečná pozornost. Čili typický koaliční kompromis – jednomu se dá něco, aniž by druhému něco vzalo.

Dobré rady přišly příkladně od pracovní skupiny „vyhnanců a uprchlíků“ z frakce CDU/CSU, která má nového předsedu, potom co špatné volební výsledky znemožnily dosavadnímu skupinovému mluvčímu Erwinu Marschewskimu a jeho zástupci Matthiasi Sehlingovi návrat do Spolkového sněmu. Tento nový předseda se jmenuje Jochen-Konrad Fromme. Tento doporučil spolkové kancléře Merklové, aby svou návštěvou udělala intenzivní reklamu pro Centrum proti vyhánění(ZgV). Odpor proti tomuto projektu je velký a byl předchozí červeno-zelenou vládou podporován. Na základě těchto mylných informací se ještě dnes šíří v Polsku názor, že při plánování tohoto projektu by se jednalo o zařízení, které by mělo jednostranně představovat osud vyhnaných Němců. Centrum proti vyhánění by ale mělo zasadit o to, aby vyhánění byla odsuzována na celém světě. Je to k velikému prospěchu, že se spolková kancléřka teprve nedávno tak jasně postavila za vybudování takovéhoto centra a využila své první zahraniční cesty do Polska, aby se vyjasnily některé sporné otázky a aby pro tento projekt udělala, pokud možno, co největší reklamu.

Také prezidentka Svazu vyhnaných (BdV) Erika Steinbachová uvítala cestu Merkelové a vyslovila naději, že tím se otevřela nová kapitola v německo – polských vztazích. A aby platilo také na politické rovině, že je třeba vytvořit základnu pro věcný a konstruktivní dialog.

Rozpačitě se vyjádřil k tomuto tématu Paul Spiegel, prezident ústřední rady Židů v Německu. Kritizoval současnou diskusi o centru, neboť se domnívá, že probíhá ve špatné době. Angela Merkelová by měla být pověřena tím, „aby odbourala oprávněné obavy východoevropských sousedů a upevnila jejich důvěru v německou politiku“. Předložený návrh na vybudování „Centra proti vyhánění“ by pro to neposkytoval žádný postačující základ.“

Český tisk se příliš nevěnoval problémům se založením Centra proti vyhánění. Jenom Luboš Palata v „Mladé frontě Dnes“ psal o „nepříjemném překvapení“, protože vládní program obsahoval také nepřímou podporu „Centra proti vyhánění.“ A komunistický deník „Haló noviny“ formuloval dokonce v jednom nadpisu „Merkelová bude podporovat Landsmannschft.“

A jaká je skutečnost? „Schröderovu vizi hodit do staré bedny“, tak popisuje Spiegel on line situaci před cestou Merkelové také ve vztahu k „Centru proti vyhánění“. „Už nikdy nedělat politiku na úkor našich sousedů“, tak se vyjádřila spolková kancléřka při své návštěvě Varšavy v rozhovoru s polským časopisem „Fakt“.

Angela Merkelová se při své návštěvě v Polsku setkala nejdříve s Lechem Kaczyňskim, který byl nyní zvolen prezidentem, ale dosud nebyl inaugurován. Jeho bratr Jaroslav je předsedou strany, ale nechtěl být předsedou vlády, když jeho bratr byl zvolen prezidentem. Obestírá ho fáma, že nenávidí Němce, a jeho bratrovi, budoucímu prezidentovi, je zase vytýkána vysoká míra skepse vůči Německu.

Více konkrétně než na rozmluvy s budoucím prezidentem zaměřil se denní tisk na setkání Merkelové s Kazimierzem Marcinkiewiczem , který již od začátku nalezl lepší vztah k Merkelové, protože on stejně jako ona jsou vystudovaní fyzikové a jsou zaměřeni proevpropsky. Jeho postoj je všeobecně označován za velice smířlivý. Ve „Frankfurter Allgemeine Zeitung“ byla uvedena jeho citace: „Věřím, že my můžeme v našich bilaterálních vztazích otevřít novou kapitolu. Vztahy mezi našimi zeměmi se budou zlepšovat, když si vyjasníme záležitosti, které mezi námi dosud stojí jako otazníky“. Vyhnul se otázce reparačních požadavků Polska vůči Německu. „Všechny nevyřešené problémy by potřebovaly vysvětlení. Minulost je někdy bolestná, ale je lepší bolestivé otázky vysvětlit, než rozšiřovat sladké lži.“

„Během volebního boje jsem v Polsku nepozoroval protiněmecké nálady“, pravil na tiskové konferenci polský předseda vlády. „Skutečnost, že mezi našimi zeměmi existují ještě velké problémy, které musí být řešeny formou dialogu, neznamená ještě , že v naší zemi panuje protiněmecká nálada.“

Diskuse se trochu odklonila od původního tématu kvůli vzniklé problematice evropského hospodaření a plánovaného plynovodu pod Baltským mořem. který byl dohodnut předchůdcem Merkelové, tedy Görhardem Schrödrem a ruským prezidentem Vladimírem Putinem. Více než Centrum proti vyhánění probouzí tento projekt staré polské obavy a v polském tisku se probudily vzpomínky na pakt Hitlera se Stalinem. Poláci chtějí plynovod, který ignoruje jejich zájmy, zastavit. Merkelová vidí tento projekt ostatně spíše jako spojení německých a ruských firem, z kterého bude mít také Polsko svůj zisk.

Úplně jiný tón vnesl do diskuse příspěvek Franz Josef Wagner, šéfredaktor novin Bild. Dnešní Polsko ho mezi jiným obdarovalo „nezapomenutelným papežem“, Chopenem a Lechem Walesou, napsal ve svém komentáři z pátku. Ale já jsem pro Centrum proti vyhánění. V roce 1947 uprchla moje matka se mnou, tenkrát ještě malým dítětem, před Rusy, Poláky a Čechy. „Bez vlasti“ – to byla věčná melodie.Ve vlasti bylo nebe více modré, žito více žluté. V těchto vzpomínkách zemřela moje matka v 78 letech. Myslím si, že by si zasloužila památník. Vy, Poláci, byste neměli házet moji německou maminku do jednoho hrnce s nacistickými zločinci.

Je možno tuto věc vyjádřit lépe a ne tak křečovitě? Gernot Wildt

Paroubek u Merkelové

Sudetští Němci doufají v nový počátek

K politickým rozhovorům se český ministerský předseda vlády Jiří Paroubek poprvé sešel se spolkovou kancléřskou Angelou Merkelovou. Ta jej v Berlíně přijala s vojenskými poctami. K redakční uzávěrce tohoto čísla novin nemáme zatím žádné ověřené informace.

Česká tisková agentura ČTK a internetová strana „Seznam“ hlásí následující: „Nová spolková vláda chce zachovat kurz vlády dřívější pod vedením Gerharda Schrödera a jeho ministra zahraničí Jožky Fišera. Nehodlá se totiž postavit za soukromé restituční žaloby sudetských Němců.

Při zahájení setkání předseda sudetoněmeckého Landsmanšaftu , poslanec Evropského parlamentu za CSU, Bernát Posselt vyjádřil svoji naději, že Paroubkova návštěva u Merkelové povede k novému začátku ve vztazích mezi Prahou a Berlínem. „Potřebujeme více poctivosti a méně předsudků, teprve potom vznikne skutečné partnerství, které zahrne i vyhnané sudetské Němce a jejich potomky. Sudetoněmecký Landsmanšaft je rozhodnut hrát při tom aktivní roli.“ Jako rozhodující krok na této cestě označil Posselt sudetoněmecký požadavek na „přímé rozhovory ve formě kulatého stolu mezi odpovědnými zástupci jak Čechů, tak sudetských Němců, Zde by mohly být zmíněny všechny otevřené otázky v evropském duchu, Redakční článek bez uvedení autora

Sudetendeutsche Zeitung z 20. ledna 2006

Sudetoněmecký Landsmanšaft dosáhl významných úspěchů

Komunisté naříkají

Český komunistický deník Haló noviny se obrátil k národu 11. ledna 2006 s otázkou: „Jednal papež podle přání Landsmanšaftu?“ Autor článku, Pavel Macháček, který také zastupuje „Kruh vyhnaných Čechů“, (Kdy byli Češi, od koho a kam vyhnáni?) podezírá papeže Benedikta XVI., že ten při svém novoročním pozdravu (asi k 30 národům) úmyslně vynechal jeho verzi v češtině. S jistotou toto nebyla náhoda. „Josef Ratzinger si vzpomněl na to, co se jako člen Hitlerjugend o nás, Češích, dozvěděl a podporoval směr sudetoněmecké politiky.“

Podle Macháčka vztahy mezi SRN a Českou republikou nejsou tak dobré, jak to tvrdí oficiální politika České republiky. „Kdyby neexistoval sudetoněmecký Landsmanšaft, nebyl by tu zdroj již 60 let trvajících mezinárodních sporů“. Dále pak uvádí: „Skutečný politický vliv sudetoněmeckého Landsmanšaftu je v evropské politice stále ještě velmi veliký!“ Macháček dokládá toto svoje tvrzení tím, že si vzpomněl na záporné hlasování poslanců za CSU, když se v Evropském parlamentu hlasovalo o přijetí České republiky do Evropské unie.

„Druhým mezinárodním úspěchem sudetoněmeckého Landsmanšaftu byla velká návštěva oficiální české delegace v Mnichově 20. a 21. listopadu 2005. Sudetoněmecký Landsmanšaft svého cíle dosáhl: byla přímá jednání se zástupci české politiky. Nepochybně se jedná o úspěch sudetoněmeckého Landsmanšaftu, protože při tom došlo k závažnému porušení důležitých zásad České republiky. Tady není žádný důvod pro přímé jednání s Landsmanšaftem, protože jediným možným partnerem pro Českou republiku je v tomto případě ministerstvo zahraničí SRN.“

Autor se dále obává: „Proslýchá se, že Angela Merkelová zahájila tajná jednání s Bernátem Posseltem. Z toho nemůže vzejít nic dobrého.“ Macháček také kritizuje rakouského spolkového kancléře Wolfganga Schüssela za to, že stále dále podporuje ty, kteří byli vyhnáni.“

Podle názoru Macháčka jedinou potěšitelnou informací je rozhodnutí štrasburského Evropského soudu pro lidská práva, že nebudou projednávány stížnosti (požadavky) sudetských Němců. V celku je ale Macháček nespokojen s rozvojem česko-německých vztahů a lituje: „ Škoda,že sudetoněmecký Landsmanšaft dosáhl důležitých mezinárodních výsledků“. pb

K hlavním myšlenkám sudetoněmeckého dne 2006

Rudolf Grupách

Z průběhu dějin nedošlo k poučení?

Před 15ti lety byla Evropa plna naděje, když padla zeď a železná opona a 24. listopadu 1990 byla v Paříži podepsána „Charta pro novou Evropu“. V kapitole „Řídicí věty pro budoucnost“ všichni signatáři slíbili, že „budou podporovat cenný přínos národnostních menšin k životu našich společností, a že si budou ukládat za povinnost, aby „jejich postavení dále zlepšovali. Posilujeme naše hluboké přesvědčení, že takové přátelské vztahy mezi našimi národy jako jsou mír, spravedlnost, stabilita a demokracie vyžadují ochranu etnik po stránce kulturní, jazykové a náboženské, a vytváření podmínek pro podporu této identity. Vysvětlujeme, že otázky ve vztahu k národnostním menšinám mohou být řešeny mírumilovně jen za demokratických podmínek. Dále uznáváme, že práva příslušníků národnostních menšin musí být dodržována bez omezení jako část všeobecně uznávaných lidských práv. Protože si uvědomujeme naléhavou nutnost zlepšit vzájemnou spolupráci a zlepšit ochranu národnostních menšin, rozhodli jsme se svolat schůzi expertů o národnostních menšinách, těch, kteří se sešli již v Ženevě od 1. do 19. června 1991

Zdálo se, že již konečně do Evropy vstoupil mír. Ale dále, v druhé polovině roku 1991, když se konala tato konference v Ženevě, Srbové pomocí válečných dobrovolníků a většinou Srby řízené jugoslávské národní armády vyhnali z Krajiny, ale i západní a východní Slavonie několik stovek tisíc Chorvatů. V roce 1992 začali s tímto krvavým dílem zkázy také v Bosně a Hercegovině. Více než 2 miliony lidí zůstalo částečně až dodnes bez domova, minimálně 200 000 jich při tom ztratilo život. (Bylo to německé ministerstvo zahraničí v čele s ministrem Genscherem a BND, řízená Kinklem, které snad největší měrou přispěli k rozvrácení  Jugoslávie a podnícení a k propuknutí krvavé občansko-etnicko-náboženské války, v níž nikdo nebyl bez viny. Německem zbraněmi a výstrojí zásobované Chorvatsko zahájilo útok proti Krajině a vyhnalo z ní kolem 200 000 Srbů. Část krajinských Srbů byla chorvatskými jednotkami, jímž velel gen. Gotovina, který se za tyto zločiny zodpovídá pře Haagským tribunálem, vyvražděna, jejich domy, kostely vypáleny. Podrobně o všem píše prof. dr. R. Doleček, DrSc., ve své knize v části nazvané „Kdo rozbil Jugoslávii“ a v dalších kapitolách. SDZ opět prokázaly již dávno známou skutečnost, že dovedou dávné i současné děje „přepracovávat“ tak, že z agresorů udělají oběti a z obětí agresory.-pozn. red.)

Co bylo v Postupimi ještě předstíraně podáváno jako „humánní přesídlení“, to po konci studené války a potom, když byla v Paříži podepsána „Charta pro novou Evropu“, se stalo „veselým zmrtvýchvstáním“ jako etnická čistka.

V Chorvatsku byli mezi vyhnanci nejenom Chorvaté, ale také příslušníci národnostních menšin jako Maďaři, Slováci, Češi, Ukrajinci a Rusíni, ale také Italové a Němci. V Bosně a Hercegovině byli mezi oběťmi vyhnání, kromě příslušníků třech státních národů jako Muslimů, Chorvatů a Srbů, také příslušníci ukrajinské menšiny, v Sarajevu také španělští Židé. … Dále kromě toho Srbové vyháněli Muslimy ze Sandžaku a dlouho před vyostřením situace na Kosovském poli také katolické Chorvaty a Albánce z Kosova. …

Statisíce vyhnanců bylo i po roce 1990 i v Arménii a Azerbejdžanu, které jsou dnes samostatné republiky. Málo je známo, že Abcházové vyhnali s ruskou pomocí další tisíce lidí.

Tyto věci bychom si měli také dobře uchovat v paměti, když budeme uvažovat o hlavní náplni Sudetoněmeckého dne v Norimberku 2006: Vyhánění je vražda národů – právu na vlast patří budoucnost. My, sudetští Němci, dobře víme, že každé vyhánění je bezprávím a zločinem. To musí být také jasně řečeno turecké vládě, která popírá vyhnání a vraždění Arménců z roku 1915, právě tak jako politikům v Praze, kteří až dosud odpírají zrušit rasistické, lidmi opovrhující dekrety. (Naše ústavní orgány by již konečně měly oficiálně požádat SRN, která je právním nástupcem nacistického Německa, aby, kromě dalšího, zejména nevměšování se do našich vnitřních záležitostí, začala plnit své reparační povinnosti vůči naší republice. Jde o částku cca 360 miliard předválečných Kč. – pozn. red.)

Agitace k Sudetoněmeckému dnu 2006

Landsmanšaft vyzývá k účasti na Sudetoněmeckém dnu 2006 a prosí o podporu při této agitaci. Oznámení, pozvání budou uveřejněna Také na internetu. O podrobném programu a o všem, co je třeba vědět v souvislosti se sudetoněmeckým dnem, budou podávány průběžné informace v SDZ.

Hessensko vzpomíná - 60 let po vyhnání

V roce 1946 začal takzvaný organizovaný odsun, údajně na základě postupimského protokolu. Vítězné mocnosti schválily masový odsun Němců z východních oblastí Německa obsazených Polskem, z anektovaných sudetských území znovu vybudovaného Československa a z Maďarska. Podle postupimského protokolu se mělo přesídlování německého obyvatelstva provádět „uspořádaným a humánním způsobem“.

Oběti této organizované nelidskosti přišly do bombardováním zničeného Německa. První transport vyhnanců přišel do Hesenska 4. března 1946 do Weilburgu na řece Lahn. Bylo to 1 200 sudetských Němců z Plané a Bedružic. Na nádraží v Plané začala cesta v dobytčích vagonech přes Furth im Walde do nejisté budoucnosti.

Výstava „60 let od vyhnání – nový začátek v Hesensku“ bude otevřena od 3. února 2006 ve Weilburgu. Tato výstava nám podá pohled o rozsahu vyhnání po druhé světové válce a o integraci vyhnanců z vlasti v Hesensku. Do ubytovacího prostoru, zmenšeného o 20 % válečným poškozením, muselo být umístěno více než jeden milion občanů, mezi nimiž bylo 638 041 vyhnanců z vlasti. Výstava je otevřena v městském a hornickém muzeu na Zámeckém náměstí.Uspořádání výstavy je ponecháno bez komentářů. A.W.

Překlad a redakce: Dr. J. Čermák Připravil: dr. Tuleškov

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a Historickou a dokumentační komisí Klubu českého pohraničí pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, únor 2006.

Webová stránka: Křesťanskosociální listy wz.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz